Někdy je potřeba na chvíli změnit prostředí. Ne proto, aby člověk někam utekl, ale aby se mohl nadechnout, srovnat si myšlenky a podívat se na svůj vlastní život trochu z odstupu. Přesně takovou cestu si tentokrát dopřál Petr H. Batěk.
První ráno v Albánii – Krujë, horská oblast nedaleko Tirany
Herec, zpěvák a moderátor vyrazil na konci září do Albánie. S batohem, bez přesně naplánovaného programu a s chutí nechat se překvapovat tím, co přijde. Nebyla to klasická dovolená, během níž člověk přesně ví, kde bude další den. Petr se rozhodoval průběžně, podle nálady, místa i lidí, které cestou potkal. A právě díky tomu poznával Albánii z trochu jiné perspektivy – zemi plnou života, krásy, nedokonalosti a především kontrastů.
Na hradu v Krujë
„Občas je nutností změnit prostředí a urovnat si myšlenky. Mě k tomu momentálně pomohl trip po Albánii,“ říká Petr a dodává, že právě baťůžkaření a cestování bez konkrétního cíle ho baví, protože mu „otevírá obzory“.
A když člověk sleduje jeho cestu, má pocit, jako by na chvíli cestoval s ním.
První setkání s Albánií přišlo v Krujë, v horské oblasti nedaleko Tirany. Už příjezd mu připomněl, že se ocitl ve světě, který bude jiný než ten, který zná z domova. Když se večer vracel k penzionu, městem proti němu volně kráčeli dva koně. „Jsem na Balkáně.“ poznamenal s pobavením a možná i trochou úžasu. Kůň je totiž symbolem síly, svobody, vytrvalosti a životní energie.
Následující den patřil místní tržnici a hradu, prvním albánským slovíčkům a především lidem. Petr si všiml jejich otevřenosti a komunikativnosti, stejně jako krajiny, která rozhodně nepůsobila dokonale uhlazeným turistickým dojmem. „Lidi jsou tu hodně komunikativní a milí. Krajina neutěšená,“ shrnul své první dojmy.
Tržnice v Krujë
A právě to je na jeho pohledu na Albánii zajímavé. Nesnaží se zemi přikrášlovat. Všímá si toho hezkého i toho, co už tak idylické není. Zajímá ho skutečný život kolem něj.
Petr a Bushi
Z hor se postupně přesunul k moři. V Durresi neboli Drači poznal místního Albánce Bushiho s tureckými předky a u Rakie se spřátelili. Bushi nazval Petra „mikem”, což je v Albánii něco jako blízký přítel. Dokonce se mu podařilo dostat se do drobného konfliktu s plážovým hlídačem, když se převlékl do plavek. „Teď mě zrovna vyhodili z hotelové pláže, protože jsem se tu převlíkl bez okolků do plavek,“ napsal s humorem.
Takové drobné příhody možná řeknou o cestování více než dlouhé popisy
památek. Člověk je najednou skutečně uvnitř dění.
A pak přišla Karavastská laguna. Krásné, téměř opuštěné místo, kde se
člověk ocitne mezi přírodou, rybáři a pasoucími se kravami. Jenže i tady
Petr viděl obě stránky reality. Vedle krásy krajiny vnímal odpadky v okolí a prázdno, které může být působivé, ale zároveň trochu posmutnělé. „Krásné místo, až na ty odpadky v lesíku,“napsal. „Kromě krav a rybářů je tu pusto. Ale krajina nádherná!“
Právě tehdy se začal stále zřetelněji ukazovat hlavní poznatek z jeho cesty, který později pojmenoval velmi jednoduše: „Albánie je plná kontrastů.“
Kontrastní byla i Vlora. Mořská zátoka, hotely, turistické atrakce a mnohem komerčnější prostředí odkryly zase úplně jinou tvář země než horská Krujë nebo opuštěná laguna. Petr původně počítal s tím, že ve Vloře zůstane jediný den a bude pokračovat dál na jih. Nakonec ale svůj plán změnil.
„Tady asi chvíli zůstanu.“
A právě v tom spočívalo kouzlo jeho putování, ve svobodě.
Cestoval také místními autobusy, což pro člověka zvyklého na přesné jízdní řády představovalo další malý kulturní zážitek. Odjíždí se zkrátka tehdy, když je autobus dostatečně plný a až se lidé na času odjezdu s řidičem domluví. „Cestování po Albánii busem je netradiční zážitek, většinou se cestuje dodávkami s nevalným technickým stavem.“ komentoval Petr. Čekání ale nebylo promarněným časem. Jedno ráno ho třeba oslovil místní taxikář a pozval ho na kávu. Jedno z dalších neplánovaných setkání, další malý příběh.
Místními autobusy
A pak zase změna směru.
Místo původně zamýšlené cesty dál na jih se Petr rozhodl pokračovat do Beratu, města tisíce oken.
Berat
Možná proto se jeho albánské putování nedá popsat jen jako cesta z místa A do místa B. Byla to spíš řada setkání a obrazů, které se postupně skládají do jednoho rozmanitého dojmu.
Hory. Moře. Tržnice. Hrady. Hotely. Autobusy, které čekají na poslední cestující. Místní lidé, kteří se dají s cizincem do řeči. Káva s taxikářem. Rakia s mužem, kterého před chvílí neznal. Krávy u laguny. Dva koně procházející v noci městem. A mezi tím vším člověk, který se rozhodl na chvíli zpomalit a jen se dívat.
Petr během své cesty několikrát změnil původní plán.
Jeho balkánské putování nakonec směřovalo přes Berat a Durrës do Tirany,
odkud 9. října odletěl zpátky domů. Loučení s Albánií shrnul výstižně:
„Budu se sem vracet.“
Durrës
Deset dní strávených s batohem na zádech a bez pevného itineráře se totiž nedá jen tak odložit. Nebylo to o počtu ujetých kilometrů ani o seznamu navštívených památek. Byla to cesta o ochotě nechat věci volně plynout, o neplánovaných setkáních a o místech, která sice nebyla dokonalá, ale o to byla skutečnější. “Když jsem brzy ráno opouštěl Vloru, nepotkali mě dva koníci, ale pro změnu osel.”
Durrës
Přestože Petra po návratu okamžitě pohltil jeho obvyklý svět – divadlo,
hudba, natáčení – zážitky plné svobody a albánských kontrastů už v něm
na vždy zůstanou.
Foto: Petr H. Batěk
Komentáře z facebooku