Výtvarnice Jarka Papežová - Ateliér s duší

Výtvarnice Jarka Papežová žije a tvoří na Klatovsku. Její půvabný ateliér se nachází v malé obci s poetickým názvem Veselí /Janovice nad Úhlavou a její obrazy jsou v prestižních sbírkách. Když zrovna nemaluje, navrhuje a tvoří zahrady v rodinné firmě “ZAHRADY S DUŠÍ”. Jak sama říká: “…buďto kytky maluji, nebo sázím…”.

Má první otázka, jak se připravuješ na Vánoce, které jsou za dveřmi, jestli cítíš vánoční atmosféru v této době a jak se na letošní Vánoce těšíš?

Popravdě, doma jsem na přípravy čas neměla, ale Vánoce jsou všude kolem mě. Teď právě pomáhám organizaci ADRA s přípravou na Vánoce, sbírají vánoční přáníčka od dětí do domovů pro seniory a nechtějí zapomenout na personál a na pečovatele. Tak jsme se domluvili, že jim udělám nějaká autorská přání z mého ateliéru. Rovněž jsem se zapojila do projektu “Darujeme české Vánoce“. Vánoce miluji, hlavně to, být spolu ve zdraví, což je vlastně i to, co si nejvíc přeji, abychom byli v klidu a radovali se z obyčejných věcí.

Jelikož znám Tvé nádherné akvarely, má další otázka je, zda maluješ pouze akvarely?

Ne, nedělám jen akvarely, i když pracuji s touto technikou velmi ráda. Dělám také velkoformátová plátna, akrylem, spreyem, malbu na zdi, kresby tuší ve stylu 20. let a spoustu dalších kombinací technik. Ladím to dle přání, nebo nálady a dle povahy a charakteru, komu je výsledné dílo určeno.

A jak dlouho se akvarelem zabýváš?

Tuto techniku nedělám úplně dlouho, asi 6 let. Svůj první akvarel profesionálními barvami jsem vytvořila v Italských Benátkách, které mě celé velmi inspirovaly. Moje první dílo bylo Grand Canal, jeden z nějtěžších motivů. Nechtěla jsem to nikde ukázat a dosud to mám schované na památku. Tato technika umožnuje velmi dobře zachytit náladu, atmosféru prostředí. Pro někoho je velmi náročná, musí se dělat paradoxně dost rychle. V malířských kruzích tzv. malba ala prima, tzv. “na první dobrou”. Nelze opravovat, přemalovávat. Maluje se do vlhkého papíru, ne vždy je předem ovlivnitelné, jak to dopadne. Je třeba nechat barvám čas a svůj prostor. Líbí se mi různé triky, např. nepoužívám bílou barvu, ale vynechávám místo na papíru. Když maluji sníh, tak se ztvární v podstatě jen stíny. Nejraději sedím s barvami venku, často i v zimě. To je pak v malbě cítit i ta zima nebo vítr. Zkrátka přenese se tam to “Genius loci”. Akvarelem jsem například zachytila i mizející krásu starých náhrobků, soubor maleb funerální architektury. Ráda vzpomínám na takto vzniklou, zajímavou instalaci, výstavu pod širým nebem s názvem “Zahrada Času” v prostorách hřbitova.

Jak jsi se dostala k malování a měla na tvou uměleckou dráhu vliv rodina?

Ani nevim jak to říct. Malování je pro mě součást života. Malovala jsem kontinuelně od doby, kdy jsem udržela tužku nebo štětec v ruce. To je přes čtyřicet let. Malovala a maluje moje maminka, maloval náš prastrýc, maluje můj syn Jan. Navzájem se to neučíme, každý má svůj osobitý styl. Prastrýc, Josef Hodl, narozený v Lužanech 1916, maloval hlavně olejomalby. Maminka maluje velmi precizní díla, také olejem. Máme, ale společné téma, všichni rádi malujeme vlčí máky. Jedny takové z pozůstalosti jsou hlavním obrazem u nás doma. Došlo mi to až poměně nedávno, že nás toto téma spojuje. Také ráda máky vysévám, mám je před svým ateliérem, dokonce na šatech, vlastnoručně malovaných. Šaty jsou společným dílem s modním studiem Zannia a návrhářkou Zuzanou Havlíkovou.

Kolik už máš autorských výstav za sebou, máš představu, pečlivě si je počítáš a archivuješ?

Popravdě nevím. Nepočítám je. Nejsem příznivcem si něco zapisovat, sledovat. Vzpomínám si, že první výstava byla asi v roce 1995. Za rok mám zhruba tak 10 výstavních akcí, několik z toho společných. Výstavy předem neplánuji. Nechám se překvapit tím co přijde. Letošní rok byl a je velmi zvláštní. Od ledna do března, než přišla omezení s koronavirem, jsem měla 3 výstavy. Dvě v Praze, z toho jedna byla v nádherných prostorách Art centru Botič – Heleny Bendové a ta třetí se konala v okolí Klatov. Významné pro mě bylo letos pozvání z Galerie Klatovy Klenová, na účast na výstavě Společné cesty, která se pravidelně koná v prostorách kostela v Klatovech.

Svá díla maluješ pouze ve svém ateliéru, nebo si maluješ i doma, venku…?

Maluju nejraději venku. Hlavně velkoformátové plátna, protože u toho potřebuji hodně prostoru, volnosti. Nemaluju klasicky s plátnem na stojanu. Technika stříkaných pláten, jakoby v mlze, vyžaduje prostor. Prostě se při ní postříkáte – sebe a 3 metry okolo. Stůl s barvami mám od jara do podzimu venku na zahradě, pod starým jasanem. Často mi lidé říkají, že je můj obraz zaujal právě proto, že je z něj cítit vůně a autentičnost. Hlavně rozevláté louky jsou velmi oblíbené. Jinak celý dům, kde žiji s manželem a synem, je navržen jako takový prosklený atelier. Přední štít je celý otevřený až do koruny dvěstě let starého stromu, který roste u paty domu. Mám ráda hodně světla, jak v obrazech, tak v domě. Bez světla a slunce nemůžu tvořit.

Máš nějaký svůj vzor?

Vzor úplně ne, to bych neřekla, ale mám ráda staré mistry, kteří právě uměli zachytit tu atmosféru. Tedy hlavně imressionisty jako je Monet, samozřejmě Slavíček a jeho červnový den, mám ráda zachycení života a národopisu, Joža Úprka. Zajímám se take o dílo Aloise Kalvody, který měl ve vesnici blízko nás, v Běharově, malířskou školu.

Ráda bych se Tě zeptala co plánuješ na příští rok, ale v této koronavirové době je velmi složité něco plánovat, jak to vidíš ty?

Ano, ted se toho bohužel moc chystat nedá. Spíš jsem akce rušila. Ale konkrétně: teď mám výstavu doma, v Janovicích nad Úhlavou, která je zavřená. Takže připravujeme video s komentovanou prohlídkou. Dodělala jsem dílo, na kterém jsem pracovala tři roky. Ilustrace tuší ve stylu 20. let k tématu života dekadentního básníka Luise Křikavy. V díle jsou autentické koláže z děl a rukopisů básníka, bylo třeba načíst spoustu materiálu. Víc než jsem malovala, jsem studovala historické podklady. Výstava se bude jmenovat “Dvanáct vydechnutí Luise Křikavy”, a bude interaktivní. To znamená, zapojen bude divákův sluch a čich – více zatím prozrazovat nebudu. Výstavu pořádám ve spolupráci s Domem historie Přešticka. Podílí se na ní herečka Petra Johansson, a herci Tomáš Kořének a Jan Potměšil. Měla být na konci listopadu, ale otevře se až to bude možné. Doufám, že opět bude projekt – Barokní ateliér s duší v rámci barokních oslav města Klatovy. Obnáší to, že vyjedu se svým stánkem, který vybavuji dobovými předměty, květinovými obrazy které maluji ve stylu baroka. Na tuto akci jsem si nechala ušít take krásný kostým. Na konci září pak akce, které se účastním již od začátku, což je 5 let, se jménem “VÍKEND OTEVŘENÝCH ATELIÉRŮ”, kdy zvu návštěvníky ke mně do ateliéru a kde se mnou mohou tvořit a jsou mými hosty.

Pokud se nepletu, tak momentálně pracuješ take na ilustracích k básnické sbírce?

V těchto dnech dokončuji poetické akvarelové ilustrace k básnické sbírce Jany Smolové Marcinkové, varhanice a hudební pedagožky.

Zbývá ti vůbec nějaký čas na Tvé koníčky?

Ale ano, zbývá a mám jich spoustu. Kromé té malby a historie je můj velký koníček sběratelství. Jsem vášnivá sběratelka a sbírám národopisné předměty, krajky, šátky, historické korále, hlavně ty ručně vinuté, růžence, staré lahvičky – jako lékovky a další drobnosti. Sbírám a opravuju staré věci, ve staré stodole mám takovou minigalerii starých věci z nálezů. Toto je zároven také moje inspirace. Hledat a nacházet, dávat věcem nový život. Mám ráda maringotky, máme doma dvě, zatím v té menší historické mám takovou mini expozici zajímavých věcí a děl z mých sbírek, obě jsou přístupné v rámci akce “Víkend otevřených ateliérů”. Větší slouží jako prostor pro výstavu nějakého hosta k mé výstavě, byla tu již dvakrát výstava fotografií.