Maria Callas, slavná americko-řecká sopranistka, patří mezi nejvýznamnější operní zpěvačky 20. století. Svým ohromujícím hlasem, precizní technikou a nezaměnitelnou vášní si získala obdiv po celém světě. Její cesta od dětství poznamenaného rodinnými problémy až k triumfům na nejprestižnějších operních scénách byla plná překážek, ale také nevídaných úspěchů. Callas zůstává nejen ikonou opery, ale také symbolem umělecké oddanosti a dramatické vášně.
Během deseti let své největší slávy vystupovala na všech slavných operních scénách. Měla absolutní hudební sluch a svůj hlas s rozsahem tří oktáv nikdy nešetřila. Kromě technické dokonalosti hlasové svým postavám dodávala i psychologickou hloubku. Dramata však prožívala nejen na jevišti, ale i v životě.
Narodila se 2. prosince 1923 v nejsevernější části ostrova Manhattan, na newyorském předměstí, kterému se říká Washingtonovy výšiny. V jejím případě je charakteristické, že drama jejího života se začalo odvíjet už před narozením. Její rodiče – otec, muž rozličných profesí, v nichž si počínal ne vždy úspěšně, se jmenoval George Kalogeropoulos a matka Evangelia Litsa – se rozhodli odejít z Řecka do Ameriky v době, kdy se dcera, která dostala jméno Anna Maria Sofia Cecilia Kalogeropoulou, chystala přijít na svět (podle údajů některých životopisců prý ale ve svém rodném listě měla vepsáno jméno Sophia Cecilia Kalos).
Manželství Mariiných rodičů nebylo ani zdaleka šťastné. Oba měli příliš různé povahy a názory. Jejich vztah byl od počátku velmi napjatý, nezlepšil se ani po narození dcery Yakynthy v roce 1917. K dalšímu prudkému zhoršení došlo, když jim ve věku dvou let zemřel na následky zánětu mozkových blan syn Vassilis. V této situaci se otec George rozhodl přestěhovat se s rodinou do Nového světa, kde, jak doufal, najde lepší uplatnění. Jeho choť po celou dobu těhotenství věřila tomu, že se jí narodí syn. V různých životopisech se traduje, že matka Evangelia několik dní po porodu nechtěla svou dceru ani spatřit.
Otec si poté změnil z důvodů možnosti lepšího uplatnění při budování své kariéry příjmení na Kalos a posléze na Callas. Matka preferovala starší dceru Yakynthu, ale když brzy zjistila, že její mladší sestra má prokazatelný pěvecký talent, doslova nutila dívenku ke zpěvu, i když ji to příliš nebavilo. Zpěvačka to později komentovala slovy: „Musela jsem zpívat, už když mi bylo pět let, a vůbec mě to nebavilo.“
Rodinné rozpory Callasových vedly nakonec k rozvodu a matka se svými dvěma dcerami se odstěhovala zpět do Řecka. Předtím ale ještě stačila čtrnáctiletá Maria vystoupit v New Yorku ve dvou školních představeních v anglosaském světě velmi populárních tzv. savoyských oper autorské dvojice W. S. Gilbert a Arthur Sullivan – a sice v operách H.M.S. Pinafore a Mikádo.
V říjnu 1956, v době vrcholící slávy, když Maria Callas už měla za sebou první triumf při premiéře nového uvedení Belliniho Normy v Met, publikoval široce rozšířený časopis Time obšírný článek The Prima Donna, v němž mimo jiné rozebíral vztah matky a dcery Callasových. Posléze na toto téma vydala matka Evangelia knihu pod názvem Má dcera – Maria Callas.
Maria se proti své matce velmi ostře vymezila, když napsala: „Má sestra byla štíhlá, krásná a příjemná. Já jsem byla ošklivé káčátko, tlustá, nemotorná a neoblíbená. Je to kruté, když si dítě připadá ošklivé a nechtěné. Nikdy nezapomenu na své dětství. Po celou dobu bych si bývala chtěla v klidu hrát. Místo toho jsem musela zpívat a vydělávat peníze… Děti by měly mít kouzelné dětství. Já jsem je neměla – a přála jsem si je mít.“
Matka se snažila dostat dcerku na velmi prestižní Athénskou konzervatoř, kam ale nebyla přijata. Podařilo se to na konkurenční Národní konzervatoři, kde ji do své třídy přijala Maria Travella. První dojem z nové adeptky pěveckého umění popsala následovně: „Velmi buclaté mladé děvče se silnými brýlemi kvůli oční nemoci.“
Záhy ovšem velmi dobře rozeznala hlasové možnosti mladé Marie. Pochopila, že se mýlila, když jí předpovídala budoucnost jako kontraaltistce, a začala ji připravovat jako dramatickou sopranistku. Svou svěřenkyni poté charakterizovala jako „modelovou studentku, fanatickou, nekompromisní, věnující studiu srdce i duši. Její pokrok byl fenomenální… Během šesti měsíců byla schopná zpívat obtížné árie ze světového operního repertoáru se špičkovou muzikálností.“ 11. dubna 1938 absolvovala v Athénách své první veřejné vystoupení a zakončila koncert posluchačů třídy své profesorky duetem z Pucciniho Tosky.
Ambiciózní matka ale hledala pro dceru další pěvecké školení. Obrátila se na někdejší proslulou koloraturní pěvkyni, pro pamětníky nezapomenutelnou představitelku Rosiny v Rossiniho Lazebníkovi sevillském, Elviru de Hidalgo, která v té době působila jako profesorka Athénské konzervatoře (tedy té, kam Maria nebyla původně přijata). Callas jí předzpívala árii Oceán, ten živel stvůrný z Weberovy opery Oberon. Mariino vystoupení někdejší světovou hvězdu zaujalo a chtěla ji okamžitě přijmout do své třídy. Matka ale rozhodla, že se tak stane až po ukončení studií u Marii Travelly. 2. dubna 1939 Maria zpívala roli Santuzzy ve školním představení Mascagniho Sedláka kavalíra a na konci téhož roku se stala řádnou studentkou na Athénské konzervatoři.
Maria Callas později vždy s velkou úctou a obdivem vzpomínala na svou pedagožku. Prohlásila o ní, že „byla patrně poslední učitelkou skutečné techniky belcanta“.
Nadšení ze spolupráce bylo oboustranné. Elvira de Hidalgo svou žačku hodnotila jako fenomén. „Poslouchala by všechny mé studenty, soprány, mezzo, tenory…“ Maria Callas se vyjádřila, že „chodila na konzervatoř v deset hodin dopoledne a odcházela domů s posledním žákem. Na otázky profesorky, proč to dělá, odpověděla, že i od méně talentovaných kolegů může pochytit něco, na co by i ti více talentovaní sami nepřišli.“ V roce 1940 vystoupila na školním představení v titulní roli Pucciniho opery Sestra Angelika.
Své první vystoupení v athénském divadle Olympia absolvovala Maria Callas v únoru 1941 v nevelké roli Beatrice v operetě Franze von Suppé Boccaccio. Už tehdy velmi zaujala svým hlasovým i jevištním projevem jak diváky, tak pochopitelně v negativním smyslu některé své zkušenější kolegyně.
V srpnu téhož roku následovala titulní role v Pucciniho Tosce a v dubnu 1942 mimořádně obtížná role Marty v tehdy velmi populární opeře Eugena d’Alberta Nížina. Kritika zhodnotila její výkon následujícími slovy: „Zpěvačka, která zpívala roli Marty: nová hvězda na řeckém nebi s neobyčejnou citovou hloubkou, ve své herecké interpretaci dosáhla standardu tragické herečky… Báječný hlas, mimořádná osobní působivost. Je jedením z talentů od Boha, kteří nás mohou jenom překvapit.“
Další úspěch sklidila v roli Santuzzy v Sedláku kavalírovi a v opeře O Protomstoras skladatele Manolise Kalomirise, považovaného za zakladatele moderní řecké hudby. Inscenace se hrála v Divadle Odeon Herodes Atticus na úpatí Akropole.
Ve stejném dějišti si vydobyla Maria Callas svůj největší triumf na domácí scéně. Bylo to v roli Leonory v Beethovenově Fideliovi. Během athénské periody své kariéry vystoupila v padesáti šesti představeních v sedmi operních inscenacích a na dvaceti recitálech. Maria Callas hodnotila tuto etapu svého uměleckého života jako základ pro své umělecké zrání.
V roce 1945, po skončení války, se zpěvačka vrátila do USA. Smířila se se svým otcem a absolvovala řadu audicí. Předzpívala také tehdejšímu řediteli Met, někdejšímu výtečnému kanadskému tenoristovi Edwardu Johnsonovi, v Evropě spíše známému pod jménem Eduardo di Giovanni (ředitelem Met byl patnáct let v letech 1935–1950).
Johnson jí nabídl smlouvu na titulní role ve Fideliovi a v Pucciniho Madame Butterfly při zájezdech souboru do Philadeplhie. Zpěvačka to odmítla se zdůvodněním, že pro roli Cio-cio-san je příliš korpulentní a vadí jí zpívat v angličtině, což se tehdy ještě v Met, zejména při zájezdových představeních, používalo. Johnson v jednom interview o několik let později sdělil jiný důvod, a to finanční. Současně ale také uznal svou chybu, protože podle jeho slov se jednalo o skutečnou typickou smlouvu pro začátečníka.
Maria Callas se vrátila do Evropy a jejím působištěm se stala Itálie, především benátská opera La Fenice. Zpívala zejména dramatický obor: titulní roli v Pucciniho Turandot, ale hlavně stěžejní role wagnerovské – titulní hrdinku v Tristanovi a Isoldě, Kundry v Parsifalovi a Brünnhildu ve Valkýře.
V roce 1947 hledal legendární dirigent milánské La Scaly Tullio Serafin sólistku pro inscenaci Ponchielliho Giocondy, kterou připravoval pro veronskou Arénu. K údivu leckterých si pro tuto roli vybral právě Mariu Callas.
Později o svém rozhodnutí prohlásil: „Byla okouzlující, fyzicky i psychicky silná, byl jsem si jist její budoucností. Věděl jsem, že na velké otevřené scéně, jakou je veronská Aréna, si tahle dívka se svou odvahou a velkým hlasem získá uznání a nadšení diváků.“ Ve svých předpokladech se velký maestro nemýlil. Gioconda v Aréně jí otevřela definitivně dveře do nejvyšších pater operního světa. Přibližně ve stejné době se Maria seznámila se starším, bohatým podnikatelem Giovannim Battistou Meneghinim, jejím velkým obdivovatelem. V roce 1949 s ním uzavřela sňatek a tehdy začala používat příjmení Meneghini-Callas.
Tullio Serafin se stal zpěvaččiným rádcem a přítelem. Maria Callas hodnotila setkání s ním jako „šťastnou chvíli ve své kariéře. Za to, že jsem umělecky dozrála, vděčím tomuto muži.“
Velký obrat v její kariéře nastal v roce 1949. Zpívala v té době Brünnhildu ve Wagnerově Valkýře a v téže době zpívala ústřední sopránovou roli v belcantové opeře Vincenza Belliniho Puritáni výtečná sopranistka Margherita Carosio. Protože Tullio Serafin nemohl sehnat náhradu, požádal Marii Callas, aby roli během šesti dní převzala. Zpěvačka to odmítla se zdůvodněním, že nemůže současně tyto dvě role zpívat. Serafin ji přesvědčil, že může, a neuvěřitelné se stalo skutkem. I největší skeptici mezi kritiky ocenili pozitivně její výkon. Zdůrazňovali nejen flexibilitu jejího nosného, krásně posazeného hlasu a její skvělé výšky, ale také její hlubokou lidskost a vřelost jevištního projevu, kterou své hrdince, na rozdíl od některých jiných jejích interpretek, propůjčila. A režisér Franco Zeffirelli prohlásil: „To, co předvedla v Benátkách, bylo po všech stránkách neuvěřitelné.“
Triumfální úspěch v roli Elvíry od základu změnil umělecký profil Marie Meneghini Callas. Stala se ideální představitelkou titulních rolí v Belliniho Normě, Náměsíčné a Pirátovi, v Donizettiho Lucii z Lammermooru, Anně Boleně a Paoliny v jeho opeře Poliuto, Cherubiniho Medei, Rossiniho Armidy a Rosiny v Lazebníkovi sevillském a titulní role ve Verdiho Traviatě.
Byla to ona, která se do značné míry svou jedinečnou interpretací těchto postav zasloužila o výrazné probuzení zájmu publika o belcantovou operu a připravila cestu svým následovnicím. Montserrat Caballé na její adresu prohlásila: „Otevřela nám dveře, které byly dlouho zavřené… Když mě srovnávají s Marií Callas, neodvážím se nikdy snít. Nebyla by to pravda. Jsem mnohem menší, než byla ona.“
Zpěvačce kvůli nepřízni ředitele milánské La Scaly Antonia Ghiringhelliho trvalo dlouho, než se jí podařil oficiální vstup na tuto nejprestižnější italskou operní scénu. Dával jednoznačně přednost Renatě Tebaldi, z čehož vyplynula dlouholetá veřejně prezentovaná rivalita mezi oběma superhvězdami. Dveře milánského operního domu se Marii Callas otevřely až po jejím dalším triumfu, jímž byla role Eleny ve Verdiho Sicilských nešporách, kterou v La Scale ztvárnila po mimořádném úspěchu ve Florencii.
V La Scale ztvárnila kromě mnoha již zmíněných postav další role: Mimi v Pucciniho Bohémě, Giulii ve Spontiniho Vestálce, Alžbětu ve Verdiho Donu Carlosovi, Lady Macbeth, Abigail v Nabuccovi, titulní role v Gluckových operách Alcesta a Ifigenie na Tauridě. A také svou jedinou mozartovskou roli, kterou byla Konstance v Únosu ze Serailu. V La Scale měla možnost spolupracovat s vynikajícími režiséry, jako byl Luchino Visconti, který prohlásil, že operu začal režírovat jenom kvůli ní, či Franco Zeffirelli.
Večer po svatbě s Meneghinim odcestovala do Argentiny, kde v Teatro Colón zpívala s velkým úspěchem titulní role v Aidě, Normě a Turandot. V roce 1950 sklidila mimořádné ovace při přestavení Aidy. V první polovině padesátých let absolvovala důkladnou odtučňovací kúru, po které ředitel Metropolitní opery Rudolf Bing prohlásil, že se z ní stala mimořádně přitažlivá žena. 29. listopadu 1955 slavila mimořádné ovace při svém prvém vystoupení na jevišti Met, kterým bylo její ztvárnění titulní role v Normě. Zpívala rovněž v Chicagu a v Dallasu se stala patronkou místní nově vzniklé opery. Byla na vrcholu své slávy. Tullio Serafin o ní tehdy prohlásil: „Tato žena může zpívat cokoli, co je psáno pro ženský hlas.“
V červnu 1956 se představila publiku Vídeňské státní opery ve třech představeních Lucie z Lammermooru, kde pod taktovkou Herberta von Karajana byl jejím partnerem v roli Edgara Giuseppe di Stefano. K dosavadním rolím přibyly ještě další, jako například Madeleine v Giordanově André Chénierovi a titulní role v jeho Fedoře.
Ve druhé polovině padesátých let zčeřila hladinu veřejného mínění její známost s řeckým multimiliardářem Aristotelem Onassisem. Tomuto vztahu se všemi jeho typicky jižanskými peripetiemi tehdy věnovala média mnohem větší pozornost než jejím pěveckým výkonům. Rozvedla se s Meneghinim, ale ke sňatku s Onassisem nakonec nedošlo. Udržovali ale spolu korektní vztah i po Onassisově sňatku s Jacqueline Kennedy.
V roce 1965 se Maria Callas rozhodla svou pěveckou kariéru ukončit v Londýně a v New Yorku v roli Tosky. Zajímavé je, že její poslední představení v Met dirigoval Fausto Cleva, který dirigoval její někdejší newyorskou premiéru v roli Normy. V roce 1969 natočila Maria Callas svůj jediný film, Medeu podle mytologického příběhu v režii Piera Paola Pasoliniho.
Poslední léta svého života strávila Maria Callas v Paříži, kde také 16. září 1977 zemřela. Velkolepý pohřeb za účasti mnohých celebrit se konal v katedrále Saint-Étienne. Dle posledního přání zesnulé byl její popel vhozen do moře u ostrova Skorpios v Jónském moři. Na pařížském hřbitově Père Lachaise je umístěna symbolická urna.
Zdroj: Profimedia, The Wall Street Journal
