Autor: Artstar admin

Strážmistr Jaroslav Šiktanc z četnické stanice v Hradci Králové byl za svou pomoc Červenému kříži císařským zmocněncem pro Červený kříž v prosinci roku 1915 dekorován mírovou bronzovou Čestnou medailí Červeného kříže. Toto vyznamenání zřídil císař František Josef I. v roce 1914 u příležitosti 50. výročí podpisu Ženevské konvence. Na jejím základě došlo ke vzniku Společnosti Červeného kříže.

Dekret o udělení medaile Červeného kříže

Udělená medaile je z pozlaceného bronzu, oválného tvaru a tvoří ji dva andělé držící smaltovaný štít s červeným křížem v bílém poli. Ve spodní části je nápis „PATRIAE AC HVMANITATI“ (Vlasti a lidskosti). Na rubové straně jsou uvedeny letopočty 1864 a 1914. Stuha medaile je bílá se dvěma červenými pruhy na okrajích. Medaile byla strážmistru Šiktancovi připnuta vedle Vojenského služebního kříže III. stupně uděleného za VI. let služby císaři.

Strážmistr Šiktanc rakouská extrovní

Již druhý rok trvající válka byla provázena nedostatkem všeho, včetně potravin, a s tím souvisejícím hladem. Na četnickou stanici v Hradci Králové ráno 12. února 1916 oznámil rolník Josef Pavlík z Kuklen, že mu v noci bylo z chléva ukradeno tele.

Strážmistr Šiktanc se vyzbrojil a vydal se do Kuklen za účelem pátrání po pachateli činu. Tele bylo dle sdělení okradeného rolníka ve chlévě, který byl součástí obydlí. Dalo se do něj vcházet jak, z předsíně, tak i ze dvora. Dveře do dvora byly zajištěny jednoduchou zástrčkou. Když rolník přišel časně ráno, jak bylo jeho zvykem, do chléva, našel dveře do dvora pootevřené. Tele ve chlévě nebylo.

Pouhým pohledem bylo strážmistrovi jasné, že pachatel zvenku, zřejmě za použití nože, odjistil zástrčku. Poté se již snadno dostal do chléva. Na zmrzlém sněhu bylo vidět, že odcizené tele vedl přes dvůr na zahradu a tudy pokračoval dále na pole. Asi po kilometru chůze, po vcelku zřetelných stopách zvířete vedoucích směrem k obci Vlčkovice, došli na místo. Zde bylo tele poraženo a vyvrženo.

Kromě stop krve a vyvržených vnitřností strážmistr na místě nalezl několik malých opálených zápalek z červeného dřeva. V době válečného nedostatku, kdy byl nedostatek i obyčejných zápalek, byly červené zápalky tuplem nedostatkovým zbožím. Tudíž červené zápalky by mohly být užitečnou stopou k pachateli činu.

Po návratu na četnickou stanici začali všichni královéhradečtí četníci hledat prodejnu, kde byly k dostání červené zápalky. Toho dne však pátrání zůstalo bezvýsledné. Při večeři se samozřejmě rozprávělo o červených zápalkách. Ani náruživí kuřáci z řad četníků však nevěděli, kde by mohly být k dostání červené zápalky.

Druhého dne byl strážmistr Šiktanc předvolán coby svědek ke královéhradeckému krajskému soudu. Cestou se neopomněl zastavit v blízké prodejně tabáku. Zde zjistil, že trafikantka prodala před několika dny krabičku malých červených zápalek, neboť momentálně neměla levnější obyčejné zápalky. Prodavačka se přesně pamatovala, že kupující, muž středního věku býval vězněm u krajského soudu, neboť donedávna chodíval v pracovním oddíle vězňů pracujícím někde v okolí.

To strážmistru Šiktancovi úplně stačilo. Cítil, že je na stopě pachateli krádeže telete spáchaného v nedalekých Kuklenách. Od inspektora věznice zjistil, že před třemi dny byl po odpykání trestu propuštěn Karel Koudela z Urbanic, poněkolikáté trestaný pro krádeže. Dále inspektor strážmistrovi sdělil, že Koudela byl spolu s ostatními méně nebezpečnými trestanci zařazován do pracovního oddílu, který chodil vypomáhat na velkostatek do Kuklen. Jelikož jsou Vlčkovice ve směru od Kuklen na Urbanice, podezření na Koudelu sílilo.

Po podání svědecké výpovědi u krajského soudu se strážmistr Šiktanc zastavil v četnických kasárnách, aby se plně vyzbrojil. Spolu s výpomocným četníkem, přiděleným od královéhradeckého posádkového velitelství, se vydali do Urbanic.

V domku rodiny Koudelových byl zastižen kromě Karla Koudely i jeho otec Jan Koudela. Jelikož se nedávno propuštěný trestanec nechtěl znát ke krádeži telete, přistoupili četníci k provedení domovní prohlídky. V kapse saka Karla Koudely byla nalezena krabička se zbytkem malých červených zápalek. To byl první usvědčující důkaz. V komoře domu nalezli maso z telete, a na půdě dokonce staženou kůži ze zvířete.

Karlu Koudelovi bylo zřejmé, že nemá význam zapírat. Přiznal se, že při práci na kuklenském velkostatku sousedícím s domkem rolníka Pavlíka zjistil, že Pavlíkovi mají tele. Obhlédl si situaci a ještě téhož dne, co byl propuštěn z věznice, se vypravil do Kuklen ukrást Pavlíkovic tele.

Na poli ho čekal jeho otec. Společně tele porazili a vyvrhli. Při čekání starý Koudela kouřil. Na místě odhozené použité červené zápalky je prozradily. Mladý Koudela je koupil ihned po propuštění z věznice. Netušil však, že se do ní tak rychle vrátí.

Za přítomnosti obecního starosty byly Josefu Pavlíkovi předány zbytky masa jeho telete a stažená kůže. Dle kůže zvířete Pavlík s určitostí poznal, že se jednalo o jeho tele, které zakoupil na podzim předchozího roku.

Správce věznice krajského soudu se nestačil divit, koho mu to četníci přivádějí. Návrat ani ne před týdnem propuštěného trestance, i s jeho otcem!

Karel Koudela byl udán pro zločin krádeže ve smyslu § 176 trestního zákona, neboť si kradení vzal jako zvyk. Jeho otec Jan Koudela, v minulosti rovněž opakovaně trestaný pro majetkovou trestnou činnost, pro pomoc po spáchání zločinu krádeže ve smyslu § 6 trestního zákona.

Strážmistr Šiktanc po návratu do četnických kasáren zapsal do přehledu docílených úspěchů objasněný zločin, který se podařilo vyřešit díky třem červeným zápalkám pohozeným spolupachatelem.

Oba zatčení napříště nebyli voděni na práci mimo věznici, aby neměli příležitost připravovat se na spáchání dalších krádeží.

Odsouzení pro zločin zachránilo Karla Koudelu i jeho otce před narukováním. Tím jim s velkou pravděpodobností zachránilo život. Vojenská správa totiž nehodlala v řadách armády trpět několikrát trestané osoby. Raději je superarbitrovala nebo činila kroky k jejich opětovnému odsouzení, byť za sebemenší přestoupení zákona. Tímto nešťastným opatřením byli oproti celé společnosti trpící válečnými úspornými opatřeními, zločinci v plné síle. Na rozdíl od početně oslabených bezpečnostních složek …

 Obálka knihy Za císaře pána     

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého Za CÍSAŘE PÁNA, vydané nakladatelstvím Jindřich Kraus –  Pragoline,www.jindrichkraus.cz .  Kniha je k dostání na www.megaknihy.cz a byla vydána i v elektronické podobě, která je k dostání na www.kosmas.cz.  Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cznebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

Autor:     JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Foto:      archiv  JUD.r. Michal Dlouhý, Ph.D.

Všichni posluchači školy četníků na zkoušku se v rámci předmětu Nauka o zbrani a střelbě po dobu dvou hodin týdně dopodrobna seznamovali s četnickou karabinou, která byla nejdůležitější zbraní výkonného četnictva.

Předpis o zbraních a střelbě četnictva

U doplňovacího oddělení zemského velitelství četnictva pro Čechy v Praze byl vyučujícím tohoto předmětu nadporučík výkonný Karel Pokorný, autor Předpisu o zbraních a střelbě četnictva, který na svůj oblíbený předmět kladl náležitý důraz. Posluchači třídy B, výuky zahájené 1. září roku 1929, samozřejmě nemohli být výjimkou.

Škola pro výcvik četníků na zkoušku v Praze 1929

Nadporučík výkonný Pokorný měl již po řadu let přezdívku „háčky – páčky“, což byly dvě z nekonečné řady součástí četnické karabiny vzor 95, který musel každý posluchač naprosto přesně znát.

Četníka na zkoušku Emanuela Macourka, který ve volných chvílích rád sepisoval verše, to podnítilo, natolik, že o popisu služební karabiny napsal rozsáhlou báseň:

Popisovat máš-li pušku,

hned nahoře vidíš mušku,

doleji na hlavni sedí

obě bočnice od hledí;

uvnitř hlavně rýhy, pole

nábojní komora dole.

Miřidla jsou samé páčky

pera, klapky šroubky, háčky…

… jenže pěkná bočnice,

staví „aufsatz“ nejvíce.

Na závěru v pravo klika

co se za ní rukou chytá,

samej žlábek, lišta, dráhy

závorník, ozuby – dláhy,

opěrka a úderník,

drápek, křídlo – zápalník.

Pouzdro to je vždycky díra

na tohle je ovšem míra

lišty, drážky jsou v něm jistě

potom dole nábojiště,

dírka pro pojistku malá

úderníček zdrží sama.

Na spouštění dej si bacha

to je samej ozub – páka,

kolíček – prižinka – dřík

přiohnutej úderník.

Schránka je jak stará pana

v předu, v zádu zohýbaná

až se do lučíku kroutí

jazýček už ji nermoutí…

postranice už má z plechu

jen zdvihač by v našem cechu

uplatnil se mnohým hnedle

při útoku, když jsou vedle.

Autor básně však měl smůlu, neboť list, na kterém byla napsána, mu upadl pod lavici a pan učitel nadporučík výkonný Karel Pokorný jej sebral, neboť se domníval, že se jedná o nepovolený tahák. Pozorně si text přečetl, a jelikož se mu báseň zalíbila, tak ji jako věc nepřípustnou ve výuce zabavil.

Při závěrečných zkouškách četník na zkoušku Macourek samozřejmě dostal otázku Popis hlavních částí četnické karabiny vzor 95. Ve své odpovědi přesně odrecitoval znění § 2 Předpisu o zbraních a střelbě četnictva, podle něhož jsou hlavními částmi četnické služební karabiny“ hlaveň, hledí, závěr, podavač, pažba s nadpažbím, kování, bodák a potřeby k čištění a údržbě zbraně. Dále na učitelovu podotázku podrobně popsal závěr.

Četnická karabina vzor 95

Obálka knihy Četnické pohádky pro dospělé

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÉ POHÁDKY PRO DOSPĚLÉ, vydané nakladatelstvím Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců a nawww.megaknihy.cz  a byla vydána i v elektronické podobě, která je k dostání nawww.kosmas.cz.  Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webuwww.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Na četnické stanici Vulichovce spadající pod okresní četnické velitelství v Terešvě měli od počátku jejího obnovení pod československou správou problémy s vařením pro mužstvo. Ve vesnici i v jejím okolí marně páni četníci sháněli ženu odpovídající požadavkům kasárního předpisu pro československé četnictvo, a která by jim byla ochotna vařit. Problém veliteli četnické stanice vrchnímu strážmistru Františku Mentovi nepomohl vyřešit ani okresní četnický velitel nadporučík výkonný Josef Pisk.

Vrchní strážmistr Menta tedy vyřešil problém po svém. Přesvědčil v létě roku 1922 svoji manželku, aby se spolu s jejich malým synem přestěhovala z Čech za ním na Podkarpatskou Rus a vařila pro něho i pro jeho podřízené.

Osazenstvo četnické stanice

Výsledky se rázem dostavily a mezi českým úřednictvem se záhy rozkřikla pověst o kuchařském umění paní vrchní strážmistrové. Jak notář, tak i učitel byli vzati na milost a bylo jim povoleno stravovat se v četnických kasárnách.

Jako první chod uvařila paní Mentová zadělávané maso s houskovými knedlíčky. Strážmistr Jan Kaláček, který byl známým šprýmařem, na dotaz nových strávníků, co že to jedí za maso, suverénně odpověděl, že je to srnčí, které odstřelili v okolních lesích. Paní vrchní strážmistrová to zaslechla a legraci samozřejmě nezkazila. Ve skutečnosti se jednalo o telecí maso. Pan notář od té doby svým známým vypravoval, že se na četnické stanici znamenitě vaří a že zde každý týden mají srnčí. A nikdo z osazenstva četnické stanice se to notáři nesnažil vymlouvat.

Četník před kostelem

Při jednom z dalších obědů, kdy se samozřejmě opět podávalo „srnčí“, vyprávěl strážmistr Kaláček spolustolovníkům dva roky starou příhodu, jak eskortoval krávu.

Bylo to v roce 1920, krátce po obsazení zakarpatska československou správou, kdy byly následkem poválečných poměrů na venkově konány rekvisice dobytka pro zásobování měst. Tehdy sloužil na právě obnovené četnické stanici v Terešvě, která obdržela od tamního politického úřadu příkaz konat v nedaleké obci asistenci výkupnímu komisaři při výkupu krávy určené k porážce a postarat se, aby byla vykoupená kráva na 15 hodinu dopravena na 3 kilometry vzdálené nádraží k nakládce.

Majitel dvora byl několikrát úředně vyzván k dodání vykoupené krávy, avšak úřední výzvy neuposlechl. Úkolem četnictva spolu s výkupním komisařem bylo zajistit výkon rozhodnutí úřadu.

Dvojice četníků se spolu s výkupním komisařem vypravila do uvedeného dvora, avšak chlévy byly prázdné. Veškerý dobytek se pásl na vzdáleném strništi. Pastýř označil vykoupenou krávu a nyní šlo o to, jak krávu dostat na hodinu chůze vzdálené nádraží. Přitom četníci věděli, že při asistenci výkupnímu komisaři nemají v žádném případě „přikládát ruku“, avšak pouze zajišťovat ochranu úřednímu orgánu. Pastýř krávu několikrát chytil za rohy, ale ta se mu vždy vytrhla. Začal tedy pomáhat i výkupní komisař a společně s pastýřem honili krávu. Po chvíli marných pokusů se podařilo uvázat krávě kolem rohů provaz a nyní jen zbývalo dopravit ji na nádraží k nakládce. Kráva však škubla hlavou, hodina zadkem a pastýř leknutím provaz pustil. Po další době se ji podařilo i za pomoci četníků zahnat do chléva a zde ji na rohy uvázat druhý provaz. Kráva se zprvu nechala klidně vyvést ze chléva, ale na dvoře se opět vytrhla pastýři z ruky a držel ji pouze četnický strážmistr, který ve snaze, aby kráva opět neutekla, byl utíkající krávou povalen a vláčen po zemi loužemi a blátem až se kráva zastavila na louce a začala se zde klidně pást na jeteli. Splnění úředního nařízení už bylo ohroženo. V tom přišel pastýř se spásnou myšlenkou, přivázat krávu k volovi a odvést ji i s volem na nádraží. Kráva skutečně za volem klidně šla tak se „eskorta“ krávy konečně podařila. Kráva byla dopravena na nádraží necelých pět minut před příjezdem vlaku. Zpátky do domovského chléva šel vůl bez jakýchkoliv problémů.

Splnění úkolu bylo vykoupeno, oděrkami a modřinami četnického strážmistra a roztrhaným a od bláta ušpiněným služebním stejnokrojem a ze strany kolegů posměchem.

                                        Zadělávané maso

Rozpočet: 14 dkg tuku, kořenová zelenina, 1 kg telecího masa, sůl, 7 dkg mouky, květ muškátového oříšku a květák.

Předpis: Rozpustíme polovinu tuku, přidáme na plátky nakrájenou kořenovou zeleninu a na kousky nakrájené osolené maso a vše dusíme do měkka. Pak zasmažíme světlou jíškou vyrobenou z druhé poloviny tuku a z mouky a okořeníme květem muškátového oříšku. Do omáčky zamícháme ve slané vodě uvařený a na růžičky rozebraný květák a uvařené houskové knedlíčky.  

                                        Houskové knedlíčky

Rozpočet: 15 dkg tuku, sůl, 20 dkg strouhané žemle, 4 vejce a 5 lžic mléka.

Předpis: Utřeme tuk se solí, přidáme vajíčka a strouhanou žemli navlhčenou v mléce. Uděláme jeden knedlíček a uvaříme ho na zkoušku. Teprve pak vaříme ostatní knedlíčky.

Obálka knihy Četnická kuchařka

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého Četnická kuchařka, vydané nakladatelstvím Jindřich Kraus – Pragoline www.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců a na www.megaknihy.cz  a byla vydána i v elektronické podobě, která je k dostání na www.kosmas.cz.  Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Horké letní počasí počátkem srpna roku 1932 bylo doprovázano řadou požárů, které s sebou nesly značné škody jak na úrodě, tak i na ostatním majetku. Úkolem četnictva bylo zjistit příčinu požáru a v případě jeho úmyslného založení vypátrat a usvědčit žháře. Svůj význam mělo i to, zdali pachatel, který zapálil svůj majetek s cílem získat vyplacení pojistky, přitom vydal v nebezpečí ohně cizí majetek či nikoliv. Ve druhém případě se totiž nejednalo o zločin žhářství, nýbrž o zločin podvodu.

Kancelářský pomocník kutnohorské pátrací stanice štábní strážmistr Stehlík v polovině srpna 1932 mimo jiné registroval již pátý případ založení ohně v obci Kaňku u Kutné Hory. Zvláštností těchto případů bylo, že neznámý pachatel vždy předem anonymním dopisem oznámil, kde a v některých případech dokonce i ve kterou dobu bude na Kaňku hořet. Způsobené škody šly do statisíců.

Kancelářský pomocník při práci

Na případ, který samozřejmě neušel pozornosti tisku, který se v době takzvané okurkové sezóny, chytal doslova všeho, vyrazil automobil pátrací stanice řízený štábním strážmistrem Králem a jeho osádku tvořili praporčík Novotný a štábní strážmistr Šíma s Adou.

Novinový titulek Řádění paliče na kutnohorsku 

Na kaňkovském náměstí před radnicí oslovil četníky rolník a člen místního zastupitelstva Jan Koláček s tím, že předchozího dne obdržel dopis sdělující jména dvou místních rolníků, u nichž neznámý vyděrač hodlá založit další požár. Jedná se o Jaroslava Šátka a Petra Nováka. Oběma ohroženým to Koláček samozřejmě sdělil. On jako člen místní samosprávy okamžitě zorganizoval dobrovolné požární hlídky, které místní obyvatelé v noční době drží. Obyvatelstvo obce je těmito případy silně rozrušeno a někteří z obyvatel dokonce na noc vynášejí své věci ze stavení do zahrad a na dvorky, aby se v případě založení požáru alespoň něco zachránilo. Tím samozřejně hrozí možnost krádeže uvedených věcí.

Praporčík Novotný zajistil dopis, který byl odeslán z poštovního úřadu Kutná Hora 2, který sídlil v Jungmannově ulici č. p. 492 na kutnohorském Dolejším městě. Ze stejného poštovního úřadu byly odeslány i ostatní vyděračské dopisy adresované obyvatelům Kaňku.

Požáry na Kaňku díky přijatým opatřením ustaly a žádný další vyděračský dopis již nepřišel. To vedlo ke zklidnění situace v obci.

Na četnictvu nyní bylo dopadení pachatele těchto podlých činů. Dopisy byly psány jednou osobou a dle vzhledu písma je pisatelem mladší, manulálně pracující osoba. Přes veškerá opatření spočívající v rozeslání pátracích oběžníků, zjišťování v evidencích pátrací stanice i Ústředního četnického pátracího oddělení v Praze, kde byl již od loňského roku odkomandován pracovník kutnohorské pátračky štábní strážmistr Oppelt, jakož i využívání konfidentů, zůstalo pátrání po pachateli na mrtvém bodě.

Zhruba v polovině září 1932 byl kutnohorskému obchodníku Václavu Lebduškovi na Komenského náměstí č. p. 73 doručen výhružný dopis, v němž byl vyzván, aby na určeném místě, na terasách pod Vlašským dvorem, složil 50.000 Kč.

Obchodník Lebduška se obrátil přímo na pátrací stanici. Dopis byl odeslaný opět z poštovního úřadu Kutná Hora 2 a byl psán stejnou osobou, jako v případě výhrůžek kaňkovským obyvatelům.

Vrchní strážmistr Eidlpes vyslal ke skrytému střežení teras pod Vlašským dvorem praporčíka Novotného a spolu s ním štábního strážmistra Šímu s Adou. Mělo se jednat o rozhraní teras s městem nedávno pronajatými pozemky na vybudování hlavního městského parku. Zřejmě zvýšený pohyb osob, podílejících se na přípravách budování parku, odradil vyděrače k vyzvednutí balíčku s nastříhanými papíry ve velikosti tisícikorunových bankovek, uloženého sem obchodníkem Lebduškou.

Na svátek sv. Václava, ve středu 28. září 1932 ráno, byl vdově Hákové, žijící na Dolejším městě v domě u Jelena v Jungmannově ulici č. p. 487 doručen vyděračský dopis, aby uložila následujícího dne, tedy ve čtvrtek 29. září přesně v 10 hodin večer částku 5.000 Kč Na Rovina. Jelikož je vdova již delší dobu dle pisatele sledována, musí peníze donést osobně a uložit je pod velký kámen za Žižkovým dubem. Jakékoliv upozornění četnictva či místní policie bude mít za následek pomstu s hroznými následky.

Přes svůj věk stále vitální Háková nedala na výhružky pistalete a obrátila se přímo na kutnohorskou pátrací stanici, které předala obdržený dopis. Ten byl odeslán stejně jako všechny ostatní vyděračské dopisy z poštovního úřadu Kutná Hora 2 nacházejícího se v téže ulici jako dům adresátky.

Krátce po poledni byl prostor vojenského cvičiště Na Rovinách obsazen deseti četníky a z pátračky a z místní četnické stanice, samozřejmě se služebním psem Adou a pěti městskými policejními strážníky.

Okresní četnický velitel kapitán výkonný Němec, který byl o případu neznámého vyděrače podrobně informován, se dohodl s kurážnou vdovou Hákovou, na její vlastní návrh, že večer, přesně dle požadavku vyděrače donese na udané místo pouze papírovou obálku s čistými papíry, tedy bez požadovaných peněz. Když se to následně druhý den dozvěděl velitel četnického oddělení v Kutné Hoře major Jaroslav Stukavec, myslel, že zešílí.

Po uložení obálky na požadované místo začalo pro četníky a strážníky takřka nekonečné čekání. Minula půlnoc, poté dlouhé hodiny do rozbřesku a až v pátek ráno, přesně v 6.05 hodin, k pečlivě střeženému místu přišel ze směru od vojenského cvičiště, a nikoliv od Dolejšího města, jak bylo předpokládáno, mladík a zastavil se u Žižkova dubu. V okamžiku když se sehnul k velkému kameni, byla štábním strážmistrem Šímou vypuštěna na volno Ada, která se s chutí zakousla do paže své dlouho kýženě očekávané a vyhlížené oběti.

Než se mladík stačil vzpamatovat z úleku, stál obklíčení četníků a policejních strážníků. Byl v něm zjištěn teprve devatenáctiletý obuvnický dělník, toho času bez zaměstnání. Jan Černý narozený roku 1913, žijící se svými rodiči v Zahradní ulici na kutnohorském Dolejším městě, v těsném sousedství domu u Jelena obývaného vdovou Hákovou.

Po předvedení do kanceláře pátrací stanice byl podroben zkoušce rukopisu, který se na první pohled shodoval s písmem autora vyděračských dopisů.

Při následně provedené prohlídce v bytě rodiny Černých byly nalezeny ve věcech zadrženého obálky a papíry použité při psaní výhružných dopisů.

Na základě výše uvedeného důkazního materiálu byl Jan Černý zatčen a dodán do vazby kutnohorského krajského soudu.

Motivem jeho výhružek a žhářských útoků na Kaňku byla zášť ze ztráty zaměstnání, neboť na jeho místo, které musel nedobrovolně opustit, nastoupil rolnický synek právě z Kaňku. Vyděračské dopisy adresované obchodníku Lebduškovi a poté zámožné vdově Hákové, byly motivovány snahou nezaměstnaného o snadné získání peněz.

Obálka knihy Kutnohorská pátračka opět zasahuje

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého KUTNOHORSKÁ PÁTRAČKA OPĚT ZASAHUJE, vydané nakladatelstvím Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců a nawww.megaknihy.cz  a byla vydána i v elektronické podobě, která je k dostání nawww.kosmas.cz.  Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webuwww.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.