Autor: Artstar admin

V neděli 24. června 1934 ráno telefonicky hlásil velitel četnické stanice Zlaté Moravce ve stejnojmenném okresním městě vrchní strážmistr Michal Pollák nitranské pátrací stanici případ pokusu o vyloupení pokladny na tamním okresním soudu.

Dovolit si vztáhnout ruku na soud, to bylo opravdu důkazem nebývalé drzosti, bez ohledu na to, zdali byl skutek dokonán, či nikoliv.

Přesto, že se soudní budova nacházela v samém centru města a šance na použití služebního psa byla tím pádem minimální, rozhodl náměstek velitele pátračky praporčík Slechan, v zájmu na dopadení pachatele tohoto činu, že členem jím vedené hlídky bude i strážmistr Votruba s Altem.

Po příjezdu služebního automobilu řízeného strážmistrem Tomkem do třicet kilometrů vzdáleného města bylo ve spolupráci s vrchním strážmistrem Pollákem zjištěno, že neznámý pachatel vnikl oknem v zadní části soudní budovy na chodbu a poté do soudní kanceláře, kde se pokusil o vyloupení ohnivzdorné pokladny. Přitom pokladna byla pouze navrtána z boku. To nasvědčovalo, že pachatel byl při své práci vyrušen a utekl.

Je otázkou, zdali zájmem pachatele bylo pouze získání v pokladně uložených peněz a cenností, nebo zdali měl spadeno na nějaký důležitý dokument, který se mohl vztahovat i k němu samotnému. To bude zapotřebí zjistit.

Na místě činu však nebyly nalezeny žádné upotřebitelné stopy a Alto uvedený na stopu tuto vypracoval přes dvůr na sousední ulici, kde ve stopování ustal. Ačkoliv bylo nedělní dopoledne a pohyb osob byl nevelký, nepodařilo se Altovi navětřit pachatelovu stopu. Tím pádem zůstalo pátrání po pachateli prozatím bez výsledku.

Hned následující úterý ale čekalo pány z pátračky překvapení. Správce věznice nitranského krajského soudu přišel oznámit, že jeden z vězňů jistý Gogola, si přeje s pány hovořit. Jelikož byl ve staniční kanceláři kromě náměstka velitele pouze strážmistr Votruba, byl vyslán ke krajskému soudu právě on.

Od Jana Gogoly, nacházejícího se toho času ve vyšetřovací vazbě se strážmistr Votruba dozvěděl zajímavou informaci vztahující se právě k poslednímu případu. Vloupání do pokladny okresního soudu ve Zlatých Moravcích má na svědomí nedávno z vazby propuštěný Augustin Labuda. Přitom Gogola nevěděl o tom, že uvedený případ skončil pouze neúspěšným pokusem.

Jelikož se jednalo o cennou informaci, navštívil strážmistr Votruba státního zástupce, aby jej informoval o pomoci vyšetřovance Gogoly četnictvu.

Jedna věc je ale vědět a druhá dokázat. Přesto, že byl Augustin Labuda okamžitě vypátrán, nepodařilo se příslušníkům nitranské pátračky ho usvědčit z pokusu o vyloupení pokladny u okresního soudu ve Zlatých Moravcích.

Přitom bylo jasné, že Labudovi šlo výhradně o uložené peníze a cennosti, neboť žádný v pokladně uložený dokument neměl k Augustinu Labudovi žádný vztah.

První rekvizice služebního psa ve druhém pololetí roku 1934 byla v úterý 3. července časně ráno. Dozorčí důstojník vojenské posádky kapitán Vrabec telefonicky oznámil vloupání do skladu 110. dělostřeleckého pluku v nedalekém Zoboru.

K případu došlo kolem druhé hodiny ranní, kdy se pachatelé vloupali do vojenského skladu.

Strážmistr Votruba byl krátce před čtvrtou hodinou ranní probuzen kolegou štábním strážmistrem Píclem a spolu s ním a s Altem se vydali pěšky na nedaléké místo činu.

U skladu, z něhož byly odcizeny pouze potraviny, byl Alto uveden na stopu jednoho z pachatelů, kterého spatřil na útěku vojín jsoucí na stráži. Alto vypracoval stopu hlubokým příkopem podél kasáren, přes cvičiště a kolem obce Nový Tormoš až na křižovatku silnic vedoucích z Nitry do Tormoše a do Pogranic. Zde stopu vzhledem k velkému množství prachu a frekvenci automobilů a povozů ztratil.

Na místě činu bylo následně zajištěno větší množství otisků prstů. Přitom vloupat se do skladu střeženého vojenskou stráží, to si žádá řádnou míru drzosti!

Následným pátráním četnické stanice v Zoboru bylo zjištěno, že vloupání má na svědomí tlupa potulných cikánů dostižená u obce Dražovce, která mezitím všechny odcizené potraviny zkonzumovala.

Na základě porovnání otisků prstů provedeného Ústředním četnickým pátracím oddělením v Praze byli dva členové potulné tlupy usvědčeni ze spáchání vloupání do vojenského skladu.

Dopis z Ústředního četnického pátracího oddělení v Praze

V pátek 20. července 1934 ráno byl služební pes pátračky vyžádán četnickou stanicí Ivánka u Nitry v politickém okrese Nitra k pátrání po pachateli krádeže vloupáním u domkáře Ondreje Gogy.

Jelikož nebyl k dispozici služební automobil, bylo strážmistru Votrubovi velitelem pátrací stanice povoleno použití jakéhokoliv soukromého vozidla. Uvedeným směrem jel nákladní automobil nitranského pivovaru, který byl k tomuto účelu využit.

Od místního velitele vrchního strážmistra Stredánského bylo zjištěno, že neznámý pachatel v noci odcizil slepice v ceně 206 Kč.

U vykradeného kurníku byl Alto svým pánem uveden na zpočátku zřetelnou stopu pachatele, kterou vypracoval přes humna a dále strniskovým polem a podél nádraží za obec a došel až k domku Jana Moravčíka. V domku však nikdo nebyl zastižen.

Poškozený četníkům uvedl, že Moravčík, s nímž žije řadu let v nepřátelství, mu před časem odcizil větší množství brambor a velkého psa, kterého zabil a jehož kůži si ponechal. Rovněž tak hlas lidu označil za pachatele krádeže spáchané ku škodě Ondreje Gogy právě Moravčíka.

Jan Moravčík byl místními četníky zastižen až po poledni, když se vracel z Nitry. Bylo nade vší pochybnost jasné, že ukradené slepice donesl k některému z překupníků, kteří je vždy v pátek kupovali pro místní židy.

Čin byl spáchán z důvodu letitého nepřátelství ze strany Moravčíka, jehož příčinou bylo přebrání děvčete Gogou.

Ze spáchání krádeže Moravčíka mimo jiné usvědčovalo jeho arogantní chování a výzva četníkům, nechť mu tedy krádež Gogových slepic dokáží.

Výrokem, že šlo právě o Gogovy slepice, se Jan Moravčík usvědčil sám, neboť nikdo z četníků se o tom, komu měly být slepice odcizeny, nezmínil…

V polovině srpna 1934 si strážmistr Votruba požádal o více než třítýdenní dovolenou, kterou s celou rodinou i s Altem strávili v Čechách. I v době dovolené dostával Alto pravidelný každodenní výcvik.

Prosba o dovolenou

V noci na neděli 7. října 1934 byla vyloupena pokladna okresního soudu v Topolčanech.

Namísto toho, aby služební automobil pátračky vyrazil tak, jak žádal velitel místní četnické stanice vchní strážmistr Josef Hrnčíř do Topolčan, vzdálených 33 kilometrů, rozhodl velitel pátračky zcela jinak.

Vrchním strážmistrem Svobodou vedená hlídka pátračky čítající kromě fotografa štábního strážmistra Pícla i strážmistra Votrubu s Altem, vyrazila co nejrychleji do 22 kilometrů vzdálené Nové Vsi nad Žitavou, kde bydlel lupič pokladen Augustin Labuda.

Poté, co hlídka pátračky Labudu nezastihla doma, odebrala se ke křižovatce silnic vedoucích od sousední obce Beladice, kde se ukryla a zahájila postřížku.

Předpoklad velitele pátračky se vyplnil. Po více než dvou hodinách čekání se na silnici objevil Labuda jedoucí na jízdním kole. Poté, co se přiblížil a spatřil četníky, otočil kolo a rychle začal ujíždět zpět k Beladicím.

V tom okamžiku nastala chvíle pro Alta, který byl svým pánem vypuštěn na volno. Byť se Augustin Labuda snažil sebevíce, Alto byl rychlejší.

Kromě nohavice se zakously Altovy zuby i do Labudovy nohy a ten byl nakonec rád, že strážmistr Votruba Alta odvolal.

Votruba s Altem proti světlu

Při osobní prohlídce bylo u Labudy nalezeno kromě kasařského náčiní i větší množství peněz a šperků.

Zločinec Labuda se velmi podivoval tomu, když na něho vrchní strážmistr Svoboda vyrukoval, že jistě cestuje od Topolčanského okresního soudu a že se tam bude muset ještě na nějaký čas vrátit.

Rovněž tak byl překvapen topolčanský vrchní strážmistr Hrnčíč, když pátračka měla pachatele činu i s uloupenými věcmi dříve, než stačila provést vlastní ohledání místa činu a zajistit stopy.

Při výslechu ve vazbě topolčanského okresního soudu držený Labuda vrchnímu strážmistru Svobodovi přiznal, že má na svědomí i pokus vloupání do okresního soudu ve Zlatých Moravcích. Tehdy jej při činu vyplašil dozorce vězňů.

 Obálka knihy Četnický pes Alto opět na stopě

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÝ PES ALTO OPĚT NA STOPĚ, vydané nakladatelstvím Jindřich Kraus –  Pragoline,www.jindrichkraus.cz .  Kniha je k dostání na www.megaknihy.cz a byla vydána i v elektronické podobě, která je k dostání na www.kosmas.cz.  Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

Autor:     JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Foto:      archiv  JUD.r. Michal Dlouhý, Ph.D.

Válečné události se z počátku dotýkaly ponejvíce mužů jednotlivých ročníků. Ti museli postupně rukovat a plnit zákonem stanovenou brannou povinnost ve prospěch císaře pána a jeho rodiny. Hned vzápětí se válečné události dotkly i vojensky organizovaného c.k. četnictva. Řada, zejména mladých četníků, byla převelována k plnění úkolů polního četnictva. Někteří četníci se dokonce hlásili dobrovolně na frontu. Tím docházelo k postupnému oslabování početních stavů jednotlivých četnických stanic. A aby toho nebylo málo, tak četnictvu přibyly v souvislosti s válečným stavem, oproti mírovým obdobím, i další úkoly. Kromě zajišťování pořádku při přesunech vojenkých těles v týlu, se jednalo také o stíhání dezertérů a vyzvědačů.

Tak došlo k situaci, že v létě roku 1915 zůstal na četnické stanici Bečov jediný četník. Vícestrážmistr Václav Renner byl doslova na roztrhání. Dny i noci trávil ve službě, aby byl s to plnit všechny požadavky C.k. válečného dohlédacího úřadu ve Vídni, Zemského četnického velitelství v Praze, ale i C.k. okresního hejtmanství v Teplé.

Kromě vyčerpaného vícestrážmistra byl službou poškozen i jeho stejnokroj. Proto si musel opatřit nový. Vzhledem k inflaci, se roční oděvní paušál pro výkonného četníka vyšplhal na rovných 60 korun, oproti předchozím rokům, kdy činil pouze 50 K. Dle záznamů ve své oděvní knížce vícestrážmistr zjistil, že má na svém oděvním kontě 311 korun a 85 haléřů.

Výstrojní kniha štítek

Nový stejnokroj vyšel vícestrážmistra Rennera na 164 korun a 17 haléřů. Ihned jakmile si jej donesl do četnických kasáren, připjal si na svoji hruď jedinou medaili, kterou za svoji četnickou kariéru, trvající od počátku roku 1907 obdržel. Jednalo se o Vojenský jubilejní kříž, zřízený v roce 1908 císařem Františkem Josefem I. u příležitosti šedesátiletého výročí jeho panování. Jedná se o pozlacený bronzový kříž na vavřínovém věnci. Uprostřed je obraz císaře s nápisem „FRANC. JOS. I.“ na jeho rubu je uveden letopočet „1848 – 1908“ a je zavěšen na bílé stuze s červeným okrajem. Dne 2. prosince 1908 obdržely kříž  všechny osoby ve vojenském stavu. Tedy i c.k. četníci.

V této nové parádě navštívil vícestrážmistr nejprve místního bečovského fotografa Jana Schimu a nechal si v jeho atelieru vyhotovit fotografie, aby bylo po letech vidět, jakým býval fešákem. Jednu z fotografií zaslal poštou svým rodičům. Druhou věnoval svojí milé, na kterou měl díky náročné službě a tomu, že na velký staniční obvod, zůstal již přes měsíc zcela sám, stále méně času. Okresní strážmistr z Teplé jeho nářky chlácholil. Jistě mu co nevidět pošle alespoň nějakajého probáka…

C.k. četník Václav Renner

Jedné letní noci roku 1915 se na četnické stanici v Bečově rozezvučel zvonek. Vícestrážmistr Václav Renner, který byl zvoněním probuzen, na hodinách osvícených v měsíčním svitu zjistil, že bude teprve druhá hodina ranní. To záhy potvrdil i kostelní zvon.

Z okna pokoje četnických kasáren v prvním patře budovy vícestrážmistr spatřil plačící ženu, oznamující odcizení kufru s penězi. Rychle se oblékl a ve staniční kanceláři se vyzbrojil.

Po otevření domovních dveří se od rozrušené ženy dozvěděl, že jde o jednu ze sezónních dělnic, pracujících na místním velkostatku při žních. Ženy pracovaly namísto do válečného pole odvedených mužů. V kufru se svými osobními věcmi měla žena i úspory svých kamarádek, v celkové výši asi 1.400 korun. Kufřík stál v rohu místnosti určené k přechodnému ubytování sezónních dělnic. Vzhledem k horkému letnímu počasí, nechala po celou noc otevřené okno. Ve spaní slyšela nějaké zvuky v místnosti, a když se probudila, uviděla cizího muže, jak s jejím kufrem v ruce vylézá z okna místnosti a utíká. Než se vzpamatovala, byl muž samozřejmě pryč. Proto utíkala věc hned oznámit na četnickou stanici.

Ihned po přijetí podrobného oznámení vedla žena vícestrážmistra na místo, kde k činu došlo. Na schodech tvořících chodník okolo domu, z něhož byl kufr s penězi ukraden, šlápl vícestrážmistr Renner na cosi tvrdého. Když zvedl ze země tvrdý předmět, zjistil, že se jedná o podpatek z vojenské boty.

Vícestrážmistr uložil podpatek do služební brašny a vydal se pátrat po pachateli činu. Na kraji obce, ve křoví na břehu řeky Teplé nalezl vypáčený kufřík, a v něm ženské prádlo. Zcela určitě se jednalo o odcizený kufr.

Tou dobou již začalo svítat a do Bečova viděl četník přicházet místního hostinského, vracejícího se z ryb. Jak je všeobecně známo, za úplňku berou nejlépe. Při rozhovoru s hostinským se vícestrážmistr dozvěděl, že podél řeky šel před více než hodinou neznámý vojín. Pokračoval směrem na Vodnou, kde je momentálně ubytován oddíl vojska.

Četník se tedy rychlým krokem vydal s nalezeným kufrem podél řeky. Na bahnité cestě viděl zřetelné stopy pánských bot, z nichž pravá byla bez podpatku. Podpatek levé boty velikostí přesně odpovídal podpatku, který nalezl v blízkosti místa činu.

V době příchodu vícestrážmistra do obce Vodná, se právě konal nástup vojenského oddílu k ranní rozcvičce. Požádal velícího poddůstojníka o provedení kontroly obuvi všech příslušníků vojenské jednotky. Jednomu z vojínů chyběl na pravé botě podpatek.

Od poddůstojníka se vícestrážmistr Renner dozvěděl, že uvedený vojín měl předchozího dne vycházku a vrátil se z ní až nad ránem.

Vojín vyslýchaný vícestrážmistrem však uvedl, že svoji vycházku strávil v Horním Slavkově, který je od Vodné na opačnou stranu než Bečov. Žádné svědky ale ke svému tvrzení bohužel nemá.

Vícestrážmistr provedl prohlídku vojínových osobních věcí a našel zde obálku nadepsanou ženskou rukou, na níž bylo krasopisně napsáno „Úspory“, a ve které bylo rovných 1.400 korun. To byl první důkaz. Druhým důkazem, k němuž četníkovi pomohla doslova náhoda, byl u místa činu nalezený podpatek z vojenské boty, na který ve tmě šlápl. A konečně třetím důkazem byl hostinský. Při konfrontaci vojína usvědčil tím, že jej potkal u řeky Teplé na cestě od Bečova.

Jelikož se v případě zloděje jednalo o vojenskou osobu spadající do jurisdikce vojenského trestního zákona, nemusel vícestrážmistr eskortovat pachatele do vězení okresního soudu v Teplé. Přenechal jej vojenským orgánům.

Ukradený kufřík, byť s poškozeným zámkem, ale hlavně se všemi v kufru uloženými úsporami, vrátil ještě před polednem poškozené.

Obálka knihy Za císaře pána

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ZA CÍSAŘE PÁNA, vydané nakladatelstvím Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců a nawww.megaknihy.cz  a byla vydána i v elektronické podobě, která je k dostání nawww.kosmas.cz.  Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webuwww.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Osazenstvo čtyřmužové četnické stanice Vildštějn v politickém okrese Cheb se v roce 1933 velmi odpovědně připravovalo na velikonoční svátky. Kromě nedělí se četníci jako řádní křesťané od Popeleční středy po celých čtyřicet dnů postili. Přitom je třeba poznamenat, že četníci se vzhledem ke svým služebním příjmům postili, dá se říci po celý rok.

Přehled služebních příjmů březen 1933

Strážmistr Jaroslav Šlapák dokonce zakoupil od místního sedláka kůzle, aby si po tom půstu mohli pochutnat na kůzlečí pečínce. Celé osazenstvo četnických kasáren, včetně manželky velitele stanice vrchního strážmistra Jana Morwitze a staniční kuchařky, si dovádivé kůzle rázem oblíbilo.

V úterý 11. dubna 1933 měl strážmistr Josef Leschinger denní obchůzku a při ní potkal na silnici ke Křižovatce starého, jemu neznámého muže, oblečeného do ošuntělého kabátu, jedoucího ztežka na jízdním kole.

Strážmistr se muže rozhodl zkontrolovat, a jelikož ten se mu zdráhal předložit doklady, vykonal u něho přes značnou nevoli dotyčného osobní prohlídku.

Kromě 234 korun na hotovosti u muže nalezl vkladní knížku na jméno Adam Gaipl, což byl strážmistru Leschingerovi dobře známý sedlák ze Starého Rybníka. Na uvedené vkladní knížce byla uložena částka 66.173 Kč.

Četníkovi bylo zřejmé, že zde něco není v pořádku a prohlásil muže hned za zatčeného a odvedl jej do nedalekého Vildštejna na četnickou stanici.

Vrchní strážmistr Morwitz vyslal do Starého Rybníka strážmistra Karla Tyburce a až od něho sedlák Gaipl zjistil, že byl jeho byt vykraden a že mu byla odcizena nejenom vkladní knížka, ale také stokoruna uložená v modlitební knížce a několik drobností.

Jelikož zatčený muž nehodlal sdělit svoji totožnost, byly mu odebrány otisky prstů a poslány prostřednictvím četnické pátrací stanice v Chebu do Prahy na Ústřední četnické pátrací oddělení. Neznámý muž byl dodán pro spáchání zločinu krádeže vloupáním do vazby chebského okresního soudu.

Mezitím se přilbížily velikonoce a ve vildštejných četnických kasárnách vyvstal závažný problém. Nikdo totiž nebyl schopen roztomilé kůzle zabít. Nestalo se tak ani poté, co kůzle vběhlo na zahrádku a zde okousalo nejen čerstvé výhonky zeleniny pěstované staniční kuchařkou a právě vyrostlé tulipány a narcisky, které zde pěstovala a šlechtila paní vrchní strážmistrová.

To byl důvod, proč se v četnických kasárnách nechtěně pokračovalo v půstu, a největší pochoutkou tak byly boží milosti, které upekla staniční kuchařka.

Na dvoře kasáren kůzletem

Naproti tomu se vildštejnští četníci nesmilovali nad zlodějem, v němž byl zanedlouho pomocí daktyloskopie zjištěn několikrát trestaný Josef Schwandner, který byl navíc pomocí zanechaných otisků svých prstů usvědčen ze spáchání krádeže 1.409 Kč v hostinci ve Františkových Lázních, kde dále ukradl jedné domkářce z prádelníku 106 Kč.

Podle výrobního čísla jízdního kola, na kterém Schwandner jel v okamžiku svého zatčení, bylo zjištěno, že bylo odcizeno před více než měsícem v Mostě vzdáleném přes 130 kilometrů. Kolo odcizené z verandy domu si jeho majitel cenil na 350 Kč.

Až pod tíhou těchto důkazů, začal Josef Schwandner vypovídat. Mimo jiné četníkům sdělil, že k vykradení statkáře Gaipla jej navedl jeho bývalý spoluvězeň Johanes Trapp ze Starého Rybníka, kterého při svých toulkách několik dní před zatčením navštívil. Trappův syn prý dostal od Gaipla výpověď pro pár oklešťků z vrby, které nosil otci na košťata.

Četníkům bylo dobře známo, že starý košťatář Trapp, žijící v jejich staničním obvodě, byl před lety opakovaně trestán pro krádeže, a že si pěkných pár let odseděl v kriminále. Mylně se domnívali, že se na stará kolena živí pouze poctivou prací.

Statkář Gaipl strážmistru Tyburcovi potvrdil propuštění mladého Trappa za to, že mu bez dovolení zcela oholil několik vrb na košťata, jeho otec ve velkém vyrábí a prodává. Kluci si pak nemohli ani narežat pár proutků na své pomlázky, aby o velikonocích vyšlehaly děvčata ve vsi.

Při výslechu se starý košťatář přiznal k tomu, že svého bývalého spoluvězně skutečně navedl k vykradení statkáře Adama Gaipla. Topí se v penězích, zatímco chudáka by doslova sedřel z kůže. Před nedávnem prodal velkou spoustu dřeva z lesa, který nechal téměř celý vykácet.

Tím pádem byl kromě Josefa Schwandera udán pro zločin spoluúčasti na krázeži návodem i Johanes Trapp. Zatímco pachatel byl chebským krajským soudem odsouzen na 18 měsíců do těžkého žaláře, jeho návodce vyfasoval 15 měsíců, oba nepodmínečně.

BOŽÍ MILOSTI

 Rozpočet: 20 dkg hladké mouky, 5 dkg másla nebo umělého tuku, 3 dkg práškového cukru, 2 žloutky, 4 lžíce kyselé smetany, 1 lžíce rumu, citronová kůra, sůl a 10 dkg tuku na smažení. Na posypání 5 dkg práškového cukru s vanilkou a 5 dkg skořicového cukru. 

 

Čajový margarín Sana

 Předpis: Na vále rozrobíme do mouky máslo nebo umělý tuk, přidáme špetku strouhané citronové kůry, práškový cukr a špetku soli. Do dobře promíchané směsi zaděláme dva žloutky, kyselou smetanu a rum a vytvoříme těsto, které je tuhé jako na nudle. Těsto necháme pod hrnkem asi hodinu odpočinout. Poté je rozválíme na tloušťku stébla a nakrájíme rádýlkem na čtverečky. Ty pak v rozpáleném tuku na pánvi zrudka po obou stranách osmažíme do růžova. Ještě za tepla je obalíme ve směsi vanilkového a skořicového cukru.

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého Četnická kuchařka, vydané nakladatelstvím Jindřich Kraus – Pragoline www.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců a na www.megaknihy.cz  a byla vydána i v elektronické podobě, která je k dostání na www.kosmas.cz.  Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

V noci ze středy 14. na 15. dubna 1937 nastala všemi dlouho očekávaná chvíle. Fena Lupka přivedla při vyčerpávajícím vrhu na svět celkem šest Altových potomků. Jednalo se o čtyři pejsky a dvě fenky.

Podle platných pravidel musela obdržet prvorozená štěňata jména začínající na písmeno A.

Nejsilnější ze psů, který byl šedý se žlutým odstínem, dostal jméno po svém otci – Alto. Druhý pes s podélným pruhem na hřbetě dostal jméno Ajax, třetího rovněž s podélným pruhem pojmenovali Avar a čtvrtého, černé barvy se železitěšedými skvrnami pod břichem, pojmenovali jménem Aro. První šedá fena se žlutavým odstínem dostala jméno Asta a druhá, černá se železitošedými skvrnami pod břichem a nad očima byla pojmenována Ada.

Vzhledem k tomu, že byla Lupka po svém prvním vrhu značně zesláblá, musela mít hodně výživnou stravu a péči. Dostávala na posílení hovězí polévku se zapářkou a rýží, aby měla dostatek mléka na kojení.

Mláďata se měla čile k světu. Matka Lupka je láskyplně lízala na bříškách, aby se vykálela. Mlaskáním je chtěla přimět k tomu, aby se stala chtivými a začala brzy sama žrát. Po třech týdnech začala mláďata dostávat mléko s krupičkou a rýží. S přípravou potravy pro ně samozřejmě pomáhala Rudolfu Votrubovi i manželka Etela. Stejně jako jiné feny, i Lupka občas vyvrátila své natrávené žrádlo, aby se mláďata najedla.

Krmení šťeňat

V neděli 25. dubna 1937, ve chvíli když byl Rudolf Votruba v plné práci při péči o šťěňata přijel služební automobil pátračky, aby dopravil služebního psa a jeho vůdce do dvacet kilometrů vzdálené obce Rišňovce v politickém okrese Hlohovec.

Četnická stanice v Rišňovcích telefonicky vyžádala služebního psa k pátrání po pachatelích krádeže většího množství kukuřice v ceně přesahující 1 600 Kč.

Velitel místní četnické stanice vrchní strážmistr Jan Čech hlásil hlídce pátračky, že neznámí pachatelé v noci prosekali dřevěnou ohradu a ku škodě statkáře Augustina Němce odcizili větší množství kukuřice.

Štábní strážmistr Votruba prohlídkou okolí místa činu zjistil, že pachatelé obezřele obešli celý statek travnatou nefrekventovanou pěšinou směrem k obci Ašakert spadající již do služebního obvodu sousední četnické stanice Šarlužky-Kajsa, spadající již do politického okresu Nitra.

Proto neuvedl na Alta na jejich stopu již v samotném dvoře, nýbrž až na travnaté pěšině. U obce Ašakert nalezl Alto ve stohu větší množství odcizené kukuřice. Odtud služební pes dále vypracoval stopu až k obydlí rolníka Jana Grni, kde byla ve chlívku nalezena další část odcizené kukuřice.

Výslechem rolníka Grni bylo následně zjištěno, že pachateli soustavných krádeží kukuřice jsou Josef Lakatoš a Jan Bihary ze sousední obce Alakšince a že Jan Grňa byl jejich překupníkem. Všichni tři byli pro svůj čin hned následujícího dne udáni okresnímu soudu v Nitře.

Skutečnost, že přišli na svět Altovi potomci, se velmi rychle rozkřikla a začali se o mladé hlásit zájemci.

Rudolfu Votrubovi bylo od samého počátku jasné, že všechna šťěňata si nebudou moci ponechat a že po odstavu od matky budou prodána, těm nejspolehlivějším zájemcům. S tím se všek v žádném příadě nehodlali smířit synové Jaromír a Milouš, kteří se domnívali, že s nimi bude žít pohromadě celá psí smečka.

Rudolf Votruba s rodinou

Po odstavu šťěnat přišlo na postupné loučení s jednotlivými členy psí rodinky. Již tak těžkou situaci ztěžovaly slzy chlapců, kteří se doslova nebyli schopni od svých mazlíčků odtrhnout. Na řadu musela přijít až otcova autorita, který sám byl z rozpouštění smečky velmi smutný.

Alto junior putoval do třicet kilometrů vzdálené Šintavy v politickém okrese Galanta neboť ho zakoupil místní statkář Antonín Švejda. Ajaxe si koupil dozorce pohraniční finanční stráže Stanislav Pazderka. Aro se stal majetkem revírního vedoucího Františka Mlčka z nedalekých Hrnčárovců. Fenu Astu zakoupil železniční zřízenec Vincenc Roman z Galanty a Adu získal kolega strážmistr Rudolf Janásek z téměř 350 kilometrů vzdálených Hanušovců nad Toplou v politickém okrese Giraltovce, který měl zájem stát se vůdcem vlastního služebního psa.

V Nitře na chovné stanici zůstali pouze dva psi Alto s Avarem a fena Lupka. Rudolf Votruba počítal s tím, že při nejbližší příležitosti nechá Lupku opět krýt Altem.

Přesto, že prodejem pěti psů přibyly do rodinného rozpočtu jisté finanční prostředky, značná část z nich byla následně vydána za krmení.

Značný podíl na přípravě krmení pro psy měla Etela Votrubová. Rudolf Votruba velmi dobře věděl, že mladým psům do stáří 6 měsíců je třeba věnovat zvláštní péči ve výživě. Z tohoto důvodu bylo Avarovi podáváno každé ráno mléko, byť i zředěné, případně polévka. Do úplné dopělosti byl Avar pravidelně krmen v poledne a večer stejnou porcí vařené stravy, která obsahovala kromě masa i různé luštěniny.

Na nitranských jatkách štábní strážmistr Votruba mohl nakupovat za velmi dobrou cenu masné odpadky. Dbal na to, aby měl Avar a spolu s ním i Alto s Lupkou rozmanitou stravu. Kromě střídání hrachu, čočky, rýže, krup a krupek nebo alespoň ovesného a kukuřičného šrotu do stravy přimíchávali rozličné masité odpadky jako držtky, různá střeva, plíce, okruží, škvarky, ale i zbytky koňského či jiného masa. Před vlastním vařením byly všechny masné odpadky řádně oprávy a po uvaření nejprve ve mlýnku umlety a později již jen na drobno rozsekány.

Řádným promícháním masitých a nemasitých částí stravy bylo sledováno, aby štěně nelovilo ze stravy pouze kusy masa a nestalo se hltavým a aby dobře trávilo. Samozřejmostí bylo přesvědčit se rukou, aby psí strava byla přiměřeně teplá.

Paní Etela si přitom uvědomila, že s takovou péčí nepřipravovala snad ani potravu pro jejich syny. Ale manželovo přání plně respektovala.

Avar dostával do své stravy jednou či dvakrát týdně rybí tuk případně zvířecí krev. Jako prémii dostával Avar k ohryzání vařenou telecí kost, neboť byla měkčí.

Krmení psů  

Na konci měsíce května 1937 požádal štábní strážmistr Votruba o předvolání k opakovací zkoušce z menšinového jazyka při přijímacích zkouškách do školy pro výcvik velitelů stanic.

Vzhledem k tomu, že služební pes nitranské pátrací stanice nebyl téměr celé dva měsíce rekvírován k vypracování pachové stopy, chodil štábní strážmistr Votruba s Altem  pravidelně do služeb jako s ochranným psem, zejména do okolí nitranského nádraží, kde přes všechny opatření neustávaly případy krádeží železničních zásilek.

Kromě výcviku Alta se Rudolf Votruba věnoval výcviku Lupky a postupně začal s učením základních dovedností u Avara.

Péče, kterou Avar dostával ve formě stravy a náležitého ošetřování, se samosebou projevovaly v jeho nádherném vzhledu. Stejně tak dbal Rudolf Votruba na to, aby měl Avar stálý pohyb a docházelo tak k utužování jeho svalů a kostí.

Formou hry se postupně učil Avar chodit se svým pánem a přinášet házené lehké předměty. Z Avarem dosahovaných pokroků bylo zřejmé, že půjde ve šlépějích svého otce Alta.

Stejně radostné zprávy se dozvídal Rudolf Votruba z dopisů od nových majitelů prvních psů z jeho chovné stanice, což bylo pro oba manžele velkým zadostiučiněním a oceněním.

O budoucí potomky Alta a Lupky se začali hlásit další zájemci. Tím bylo potvrzeno velmi dobré renomé právě vzniklé chovné stanice čistokrevných psů, neboť všichni byli zapsáni do plemenné knihy Československého klubu pro německé ovčácké psy se sídlem v Brně a byly jim vystaveny průkazy původu.

Obálka knihy Četnický pes Alto opět na stopě

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÝ PES ALTO OPĚT NA STOPĚ, vydané nakladatelstvím Jindřich Kraus –  Pragoline, www.jindrichkraus.cz .  Kniha je k dostání na www.megaknihy.cz a byla vydána i v elektronické podobě, která je k dostání na www.kosmas.cz.  Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

Autor:     JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Foto:      archiv  JUD.r. Michal Dlouhý, Ph.D.