A je tu jaro. Podle kalendáře to astronomické, podle kouknutí z okna – jako zvon. Stačí natáhnout ruku a dotknout se vzrostlé mirabelky, která se proměnila ve velkou rozkvetlou bílou kytici. Oči na ní můžu nechat, tak je krásná, ale její jemné vůně si letos moc neužiju. Připravuje mě o ni rouška na mé tváři. Také zamilovaná dvojice, která se ještě nedávno u domovních dveří při loučení vášnivě líbala, dnes na sebe jen zaláskovaně kulí oči nad okrajem bílé látky. Je to teď divný svět, říkám si. A vtom mi vyvstal na mysli rým z předválečné hry Osvobozeného divadla Svět naruby: „ Je to divný svět, divná láska, když se mají dva rádi, ale když jim plynová maska při líbání vadí…“ Ryba nemůže žít bez vody a člověk bez člověka, praví japonské přísloví. Je mu dáno být družným, společenským, přátelským, kamarádským. Lidé si při setkání tisknou ruce, objímají se a líbají na důkaz radosti, že se potkali, rozevírají náruč, aby je pevné obětí rozradostnilo. Ale i letmý polibek na tvář, dotyk, tiché špitnutí do ucha vyvolávají v člověku pocit štěstí. A najednou jim to překazí masky. Zdálo by se, že se kvůli nim vzájemně vzdalujeme. Vyhýbáme se jeden druhému, dodržujeme mezi sebou doporučený odstup, když se přece jen potkáme, jindy podaná ruka teď zůstává v kapse. Je to ale právě naopak. Vlna solidarity a empatie, která se mezi lidmi zvedla, nezištně nabízená pomoc, obava o toho druhého, to je důkaz, že k sobě máme blízko. Až se náš život zase vrátí do starých kolejí, nezapomeňme na to. Věřme, že se takových dnů dočkáme brzy. Zmizely plynové masky, zmizí nakonec i ty, které nás teď chrání před pandemií. Když jsem se doslechla, že ty textilní, kterým říkáme roušky, začaly šít v Národním divadle v Praze garderobiérky a maskérky, protože roušek není dost, utvrdila jsem se v tom, že na prknech, která znamenají svět, jsou lidé, co ten svět směřují správným směrem. Děvčata ze Zlaté kapličky nad Vltavou dala příklad všem těm, kteří se nyní proměnili ve švadleny. Nemíní sedět se založenýma rukama a chtějí podle svých možností pomoci v boji proti epidemii, co nás v současné době sužuje. Až se s ní vypořádáme, budeme zase naplno vdechovat jaro, líbat se a špitat si do ucha mazlivá slůvka, protože přece ryba nemůže žít bez vody a člověk bez člověka a protože život je tak krásný.
Autor: Jaroslava Pechová
Foto: Fotostart.cz
Komentáře z facebooku