„Zda ještě vzpomínáš na město s modrou věží, kdy celou noc jsme duše provázeli, ty moji k pivovaru, já tvoji k vodárně…“ napsal Bohumil Hrabal v etudě Obraz v umývadle (Poupata) svoje vzkázání příteli Karlu Maryskovi.
Skutečně – domek, kde Maryskovi bydleli, č.p. 431, najdeme přímo naproti nymburské secesní vodárně. Domek koupil Karel Marysko starší v roce 1893 od Kateřiny Lašové. Vázala se k němu kuriózní povinnost: vařit kávu pro příslušníky nymburského dragounského pluku, který měl v sousedství kasárna. Zda ji Maryskovi plnili, není již známo, ale vzhledem k tomu, že dragouni z města natrvalo odešli v roce 1896, po třech letech od přistěhování jim tato povinnost zanikla.
Nicméně, Karel Marysko, muzikant a básník, nejbližší přítel spisovatele Bohumila Hrabala, se nenarodil v Nymburce, nýbrž v Třebechovicích pod Orebem, a to 29. března 1915, tedy před sto pěti lety. Jeho matka tam byla tehdy na návštěvě. On sám se ale vždy považoval za pravověrného Nymburáka.
Hře na housle se učil u otce, městského kapelníka a učitele hudby, na klavír v nymburské hudební škole u ředitele Oskara Baťka. Absolvoval pražskou konzervatoř (1929–1936), violoncello u Bedřicha Jaroše, mistrovskou školu (1945) u Ladislava Zelenky. Krátce studoval i kompozici u Rudolfa Karla. V letech 1935–1942 učil na Měšťanské hudební škole v Nymburce, poté v Čáslavi.
V době druhé světové války byl členem Studia mladých při divadelním souboru Hálek – zajišťoval hudební složku nastudovaných představení.
V letech 1943–1973 byl cellistou orchestru pražského Národního divadla, s přestávkou totálního nasazení na konci války v továrně Junkers /…dělám zde – „verkšusáka“ (To jsou ty, co fackujou dělníci!)“/. V letech 1960–1961 hrál v symfonickém orchestru v Havaně, 1973–1977 ve Stavangeru v Norsku. Po návratu působil ve Smetanově divadle v Praze (1978–1982) a krátce jako host v lázeňském orchestru ve Františkových Lázních.
Vedle hudby se od studentských let zajímal o poezii a výtvarné umění. Jeho literární tvorbu ovlivnilo právě celoživotní přátelství s Bohumilem Hrabalem. Spolu s ním vyhlásil a propagoval směr neopoetismus. Časopisecky nepublikoval, jeho básně a prozaické texty vyšly převážně posmrtně.
Karel Marysko se slovem i písmem vyjadřoval velice svérázně. Měl zálibu v archaismech a vynalézavých kombinacích slov a čísel se slovy, rád používal přechodníky. Jeho dcera Maxi Marysko napsala, že „vytvářel koláže ze slov, zaměňuje jejich doslovné významy, přidávaje a ubíraje písmena, aby jim dodal nového, převážně pohoršlivého významu.“
Osobní korespondenci psal na staré divadelní programy, rozpisy zkoušek, účtenky z restaurací, reklamní letáčky. Jeho humor byl někdy velmi morbidní. Na rub fotografie z doby, kdy vypomáhal v orchestru v motolském krematoriu, na níž se opírá o rakev, napsal verše: „Radujte se, křesťané, krásný čas nám nastane. Na Zemi vše nechejte, do bran Ráje spěchejte. Vesele tam budete jen žít, božskou manu jíst a ambru pít, přejdou všechny bolesti, item chmurné starosti. Spějte, spějte k blaženosti, místa je tam pro vás dosti.“ Obrázky posílal jako pohlednice svým přátelům.
Poslední fotografii, jež ho zachytila na nemocničním lůžku, napojeného na hadičku zavedenou do nosu, rozeslal jako novoročenku s komentářem: „Jak si pan Marysko dává ve špitále do nosu.“
Jako student vypomáhal často v otcově kapele a provokoval ho tím, že naznačoval pohybem ruky vousatou bradu, když na pult přišla skladba, kterou on považoval za „veteš“. Přijímal i účinkování v jiných souborech, ale nabídky, které mu nevyhovovaly, odmítal s tím, že nemá čas, neboť jde „smýkati prodanou nevěstku“. Odmítl spolupráci jisté dámě, které se nedařilo při nácviku operetní písničky: „Milostivá, kurvíte to, až to hvízdá!“
Jindy naopak opravoval výrazy v hovorové řeči běžně používané. Ve slově „štamprdle“ mu znělo nemorálně ono …prdle, nahradil ho tedy slovem „štamhýždě“. Vulgární „hovno“ přeložil jako „finální produkt metabolismu“. Považoval za přisprostlý i název emigrantského mužského sboru „Donští kozáci“, protože evokuje neslušný výraz označující ženská ňadra, slušnější jsou tedy „Donští ňadráci“. Městečko Spálené Poříčí překřtil na „Zkrematorované Prdřičí“, podobně Poříčanům říkal „Prdříčany“. Polévce říkal „poblívka“, kašlání „vyhlenit se“, šel-li do zaměstnání, pak do „Nádorního divadla“. Na fotbalovém zápasu nymburského klubu Polaban vykřikl divák vedle něho stojící na rozhodčího: „Jak to pískáš, Honzo blbej?!“ Karel ho pokáral slovy: „Pane, proč lajete mu hloupých Janů?“
Asi z roku 1965 je dopis (nikdy svoji korespondenci nedatoval), v němž se zmiňuje o svém zdravotním stavu: „Vážení a milí, snad Váš boltec Vám zachytil a zvukovod Váš chvěním bubínku o kovadlinku a třmínek excitoval vibračně zvěsti o mé migraci a všech syndromech, komplexích, traumatech a asociacích vzniklých. Také snad víte, že jsem se stal nedobrovolným hostitelem virů kýs, které polykáním a požíváním pulvisů mnohých až doposud ve stavu letentním udržuji. Mimo to mám nohy. Nejprve jsem měl jen jednu nohu a teď se děsím, že mám už i druhou, postiženou dekalcifikací (což hrubě porušuje a přímo zamezuje fikaci), což je proces velmi zdlouhavý a nepříjemný.“
O svém básnění napsal: „Vyexkrementoval jsem něco literek, ony pak, na scriptálním aparátu naklepané, ses3´hal jsem nůžkami, arabskou gumou napatlal a o5 v pořadí jiném na bumážku připlácl, čímž báseň jsem vytvořil.“
Svůj přístup k tvorbě velmi hezky charakterizoval v úvodu k Emočnímu diáři (1966): „…Také jsem žádné neměnil, nepuléroval, necídil a necizeloval. Proto najdete zde sloky nejen špatné a slabé, ale i velmi špatné a velmi slabé. Ale najdete-li jeden každý z Vás alespoň tři básně, které ve své shovívavosti uzná, poslání jejich bude naplněno.“
Celé souborné dvanáctisvazkové vydání jeho díla vyšlo v letech 1995–1996 v nakladatelství Pražská imaginace. Je autorem klavírních a orchestrálních skladeb, hudby k činohrám.
Zemřel 23. listopadu 1988. Když se s ním Bohumil Hrabal nad jeho rakví loučil, prohlásil, že „byl zatoulaným andělem, za kterým se sypalo peří“.
Autor: Jan Řehounek
Foto: artbook.cz
