V tyto dny jsou to právě tři roky, kdy odešel do hereckého a zpěváckého nebe známý zpěvák, konferenciér, spoluzakladatel legendárního divadla Semafor a po revoluci i úspěšný podnikatel Karel Štědrý. Jen na pouhý výčet všech pořadů a vystoupení doma i v zahraničí by nestačila celá stránka.
Je zajímavé, že ačkoliv tohoto umělce znali lidé v celé republice a mnozí si možná vzpomenou i na to, jak začátkem tohoto století přežil ve zdraví i ničivou vlnu tsunami, které ho zastihlo na dovolené, jen málokdo z nich tuší, že jeho původní profese je železniční inženýr. Jeho maminka, paní Karla Štědrá, si totiž toužebně přála, aby se její syn stal inženýrem, a poslušný synek, ačkoliv byl na sklonku padesátých let už renomovaným členem úspěšného pražského divadla Semafor, maminčinu přání vyhověl a vysokou školu železniční řádně ukončil.
Měl jsem tu čest se panem Štědrým v polovině devadesátých let seznámit a byl jsem mile překvapen s jakou ochotou poskytoval novinářům rozhovor. Vůbec se nechoval namyšleně tak jak se někdy některé celebritky dokážou.
Po jednom takovém více méně oficiálním rozhovoru o začátcích legendárního Semaforu jsem zavedl řeč i na jeho původní profesi inženýra. A bylo to docela zajímavé povídání.
Ptáte se, jaký mám vztah ke stavění a co mi říká profese, která zažívá v současné době obrovský boom? Dyť já to studoval a mám na to dokonce i diplom, na kterém je zřetelně napsáno: Železniční inženýr se stavební specializací.
A mohl jste tuto profesi využít v praxi?
Naštěstí jsem sám nikdy nepostavil ani tunel ani most, jen jsem se kdysi jako praktikant podílel na stavbě cirkusového areálu v Počernicích. A tam se toho moc pokazit nedalo.
Vašeho vzdělání nevyužili ani na vojně?
Po ukončení vysoké školy železniční jsem opravdu narukoval k železničnímu vojsku do Valašského Meziříčí, ale brzy po přijímači se naše posádka přemístila do Košic, abychom tu postavili kolejiště Východoslovenských železáren. Ovšem v té době jsem už byl uznávaným členem divadla Semafor, a snad proto jsem byl přidělen jako kulturní pracovník s hodností „svobodník absolvent“ k politrukovi – neboli politickému pracovníkovi, což byl kovaný komunista, a samo sebou se předpokládalo, že musí být zběhlý i ve věcech kulturních. Měl jsem za úkol půjčovat knížky, promítat filmy a povzbuzovat kamarády na staveništi v budovatelském úsilí tím, že jsem jim pouštěl muziku.
Předpokládám, že to byly samé budovatelské pochody…
To jsem asi měl, ale vždycky v noci jsem si natočil „Hlas Ameriky – vysílání pro Československo“, kde pouštěli česky uváděnou hodinu swingové muziky. Takže pak jsem to kamarádům na stavbě pouštěl rovnou ze čtyř reproduktorů. Major politruk mi pak vždycky říkal: „Soudruhu svobodníku, a to by tam nebyla nějaká častuška nebo národní budovatelská? Dyť jsou to samý anglický škváry.“ A já povídám: „Já za to nemůžu, soudruhu majore. Co vysílá československý rozhlas, to hraju. Dyť slyšíte, jak to pěkně uváděj. To je pro mladý, který milujou swing.“ A věříte mi, že to zbaštil? Jen mi ještě soudružsky poradil, abych to občas proložil nějakou sovětskou písničkou.
Věřím, ale nevěřím, že jste nikdy nic nestavěl a nepostavil…
No, jak se to vezme. Skutečnou školu, a to téměř ve všech stavebních profesích, jsem dostal ne na fakultě, ale na chalupě v Jizerských horách v Bedřichově. Naučil jsem se pracovat se dřevem, opravit si vodní čerpadlo, nějaký darling, a přidával jsem velice zdatně i zedníkům. Míchačku jsem ovládal jako bych v životě nepracoval nikdy s ničím jiným a neustále jsem sliboval kamarádovi Slávkovi, který měl chalupu nade mnou a se vším si věděl rady, že až bude stavět on, tak budu první, na koho se může obrátit.
A obrátil se?
Ani jsem netušil, že okamžik pravdy je tak blízko. Jednou takhle večer Slávek povídá: „Zejtra bych chtěl postavit štorcku u kuchyně, abych tam mohl udělat takový zákoutí. Nepřišel bys mi píchnout?“ Samozřejmě jsem s hrdostí okamžitě a ochotně souhlasil. Do té doby jsem zedníkům jen přidával a sám jsem ještě nikdy cihlu k cihle nekladl. V sedm ráno jsem vyrazil k Slávkovic chalupě s kýblem, v něm zednický kladivo, lžíci, fanku, kartáč a flašku rumu. Když jsme začali stavět, tak jsem se samozřejmě nepřiznal, že to je moje zednická premiéra. Abych vypadal jako profík, tak jsem občas do rozhovoru zamotal odborné zednické názvy, jako „chceš půlku nebo kvantlík?“, nebo „když to nebude sedět, tak to štípnu“. Štorcku jsme postavili, jenže jsme ji museli pak trochu poopravit, což ale nezpůsobilo mé zednické neumění, jako spíš rum, který jsme pochopitelně dopili až do dna.
Říká se, že muž má zasadit strom, postavit dům a zplodit syna…
Myslím, že i to jsem úspěšně zvládl. Po dcerách Zuzance a Terezce se nám narodil syn Karel a nakonec jsme se ženou Evou postavili i ten dům na místě, které měla od malička ráda. A stromy? Ty ani nepočítám.
Čím víc mi přibývají léta, začínám být tak trochu nostalgický. Častěji si vzpomínám na svého tátu, který dovedl obdivovat krásy přírody, stejně jako umění stavitelů. Ať už současných či z dob dávno minulých. Dodnes zůstanu pokaždé s úžasem stát na nábřeží a zírám na Karlův most, Hradčany a celé panorama Petřína jako bych tenhle pohled viděl poprvé. Zastavím se před Prašnou bránou či Mosteckou věží a užasle se otáčím po domech na Staroměstském náměstí.
Jednou mi řekl Miroslav Horníček: „Všim sis toho, že jak člověk stárne, tak častěji zakopává? To ale není tím, že by méně zvedal nohy, ale tím, že pořád kouká na ty krásný baráky nahoru.“ Musím říct, že jsem hrdý na to, že jsem Čech a že máme takové předky, kteří položili základ k nejkrásnějšímu městu na světě.
Autor: Vladimír Rogl
Foto: FB Karel Štědrý
