Nová verze pohádky Karla Jaromíra Erbena Zlatovláska dnes měla předpremiéru v brněnském kině Cinema City Velký Špalíček. Film, který bude mít premiéru v kinech 23. ledna, režíroval Jan Těšitel. Některé scény filmu se natáčely na jihu Moravy, například na zámku v Lednici na Břeclavsku.
Na jihu Moravy se pohádka natáčela pět dní. „Hlavní lokací byl lednický zámek a přilehlý park. Z Prahy se tam přesunulo téměř 80 členů štábu a dalších více než 100 lidí z regionu se na filmu podílelo. Obyvatelé okolních obcí se v pohádce objeví v komparzních rolích jako dvořané a diváci budou moci vidět i místní hudebníky jako kapelu na dvorní slavnosti,“ uvedla výkonná producentka filmu Kristýna V. Kamenická.
Velká část přípravných dní se odehrála také v Boskovicích, kde sídlí kaskadérská skupina Haraldos Stunt Brothers. Pro pohádku připravovala náročný jezdecký závod natáčený v Praze na Barrandově a také zajišťovala všechny natáčecí dny s koňmi.
V hlavní roli Jiříka uvidí diváci Tomáše Webera, který vystřídal Petra Štěpánka z televizní pohádky z roku 1973. Štěpánek si v nové verzi zahrál krále, Zlatovlásku ztvárnila Jasmína Houf.
Původní předloha pohádky v nové verzi doznala určitých změn. „Není to muzikál jako verze z roku 1973, tady se na to díváme pohádkově, ale realisticky. Dále máme ve filmu neuvěřitelné množství lokací, procestujeme s hrdiny v podstatě celý svět. Je tam také spousta zvířat. Nová verze se od té starší liší také tím, že jsou tam nějaké postavy navíc,“ řekl Těšitel.
Ve filmu se objevila například nová postava Štěpána, který doprovází Jiříka na cestě za Zlatovláskou. Ztvárnil ji Marek Lambora. „Rozhodně to není role černobílá, protože v průběhu děje se ukáže, že Štěpán je i tak trochu parchantík. A to je pro herce vždycky zajímavá výzva,“ uvedl Lambora.
I když jsou si tvůrci jistí, že diváci budou podvědomě srovnávat původní a současnou verzi pohádky, nebojí se, že by o ni nebyl zájem. „Nová Zlatovláska je rodinný film plný humoru a empatie ke světu. Je napěchovaný akcí a šermířskými souboji. Divákům nabídne příběh o lásce, zradě, smrti a zmrtvýchvstání. Je to celkově moc pěkný zážitek,“ doplnil Weber.
Nejznámější český operní pěvec, basbarytonista Adam Plachetka, oslaví své 40. narozeniny 24. ledna velkým koncertem s hosty v pražské O2 areně. Na stejném místě před pěti lety Plachetka koncertem oslavil své půlkulatiny. Letos ke spolupráci na vystoupení oslovil operní režisérku Magdalenu Švecovou, se kterou se domluvil, že narozeninové show dají více divadelní podobu. Jediným hostem, jehož účast se opakuje z minulého koncertu, je Plachetkova manželka, sopranistka Kateřina Kněžíková.
„Letošní narozeninový koncert je vlastně ve všem nový, ač je postaven podle podobného modelu jako ten první. Jedná se o kombinaci největších hitů, klasiky a populárů, muzikálů a crossoverů. Věříme, že jsme programu věnovali dostatek péče, aby potěšil i ty, kteří na mém koncertě už byli, i ty, kteří tam budou poprvé,“ uvedl Plachetka.
V roce 2020 na svém prvním sólovém koncertě v O2 areně s názvem Bez mantinelů Plachetka dokázal smazat bariéry mezi klasikou a dalšími žánry. I tentokrát se proto diváci mohou těšit na multižánrovou show. Na pódiu se vedle Plachetky a Kněžíkové, kteří nedávno natočili společné album operních melodií, představí například Štefan Margita nebo Vojtěch Dyk. O hudební doprovod se postará Symfonický orchestr Českého rozhlasu pod vedením dirigenta Jana Kučery.
„Se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu spolupracuji už dlouho. Pracovali jsme na mnoha albech, jako například Music Man, Každý jen tu svou, Impossible Dream a Arias, spojili jsme se i na autorském albu Jana Kučery a Epoque Orchestra,“ podotkl Plachetka.
Dalším z netradičních počinů Plachetky je spojení s Ondřejem Havelkou a jeho Melody Makers. Na albu Nebe na Zemi posluchačům představili repertoár Osvobozeného divadla ve formě osobitých a svižných jazzových a swingových textů Jiřího Voskovce a Jana Wericha v melodiích Jaroslava Ježka. Loni za tuto nahrávku doprovázenou několika koncerty převzali zlatou desku za půlmilionový obrat v jejím prodeji.
„Na narozeninovém koncertě Melody Makers ani Havelka mezi hosty nebudou. Je to problém místa, protože pro big band by se muselo stavět pódium navíc. Takže to necháme stranou a uvidíme, jak se projekt Nebe na Zemi bude vyvíjet dál,“ sdělil Plachetka.
Mezi vrcholné Plachetkovy role patří Don Giovanni, Přemysl z Libuše nebo Figaro z Figarovy svatby. Vedle úspěchů na české scéně zažívá mimořádně úspěšnou kariéru v zahraničí, kde v tomto roce vystoupí mimo jiné ve Vídni nebo v New Yorku. V roce 2012 se oženil s českou sopranistkou Kateřinou Kněžíkovou. Své zatím poslední sólové album Večerní písně na motivy milostných básní Vítězslava Hálka vydal loni.
S nadsázkou se traduje, že jediné místo, kde Plachetka zatím neuspěl, je Vídeňská státní opera. Jako čtyřiadvacetiletý se tam hlásil na místo hostujícího pěvce. Místo však nedostal, protože mu byla hned po konkurzu nabídnuta stálá smlouva.
Maria Callas, slavná americko-řecká sopranistka, patří mezi nejvýznamnější operní zpěvačky 20. století. Svým ohromujícím hlasem, precizní technikou a nezaměnitelnou vášní si získala obdiv po celém světě. Její cesta od dětství poznamenaného rodinnými problémy až k triumfům na nejprestižnějších operních scénách byla plná překážek, ale také nevídaných úspěchů. Callas zůstává nejen ikonou opery, ale také symbolem umělecké oddanosti a dramatické vášně.
Během deseti let své největší slávy vystupovala na všech slavných operních scénách. Měla absolutní hudební sluch a svůj hlas s rozsahem tří oktáv nikdy nešetřila. Kromě technické dokonalosti hlasové svým postavám dodávala i psychologickou hloubku. Dramata však prožívala nejen na jevišti, ale i v životě.
Narodila se 2. prosince 1923 v nejsevernější části ostrova Manhattan, na newyorském předměstí, kterému se říká Washingtonovy výšiny. V jejím případě je charakteristické, že drama jejího života se začalo odvíjet už před narozením. Její rodiče – otec, muž rozličných profesí, v nichž si počínal ne vždy úspěšně, se jmenoval George Kalogeropoulos a matka Evangelia Litsa – se rozhodli odejít z Řecka do Ameriky v době, kdy se dcera, která dostala jméno Anna Maria Sofia Cecilia Kalogeropoulou, chystala přijít na svět (podle údajů některých životopisců prý ale ve svém rodném listě měla vepsáno jméno Sophia Cecilia Kalos).
Manželství Mariiných rodičů nebylo ani zdaleka šťastné. Oba měli příliš různé povahy a názory. Jejich vztah byl od počátku velmi napjatý, nezlepšil se ani po narození dcery Yakynthy v roce 1917. K dalšímu prudkému zhoršení došlo, když jim ve věku dvou let zemřel na následky zánětu mozkových blan syn Vassilis. V této situaci se otec George rozhodl přestěhovat se s rodinou do Nového světa, kde, jak doufal, najde lepší uplatnění. Jeho choť po celou dobu těhotenství věřila tomu, že se jí narodí syn. V různých životopisech se traduje, že matka Evangelia několik dní po porodu nechtěla svou dceru ani spatřit.
Otec si poté změnil z důvodů možnosti lepšího uplatnění při budování své kariéry příjmení na Kalos a posléze na Callas. Matka preferovala starší dceru Yakynthu, ale když brzy zjistila, že její mladší sestra má prokazatelný pěvecký talent, doslova nutila dívenku ke zpěvu, i když ji to příliš nebavilo. Zpěvačka to později komentovala slovy: „Musela jsem zpívat, už když mi bylo pět let, a vůbec mě to nebavilo.“
Rodinné rozpory Callasových vedly nakonec k rozvodu a matka se svými dvěma dcerami se odstěhovala zpět do Řecka. Předtím ale ještě stačila čtrnáctiletá Maria vystoupit v New Yorku ve dvou školních představeních v anglosaském světě velmi populárních tzv. savoyských oper autorské dvojice W. S. Gilbert a Arthur Sullivan – a sice v operách H.M.S. Pinafore a Mikádo.
V říjnu 1956, v době vrcholící slávy, když Maria Callas už měla za sebou první triumf při premiéře nového uvedení Belliniho Normy v Met, publikoval široce rozšířený časopis Time obšírný článek The Prima Donna, v němž mimo jiné rozebíral vztah matky a dcery Callasových. Posléze na toto téma vydala matka Evangelia knihu pod názvem Má dcera – Maria Callas.
Maria se proti své matce velmi ostře vymezila, když napsala: „Má sestra byla štíhlá, krásná a příjemná. Já jsem byla ošklivé káčátko, tlustá, nemotorná a neoblíbená. Je to kruté, když si dítě připadá ošklivé a nechtěné. Nikdy nezapomenu na své dětství. Po celou dobu bych si bývala chtěla v klidu hrát. Místo toho jsem musela zpívat a vydělávat peníze… Děti by měly mít kouzelné dětství. Já jsem je neměla – a přála jsem si je mít.“
Matka se snažila dostat dcerku na velmi prestižní Athénskou konzervatoř, kam ale nebyla přijata. Podařilo se to na konkurenční Národní konzervatoři, kde ji do své třídy přijala Maria Travella. První dojem z nové adeptky pěveckého umění popsala následovně: „Velmi buclaté mladé děvče se silnými brýlemi kvůli oční nemoci.“
Záhy ovšem velmi dobře rozeznala hlasové možnosti mladé Marie. Pochopila, že se mýlila, když jí předpovídala budoucnost jako kontraaltistce, a začala ji připravovat jako dramatickou sopranistku. Svou svěřenkyni poté charakterizovala jako „modelovou studentku, fanatickou, nekompromisní, věnující studiu srdce i duši. Její pokrok byl fenomenální… Během šesti měsíců byla schopná zpívat obtížné árie ze světového operního repertoáru se špičkovou muzikálností.“ 11. dubna 1938 absolvovala v Athénách své první veřejné vystoupení a zakončila koncert posluchačů třídy své profesorky duetem z Pucciniho Tosky.
Ambiciózní matka ale hledala pro dceru další pěvecké školení. Obrátila se na někdejší proslulou koloraturní pěvkyni, pro pamětníky nezapomenutelnou představitelku Rosiny v Rossiniho Lazebníkovi sevillském, Elviru de Hidalgo, která v té době působila jako profesorka Athénské konzervatoře (tedy té, kam Maria nebyla původně přijata). Callas jí předzpívala árii Oceán, ten živel stvůrný z Weberovy opery Oberon. Mariino vystoupení někdejší světovou hvězdu zaujalo a chtěla ji okamžitě přijmout do své třídy. Matka ale rozhodla, že se tak stane až po ukončení studií u Marii Travelly. 2. dubna 1939 Maria zpívala roli Santuzzy ve školním představení Mascagniho Sedláka kavalíra a na konci téhož roku se stala řádnou studentkou na Athénské konzervatoři.
Maria Callas později vždy s velkou úctou a obdivem vzpomínala na svou pedagožku. Prohlásila o ní, že „byla patrně poslední učitelkou skutečné techniky belcanta“.
Nadšení ze spolupráce bylo oboustranné. Elvira de Hidalgo svou žačku hodnotila jako fenomén. „Poslouchala by všechny mé studenty, soprány, mezzo, tenory…“ Maria Callas se vyjádřila, že „chodila na konzervatoř v deset hodin dopoledne a odcházela domů s posledním žákem. Na otázky profesorky, proč to dělá, odpověděla, že i od méně talentovaných kolegů může pochytit něco, na co by i ti více talentovaní sami nepřišli.“ V roce 1940 vystoupila na školním představení v titulní roli Pucciniho opery Sestra Angelika.
Své první vystoupení v athénském divadle Olympia absolvovala Maria Callas v únoru 1941 v nevelké roli Beatrice v operetě Franze von Suppé Boccaccio. Už tehdy velmi zaujala svým hlasovým i jevištním projevem jak diváky, tak pochopitelně v negativním smyslu některé své zkušenější kolegyně.
V srpnu téhož roku následovala titulní role v Pucciniho Tosce a v dubnu 1942 mimořádně obtížná role Marty v tehdy velmi populární opeře Eugena d’Alberta Nížina. Kritika zhodnotila její výkon následujícími slovy: „Zpěvačka, která zpívala roli Marty: nová hvězda na řeckém nebi s neobyčejnou citovou hloubkou, ve své herecké interpretaci dosáhla standardu tragické herečky… Báječný hlas, mimořádná osobní působivost. Je jedením z talentů od Boha, kteří nás mohou jenom překvapit.“
Další úspěch sklidila v roli Santuzzy v Sedláku kavalírovi a v opeře O Protomstoras skladatele Manolise Kalomirise, považovaného za zakladatele moderní řecké hudby. Inscenace se hrála v Divadle Odeon Herodes Atticus na úpatí Akropole.
Ve stejném dějišti si vydobyla Maria Callas svůj největší triumf na domácí scéně. Bylo to v roli Leonory v Beethovenově Fideliovi. Během athénské periody své kariéry vystoupila v padesáti šesti představeních v sedmi operních inscenacích a na dvaceti recitálech. Maria Callas hodnotila tuto etapu svého uměleckého života jako základ pro své umělecké zrání.
V roce 1945, po skončení války, se zpěvačka vrátila do USA. Smířila se se svým otcem a absolvovala řadu audicí. Předzpívala také tehdejšímu řediteli Met, někdejšímu výtečnému kanadskému tenoristovi Edwardu Johnsonovi, v Evropě spíše známému pod jménem Eduardo di Giovanni (ředitelem Met byl patnáct let v letech 1935–1950).
Johnson jí nabídl smlouvu na titulní role ve Fideliovi a v Pucciniho Madame Butterfly při zájezdech souboru do Philadeplhie. Zpěvačka to odmítla se zdůvodněním, že pro roli Cio-cio-san je příliš korpulentní a vadí jí zpívat v angličtině, což se tehdy ještě v Met, zejména při zájezdových představeních, používalo. Johnson v jednom interview o několik let později sdělil jiný důvod, a to finanční. Současně ale také uznal svou chybu, protože podle jeho slov se jednalo o skutečnou typickou smlouvu pro začátečníka.
Maria Callas se vrátila do Evropy a jejím působištěm se stala Itálie, především benátská opera La Fenice. Zpívala zejména dramatický obor: titulní roli v Pucciniho Turandot, ale hlavně stěžejní role wagnerovské – titulní hrdinku v Tristanovi a Isoldě, Kundry v Parsifalovi a Brünnhildu ve Valkýře.
V roce 1947 hledal legendární dirigent milánské La Scaly Tullio Serafin sólistku pro inscenaci Ponchielliho Giocondy, kterou připravoval pro veronskou Arénu. K údivu leckterých si pro tuto roli vybral právě Mariu Callas.
Později o svém rozhodnutí prohlásil: „Byla okouzlující, fyzicky i psychicky silná, byl jsem si jist její budoucností. Věděl jsem, že na velké otevřené scéně, jakou je veronská Aréna, si tahle dívka se svou odvahou a velkým hlasem získá uznání a nadšení diváků.“ Ve svých předpokladech se velký maestro nemýlil. Gioconda v Aréně jí otevřela definitivně dveře do nejvyšších pater operního světa. Přibližně ve stejné době se Maria seznámila se starším, bohatým podnikatelem Giovannim Battistou Meneghinim, jejím velkým obdivovatelem. V roce 1949 s ním uzavřela sňatek a tehdy začala používat příjmení Meneghini-Callas.
Tullio Serafin se stal zpěvaččiným rádcem a přítelem. Maria Callas hodnotila setkání s ním jako „šťastnou chvíli ve své kariéře. Za to, že jsem umělecky dozrála, vděčím tomuto muži.“
Velký obrat v její kariéře nastal v roce 1949. Zpívala v té době Brünnhildu ve Wagnerově Valkýře a v téže době zpívala ústřední sopránovou roli v belcantové opeře Vincenza Belliniho Puritáni výtečná sopranistka Margherita Carosio. Protože Tullio Serafin nemohl sehnat náhradu, požádal Marii Callas, aby roli během šesti dní převzala. Zpěvačka to odmítla se zdůvodněním, že nemůže současně tyto dvě role zpívat. Serafin ji přesvědčil, že může, a neuvěřitelné se stalo skutkem. I největší skeptici mezi kritiky ocenili pozitivně její výkon. Zdůrazňovali nejen flexibilitu jejího nosného, krásně posazeného hlasu a její skvělé výšky, ale také její hlubokou lidskost a vřelost jevištního projevu, kterou své hrdince, na rozdíl od některých jiných jejích interpretek, propůjčila. A režisér Franco Zeffirelli prohlásil: „To, co předvedla v Benátkách, bylo po všech stránkách neuvěřitelné.“
Triumfální úspěch v roli Elvíry od základu změnil umělecký profil Marie Meneghini Callas. Stala se ideální představitelkou titulních rolí v Belliniho Normě, Náměsíčné a Pirátovi, v Donizettiho Lucii z Lammermooru, Anně Boleně a Paoliny v jeho opeře Poliuto, Cherubiniho Medei, Rossiniho Armidy a Rosiny v Lazebníkovi sevillském a titulní role ve Verdiho Traviatě.
Byla to ona, která se do značné míry svou jedinečnou interpretací těchto postav zasloužila o výrazné probuzení zájmu publika o belcantovou operu a připravila cestu svým následovnicím. Montserrat Caballé na její adresu prohlásila: „Otevřela nám dveře, které byly dlouho zavřené… Když mě srovnávají s Marií Callas, neodvážím se nikdy snít. Nebyla by to pravda. Jsem mnohem menší, než byla ona.“
Zpěvačce kvůli nepřízni ředitele milánské La Scaly Antonia Ghiringhelliho trvalo dlouho, než se jí podařil oficiální vstup na tuto nejprestižnější italskou operní scénu. Dával jednoznačně přednost Renatě Tebaldi, z čehož vyplynula dlouholetá veřejně prezentovaná rivalita mezi oběma superhvězdami. Dveře milánského operního domu se Marii Callas otevřely až po jejím dalším triumfu, jímž byla role Eleny ve Verdiho Sicilských nešporách, kterou v La Scale ztvárnila po mimořádném úspěchu ve Florencii.
V La Scale ztvárnila kromě mnoha již zmíněných postav další role: Mimi v Pucciniho Bohémě, Giulii ve Spontiniho Vestálce, Alžbětu ve Verdiho Donu Carlosovi, Lady Macbeth, Abigail v Nabuccovi, titulní role v Gluckových operách Alcesta a Ifigenie na Tauridě. A také svou jedinou mozartovskou roli, kterou byla Konstance v Únosu ze Serailu. V La Scale měla možnost spolupracovat s vynikajícími režiséry, jako byl Luchino Visconti, který prohlásil, že operu začal režírovat jenom kvůli ní, či Franco Zeffirelli.
Večer po svatbě s Meneghinim odcestovala do Argentiny, kde v Teatro Colón zpívala s velkým úspěchem titulní role v Aidě, Normě a Turandot. V roce 1950 sklidila mimořádné ovace při přestavení Aidy. V první polovině padesátých let absolvovala důkladnou odtučňovací kúru, po které ředitel Metropolitní opery Rudolf Bing prohlásil, že se z ní stala mimořádně přitažlivá žena. 29. listopadu 1955 slavila mimořádné ovace při svém prvém vystoupení na jevišti Met, kterým bylo její ztvárnění titulní role v Normě. Zpívala rovněž v Chicagu a v Dallasu se stala patronkou místní nově vzniklé opery. Byla na vrcholu své slávy. Tullio Serafin o ní tehdy prohlásil: „Tato žena může zpívat cokoli, co je psáno pro ženský hlas.“
V červnu 1956 se představila publiku Vídeňské státní opery ve třech představeních Lucie z Lammermooru, kde pod taktovkou Herberta von Karajana byl jejím partnerem v roli Edgara Giuseppe di Stefano. K dosavadním rolím přibyly ještě další, jako například Madeleine v Giordanově André Chénierovi a titulní role v jeho Fedoře.
Ve druhé polovině padesátých let zčeřila hladinu veřejného mínění její známost s řeckým multimiliardářem Aristotelem Onassisem. Tomuto vztahu se všemi jeho typicky jižanskými peripetiemi tehdy věnovala média mnohem větší pozornost než jejím pěveckým výkonům. Rozvedla se s Meneghinim, ale ke sňatku s Onassisem nakonec nedošlo. Udržovali ale spolu korektní vztah i po Onassisově sňatku s Jacqueline Kennedy.
V roce 1965 se Maria Callas rozhodla svou pěveckou kariéru ukončit v Londýně a v New Yorku v roli Tosky. Zajímavé je, že její poslední představení v Met dirigoval Fausto Cleva, který dirigoval její někdejší newyorskou premiéru v roli Normy. V roce 1969 natočila Maria Callas svůj jediný film, Medeu podle mytologického příběhu v režii Piera Paola Pasoliniho.
Poslední léta svého života strávila Maria Callas v Paříži, kde také 16. září 1977 zemřela. Velkolepý pohřeb za účasti mnohých celebrit se konal v katedrále Saint-Étienne. Dle posledního přání zesnulé byl její popel vhozen do moře u ostrova Skorpios v Jónském moři. Na pařížském hřbitově Père Lachaise je umístěna symbolická urna.
Nejnavštěvovanějším filmem v tuzemských kinech byl v uplynulém roce snímek Vlny režiséra Jiřího Mádla. Drama zachycující práci novinářů Československého rozhlasu od premiéry 15. srpna navštívilo téměř 886.000 diváků. Akademici už dříve snímek Vlny nominovali do boje o Oscara. Na druhém místě skončil americký animovaný film V hlavě 2, na který loni přišlo přes 883.000 diváků. Vzhledem k počtu představení a vyššímu vstupnému zvítězil snímek režiséra Kelseyho Manna v tržbách, když na vstupném vydělal 156,4 milionu korun, zatímco Vlny 144,5 milionu korun. Vlny i V hlavě 2 se zatím promítají i letos. Vyplývá to z údajů Unie filmových distributorů.
V první desítce nejnavštěvovanějších filmů loňského roku je ještě z českých děl na čtvrtém místě drama Zápisník alkoholičky (551.500 diváků) a na sedmém komedie Aristokratka ve varu (309.300 diváků).
Podle statistiky UFD do českých kin přišlo loni 13,04 milionu diváků, což bylo meziročně o dvě procenta méně. Tržby kin se vyšplhaly na 2,26 miliardy korun, meziročně činily o 0,9 procenta méně. Počet představení dosáhl téměř 530.000, což znamená meziroční nárůst o 2,5 procenta. Průměrná cena vstupenky se zvýšila ze 170,59 koruny v roce 2023 na loňských 172,93 koruny.
V boji o Oscara se Vlny dostaly do užšího výběru. Režisér Mádl proto s filmem odletěl do Los Angeles, aby svůj film představil některým z hlasujících členů americké akademie. Kvůli ničivým požárům se Mádl musel na začátku tohoto týdne vrátit. Finální nominace pořadatelé nejprestižnějších filmových cen posunuli na 19. ledna. Vítězové 97. ročníku Oscarů by měli být oznámeni na tradičním ceremoniálu v Los Angeles v noci na 3. března.
Ve světové premiéře byl snímek Vlny uveden na letošním Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary, kde režisér Mádl získal cenu Modrá kostka za mimořádný umělecký výkon. Na filmovém serveru Česko-Slovenská filmová databáze (ČSFD) získaly Vlny hodnocení 88 procent, což z nich spolu s Obecnou školou dělá jeden z nejlépe hodnocených českých filmů natočených po roce 1989, hned za Pelíšky se skóre spokojenosti 91 procent.
Dobové drama Vlny připomínající události roku 1968, kdy Československo začala okupovat vojska Varšavské smlouvy, získalo nejvíce nominací na Českého lva. Má jich 14 včetně nominace na nejlepší celovečerní film za loňský rok. S 13 nominacemi následuje snímek režiséra Viktora Tauše Amerikánka. Ceny předají pořadatelé 8. března v pražském Rudolfinu. Vlny již získaly nestatutární ceny Českého lva, Cenu filmových fanoušků.
Snímek Vlny uspěl letos také v nominacích na Ceny české filmové kritiky. Drama zachycující práci novinářů v politicky i společensky napjatých let 1967 až 1968 přineslo dvojí nominaci i režisérovi a scenáristovi v jedné osobě Mádlovi. Vítěze letošního ročníku vyhlásí pořadatelé 1. února.
Biografie patří na tuzemském trhu k dobře prodávaným knihám, přestože jsou to často drahé a objemné publikace. Problémem biografií zahraničních osobností může být cena vydavatelských práv. I tak je vydání životopisu někoho všeobecně známého do určité míry sázkou na jistotu. Mimo jiné proto, že takové knihy lze v případě známého jména snáze propagovat. V rozhovoru to řekl Martin Vopěnka, předseda Svazu českých knihkupců a nakladatelů (SČKN).
„Obecně je podstatnější, jestli se jedná o autobiografii nebo biografii, protože často o slavné osobě vznikne celá řada biografií, které nemusí být příliš kvalitní. Často je to spíše snaha přiživit se na slávě té osobnosti. Zatímco pokud je to dobře napsaná autobiografie, tak má mnohem větší sílu,“ uvedl Vopěnka.
V nakladatelství Práh, jehož je Vopěnka vlastníkem, vyšla na konci loňského roku v českém překladu kniha pamětí bývalé německé kancléřky Angely Merkelové Svoboda, Paměti 1954-2021. V Německu se stala bestsellerem. Za první týden od vydání se jí prodalo více než 200.000 výtisků. Zájem se projevil i v České republice.
„Stíhali jsme ještě do Vánoc dva dotisky, takže to opravdu v prosinci jelo. Teď ještě vyhodnocujeme čísla, ale už jsme prodali více než 5000 výtisků určitě. Počítám, že tohle je kniha, kterou si budou lidi dokupovat ještě delší dobu. Ti, kteří ji potřebují třeba ke svému studiu nebo ke svému světovému názoru a podobně,“ uvedl Vopěnka.
Pod názvem Neobyčejný život obyčejného muže vyšla česky v nakladatelství Práh autobiografie oscarového herce, filmového režiséra, automobilového závodníka a podnikatele Paula Newmana. Její vznik spadá až do roku 1986, kdy se Newman a scenárista Stewart Stern pustili do ambiciózního projektu. Stern měl sestavit orální historii a požádat Newmanovu rodinu, přátele a spolupracovníky, aby vyprávěli o hercově životě. Newman pak měl ve spolupráci se Sternem nabídnout svou verzi příběhu. Jedinou podmínkou bylo to, že každý musí být naprosto upřímný. Výsledkem jsou paměti, které byly vybrány z tisíců stran přepisů, jež byly teprve nedávno znovu objeveny.
Velkou událostí knižního trhu bude podle Vopěnky první díl memoárů zakladatele softwarové společnosti Microsoft Billa Gatese, který vyjde česky pod názvem Zdrojový kód 4. února souběžně s americkým originálem. Publikace vypráví lidský příběh o Gatesově dětství, raných vášních a zálibách, o jeho zásadové babičce, ambiciózních rodičích, prvních hlubokých přátelstvích i náhlé smrti jeho nejlepšího kamaráda. A také o tom, jak objevil svět kódování a počítačů.
„Bude to opravdu veliká událost. Autobiografie Billa Gatese vyjde zároveň v 38 zemích. A navíc Gates má opravdu co říct. U Merkelové jsme se potkávali s hlasy, že mohla být upřímnější a podobně. Tak můžu prozradit, že Gates je nesmírně upřímný a prozrazuje obrovský nadhled a trošku sebeironii. Vydáme i další dva díly, které teprve píše. Druhý díl se bude věnovat tomu, jak dostal na výsluní Microsoft, a třetí díl jeho současné filantropii,“ dodal Vopěnka.
Divadlo bratří Formanů otevřelo v sousedství pražské zoo instalaci Imaginární krajina. V hale bývalého pivovaru čekají návštěvníky malé i velké loutky nebo interaktivní herní prvky. Výtvarník Matěj Forman, který kurátorsky vedl kolektiv autorů instalace, na dnešním slavnostním otevření řekl, že jde o zimní krajinu a protože je v ní opravdu zima, je pro návštěvníky připravená i vyhřátá jurta. Instalace bude otevřená do 13. dubna letošního roku, ve všední dny odpoledne a o víkendu od 9:00 do 18:00.
„Když sem návštěvním přijde, vstoupí do syrové, ale krásné haly, do které jsme vestavěli labyrint, kterému říkáme zimní krajina,“ řekl Forman. „V labyrintu jsou různá zákoutí, instalace nebo celé scenérie, které jim mohou vyprávět příběh nebo nabídnout nějakou formu hry,“ popsal.
Pro malé návštěvníky je připravená i „hra s jezdítky krajinou“ ve spolupráci se souborem Loutky bez hranic. Vyzkoušet si mohou i takzvané hybohledy autora Pavla Macka, což jsou krabice, jejichž obsah se po zatočení klikou rozhýbe, nebo obří pexeso s cirkusovými motivy. V jurtě mají děti možnost se zapojit do tvořivých dílen.
Jednotlivé atrakce jsou součástí projektu Imaginárium. „Imaginárium je taková naše cesta do fantazie, putovali jsme s ním několikrát po Čechách a také do Itálie, Německa, Dánska nebo Francie. A již 12 let se každou další instalací soubor objektů našich spřízněných výtvarníků a hračičků prohlubuje, zraje a rozšiřuje,“ popsal Forman v tiskové zprávě.
Loni si Imaginárium mohli vyzkoušet například návštěvníci ostravského Světa techniky. Poslední projekt divadla, Betlémskou jurtu, která byla na přelomu roku umístěná v areálu Pražského hradu, navštívilo téměř 30.000 lidí. Od 7. března bude Imaginárum v pardubickém zámku. Divadlo bratří Formanů provozuje v Praze na Vltavě také divadelní loď Tajemství a od roku 2018 let pořádá mezinárodní festival kočovného divadla a nového cirkusu Arena Divadla bratří Formanů.
Vyhlášení letošních vítězů 34. ročníku cen České hudební akademie (ČHA) Anděl se uskuteční 5. dubna v prostorách Křižíkových pavilonů na pražském Výstavišti. V akademii, která hlasuje o vítězích cen, je letos téměř 700 profesionálů z hudební branže. Za pořádající společnost Luff Production o tom informovala Šárka Chmoutová. Systém hlasování o vítězích Andělů je tříkolový. Po aktuálně konaném prvním hlasovacím kole bude na konci ledna představeno vždy sedm přednominací v každé z letošních 15 kategorií. Z následujícího kola vzejdou nominace, a nakonec do třetice rozhodne akademie o vítězích.
Výjimkou při hlasování zůstává tradičně Síň slávy, kde je hlasování jednokolové a jejíž vítěz bude rovnou vyhlášen na ceremoniálu 5. dubna.
Nejvýraznější změnou proti předešlým letům bude podle pořadatelů nový způsob moderování. Zatímco dřívějšími ročníky provázeli nanejvýš dva moderátoři, letos se v rolích průvodců slavnostním ceremoniálem vystřídá několik známých tváří z prostředí současné hudebně-kulturní sféry.
Sošku Anděla se šalmají akademického sochaře Jaroslava Róny si odnesou vítězové stejných kategorií jako v loňském roce, a to kategorie Album, Skladba, Skupina, Sólová interpretka, Sólový interpret, Objev, Společný projekt, Videoklip, Alternativa a elektronika, Folk, Jazz, Klasika, Rap, Rock a Slovenské album.
„Tolik nové hudby jako v současnosti nikdy v historii nevycházelo. Ceny Anděl soustavně sledují a reflektují aktuální českou hudební scénu a její vývoj z mnoha profesionálních pohledů a v celé šíři. Přijde nám důležité v tak ohromné produkci upozorňovat na kvalitní nahrávky od hlavního proudu až po okrajovější žánry,“ uvedl předseda rady ČHA Honza Vedral.
Ceny Anděl jsou vyhlašuje Česká národní skupina Mezinárodní federace hudebního průmyslu. Přímý přenos uvede v hlavním vysílacím čase ČT1. Jako každý rok doplní předávání cen Anděl také řada hudebních vystoupení s cílem představit aktuální pohled na svět tuzemské hudební tvorby.
Loni cenu Anděl za album roku 2023 ČHA udělila eponymní nahrávce skupiny November 2nd. Sólovými interprety se stali David Koller a Pam Rabbit. Ocenění za skladbu roku získala píseň Údolí včel od Tomáše Varteckého, kterou na stejnojmenném albu zpívá Anna K. Skupinou roku vyhlásili za album Jezus Kristus Neexistus? uskupení J.A.R. Do Síně slávy byl uveden Jiří Korn.
Ceny Anděl uděluje každoročně hudební akademie od roku 1991. Od roku 1997 je symbolizuje soška Anděla.
Vítězem ankety o Nejkrásnější českou knihu století vydanou od roku 1900 je publikace Šumava umírající a romantická od Josefa Váchala. Jedno z nejvýznamnějších českých uměleckých děl 20. století ručně vysázel a vytiskl dřevorytec Váchal v roce 1931. Velkoformátová kniha obsahující 74 barevných dřevorytů je svázaná do celokožené vazby a váží 20 kilogramů. Anketa byla mimořádně připojena ke každoroční soutěži Památníku národního písemnictví a ministerstva kultury Nejkrásnější české knihy roku při příležitosti 60. ročníku soutěže. Výsledky ankety dnes organizátoři oznámili v pražském Museu Kampa.
Vyhlášení výsledků ankety Kniha století, která chtěla najít nejkrásnější knihy vzniklé v 20. století, 15. ledna 2025, Praha. Na snímku kurátor Filip Blažek ukazuje knihu Josefa Váchala Šumava umírající a romantická, která se umístila na prvním místě. (Autor: Šulová Kateřina ČTK)
„Váchal je zejména komplexní osobnost. Jednak originální, propojuje literární s grafickou stránkou, uměleckou a v rámci přípravy těch knih i řemeslnou. Takže je to ocenění té komplexnosti a mimořádné osobnosti, ta vítězná kniha Šumava umírající a romantická je navíc ryze autorské umělecké dílo,“ řekl ředitel Památníku národního písemnictví Michal Stehlík.
Knihy, které se umístily v první desítce, jsou v Museu Kampa součástí výstavy Identita – příběh českého grafického designu, která potrvá do 2. února. Vedle Váchalovy publikace na ní zájemci mohou vidět například román J. F. Coopera Poslední Mohykán s ilustracemi Jiřího Šalamouna, knihu Zahrada Jiřího Trnky nebo publikaci Mileny Lamarové Design a plastické hmoty.
Anketu Nejkrásnější česká kniha století vyhlásil Památník národního písemnictví/Muzeum literatury a projekt Identita, který se zabývá českým designem ve veřejném prostoru. „Původní obava, že získáme dlouhý seznam knih, ve kterém se žádná nebude opakovat, se nenaplnil. Naopak se ukázalo, že existují určité záchytné body, jakési kulturní stálice, které rezonují víc než ostatní,“ uvedl spoluautor projektu Identita a grafický designér Filip Blažek.
Josef Váchal (1884 až 1969) byl český malíř, grafik, ilustrátor, sochař, řezbář a také spisovatel a básník. Jeho tvorba byla ovlivněna expresionismem a prvky symbolismu, naturalismu a secese, pokoušel se však o vlastní stylově nevyhraněné umělecké vyjádření. Vytvářel vlastní knihy, které nesly podobu uměleckého rukodělného artefaktu. Umísťoval do těchto knih četné ilustrace dřevorytem, knihy sám sázel, vázal a tiskl, a to jen ve velmi omezeném nákladu několika kusů. Takto vzniklé knihy Krvavý román, Šumava umírající a romantická a Receptář barevného dřevotisku se zařadily mezi nejvýznamnější díla české grafiky 20. století.
Vyhlášení výsledků ankety Kniha století, která chtěla najít nejkrásnější knihy vzniklé v 20. století, 15. ledna 2025, Praha. PC (Autor: Šulová Kateřina ČTK)
Nečekané výtvarné výstavy, literární festival, hudbu, divadlo i tanec slibuje letošní program pražského Centra současného umění DOX. Návštěvníky seznámí s výtvarnou tvorbu režiséra Davida Lynche nebo fotografiemi Joela-Petera Witkina. Přijede také turecký držitel Nobelovy ceny za literaturu Orhan Pamuk.
Hlavním letošním projektem Centra současného umění DOX bude retrospektiva výtvarných děl režiséra Davida Lynche (na fotografii z roku 2019). | Foto: Reuters
Výstava děl Davida Lynche nazvaná V plamenech se stane hlavním multižánrovým projektem DOXu pro rok 2025, potrvá od dubna do listopadu. Výtvarné dílo osmasedmdesátiletého autora seriálu Twin Peaks nebo filmu Modrý samet dosud nebylo v Česku detailně představeno. Holešovická galerie mu připravuje retrospektivu doplněnou hudebními, filmovými a literárními pořady, stejně jako novými pracemi.
Na projektu kurátoři spolupracují jak se samotným umělcem, tak s pařížským studiem Item edition a losangeleskou galerií Pace. Vernisáž plánují na 24. dubna. Podle kurátora Otto M. Urbana stál DOX o spolupráci přímo s Lynchem, k němuž však nebylo snadné se dostat.
„Málo se ví, že je absolventem umělecké školy, že vystudoval malířství a sochařství,“ připomíná Urban. Podle něj se Američan věnuje výtvarné a také hudební tvorbě od poloviny 60. let a nikdy je neopustil. „Dlouhou dobu jsme uvažovali o tom, že to je typ tvůrce, který do DOXu sedí,“ doplňuje kurátor.
Holešovickou galerii letos navštíví také turecký nobelista Orhan Pamuk, jehož výtvarná a konceptuální výstava Útěcha věcí začala loni a potrvá do dubna. Podle kurátorky a umělecké ředitelky DOXu Michaely Šilpochové by spisovatel měl přiletět nejpozději začátkem března. „Odmalička toužil být malířem, jeho cesta k literatuře byla velmi pozvolná. Výtvarná touha ho nikdy neopustila,“ vysvětluje Šilpochová. Spisovatel v DOXu pokřtí svůj román Morové noci, který v českém překladu Petra Kučery koncem ledna vydá nakladatelství Argo.
První letošní výstavou DOXu bude přehlídka prací, jež za poslední tři roky vytvořil sochař Marek Škubal, zástupce mladší generace. Jmenovat se bude Prometheus, začne 24. ledna.
V březnu má následovat samostatná přehlídka česko-britského malíře Hynka Martince nazvaná Cyberlemon. „Jak název prozrazuje, hlavním hrdinou bude citron,“ vysvětluje Otto M. Urban. Součástí instalace se má stát monumentální nástěnná malba, kterou bude umělec v posledním patře budovy tvořit po dobu tří týdnů.
V květnu veřejnost dostane možnost seznámit se s novými pracemi významného současného amerického fotografa Joela-Petera Witkina. Půjde o soubor asi 80 snímků z období po roce 2010.
Program výstav pro druhé letošní pololetí DOX ještě upřesní. V říjnu hodlá již potřetí hostit festival Fall s osobnostmi světové literatury a umění. Konat se budou veřejná čtení na téma cenzury a autocenzury.
I letos prostor dostanou živé umění, divadelní performance souboru Farma v jeskyni nebo koncerty. V červnu má Dox hostit 15. ročník mezinárodního festivalu japonské a nové hudby věnovaný flétně šakuhači.
DOX se podle Michaely Šilpochové vrhá už do 17. sezony. Ročně hostí na 900 akcí, z nichž se přes 800 věnuje vzdělávání, školy mají dveře centra otevřené. „K dnešnímu dni máme za celou dobu kolem 1,3 milionu návštěvníků, za loňský rok to bylo 93 tisíc,“ upřesňuje Šilpochová.
Režisér Martin Pohl, známý jako kontroverzní rapper Řezník, ve filmu Na plech kombinuje profesionální herce s neherci. Někteří z aktérů mají drogovou minulost. Po komediích Párty Hárd a Párty Hárder: Summer Massacre ukazuje Pohl s nadsázkou v příběhu o netradičním podnikání v oboru drog na důležitost rodiny. Snímek plný slangových výrazů, vulgarit a nekorektního humoru, který uvedou v tuzemských kinech od čtvrtka 23. ledna.
Plakát filmu vychází z vizuálu plakátu filmu Pelíšky, dominantou je lžička se zbytkem drog na bílém pozadí. Snímek je distributorem označovaný jako rodinný, což lze vzhledem k prostředí, v jakém se odehrává, také považovat za nadsázku. „Není to vyloženě film pro rodiny, je přístupný od 15 let. Je to film o rodině Grundzů, která drží pohromadě, což je jeho důležité téma,“ řekl režisér Pohl.
V příběhu se mladý ambiciózní ekonom stěhuje na sever Čech za prací. Zde se seznámí se syny nejlepšího vařiče pervitinu Grundzy a posléze i se samotným Grundzou, hlavou rodiny a pečujícím otcem. Netradiční skupina spojí progresivní ekonomické postupy ekonoma se znalostí ulice bratrů Grundzových a společně posunou rodinné podnikání na zcela novou úroveň.
Hlavní role ztvárnili Jan Hofman, Julius Oračko, Karel Oračko, René Oračko a DJ Ghost. Ve filmu se dále objeví Robert Nebřenský, Vladimír Škultéty, Milan Šteindler a také držitel Českého lva Tomáš Jeřábek. Snímek se hlásí k odkazu klasických českých komedií a jednou scénou vzdává hold i filmu Císařův pekař.
S Pohlem se širší veřejnost seznámila díky případu z roku 2013, kdy rappera vystupujícího pod jménem Řezník vyhlašovatel kategorie Hvězda internetu a tehdejší generální partner ankety Český slavík, společnost Mattoni, vyřadila ze soutěže. Internetové diskuse tehdy plnily nesouhlasné i souhlasné názory.
