CH
Choromyslný je člověk neschopný užívání rozumu aneb trpící duševní poruchou. Člověku zbavenému užívání rozumu, nebo tomu, kdo spáchal čin při střídavém pominutí smyslů nemůže být přičítán čin nebo opomenutí za zločin, jelikož ke zločinu jest potřebí zlého úmyslu. Pokud jde o zatčení osob choromyslných, lze od něho upustiti z tohoto důvodu jen tehdy, jestliže osoba byla již dříve uznána soudem za choromyslnou nebo slabomyslnou. Pochybnosti o zdravém rozumu podezřelého však nemohou být samy o sobě důvodem k upuštění od zatčení. Mimo to četník je vůbec povinen všímati si všeho, co by někoho mohlo uvésti v nebezpečí. Například ukazovaly-li by se na někom známky choromyslnosti, má četník bez odkladu upozorniti dotčené sousedy nebo příbuzenstvo na hrozící nebezpečí a má to oznámiti starostovi obce a úřadu.
Příklad první
Letitým velitelem pětimužové četnické stanice Rapošín v politickém okrese Mukačevo byl vrchní strážmistr Antonín Lebeda. V pondělí 17. června 1935 dopoledne, právě když staniční velitel prováděl denním řádem stanovený pokračovací výcvik podřízených četníků, přišla do staniční kanceláře místní mladá žena s tím, že od včerejšího dne pohřešuje svého milého Michala Taara, který prý odešel včerejšího dne, v neděli odpoledne, do hostince a doposud se nevrátil.
Vrchní strážmistr Lebeda se domníval, že Taar zřejmě v místním hostinci přebral a v horkém letním počasí někde usnul a jistě se co nevidět vrátí domů. Proto tedy poslal oznamovatelku domů s tím, že pokud se její milý do večera nevrátí, zahájí po něm četnictvo hned druhého dne ráno pátrání.
Přesto staniční velitel pro jistotu vyslal štábního strážmistra Jakuba Mikuliče optat se místního žida, zdali u něho v hostinci předchozího dne Michal Taar skutečně byl a kolikpak toho prolil hrdlem.
Štábní strážmistr se po chvíli vrátil s tím, že v hostinci nebyl pouze Michal Taar, nýbrž i jeho starší bratr Alexandr, a poté, co notně popili odešli údajně na jejich vinohrad na nedaleké Ivanovské hoře.
Do táhlého kopce na Ivanovskou horu vyslal vrchní strážmistr Lebeda nejmladšího z podřízených strážmistra Václava Zouzu, aby pálenkou podroušené bratry probudil a poslal je domů.
Zcela propocený strážmistr však dřevěnou boudu na vinici Taarových nalezl prázdnou. Když se již vracel zpět do četnických kasáren, objevil ve křoví strašlivě zohavenou mrtvolu muže středních let, jehož obličej byl rozbit k nepoznání.
Nyní se strážmistr Zouza dostal do téměř neřešitelné situace. Na jednu stranu potřeboval vyrozumět velitele četnické stanice o svém zjištění, a zajistit jeho cestou vyžádání soudní komise k ohledání mrtvoly a na druhou stranu nemohl opustit místo trestného činu. V okolí se nenacházel ani živáček, kterého by mohl vyslat do četnických kasáren coby posla. Jedinou výhodou snad bylo, že na si na sluníčku usuší svůj zcela propocený stejnokroj a služební přílbu.
Když se strážmistr Zouza po třech hodinách od vyslání nevracel, ani o sobě nepodal žádnou zprávu, bylo vrchnímu strážmistru Lebedovi jasné, že není něco v pořádku a začal si v duchu vyčítat, že na Ivanovskou horu neposlal místo jednoho dva podřízené četníky. Proto na uvedené místo vyslal štábního strážmistra Karla Holubáře.
Po více než hodině čekání se na Ivanovské hoře konečně objevila mladá dívka, kterou strážmistr Zouza okamžitě vyslal s písemným vzkazem, popisujícím, k čemu došlo, do rakošínských četnických kasáren.
Na samém úpatí však tato dívka potkala štábního strážmistra Holubáře, jemuž vzkaz předala. Tak se informace o spáchaném zločinu dostala k vrchnímu strážmistru Lebedovi, který telefonicky vyžádal vyslání soudní komise od mukačevského okresního soudu a zároveň o případu vyrozuměl četnickou pátrací stanici v Užhorodě. Poté se sám spolu se svým zástupcem praporčíkem Václavem Pekárkem vypravil na místo činu.
Po příchodu na místo nálezu mrtvoly i přes její značné zohavení vrchní strážmistr Lebeda poznal, že se jedná o 40 roků starého Michala Taara, jehož osobně znal. Jeho hlava byla rozbita četnými údery.
Podezřelým číslo jedna nebyl nikdo jiný, než bratr zavražděného, o deset let starší Alexandr. Proto velitel četnické stanice vyslal strážmistra Zouzu, aby se vrátil zpět na četnickou stanici a spolu se štábním strážmistrem Mikuličem došli zatknout Alexandra Taara bydlícího v téže obci.
Ihned po příjezdu automobilu užhorodské pátrací stanice byl strážmistrem Josefem Brůnou uveden na stopu pachatele služební pes, německý ovčák Ajax, který po několika desítkách metrů nalezl odhozenou zkrvavenou sekeru. Ajax dále vedl svého pána více než dva kilometry do obce Nové Davidkovo, kde stopu na frekventované cestě ztratil.
Po ohledání soudní komisí a vyfotografování místa činu a pořízení jeho náčrtku štábním strážmistrem Vincencem Kovaříkem z pátračky, byla mrtvola dopravena do márnice místního hřbitova.
Alexandr Taar však četnickou hlídkou nebyl doma zastižen a jeho manželka četníkům sdělila, že včerejšího dne odpoledne se s ní opět pohádal, vyčítal jí nevěru se svým mladším bratrem. Přitom manželovy výčitky jsou bezdůvodné, neboť ona se svým švagrem nikdy nic neměla a nemá. Rovněž tak manželovo podezření prý opakovaně odmítal a protestoval proti němu i mladší bratr Michal, který o oproti němu dosti starší švagrovou nestál, jelikož měl před svatbou se svojí milou, s níž měl již několikaletou známost. Kromě toho Taarová sdělila, že manžel má stále častěji své záchvaty zuřivosti, při kterých ji i napadá.
Vzhledem ke zjištěným skutečnostem byly vyrozuměny všechny četnické stanice v politickém okrese Mukačevo, aby pátraly po 50 roků starém rolníku Alexandru Taarovi.
Soudní lékaři nalezli na hlavě zavražděného celkem patnáct hlubokých ran způsobených sekerou, a to, jak jejím ostřím, tak i tupou částí. Čin byl dle lékařů proveden se zvláštní bestialitou.
V úterý vpodvečer byl podezřelý zatčen hlídkou četnické stanice Velké Lučky tvořenou strážmistry Štěpánem Bradíkem a Aloisem Břindou v polích u Mukačeva. Jeho oblečení bylo potřísněno krví, a proto byl zatčený ihned dodán do vazby okresního soudu v Mukačevě.
Při výslechu prováděném vrchním strážmistrem Lebedou a praporčíkem Františkem Pavličíkem z pátračky Taar opakovaně tvrdil, že mu mladší bratr Michal odloudil manželku a chtěl ji přimět k rozvodu s ním. Aby mu v jeho dalším počínání zabránil, musel jej zprovodit ze světa.
Šetřením místních četníků bylo v obci zjištěno, že zlí lidé si rolníka Alexandra Taara dobírali v tom smyslu, že mu mladší bratr chodí za ženou. Nikdo však netušil, jaký následek bude mít tento špatný vtip.
Vrchní strážmistr Lebeda svým podřízeným i kolegům z užhorodské pátrací stanice sdělil k Alexandru Taarovi ještě jednu zajímavou skutečnost. Krátce poté, co po úspěšném absolvování školy pro výcvik velitelů četnických stanic u doplňovacího oddělení zemského četnického velitelství pro Podkarpatskou Rus v Užhorodě nastoupil coby velitel četnické stanice Rakošín, došlo v obci k postřelení jednoho rolníka. Jako pachatel činu byl tehdy vypátrán a usvědčen právě Alexandr Taar, avšak byl pro svoji choromyslnost užhorodským krajským soudem osvobozen…
Soudní lékaři zkoumající Taarův duševní stav zkonstatovali, že se jedná o čin šílence, který nemůže být postaven před porotu a navrhli jeho dodání do ústavu pro choromyslné.
Posluchači školy pro výcvik četníků na zkoušku
Příklad druhý
V úterý 21. června 1932 večer krátce po 21. hodině se do staniční služební kanceláře čtyřmužové četnické stanice Třemošná v politickém okrese Plzeň dostavil uřícený mladík ze sousední obce Německá Bříza a oznámil, že u polní cesty vedoucí z jejich obce do Třemošné, byla nalezena zavražděná mladá dívka.
Službu pohotovostního četníka ten den vykonával štábní strážmistr Josef František Jáchym Růžička. Mladíka vyzval ať se posadí a podrobně mu řekne vše, co o případu ví. Na to vystrašený mladík vypověděl, že dnešního dne se ztratila jeho vrstevnice 15 roků stará Marie Roubalová, která nesla jako každý den otci oběd do Třemošné. Když se odpoledne nevrátila, šla ji matka hledat. Poté, co paní Roubalová dceru nenašla, začali jí hledat obyvatelé Německé Břízy, kteří procházeli okolím obce. Krátce před 21. hodinou dívčino tělo objevili asi 5 kroků od polní cesty v žitném poli. Ležela na boku a měla svázané ruce a nohy a spodky měla natažené přes hlavu a obličej.
Toto vylíčení štábnímu strážmistru Růžičkovi stačilo natolik, aby ihned telefonicky vyrozuměl pátrací stanici u okresního četnického velitelství v Plzni a požádal o vyslání její hlídky se služebním psem. Zároveň požádal kolegy z pátračky o vyrozumění plzeňského okresního soudu se žádostí o vyslání soudní komise k ohledání mrtvoly.
Sám se potom vyzbrojil a vydal se na místo činu, přičemž cestou vyzvedl nedaleko bydlícího velitele četnické stanice vrchního strážmistra Josefa Chrásteckého.
Když se oba četníci rychlou chůzí dostavili na místo nálezu dívčina těla, byla již téměř tma. Místo bylo obklopeno obyvateli Německé Břízy, kteří se snažili klidnit naříkající dívčinu matku. Vrchnímu strážmistru Chrásteckému bylo naprosto jasné, že vzhledem ke značnému množství shromážděných osob, kterých bylo určitě více než třicet, bude použití služebního psa pátračky k vypracování stopy pachatele činu bezpředmětné.
Po chvílí byl slyšet zvuk motoru automobilu Praga Piccolo, teprve nedávno přiděleného plzeňské pátrací stanici.
Velitelem hlídky pátračky byl sám její vedoucí vrchní strážmistr Josef Koutský. Hned po příjezdu se omlouval, že služební pes Arco, není vzhledem ke své nemoci dočasně schopen nasazení. Když obhlédl situaci na místě činu, bylo i vrchnímu strážmistru Koutskému jasné, že je použití služebního psa v tomto případě naprosto vyloučeno.
V první řadě, byla většina shromážděných obyvatel obce, až na několik důležitých svědků odeslána do svých domovů.
Ve světle elektrických svítilen i reflektorů služebního automobilu pátračky bylo vidět mrtvolu dívky ležící na levém boku. Žito v okolí nálezu mrtvoly bylo pošlapáno a zhruba o pět kroků dále bylo opět pošlapáno žito, zřejmě na místě, kdy byla dívka znásilněna. Mrtvola dívky měla motouzem na věšení prádla svázány dozadu ruce, a kromě toho měla svázány nohy křížem. Černé spodky měla nataženy přes hlavu a obličej a okolo krku měla pevně otočený utržený okraj košile.
Výslechem matky zavražděné bylo zjištěno, že dceru jako každý den poslala v okolo čtvrt na dvanáct, aby odnesla oběd otci pracujícímu v továrně firmy Bratři Mráčkové v Třemošné. Když se dcera nevrátila do 13. hodiny domů, vyšla jí matka naproti polní cestou, kterou dívka pravidelně do Třemošné chodila. Jelikož dceru nenašla, pustili se na její žádost do hledání dívky všichni přítomní obyvatelé Německé Břízy a našli ji až kolem deváté hodiny večerní.
V pravé ruce zavražděné bylo nalezeno několik vlasů, které dívka stále pevně svírala po zápasu s násilníkem. Na krku byly zřejmé stopy po škrcení.
Při ohledání mrtvoly soudní komisí od plzeňského okresního soudu byla soudními lékaři na temeni hlavy nalezena 3 centimetry dlouhá tržná rána.
Soudní pitva provedená v márnici místního hřbitova prokázala smrt uškrcením. Jak se dalo předpokládat, dívka, která byla doposud panna, byla před smrtí znásilněna. Tržná rána na temeni hlavy byla způsobena ostrým předmětem, pravděpodobně nožem.
Všechny četnické stanice v obvodu plzeňského krajského soudu byly pátracím oběžníkem vyrozuměny o případu a vyzvány k pátrání po vrahu 15leté dívky. Případ způsobil po celých západních Čechách velký rozruch.
Ve čtvrtek 23. června 1932, kdy se konal pohřeb zavražděné, potkala okolo poledne hlídka četnické stanice Třemošná, tvořená štábním strážmistrem Karlem Braierem a strážmistrem Tomášem Polákem na silnici vedoucí do Zruče neznámého muže. Ten četníky upoutal svým chatrným a promočeným oděvem a tím, jak se celý se třásl zimou. Muž byl bez dokladů a na dotazy četníků odpovídal zmateně. Proto byl předveden na četnickou stanici do Třemošné.
Zde při výslechu vedeném vrchním strážmistrem Chrásteckým vypověděl, že se jmenuje Otakar Živný, je mu 32 let, narodil se v Chomli v politickém okrese Rokycany a žije v Berouně v politickém okrese Hořovice. Když byl dotazován na vraždu mladé dívky vypověděl, že jde o jeho čin, přesně popsal místo, kde k němu došlo a způsob jeho provedení. Děvče, které potkal na polní cestě uhodil klíčem do čela a dvakrát ji znásilnil. Uvedený klíč hned ukázal a tento nesl stopy jakoby od krve. Proto byl klíč coby corpora delicti ihned zajištěn. Svoji oběť svázal provazy, které používal ve svém zaměstnání k vázání pytlů. Po spáchané vraždě si vypral kalhoty a vestu, aby na nich nebyly stopy od krve. Na mužově oděvu, ač ještě stále mokrém, však nebyly zjištěny žádné, ani sebemenší stopy od krve. Kromě toho bylo podezřelé, že zavražděná neměla na čele žádné zranění, to však bylo na jejím týle.
Při telefonickém dotazu na četnickou stanici v Berouně, bylo od jejího velitele vrchního strážmistra Josefa Ticháčka zjištěno, že zadržený Otakar Živný je duševně méněcenný, a proto je zapotřebí jeho výpovědi náležitě prozkoumati, neboť není vyloučeno, že si celý děj vraždy uměle vykonstruoval.
Z uvedeného důvodu byl Živný přiveden na místo činu, kde dokonce na vzdáleném místě nalezl tašku a rádiovku Marie Roubalové, kterou četníci při ohledání místa bez použití služebního psa nenašli. Proto, byl jako důvodně podezřelý dodán do vyšetřovací vazby plzeňského krajského soudu.
Pátráním četnictva v plzeňském politickém okrese bylo dále zjištěno, že se v době činu v okolí Třemošné a Německé Břízy potuloval jistý podomní obchodník z Prahy, který přespával v polích.
Podle popisu bylo zjištěno, že se jedná o 21 roků starého pekařského pomocníka Františka Borovičku z pražského Žižkova a bylo po něm okamžitě vyhlášeno pátrání pro všechny četnické stanice a pátrací stanice v Čechách a pro pražské policejní ředitelství. Borovička byl totiž několik dní před vraždou kontrolován a zjišťován strážmistrem Václavem Němečkem z četnické stanice Chrást v politickém okrese Plzeň při svém táboření v lese, když natahoval od stromu ke stromu motouz na zavěšení plachty.
Ještě ve čtvrtek večer bylo četnickou stanicí v Berouně oznámeno, že v den vraždy pracoval Otakar Živný v Počáplích u Berouna u svého zaměstnavatele hostinského Josefa Kindla a tím pádem nemohl Marii Roubalovou zavraždit. Při následujícím výslechu uvedl, že o vraždě mu vyprávěl neznámý mladý muž odpovídající popisu hledaného Františka Borovičky, a proto byl Živný ze soudní vazby propuštěn.
V neděli 26. června 1932 byl na základě vyhlášeného pátrání František Borovička dopaden u Hostomic pod Brdy v politickém okrese Hořovice, vzdálených od místa činu šedesátpět kilometrů. Borovička byl zatčen štábním strážmistrem Rudolfem Špaňhelem z tamní četnické stanice.
Borovička byl ihned po krátkém výslechu četnickou eskortou dopraven na četnickou stanici v Třemošné. Zde při výslechu vedeném vrchními strážmistry Koutným a Chrásteckým vypověděl, že se narodil v Praze, jeho otec před dvěma lety spáchal sebevraždu zastřelením a matka žije stále v Praze. Od svých 11 let se toulal a byl proto dán do zemské vychovatelny v Králíkách, kde zůstal až do svého 14. roku věku. Poté byl dán do učení k pekaři, ale od mistra utekl a opět se toulal po venkově, zejména v okolí Plzně a živil se, jak se dalo. Svoji účast na vraždě mladé dívky nejprve popíral, ale po delším čase se dal do pláče a k činu se přiznal. Podrobně vylíčil její průběh i to, co činu předcházelo. Po činu samotném snědl oběd, který nebohá dívka nesla svému otci.
Na základě uvedených skutečností byl Borovička dodán do vazby krajského soudu v Plzni. Při následně provedených konfrontacích byl dvěma svědky usvědčen, že byl v den vraždy spatřen v okolí Německé Břízy.
Ve čtvrtek 10 listopadu 1932 stanul František Borovička pro zločin vraždy z vilnosti spáchaný na Marii Roubalové před porotou plzeňského krajského soudu. Přesto, že svůj čin Borovička úplně popřel, byl několika svědky usvědčen a výrokem všech 12 členů poroty byl uznán vinným. Soud poté vynesl rozsudek smrti oběšením.
Obálka knihy Četnická abeceda
Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÁ ABECEDA, vydané nakladatelstvím Pragoline. Kniha je k dostání na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.
Kniha byla vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz.
Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.
AUTOR: JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.
FOTO: archiv – JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.
