Muž pomalu odložil telefon a silně se třesoucí ruce položil na stůl nedaleko od přístroje.
„Pane! Haló, pane! Uklidněte se a řekněte svou adresu, prosím. Určitě vám můžeme pomoci. Tak pane, prosím!“ Z telefonu se stále ozýval naléhavý hlas policisty, ale na jeho prosby nikdo neodpovídal. Muž nepřítomně zíral před sebe a nereagoval. Jeho zešedlá tvář pokrytá krvavými cákanci působila děsivě. Bylo štěstí, že telefon měl zapnutý lokátor a tak netrvalo dlouho a otevřeným oknem do místnosti pronikl zvuk blížících se sirén. Když se ozval domovní zvonek a zároveň rázné bušení na dveře, muž se konečně pohnul. Sklonil hlavu a po tvářích se mu začaly kutálet slzy. Policisté museli dveře vyrazit. Ani každodenní práce se zločinem je nepřipravila na to, co v pokoji uviděli. Na podlaze, v tratolišti krve, ležela žena. Na první pohled byla patrná četná bodnutí snad do každého kousku jejího těla. A u stolu seděl plačící muž zírající přímo na mrtvolu. Na výzvy policistů nereagoval. Jeho ruce byly celé od krve. Vlastně byl od krve celý.
Velitel zásahu vytáhl telefon a zavolal kriminálku. Jeho muži spoutali podezřelého. Pro ženu už nemohli nic udělat, takže zavolal ještě koronera. Byl rád, když se kriminalisté ukázali. Jeho práce tady skončila.
Mladý kriminalista přivolal techniky a ti se dali okamžitě do práce. Opatrně, aby nezničil případné stopy a taky, aby se technikům nepletl pod nohama, začal prohlížet byt. I když byly teprve čtyři hodiny ráno, pro jistotu zavolal nadřízenému. Byl rád, že ho nevytrhl ze spánku. Kapitán byl vzhůru a slíbil, že přijede. Byl na místě nezvykle brzy.
„Uf, teda tak rychle jsem vás tady nečekal, šéfe.“ Nadskočil mladík leknutím, když mu nadřízený položil ruku na rameno.
„Měl jsem nějaký špatný sny, takže jsem byl vlastně hned připravenej. Tak povídej.“
Mladý kriminalista šéfa rychle seznámil se vším, co zatím věděl. Oba muži mezitím vešli do dalšího pokoje a zůstali v úžasu stát. Celá místnost byla plná různě velkých panenek, o které bylo zjevně velmi dobře pečováno. Jedno krásně vybavené místo ale bylo prázdné.
„Myslím, že tady chybí nějaká hodně ceněná věc. Asi taky panenka.“ Hlesl mladík.
Kriminalisté se pozorně rozhlédli. Nemohli si nevšimnout, že velmi velká panna je obložená jinými hračkami. Kapitán po panence sáhl a za vlásky jí vytáhl z chumlu. Skoro by přísahal, že ta hračka se při tom nehezky zašklebila. No, nejspíš je to únavou a nevyspáním.
„Sakra, co to je?!?“ Ruce panenky byly až po lokty od krve. Od čerstvé krve. Muži se po sobě podívali. Kapitán odložil hračku a okamžitě zamířil ke spoutanému podezřelému. Ten měl stále poněkud nepřítomný pohled.
„Haló, slyšíte mě?“ Kriminalista muži pomalu zamával rukou před očima. Ten pomalu kývl.
„Já svou ženu nezabil.“ Zašeptal. „To ten zmetek. Ta hnusná panna.“
Kapitán se nadechl k otázce, ale nakonec jen vydechl.
To snad není možné! Zase nějaký vrah, který to bude hrát na nepříčetnost a dostane se z toho za pár růčků? Nejspíš zabil ženu ze žárlivosti. Třeba jí s někým načapal, ale je to slaboch, který si frustraci vybil na slabším soupeři. Na ženě.
V tu chvíli k němu domnělý vrah zvedl zarudlé oči.
„Miloval jsem ji víc než sebe. Nemohli jsme mít děti. A žena se zamilovala do panenek. Starala se o ně jako o děti. Všechno jsou to holčičky, ale před časem se mi podařilo sehnat velkou panenku – chlapce. Žena byla tak šťastná!“ Muži se po tvářích opět začaly koulet slzy. „Ani nevím, kdy se začala měnit. Přestala se starat o domácnost, zapomínala uvařit. Všechen čas věnovala tomu … „ , muž zatnul zuby. Evidentně nemohl hračce přijít na jméno. Zavřel oči a několikrát se zhluboka nadechl.
„Dnes v noci manželka přišla do ložnice a v náručí držela tu hračku. Říkala, že se musíme rozvést, protože už chce patřit jen Billymu. Tak ho pojmenovala. Začal jsem se smát, ať neblázní a jde se raději vyspat. Nebo, že jí můžu ukázat, jak se chová opravdový chlap a ne hloupá neschopná panenka. A že se tedy rozhodně nerozvedu a nedám svou milovanou ženu neživé figuře…A pak se to stalo. Ten hajzl se na mě otočil. A prý, pokud mu svou ženu nedám, nebudu jí mít už nikdy.“ Muž vzlykl. „Vyklouzl ženě z náručí a najednou držel nůž a ženu vší silou bodl. Vykřikla a padla k zemi. Vrhl jsem se na tu zrůdu, vyrval jí nůž a chtěl jsem ho taky bodnout, ale ať jsem se snažil sebevíc, každá rána dopadla na mou milovanou Mary.“ Po posledních slovech vypukl muž v hořký pláč.
Kapitán nebyl schopen slova. Proboha, co se to děje? Slyšel dobře? Dělá si z něho ten chlap srandu?
Prudce se nadechl, aby tomu vrahovi od plic řekl, co si o tom všem myslí… a celý zpocený se probudil v tichu své ložnice. Chvilku se zmateně rozhlížel po tmavé místnosti než pochopil, že to byl jen hodně divný sen.
,Asi už mi ta moje práce začíná lézt na mozek. A taky moc koukám na televizi.‘ Pomyslel si naštvaně a šel si do kuchyně natočit trochu vody. Ještě se nestačil pořádně napít, když noční ticho prořízla melodie jeho mobilu.
„No, co je?“
„Kapitáne, nezlobte se, že vás budím, ale volali nás k vraždě. Manžel nejspíš ubodal svou manželku.“
Na povídku se vztahují autorská práva Hany Lejtkepové.
foto na titulce z archivu Hany Lajtkepové.
Komentáře z facebooku