Abychom nezapomněli

Co všechno se dá za peníze koupit, co všechno lze zpeněžit?  I děs, hrůzu, slzy, bezmoc, bolest, zoufalství a smrt? Celá zaskočená hledím na kalendář, který na rok 2021 vydalo nakladatelství Naše vojsko s názvem Osobnosti třetí říše, a nevěřím svým očím.  „To není propagace nacismu, to je byznys,“ slyším z televizní obrazovky vysvětlení zástupce onoho nakladatelství a nechce se mi věřit ani svým uším. Copak je možné, že by si takový kalendář někdo koupil, aby na něj z jednotlivých listů každý den zírali váleční zločinci, kteří jsou ztělesněním neštěstí a zmaru? Adolf Hitler, Reinhard Heydrich, K. H. Frank.  Jména z galerie lidských zrůd jsem nevybrala náhodně.  Právě tato trojice před sedmdesáti osmi roky  spustila krvavou mašinérii v Lidicích.  Z Wikipedie, archivů a tisku jsem poskládala obraz této tragédie, abychom nezapomněli…

Dne 9. června 1942 vydal Adolf Hitler rozkaz k vyhlazení středočeské vesnice Lidice jako odplatu za atentát československých parašutistů, vyslaných z Velké Británie, na Reinharda Heydricha, nejvyššího představitele okupační moci v protektorátu, který se hodlal stát katem českého národa. Hitler likvidací Lidic pověřil K. H. Franka. Ten na hrůzný průběh událostí osobně dohlížel a dokonce ho nechal nafilmovat.

Ve středočeské obci Lidice se 9. červen 1942 nelišil od ostatních dnů. Až k večeru sem našla cestu zkáza, když vesnici obklíčily jednotky SS a německá policie a obec neprodyšně uzavřely.  Po půlnoci Němci začali obyvatele vyhánět z jejich domovů. Ženy s dětmi nahnali do místní školy, muže a chlapce starší patnácti let do sklepa a chléva Horákova statku. Ráno za úsvitu lidické muže vyváděli nejprve po pěti a poté po deseti na popravu ke zdi Horákovy stodoly obložené slamníky a matracemi, aby se od ní neodrážely střely. Nejmladšímu bylo pouhých čtrnáct, nejstaršímu osmdesát čtyři let. Symbolem lidskosti a hrdinství se stal třiasedmdesátiletý lidický katolický kněz Josef Štemberka, který všem poskytoval poslední duchovní útěchu. Odmítl milost z rukou nacistů a dobrovolně se jako poslední postavil před popravčí četu. Na zahradě Horákova statku Němci zavraždili sto sedmdesát tři mužů.  Další zastřelili po jejich návratu z práce a o šest dnů později byl na střelnici v pražských Kobylisích zastřelen i Josef Doležal. Ten byl nejdříve odvezen s lidickými dětmi do Lodže, ale tam Němci zjistili, že je starší patnácti let, a tak putoval zpátky, aby také on skončil na popravišti. Lidické děti se svými matkami byly 10. června brzy ráno odvezeny na nákladních autech do tělocvičny kladenského gymnázia. O dva dny později je Němci matkám násilně odebrali a pečlivě zkoumali, nakolik jsou z rasového hlediska vhodné k převýchově. Část dětí vybrali na poněmčení, ostatní poslali nejprve do Lodže a později do nacistického vyhlazovacího tábora v polském Chełmnu, kde byly otráveny výfukovými plyny ve speciálně upravených autech. Následně sem bylo na smrt posláno ještě jedno z dětí, původně vybrané k poněmčení. Většina lidických žen se se svými dětmi už nikdy neshledala. Sto osmdesát čtyři žen čekala deportace do koncentračního tábora Ravensbrück. V následujících měsících sem bylo dodatečně posláno i dvanáct žen, které byly v době lidické tragédie těhotné.  Němci je ve vězení nechali porodit, aby i jim novorozené děti odebrali.

Po válce se zpět do vlasti vrátilo jen sto čtyřicet tři lidických žen a pouze sedmnáct dětí, které se po obrovském dvouletém úsilí podařilo najít v německých rodinách a ústavech. Oběťmi nacistického vraždění se stalo celkem tři sta čtyřicet lidických občanů: sto devadesát dva mužů, šedesát žen a osmdesát osm dětí. Němci věřili, že Lidice, ve kterých před válkou žilo pět set tři obyvatel, vymažou z paměti národa a povrchu země.  Už dopoledne osudného dne byla vesnice liduprázdná a Němci začali s rabováním a pak pleněním obce. Německá důslednost nabyla naprosto obludných rozměrů. Všech sto čtyři domů, školu, barokní farní kostel sv. Martina a faru polili benzínem a podpálili, následně pomocí trhavin vyhodily do povětří.  Na demolování vesnice se denně podílela stovka mužů Říšské pracovní služby. Likvidační četa se nezastavila ani před zničením hřbitova.  Vykopali všechny rakve a ostatky rozvezli na neznámá místa.  I stromy, mimo jediné hrušně nedaleko potoka, o které se mylně domnívali, že je uschlá, vykáceli. Podhorův rybník zavezli sutí a na několika místech posunuli koryto potoka, aby nic nezůstalo na svém místě. Lidice měly být dokonale srovnány se zemí a jméno obce vymazáno z map.  Zločinné vyhlazení Lidic však svou důkladností a chladnokrevností pobouřilo celý svět. Města a obce se například v  Mexiku, Brazílii a USA přejmenovávaly na Lidice na protest proti nacistickému zločinu, jménem Lidice byly křtěny i právě narozené děti. Pod jménem Lidice bojovaly československé tanky na východní i na západní frontě a také letadla nad kanálem La Manche v bitvě o Británii.  Britští horníci založili hnutí  Lidice shall live – Lidice budou žít – a zorganizovali sbírku na obnovu obce. Lidice se staly v očích světové veřejnosti symbolem boje proti německému nacismu. Osud Lidic však nebyl ojedinělý. K masakrům civilistů docházelo za druhé světové války po celé Evropě. Připomeňme  francouzskou obec Oradour-sur-Glane, vyhlazenou ve stejný den o dva roky později než české Lidice, Kortelisy a Český Malín na Ukrajině, Chatyň v Bělorusku, Čenstochovou v Polsku,  Marzabotto v Itálii, Distomo a Kondomari v Řecku, Ostrý Grúň a Kľak na Slovensku, či české Ležáky, moravské vesnice Javoříčko a Prlov. Vzpomeňme i na dnešní Bělorusko, kde Němci za války zavraždili přes dva miliony lidí a zničili přes pět tisíc vesnic a osad. Symbolem se stala Chatyň, kde bylo zaživa upáleno sto čtyřicet devět obětí, z toho sedmdesát pět dětí.  Na Ukrajině Němci zničili čtyři sta padesát devět vesnic, z nichž je v Česku nejvíce připomínán Český Malín, ve kterém bylo v roce 1943 zavražděno přes tři sta českých osadníků.

Území starých Lidic bylo prohlášeno národní kulturní památkou. Je zde muzeum s celoročně přístupnou expozicí připomínající lidickou tragédii. Snad každého návštěvníka dojme bronzové sousoší lidických dětí zavražděných v Chełmnu, životní dílo sochařky Marie Uchytilové, které je zároveň připomínkou všech dětských obětí války.

V létě 1947 byl tři sta metrů od původních Lidic položen základní kámen nové obce. Britským horníkům se splnilo jejich přání. Lidice žijí a všem soudným a slušným lidem na celém světě připomínají hrůzy války a zrůdnost těch, kdo je nejen neodsoudí, ale hodlá je dokonce využít ke svému obohacení.

Autor: Jaroslava Pechová

Foto: autor neznámý