Požární prohlídka – Michal Dlouhý

Četnická stanice Schönvald v politickém okrese Tachov byla na počátku roku 1927 jednou z nemnoha dvoumužových četnických stanic v celé republice. To si velmi dobře uvědomoval okresní četnický velitel nadporučík výkonný Antonín Helebrant. Letitým velitelem schönvaldské četnické stanice byl vrchní strážmistr František Kaštánek a jediným podřízeným četníkem zde byl strážmistr František Procházka.

Vrchní strážmistr Kaštánek již před koncem roku 1926 požádal vzhledem ke svému věku, době strávené v četnickém sboru, a hlavně s ohledem na své letitou službou podlomené zdraví, o propuštění od četnictva, a těšil se, jak si bude se svojí milovanou manželkou a vnoučaty užívat zasloužené penze. Trápily jej po řadu let křečové žíly, kterým vůbec neprospíval kopcovitý staniční služební obvod. O ten se staral převážně strážmistr Procházka, který si od roku 1922, kdy byl na zdejší četnickou stanici přidělen, dokonale osvojil místní, ale i osobní znalost.  

Pan vrchní strážmistr se převážnou část své služby věnoval administrativě ve staniční kanceláři a pokud vyrazil na obchůzku, tak se vždy jednalo o „loko“, to znamená o službu v místě či v bezprostředním okolí obce.

Po letech strávených v Schönvaldu náležel četnický staniční velitel k místní honoraci a měl své místo spolu s obecním starostou, panem farářem a polesným u stolu pro štamgasty ve zdejším hostinci.

Posezení místní honorace v hostinci

V sobotu 15. ledna 1927 večer, při partičce mariáše, se panu vrchnímu strážmistrovi svěřil polesný Jan Krieglstein, že bylo v jeho revíru ku škodě lesního úřadu odcizeno 10 metrů olšového dříví. Jisté podezření tu bylo na souseda Karla Štolbu, ale žádné podrobnosti nehodlal nadlesní sdělit.

 Obecní starosta Antonín Wagner, poté co zaslechl z úst polesného Štolbovo jméno zbystřil a dodal, že si celá obec velmi dobře pamatuje, jak se tito dva spolu na Silvestra rozhádali.

Zkušený vrchní strážmistr se držel zásady, že ráno je moudřejší večera a vyzval polesného, aby se v pondělí ráno dostavil do staniční kanceláře, že věc odcizeného olšového dříví spolu zúřadují.

Druhý den, v neděli však vrchní strážmistr Kaštánek nezahálel a po mši se dal do řeči s panem farářem, aby se dozvěděl, co se na Silvestra, za jeho nepřítomnosti v hostinci mezi polesným Krieglsteinem a Karlem Štolbou vlastně odehrálo.

Oba pánové byli o silvestrovské veselici samozřejmě ve velmi dobré náladě a Štolba z farářovi neznámých důvodů vynadal polesnému do lumpů a zlodějů, a tudíž do Nového roku nevstoupili zrovna v dobrém.

Četnickému veliteli byl poměrně majetný majitel soustružny Karel Štolba znám jako řádný a zachovalý občan, a tím pádem mu vůbec nešlo na rozum, proč se ti dva dostali do sporu. Rovněž tak na nic nepřišel ani strážmistr Procházka, kterému o tom staniční velitel záhy vyprávěl.

V pondělí 17. ledna ráno se do četnických kasáren skutečně dostavil polesný Krieglstein a vypověděl, že na podzim prodal truhláři Štolbovi na jeho žádost 50 metrů olšového dřeva.

V okolí obce je na horském potoce řada soustružen dřeva, které jsou hnány vrchní vodou horského potoka. Tyto soustružny vyrábějí různé dřevěné tvary, takzvané „holzformen“. Jedná se o dřevěné korále, knoflíky, olivy k plášťům a podobně, které jsou vyráběny převážně z čerstvého borového a olšového dříví. Výrobky jsou poté napouštěny různými barvami nebo politýrovány a pak leštěny. Tyto dřevěné tvary jsou následně zasílány do Ameriky či Anglie, kde se těší velké oblibě.

Při tomto obchodu se snažil Štolba usmlouvat co nejnižší možnou cenu, avšak polesný měl od majitele lesů přesně stanovenou prodejní cenu dřeva, pod kterou nemohl jít. Proto zřejmě ležel polesný Štolbovi v žaludku.

Štolba však mezitím zpracoval veškeré zakoupené dřevo a obrátil se na polesného se žádostí o prodej dalších 10 metrů olšového dřeva, aby mohl dokončit výrobu celé objednané zakázky.

Polesný slíbil, že požadované dřevo zajistí, avšak upozornil zájemce o koupi dřeva, že od počátku roku jsou majitelem panství prodejní ceny dřeva zvýšeny. To byla, jak se říká, voda na Štolbův mlýn. Měl totiž za to, že polesný mu dává vyžrat jeho silvestrovskou hádku a pravil, ať si tedy celé to olšové dřevo strčí do pr….., a s tím se oba opět, jako několikrát před tím, ve zlém rozešli.

Po několika dnech polesný při obchůzce svého revíru zjistil odcizení právě 10 metrů olšového dřeva a je tudíž naprosto přesvědčen, že krádež nemá na svědomí nikdo jiný, než právě Karel Štolba.

Pánům četníkům oznámení polesného Krieglsteina i jím vyslovené podezření připadalo logické. Jak však důvodně podezřelého, avšak řádného a trestně zachovalého občana z odcizení olšového dřeva usvědčit? Provedení domovní prohlídky, při které by mohlo být odcizené olšové dřevo nalezeno bylo u bezúhonného občana naprosto nemyslitelné. A předchozí hádka majitele soustružny s polesným nemohla být žádným pádným důvodem.           

Staniční velitel polesnému sdělil, že se četnictvo jeho oznámením bude vážně zabývat a že lesnímu úřadu dá vědět, jak pátrání po pachateli krádeže olšového dřeva dopadlo. S tím se rozloučili.

Po nějaké době přemýšlení se vrchní strážmistr Kaštánek ustrojil, vyzbrojil se pouze pistolí a bodákem a předepsal si služební obchůzku po obci. Nejprve zašel na poštovní úřad, kde podal k odeslání několik poštovních zásilek a převzal doručenou poštu. Následně zašel za obecním starostou Gustavem Kumpfem.

 Když četnický velitel s obecním starostou vyřídili všechny úřední záležitosti, došlo i na pohárek pálenky. Přitom vrchní strážmistr požádal starostu o pomoc v řešení případu odcizeného olšového dřeva. Napadlo ho, aby obecní starosta vykonal u Karla Štolby požární prohlídku, u které bude asistovat jeho podřízený strážmistr Procházka.

Jak obec vykonává policii požární

Řád o policii požární byl v Čechách upraven zemským zákonem číslo 45 z roku 1876 zemského zákoníku a byl změněn zemskými zákony číslo 21 z roku 1898 a číslo 50 z roku 1916.

Požární policie spadala do samostatné působnosti obce a její výkon příslušel právě obecnímu starostovi. Ten měl opatřit vše, co bylo zapotřebí, aby bylo odstraněno vše a aby nebylo činěno nic, čímž by mohl vzniknout požár.  Z uvedeného důvodu byly obecními zastupitelstvy vydávány místní bezpečnostní předpisy, byly zřízeny požární stráže a v neposlední řadě měly být konány občasné prohlídky budov a dohled na řádné čištění komínů.

Ačkoliv se v Schönvaldu po řadu let naštěstí s požárem nepotýkali, bylo obecnímu starostovi jasné, že z pasti nalíčené četnickým velitelem jen tak nevyklouzne, a proto mu nezbývalo než souhlasit.

Hned druhý den ráno bylo obecním zřízencem vyhlášeno, že starostou obce budou ve všech domech v obci vykonány požární prohlídky.

Postupně byly obecním starostou v doprovodu strážmistra Procházky navštíveny všechny domy počínaje od kraje obce, u něhož se nacházel dům Karla Štolby a byly v nich vykonány požární prohlídky zejména půd a komínů, zdali jsou stavebně v pořádku a řádně vyčištěné.

Když se dostali až ke Štolbovu domu, jeho majitel byl zjevně celý nejistý, pravil, že má vše v naprostém pořádku, a že k němu nemusejí ani jít. To však na starostu při výkonu jeho pravomoci vůbec neplatilo. Na půdě domu, kde bylo z pohledu výkonu požární policie skutečně vše v naprostém pořádku, uviděli zde však uschované čerstvě pokácené olšové dříví.

Po krátkém výslechu vedeném za přítomnosti starosty obce strážmistrem Procházkou se Karel Štolba přiznal, že uvedené olšové dříví z jeho návodu odcizili dělníci, neboť ho nutně potřeboval k dodělání zakázky a polesný Krieglstein mu jej nechtěl prodat. To však nebylo důvodem ke krádeži dřeva.

Odcizené dřevo bylo z moci úřední zabaveno a navráceno lesnímu úřadu. Soustružník Štolba byl četnickou stanicí Schönvald udán okresnímu soudu v Tachově pro přestupek krádeže podle § 460 trestního zákoníku.

Nebýt ochoty obecního starosty, nepodařilo by se četnictvu tento trestný čin objasnit a vypátrat jeho pachatele.

Vrchní strážmistr Kaštánek byl velice rád, že staniční služební obvod po letech svého působení předával panu okresnímu četnickému veliteli a svému nástupci strážmistru Václavu Hořejšovi v perfektním pořádku, a hlavně s naprosto čistým Přehledem činů, jichž pachatelé zůstali nevypátráni.

Ani po svém penzionování pan vrchní strážmistr ve výslužbě František Kaštánek nepřestal docházet do hostince na mariáš.

Kromě toho pravidelně docházel na četnickou stanici, aby byl svému nástupci nápomocen radou či zjištěnou důvěrnou informací o situaci a náladě mezi obyvatelstvem v obci.

Strážmistr František Procházka měl v novém staničním veliteli významného pomocníka při obchůzkách kopcovitého služebního obvodu.

Obálka knihy Četnické erfolgy

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÉ ERFOLGY, vydané nakladatelstvím Pragoline. Kniha je k dostání na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.

Kniha byla vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz.

 Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

 

Úspěšný začátek pololetí – Michal Dlouhý

Druhé pololetí roku 1933 zahajovala nitranská pátračka v plném pracovním nasazení díky dělší dobu trvajícímu pronásledování mnohačetné ozbrojené lupičské tlupy, jejíž členové měli na svědomí řadu vyloupených pokladen.

Mimo to se na samém konci měsíce června 1933 od jednoho z důvěrníků velitel četnické stanice v Urmíně v politickém okrese Nitra vrchní strážmistr Antonín Dobeš dozvěděl, že se v blízkosti Šalgova ukrývá již dlouhu řadu let zatykačem hledaný zločinec z povolání Denga.

V zájmu úspěšného dopadení tohoto zlosyna, požádal velitel urmínské četnické stanice o pomoc nitranskou pátrací stanici, aby vyslala služebního psa.

Jan Denga byl řemeslný zločinec a tradovalo se o něm, že chodí neustále ozbrojen. Dokonce byl důvodně podezřelý, že má na svědomí i vraždu, které se měl dopustit v době převratu v roce 1918.

Vrchní strážmistr Procházka proto vyslal hned 1. července 1933 ve čtyři hodiny ráno strážmistra Votrubu s Altem na motorovém kole řízeném jako pokaždé strážmistrem Tomkem.

Po krátké poradě na urmínské četnické stanici bylo rozhodnuto o střežení domku rolníka Dengy v Šalgově, jež byl bratrem hledaného a který jej zásoboval. To byl jediný možný způsob, jak se dostat na stopu Jana Dengy, o jehož současném vzhledu panovaly mezi četníky pouze dohady.

Postřížka byla úspěšná, neboť hlídka pátračky spatřila z rolníkova domku odcházet muže s rancem na zádech. Odcházející byl četníky skrytě pozorován, kterak odchází do nedaleké vinice nad obcí. Tímto způsobem se podařilo zjistit, kde přesně se ukrývá. Jednalo se o jeden ze sklepů.

Díky tomu, že sklep měl pouze jediný vchod, rozhodli se strážmistři Tomek s Votrubou o střežení vchodu do sklepa až do okamžiku, až bude hledaný, o jehož totožnosti již nebylo dle podoby sporu, vycházet.

Alto byl zalehlý a trpělivě čekal, až obdrží povel svého pána. Po několika hodinách čekání, zhruba o deváté, se na četníky konečně usmálo štěstí. Jakmile Jan Denga vyšel ze sklepa, zřejmě z důvodu nutnosti vykonat malou potřebu, byl proti němu vyslán Alto a muž byl ve jménu zákona vyzván, aby dal ruce vzhůru!

Doslova, než se stačil rozespalý Denga vzpamatovat, byl obklíčen dvěma četníky a k tomu na něho štěkal Alto a cenil své zuby. Doslova v okamžiku měl ruce spoutané řetízky. Při osobní prohlídce u něho byl nalezen ostře nabitý browning ráže 7,65 milimetru. V úkrytu hledaného byla nelezena řada věcí, o nichž se dalo předpokládat, že pocházejí z dosud neobjasněných krádeží.

Na četnické stanici v Urmíně byly Janu Dengovi odebrány otisky prstů a následně byl dodán do vazby okresního soudu v Nitře.

Hlídka pátračky se vrátila do kasáren až pozdě večer. Bylo zřejmé, že bude následovat dlouhé vyšetřování a usvědčování Jana Dengy z jím spáchaných trestných činů.

Vzhledem k tomu, že právě skončilo pololetí, musel strážmistr Votruba zpracovat zprávu o docílených výsledcích a použití služebního psa. Alto byl rekvírován v celkem 14 případech, přitom v rovné polovině z nich nemohl být služební pes uveden na stopu, neboť se jednalo o frekventovaná místa a došlo tak k překrytí stop pachatelů činu.

Votruba s Altem na rybách

Kromě každodenního výcviku Alto svého pána věrně doprovázel při každé vhodné příležitosti. Je pravdou, že Rudolf Votruba trávil s Altem mnohem více času než s vlastní rodinou. To bylo předmětem častých oprávěných výtek paní Etely.         

Příslušníci pátrací stanice, zejména kancelářský pomocník štábní strážmistr František Majer, měli spoustu práce s procházením přehledů případů, jejichž pachatelé zůstali nevypátráni a u nichž připadal v úvahu jako pachatel zatčený Jan Denga.

Následně vrchní strážmistr Procházka a jeho zástupce štábní strážmistr Slechan Dengu ve věznici nitranského okresního soudu vyslýchali a postupně jej usvědčovali z dlouhé řady spáchaných zločinů od vraždy, přes loupeže a krádeže vloupáním až po přečiny a přestupky prosté krádeže.

Obsah strážmistrem Votrubou zpracované pololetní zprávy se stal předmětem oprávněných výtek velitele oddělení majora Hodináře ve vztahu k jednotlivým okresním četnickým velitelům ve služebním obvodu nitranské pátračky.

Aktuálnost výtek velitele nitranského oddělení se potvrdila hned ve středu 5. července 1933, kdy byl služební pes pátračky časně ráno rekvírován četnickou stanicí přímo v Nitře.

Strážmistr Votruba byl s Altem pěšky vyslán do nedalekého Molnoše, aby zde pátral po neznámém pachateli krádeže plechové nádoby se sádlem spáchané v noci ze dvora domu Jana Chobota.

Poškození nebyli schopni četníkům ani vysvětlit, kudy pachatel krádeže na dvůr vnikl, natož kterým směrem z něho odešel. Bylo to způsobeno zejména okolností, že majitelé domu si na daný den předsevzali vymalování všech místností v domě, a proto časně ráno vynesli na dvůr veškeré bytové zařízení a tím pádem zničili veškeré stopy po pachateli. Přitom zjistili zmizení plechové nádoby se sádlem.

Podivný případ krádeže se škodou ve výši 250 Kč byl přesto oznámen místní četnickou stanicí státnímu zastupitelství v Nitře.  

 

 Služební knížka strážmistra Votruby 1933

Úspěšný začátek pololetí zkazil další červencový případ. V neděli 23. července 1933 ve 4 hodiny ráno byl strážmistr Votruba probuzen doma strážmistrem Václavem Žurmanem z četnické stanice v nedalekém Zoboru v politickém okrese Nitra, aby s Altem pátral po neznámém pachateli krádeže v bytě Štefana Ondračky na Panské dolině na Zoboru.

Po příchodu na místo činu bylo zjištěno, že ku škodě úředníka pozemkového fondu Ondračky byly odcizeny šperky a další věci se způsobenou škodou ve výši 2 000 Kč. K činu muselo dojít předchozího dne mezi 21 až 23 hodinou.

Uvedení Alta na stopu pachatele bránila skutečnost, že dům stojí u veřejné cesty a jedná se o výletníky hojně navštěvované místo. Zejména v noci ze soboty na neděli, kdy se zde konají taneční zábavy, je toto výletní místo a zdejší restaurace navštěvována lidmi z místa i širokého okolí. Kromě toho bylo samotné místo činu a jeho bezprostřední okolí ještě před příchodem přivolané četnické hlídky pošlapáno majiteli bytu, ale i řadou zvědavců.

Pachatel činu s největší pravděpodobností využil situace, kdy byli majitelé bytu na taneční zábavě v nedaleké restauraci.

Ačkoliv se strážmistr Votruba snažil uvést Alta na stopu pachatele krádeže, nebyla jeho snaha korunována úspěchem.

Nezbývalo než případ krádeže vloupáním spáchaný nezmámým pachatelem oznámit státnímu zastupiltelství v Nitře.

Za účelem pátrání po odcizených dvou kusech zlatých hodinek, jedněch stříbrných hodinkách, zlatém řetízku, manžetových knoflíčcích, ženských šatech a tureckém přehozu byly místní četnickou stanicí v Zoboru zpracovány a rozeslány pátrací oběžníky.

Reputace byla napravena až po více než měsíci, v pátek 25. srpna 1933, kdy byl Alto vyžádán četnickou stanicí Ivánka u Nitry v politickém okrese Nitra do čtrnáct kilometrů vzdálené obce Branč, aby vypracoval stopu pachatele krádeže hus.

Po příjezdu automobilu pátračky řízeného štábním strážmistrem Dřevickým na místo, bylo od místního četníka štábního strážmistra Jana Vlčka zjištěno, že ku škodě ovdovělé rolnice Kateřiny Lörincové bylo ze zamčeného chlívku ukradeno celkem 6 hus v celkové ceně 360 Kč.

Strážmistr Votruba na místě nalezl stopu jednoho z pachatelů, který byl obut ve trampkách s gumovou podešví. Alto uvedený na tuto stopu ji vypracoval přes humna a dále brázdou v poli vedoucí směrem k železniční zastávce na trati Nitra – Ivánka a dále po travnaté pěšině vedoucí podél trati až ke krajním zahradám v Ivánce a odtud odbočil k samotě Dvůr Ohaj, kde před objektem na poli, kde zemědělští dělníci rozhazovali hnůj, stopu přestal sledovat.

Četníky však bylo od těchto dělníků zjištěno, že z uvedené samoty časně ráno odešel směrem do Nitry místním četníkům dobře známý a několikrát pro krádeže trestaný Jozef Jamrych.

Ještě týž den byl Jamrych zastižen hlídkou pátračky na cestě z Nitry zpět do Ohaje, oblečený do nového obleku a s novým kloboukem na hlavě. Spolu s ním šel známý zloděj Štefan Petrák. Při výslechu Jamrych uvedl, že tyto věci si zakoupil za peníze obdržené od překupníka Jána Gombíka v Nitře za odcizené husy.

Při následně provedené domovní prohlídce byly u překupníka Gombíka v Nitře nalezeny tři z odcizených hus, v nichž vdova Lörincová poznala svůj odcizený majetek.

Oba spolupachatelé, Jozef Jamrych a Ján Gombík, byli dodáni okresnímu soudu v Nitře. Odcizené husy byly navráceny majitelce. Účast na uvedeném činu se četníkům několikrát trestanému zloději Štěfanu Petrákovi nepodařilo prokázat.

Altovi se podařil husarský kousek. Jeho neočekaným skokem na pánův povel, se mu podařilo ke smrti vyděsit matku Etely Votrubové hrající si s vnukem Jaromírem na dvoře domu.

 

 Altův skok

 

Obálka knihy Četnický pes Alto opět na stopě

 

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÝ PES ALTO OPĚT NA STOPĚ, vydané nakladatelstvím Pragoline. Kniha je již téměř rozebrána a je k dostání na

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

24. ročník ceny Ď na Nové scéně Národního divadla: Cenu převzali spisovatel Michal Dlouhý, herec Jiří Mádl nebo také Aleš Cibulka!

V zaplněném sále 8. ledna Nové scény Národního divadla po čtyřiadvacáté převzali křišťálové ceny Ď (dík mecenášům a dobrodincům) lidé, kteří dlouhodobě podporují dětské domovy, hospice, zoologické zahrady či kulturní instituce. Ceny Ď byly uděleny v 17 kategoriích.

Cenu Ď za morální vzor a příkladnou osobnost získal Jiří Mádl, herec a režisér, který mimo jiné režíroval snímek Vlny. Film se umístil v užším výběru kandidátů na nominaci na Oscara. Mádl si cenu nemohl převzít osobně, neboť je v současné době pracovně ve Spojených státech. Cenu za něj převzal kolega Miro Mráz, který zprostředkoval vzkaz od laureáta. „Pokud mám přemýšlet, v čem jsem příkladným občanem Česka, tak mám nejvíc dělat příklad v tom, že dělám to, co mě baví a tomu se věnuji,“ řekl Mádl.

Mezi oceněnými byly jak jednotlivci, tak i spolky či skupiny dobrovolníků. Například v kategorii „Život a lidé“ byl oceněn David Macoun, organizátor a duchovní, který při loňských povodních pomohl tisícovkám lidí zachránit obydlí. V kategorii „Život a němá tvář“ získal ocenění Feliti club, organizace zaměřená na kastrace opuštěných koček s cílem předcházet nechtěným vrhům a zajistit lepší životní podmínky pro zvířata.

Cenu v kategorii „Kultura a kumšt“ převzal četnický historik Michal Dlouhý. Podporovatelka Hospice sv. Štěpána Alexandra Borská, která je reprezentantkou paraplavání a plavala na paralympiádě v Paříži, získala cenu v kategorii „Sport pro čest a slávu“.

Dále například v kategorii „Děti“ převzala ocenění Alena Nováková, která mnoho let práce věnovala Dětskému domovu Severní Terasa v Ústí nad Labem. Laureátem kategorie „Zdraví“ byl spolek Loutky v nemocnici.

Moderátor rozhlasu a organizátor sbírky potřebným Aleš Cibulka se umístil v kategorii „Charita“, v kategorii „Naděje je vždycky“ převzali cenu manželé Petra a Michal Palačtí.

V minulosti cenu Ď za morální vzor převzali třeba Věra Čáslavská, předseda norské vlády Jens Stoltenberg či prezident Václav Havel. Cenu Ď získalo mnoho známých mecenášů i lidí, kteří pomáhají v hospicích, dětských domovech, při kulturních akcích, ve školství, vědě, zdravotnictví, sportu nebo při ochraně přírody.

Zdroj: ČTK

 

Stín minulosti – Hana Lajtkepová

Byla to poslední autogramiáda v roce. Ani se mi nechtělo věřit, že už se mi podařilo vydat desátou knihu. A co víc, knihu velmi úspěšnou. Po všech těch hubených letech jsem se konečně prosadila. Knihy byly mým životem. Nejdřív jsem je hltala jako čtenář, psát jsem začala už jako teenagerka. Ale k první vydané knize to bylo ještě tehdy nesmírně daleko. Nikdy nezapomenu na dlouhé roky odmítání ve všech vydavatelstvích. Nebyla jsem celebrita ani politik, takže proč by měl mít někdo zájem o to, co napíšu, že?

Nyní jsem si s tichou radostí užívala to zadostiučinění. Měla jsem dokonce agenta. A právě on ke mně teď spěchal s očima dokořán a snad i s otevřenou pusou.

„Co se děje, Adame?“ Usmála jsem se na něho a pokynula mu, aby se posadil na židli vedle mě.

„Tomu neuvěříš!“ Zajíkl se. „Víš, jak jsem ti říkal, že tvoje poslední kniha vyjde i v zahraničí, že jo?“ Nejspíš ani nevnímal mé pokývnutí a překotně pokračoval. „Ten anglický překlad je super. Zájem projevili i v USA. A kdyby jen o knihu! Prý, jestli bys měla zájem o zfilmování příběhu! To je bomba!“

Teď jsem na moment přišla o dech i já. Cože? Slyšela jsem dobře? Adamův výraz ale mluvil za vše. Věděla jsem, že o tomhle by nežertoval. Pevně jsem ho objala a v očích se mi zaleskly slzy radosti.

Lidé, kteří přicházeli na autogramiádu, po nás zvědavě pokukovali. Musela jsem zachovat dekórum. Rychle jsem si otřela oči a pustila svého agenta. „Rozebereme to po autogramiádě. A děkuju za skvělou zprávu.“ Adam radostně zakýval a uvolnil židli mému nakladateli.

Beseda se docela natáhla, ale byla jsem jako ve snách a nevadilo mi to. Kniha byla na pultech dva týdny a už za tu dobu se jí prodalo obrovské množství. O zájmu svědčila i fronta příznivců čekajících na můj podpis.

Ruka už mě docela bolela, ale přesto jsem nezapomínala na úsměv pro každého fanouška. To platilo i v případě staršího muže, který stál přede mnou a podával mi otevřenou knihu k podpisu. „Pro koho to bude?“ Zeptala jsem se s úsměvem. „Pro mě.“ Broukl a nespouštěl mě z očí. Zvláštní odpověď. „To je hezké, ale to znamená pro koho? Řeknete mi jméno?“

„To jsem se tak změnil?“ Pozorně jsem se na něho podívala. Kolečka v hlavě se točila jako o závod, ale absolutně jsem netušila, kdo tady přede mnou stojí. „Promiňte, já opravdu … známe se ze školy?“

„Ne, ze školy to opravdu není. Muselas být divočejší než jsem si myslel.“

„Prosím?!?!“

Zmocnil se mě zmatek a taky jsem cítila rostoucí naštvání. „Já, pane, nevím, co tady po mně chcete. Za vámi je ještě pořádná fronta lidí, kteří poctivě čekají na autogram, takže mi, prosím, řekněte jméno, které mám do knihy napsat a pak uvolněte místo dalšímu.“

„Petr. Jsem Petr.“

Cosi mě zašimralo v žaludku. Je to TEN Petr? Ten, do kterého jsem byla kdysi dávno zamilovaná, ale který měl spoustu holek kolem a každou z nás využíval? Jasně, že jsme cosi o těch druhých tušily, ale každá z nás si nejspíš myslela, že právě ona bude jeho vyvolenou. Bláznivé mladé holky! I když nebyl žádný prvoplánový krasavec, měl obrovské charisma a s holkama to prostě uměl. Ukecal nás. A pak jsem si jednou myslela, že s ním čekám dítě. Nikdy nezapomenu na jeho reakci: Ale prosím tě, kdoví, s kým to máš. Já určitě nejsem jedinej, s kým spíš …“ Ten postarší muž, který tu teď proti mně stál a potutelně se usmíval, mi ho ale vůbec nepřipomínal. Navíc jsem na tuhle etapu života nevzpomínala nejraději. Vlastně jsem jí tak trochu vymazala z paměti. Evidentně ne dostatečně.  

Rychle jsem naškrábala do jeho knihy věnování a výtisk mu podala. „Ať se líbí.“ Broukla jsem, ale i mně to znělo falešně. Naklonila jsem hlavu k dalšímu čekajícímu a vyslala k němu zářivý úsměv. Petr se trochu neochotně odporoučel. Zbytek autogramiády si ani nepamatuji. Snažila jsem se být srdečná, ale nějak mi to nešlo. Byla jsem ráda, když byli všichni lidé konečně pryč. Adam se na mě ustaraně podíval.

„Vypadáš utahaně. Necháme tu debatu na zítra. Co třeba oběd v jednu hodinu?“

Vděčně jsem kývla, popadla teplý kabát a s úlevou vyšla do studeného zimního večera. Mráz mě rozhodně nezastudil víc než hlas, který se vyloupl z podloubí.

„Zajdeme si někam?“

Stal zase tady. Petr. Chtěla jsem utéct, ale to přece není můj styl. Postavila jsem se čelem k té špatné vzpomínce z minulosti.

„Petře, už mi není dvacet. Já nehodlám tancovat, jak si ty usmyslíš. Kdybych měla tehdy svůj dnešní rozum, ani kolo bych si o tebe neopřela. Nezasloužil sis důvěru ani cit, který jsem vůči tobě cítila.“

Zamračil se. „Nic jsem ti neudělal. Do ničeho jsem tě nikdy nenutil.“

„Pokud vím, oženil ses. Kde je teď tvoje žena?“ 

Ta otázka se mu nelíbila. „Co to s tím má co dělat? Je na zájezdu. Dělá průvodkyni.“

„Aha. Takže ty stále jedeš ve stejných kolejích. Jako ve dvaceti. Žena odjede a ty hledáš povyražení. Nezměnil ses ani trochu. A nedospěl jsi ani trochu. Je mi tě líto, ale u mě jsi na špatné adrese. Už mě, prosím, nekontaktuj. Nemáme si co říct.“ S těmi slovy jsem se otočila a zamířila ke svému autu.

„Dám rozhovor do médií. Jaká jsi byla. Dělají z tebe skoro svatou, tak ať všichni vidí, jaká ve skutečnosti jsi! Tvoje kariéra půjde hopem dolů a svýma knížkama budeš moct akorát ucpávat díry v plotě!“

Jeho slova byla jako bodnutí. Zhluboka jsem se nadechla a ještě jednou se na toho člověka otočila.

„Bylo mi dvacet. To už je dávno. Přiznám klidně, co bude pravda. Ale dobře si to všechno rozmysli. Mně to možná pomůže ještě výš. Nakonec, z toho by mohlo být docela dobré téma na novou knížku. Tak to klidně médiím i podám. Ale nevím, co to udělá s tvojí skomírající kariérou. Jestli se chceš přes moje jméno zviditelnit, dej si pozor. Jsem už hodně jiná. Podrazy neodpouštím. A s ubožákama nediskutuji. Sbohem!“

S těmi slovy jsem tu karikaturu muže opustila. Netuším, co udělá. Je možné, že opravdu osloví média. Ale to budu řešit, až – pokud – to udělá. Teď mám jiné, lepší starosti. Jsem silnější než tehdy. Už se nenechám ponížit. Už ne.  

Došla jsem ke svému autu. Do sněhu na předním skle někdo napsal „děkuji“ a namaloval srdíčko. Usmála jsem se a trochu nerada to vše odstranila. Ten nápis mě ale hřál dál a zůstal v srdci déle než nepříjemný stín z minulosti.

 

Všechna autorská práva k této povídce jsou vyhrazena a její jakékoli šíření nebo reprodukce bez souhlasu Hany Lajtkepové je zakázáno.

 

Vánoční čas – Hana Lajtkepová

„Maminčin mazánek!“ – „Ale tátu nemá!“
Na drobného chlapce se snášely rány i urážky. Těžko říct, co bolelo víc. Snažil se bojovat, ale přesila byla příliš veliká. Rány však náhle ustaly.
„Koukejte mazat, frackové! Na jednoho si troufáte. To je fakt hrdinství!“
Chlapec stále seděl na zemi a stíral si z obličeje špínu společně s krví, která mu tekla z rozbitého nosu. Svého zachránce dřív ucítil než pořádně uviděl. Byl to bezdomovec, který se nedávno objevil v jejich městě. Chybělo mu oko a – jak si hoch právě všiml – taky měl na pravé noze protézu. Zarostlý muž se k němu váhavě sklonil.
„Jsi v pořádku, Johny?“
Oslovený zapomněl na potlučené tělo a bleskově vyskočil na nohy.
„Odkud znáte moje jméno?“
„No, … ti ´hrdinové´ ho říkali, když se na tebe chystali. Já … nemám rád, když se takoví vytahujou na slabší a …“
„Já nejsem slabší! Jen jsem to nečekal. Ubránil bych se i bez vás.“
Bezdomovec se na chlapce zadíval svým jediným okem. Ten pohled nebyl zlý. Spíš to vypadalo, jako kdyby se mu v něm objevila slza.
„Jděte od mého syna dál!“ Matka se přihnala jako vichřice, strhla k sobě Johnyho a zle se na špinavého muže podívala. Ten jen rychle sklonil hlavu, zvedl dlaně v obranném gestu a začal kulhavě couvat.
„Ještě jednou vás uvidím blízko syna nebo dalších dětí a přísahám, že vás nechám odvézt co nejdál za město. Nevím, proč jste sem přišel, ale my vás tu nechceme. Jděte někam jinam. Tady žijí slušní lidé!“
„Opravdu?“ ozval se chraptivě muž aniž by zvedl hlavu. „Ti vaši slušní lidé mají teda neslušné děti, kteří mlátí slabšího.“
Muž se otočil a kulhal pryč.
Matka několikrát naprázdno otevřela a zase zavřela ústa a pak se podívala na syna, kterého stále pevně držela. „O čem ten špindíra mluví?“
Johny si rukávem utřel nos. Krev mu už netekla. Sláva. Opatrně popotáhl a pak jen nerad špitl. „On mě… zachránil.“
Domů došli mlčky. Teprve večer se matka k odpolednímu incidentu vrátila. Johny jí vše řekl a zakončil otázkou, která ji vždy bodla do srdce, protože neuměla odpovědět.
„Mami, kde je táta? Já už si na něj ani nepamatuju. Říkala jsi, že je voják, hrdina, ale proč se nevrátí k nám domů?“
„Já to nevím, zlatíčko. Věř mi, kdybych uměla dělat zázraky, přivedla bych ti tátu domů. Taky mi moc chybí.“
Před spaním se Johny zadíval do tmy za oknem. Zázraky neexistují. Prý se dějí o Vánocích, ale on tomu nevěří. Každý rok mají u stolu přichystaný třetí talíř, ale nikdy nikdo nepřijde. Všechno je to hloupost.
Týdny ubíhaly. Slunné podzimní dny vystřídaly plískanice, které se jednoho dne změnily v chumelenici a mráz. Johny si uvědomil, že už hrozně dlouho neviděl toho bezdomovce. Co když zmrzl? Tenkrát mu ani nepoděkoval a uvnitř se kvůli tomu trápil. Když mu skončila škola dřív a věděl, že máma je ještě v práci, vybral ve skříni teplý svetr a kalhoty, které tam matka po jeho otci stále schovávala. Nacpal věci do batohu a vydal se do městečka hledat svého zachránce. Už se stmívalo a věděl, že by se měl hodně rychle vrátit domů, když muže konečně uviděl. Seděl stulený blízko železničního mostu a vypadalo to, že nevnímá nic kolem sebe. Snad není mrtvý?!
Johny zahnal strach a rozběhl se k nehybné postavě. Už byl téměř u ní, když se bezdomovec náhle narovnal a vytáhl nůž. Jakmile ale spatřil vylekaného hocha, rychle zbraň schoval.
„Promiň, promiň. Nechtěl jsem tě vylekat. Ale občas se musím bránit a …“
Chlapec před něj beze slova vysypal obsah batohu. Oba dva chvíli nespustili zrak z malé hromádky. „To… to je pro mě?“
Johny konečně našel řeč. „Chtěl jsem jen poděkovat za … za tamto … tenkrát. A taky,“ kluk náhle dostal nápad. Slova se mu hrnula z úst a on je ani nechtěl zastavit. –„taky, jsem si říkal, že byste s náma mohl být na Štědrý večer. Vždycky tam máme talíř pro třetího. Jenže byste se musel umejt, abyste tak nesmrděl. A taky se líp oblíct. Tohle je po tátovi. Mohlo by vám to bejt. Tady je adresa.“ Vytrhl ze zápisníku první stranu se svou adresou, otočil se na patě upaloval pryč.
„Hej, hochu, a co tvoje matka? Copak ona není proti?“ Volal za ním překvapený muž.
„Není.“ Houkl Johny a raději se neohlížel, aby ten člověk neviděl, že lže.
Po téhle příhodě to vypadalo, že se čas úplně zbláznil a začal někam hrozně pospíchat. Johny přemýšlel, jak to mámě říct, ale než něco vymyslel, probudil se do Štědrého dne. Hlavu měl prázdnou, nic nevymyslel, lhát nechtěl. Počká do večera, třeba ten bezdomovec ani nepřijde. Koneckonců, za celou dobu ho ani jednou nepotkal. Třeba si jen vzal věci a odešel z městečka.
Johny měl Štědrý den rád. Od rána s maminkou něco připravovali a vždycky se hodně nasmáli. Ten den byl prostě jejich. Když se ale za oknem začalo smrákat a maminka začala slavnostně prostírat, hoch znervózněl. A co víc, máma tentokrát připravila jen dva talíře!
„Mami, a co třetí talíř pro hosta?“ ozval se přiškrceně.
Zkoumavě a trochu smutně se na něj podívala. „Už jsi velký kluk, Johny. A myslela jsem, že jsme si to vše už dříve vyříkali. Nebudeme si lhát do kapsy. Budeme tady jen my dva. Třetí talíř není nutný.“
„Ale to je přece tradice, maminko. A navíc jsou vánoce. To se dějí i zázraky!“ Slyšela v synově hlase náznak paniky. To nebylo dobré znamení. Co se to děje? Co …
Ať už se chtěla zeptat na cokoli, nestihla to. Myšlenky jí přetrhl zvuk domovního zvonku. Tázavě se podívala na chlapce, který stál u prázdného místa stolu a byl bledý jako stěna.
Rychle sundala zástěru a rázně vykročila ke dveřím. Johny se kolem ní náhle bleskově prosmýkl a byl u dveří první. Trhl s nimi a otevřel je dokořán. Na prahu stál vysoký muž. Měl na sobě svetr a kalhoty, které dal Johny bezdomovci, ale tenhle člověk nebyl zarostlý ani špinavý. I když, nu, ano, měl jen jedno oko a …
„Johne!“ Chlapec nadskočil leknutím. Rychle se ohlédl na mámu. Řekla přece jeho jméno, ale … ale nespouštěla oči z příchozího a po tvářích se jí začaly koulet slzy jako hrachy. A pak se nečekanému hostu vrhla kolem krku. Stiskl ji v náručí a i jemu skanula slza. Johny stál pár kroků od nich a nich nechápal. Dokonce cítil, že se začíná zlobit. V tu chvíli se na něj jeho matka konečně podívala, setřela si slzy a natáhla k němu ruku. Váhavě jí podal svou a ona ho jemně přitáhla.
„Tvůj táta se vrátil, Johny. Zázraky se přece jen dějí.“

Hana Lajtkepová – Parandový les

Bledý měsíc se skryl za tmavým mrakem. Rázem nastala neproniknutelná tma, která vše pohlcovala.
Zdálo se, že zdusila i veškeré zvuky.
Veldan se odvážil zvednout hlavu a rozhlédl se. Nic. Kdyby měl zavřené oči, viděl by totéž – černočernou tmu. Věděl, že teď nemůže svůj úkryt opustit. Krajina byla brázděna hlubokými roklemi a bezednými močály. Doufal jen, že se museli zastavit i jeho pronásledovatelé – nenávistní Darvanghové.
Nikdo nevěděl odkud a proč přišli do jejich města. Ale všem bylo jasné, že přišlo zlo. Brali si, co jim nepatřilo, zabili každého, kdo se jim vzepřel. Velice brzy se sami zvolili do čela města a nastolili svůj temný řád. Pokud se nějaké ženě narodil chlapec, bez zrnka lítosti ho zavraždili. Do svých opevněných sídel si odváželi dívky, které už nikdo nikdy nespatřil. A dokázali věci, které obyčejný smrtelník nedokázal. Vládli černou magií a dvakrát do roka pořádali děsivé rituály. Zrovna pozítří měl opět nastat jeden z těch prokletých dnů.
Darvanghové si před každým rituálem vybírali mezi lidmi tři pomocníky. Odvedli je do svého sídla – a pak je už nikdy nikdo nespatřil. Lidé říkali, že to nebyli pomocníci, ale oběti démonům.
A dnes si vybrali Veldana. Do této chvíle s nimi všichni odešli pokorně – zlomení, vyděšení a mlčenliví odsouzenci. Možná proto byli ti zlořečenci neopatrní. Veldan totiž pocítil hněv a touhu žít, a ve chvíli, kdy konvoj s odsouzenci míjel skalnatý sráz, seskočil dolů. Věděl dobře, co dělá. Zrovna tohle místo důvěrně znal. Už jako kluk si zde s ostatními hrával. Mnohokrát se radoval z vítězství nad ostatními v té nejtěžší disciplíně – slezení zrádné skaliny v co nejkratším čase. Znal důvěrně každý výstupek i plošinu. A taky věděl, že tam za ním s koňmi nemohou. Než vše objedou, dostane se do Parandového lesa. Do lesa, kam se bojí vjet i Darvanghové.
Je to les temný, hluboký, plný záhad, tajemných zvuků – a také tajemných sil. Veldan neslyšel o nikom, kdo by se z lesa vrátil, pokud byl tak hloupý a vstoupil do něho. Jenže nyní se les jevil mnohem nadějnější než jakékoliv jiné místo v knížectví. U Darvanghů čekala jen smrt, ale co když v lese ne? Mladík bleskově slézal skálu a nad sebou slyšel zlostné výkřiky. Darvanghové se ovšem rychle vzpamatovali a část z nich bleskově vyrazila úzkou stezkou do dna rokle.
Veldan se dal do běhu sotva se dotkl země. Necítil zkrvavené prsty ani rozedřená kolena. Les byl ještě daleko a on nesměl ztratit ani jednu drahocennou vteřinu. V zádech brzy uslyšel své pronásledovatele. Několikrát málem zapadl do močálu, jindy na poslední chvíli zastavil před hlubokou průrvou. Ale to, co zdrželo jeho, zdrželo i Darvanghy.
Konečně doběhl k okraji lesa. A zastavil se. Pocítil hrůzu a náhle nechtěl vstoupit. Černá tma jako kdyby ještě více ztmavla a na vše padl chlad. Vypadalo to, že les žije a že Veldana sledují stovky očí. Mladík se zachvěl a otočil se zády k lesu rozhodnutý najít jinou cestu k záchraně. Našel nenápadnou skalní průrvu. Vmáčkl se dovnitř a doufal, že nebude objeven. Už slyšel údery koňských kopyt. Zadržoval dech a napínal sluch. Kdyby to šlo, zastavil by i své srdce, které mu splašeně bušilo v hrudi. Pronásledovatelé už byli velmi blízko. A pak uslyšel podivný šustivý zvuk. Pochopil, co to je a polil ho ledový pot. Meekainy! Stvůry vyvržené snad samotným peklem sloužily Darvanghům při lovu. Byly velké jen jako lasice, ale díky osmi končetinám nesmírně rychlé. Tělo měly pokryté tvrdými bodavými chlupy, které v případě ohrožení vystřelily na kořist a tlapy vyzbrojené dlouhými zahnutými, jako meč ostrými drápy. Ale snad nejnebezpečnější byly jejich mohutné čelisti v tlamě, kterou dokázaly doširoka otevřít. Na vrcholu hlavy jim plály tři rudé divoké oči. A jedny z těchto očí se objevily kousek od průrvy. Meekaina se olízla, zavětřila a začala se přibližovat k Veldanovu úkrytu.
Pomalu, pomaličku natáhla jednu ze svých odporných nohou a náhle bleskově zasekla dráp do mladíkova lýtka a škubla. Veldan pocítil palčivou bolest, ale podařilo se mu zadržet bolestivý výkřik. Stvůra vyplázla odporný jazyk a olízla čerstvou krev. Slastně přivřela oči – a v tom okamžiku zoufalý Veldan zaútočil ostrým kamenem. Trefil meekainu přímo mezi oči. Ta vykvikla a svalila se na záda.
Mladík na nic nečekal, přeskočil překvapenou příšeru a vrhl se zpátky k lesu.
V tu chvíli se mraky rozestoupily a kraj ozářil bledý měsíc. Les se tyčil pouhých pět kroků od uprchlíka. Ten už se nerozmýšlel a chystal se vrhnout mezi mohutné stromy. Jenže ho dostihla další meekaina a zakousla se mu do nohy.
Veldan sebral zbytek sil a spíše upadl než vběhl mezi první stromy i s bestií zakousnutou do své nohy. Cítil tak ukrutnou bolest, že ho začaly obestírat mrákoty. Zdálo se mu, že slyší hlasy, země kolem něho se lehce houpala a cinkala. Ze stromu nalevo vyšlehlo oslnivé světlo a z meekainy zbyla jen hromádka písku.
Veldan s námahou otevřel oči a spatřil snad jen deset kroků od sebe stát skupinu Darvanghů. Ke svému překvapení nepocítil strach. Pochopil, že oni už mu neublíží. Les je nepustí.
A pak ucítil něco velmi zvláštního. Nohy jako by se mu prodlužovaly a zároveň vrůstaly do země. Bolest zmizela. Darvanghové byli náhle malincí. Překvapeně se rozhlédl a konečně pochopil sílu Parandového lesa. Stál tady – mohutný a silný strom Veldan. Strážce brány, kam zlo nikdy nepronikne.

Na povídku se vztahují autorská práva  Hany Lajtkepové.

Strach – Hana Lajtkepová

Krčila jsem se v křoví a bála se pohnout. Bouřka byla na spadnutí. Horký vzduch se mi tetelil před očima a téměř se nedal dýchat. Všude bylo příšerné sucho a země se nemohla dočkat osvěžujícího deště. Nohy mi začaly dřevěnět a také já jsem se upnula k očekávání deště. Doufala jsem v pořádný slejvák. Takový, který všechno přehluší. Hlavně mé kroky.
Prásk! Nedaleko ode mne praskla suchá větev pod těžkou botou. Začala jsem se třást. Vždyť on mě najde! Je někde blízko. I v tom vedru jsem cítila, jak mi po zádech stéká ledový pot. Strach! V životě jsem takový necítila. Vzduch nabitý elektřinou vibroval a přinášel pachy, kterých by si člověk normálně nevšiml. Najednou jsem cítila kdejakou kytičku, každý strom vydával svou osobitou kořenitou vůni, nedaleko se možná schovával srnec … a pak mne udeřil zápach starého potu. Křečovitě jsem zavřela oči, jako kdyby mne to mohlo ochránit. Jako kdyby mne to mohlo přenést na bezpečné místo. Ach, proč to nejde???!!! Chtěla jsem se jen projít lesem a načerpat energii po únavném týdnu v práci. Co bych teď dala za přehřátou kancelář s přeplněným stolem!
Můj pronásledovatel byl už velmi blízko. A na zem spadly první těžké kapky. Nebudu čekat na silnější déšť, vždyť už mě stejně málem má!
Vyrazila jsem z houští na opačnou stranu od té, kde jsem slyšela prasknout větev. Chci žít! Žít!
Zapomněla jsem na zdřevěnělé nohy. Upadla jsem po pár nešikovných skocích a svalila se na mechový koberec. Chtěla jsem se zvednout, ale v tu chvíli jsem dostala ránu do hlavy a zelený mech zčernal.
„Koukej se probrat, mrcho! Si myslíš, že mi můžeš utíkat? Mně nikdo neuteče! Jenom si mě nasrala!“ Puch starého potu mi vnikl do nosu takovou silou, že mě málem udusil. A v tu chvíli přišla rána. Do tváře. A druhá. Jestli mě praští potřetí, asi mi vymlátí všechny zuby. Nahlas jsem se rozbrečela a k mému údivu další rána nepřišla. Odvážila jsem se otevřít oči. Nade mnou stála noční můra. Chlap jako hora s očima tak krutýma, že jejich pohled bral veškerou naději. Sledoval mě s pohrdlivým úsměškem a pomalu si rozepínal pásek u kalhot. Znovu jsem zavřela oči. Chci být pryč! Chci pryč! Pomoc!!!
Nevím, co jsem čekala, že přijde, ale rozhodně to nebyla rána opaskem přes obličej. Zavyla jsem jako zvíře. Z nebe se spustil očekávaný liják a chladné kapky se mísily s mou horkou krví z rozseknuté kůže.
„Nebudeš zavírat voči, jasný! Jinak ti poslední minuty života tak vokořením, že budeš škemrat, abych to už skončil!!! Rozumíš mi?“
Vůbec netuším, jak se mi podařilo přikývnout. Nestačilo mu to. Opasek zasvištěl a prosekl mi tenké tričko. „Nahlas, mrcho!“
„Rozumím“, zaskuhrala jsem a dusila se pláčem, deštěm, krví a především strachem.
Spokojeně pokýval hlavou a klekl si na můj hrudník. Prasklo to jako před tím, když šlápl na suchou větev, ale teď to nejspíš byla moje žebra. Zalapala jsem po dechu. A s hrůzou pozorovala, jak se jeho opasek zase blíží. Jenže tentokrát žádná rána nedopadla. Můj mučitel téměř hravě obtočil pásek kolem mého krku a přitáhl. Začala jsem se dusit. Povolil. Ale než jsem stačila naplnit plíce, začal svojí hračku zase utahovat. Netrvalo dlouho a ztratila jsem vědomí. Už jen z dálky ke mně zazníval hrubý hlas. „Ještě jsme neskončili, mrcho! Nic jsme si neužili! Koukej se vzbudit! „….
„Nesmíš umřít, prosím! Bojuj! Snaž se!“ V tu chvíli se prudce zablesklo. Konečně bouřka!
„Ztrácíme ji, doktore!“
-„Tak ještě jednou!“ Znovu blesk. „Dýchej, děvče, dýchej! Nevzdávej to!“ Prudce jsem otevřela oči a ztěžka se nadechla. Šlo to lépe než jsem čekala. I když bez bolesti to nebylo. Nade mnou svítilo jasné světlo a sklánělo se několik hlav v rouškách.
„Je zpátky!“ Vydechla jedna hlava a podala sestře defibrilátor.
Nic jsem nechápala. Kde to jsem? Vždyť jsem byla v lese a umírala rukou té zrůdy.
„Slečno, jak se jmenujete?“ Sestřička mě lehce poplácala po tváři. Zřejmě se potřebovala ujistit, že jsem se opravdu probrala.
„Jana. Jana Hvězdová, “ zachraptěla jsem. Tedy, zdravá rozhodně nejsem, to není můj hlas. Sestra starostlivě pohlédla na lékaře. Ten si mě změřil zkoumavým pohledem, ale pak pokrčil rameny a nechal mne odvézt na pokoj.
Napíchli mi jakýsi uklidňující lék, po kterém jsem tvrdě usnula. Prospala jsem asi hodně hodin, ten prožitý stres mi prostě sebral sílu. Když jsem se konečně probrala, seděli kolem mé postele cizí lidé. Starší žena se ke mně vrhla a pevně mě objala.
„Simonko! Prosím, tohle už nikdy nedělej! Máme tě všichni moc rádi. Simonko, prosím, prosím!“ Brečela mi na rameno jako malá holčička a já nic nechápala. Kdo to je? Proč mi říká Simonko? Lehce jsem jí odstrčila.
„Promiňte, asi si mě s někým pletete. Já jsem Jana.“ Sakra! Pořád ten divný hlas … Moje poslední slova slyšel i doktor, který zrovna vešel. Všichni jsme na něho upřeli tázavé pohledy. Jen cosi zašeptal sestře, která ho doprovázela a pak slušně vypoklonkoval ty cizí lidi.
Zběžně mne prohlédl. Neměla jsem zlomená žebra, jen mi bylo hrozně špatně a pálilo mne v krku. Ztěžka jsem polkla.
„Po tom výplachu to bude v krku chvíli citlivé. Co jste vlastně všechno spolykala?“
Spolykala?! Začala jsem dostávat vztek.
„Poslouchejte, já nevím, proč tady na mě hrajete to divadlo. Je mi fakt blbě a nemám náladu. Jsem Jana Hvězdová a chci mluvit se svým přítelem…“
Doktor mi beze slova podal noviny. Na první straně byla moje fotka. A titulek řval velkými písmeny.
„Další oběť lesního vraha!“
Najednou se mi nedostával vzduch. Rychle jsem očima přelétla krátký článek. Psali, že nalezli MOJE mrtvé tělo! Zavražděná Jana Hvězdová!
„Je mi blbě. Musím na záchod!“
Noviny spadly na podlahu. Sebrala jsem všechnu sílu a – ani nevím jak se mi to podařilo – jsem doklopýtala k umyvadlu. Bylo nad ním zrcadlo. Musela jsem se na sebe podívat.
Odraz, který jsem spatřila, mi vyrazil dech. Ze zrcadla se na mě vyděšeně dívala cizí tvář. Nejspíš tvář nějaké Simony, která – na rozdíl ode mne – nechtěla žít. Asi se jí to povedlo, ale co já teď s tím?

Usvědčen po sedmnácti letech – Michal Dlouhý

Na konci měsíce dubna roku 1919 se na četnickou stanici Černá Hora v politickém okrese Boskovice na Moravě donesla zpráva o pohřešování svobodné dělnice a matky tří nemanželských dětí Marie Skácelové.

Velitel četnické stanice vrchní strážmistr I. třídy Robert Dřímal dotazováním mezi obyvateli Černé Hory zjistil, že 35 roků stará Marie Skácelová byla naposledy spatřena v pátek 25. dubna 1919 když o 22. hodině večer odešla z domova spolu s rolnickým synkem Jaroslavem Bílkem.

O Skácelové se veřejně vědělo, že byla v jiném stavu a také to, že udržovala milostný poměr s pouze 18 roků starým Jaroslavem Bílkem rovněž z Černé Hory.

 

Četník Zdeněk Veselý

Z toho důvodu vedly první kroky velitele četnické stanice do usedlosti Bílkových. Nejmladší Bílek musel, ač nerad přiznat, že s pohřešovanou milostný poměr zejména k nelibosti jeho děda skutečně udržoval i to, že jejich milování nezůstalo bez následků. Dle jeho sdělení ale Skácelová po společné večerní procházce odešla neznámo kam, aniž by se s ním rozloučila nebo pro něho zanechala nějaký vzkaz.

Na všechny četnické stanice na Moravě byl rozeslán pátrací oběžník a pohřešování bylo postupně uveřejněno i v Policejním oznamovateli vydávaném policejním ředitelstvím v Brně pro oblast země Moravské a následně i v Ústředním policejním věstníku vydávaném policejním ředitelstvím v Praze pro oblast celého státu.

Pátrání po pohřešované však zůstalo bez sebemenšího výsledku. Ačkoliv byl Jaroslav Bílek podezírán z jejího zmizení, nemělo četnictvo proti němu sebemenší důkaz. Přesto jak pátrání po pohřešované, tak důvodně podezřelému Bílkovi vrchní strážmistr I. třídy Dřímal věnoval i nadále pozornost.

V rodině Bílkových však po několika týdnech došlo k jiné události. Hospodář a děd Jaroslava Bílka spáchal sebevraždu oběšením. Co bylo jejím důvodem se nepodařilo pořádně zjistit. Zdali to byla hanba, která na rodinu padla tím, že jeho vnuk přivedl o mnoho starší ženu a matku tří nemanželských dětí do jiného stavu, nebo jeho zhoršující se zdravotní stav projevující se příznaky šílenství, zůstalo tajemstvím.

Až počátkem prosince roku 1935 byly v lese u obce Býkovice nedaleko Černé Hory náhodnými chodci objeveny na břehu potoka lidské kosti.

Ohledáním místa nálezu přivolanou četnickou pátrací stanicí v Brně a soudní komisí od okresního soudu v Blansku bylo zjištěno, že se jedná o kostru ženy, ležící v zemi přibližně patnáct až dvacet let. Mrtvola byla zakopána nedaleko potoka a poté co voda odplavila břeh, tak se objevila její kostra.  

Podrobným zkoumáním na lékařské fakultě Masarykovy university bylo zjištěno, že se jednalo o ženu ve věku třiceti až čtyřiceti let, které na levé čelisti chybějí dvě poslední stoličky.

Srovnáním s evidencí pohřešovaných osob vedenou brněnskou pátrací stanicí bylo zjištěno, že se s největší pravděpodobností jedná o pozůstatky od roku 1919 pohřešované Marie Skácelové z nedaleké Černé Hory. Právě Skácelové chyběly na levé čelisti dvě poslední stoličky.

Pátek 13. prosince 1935 byl pro tehdy již 35 roků starého ženatého obchodníka s koňmi Jaroslava Bílka opravdu smolným. Byl zatčen ve svém současném bydlišti v Brně na Pražské ulici brněnskou pátračkou, právě ve věku, jakého se dožila jeho oběť Marie Skácelová.

Poté, co byl Bílek přiveden na místo, kde byla před několika dny nalezena kostra ženy, přiznal se při výslechu vedeném velitelem pátračky vrchním strážmistrem Františkem Muzikářem k vraždě své milé. Byl dodán do vyšetřovací vazby ve věznici krajského soudu v Brně.

S mnohem starší Skácelovou udržoval milostný vtah, který po čase nezůstal bez následků. Aby si jí jako svobodnou matku tří nemanželských dětí nemusel vzít nebo jí platit alimenty, tak ji na nátlak svého děda vylákal do lesa a zde ji zastřelil. Jeho děd jel s bryčkou za nimi a zpovzdálí je sledoval. Po vraždě naložili mrtvolu na bryčku a děd sám ji zavezl na jemu neznámé vzdálené místo do lesa, kde ji nejprve pouze ukryl a později za pomoci čeledína na jemu neznámém místě zakopal.

Kromě toho uvedl, že poté, co mu děd vyhrožoval, že pokud se jí nezbaví sám, tak že ho sprovodí ze světa že po něm ani pes neštěkne, se jí nejprve snažil otrávit arzenem, ale vzhledem k tomu, že se mu to stále nedařilo, tak jej děd donutil, aby milou zastřelil a tím se jí jednou pro vždy zbavil.

Děd byl proto poté trápen výčitkami a ty ho dovedly až ke spáchání sebevraždy oběšením.

Po několika letech zemřel i jejich čeledín František Moudrý znající místo, kde bylo tělo zavražděné zakopáno.

Až po dlouhých sedmnácti letech byl Jaroslav Bílek díky nálezu zbytků těla jeho oběti usvědčen ze zločinu úkladné vraždy spáchané na jeho milé.

Obálka knihy Četnické podpovídky

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÉ PODPOVÍDKY,  vydané nakladatelstvím Pragoline. Kniha je k dostání na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.

Kniha byla vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz.

 Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Případ potrestání tyrana – Michal Dlouhý

V návaznosti na zřízení pátracích stanic u okresních četnických velitelství v sídlech krajských soudů, ke kterému došlo dnem 1. ledna 1928, obdrželo všech osm okresních četnických velitelství ve staničním služebním obvodu pátrací stanice u okresního četnického velitelství v Táboře dožádání o zpracování přehledu zločinů spáchaných v obvodech podřízených četnických stanic, jejich pachatele se nepodařilo vypátrat.

Jedním z adresátů byl i okresní četnický velitel v Pelhřimově nadporučík výkonný Jan Zdražil, který uvedený přípis rozeslal na všech čtrnáct jemu podřízených četnických stanic.

Velitelem třímužové četnické stanice Lukavec v politickém okrese Pelhřimov byl od roku 1926 štábní strážmistr František Kříha. Byl ustanoven do funkce poté, co letitý staniční velitel vrchní strážmistr Josef Holan povýšil a stal se velitelem pětimužové četnické stanice Pacov v témže politickém okrese, avšak v sídle okresního soudu.

Pro štábního strážmistra Kříhu nebylo splnění uloženého úkolu vůbec složité, neboť přehledy činů, jejichž pachatelé nebyli vypátráni byly na lukavecké četnické stanici velmi pečlivě jeho předchůdcem vedeny a jím řádně doplňovány.

Mezi nevyřešenými případy zločinů, které byly v přehledu vedeny, jejichž většinu představovaly krádeže, doslova vyčníval případ téměř osm let staré vraždy, jejíhož pachatele se nepodařilo vypátrat. Jednalo se o čin z doby, kdy štábní strážmistr Kříha teprve nastoupil k četnickému sboru a byl coby četník na zkoušku ve škole pro výcvik četníků na zkoušku u zemského četnického velitelství pro Čechy v Praze.

Ve spisovně četnické stanice si vyhledal spis uvedeného případu, z něhož zjistil podrobnosti. Dne 7. května 1919, což byla středa, byl četnické stanici nahlášen nález těla Josefa Zváry z Týmovy Vsi, ležícího v Huťském potoce u Zelené Vsi, nedaleko rybníčku zvaného příznačně Utopenec. Vzhledem k tomu, že tělo bylo zatíženo dvěma velkými kameny, bylo nepochybné, že se jedná o zločin.

Vyšetřováním lukaveckých četníků bylo zjištěno, že Zvára odešel v neděli 4. května 1919 na pouť do obce Mezilesí kde do večera notně popíjel, jak bylo jeho zvykem a od té doby se neukázal.

Zvárovo tělo leželo v Huťském potoce na břiše a bylo celé ponořeno pod vodou, pouze levá noha částečně vyčnívala z vody. Tělo bylo zatíženo dvěma velkými kameny.

Soudní komise okresního soudu v Pacově a následně provedená soudní pitva potvrdily, že k činu došlo s největší pravděpodobností již v neděli večer a příčinou smrti byly dva údery tupým předmětem do zadní části hlavy a tělo bylo zřejmě po omráčení odtaženo z nedaleké cesty do koryta potoka, kde bylo zatíženo kameny. Příčinou smrti bylo zranění hlavy a nikoliv utopení.

K napadení Josefa Zváry s největší pravděpodobností došlo v neděli večer, když se vracel z Mezilesí přes Zelenou Ves domů do Týmovy Vsi. O zavražděném bylo zjištěno, že měl pověst násilníka a rváče, a tudíž bylo značné množství osob, které měly důvod, vyřídit si se Zvárou svoje účty. Tehdejším pátráním četnictva se však nepodařilo najít dostatečné důkazy k tomu, aby byl vypátrán, a hlavně usvědčen pachatel činu.

Neobjasněný případ vraždy nenechával velitele lukavecké četnické stanice klidným, a proto se o něj začal opět zajímat.

Od starousedlíků v Týmově Vsi se dozvěděl, že v obci stále žije vdova Barbora Zvárová. Ta byla původně provdána jako Štěpánková, avšak v roce 1906 ovdověla. Po několika letech, ještě před Velkou válkou, se opět provdala za Josefa Zváru, který do manželství přinesl nějaký majetek a zaplatil dluhy váznoucí na domku jeho manželky. V obci byl Zvára vnímán jako opilec, násilník a rváč. Ačkoliv se četnictvu nepodařilo pachatele jeho vraždy vypátrat, veřejný hlas v obci tvrdil, že to Zvárovi patřilo a že se dočkal spravedlivé odplaty. Nejvíce se ulevilo novopečené dvojnásobné vdově, neboť manžel vracející se v opilosti z hospody týral nejen svoji manželku ale i její děti, které často utíkaly z domova před rozlíceným otčímem. Dokonce se v obci tvrdilo, že otčíma odstranil jeho nejstarší nevlastní syn Ferdinand, kterému tehdy táhlo na dvacet let.  Ferdinand Štěpánek je již ženatý a žije kdesi v Praze.

O svých zjištěních informoval štábní strážmistr Kříha pelhřimovského okresního četnického velitele.

Nadporučík výkonný Zdražil požádal bezpečnostní oddělení Policejního ředitelství v Praze o zjištění podrobností k Ferdinandu Štěpánkovi.

Detektivové bezpečnostního oddělení pražského policejního ředitelství zjistili, že 27 roků starý Ferdinand Štěpánek, je ženatý, žije již dva roky v Praze Vysočanech v domku číslo 41 Vysočanské kolonie a pracuje při stavbě elektrických stožárů v Kobylisích.

Po tomto zjištění bylo nadporučíkem výkonným Zdražilem domluveno Štěpánkovo předvedení na bezpečnostní oddělení za účelem výslechu.

Do Prahy se vypravil štábní strážmistr Kříha, který začal Ferdinanda Štěpánka vyslýchat k případu smrti jeho nevlastního otce. Štěpánek dlouho štábnímu strážmistru tvrdil, že s otčímovou smrtí nemá nic společného. Uvedl o něm, že to byl tyran, s nímž byly pouze samé mrzutosti a hádky, že trápil jeho matku, tím že se opíjel a bil jak ženu, tak i vyženěné děti, jeho a mladší sestru Marii a nejmladšího bratra Tomáše. Často před ním museli utíkat z vlastního domova. Situace se stále stupňovala, a proto, se jako nejstarší z dětí rozhodl, že rodině pomůže a tyrana odstraní. Když Zvára odešel v neděli 4. května 1919 na pouť do Mezilesí, vzal si z domova silnou tyč od plotu a počkal si na něho ve křoví u pěšiny nedaleko Zelené Vsi, až se bude večer vracet domů. Jak mohl předpokládat, byl otčím silně opilý. Aniž by o tom Zvára věděl, přistoupil k němu zezadu a znenadání mu zasadil vší silou tyčí dvě rány zezadu do hlavy. Po nich Zvára ztratil vědomí a upadl na zem. On ho odtáhl za nohy do nedalekého potoka, kam tělo hodil, a navíc jej zatížil dvěma těžkými kameny. Poté po polích nikým nepozorován prchl domů. Zvárovo tělo bylo nalezeno až po třech dnech. Jelikož měl v obci i okolí spoustu nepřátel, byla Zvárovi smrt veřejným hlasem přána. Četníkům se tehdy pachatele vypátrat nepodařilo. O jeho činu věděla jak matka, tak i mladší bratr Tomáš a sestra Marie, a kromě nich i soused Václav Zamrzla.

Na základě tohoto doznání byl Ferdinand Štěpánek prohlášen za zatčeného a dodán do vyšetřovací vazby ve věznici zemského trestního soudu v Praze.

Hned druhý den byli všichni výše uvedení zatčeni a dodáni do vyšetřovací vazby ve věznici okresního soudu v Pacově.

Při cestě od pacovského okresního soudu navštívil štábní strážmistr Kříha svého předchůdce a tamního velitele četnické stranice vrchního strážmistra Holana, aby se mu pochlubil s docíleným úspěchem. Vrchní strážmistr Holan si případ velmi dobře pamatoval. Vzhledem k tomu, že k nálezu těla zavražděného Zváry došlo až po třech dnech, nepodařilo se nalézt žádné stopy vedoucí k pachateli činu. Podezřelých ze spáchání vraždy tehdy byla řada mužů, kteří měli se Zvárou nevyřízené účty, ale nikoho se ze spáchání vraždy nepodařilo usvědčit. Je pravdou, že manželka, ani její děti z předchozího manželství mezi podezřelými nebyli. 

Díky úsilí štábního strážmistra Kříhy nebyl z celého politického okresu Pelhřimov táborské pátrací stanici hlášen jediný neobjasněný zločin vraždy.

K datu 30. dubna 1928 byl pelhřimovský okresní četnický velitel povýšen na kapitána výkonného a zakrátko na to byl velitel četnické stanice Lukavec povýšen na praporčíka.

Dvojice četníků na lavičce

 

Obálka knihy Případy z četnických zápisníků

 Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého PŘÍPADY Z ČETNICKÝCH ZÁPISNÍKů, vydané nakladatelstvím Pragoline. Kniha je k dostání na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.

Kniha je vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz.

 Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

 

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

JEALOUS GODS – Hana Lajtkepová

JEALOUS GODS (inspirováno stejnojmennou písní Poets Of The Fall)

Policisté čekali jen na můj pokyn, ale já stál jako socha a upřeně pozoroval jednu jedinou bytost mezi demonstranty. Alicia měla sice drobnou postavu, nicméně jí nikdo nemohl přehlédnout. A ani přeslechnout. Dlouhé vlasy jí divoce vlály ve větru a odlesky slunce se odrážely v jejích očích jako blesky.

„Seberte si své stroje a táhněte k čertu!“ Vykřikla rozzlobeně směrem k naší skupině, ale já věděl, že ta slova jsou určená především mně. Bez jediného pohybu jsem jí dál pozoroval. Připadala mi obklopená jakousi světelnou aurou – divoká jako amazonka, ale pro její obdivovatele naprostá světice. I já k nim patříval. A vlastně, svým způsobem, k nim stále patřím. Jen nehodlám jít sám proti sobě … Je to tak? Srdce se mi sevřelo. Vzpomínky na nejkrásnější rána, kdy se tahle úžasná žena probouzela po mém boku, udeřily s nečekanou prudkostí. Lásko, prosím, nenuť mě udělat to, co budu muset, pokud…

Alicia ztratila trpělivost. Shýbla se pro nejbližší kámen a silou, kterou byste v ní nehledali, ho mrštila přímo mým směrem. Minul mě jen o pár centimetrů.

„Pane!“ Velitel policistů se netrpělivě díval mým směrem. Ztěžka jsem polkl.  

„Dělejte, co musíte.“ Rázně jsem se otočil a rychlým krokem zamířil ke svému automobilu. Policejní jednotka naopak vyrazila proti demonstrantům. Odmítal jsem se na to dívat. A taky jsem nechtěl, aby kdokoliv zahlédl slzy v mých očích…

Doma mé první kroky vedly k baru. Nalil jsem si pořádnou dávku skotské a ztěžka dosedl do pohodlného křesla. Bylo natolik prostorné, že jsme v něm často s Alicií sedávali dohromady.  

Nemohl jsem si pomoct. Popadl jsem ovladač a pustil video, které jsem z přístroje už ani nevysunoval. Velká obrazovka se rozzářila a místností se rozlehl Aliciin zvonivý a šťastný smích. V záběru jsem byl ovšem vidět já. Utahaný jako kotě, neustále se ohánějící po všudypřítomném hmyzu a s nešťastným výrazem v očích. Alicia mě tehdy přemluvila k výletu do hor. Dodnes netuším, kolik příšerných kilometrů jsme tehdy nachodili. Zatímco já se vlekl, ona poskakovala jako šťastné kůzle a neustále mne povzbuzovala. Ta její energie se prostě každému vlila do žil. Byl jsem nejšťastnější muž na celém světě, že si MĚ vybrala jako partnera. Pomalu jsem začal plánovat společnou budoucnost, ale nezapomínal jsem ani svůj byznys, o kterém jsem Alicii ještě neřekl…

Před ženami jsem vždy dlouho skrýval svůj majetek. Chtěl jsem je poznat než to s nimi začnu myslet opravdu vážně a zároveň jsem si na sebe nechtěl uvázat zlatokopku. No, asi to nebylo z mé strany úplně fér, ale já to tak prostě dělal. Byl jsem velmi bohatý muž. Dokázal jsem za pár babek koupit půdu, která – z mého pohledu – zbytečně ležela ladem a za velké peníze jsem jí pak prodával velkým společnostem. Co tam bude pak už mne nikdy nezajímalo.  

S bolestí v srdci jsem se zadíval na obrazovku. Film neúprosně připomínal moji vinu. Mojí zradu. Zrovna jsme byli na vrcholu strmého kopce, Alicia mi předala kameru a okouzleně se rozhlížela na všechny strany. Nad lesem se právě klenul nádherný duhový oblouk. Krajina dýchala a vyzařovala sílu. Alicia viděla úžasné dílo přírody. Já uviděl úžasnou možnost dalšího obchodu …

Pustil jsem se do toho hned následující den. Všechno šlo jako po másle. Dokud Alicia nenašla mé nákresy a na všechno nepřišla. Poprvé a naposled jsem jí viděl plakat. Poprvé a naposled mne zapřísahala, abych se vzdal svého plánu. Poprvé a naposled prosila. Byl jsem slepý a hluchý. Viděl jsem ty obrovské možnosti, které mi můj plán nabízel.

Alicia odešla ještě ten večer. Marně jsem po ní pátral. Bylo to, jako kdyby nikdy neexistovala. Stavební stroje měly započít své dílo právě dnes. Pochopitelně za mé asistence. Část pozemků už jsem úspěšně prodal. Kupci se přímo předháněli, kdo mi nabídne víc. Moje ego bylo na vrcholu blaha. Zase zafungoval můj skvělý instinkt. Za zvuků fanfár jsem teatrálně přestřihl pásku na příjezdové cestě ke vzrostlému lesu. A v tu chvíli se zpoza stromů vyhrnuli demonstranti a Alicií v čele.

Šla přímo ke mně, ale ochranka jí brzy zastavila.

„Zaraž to, Georgi! Teď je poslední možnost. Zastav tu zkázu. Ty máš tu moc!“ V jejím hlase zněla úpěnlivá prosba i zadržovaná zloba. Její pohled mě propaloval.

„Ty to zaraž, Alicio. Ty víš, že nemůžete vyhrát. Podívej, lidé chtějí bydlet a chtějí pracovat blízko svých domů. Já jim to umožním. Však jinde ještě lesy jsou.“

Na její pohled po mých slovech nezapomenu.  

Dívala se na mě jako na naprostého cizince.

„Hraješ si na boha, Georgi? Ale to nejsi. Jsi jenom ubohý zamindrákovaný blbec, který žárlí na všechno krásné! Udav se tím, hajzle!“  

V tu chvíli moje ochranka zasáhla a dostrkala jí zpátky mezi demonstranty. Zbytek už znáte. Předhodil jsem je opancéřovaným policistům a zbaběle ujel.

Vztekle jsem mrskl poloprázdnou sklenicí přímo proti obrazovce. Místnost se okamžitě ponořila do tmy. No jasně, díky zkratu jsem vyhodil elektřinu v celém domě. Veškeré emoce náhle vybublaly a vyrazily na povrch. Popadl jsem telefon a začal pracovat na svém konci…

Čekal jsem před policejní stanicí ve stínu mohutného platanu. Vyběhla ven jako vítr a rozhlédla se. Uviděla mě téměř okamžitě. Obrátila se ke mně zády a chtěla utéct. Byl jsem rychlejší.

„Zastavil jsem to. Tedy … skoro. Něco už nešlo koupit zpátky. Ale … ten les … zůstane skoro celý tak, jak byl. Já… mám ho zatím ve svém vlastnictví.“

Zamračeně na mě pohlédla. „Les nemůžeš mít ve vlastnictví. Les patří přírodě.“

„Já se nepřišel hádat, Alicio. Podívej, přišel jsem opravdu o hodně peněz a asi taky o dobrou  reputaci. Ale jo, měla jsi pravdu. Hrál jsem si na boha. Myslel jsem si, že můžu mít všechno a při tom jsem přišel o to nejcennější. O tebe.“

Chvilku na mě tiše hleděla a pak pokývala hlavou. „To máš pravdu. Lhal jsi, byl jsi sobec. Ano, přišel jsi o mě.“

Zoufale jsem jí popadl za ruku.

„Napravil jsem to! Chci s tebou zase chodit na výlety, chci vidět společně s tebou duhu.

Připadá mi, že duha je jako most, který nám pomůže překonat propast mezi námi. Miluju tě,

Alicio. To všechno jsem teď udělal pro tebe!“

Pomalu vyprostila svou ruku a zatřásla hlavou.

„Ne, Georgi. Všechno jsi to dělal pro sebe. Pro svou touhu vlastnit. Něco nebo někoho, na tom zase tak nezáleží. Milovala jsem tě a tvojí zradu nenapraví tvůj záchvat dobročinnosti nebo krásná slovíčka. Pokud tohle pochopíš, možná se ještě sejdeme. Ale teď sbohem.“

Otočila se a během okamžiku mi zmizela z očí. Nevím, jak dlouho jsem zůstal stát pod tím platanem. Když jsem se dal konečně do pohybu, moje kroky nevedly domů, ale do kopců za městem. Třeba budu mít štěstí a uvidím zase duhu. Třeba budu schopný ocenit její krásu bez žárlivosti v srdci. Třeba si konečně uvědomím své chyby. Třeba …    

Ano, hrajeme si na bohy, ale jsme tak ubozí! To příroda, síla matky Země, vytváří všechnu nádheru, to naprosté, nenapodobitelné kouzlo. Nakonec – i my jsme její děti. Její nezdárné, žárlivé děti. Žárliví bohové …