Adina Mandlová a Marie Bibikoffová – nejdůležitější ženy v životě Hugo Haase. S jednou se oženil, na druhou zanevřel.
Herec Hugo Haas byl jako milovník neodolatelný, i když na první pohled by člověk řekl, že tenhle chlapík s nadváhou nemůže ženy ohromovat. Opak však byl pravdou. A platilo to nejen na stříbrném plátně. Také v jeho životě se vyskytla řada žen, z nichž nejvíce o jeho srdce bojovaly půvabná Adina Mandlová a dcera ruského šlechtice Marie Bibikoffová, známá spíše pod přezdívkou Bibi.
S manželkou Bibi a synem Ivanem
Legendární režisér Otakar Vávra o Hugo Haasovi vypráví: „Když jsme šli spolu po Národní třídě, neminuli jsme jedinou ženu, mladou nebo středního věku, která by se po něm neohlédla se slibným úsměvem. Haas byl totiž velice zábavný společník a vyloženě postelový typ. Nikdy se s tím ale nechlubil, spíš se ironizoval. Vyprávěl mi nesčetně intimních příběhů a já sám jsem jich mnoho s ním zažil.“
Kdo ví, kolik lásek Hugo Haas, originální herec, který také proslul jako autor scénářů a režisér, vlastně měl. Dvě z nich jsou ale nezapomenutelné. Jedna proto, že byla tak krásná, až se o tom dodnes vyprávějí legendy. Druhá proto, že se s ní jako s jedinou ženou z celého zástupu těch, které po tom prahly, oženil…
S Adinou Mandlovou
Na svět přišel v rodině brněnského obchodníka a stejně jako jeho bratr Pavel studoval na konzervatoři. Leoš Janáček mu prý však řekl, aby se nevěnoval hudbě a dal se raději na herectví… Tak ho poslechl a hudebním skladatelem se stal jenom jeho bratr. Zato z Huga Haase záhy byla velká hvězda. Hvězda, jejíž záře dodnes nevybledla.
Na začátku své kariéry natočil pár nepříliš výrazných filmů. Teprve snímkem Muži v offsidu (1931) všechny přesvědčil o svém mimořádném talentu. Pak už šel z role do role a vesměs hrál staříky a pány v letech, ač byl ještě mladík. Ovšem i milovníky si často zahrál, zejména ve veselohrách, k nimž psal scénáře spolu s režisérem Martinem Fričem.Jeho nejčastější partnerkou tehdy byla právě Adina Mandlová, s níž tehdy žil. Hráli spolu ve filmech Život je pes (1933), Mazlíček (1934), Ať žije nebožtík (1935), Švadlenka (1936), Děvčata, nedejte se! (1937).
Adina Mandlová světlo světa spatřila v rodině inspektora c. k. státních drah, velkého milovníka umění, který ji coby holčičku, která přišla na svět po třech klucích, zbožňoval a rozmazloval. Jeho smrtí ovšem blažená léta skončila, ale Adina se o sebe uměla postarat. Po vyloučení z francouzského lycea začala pracovat jako sekretářka v Mladé Boleslavi a na tenise získala kontakty, které ji dovedly k filmu Děvčátko, neříkej ne! (1932).
Po této malé roli pracovala jako manekýnka u Rosenbauma a seznámila se s Hugo Haasem. Otakar Vávra na to vzpomíná: „Chtěla hrát ve filmu a přirozeně si vyhlédla Hugo Haase, který měl od začátku zvukového filmu největší úspěch jako chytrý, ironický a zábavný milovník. Jak to ale udělat, aby si jí všimnul mezi těmi stovkami hezkých slečen, které usilovaly o jeho přízeň? To mi sama vyprávěla. Zjistila, že Haas chodí skoro denně večer do Lucernabaru. S jednou přítelkyní tam šla, uvážila, že pan Haas bude muset jít na toaletu, a tak si vybrala stůl hned vedle WC a posadila se tak, aby ji nemohl přehlédnout, až půjde kolem. Přesně tak se to stalo. Haas šel kolem a Mandlová zvedla své velké oči. Haas prošel, ale všiml si jí, a když se vracel, už se ohlédl, usmál se, a Adina mělo vyhráno. Zakrátko se k němu prostě nastěhovala.“
Adina Mandlová
Dal jí lepší hereckou školu, než by měla na konzervatoři za dlouhá léta. „Uvedl ji do společnosti nejchytřejších lidí, kteří se rádi bavili s krásnou, chytrou a vtipnou mladou dívkou. Té vtipnosti ji také naučil Haas. Pochytila od něho ironický, suchý humor, kterým uměla shazovat každý sentiment i sama sebe. Haas ji naučil vyprávět neslušné anekdoty, a to se nejvíc líbilo intelektuálům: krásná mladá dívka říkala nemravné vtipy s naprostou samozřejmostí, bez zábran a s šarmem. Aby mohla společensky konverzovat, pilně četla světovou literaturu a učila se anglicky. Dělala zkrátka pro úspěch všechno, co bylo třeba. Byla to pro ni vojna. Haas jí říkal Titina jako všem svým milenkám, aby se mu nepletla jména.“
Mandlová však podle Vávry udělala jednu chybu: chtěla se vdát. „Haas se rozhodně ženit nechtěl. A už vůbec ne s tak energickou ženou, jakou byla Adina, a navíc viděl rostoucí požadavek mladé hvězdy, které filmové honoráře nemohly stačit. Toalety, kožichy, auto… Bylo mu jasné, že se jí musí zbavit, a seznámil ji tedy s Joem Hartmannem, československým cukerným králem, zetěm ředitele Živnobanky Preisse,“ uzavírá příběh jejich lásky Otakar Vávra.
Avšak Haas nezůstal sám. Při natáčení filmu Kvočna (1937) sblížil s půvabnou začínající herečkou Marií Bibikoffovou. Haas jí začal říkat Bibi a tahle přezdívka už jí zůstala, i když on sám jí později neřekl jinak než maminko.
Osud Marie byl velmi podobný tomu, jakým prošla Adina. Dědeček byl majitelem umělecké zahrady v Turnově, prababička byla dcerou ředitele zahrady knížete Rohana na zámku Sychrov. Její maminka se provdala za ruského šlechtice Michaila Bibikoffa, jehož rodokmen sahal až k Romanovcům. Pocházel z velmi bohaté rodiny, které patřil rozsáhlý průmysl na Urale. On sám byl velvyslancem ve Švýcarsku a dokonce se zasloužil o dopravu Lenina z exilu do Ruska. Ovšem ironií osudu právě Leninova revoluce rodinu o všechen majetek připravila a Bibikoff propadl alkoholu.
Hrob na brněnském hřbitově
Marie vystudovala slavnou internátní taneční školu Isadory Duncanové v Salcburku, dostala se k ruskému kabaretu Modrý pták a živila se také jako modelka. Na doporučení Jana Masaryka, přítele maminky, jí Hugo Haas nabídl roli právě ve filmu Kvočna.
„Aha, to máš nový pimprle, viď?“ řekla tenkrát Adina Mandlová lehce rozmrzele, ale moc vážně jejich vztah nebrala. Ostatní také ne. Režisér Otakar Vávra na to vzpomíná: „Několikrát jsem u něho viděl mladou hezkou dívku, které říkal Bobinka. Přišla z klášterního penzionátu, kde byla na vychování. Haas mi pak vypravoval zakončení této poslední avantýry: jednou s Bobinkou přišla maminka, přinesla dva kufry a řekla jí: ‚Bobino, buď tady hodná. Pane Haas, kdyby zlobila, tak mi zavolejte.‘ Nechala mu v bytě dceru a odešla. A tak se starý mládenec Hugo Haas přece jenom oženil.“
V době svatby, roku 1938, byl Haas už téměř deset let v angažmá Národního divadla, kde dostával velmi významné role. Nejvíce na sebe jak na divadelních prknech, tak ve filmu upozornil rolí doktora Galéna v Čapkově Bílé nemoci. Ovšem jako Žid byl z divadla v roce 1939 propuštěn. V dubnu téhož roku, necelé dva měsíce po narození syna Ivana, odešel spolu s manželkou do Spojených států. Syna Ivana nechali doma, byl na takovou cestu příliš malý a navíc měl žloutenku. Setkali se s ním až v roce 1946.
V Hollywoodu, kde si pronajal ateliéry, v nichž točil své slavné filmy Charles Chaplin, se Haas prosadil jako herec i režisér. Paní Haasová už se k herectví nikdy nevrátila a věnovala se pouze výchově jejich jediného syna Ivana, charitě a domácnosti.
Naopak z Adiny Mandlové se stala slavná herečka. Její jméno je v titulcích v devětačtyřiceti filmů. K těm nejznámějším patří Život je pes (1933), Mazlíček (1934), Ať žije nebožtík (1935)… Po rozchodu s Haasem se jejím filmovým partnerem stal Oldřich Nový, například Kristián (1939), Kouzelný dům (1939), Přítelkyně pana ministra (1940), Pacientka doktora Hegla (1940).
Šla z role do role a stejně jako Haas vstoupila do svazku manželského. Provdala se za výtvarníka Zdeňka Tůmu, který ovšem spáchal sebevraždu. Na rozdíl od Haase zůstala za války v Evropě a její jméno bylo často spojováno se kolaborací s Němci. Nakonec přišla o práci v divadle a v roce 1945 natočila poslední film Sobota. Po osvobození byla zatčena, nějaký čas vězněna a po sňatku s Čechem s anglickým občanstvím odjela do Británie, kde natočila jeden film.V zahraničí ji živila ji práce kuchařky bohatých klientů. Provdala za anglického obchodníka Geoffreye, onemocněla tuberkulózou, rozešla se s manželem a žila sama ve Švýcarsku.
Začala pracovat jako sekretářka manželova přítele Bena Pearsona, úspěšného podnikatele ve světě módy a homosexuála. Provdala se za něj a začala studovat v Londýně sochařství, které ji posléze živilo. Ještě si zahrála v jednom filmu a v televizním seriálu, také jí byla nabídnuta role v muzikálu Hello Dolly v Praze, ovšem nedošlo k tomu, údajně se proti tomu postavily některé české herečky. Byla to však malá rána ve srovnání s těmi všemi, které už jí osud uštědřil. Od roku 1974 žila poklidně s manželem na Maltě, dopisovala si s přáteli a do vlasti přijela až v roce 1991. Byla to její poslední cesta.
Hugo Haas
V zahraničí, i když k tomu měli bezpočet příležitostí, se ani jednou s Hugo Haasem nesetkali. Když se prý Hugo Haas v americkém exilu během války dozvěděl, s jakou ironií Adina doma líčila, že s sebou do zahraničí místo bratra s rodiči vzal svého jezevčíka, zanevřel na ni. Celá jeho rodina totiž zahynula v koncentračních táborech. Ostatně ani ona na něho ve svých memoárech příliš něžně nevzpomíná: „Měla jsem neodolatelnou touhu dokázat, že hezká ženská nemusí být příslovečně hloupá, ale může být taky chytrá a vtipná a po Haasově vzoru jsem trousila vtipné poznámky, které ostatní lidi zraňovaly. Převzala jsem nejenom jeho civilní herecký projev, ale i jeho cynický humor, a ten mi často odcizil mnoho přátel.“
Naopak s Bibi Haas prožil dobré i zlé. Možná nebyla jeho největší životní láskou, každopádně byla jediná, s kterou se oženil. Prošli spolu kus světa a zůstali spolu. Ke konci života žili Haasovi ve Vídni. Hugo Haas navštívil svou rodnou zemi v šedesátých letech, když se jednalo o jeho účinkování v českém filmu. Leč nevyšlo to. Zemřel na sklonku roku 1968 a pohřben je v Brně.
Jeho žena Bibi si později s Adinou Mandlovou dokonce přátelsky dopisovala…
AUTOR: PhDr. Marie Formáčková
FOTO: archiv PhDr. Marie Formáčkové
Komentáře z facebooku