Spisovatelka Markéta Harasimová patří mezi nejplodnější české autorky. Věnuje se převážně detektivnímu a psychologickému žánru, přičemž je také televizní a divadelní scenáristkou. Na konci října pokřtila v Café Kampus v centru Prahy svůj devatenáctý titul, psychologický thriller na téma domácího násilí Černá vdova.

„Černá vdova je tak trochu poselstvím pro ženy, kterých se dotýká domácí teror, ať už psychický, nebo fyzický. Vycházela jsem také z vlastních zážitků, i když příběh je samozřejmě fiktivní. Mottem knihy je citát Jeana-Paula Sartra Zlo je silné tam, kde dobro mlčí, což myslím mluví samo za sebe. Nikdo by neměl mlčet, když se mu děje bezpráví,“ přibližuje Harasimová svůj nový titul. „Kdyby kniha pomohla alespoň jediné ženě, které je ubližováno, splní svůj účel,“ dodává autorka.

Markéta Harasimová

Román Černá vdova pokřtili herci Jan Čenský a Karel Heřmánek. Kmotři i autorka také přečetli ukázky z křtěné knihy. Čenský je uvedl mrazivým prologem, který poodhaluje, jakým směrem se bude román ubírat, a Harasimová přiblížila zásadní dějový zvrat, v němž hrdinka čelí obvinění z vraždy.

Moderátorka Petra Zajíčková si připravila řadu otázek. Zajímalo ji například, jak to kmotři mají s domácím násilím ve své herecké práci, případně zda se s ním setkali v soukromí. „Já si nevzpomínám, že bych hrál nějakého násilníka, zároveň jsem ani nebyl znásilněn,“ prohlásil s nadhledem Heřmánek.

Čenský se nechal slyšet, že ačkoli byl jako dítě často bit, bylo to vždy spravedlivé, a s násilím, které nemá rád, se naštěstí nikdy nesetkal. „V jedné inscenaci mě ale seřezal pan Zounar, tak otcovsky. To jsem si ale taky zasloužil,“ podotkl s úsměvem. Dodal ještě, že ve věcech spojených s domácím násilím je v podstatě naivní a tyhle věci jsou pro něj nepochopitelné. „Jak bylo řečeno v ukázce, odporují zdravému rozumu,“ okomentoval úryvek z knihy. „Já zkrátka nemám rád násilí. A to ani v sexu,“ přiznal se herec.

Poté již následoval slavnostní křest sektem. Přání Karla Heřmánka znělo dojemně: „Knize přeji, aby se líbila ženám. A ženám přeji, aby se líbily mužům a aby na ně muži byli hodní.“ Jan Čenský kladl na srdce především mužskému čtenářskému publiku, aby vůči ženám zůstali galantní.

www.nakladatelstvi-maha.cz

www.marketaharasimova.cz

 

Autor: zpracovala Alexandra Hejlová

Foto: archiv Markéta Harasimová

 

Půvabná, něžná, skromná, přitom velice úspěšná a jedna z nejpracovitějších   českých hereček, Bára Fišerová, má mnoho úspěchů u nás, ale i v zahraničí a to zejména v Německu. Tam si jí němečtí režiséři, scénáristé, producenti natolik oblíbili, že Báru Fišerovou můžete velice často vidět za hranicemi české republiky. Dostala se na červený koberec v Mnichově kde se zúčastnila premiéry filmu Die Puppenspieler (Loutkáři) a předávání prestižních filmových cen „Filmfest München“. Z českých filmů, ve kterých zazářila, můžeme vyjmenovat například Bastardi 3, Báthory, Čertova nevěsta, Non Plus Ultra, Kameňák, T.M.A.,  Jezerní královna, Martin a Venuše, Andělská tvář a mnoho dalších.

Bára Fišerová

Vzpomínáš si na své první herecké začátky? Jak vím, tak před několika lety Tě už dávno chtěla ve Vinohradském divadle paní Jirásková, tehdejší ředitelka divadla, s kterou jste se setkaly při natáčení legendárních Bakalářů?

Mé první herecké začátky přišly už v dětství… Jako malá holka jsem často stála před kamerou a točila televizní pohádky a inscenace. První velká role v dospělosti přišla asi tak kolem mých osmnáctin a byla to sestřička Lucka v Bakalářské povídce Přehmat režisérky Jitky Němcové. Bylo to krásné a velmi poctivé natáčení. Měli jsme předtím v televizní zkušebně několik zkoušek, což tenkrát bylo zvykem a to mě moc bavilo. Když jsem přišla na první zkoušku, zjistila jsem, že hraji po boku velkých hereckých osobností a mám hlavní roli, ale byla jsem mladinká holka, co si myslela, že je stejně skvělá jako ony…, tak jsem nepanikařila a naopak jsem byla tak hrdá, že jsem v takové nádherné společnosti s paní J. Jiráskovou, Z. Adamovskou, K. Fialovou, Z. Herfortovou, J. Schmidem, ředitelem divadla Ypsilon a mnoha dalšími. Dnes vím, že to bylo velké štěstí se s nimi potkat. Dnes bych byla pěkně nervózní, abych se jim alespoň „po kotníky“ vyrovnala. Ta povídka dokonce získala cenu, tak to byla velká odměna a ocenění toho, že jsem to zvládla. Díky téhle roli mi osud přivál velkou šanci být opravdovou divadelní herečkou v jednom z nejprestižnějších a nejúžasnějších divadel v Praze, ale já si to štěstí totálně pošlapala svou blbostí.

Bára Fišerová

Prozradíš nám, co se tehdy stalo? 

Říkám tomu dodnes největší zkrat a největší chyba mého života. Během natáčení mě paní Jiřina Jirásková, tehdejší ředitelka Vinohradského divadla, nabídla angažmá  ve Vinohradském divadle. Tenkrát tam chyběla mladinká herečka, která byla plnoletá a přitom vypadala na slabých patnáct…Pamatuji si, že to bylo pro mě obrovské překvapení a trochu šok, že mě chce jedna z nejslavnějších českých hereček nabídnout, abych vedle ní a dalších herců Vinohradského divadla stála na jevišti. Byla jsem dost suverénní, ale tohle jsem si prostě netroufla, bez školy, bez jakékoliv herecké divadelní průpravy. Zrovna mě přijali na herectví a já si řekla, že teď nemůžu. Musím se nejdřív učit stát na jevišti – ve škole… Byla jsem hloupá! Ta největší škola by bylo právě Vinohradské divadlo, ale já nakonec s velkým díky, respektem a úctou – nabídku odmítla. A pak, že člověk není strůjcem svého štěstí, ale osud rozhodne za něho Tak to není, osud vám něco nabídne a je na vás se s tím poprat. Já sama nad sebou tenkrát prohrála tuhle neopakovatelnou příležitost, jaká vůbec může herečce přijít. Do konce života toho budu litovat a nikdy na tu chvíli nezapomenu! Rozhodla jsem o svém neustálém boji o své místo v divadle i před kamerou. A tak bojuji dodnes, i když pár vítězství už jsem si prožila. 

Bára Fišerová

To rozhodně ano!  V současné době hraješ v úspěšném seriálu na TV Prima „Modrý kód“ a stala jsi se tváří TV Prima – není to ovšem Tvůj první seriál, bylo jich víc.  Můžeš zavzpomínat?

Už třetím rokem natáčím velmi úspěšný seriál Modrý kód, kde hraji sestřičku Pavlu a jsem za to moc ráda. Bylo to velké štěstí stát se součástí Rubavského urgentního příjmu ve společnosti mých skvělých kolegů. Tak  dlouhý seriál jsem nikdy předtím netočila. Hrála jsem v několika televizních seriálech v České televizi, ale ty měly nejvíce 13 dílů. Velkou radost jsem měla z natáčení, pokračování Nemocnice na kraji města po 25 letech. Tenhle fenomenální seriál jsem milovala jako dítě a najednou v jeho pokračování s několika původními postavami jsem se osobně potkala před kamerou, bylo to neuvěřitelné a moc milé. Ted žiji seriálem Modrý kód a věřím, že se dočká ještě několika dalších nových dílů.

Bára Fišerová

Ovšem ty jsi hlavně divadelní herečka, máš jedno představení za druhým…, kde Tě mohou naši  čtenáři v současné době vidět a kam se za Tebou mohou přijít podívat?

Divadlo je moje velká láska a asi bych bez něho už být nechtěla, i když někdy si říkám, že si od zkoušení dám pauzu, stejně to dlouho nevydržím a zase jsem šťastná, když přijde nějaká hezká divadelní práce. Teď hraji především v Divadle Bez Hranic, kam mohou diváci přijít na milé komedie, např. Vražda sexem, Limonádový Joe, Mrtvola v hotelu Westminster, Na Vánoce budu gay, nebo Sluhu dvou pánů. Momentálně zkoušíme detektivku „Past na myši“, což je zase příjemná změna od komediálního žánru, i když já komedie miluji nejvíc a ještě chystáme tradiční silvestrovskou premiéru „Bacha, pojišťováci“. Na jaře mě čeká takový můj splněný herecký sen a to role Lízy Doolittlové v My fair lady. Bude to vtipné a zvláštní zpracování tohoto muzikálu a moc se na to těším.

Bára Fišerová

Jak vím, tak ty také hraješ v mnoha zahraničních produkcích, jsi velice úspěšná v zahraničí, jako herečka což si myslím, že se u nás tak moc neví, protože ty jsi neuvěřitelně skromná a já bych byla ráda, kdybys o svých zahraničních úspěších, alespoň něco prozradila!

Tady se všeobecně moc neví o českých hercích, kteří hrají v zahraničních produkcích. Já jsem strašně ráda, že tu možnost mám, především proto, že mluvím výborně německy a velmi slušně anglicky. Točím nejvíc s německými produkcemi a je zvláštní, že úplně nejvíc dobové historické filmy. Největší úspěch byl historický film Loutkáři, díky němu jsem se dostala až na „červený koberec“ na filmový festival v Mnichově. Byl to zážitek být v herecké delegaci se známými a velmi úspěšnými německými herci a režisérem oceněným snad všemi možnými německými televizními a filmovými cenami. Byl to opravdu krásný okamžik v mé profesi. Nedávno jsem dotočila americkou filmovou pohádku s Holywoodskými hvězdami, což bylo také snové setkání, především se Sally Hawkins, která byla nominována na Oscara za hlavní roli v nádherném filmu Tvář vody. Těchto setkání a takovéhle práce si nesmírně vážím a moc za ní děkuji!

Bára Fišerová a Helen Woigk

Bára Fišerová, Herbert Knaup a Helen Woigk

Musím říct, že jsi žena mnoha tváří a jsi nejen úspěšná herečka, ale i malířka, ilustrátorka a spisovatelka v jedné osobě! Nedávno Ti vyšla Tvá druhá kniha, můžeš nám i o tomto Tvém počinu něco prozradit?

V období, kdy herecké práce tolik není tak maluji. Měla jsem už několik výstav v Pražských galeriích a baví mě to. V roce 2011 jsem produkovala svou první knížku, byla to dětská knížka příběhů o skřítkovi, jmenovala se „Rudla, skřítek hlídací, dobro k lidem navrací„. Tuhle knížku jsem jen ilustrovala a celou produkovala. Oslovila jsem mého kamaráda, herce Rudu Kubíka, abychom se spolu do toho pustili. Právě on napsal roztomilé příběhy našeho skřítka Rudly. Byla to dost složitá práce vydat knížku a tak jsem se zařekla, že to už „Nikdy“!: A vidíš, nikdy neříkej nikdy! Minulý rok jsem dostala bláznivý nápad vydat druhou knížku, kterou jsem tentokrát nejen ilustrovala, ale i napsala. Tedy lépe řečeno jak vždy říkám, opsala… Je totiž vytvořena z nočních „Smsek“ dvou lidí po dobu několika let. Nejtěžší tedy byl výběr těch nejpoetičtějších a vytvořit z nich příběh…dát mu začátek a konec…potom pár mých ilustrací a knížka byla hotová. Mám velkou radost, že se všem líbí a největší kompliment přišel od mé kamarádky Evy Decastelo, která byla tak moc hodná a uvedla mi celý slavnostní křest knihy, ta mi řekla, že jí připomíná Malého prince. To mě tak moc potěšilo, protože Malého prince od prvního mého čtení miluji a jeho životní filosofie je i mou, i příběh v mé knížce asi opravdu připomíná příběh Malého prince a jeho růže…, ale je pravda, že v pět hodin ráno, když svému „princi“ píšete smsku, vás to nenapadne. Vidíte na písmenka jedním okem, prsty ruky se ani nemohou trefit na tlačítka telefonu…, přesto píšou nádherné sonety či básničky. Asi proto, že píšete srdcem. Taková je tedy moje druhá knížka „Z (NE)pravého břehu jedné řeky“.

Leoš Noha, Bára Fišerová a Sabina Laurinová

Kniha Báry Fišerové – Z (NE)pravého břehu jedné řeky

Kniha Báry Fišerové -Z (NE)pravého břehu jedné řeky , vydané nakladatelstvím Jindřich Kraus – Pragoline,www.jindrichkraus.cz .  Kniha je k dostání u všech knihkupců, v Nakladatelství Jindřich Kraus – Pragoline a také v elektronické podobě na www.kosmas.cz.  

BÁRA FIŠEROVÁ – Divadlo Bez Hranic

AUTOR: Alexandra Hejlová

FOTO: archiv Bára Fišerová

Naposledy  se rozloučíme i my s Karlem Gottem, jedinečnou osobností české populární hudby. Za náš časopis  v pátek zavzpomínala Marie Formáčková a dnes uzavřeme vzpomínkami herce Jiřího Štědroně, italského zpěváka Davide Mattioliho, zpěváka hudební skupiny Maxíci – Pavla Vohnouta a v neposlední řadě herce Jaroslava Sypala. 

V červnu 1961 jsme se sešli poprvé. Zpívali jsme s Brněnským rozhlasovým orchestrem ve vyprodaném sále Stadionu nové písně brněnských autorů. Já sám už ani nevím, co jsem zpíval, netuší to dneska už asi nikdo, a je to jedno, ale Gott byl zjevení. Vím, že s pusou otevřenou stála v zákulisí i tehdejší brněnská a nejen brněnská hvězda první velikosti, Bromova sólistka, Jarmila Veselá. Stejně nadšená jako my všichni. Vlastně myslím, že jsem Karla pak už nikdy neslyšel zpívat tak brilantně a bravurně. Nebo už to nebylo tak překvapivé, neboť jsme přivykli. Kráse přivyknete snadno…

Někdy v roce pět nebo šest přišel v rámci vyhlášení cen Divadelních novin do Semaforu. V rámci nezávazné debaty jsem mu neuváženě sdělil, že v kterési hře zpívám Oči má sněhem zaváté jako parodii.

„Jako parodii?“ vyjekl zděšeně.

„No, hraju takovýho malinko ujetýho profesora zpěvu, kterej to dává…“

Asi jsem ho nepřesvědčil. Zůstal ostražitý. Svoje parkety, ty on si hlídal…

Podruhé byl v divadle někdy před rokem na Kytici a vyhledal mě po představení, jakkoli najít moji šatnu v bludišti chodeb a točitých schodů není snadné.

„Máš svůj styl!“ poplácal mě po rameni. Velice si toho považuju.

Byli jsme kdysi dávno jednu sezónu členy stejného divadla. Divadla Apollo. V letech 1967-8. S Hálou, Přenosilkou, Filipovskou a Spáleným. I když Karel byl první půlrok té éry v Las Vegas, jeho duch byl přítomen. Mirek Klempíř, Gottův dvorní skladatel, který nemohl do Ameriky odejet, protože měl těsně před odjezdem autohavárii, mi napsal pár písniček, třeba Tak snadno nebo Poutníče příští.

A Karlův tatínek se mezitím u mě taky zapsal velmi pozitivně. Sehnal mně, přistěhovalci z Brna, ubytovnu v Dejvicích. Do té doby jsem přespával v malinké šatně v Redutě. Šatně tak malé, že jsem musel spát skrčený do el.

Když se Karel vrátil, sešli jsme se náhodou u jednoho stolu v tehdy velice módní čínské restauraci ve Vodičkově ulici. Kuli jsme zrovna jakési countryové, mimochodem nikdy neuskutečněné, pikle se Zdeňkem Rytířem. Jednou z našich ikon byl třeba Bob Dylan.

„Já nevím, o co tomu Dylanovi jde!“ uzavřel tehdy Karel důrazně, bez přehánění skoro až nenávistně, sotva započatou debatu na to téma.

Mockrát jsme si prostě tak docela nerozuměli.

Ale nikdy na něj nezapomenu.

Jiří Štědroň

 

Můj osobní názor na mistra je, že byl jedinečný člověk, který byl pokorný, skromný… Když přišel na podium nad nikoho se nepovyšoval – bavil se s každým, až  po posledního technika, montéra, který na podiu pracoval… až po člověka, který se chtěl s Karlem vyfotit – obrovská pokora .. To co bohužel MLADÁ GENERACE dneska ani nezná, protože neznají to slova POKORA a ani nevědí co to znamená. Nemají v sobě to, co mají právě jen VELCÍ UMĚLCI, jako byl právě Karel Gott! Potkal jsem často Karla kvůli koncertům DAMICHI a vždycky jsme mluvili italsky, protože měl rád se mnou komunikovat italsky. Měl jsem ho moc, moc rád a bude mi velmi chybět!

Davide Mattioli

 

Zemřel  člověk, kterého jsem měl neskutečně rád. V poslední době těch, kterých jsem  si  vážil, za jejich lidskost a umění, nebylo mnoho. Karlova smrt mně velmi překvapila, i když  vzhledem k jeho věku  a závažnosti onemocnění se to dalo očekávat. Na smrt však  nikdy nejsme připraveni. Jsem z toho smutný a chtěl  bych Karlovi poděkovat někam tam nahoru, za pár  chvil přátelské konverzace, za pokřtění mé sólové desky a hlavně za  rady do hudebního života, za neskutečnou pokoru. Karel byl můj vzor a učitel pokory a navedl  mojí  cestu  životem, za to  mu s úctou děkuji. O to víc mě mrzí ta šaráda různých populistů, moralistů a lidí, kteří něčemu blbému  říkají  černý humor. Pan Karel Gott především  rozdával radost, bez ohledu na režimy, ve kterých působil a byl  součástí každé rodiny, ač více či méně, spojoval lidi a přinášel jim radost. Určitě při  tom nemyslel na státní pohřeb, nebo jinou formu uznání, ale myslel na to, rozdat se do poslední chvíle. Já ho za to naprosto obdivuji.

Jsem rád, že jsem se narodil a žiji v době Pana Karla Gotta, že jsem poznal někoho, kdo je nenahraditelný a zůstane v mé duši, až do  mé smrti.

Pane Gott, děkuji!

Pavel Vohnout Kyklop

 

Ta smutná zpráva mě doslova poslala do kolen. Odešla legenda legend, osobnost, která byla neodmyslitelnou součástí našich životů.

Geniální umělec a úžasně skromný člověk, který by i pyšnou princeznu naučil pokoře…

Měl jsem to štěstí, že jsem se s ním několikrát setkal. Vždy jsem k němu vzhlížel jako trpaslík k Mont Everestu.

V roce 1992 , když po tzv. Sametové revoluci, hercům pšenka příliš nekvetla, jsem dva a půl roku dělal vedoucího programu jednoho z prvních soukromých rádií R.I.O. Anoncovali jsme sbírku na zvířecí útulek, kterému hrozil zánik. Zvířata, pokud by se do měsíce nesehnalo 300.000 kč – by byli utraceni.

Naši posluchači denně přispívali nejrůznějšími finančními částkami. Jednoho dne se v našem rádiu objevil i pan Karel Gott s obálkou v ruce. Nechtěl ode mě žádné potvrzení, věřil že jeho příspěvek skončí tam kde má. Nezklamal jsem ho. Když odešel, otevřel jsem obálku. Bylo v ní 20.000 Kč! Na tu dobu neuvěřitelné peníze. Velký umělec – velké srdce! Pak jsem se s ním potkal ještě několikrát. Dokonce jsem s ním při natáčení Silvestra pro jednu naší komerční televizi – sdílel šatnu. Hltal jsem jeho vyprávění a úvahy, byl neuvěřitelně sečtělý. Můj tatínek byl spisovatel dětských pohádkových knížek. Díky mému kamarádovi, fotografovi, Fandovi Jiráskovi jsme navázali s mistrem spojení a tatínek mu pro jeho tehdy malé dcerky posílal své knihy pohádek. Karel Gott se za to při jejich čtení pokaždé nechal vyfotit. Větší reklamu si tatínek nemohl přát. Jednou se stalo, že měl geniální zpěvák pokřtít tatínkovu knihu Vodnických pohádek v jedné pražské prodejně knih. Když Karel Gott zjistil o jakou prodejnu se jedná, vzkázal po Fandovi Jiráskovi, že se omlouvá, ale že s tou prodejnou knih nemá dobré zkušenosti, takže nepřijde.

Ale tímto to neskončilo. Můj tehdy osmdesátiletý tatínek snídal, když mu zazvonil mobil. Tatínek spolknul sousto a přijal hovor. ,,Dobrý den, pane Sypale, tady je Karel Gott.

Chtěl jsem se Vám dodatečně omluvit za ten křest Vaší knihy.

Věřte, že kdybych neměl tu špatnou zkušenost – přišel bych.

Ještě jednou promiňte a hezký den!“

Tak takový byl Karel Gott. Taková slušnost se už nenosí, už dávno vyšla z módy.

Mám v pohledu na naše velikány jasno. Za posledních 100.let stavím jednoznačně nejvýš dva Čechy – Jana Wericha a Karla Gotta. Jsem šťastný, že jsem žil v jejich době.

Sbohem, pane Gotte! A ohromné díky za úžasné písně a za to,  že jste vůbec byl! Tam nahoře, už na Vás čeká Karel Svoboda a střihnete si spolu Lady Carneval. A já si jdu pustit moji oblíbenou:,,Když jsem já byl tenkrát kluk…“ V ní je totiž úplně všechno…Moje dětství, mládí a …Vy mistře!

Jaroslav Sypal

Foto: F. Jirásek

 

Autor:   zpracovala Alexandra Hejlová

Pablo Picasso

…španělský malíř, grafik a sochař, který se narodil 25. října 1881 v Malaze. Jeho otec Don José Ruiz Blasco byl učitelem kreslení a podporoval malířské sklony svého syna. V roce 1895 získal otec místo na Akademii krásných umění a Picasso byl na školu přijat jako student. Jeho studentské práce byly dokonce mnohem lepší, než závěrečné práce končících studentů. Samostatně poprvé vystavoval v roce 1897. V moderním umění je snad jediným umělcem, jehož tvorba je tak proměnlivá. Ve své tvorbě vycházel z velkých španělských mistrů. Picassovo modré období (1901–1904) je inspirováno tvorbou V. van Gogha a H. Toulouse-Lautreca. V roce 1904 se Picasso natrvalo usadil v Paříži. Seznámil se zde s Apollirnairem a Matisem, G. Steinovou. Následovalo růžové období (1905–06). Tematika a kompozice obou období jsou shodné, typy a žánrové výjevy z music-hallů, výčepů a cirků Barcelony a Paříže. Vrcholným dílem jeho dalšího negerského období (1906–07) je obraz SLEČNY AVIGNONSKÉ. V následujících letech je v jeho tvorbě patrné zjednodušování tvarů, jdoucí až k úplné geometričnosti.

Za války byl členem hnutí odporu. Od roku 1944 byl členem Francouzské komunistické strany. Od roku 1964 jeden z pěti čestných předsedů Světové rady míru. Po II.světové válce Picasso ve stále nových variacích obměňoval vlastní výrazové prostředky v oscilaci mezi realismem, expresionismem a klasicismem. Od konce 50. let se věnoval osobitým parafrázím na známé kompozice starých mistrů. Pablo Picasso, jeden z největších malířů 20. století zemřel 8. srpna 1973 v Notre-Dame-de-Vie nedaleko Mougins.

 

Yves Montand

…francouzský zpěvák a filmový herec italského původu, se narodil 13. října 1921 v Monsummano Alto, Toskánsko, Itálie. Krátce po jeho narození se rodina přestěhovala z Itálie do Francie. Jeho otec při snaze získat francouzské občanství uváděl, že utekli před Mussoliniho režimem, ale ten se ve skutečnosti dostal v Itálii k moci až v roce 1922. Montand vyrůstal v Marseille, kde pracoval v obchodě, který vedla jeho sestra. Svou uměleckou kariéru začínal jako koncertní zpěvák. Pro svět jej objevila v roce 1944 známá šansoniérka E. Piaf, která mu pomohla na počátku jeho pěvecké dráhy. V roce 1952 přišla jeho první velká role – řidič náklaďáku ve slavném filmu Mzda strachu, který se dočkal i amerického remaku. V roce 1960 se nakrátko přesídlil do Hollywoodu, kde si zahrál s Marylin Monroe ve filmu Let´s make love. S Marylin prožil krátkou milostnou aférku, nicméně po návratu do Francie se seznámil a posléze oženil s herečkou Simone Signoretovou. Manželství bylo podle všeho docela harmonické a trvalo až do její smrti v roce 1985, Přestože Montand měl několik afér s jinými ženami. Ve filmech ztvárňoval Montand tvrdé muže z nižších sociálních vrstev (již zmiňovaná Mzda strachu), později postavy politických aktivistů Costy-Gavrase (Doznání, Stav obležení). Ve své filmové kariéře spolupracoval s mnoha významnými režiséry, ale hudbě se ale věnoval s přestávkami po celý život (v roce 1957 koncertoval i v Praze). Filmy točil až do své smrti. Yves Montand zemřel  9. listopadu 1991 v Senlis, Oise, Picardie, Francie a je pohřben na hřbitově Père Lachaise v Paříži.

 

John Lennon

…zpěvák, skladatel a kytarista, pacifický intelektuál a všestranná umělecká osobnost, se narodil 9. října 1940 v Liverpoolu. Jméno John dostal po dědečkovi. Dětství Lennon strávil u své tety Mimi. Již za studií na střední škole založil spolu s Petem Shotonem a Ericem Grirrithem skifflovou skupinu Quarrymen, 15. června 1956 se poprvé na koncertě Quarrymen setkal s Paulem McCartneym. O tomto setkání byla napsána kniha Den kdy John potkal Paula. Lennon mu nabídl místo ve skupině. O dva roky později se k nim přidal G. Harrison a tím bylo zformováno jádro budoucích BEATLES. V tomtéž roce, když Lennonovi bylo 16 let, zemřela jeho matka poté, co byla sražena autem, které řídil opilý policista. S touto tragédií se Lennon nikdy nedokázal úplně vyrovnat a později jí věnoval několik písní (např. Julia). Quarrymeni se postupně přejmenovali na Johny and the Moondogs, Silver Beatles až na Beatles. 23. srpna 1962 se Lennon oženil s Cynthií Povelovou. Popularita Beatles v té době prudce stoupala. Vůdčími osobnostmi skupiny byli Lennon a McCartney. V únoru 1963 natočili za jediné odpoledne svou první desku Please Please Me a tímto okamžikem byla po celém světě odstartována obrovská vlna beatlemánie. Ta vyvrcholila v únoru 1964, kdy Beatles vystoupili v USA v proslulé televizní show Eda Sullivana (sledovalo je 73 miliónů diváků). V roce 1965 byli Beatles za své zásluhy vyznamenání řádem britského impéria M.B.E. 4. března 1966 v rozhovoru pro londýnský večerník Maureen Lennon mimo jiné prohlásil, že Beatles jsou nyní slavnější než Ježíš. V červenci článek přetiskl americký časopis Datebook a zmíněná věta způsobila velký odpor mezi konzervativními náboženskými skupinami. Všechny americké rozhlasové stanice bojkotovaly vysílání písniček, Ku Klux Klan organizoval obrovské demonstrace, na kterých se pálili desky Beatles a všem členům skupiny bylo vyhrožováno smrtí. V roce 1967 se Lennon poprvé setkal s japonskou avantgardní výtvarnicí Yoko Ono a v téže době se začaly projevovat první příznaky krize ve skupině. V tomtéž roce vydali Beatles přelomové album Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band, ale toto album je již víceméně dílem P. McCartneyho, který získával ve skupině stále větší vliv. Lennon začal žít s Yoko a v listopadu 1968 se rozvedl se Cynthií. Tehdy také vyšlo první ze tří avangardních alb Johna a Yoko  Unfinished Music No.1, které šokovalo již svým obalem, na němž jsou oba vyfoceni nazí. V květnu 1969 se Lennon s Ono oženil a při této přiležitosti vydali The Wedding album. Od r. 1969 začal Lennon vystupovat se svou novou kapelou The Plastic Ono Band a Beatles vydalo své poslední album Abbey Road, kterým se důstojně rozloučili se svými fanoušky. Na počátku r. 1970 se Beatles definitivně rozpadli, Lennon vydal své první sólové album John Lennon/Plastic Ono, v r. 1971 vydal Imagine. V témže roce se s Ono přestěhovali  do USA. Kvůli svým radikálně levicovým názorům byl Lennon už od počátku v USA pronásledován FBI. Po vydání dvojalba Some Time In New York City popudil svými texty americké orgány dokonce natolik, že se snažili o jeho deportaci. V letech 1973-1974 si Lennon s Ono prožili tzv. „ztracený víkend“, osmnáctiměsíční odloučení, v lednu 1975 se Lennon k Ono vrátil a manželská krize se zažehnala. Ono otěhotněla a imigrační úřad dočasně zastavil soudní řízení o vyhoštění z tzv. „humanitárních důvodů“. V červenci 1976 dostal Lennon zelenou kartu, která mu umožnila legální pobyt v IUSA. Stáhnul se z veřejného života, žil v ústraní, věnoval se rodině a jen výjimečně se objevoval v nahrávacím studiu. Vydal svou třetí knihu Skywriting By Word Of Mouth. Až v r. 1980 začal pracovat na albu Double Fantasy (vyšlo 15. listopadu 1980), druhá část alba (Milk And Honey) vyšla až posmrtně v roce 1984. 8. prosince1980 byl John Lennon před svým bydlištěm v rezidenci Dakota Forum ve 22 hodin 50 minut těžce raněn pěti výstřely z revolveru psychicky labilního M. D. Chapmana. O pár minut později po příjezdu do nemocnice byl oficiálně prohlášen za mrtvého.

 

AUTOR:   Zpracovala Alexandra Hejlová – zdroj  /  www.birthday.wz.cz

FOTO:    www.birthday.wz.cz