Veřejné záchodky jsou místem, které žije vlastním životem. V okamžiku, kdy do těchto prostor vejdete, ocitáte se v jiném světě. Do nosu vás může udeřit zápach hodný vepřína, do očí špína středověkých uliček. Pokud se ale povede zdejší uklízečka, z WC se vám téměř nechce odcházet. Jen si to představte. Chodíte po městě či míříte ke svému vlaku nebo autobusu – a v tom se přihlásí potvůrka osobní potřeba! Co teď? Házíte za hlavu předsevzetí, že do útrob veřejných záchodků nikdy nevkročíte, s rostoucí panikou se rozhlížíte kolem a hledáte svůj ostrov spásy. Přiznávám, že v tomhle jsem stejná, jako většina lidí. Ale když není zbytí … nemusím dokončovat, že?
Před pár lety jsem si udělala pěkný výlet do velkého města. Byla jsem plná nových dojmů a zážitků, ale žaludek jsem měla prázdný. Uvelebila jsem se tedy v jedné útulné restauraci a nakonec se doslova nacpala skvělými fazolemi po bretaňsku. Po dobrém jídle jsem se vydala k nádraží – a v tom se v mém zažívacím traktu ozval první náznak potíží. Věděla jsem, že až domů to bez návštěvy WC nestihnu. Na nádraží snad … Sláva, sláva! Hned vedle pokladen mě lákala barevně vyvedená tabulka k návštěvě místa, které jsem tak zoufale hledala. Vběhla jsem tam se ztýraným výrazem a nevěřila vlastním smyslům. Vůně květin, všudypřítomná čistota a u okénka s talířkem na drobné usměvavá bábinka. Sotva mne zmerčila, podala mi roličku toaletního papíru a kývla směrem ke kabinkám. „Utíkejte, děvenko. Vidím, že máte napilno. Zaplatíte potom.“
Spěšně jsem za sebou zavřela dveře a chtěla zažehnat počínající revoluci v mých střevech. Ty se však zjevně rozhodly pro pomstu. Po velké porci pikantních fazolí jsem mohla tušit, co přijde. Leč tak hlasitý projev, který snad rozdrnčel i okenní tabulky okolních budov, jsem přece jen nečekala. Ztuhla jsem. Krátké ticho naštěstí zahnal nový zákazník. Opatrně jsem povolila svaly. A mé vnitřnosti opět hromově promluvily! Panenko skákavá!!! Taková ostuda!! Co budu dělat? Nechám se tu zamknout a v noci se odtud odplížím.
V tu chvíli byly mé zoufalé myšlenky přerušeny.
Ta milá chápavá a v mých očích doslova pohádková vládkyně záchodkového minisvěta se dala do úklidu. Rachotila plechovým kbelíkem a neuvěřitelně silným hlasem notovala hospodskou odrhovačku o generálu Laudónovi. Z kabinek se začal ozývat smích. Smála jsem se také. Díky té kouzelné uklízečce se můj stud rozpustil natolik, že jsem s ulehčením vyšla ven. Moje spasitelka si ode mne vzala drobné, povzbudivě mrkla a šeptla: „Nic si z toho nedělejte děvče. Takovejch zvuků já tady slyším. Dyť jsme jenom lidi, že jo.“
Usmála jsem se a srdečně se s paní rozloučila. Nebylo kam spěchat, protože vlak mi ujel. Mávla jsem nad tím rukou. Už jsem se cítila dobře, ale nechtěla jsem tělo dráždit rychlým během na autobus. Koneckonců, díky fazolím bylo mé břicho stále ještě nafouklé jak horkovzdušný balón. Nahlas jsem se rozesmála. Ať mi třeba ujedou všechny vlaky. Když nic nepojede, tak aspoň poletím.
Komentáře z facebooku