Autor: Artstar admin

Dne 22. dubna slavíme  Mezinárodní den Země.  Ekologicky motivovaný svátek upozorňuje na dopady ničení životního prostředí.  Historie vyhlášení tohoto dne sahá do roku 1969, kdy se americký herec John McConnell snažil tento den zavést a dokonce vytvořil i vlajku Země. První Den Země byl slaven v roce 1970 v San Francisku.   Kampaň spojená s tímto svátkem si kladla za cíl přenést otázku ekologie do politických kruhů. Cílem bylo zvýšit energetickou  účinnost, recyklovat odpadky a hledat obnovitelné zdroje energie. Velký ohlas měla zejména mezi studenty.  OSN začala Den Země organizovat o rok později.  V roce 1990 se k Americe připojil zbytek světa, včetně České republiky, a 22. duben se stal Mezinárodním dnem Země. Dnes ho slaví víc než miliarda lidí. Stal se tak největším sekulárním svátkem, do kterého jsou zapojeni lidé bez ohledu na původ, víru či národnost.

Bude, nebude?

Den Země mne pokaždé přivádí k zamyšlení, jakou cestou se vydá lidstvo, žijící na této planetě?  K jakým cílům se vypraví?  Co všechno zvládne?  Čeho se dokáže vzdát? O čem bude snít? Jak své sny uskuteční? Co vzkázat mladým lidem na startu jejich životní dráhy?  Stačilo by seznámit je s našimi zkušenostmi? Říká se však, že zkušenost je nepřenositelná.  A co tedy docela obyčejné varování?  Co přiznat naše chyby a omyly, aby příští generace neudělaly stejné, nebo ještě větší. Kam je nasměrovat a co jim doporučit, aby život na naší planetě pokračoval zdárně dál? Pouhé přežívání nemůže být nejvyšší životní hodnotou. Člověk musí žít pro něco nebo pro někoho. To platí pro jednotlivce, ale i pro celé lidstvo. Být lidskou bytostí znamená nemyslet sobecky pouze jen na sebe samého, na svoje cíle. Musí se stát součástí toho, oč lidstvo usiluje. A má otázka tedy zní: O co současné lidstvo usiluje?  Důstojně existovat? Mít dost jídla a pitné vody?  Mít dost dobré vůle žít bez válek a všech protivenství?  Aby se k sobě lidé navzájem chovali s úctou? Aby vynalézali léky na zákeřné nemoci?  Aby nezapomněli, co je soudržnost a přátelství? Nebo už zcela pozbylo schopnost pokory a lásky? Žijeme jen na efekt? Kupujeme luxusní auta, jezdíme na exotické dovolené, stavíme okázalé domy.  V Dubaji rostou stavby málem až do oblak, ale ani to není dost. Před dokončením je zde budova, kde vrchol její věže má sahat do výše 1200 metrů. Staví umělé ostrovy a na nich stavby, které je vidět i z vesmíru. To vše za peníze z ropy.  Ale její zásoby přece nejsou bezedné. Co se stane, až ropa dojde? Kdo v těch okázalých stavbách bude bydlet?  Jaký smysl má tahle hamižnost? Proč se lidé nepoučili ze stavby  Babylonské věže? Lidská pýcha způsobila její pád. A stejná lidská pýcha, chamtivost a závist nabírá obrátky a zase nás vede k pádu.  Běh za penězi a majetkem se neustále zrychluje a zrychluje. Kdo nestíhá, odpadne nepovšimnut ostatními.  Někde se stala chyba. Napravte ji, než bude pozdě. Než země přijde o prameny, o rozkvetlé louky, o půdu, obilná pole, o zpěv ptáků a vítr v korunách stromů, o radost.  Než ji zavalí plastový odpad a skládky nepotřebných věcí, než se moře promění v jedovaté vlnobití tříštící se o pusté břehy.

Přeji všem mladým lidem štěstí, které jsme my v dětství poznali. Patřili jsme do generace, která ještě mohla chodit do lesa na houby, na borůvky, posbírat šišky na oheň v kamnech a uvařit si skvělý oběd, který nikdo nemusel označit nálepkou BIO, protože vše bylo zdravé a lesy nebyly ničeny kyselými dešti. Ve studánkách byla ještě živá voda k pití, v čistých řekách se dalo plavat a louky voněly stejně jako vzduch. Neměli jsme moc, a přece jsme měli všechno, protože jsme věděli, že není bohatý ten, kdo má mnoho, ale ten, který potřebuje málo. Stačilo vyjet na kole za město, sednout si na mez, která voněla mateřídouškou, zadívat se do kraje a snít. Radovat se z hvězd, z úplňku i slunce, z duhy po letní bouřce i měkkých sněhových závějí v zimě. Nic nebylo obtížné a nic nebylo neuskutečnitelné. Věřili jsme v dobro, měli své vzory a věřili v pravdu a v lásku. Pohádky, které jsme pak v dospělosti čítávali dětem, začínaly tak krásně: Bylo, nebylo… Za devatero horami a lesy plné zvěře a sedmero vodami, ve kterých plavala spousta ryb, bylo jedno malé, ale krásné království. V těchto pohádkách vždy vítězilo dobro, o lásku se bojovalo srdcem a důvtipem, král byl moudrý a jeho rádci poctiví.   Zřejmě se teď ptáte, tak proč jste nám takovou zemi nezachovali?  Proč jste se k ní chovali jako špatní hospodáři? Proč jsou řeky plné špíny, proč se ztrácí voda, proč je tolik bolesti, nemocí, válek a tolik nenávisti mezi lidmi?  Možná proto, že my jsme neposlouchali slova starších a moudrých.  Vy si je však k srdci vezměte.  Nehledejte možnost života dvacet světelných let od domova, ale hledejte možnost života na Zemi, o které mluvíme jako o Matce Zemi nebo o Modré planetě.                       My měli ještě možnost sednout si na mez, zadívat se do krajiny a snít –  a pak se zvednout a své sny zrealizovat. Přeji, abyste i vy měli své sny a odvahu je uskutečnit. Aby pohádky, které budete jednou číst svým dětem a pak i vnukům, nezačínaly – bude, nebude?

Už Antoine Marie Roger de Saint-Exupéry, francouzský spisovatel, letec, často považován i za filozofa a humanistu, řekl:  Nedědíme Zemi po našich předcích, nýbrž si ji vypůjčujeme  od našich dětí…

Autor: Jiřina Stoklasová, Jaroslava Pechová

Foto: Jiřina Stoklasová, FB – Den Země

Sté narozeniny, tak ty už zaslouží pořádnou oslavu. A kdo že se letos onoho jubilea dočká? Josef Spejbl, přece.  Populární česká loutka, kterou v roce 1920 vytvořil řezbář Karel Nosek pro Josefa Skupu, původně profesora matematiky a kreslení, který žil a pracoval především v Plzni. Na jeho další životní cestu ho ale nasměrovaly loutky.  Výtvarník, režisér, autor a loutkoherec si Spejbla doslova oblíbil.  V plzeňském loutkovém divadle si ho ale zamilovali i dětští diváci. V roce 1926 Gustav Nosek, synovec Karla Noska, vytvořil pro Skupu jako překvapení zmenšenou loutku – syna Hurvínka. Skupa ho s radostí přijal a začal Hurvínka obsazovat do rolí spolu se Spejblem. Hry, založené na dialogu otce a syna, si rychle získaly značnou popularitu. Objevily se také na gramofonových deskách, v rozhlase i v knižní podobě. O čtyři roky později Gustav Nosek vyřezal podle návrhu Josefa Skupy za přispění Jiřího Trnky další dvě loutky, Máničku a pejska Žeryka. Oba debutovali na loutkové scéně 19. dubna 1930. V tomto roce se Josef Skupa rozhodl divadlo přebudovat na první českou profesionální loutkovou scénu. Letošní rok 2020 je tedy nejen rok stých narozenin Spejbla, ale také devadesátých narozenin Máničky a Žeryka a především devadesátin profesionální činnosti Divadla Spejbla a Hurvínka. Čtveřice slavných marionet, které v roce 1971 ještě doplnila loutka bábinky Kateřiny, baví své publikum do dnešních dnů. Přesvědčit se o tom můžete po opětovném otevření v Divadle Spejbla a Hurvínka, Dejvická 919, 160 00 Praha 6 -Bubeneč.

Autor: Jaroslava Pechová

Foto: Divadlo Spejbla a Hurvínka

Bubeník Tokhi je zvyklý denně pracovat a je neustále v kontaktu s lidmi. Ať už se svojí kapelou ve zkušebně, tak s fanoušky na koncertech nebo s dětmi na školních akcích. Teď je ale už několik týdnů doma sám a dodržuje všechna nařízení vlády. Kontakt s lidmi mu chybí, proto začal živě vysílat na svém facebookovém profilu sound healing, tedy terapii hudbou, a snaží se tak vnést klid do duší všech svých fanoušků. Takovou určitou terapií je i píseň ve Víru víry, kterou Tokhi napsal se svým kolegou a kamarádem Voxelem a je hymnou letošního Avon pochodu. Avon pochod se sice neuskuteční v červnovém termínu, proběhne po odkladu 20. září, ale píseň již spatřila světlo světa včetně videoklipu, protože v současných dnech je více než potřebná.

Tokhi a jeho kapela Groove Army spolupracují s Avon pochodem již několik let. Letos však přišel čas spolupráci ještě prohloubit. „Vedeme průvod na každém Avon pochodu a je to vždy skvělé. Avon už minulý rok zrušil pouštění balónků, z mnoha důvodů, a řešili, co místo toho. Pro poslední ročník napsal hymnu Pavel Callta, hrál ji pak s Martou Jandovou, lidi se učili text a zpívali potom s ním. To ale vlastně moc nestačí na ten akt, kdy se má vyjádřit něčím, že jsou všichni skutečně společně, na jedné lodi. Proto mě napadlo použít naše barevné trubičky, které vozíme na workshopy. Spolu s Voxelem jsme napsali letošní hymnu tak, aby obsahovala tóny, které budou hrát i lidi. Tudíž v jednu chvíli se celé náměstí stane orchestrem, všichni budou jako obrovská kapela plná barev. Bude to neuvěřitelný zážitek. Skladba se jmenuje Ve víru víry, a když jsme ji psali a teď to řešili na společném natáčení, ani nás nenapadlo, jak moc bude ten text nadčasový,“ popsal vznik letošní hymny přední český bubeník. Pořídit si trubičku Boomwhacker bude mít možnost každý účastník Avon pochodu, a navíc tím přispěje i na boj proti rakovině. Už teď je jasné, že to bude silný okamžik.

Kromě toho se Tokhi zúčastní také největšího online festivalu Spolu jedním hlasem, který proběhne na Velký pátek 10. 4. 2020 a jeho smyslem je poděkovat všem, kteří za nás bojují v první linii. „Moc děkujeme za pozvání. Samozřejmě respektujeme nařízení, takže náš vstup natočíme doma, ve dvou lidech a v trochu válečných podmínkách. A pozor, bez bubnů,“ popisuje svoji účast v unikátním projektu Tokhi.

To, že je současná situace pro všechny muzikanty a umělce více než těžká, je jasné. „Přišel jsem o všechny akce na následující dva až tři měsíce s důsledky do příštího roku. Jsou to firemní akce, naše lekce v akademii, všechny termíny na projekt Bubny do škol, nebo skupinové sound healingy, veliký koncert s UDG ve Fóru Karlín (přesunutý na září), ale i benefice, jako je Světluška, nebo Kuře dětem, kde jsme měli hrát zase s Pavlem Šporclem. Napřed měl být koncert na náměstí, pak aspoň vysílání ze studia pro ČT, teď nebude nic. Nový termín se hledá, jako pro většinu věcí. Což znamená, že podzim bude nesmyslně naddimenzovaný a už teď to není moc kam přesouvat. Každý den si lidi budou moct vybrat z pěti skvělých koncertů v každém městě. Což bude pro ekonomiku všech promotérů a kapel vlastně úplně stejná rána. V létě nás čeká další volno, promotéři a organizátoři ruší nasmlouvané akce už i na červenec. Tohle je rána, ze které se kulturní scéna neprobere ani v roce 2021,“ popisuje současný stav hudební a umělecké scény lídr kapely Groove Army. Ale ani on se nevzdává a připravuje online projekty, aby mohl být se svým fanoušky, aby mohl dělat, co ho baví a hlavně, aby mohl rozdávat radost prostřednictvím hudby všem, kteří to v tomto náročném období potřebují. „My vás v tom nenecháme, pracovat budeme i když se ven nesmí,“ vzkazuje Tokhi.

Autor: Karolína Tmavá

Foto: archiv Tokhi

Olga Nytrová je česká spisovatelka, publicistka, dramaturgyně, VŠ pedagožka, působí v duchovenské službě Církve československé husitské. Vede Pražský klub spisovatelů při Obci spisovatelů a také literárně-dramatický klub Dialog na cestě.  Její tvorbu i  životní postoje velmi ovlivnil profesor Balabán, český evangelický teolog, duchovní Českobratrské církve evangelické.  Jak na něj vzpomíná právě o Velikonocích,  které jsou nejvýznamnějším křesťanským svátkem, a jak se zamýšlel  sám profesor Balabán nad otázkou – čím jsou pro nás Velikonoce, o to se s námi podělila.

Vzpomínka na profesora Milana Balabána

„Olgo, jdi se podívat na faru, nastoupil tam zajímavý farář, který má rád poezii,“ řekl mi jednou budoucí slavný klasický kytarista a hudební skladatel Štěpán Rak, když jsme spolu jeli vlakem z Radotína na Smíchov a mířili oba do školy. On na Pražskou konzervatoř a já na Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy. S velkým zájmem jsem zanedlouho potom zazvonila u dveří radotínské evangelické fary. Můj první rozhovor s Milanem Balabánem byl o poezii a o metafoře. V roce 1970 tak došlo k setkání, které mne silně ovlivnilo na dalších padesát let.  O několik roků později byl M. Balabán zbaven státního souhlasu k výkonu duchovenské činnosti a posléze i podepsal Chartu 77. Měl pak povoleno pracovat pouze v dělnických povoláních, včetně práce pro Pražské kanalizace. Přitom přednášel na bytových seminářích, věnovaných kromě jiného jeho celoživotnímu tématu, jímž bylo židovské myšlení a Starý zákon. Kvůli těžké práci začal mít problémy se zdravím, a tak jsem byla ráda, že mu mohu přes svůj kontakt zprostředkovat „lehčí“ práci, uklízení ve Slovanském domě v ulici Na Příkopě. Ale vstupme do „zlatých devadesátých“. M. Balabán začal přednášet a vést semináře na Univerzitě Karlově v Praze, na které mne také zval. Kromě své pedagogické práce a psaní odborných teologických publikací se M. Balabán stále intenzivně věnoval básnické tvorbě. V ní se projevuje jeho nadprůměrná schopnost empatie, dokázal hrát si a kouzlit se slovy, objevovat novotvary. Z dob totalitních jsem již znala jeho básně ze sbírky Hudba pro pozůstalé, která vyšla poprvé v samizdatu v roce 1982. Pracoval zde i s řadou vizuálních experimentů s textem a v neposlední řadě tu byla promítnuta řada jeho bolestných vztahových zkušeností, o nichž psal mimořádně otevřeně. Náš společný zájem o poezii nás sbližoval. Setkávali jsme se pravidelně u něj doma i na dovolených, které se mnou a s mým manželem Václavem Strachotou rád trávil. A také na půdě redakční rady Křesťanské revue, do níž mne M. Balabán jako publicistku přizval. Díky této spolupráci jsme mohli připravit pro výstavu Starý zákon v umění, uspořádanou v roce 1995 ve Strahovském klášteře, část věnovanou literárním ohlasům Starého zákona. Byla to náročná práce, která nás však hluboce vtáhla a nakonec vyústila i v knihu Ohlasy Starého zákona v české literatuře 19. a 20. století (1997). Tato kniha byla představena i na univerzitách v zahraničí. Posléze jsme věnovali pozornost i druhé části Bible a napsali knihu Biblický třpyt v české poezii XX. století – Ohlasy Nového zákona (2007). M. Balabán byl v 60. letech členem starozákonní překladatelské skupiny, připravující český ekumenický překlad Bible. Jeho celoživotní láskou se stala Píseň písní a její básnické interpretace. Sám ji potom osobitě přebásnil pro knihu Píseň písní v českých překladech 15. – 21. století. Milan Balabán byl výjimečnou osobností. Hledající čerpali z jeho hřiven, z charismat, jimiž byl obdařen. Probouzel v lidech touhu po nejvyšších hodnotách, po transcendentnu.

Olga Nytrová a Václav Strachota

Autor: Jaroslava Pechová, Olga Nytrová a Václav Strachota

Foto: archiv

Pražský komorní balet se od pondělí 30. března připojuje k vysílání záznamů vybraných inscenací na Mall.tv. Dnes v 17 hodin uvede autorské představení „Kytice“  choreografa Petra Zusky s hudbou Ondřeje Brouska.

V klidu domova  však můžete  prožít i další kulturní zážitky z celého světa, které najdete na odkaze:

https://goout.net/cs/kultura-online/kultura-online/ltdof/+lvnhq/

Kytice

Erbenova sbírka veršovaných balad Kytice patří k pokladům české poezie a literatury. Je to souhrn obrazů a příběhů, které jsou povětšinou prodchnuty náladami a situacemi lyrickými, melancholickými, ale i temnými a děsivými. Přestože nám nemálo z balad ve svém konci nabízí jen tratoliště krve a slz, pocit z díla jako celku je přece jen trochu jiný. Jakýsi odraz ode dna, kdy tušíme, že po noci přijde zase den, žal bude vystřídán radostí a že smrt a zánik jsou neodmyslitelným podhoubím pro život nový. A přeneseme-li se konkrétněji ke struktuře jednotlivých balad, nemůžeme rovněž nevnímat jistou archetypální trojici: Vina – Trest – Vykoupení.

Nové taneční divadlo Petra Zusky se opírá především o symboliku výše zmíněného. Je inspirováno sedmi, respektive deseti konkrétními básněmi sbírky, nepůjde však o jejich divadelní převyprávění. Někdy se jedná jen o malou „esenci“, jindy zase o drobnou „úpravu“ dotyčné dějové linie, za účelem vzájemného prolínání a symbolických návazností mezi baladami.

Autor: Jaroslava Pechová, Alexandra Hejlová

Foto: Divadlo na Vinohradech

28. březen – Den učitelů. V roce 1955 byl vyhlášen  československou vládou na výročí narození Jana Amose Komenského jako morální ocenění práce pedagogů.  Ministerstvo školství  tento den uděluje Plakety Jana Amose Komenského pro nejlepší učitele v České republice.  Toho nejúspěšnějšího a nejoblíbenějšího zase oceňuje v anketě Zlatý Ámos letos  již podvacáté  Občanské sdružení Klub Domino, Dětská tisková agentura. Kdybych takový titul udělovala já, měla bych veliké dilema. Mými školními léty prošlo několik nezapomenutelných učitelů.  S některými mám kontakt dodnes.  Občas se scházíme v cukrárně na rakovnickém náměstí, abych jim vyjádřila svoje poděkování. Paní učitelka Gayerová, Buchalcevová, Plamitzerová a pan učitel Klik, to jsou ti, kteří mě správně nasměrovali na cestu životem a včas přesvědčili, že škola je opravdu základ života. Ještě na jednoho učitele však s láskou vzpomínám. Stála jsem na pódiu v Branově u řeky Berounky a vítala účastníky Pochodu krajem Oty Pavla, na který mě každoročně pořadatelé – jako rodáka z Rakovnicka – zvou.  „Mohla byste zavolat našemu dědovi?“ přistoupila ke mně mladá žena. „Chtěl si vás přijít poslechnout, jenže má zápal plic. Horečky musí vyležet, už je mu osmdesát tři let.“ A podala mi mobilní telefon. „Kdopak je váš dědeček a co mu mám povědět?“ byla jsem udivená. „Jmenuje se Vladimír Mayer – a učil vás v první třídě.“ Kde jsou ty časy, kdy jsem šlapala s taškou na zádech do kopce na konec lipové aleje ke škole v Petrovicích u Rakovníka, kde jsem tehdy s rodiči a sestrou Helenkou bydlela.  Na školní začátky vzpomínám s láskou a  na svého prvního učitele obzvlášť.  Byl to právě on, kdo stál na počátku mé literární tvorby. Seznámil mě přece s abecedou, naučil napsat první písmenko, přečíst první slova a z jeho rukou jsem pak na konci školního roku dostala první vysvědčení, na kterém byly od shora dolů samé biče.  Samozřejmě jsme se domluvili na osobním setkání. Přišel ve svátečním obleku a přinesl mi růži. I já ho překvapila. Z kabelky jsem vylovila vysvědčení, na kterém byl jeho podpis.  Prohlédl si ty samé jedničky, pak bez váhání vyndal s náprsní kapsy pero a na vysvědčení napsal: PLATÍ I V ROCE 2015. Každému bych přála potkat takového kantora.  Komenský, který je považován za zakladatele moderní pedagogiky a vysloužil si přízvisko Učitel národů řekl: „Jediným učitelem hodným toho jména jest ten, který vzbuzuje ducha svobodného přemýšlení a vyvinuje cit osobní odpovědnosti.“ V našem školství o takové pedagogy není nouze.  Za jejich práci jim patří – nejen v den jejich svátku –  poděkování.

Autor: Jaroslava Pechová

Foto: neznámý autor

„A FRIEND IN NEED IS A FRIEND INDEED“, český překlad:  V nouzi poznáš přítele.  Je to nepopsatelný pocit přesvědčit se, že ona lidová moudrost je pravdivá.  Teď, v nelehké době, která se dotýká každého z nás, si uvědomujeme soudržnost, podporu a projevy přátelství na každém kroku. Projevují se mnoha způsoby.  Každý zaručeně potěší. Já například dostala mail, který byl adresovaný i dalším členům Obce spisovatelů ČR. Psala nám jedna z nás, spisovatelka Hana Mudrová:  „Vážení a milí přátelé,  už jsem obšila rouškami celou rodinu a teď myslím na vás.  Máte je všichni? Mají je vaši kolegové a přátelé, kteří si je nemohou sami ušít nebo obstarat? Napište, komu chybí.  Podle možností vyhovím.  Jdu šít. Hana.“ Za dva dny jsem měla balíček roušek v poštovní schránce. Odkládám šátek, do kterého jsem se vždy zamotala, když bylo nutné vyjít z domu, a zařazuji se mezi správně zarouškované obyvatele naší země. Naštěstí už jsme všichni disciplinovaní a roušky nosíme.  Pokud by se objevil na ulici někdo bez ní, vypadal by jako bílá vrána. V prvních dnech působily tváře ve sněhových rouškách na televizní obrazovce i v ulicích jako ze sci-fi filmu a vyvolávaly v nás mnohdy úzkostné pocity. Proč bychom se však měli nechat zdeptat něčím, co má smysl, co nám pomáhá? Vynalézavý český člověk, který má i šikovné ruce a ještě k tomu smysl pro humor – tatínek by řekl i fištrón v hlavě,  má teď šanci předvést se. Šije celý národ a pouští přitom na nejrychlejší obrátky svoji fantazii. Ulice jsou  plné roušek s puntíky, proužky, kytičkami, medvídky, sluníčky, srdíčky.  Děvčice na jižní Moravě si roušky pestrobarevně vyšily, aby se jim hodily ke slováckému kroji, muž s červeným motýlkem pod bradou  má roušku stejně červenou, dáma zase ve shodném barevném ladění  jako svůj klobouk. Ani politici se nevymykají tomuto trendu. Slovenská prezidentka při příležitosti jmenování vlády měla roušku v barvě šatů, ministr dopravy si k vystoupení v České televizi vybral roušku s obrázky vláčků a autíček, ministryně financí s barevnými ciframi. Zato představitel Pirátů, který před kamerami vystoupil v černé roušce s bílými lebkami a překříženými hnáty, mě značně zaskočil. Byl to kdysi symbol pirátů, námořních lupičů – postrachu obchodních lodí, a tak  zrovna v dnešní době, kdy jde o zdraví a mnohdy i o život,  mi zrovna tento motiv nepřipadal  vtipný.  Držme se,  jak to jde, nejen veselých barev ale především empatie a optimismu, vzájemně se podporujme a nezapomeňme i na úsměv. S úsměvem jde přece všechno líp.

Autor: Jaroslava Pechová

Foto: autor neznámý

I pražské Divadlo Ungelt poznamenala současná koronovirová situace a i ono muselo přestat hrát. Aby diváci o spojení s oblíbenou scénou nepřišli, rozhodl se její zakladatel a ředitel Milan Hein pro spojení online prostřednictvím facebookových stránek divadla. Už ve čtvrtek 26. března ve 20.00 odstartuje první část projektu nazvaného Než budeme zase hrát.

“Po čtyři večery divákům přímo z našeho divadelního klubu nabídneme čtení z knihy Milana Heina a Miloše Kopeckého Co za to stálo…, ve kterých její spoluautor a náš principál zavzpomíná na setkávání s legendárním českým hercem, jež před 25 lety vyústilo až k založení Ungeltu. Zároveň prozradí, jak kniha vznikala a podělí se o vzpomínky, o kterých doposud nemluvil,” slibuje umělecký šéf divadla Pavel Ondruch s tím, že Milan Hein zároveň odpoví na dotazy diváků zaslané přímo na facebookový profil divadla.

Čtením na pokračování divadelníci ale své aktivity teprve začnou. V dalších týdnech plánují odvysílání záznamu veleúspěšného muzikálu Touha jménem Einodis s Martou Kubišovou a Anetou Langerovou a připravuje se i série talk show, do níž si Milan Hein pozve zajímavé osobnosti spojené s Ungeltem.

A protože i Ungelt současná situace ohrožuje finančně a výpadek pro něj může být fatální, publikum bude moct finančně přispět a chod divadla podpořit. “Stále věříme, že před pandemií koronaviru ubráníme nejen sebe, ale také vše, co jsme s úsilím dlouhá léta budovali. Divadlo Ungelt je na divácích životně závislé. Není-li možné hrát, ať už na kamenné scéně nebo na zájezdech, nedokážeme udržet tým svých věrných spolupracovníků,” žádá pokorně o pomoc Milan Hein. Cesty, jak divadlo podpořit, najdou zájemci na divadelním webu www.divadloungelt.cz.

Ukázka z knihy Co za to stálo…

Milan Hein: Pane Kopecký, vy jste se před chvílí vyčítavě zmínil o tom, že vás obsazovali především do komediálních rolí. Vás to skutečně mrzelo? Úspěšná komediální role má přece okamžitý a divácky nejvděčnější ohlas.

Miloš Kopecký: Počkejte, já jsem to říkal jinak. Říkal jsem, že mě mrzelo, že jsem byl obsazovaný jenom do komediálních rolí. Na tom je důraz, na tom slůvku jenom. Kdyby ty komediální role, kterých se mi dostalo, byly ještě sem tam proloženy rolí nekomediální, úplně jiné povahy a úplně jiného druhu, tak teprve pak by to bylo to pravé kokosové. Ale když vás dají do šuplíku komika, to je tragédie. To je konec. To prostě oklešťují váš talent.

Foto: Divadlo Ungelt

Il silenzio, v doslovném překladu „ticho“ nebo „klid“ – a v našich končinách Večerka. Autorem instrumentální skladby pro trubku je italský hudební skladatel a dirigent Gaspare Luigi Pacifico Spontini.  Narodil se roku 1774 v malé obci Maiolati v provincii Ancona,  která si později připojila ke svému názvu skladatelovo jméno –  Spontini.  Původně se měl stát knězem, ale jeho mimořádný hudební talent ho přivedl na neapolskou konzervatoř Conservatorio della Pietà dei Turchini. Zanedlouho se stal operním skladatelem. Brzy se jeho komorní opery hrály na předních italských scénách – v Římě, Benátkách, Palermu, Neapoli, Florencii, ale později prosluly v celé Evropě. Jeho Il Silenzio však v různých úpravách zná celý svět. Na věhlasných koncertních pódiích hrají podmanivou skladbu hvězdy zářící na hudebním nebi, jako jsou např. Andre Rieu, Adrian Sailor, Melissa Venema, Nina Rosso, Hans Folkert. Teď se však rozezněla nad střechami Uničova, moravského městečka v Olomouckém kraji. Starosta Radek Vincour stál na ochozu radnice se svojí trubkou a hrál svým spoluobčanům slavnou Večerku, aby v nich ukolíbal obavy z epidemie, která vtrhla do města. Svým počinem v lidech opravdu probudil odhodlání a sílu překonat to těžké období a také naději, že se lepších časů dočkají brzy.  Otevřeli svá oka, stáli v nich jako uhranutí a poslouchali tóny, co se vznášely povětřím. Když starosta dohrál, nastalo ticho.  Ale jen na zlomek vteřiny.  Pak zabouřil potlesk. Starosta si ho opravdu zasloužil.  Potlesk si však zaslouží i obyvatelé Uničova, ale také Litovle a všech vesnic uzavřených před koronavirem, kteří teď na Olomoucku prožívají nelehké dny.

Autor: Jaroslava Pechová

Foto: Olomoucký deník