Byla to poslední autogramiáda v roce. Ani se mi nechtělo věřit, že už se mi podařilo vydat desátou knihu. A co víc, knihu velmi úspěšnou. Po všech těch hubených letech jsem se konečně prosadila. Knihy byly mým životem. Nejdřív jsem je hltala jako čtenář, psát jsem začala už jako teenagerka. Ale k první vydané knize to bylo ještě tehdy nesmírně daleko. Nikdy nezapomenu na dlouhé roky odmítání ve všech vydavatelstvích. Nebyla jsem celebrita ani politik, takže proč by měl mít někdo zájem o to, co napíšu, že?
Nyní jsem si s tichou radostí užívala to zadostiučinění. Měla jsem dokonce agenta. A právě on ke mně teď spěchal s očima dokořán a snad i s otevřenou pusou.
„Co se děje, Adame?“ Usmála jsem se na něho a pokynula mu, aby se posadil na židli vedle mě.
„Tomu neuvěříš!“ Zajíkl se. „Víš, jak jsem ti říkal, že tvoje poslední kniha vyjde i v zahraničí, že jo?“ Nejspíš ani nevnímal mé pokývnutí a překotně pokračoval. „Ten anglický překlad je super. Zájem projevili i v USA. A kdyby jen o knihu! Prý, jestli bys měla zájem o zfilmování příběhu! To je bomba!“
Teď jsem na moment přišla o dech i já. Cože? Slyšela jsem dobře? Adamův výraz ale mluvil za vše. Věděla jsem, že o tomhle by nežertoval. Pevně jsem ho objala a v očích se mi zaleskly slzy radosti.
Lidé, kteří přicházeli na autogramiádu, po nás zvědavě pokukovali. Musela jsem zachovat dekórum. Rychle jsem si otřela oči a pustila svého agenta. „Rozebereme to po autogramiádě. A děkuju za skvělou zprávu.“ Adam radostně zakýval a uvolnil židli mému nakladateli.
Beseda se docela natáhla, ale byla jsem jako ve snách a nevadilo mi to. Kniha byla na pultech dva týdny a už za tu dobu se jí prodalo obrovské množství. O zájmu svědčila i fronta příznivců čekajících na můj podpis.
Ruka už mě docela bolela, ale přesto jsem nezapomínala na úsměv pro každého fanouška. To platilo i v případě staršího muže, který stál přede mnou a podával mi otevřenou knihu k podpisu. „Pro koho to bude?“ Zeptala jsem se s úsměvem. „Pro mě.“ Broukl a nespouštěl mě z očí. Zvláštní odpověď. „To je hezké, ale to znamená pro koho? Řeknete mi jméno?“
„To jsem se tak změnil?“ Pozorně jsem se na něho podívala. Kolečka v hlavě se točila jako o závod, ale absolutně jsem netušila, kdo tady přede mnou stojí. „Promiňte, já opravdu … známe se ze školy?“
„Ne, ze školy to opravdu není. Muselas být divočejší než jsem si myslel.“
„Prosím?!?!“
Zmocnil se mě zmatek a taky jsem cítila rostoucí naštvání. „Já, pane, nevím, co tady po mně chcete. Za vámi je ještě pořádná fronta lidí, kteří poctivě čekají na autogram, takže mi, prosím, řekněte jméno, které mám do knihy napsat a pak uvolněte místo dalšímu.“
„Petr. Jsem Petr.“
Cosi mě zašimralo v žaludku. Je to TEN Petr? Ten, do kterého jsem byla kdysi dávno zamilovaná, ale který měl spoustu holek kolem a každou z nás využíval? Jasně, že jsme cosi o těch druhých tušily, ale každá z nás si nejspíš myslela, že právě ona bude jeho vyvolenou. Bláznivé mladé holky! I když nebyl žádný prvoplánový krasavec, měl obrovské charisma a s holkama to prostě uměl. Ukecal nás. A pak jsem si jednou myslela, že s ním čekám dítě. Nikdy nezapomenu na jeho reakci: Ale prosím tě, kdoví, s kým to máš. Já určitě nejsem jedinej, s kým spíš …“ Ten postarší muž, který tu teď proti mně stál a potutelně se usmíval, mi ho ale vůbec nepřipomínal. Navíc jsem na tuhle etapu života nevzpomínala nejraději. Vlastně jsem jí tak trochu vymazala z paměti. Evidentně ne dostatečně.
Rychle jsem naškrábala do jeho knihy věnování a výtisk mu podala. „Ať se líbí.“ Broukla jsem, ale i mně to znělo falešně. Naklonila jsem hlavu k dalšímu čekajícímu a vyslala k němu zářivý úsměv. Petr se trochu neochotně odporoučel. Zbytek autogramiády si ani nepamatuji. Snažila jsem se být srdečná, ale nějak mi to nešlo. Byla jsem ráda, když byli všichni lidé konečně pryč. Adam se na mě ustaraně podíval.
„Vypadáš utahaně. Necháme tu debatu na zítra. Co třeba oběd v jednu hodinu?“
Vděčně jsem kývla, popadla teplý kabát a s úlevou vyšla do studeného zimního večera. Mráz mě rozhodně nezastudil víc než hlas, který se vyloupl z podloubí.
„Zajdeme si někam?“
Stal zase tady. Petr. Chtěla jsem utéct, ale to přece není můj styl. Postavila jsem se čelem k té špatné vzpomínce z minulosti.
„Petře, už mi není dvacet. Já nehodlám tancovat, jak si ty usmyslíš. Kdybych měla tehdy svůj dnešní rozum, ani kolo bych si o tebe neopřela. Nezasloužil sis důvěru ani cit, který jsem vůči tobě cítila.“
Zamračil se. „Nic jsem ti neudělal. Do ničeho jsem tě nikdy nenutil.“
„Pokud vím, oženil ses. Kde je teď tvoje žena?“
Ta otázka se mu nelíbila. „Co to s tím má co dělat? Je na zájezdu. Dělá průvodkyni.“
„Aha. Takže ty stále jedeš ve stejných kolejích. Jako ve dvaceti. Žena odjede a ty hledáš povyražení. Nezměnil ses ani trochu. A nedospěl jsi ani trochu. Je mi tě líto, ale u mě jsi na špatné adrese. Už mě, prosím, nekontaktuj. Nemáme si co říct.“ S těmi slovy jsem se otočila a zamířila ke svému autu.
„Dám rozhovor do médií. Jaká jsi byla. Dělají z tebe skoro svatou, tak ať všichni vidí, jaká ve skutečnosti jsi! Tvoje kariéra půjde hopem dolů a svýma knížkama budeš moct akorát ucpávat díry v plotě!“
Jeho slova byla jako bodnutí. Zhluboka jsem se nadechla a ještě jednou se na toho člověka otočila.
„Bylo mi dvacet. To už je dávno. Přiznám klidně, co bude pravda. Ale dobře si to všechno rozmysli. Mně to možná pomůže ještě výš. Nakonec, z toho by mohlo být docela dobré téma na novou knížku. Tak to klidně médiím i podám. Ale nevím, co to udělá s tvojí skomírající kariérou. Jestli se chceš přes moje jméno zviditelnit, dej si pozor. Jsem už hodně jiná. Podrazy neodpouštím. A s ubožákama nediskutuji. Sbohem!“
S těmi slovy jsem tu karikaturu muže opustila. Netuším, co udělá. Je možné, že opravdu osloví média. Ale to budu řešit, až – pokud – to udělá. Teď mám jiné, lepší starosti. Jsem silnější než tehdy. Už se nenechám ponížit. Už ne.
Došla jsem ke svému autu. Do sněhu na předním skle někdo napsal „děkuji“ a namaloval srdíčko. Usmála jsem se a trochu nerada to vše odstranila. Ten nápis mě ale hřál dál a zůstal v srdci déle než nepříjemný stín z minulosti.
Všechna autorská práva k této povídce jsou vyhrazena a její jakékoli šíření nebo reprodukce bez souhlasu Hany Lajtkepové je zakázáno.
Komentáře z facebooku