Rubrika: ČTENÍ NA VÍKEND

Na Nový rok 1935 byla kutnohorská pátrací stanice vyžádána okresním četnickým velitelem v Humpolci vrchním strážmistrem Josefem Wimmerem k právě udanému, poněkud zapeklitému případu. Podrobnosti budou sděleny až osobně na místě.

Telefonický požadavek na výjezd pátračky přebíral coby pohotovostní četník štábní strážmistr Král. Ačkoliv mu vůbec nerozuměl, okamžitě zatelefonoval vrchnímu strážmistru Eidlpesovi, neboť se jednalo o požadavek samotného okresního četnického velitele, což nebývá obvyklé.

Velitel pátračky se po vyřízení vzkazu domníval, zdali nejde o opožděný silvestrovský žert. Proto raději osobně zavolal na humpolecké okresní četnické velitelství. Ne, nejedná se o žert a přítomnost pánů z pátračky je skutečně nezbytná.

Automobil řízený štábním strážmistrem Králem vezl do Humpolce velitele pátračky a dále strážmistry Vašíčka a Cimburu.

Autohlídka pátračky po příjezdu do Humpolce

V kanceláři okresního četnického velitele byl dále přítomen velitel četnické stanice v Herálci vrchní strážmistr Rudolf Kořínek. Vrchní strážmistr Wimmer všem přítomným sdělil okolnosti případu.

Dnešního dne ráno se na četnickou stanici v Humpolci dostavil jistý Kučera-Czisingar a oznámil, že Boženě Stanglerové z nedaleké Věže, jde o život. Její švagr, známý šlechtic a velkostatkář Robert Stangler má zájem připravit ji o život. Případ byl okamžitě oznámen okresnímu četnickému veliteli.

Velitel četnické stanice v Herálci, do jejíhož staničního obvodu obec Věž patří, k osobě Roberta Stanglera uvedl, že do obce přišel počátkem roku 1908, kdy koupil zadlužený místní statek, jehož součástí je i zámek. Ihned po zakoupení začal zámek rekonstruovat. V obci je velmi oblíben, neboť mimo jiné zřídil soukromou elektrárnu a obyvatelé obce z ní mohou odebírat elektrický proud za poplatek 5 Kč z jedné žárovky. Kromě toho podporuje místní školu a tělocvičenou jednotu Orel. Jedná se o čestného a v širokém okolí velice váženého muže a dobrodince.

Udání jednoho šlechtice druhým však četnictvo nemůže brát na lehkou váhu. Vrchní strážmistr Wimmer osobně vyslýchal oznamovatele, který opakovaně tvrdil o vážném nebezpečí, které hrozí slečně Boženě Stanglerové.

V první řadě bylo nutno zajistit ochranu ohrožené Boženy Stanglerové. Ta byla automobilem pátrací stanice přivezena do humpoleckých četnických kasáren. Při výslechu uvedla, že zná Jiřího Kučeru-Czisingara, jež je šlechtickým levobočkem a který se snaží ucházet o její přízeň. Ona však nemá o tohoto muže zájem a dala mu to opakovaně najevo. Na adresu svého švagra uvedla, že spolu mají jisté neshody ohledně majetkových záležitostí, které však blíže nehodlala rozvádět.

Při opakovaném výslechu Kučera-Czisingar uvedl, že velkostatkář Stangler najal v minulosti pro zločin trestaného Josefa Stechra, aby zprovodil ze světa jeho švagrovou, která usiluje o bezpracné získání jeho poctivě získaného rozsáhlého majetku.

Nyní četnicvtu nezbývalo než vyslechnout k věci samotného velkostatkáře Stanglera. Ten po předvolání na okresní četnické velitelství při výslechu potvrdil, že má jisté neshody se svojí švagrovou Boženou ve věcech majetkových a ve vztahu k osobám, s nimiž navazuje intimní vztahy. Popřel však, že by se kdy setkal s nějakým Josefem Stechrem.

Jelikož se jednalo o tvrzení proti tvrzení, byl velkostatkář Stangler zatčen pro podezření ze spáchání zločinu svádění k násilnému odstranění svojí švagrové Boženy Stanglerové a byl dodán do vazby krajského soudu v Kutné Hoře.

Uvedený zásah četnictva byl obyvateli obce Věž, ale i celého humpolecka přijat se značnou nevolí.

Na druhé straně tato senzace okamžitě zaplnila stránky novin a časopisů, kde se však objevovaly převážně názory o nevinnosti zatčeného a na jeho obhajobu.

Po Josefu Stechrovi, který byl v minulosti trestán 12 roků trvajícím těžkým žalářem pro zločin zabití, bylo kutnohorskou pátračkou vvyhlášeno pátrání.

Při jednom z dalších výslechů Kučera-Czisingar před vyšetřujícím soudcem přiznal, že křivě nařknul velkostatkáře Stanglera. Na svoji obhajobu pouze uvedl, že jej k věci navedl jeho dobrý známý, jehož jméno v obavách o svůj život nemůže uvést. Poté, co se celá věc stala předmětem vyšetřování a došlo k zatčení velkostatkáře Stanglera, ho prý chtěl tento známý zastřelit. Jméno dotyčného na opakovaný dotaz vyšetřujícího soudce však odmítl udat. Z tohoto důvodu byl Jiří Kučera-Czisingar zatčen a umístěn do vazby krajského soudu v Kutné Hoře.

Robert Stangler byl na základě výsledků vyšetřování případu propuštěn 17. ledna 1935 o páté hodině odpolední z vazby.

Novinový titulek  Velkostatkář Stangler nevinně nařčen

Počátkem února 1935 zastavilo státní zastupitelství v Kutné Hoře trestní řízení proti velkostatkáři Robertu Stanglerovi.

Následně byl propuštěn z vazby i Jiří Kučera-Czisingar a bylo proti němu zahájeno trestní stíhání pro zločin křivého obvinění a klamání úřadů.

Vrchní strážmistr Eidlpes se domníval, že hlavním motivem jednání hochštaplera Kučera-Czisingara byla snaha o bezpracné získání peněz z majetku velkostatkáře Stanglera, známého v širokém okolí nejen svým majetkem, ale i dobročinností.

To se potvrdilo i výslechem vypátraného Josefa Stechra, s nímž se Kučera-Czisingar setkal ve vězení, když byl trestán za podvod.

I s takovouto blamáží se může četnictvo setkat při výkonu pátrací služby. Budiž tento případ poškození ctihodného občana a dobrodince výstrahou do budoucna, apeloval v rámci pokračovacího výcviku na podřízené vrchní strážmistr Eidlpes.

Obálka knihy Kutnohorská pátračka opět zasahuje

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého KUTNOHORSKÁ PÁTRAČKA OPĚT ZASAHUJE, vydané nakladatelstvím Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců a nawww.megaknihy.cz  a byla vydána i v elektronické podobě, která je k dostání nawww.kosmas.cz.  Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webuwww.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Kromě vrchního strážmistra Kousala tvořili osazenstvo kutnohorské pátračky coby fotograf strážmistr Jaroslav Oppelt a řidič motorového kola strážmistr Václav Sainer.

Za účelem provádění fotografických prací byl pátrací stanici přidělen fotografický přístroj a k získání a rozmnožení teoretických vědomostí o fotografování byla všem pátracím stanicím při jejich zřízení přidělena i příručka s názvem „Davidův rádce ve fotografování“, kterou strážmistr Oppelt mající ve fotografování zálibu již řadu let vlastnil a její obsah velmi dobře znal.

Příručka: Davidův rádce ve fotografování

Kromě fotografických prací se strážmistr Oppelt věnoval zajišťování stop na místě trestných činů a daktyloskopování osob.

Strážmistr Sainer, ač zastával funkci řidiče služebního motorového kola s postranním vozíkem, musel čas od času vykonávat službu i ve formě pěších obchůzek. V pondělí 16. ledna 1928 odpoledne byl například vrchním strážmistrem Kousalem vyslán coby kurýr ke kutnohorskému krajskému soudu s poštou.

Cestou zpět na pátrací stanici byl strážmistr Sainer svědkem hádky ženy s mužem, při které byla muži vyčítána nevěra, a muž byl přitom takřka hysterickou ženou napadán a tlučen doslova hlava nehlava. Přestože cizoložství je pouze přestupkem a není zločinem, k jejichž řešení byly pátrací stanice primárně zřízeny, musel strážmistr coby četník zasáhnout. Ačkoliv byl obdobně, stejně jako většina mladých příslušníků četnického sboru, svobodný, zželelo se mu zhruba stejně starého muže. Se slovy „Ve jménu zákona!“ zasáhl a snažil se ženu od muže vzdálit. Když žena po chvíli zaregistrovala přítomnost četníka, přestala s fyzickým napadáním a omezila se pouze na slovní nadávky. Z nadávek strážmistr Sainer vytušil, že napadaný muž není nevěrníkem, jak se původně domníval, ale sňatkovým podvodníkem, který se dokonce měl dopustit zločinu dvojnásobného manželství.

To už je vážné obvinění ze zločinu, spadajícího právě do kompetence pátračky. V muži byl zjištěn Oldřich Krásenský, narozený 17. srpna 1898 v Kutné Hoře, momentálně příslušný do obce Nasavrky v politickém okrese Chrudim. V ženě byla zjištěna jeho bývalá manželka Marie Povýšilová, s níž od roku 1922 Oldřich Krásenský ženat a vůči níž se již počátkem roku 1923 dopustil zločinu dvojnásobného manželství, za což byl potrestán žalářem na dobu jednoho roku. Vzhledem k tomu, že Krásenského druhá manželka, ač sama svobodná, si vědomě vzala oddanou osobu, byla i ona odsouzena pro tentýž zločin podle § 207 trestního zákona na jeden rok žaláře.

Po spáchání uvedeného zločinu se Marie, rozená Povýšilová, dala s Oldřichem Krásenským rozvést. Krátce po odpykání uloženého však opět uzavřel sňatek s nějakou vdovou z Pardubic.

Z domovského listu vystaveného obecním úřadem v Nasavrkách vyplývalo, že Krásenský vstoupil dne 28. prosince 1926 do svazku manželského s jistou Boženou Mádlovou z Nasavrk!

Z uvedeného důvodu byl Oldřich Krásenský prohlášen za zatčeného a předveden strážmistrem Sainerem na pátrací stanici. Marie Povýšilová, byla požádána, aby se toho dne zdržovala z důvodu vyšetřování a potřeby podání svědectví doma.

Telefonickým dotazem na četnické stanici Nasavrky, bylo zjištěno, že Krásenský se v obci zdržuje od roku 1926 a že zde skutečně toho roku uzavřel sňatek s dosud svobodnou Boženou Mádlovou.

Kromě toho byl ve věcech Oldřicha Krásenského nalezen Výučný list na jméno Emanuela Šíbla narozeného v roce 1896 v Kutné Hoře osvědčující, že se jmenovaný po dobu tří let, od roku 1911 do roku 1914 učil na mlynářského pomocníka. Výučný list byl podepsán tehdejším předsedou společenstva mlynářů Janem Středou, majitelem kutnohorského pekařství. Jak k výučnému listu přišel, se Krásenský odmítl vyjádřit.

Výučný list

Marie Povýšilová poté četníkům uvedla jako důvod napadení svého bývalého manžela skutečnost, že jí zkazil celý život, neboť po tom, co jí Krásenský provedl, z rozrušení potratila. Proto zanevřela na muže a od té doby žije sama se svojí nemocnou matkou.

Prostřednictvím okresního četnického velitelství v Pardubicích se vrchnímu strážmistru Kousalovi podařilo zjistit, že Oldřich Krásenský po odpykání trestu za dvojnásobné manželství, během něhož bylo jeho první manželství na základě návrhu Marie Povýšilové rozvedeno, v létě roku 1925 vstoupil do svazku manželského s mnohem starší vdovou po obchodníkovi ve Svítkově Annou Kučerovou. Toto manželství je právoplatné dodnes.

Hlídka pátrací stanice krátce před polednem navštívila Středovy pekárny. Kromě zakoupení vykřupaných rohlíků k obědu strážmistři od pekaře Jana Středy zjistili, že v roce 1926 požádal Emanuel Šíblo o vydání duplikátu výučného listu, neboť originál mu byl odcizen neznámým pachatelem.

Středovy pekárny

Zatímco strážmistr Sainer sepisoval koncept Zprávy o zatčení, zhotovil strážmistr Oppelt dvoudílnou fotografii Oldřicha Krásenského a vyhotovil kartu s jeho daktyloskopickými otisky pro případ, že by se v budoucnu opět dopustil protiprávního deliktu, což se v jeho případě dalo očekávat.

Dvoudílná fotografie 

Kutnohorský krajský soud odsoudil Oldřicha Krásenského pro opětovně spáchaný zločin dvojnásobného manželství podle § 206 trestního zákona na tři roky tentokrát k těžkému žaláři, neboť Boženě Mádlové, s níž vešel do druhého manželství, zamlčel svůj manželský stav.

Obálka knihy: Kutnohorská pátračka opět zasahuje

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého KUTNOHORSKÁ PÁTRAČKA OPĚT ZASAHUJE, vydané nakladatelstvím Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců a nawww.megaknihy.cz  a byla vydána i v elektronické podobě, která je k dostání nawww.kosmas.cz.  Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webuwww.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Štábní strážmistr Albert Pernica z četnické stanice Kyjov ve stejnojmenném politickém okrese v sobotu 20. prosince 1941 ráno odcházel do služby. Čekala jej pouze kancelářská práce a tento den mu proto služba končila již ve 14 hodin. Dohodl se tedy se svojí manželkou, že mu přijde naproti do četnických kasáren a poté se půjdou projít.

Paní Pernicová, při vidině romantické procházky s manželem, požádala babičku, aby pohlídala jejich syny, že chtějí být s Bertem chvilku sami. Mimo jiné je třeba dohodnout, co chlapcům koupí pod stromeček. Však je již nejvyšší čas.

Jakoby to manželům Pernicovým někdo nepřál, začalo po jedné hodině hustě pršet se sněhem. Přesto paní Pernicová, již před druhou očekávala svého manžela před budovou četnických kasáren.

Jelikož chodil štábní strážmistr Pernica do služby již z domova ve služebním stejnokroji, musel být ozbrojen dle služební instrukce alespoň poboční zbraní. Než chodit s bodákem natož se šavlí, chodil pan štábní ozbrojen služební pistolí.

Po letmém polibku se do sebe manželé zavěsili a vydali se i přes nepřízeň počasí procházkou do aleje. Dříve, než si vůbec stačili vzájemně sdělit, co každý dopoledne dělal, zaregistroval štábní strážmistr Pernica kolem procházet muže, jehož sice neznal, ale který se mu zdál povědomý.

Na procházce

Celé dopoledne totiž do knih pátrání přepisoval vyhlášená pátrání z policejních věstníků a vyškrtával v nich pátrání již odvolaná. V momentě si vzpomenul, že tvář patří několikrát trestanému zloději a podvodníku Antonínu Olejníčkovi z Brna, po kterém je pátráno, jelikož porušoval povinnosti vyplývající mu z uloženého policejního dohledu.

Vykročil tedy muži v ústrety a s úsměvem na tváři, jej oslovil, zdali není pan Olejníček z Brna. Paní Pernicová, se domnívala, že se jedná o nějakého manželova známého.

Muž se nejprve zarazil, zbledl a krátce nato přiznal, že je skutečně Antonín Olejníček z Brna.

Četníkem byl již vážným a důrazným hlasem vyzván, aby jej následoval na četnickou stanici. Manželce bylo jasné, že je romantická procházka u konce. To jí záhy potvrdil manžel, který ji požádal, aby šla domů napřed, že přijde, jakmile to bude možné. Toto rčení je všem četnickým manželkám velmi dobře známé, a proto se ani nesnažila dát najevo svojí nevoli.

Na četnické stanici bylo podle pátrací relace vyhlášené policejním ředitelstvím v Brně potvrzeno, že se skutečně jedná o již dvanáctkrát pro podvody a krádeže trestaného Antonína Olejníčka, který byl původně vyučen knoflíkářem, avšak své řemeslo, před více než dvaceti lety pověsil na hřebík. Potuloval se krajem, a přitom páchal různé krádeže a podvody. Jednou to byla lovecká puška, jindy šaty či maso ze zabíjačky. Svými podvody byl schopen připravit člověka i o střechu nad hlavou. Dokonce podvedl Dělnickou úrazovou pojišťovnu o 933 K 80 hal. Poté co si odpykal trest tříletého těžkého žaláře, byl dán brněnským policejním ředitelstvím pod policejní dohled.

Porušování podmínek policejního dohledu byl důvod k dodání Antonína Olejníčka do vazby okresního soudu v Kyjově. Až v pondělí dopoledne byl eskortován k brněnskému soudu na Cejl. Po odpykání trestu jistě bude následovat umístění do robotárny, kde bude mít jistě možnost vrátit se k řemeslu, kterému byl vyučen.

Štábní strážmistr se vrátil domů až pozdě večer. Jeho manželka, aby zahnala špatnou náladu ze zkažené procházky, dala se do výroby čokoládových figurek na stromeček, které mají jejich chlapci moc rádi a manželovi upekla jeho zamilované vanilkové rohlíčky. Udělala jich více, aby mohl donést i kolegům do četnických kasáren.

Když pán domu při vstupu do bytu ucítil vůni právě dopečených vanilkových rohlíčků, věděl, že se zlobou manželky to tentokrát nebude až tak zlé. O opaku se přesvědčil v okamžiku, když chtěl byť jediný, ten rozlomený, ochutnat. To mu bylo dovoleno až po rozbalení dárků. V tom okamžiku došlo i na čokoládové figurky ze stromku.

Četnické vánoce 1941

ČOKOLÁDOVÉ FIGURKY NA STROMEČEK

Rozpočet: 50 dkg tuku Ceres, 12 dkg cukru moučka, 12 dkg kakaa a vanilka.

 Předpis: V nádobě ponořené v horké vodní lázni rozpustíme tuk Ceres, v němž rozmícháme cukr, kakao a rozdrcenou vanilku. Vzniklou čokoládovou hmotu plníme do formiček, které dáme do sněhu ztuhnout. Ztuhlé tvary zabalíme do staniolu a věšíme na vánoční stromeček.

 

Vánoční ozdoby Ceres – Visan

 

VANILKOVÉ ROHLÍČKY

Rozpočet: 14 dkg mouky, 10 dkg margarínu, 4 dkg cukru, 5 dkg strouhaných vlašských ořechů a vanilkový cukr na obalení.

 Předpis: Smícháme mouku s cukrem a strouhanými ořechy a přidáním margarínu vytvoříme těsto. Těsto necháme v chladu asi hodinu odležet a poté z něho uděláme kousky o velikosti ořechu. Tyto se rukama vyválejí na způsob rohlíčků, které se ohnou. Pečí se na plechu na mírném ohni, aby zůstaly skoro bílé. Ještě teplé se obalí ve vanilkovém cukru.

Obálka knihy Četnická kuchařka

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého Četnická kuchařka, vydané nakladatelstvím Jindřich Kraus – Pragoline www.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců a na www.megaknihy.cz  a byla vydána i v elektronické podobě, která je k dostání na www.kosmas.cz.  Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Ve středu 22. listopadu 1933 telefonicky dožádala četnická stanice Šoporňa v politickém okrese Šaľa vyslání hlídky četnické pátrací stanice k případu vyloupené pokladny.

Velitel dožadující četnické stanice praporčík Antonín Barborka hlásil, že pokladna notářského úřadu v obci Šintava byla odborně otevřena hasáky a že pachatelé do místnosti vnikli po probourání střechy a stropu. Další vyšetřování zatím nebylo prováděno, v zájmu nutnosti zachování stop pachatelů.

Neobvyklý způsob provedení činu nasvědčoval tomu, že se jedná o dílo zkušených lupičů pokladen a tomu bude jistě odpovídat i výše odcizené finanční částky.

Velitelem hlídky pátračky byl proto osobně vrchní strážmistr Procházka, spolu s ním jel v automobilu, řízeném štábním strážmistrem Dřevickým, fotograf štábní strážmistr Pícl a samozřejmě strážmistr Votruba se služebním psem Altem.

V době příjezdu služebního automobilu pátračky do třicet kilometrů vzdálené obce bylo okolí notářského úřadu nacházejícího se uprostřed obce liduprázdné. Čtveřice místních četníků vyklidila náves a jejich velitel praporčík Barborka veliteli pátračky předpisově hlásil, že případ byl zjištěn samotným notářem po příchodu do kanceláře. Již ode dveří si všiml omítky na podlaze uprostřed místnosti a až poté si povšiml probouraného stropu místnosti a z boku vyloupené pokladny.

Nejprve se dostal ke slovu strážmistr Votruba s Altem, aby mohl vyhledat stopy pachatelů, kteří museli být nejméně dva. To se podařilo na zahradě, kde byl Alto uveden na stopu. Služební pes vypracoval stopu zahradou až do ulice a poté podél ohrady do úžlabiny vycházející z obce směrem na Vinohrady nad Váhom.

Mezitím štábní strážmistr Pícl pořídil fotografie místa činu, včetně fotografií odborně otevřené pokladny, a zpracoval náčrtek. Dále prohledal magnetem hromádku popela vysypaného ze stěny pokladny a při tom nalezl ulomenou špičku kasařského hasáku.

Vyloupená pokladna

Alto vedl svého pána a dvojici místních četníků až do sousedního Vinohradu nad Váhom a zastavil se před jedním z domů. Následně bylo zjištěno, že majitelem domku je Jozef Kojan, bratr nedávno z věznice nitranského krajského soudu propuštěného lupiče pokladen Karola Kojana, který žije v nedaleké Seredi.

Při výslechu Jozef Kojan četníkům uvedl, že jej včerejšího dne navštívil bratr s dalšími dvěma muži, o nichž prohlásil, že se jedná o jeho kamarády. Nic bližšího, kromě obecného a v podstatě nic neříkajícího popisu, k nim majitel domu uvést nemohl.

Telefonickým dotazem bylo u kancelářského pomocníka štábního strážmistra Majera zjištěno, že spolu s Karolem Kojanem byli propuštěni Ján Mana a Eugen Pázman, rovněž několikrát trestaní lupiči pokladen, oba žijící v Hlohovci.

Z tohoto důvodu byl požádán o součinnost tamní okresní četnický velitel štábní kapitán výkonný František Balajka a služební automobil pátračky vyrazil do Hlohovce.

Zatímco Pázman byl hlídkou pátračky zastižen ve svém bytě, tak na Manu s Kojanem narazili místní četníci v jednom z hlohoveckých hostinců.

Při okamžitě provedené domovní prohlídce v Pázmanově bydlišti bylo za harampádím v kůlně nalezeno kasařské náčiní. Na jednom z hasáků bylo zjištěno, že má čerstvě ulomený hrot. To byl důvod k okamžitému zatčení a dodání Eugena Pázmana do vazby okresního soudu v Hlohovci. Při výslechu však odmítal sdělit jména svých kompliců.

Jeho spolupachatelé se usvědčili navzájem, neboť byli zastiženi spolu. V Hlohovci žijící Mana s Kojanem žijícím v Seredi, vzdálené nedaleko od místa činu. Z tohoto důvodu byli oba rovněž zatčeni a dodáni do vazby u okresního soudu v Hlohovci.

Z vyloupené pokladny bylo odcizeno celkem 13 tisíc korun a až na nějaké drobné, které pachatelé utratili cestou z místa činu či v hlohoveckém hostinci, se četnictvu podařilo odcizené peníze zajistit.

Dalším vyšetřováním nitranské pátrací stanice bylo zjištěno, že vloupání do notářského úřadu zorganizoval Jozef Kojan, znalý místních poměrů, a získal pro něj své bývalé spoluvězně Manu a Pázmana.

Alto

Ve středu 13. prosince 1933 ráno byl služební pes pátračky vyžádán četnickou stanicí Šarlužky-Kajsa v politickém okrese Nitra k pátrání po pachatelích krádeže peřin v obci Čakajovce.

Vzhledem k velmi chladnému počasí byl k cestě do devět kilometrů vzdálené obce použit služební automobil, řízený strážmistrem Tomkem. Velitelem hlídky byl štábní strážmistr Slechan.

Od velitele místní četnické stanice vrchního strážmistra Josefa Janovského se hlídka pátračky dozvěděla, že ku škodě vdovy Márie Godárové byly odcizeny peřiny v ceně 1.680 Kč.

Pachatelé činu vylomili mříže v okně domu vedoucím do zahrady, vzniklým otvorem vnikli do domu a odcizili zde peřiny.

V zahradě pod tímto oknem uvedl strážmistr Votruba Alta na stopu pachatelů, kterou pes sledoval zahradou až k vylámanému plotu, odkud pokračoval za humna a podél zahrad nazpět kolem hřbitova až na hlavní silnici vedoucí obcí. Poté Alto stopu sledoval obloukem k místu, odkud vyšel, a pak pokračoval přes pole oseté obilím směrem k železniční trati. Místy byly jasně zřetelné stopy tří pachatelů. Od železniční trati pokračovala stopa příkopem až k obci Jágerség, kde byli u strážního domku č. 23 zastiženi tři železniční dělníci. Ti četníkům uvedli, že místem časně ráno prošla trojice potulných cikánů s objemnými ranci na zádech, kteří pokračovali do svého tábora za obcí.

V cikánském táboře, přináležícím tlupě Jána Stojky, byla okamžitě provedena kontrola přítomných osob a prohlídka jejich věcí.

Cikán Ján Stojka

Kromě sněhově bílých – a z toho plynoucího, že čerstvě odcizených – peřin přináležících vdově Godárové bylo v táboře nalezeno větší množství dalších věcí pocházejících z krádeží spáchaných členy tlupy v širokém okolí.

Z toho plynula jak pro místní četnickou stanici, tak i pro kancelářského pomocníka na pátrací stanici štábního strážmistra Majera doslova mravenčí práce. Podle zajištěných věcí a jejich markantů dohledávat v přehledech činů, jejichž pachatelé zůstali nevypátráni, o jaké trestné činy se jednalo.

Kromě toho bylo kontrolou kočovnického listu zjištěno, že se mezi členy tlupy nacházejí dvě osoby neuvedené v daném dokumentu. Z tohoto důvodu byl vůdce potulné tlupy udán okresní politické správě v Nitře pro porušování zákona o potulných cikánech.

Kočovnický list

Stopování probíhalo za mrazivého počasí a Altem vypracovaná stopa měla délku přes dva kilometry a nacházela se v různorodém terénu.

Postupně se podařilo členy potulné tlupy usvědčit z řady krádeží, spáchaných v politických okresech Nitra, Hlohovec a Topoľčany.

Předvánoční čas byl na nitranské četnické pátrací stanici v duchu očekávání změn. Dosavadní velitel vrchní strážmistr Alois Procházka byl v polovině prosince 1933 penzionován a celé osazenstvo pátračky s napětím očekávalo, kdo se stane jeho nástupcem.

V pondělí 18. prosince 1933 ráno žádala četnická stanice v Nitře vyslání služebního psa do Horních Krškan k pátrání po pachateli krádeže hus ku škodě Jozefa Vojtušáka.

V zájmu urychlení a vzhledem k mrazivému počasí vyrazila hlídka pátračky na tři kilometry vzdálené místo služebním automobilem.

Alto uvedený na stopu pachatele, který byl podle otisků obuvi ve sněhovém poprašku pouze jeden, tuto sledoval zahradami až k mostu přes řeku Nitru až pod Stračí vrch, kde se přepravil pomocí lodičky přes řeku. Díky sněhovému poprašku nebylo složité vyhledat na druhém břehu řeky pokračování stopy, na které byl Alto svým pánem opět uveden. Stopování bylo korunováno úspěchem, neboť služební pes došel až k domku několikrát pro krádeže trestaného Ľudovíta Ambruše, v jehož chlívku byly nalezeny dvě odcizené husy v ceně 340 Kč.

Vypracovaná stopa byla přes tři kilometry dlouhá a stopování probíhalo za mrazivého počasí a chladného větru z pravé strany.

Obálka knihy Četnický pes Alto opět na stopě

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÝ PES ALTO OPĚT NA STOPĚ, vydané nakladatelstvím Jindřich Kraus –  Pragoline,www.jindrichkraus.cz .  Kniha je k dostání na www.megaknihy.cz a byla vydána i v elektronické podobě, která je k dostání na www.kosmas.cz.  Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cznebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

Autor:     JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Foto:      archiv  JUD.r. Michal Dlouhý, Ph.D.

Rok 1943 začal pro četnictvo poněkud zvláštně. Bylo to poprvé, s výjimkou roku 1939, kdy nebyl vydán Kalendář četnictva. Kalendář československého četnictva 1939 byl přes všechny události roku 1938 zpracován a připraven do tisku. Podpis Mnichovské dohody a to, co následovalo poté, byly příčinou, proč se tak nestalo. Rovněž tak události po atentátu na Heydricha a to, co všechno následovalo, jsou dostatečným vysvětlením.

Obyvatelé Zbiroha s četníky      

Přesto si příslušníci zbirožské četnické stanice při posezení s obyvateli v městském hostinci na radnici přáli, aby rok 1943, do něhož právě vstupovali, byl lepším, než rok předchozí. O tom, že tomu tak nebude, se přesvědčili záhy.

Dopoledne 3. února 1943 zastavilo před zbirožskými četnickými kasárnami auto plzeňské služebny gestapa. Gestapáci vtrhli do staniční kanceláře doslova jako velká voda a poté v kanceláři velitele stanice začali vyslýchat praporčíka Václava Cibulu. Výslech byl zaměřen na Cibulovu zpravodajskou činnost, kterou vykonával v polovině třicátých let, když byl zařazen na četnické stanici Schönbach u Chebu.

Praporčík Cibula zachoval klid a velmi opatrně vypovídal s tím, že si již na podrobnosti, po téměř deseti letech, nepamatuje. Samozřejmě, že nechtěl říci více, než gestapáci vědí, aby neprozradil vyslýchajícím osoby, o nichž dosud netuší.

Četník Cibula byl k plnění zpravodajských úkolů nadřízenými vybrán právě pro své schopnosti: bystrost, chladnokrevnost a prozíravost. Byl úkolován k přechodům státní hranice a k plnění rozličných úkolů, zejména spočívajících v získávání a ve výměně zpravodajských informací. Přitom spolupracoval s osobami německé národnosti, které se neztotožnily s politikou nastolenou po nástupu Adolfa Hitlera.

Cibulova opatrnost se záhy ukázala správnou. Po nikam nevedoucím výslechu, museli gestapáci vyložit svoje karty na stůl a ukázat co vědí. A právě na to praporčík Cibula čekal. Jeden z gestapáků vyjmul z aktovky fotografii hlášení tehdejšího velitele četnického oddělení v Chebu majora Karla Borského, který na základě zpráv zpracovaných tehdy strážmistrem Cibulou, sepisoval hlášení pro Zpravodajskou ústřednu při policejním ředitelství v Praze. Praporčíku Cibulovi nezbývalo, než přiznat to, co mu byli schopni gestapáci dokázat, avšak nepřiznal, ani o slovo více. Přitom neskutečně riskoval, když řekl, že již nic více neví, neboť nemohl tušit, co mají ještě gestapáci v zásobě. Jednalo se o kontakty četníka Cibuly s několika Němci, kteří, jako formu nesouhlasu s Hitlerovou politikou, poskytovali zpravodajsky cenné informace. Další skupinou informátorů byli pašeráci, kteří poskytovali informace výměnou za shovívavost československých četníků a příslušníků Finanční stráže. Gestapákům samozřejmě šlo zejména o ty osoby německé národnosti, které vyvíjely zpravodajskou činnost z přesvědčení. Informace se týkaly jak německých organizací, tak i konkrétních osob v Schönbachu a v jeho okolí, ale i na území Německa. I přes výhružky vyslýchajících, že bude odvezen na plzeňské gestapo, kde poví více, setrval praporčík Cibula na tom, že všechny získané, a v hlášeních uvedené informace zjistil sám a neprozradil jedinou osobu. Pro četníka Cibulu byl příslib mlčenlivosti, daný, byť i pašerákovi, svatým. Na závěr gestapáci Cibulovi sdělili, aby si vše řádně rozmyslel, že přijedou ještě vícekráte.

Po odjezdu nevítaných hostů přítomní četníci nedokázali pochopit, jak pracovníci Zpravodajské ústředny mohli dopustit, že se zpravodajská hlášení dostala do rukou okupantů. Ještě, že prozíraví četníci nepsali do svých hlášení jména osob, od nichž se informace dozvěděli. Přitom na zbirožské četnické stanici duchapřítomný štábní strážmistr Hájek nečekal na jakékoliv rozkazy a spálil všechny tajné, důvěrné a mobilizační spisy a další dokumenty, které by mohly být okupantům prospěšné, či které by mohly poškodit české lidi. Nejinak tomu bylo na většině četnických stanic.

Zanedlouho poté praporčíka Cibulu ve Zbirohu navštívilo několik osob, mezi nimiž byl i tehdejší Kreisleiter z Chebu a jistý Köhler ze Schönbachu a žádali po něm potvrzení, že nebyli v jeho službách v Schönbachu. Tehdy jim praporčík Cibula žádné potvrzení nevydal.

Z doby své služby v pohraničí vlastnil praporčík Cibula fenu knírače obrovského jménem Klea, kterou si přivezl do Zbiroha.

Před četnickou stanicí Zbiroh 11-02-1940

Obálka knihy Protentokrát – Četnické patálie

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého PROTENTOKRÁT – ČETNICKÉ PATÁLIE, vydané nakladatelstvím Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců a nawww.megaknihy.cz  a byla vydána i v elektronické podobě, která je k dostání nawww.kosmas.cz.  Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webuwww.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Strážmistr Jaroslav Šiktanc z četnické stanice v Hradci Králové byl za svou pomoc Červenému kříži císařským zmocněncem pro Červený kříž v prosinci roku 1915 dekorován mírovou bronzovou Čestnou medailí Červeného kříže. Toto vyznamenání zřídil císař František Josef I. v roce 1914 u příležitosti 50. výročí podpisu Ženevské konvence. Na jejím základě došlo ke vzniku Společnosti Červeného kříže.

Dekret o udělení medaile Červeného kříže

Udělená medaile je z pozlaceného bronzu, oválného tvaru a tvoří ji dva andělé držící smaltovaný štít s červeným křížem v bílém poli. Ve spodní části je nápis „PATRIAE AC HVMANITATI“ (Vlasti a lidskosti). Na rubové straně jsou uvedeny letopočty 1864 a 1914. Stuha medaile je bílá se dvěma červenými pruhy na okrajích. Medaile byla strážmistru Šiktancovi připnuta vedle Vojenského služebního kříže III. stupně uděleného za VI. let služby císaři.

Strážmistr Šiktanc rakouská extrovní

Již druhý rok trvající válka byla provázena nedostatkem všeho, včetně potravin, a s tím souvisejícím hladem. Na četnickou stanici v Hradci Králové ráno 12. února 1916 oznámil rolník Josef Pavlík z Kuklen, že mu v noci bylo z chléva ukradeno tele.

Strážmistr Šiktanc se vyzbrojil a vydal se do Kuklen za účelem pátrání po pachateli činu. Tele bylo dle sdělení okradeného rolníka ve chlévě, který byl součástí obydlí. Dalo se do něj vcházet jak, z předsíně, tak i ze dvora. Dveře do dvora byly zajištěny jednoduchou zástrčkou. Když rolník přišel časně ráno, jak bylo jeho zvykem, do chléva, našel dveře do dvora pootevřené. Tele ve chlévě nebylo.

Pouhým pohledem bylo strážmistrovi jasné, že pachatel zvenku, zřejmě za použití nože, odjistil zástrčku. Poté se již snadno dostal do chléva. Na zmrzlém sněhu bylo vidět, že odcizené tele vedl přes dvůr na zahradu a tudy pokračoval dále na pole. Asi po kilometru chůze, po vcelku zřetelných stopách zvířete vedoucích směrem k obci Vlčkovice, došli na místo. Zde bylo tele poraženo a vyvrženo.

Kromě stop krve a vyvržených vnitřností strážmistr na místě nalezl několik malých opálených zápalek z červeného dřeva. V době válečného nedostatku, kdy byl nedostatek i obyčejných zápalek, byly červené zápalky tuplem nedostatkovým zbožím. Tudíž červené zápalky by mohly být užitečnou stopou k pachateli činu.

Po návratu na četnickou stanici začali všichni královéhradečtí četníci hledat prodejnu, kde byly k dostání červené zápalky. Toho dne však pátrání zůstalo bezvýsledné. Při večeři se samozřejmě rozprávělo o červených zápalkách. Ani náruživí kuřáci z řad četníků však nevěděli, kde by mohly být k dostání červené zápalky.

Druhého dne byl strážmistr Šiktanc předvolán coby svědek ke královéhradeckému krajskému soudu. Cestou se neopomněl zastavit v blízké prodejně tabáku. Zde zjistil, že trafikantka prodala před několika dny krabičku malých červených zápalek, neboť momentálně neměla levnější obyčejné zápalky. Prodavačka se přesně pamatovala, že kupující, muž středního věku býval vězněm u krajského soudu, neboť donedávna chodíval v pracovním oddíle vězňů pracujícím někde v okolí.

To strážmistru Šiktancovi úplně stačilo. Cítil, že je na stopě pachateli krádeže telete spáchaného v nedalekých Kuklenách. Od inspektora věznice zjistil, že před třemi dny byl po odpykání trestu propuštěn Karel Koudela z Urbanic, poněkolikáté trestaný pro krádeže. Dále inspektor strážmistrovi sdělil, že Koudela byl spolu s ostatními méně nebezpečnými trestanci zařazován do pracovního oddílu, který chodil vypomáhat na velkostatek do Kuklen. Jelikož jsou Vlčkovice ve směru od Kuklen na Urbanice, podezření na Koudelu sílilo.

Po podání svědecké výpovědi u krajského soudu se strážmistr Šiktanc zastavil v četnických kasárnách, aby se plně vyzbrojil. Spolu s výpomocným četníkem, přiděleným od královéhradeckého posádkového velitelství, se vydali do Urbanic.

V domku rodiny Koudelových byl zastižen kromě Karla Koudely i jeho otec Jan Koudela. Jelikož se nedávno propuštěný trestanec nechtěl znát ke krádeži telete, přistoupili četníci k provedení domovní prohlídky. V kapse saka Karla Koudely byla nalezena krabička se zbytkem malých červených zápalek. To byl první usvědčující důkaz. V komoře domu nalezli maso z telete, a na půdě dokonce staženou kůži ze zvířete.

Karlu Koudelovi bylo zřejmé, že nemá význam zapírat. Přiznal se, že při práci na kuklenském velkostatku sousedícím s domkem rolníka Pavlíka zjistil, že Pavlíkovi mají tele. Obhlédl si situaci a ještě téhož dne, co byl propuštěn z věznice, se vypravil do Kuklen ukrást Pavlíkovic tele.

Na poli ho čekal jeho otec. Společně tele porazili a vyvrhli. Při čekání starý Koudela kouřil. Na místě odhozené použité červené zápalky je prozradily. Mladý Koudela je koupil ihned po propuštění z věznice. Netušil však, že se do ní tak rychle vrátí.

Za přítomnosti obecního starosty byly Josefu Pavlíkovi předány zbytky masa jeho telete a stažená kůže. Dle kůže zvířete Pavlík s určitostí poznal, že se jednalo o jeho tele, které zakoupil na podzim předchozího roku.

Správce věznice krajského soudu se nestačil divit, koho mu to četníci přivádějí. Návrat ani ne před týdnem propuštěného trestance, i s jeho otcem!

Karel Koudela byl udán pro zločin krádeže ve smyslu § 176 trestního zákona, neboť si kradení vzal jako zvyk. Jeho otec Jan Koudela, v minulosti rovněž opakovaně trestaný pro majetkovou trestnou činnost, pro pomoc po spáchání zločinu krádeže ve smyslu § 6 trestního zákona.

Strážmistr Šiktanc po návratu do četnických kasáren zapsal do přehledu docílených úspěchů objasněný zločin, který se podařilo vyřešit díky třem červeným zápalkám pohozeným spolupachatelem.

Oba zatčení napříště nebyli voděni na práci mimo věznici, aby neměli příležitost připravovat se na spáchání dalších krádeží.

Odsouzení pro zločin zachránilo Karla Koudelu i jeho otce před narukováním. Tím jim s velkou pravděpodobností zachránilo život. Vojenská správa totiž nehodlala v řadách armády trpět několikrát trestané osoby. Raději je superarbitrovala nebo činila kroky k jejich opětovnému odsouzení, byť za sebemenší přestoupení zákona. Tímto nešťastným opatřením byli oproti celé společnosti trpící válečnými úspornými opatřeními, zločinci v plné síle. Na rozdíl od početně oslabených bezpečnostních složek …

 Obálka knihy Za císaře pána     

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého Za CÍSAŘE PÁNA, vydané nakladatelstvím Jindřich Kraus –  Pragoline,www.jindrichkraus.cz .  Kniha je k dostání na www.megaknihy.cz a byla vydána i v elektronické podobě, která je k dostání na www.kosmas.cz.  Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cznebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

Autor:     JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Foto:      archiv  JUD.r. Michal Dlouhý, Ph.D.

Všichni posluchači školy četníků na zkoušku se v rámci předmětu Nauka o zbrani a střelbě po dobu dvou hodin týdně dopodrobna seznamovali s četnickou karabinou, která byla nejdůležitější zbraní výkonného četnictva.

Předpis o zbraních a střelbě četnictva

U doplňovacího oddělení zemského velitelství četnictva pro Čechy v Praze byl vyučujícím tohoto předmětu nadporučík výkonný Karel Pokorný, autor Předpisu o zbraních a střelbě četnictva, který na svůj oblíbený předmět kladl náležitý důraz. Posluchači třídy B, výuky zahájené 1. září roku 1929, samozřejmě nemohli být výjimkou.

Škola pro výcvik četníků na zkoušku v Praze 1929

Nadporučík výkonný Pokorný měl již po řadu let přezdívku „háčky – páčky“, což byly dvě z nekonečné řady součástí četnické karabiny vzor 95, který musel každý posluchač naprosto přesně znát.

Četníka na zkoušku Emanuela Macourka, který ve volných chvílích rád sepisoval verše, to podnítilo, natolik, že o popisu služební karabiny napsal rozsáhlou báseň:

Popisovat máš-li pušku,

hned nahoře vidíš mušku,

doleji na hlavni sedí

obě bočnice od hledí;

uvnitř hlavně rýhy, pole

nábojní komora dole.

 

Miřidla jsou samé páčky

pera, klapky šroubky, háčky…

… jenže pěkná bočnice,

staví „aufsatz“ nejvíce.

 

Na závěru v pravo klika

co se za ní rukou chytá,

samej žlábek, lišta, dráhy

závorník, ozuby – dláhy,

opěrka a úderník,

drápek, křídlo – zápalník.

 

Pouzdro to je vždycky díra

na tohle je ovšem míra

lišty, drážky jsou v něm jistě

potom dole nábojiště,

dírka pro pojistku malá

úderníček zdrží sama.

 

Na spouštění dej si bacha

to je samej ozub – páka,

kolíček – prižinka – dřík

přiohnutej úderník.

 

Schránka je jak stará pana

v předu, v zádu zohýbaná

až se do lučíku kroutí

jazýček už ji nermoutí…

postranice už má z plechu

jen zdvihač by v našem cechu

uplatnil se mnohým hnedle

při útoku, když jsou vedle.

Autor básně však měl smůlu, neboť list, na kterém byla napsána, mu upadl pod lavici a pan učitel nadporučík výkonný Karel Pokorný jej sebral, neboť se domníval, že se jedná o nepovolený tahák. Pozorně si text přečetl, a jelikož se mu báseň zalíbila, tak ji jako věc nepřípustnou ve výuce zabavil.

Při závěrečných zkouškách četník na zkoušku Macourek samozřejmě dostal otázku Popis hlavních částí četnické karabiny vzor 95. Ve své odpovědi přesně odrecitoval znění § 2 Předpisu o zbraních a střelbě četnictva, podle něhož jsou hlavními částmi četnické služební karabiny“ hlaveň, hledí, závěr, podavač, pažba s nadpažbím, kování, bodák a potřeby k čištění a údržbě zbraně. Dále na učitelovu podotázku podrobně popsal závěr.

Četnická karabina vzor 95

Obálka knihy Četnické pohádky pro dospělé

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÉ POHÁDKY PRO DOSPĚLÉ, vydané nakladatelstvím Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců a nawww.megaknihy.cz  a byla vydána i v elektronické podobě, která je k dostání nawww.kosmas.cz.  Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webuwww.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Na četnické stanici Vulichovce spadající pod okresní četnické velitelství v Terešvě měli od počátku jejího obnovení pod československou správou problémy s vařením pro mužstvo. Ve vesnici i v jejím okolí marně páni četníci sháněli ženu odpovídající požadavkům kasárního předpisu pro československé četnictvo, a která by jim byla ochotna vařit. Problém veliteli četnické stanice vrchnímu strážmistru Františku Mentovi nepomohl vyřešit ani okresní četnický velitel nadporučík výkonný Josef Pisk.

Vrchní strážmistr Menta tedy vyřešil problém po svém. Přesvědčil v létě roku 1922 svoji manželku, aby se spolu s jejich malým synem přestěhovala z Čech za ním na Podkarpatskou Rus a vařila pro něho i pro jeho podřízené.

Osazenstvo četnické stanice

Výsledky se rázem dostavily a mezi českým úřednictvem se záhy rozkřikla pověst o kuchařském umění paní vrchní strážmistrové. Jak notář, tak i učitel byli vzati na milost a bylo jim povoleno stravovat se v četnických kasárnách.

Jako první chod uvařila paní Mentová zadělávané maso s houskovými knedlíčky. Strážmistr Jan Kaláček, který byl známým šprýmařem, na dotaz nových strávníků, co že to jedí za maso, suverénně odpověděl, že je to srnčí, které odstřelili v okolních lesích. Paní vrchní strážmistrová to zaslechla a legraci samozřejmě nezkazila. Ve skutečnosti se jednalo o telecí maso. Pan notář od té doby svým známým vypravoval, že se na četnické stanici znamenitě vaří a že zde každý týden mají srnčí. A nikdo z osazenstva četnické stanice se to notáři nesnažil vymlouvat.

Četník před kostelem

Při jednom z dalších obědů, kdy se samozřejmě opět podávalo „srnčí“, vyprávěl strážmistr Kaláček spolustolovníkům dva roky starou příhodu, jak eskortoval krávu.

Bylo to v roce 1920, krátce po obsazení zakarpatska československou správou, kdy byly následkem poválečných poměrů na venkově konány rekvisice dobytka pro zásobování měst. Tehdy sloužil na právě obnovené četnické stanici v Terešvě, která obdržela od tamního politického úřadu příkaz konat v nedaleké obci asistenci výkupnímu komisaři při výkupu krávy určené k porážce a postarat se, aby byla vykoupená kráva na 15 hodinu dopravena na 3 kilometry vzdálené nádraží k nakládce.

Majitel dvora byl několikrát úředně vyzván k dodání vykoupené krávy, avšak úřední výzvy neuposlechl. Úkolem četnictva spolu s výkupním komisařem bylo zajistit výkon rozhodnutí úřadu.

Dvojice četníků se spolu s výkupním komisařem vypravila do uvedeného dvora, avšak chlévy byly prázdné. Veškerý dobytek se pásl na vzdáleném strništi. Pastýř označil vykoupenou krávu a nyní šlo o to, jak krávu dostat na hodinu chůze vzdálené nádraží. Přitom četníci věděli, že při asistenci výkupnímu komisaři nemají v žádném případě „přikládát ruku“, avšak pouze zajišťovat ochranu úřednímu orgánu. Pastýř krávu několikrát chytil za rohy, ale ta se mu vždy vytrhla. Začal tedy pomáhat i výkupní komisař a společně s pastýřem honili krávu. Po chvíli marných pokusů se podařilo uvázat krávě kolem rohů provaz a nyní jen zbývalo dopravit ji na nádraží k nakládce. Kráva však škubla hlavou, hodina zadkem a pastýř leknutím provaz pustil. Po další době se ji podařilo i za pomoci četníků zahnat do chléva a zde ji na rohy uvázat druhý provaz. Kráva se zprvu nechala klidně vyvést ze chléva, ale na dvoře se opět vytrhla pastýři z ruky a držel ji pouze četnický strážmistr, který ve snaze, aby kráva opět neutekla, byl utíkající krávou povalen a vláčen po zemi loužemi a blátem až se kráva zastavila na louce a začala se zde klidně pást na jeteli. Splnění úředního nařízení už bylo ohroženo. V tom přišel pastýř se spásnou myšlenkou, přivázat krávu k volovi a odvést ji i s volem na nádraží. Kráva skutečně za volem klidně šla tak se „eskorta“ krávy konečně podařila. Kráva byla dopravena na nádraží necelých pět minut před příjezdem vlaku. Zpátky do domovského chléva šel vůl bez jakýchkoliv problémů.

Splnění úkolu bylo vykoupeno, oděrkami a modřinami četnického strážmistra a roztrhaným a od bláta ušpiněným služebním stejnokrojem a ze strany kolegů posměchem.

                                        Zadělávané maso

 

Rozpočet: 14 dkg tuku, kořenová zelenina, 1 kg telecího masa, sůl, 7 dkg mouky, květ muškátového oříšku a květák.

 

Předpis: Rozpustíme polovinu tuku, přidáme na plátky nakrájenou kořenovou zeleninu a na kousky nakrájené osolené maso a vše dusíme do měkka. Pak zasmažíme světlou jíškou vyrobenou z druhé poloviny tuku a z mouky a okořeníme květem muškátového oříšku. Do omáčky zamícháme ve slané vodě uvařený a na růžičky rozebraný květák a uvařené houskové knedlíčky.  

 

                                        Houskové knedlíčky

 

Rozpočet: 15 dkg tuku, sůl, 20 dkg strouhané žemle, 4 vejce a 5 lžic mléka.

 

Předpis: Utřeme tuk se solí, přidáme vajíčka a strouhanou žemli navlhčenou v mléce. Uděláme jeden knedlíček a uvaříme ho na zkoušku. Teprve pak vaříme ostatní knedlíčky.

Obálka knihy Četnická kuchařka

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého Četnická kuchařka, vydané nakladatelstvím Jindřich Kraus – Pragoline www.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců a na www.megaknihy.cz  a byla vydána i v elektronické podobě, která je k dostání na www.kosmas.cz.  Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Horké letní počasí počátkem srpna roku 1932 bylo doprovázano řadou požárů, které s sebou nesly značné škody jak na úrodě, tak i na ostatním majetku. Úkolem četnictva bylo zjistit příčinu požáru a v případě jeho úmyslného založení vypátrat a usvědčit žháře. Svůj význam mělo i to, zdali pachatel, který zapálil svůj majetek s cílem získat vyplacení pojistky, přitom vydal v nebezpečí ohně cizí majetek či nikoliv. Ve druhém případě se totiž nejednalo o zločin žhářství, nýbrž o zločin podvodu.

Kancelářský pomocník kutnohorské pátrací stanice štábní strážmistr Stehlík v polovině srpna 1932 mimo jiné registroval již pátý případ založení ohně v obci Kaňku u Kutné Hory. Zvláštností těchto případů bylo, že neznámý pachatel vždy předem anonymním dopisem oznámil, kde a v některých případech dokonce i ve kterou dobu bude na Kaňku hořet. Způsobené škody šly do statisíců.

Kancelářský pomocník při práci

Na případ, který samozřejmě neušel pozornosti tisku, který se v době takzvané okurkové sezóny, chytal doslova všeho, vyrazil automobil pátrací stanice řízený štábním strážmistrem Králem a jeho osádku tvořili praporčík Novotný a štábní strážmistr Šíma s Adou.

Novinový titulek Řádění paliče na kutnohorsku 

Na kaňkovském náměstí před radnicí oslovil četníky rolník a člen místního zastupitelstva Jan Koláček s tím, že předchozího dne obdržel dopis sdělující jména dvou místních rolníků, u nichž neznámý vyděrač hodlá založit další požár. Jedná se o Jaroslava Šátka a Petra Nováka. Oběma ohroženým to Koláček samozřejmě sdělil. On jako člen místní samosprávy okamžitě zorganizoval dobrovolné požární hlídky, které místní obyvatelé v noční době drží. Obyvatelstvo obce je těmito případy silně rozrušeno a někteří z obyvatel dokonce na noc vynášejí své věci ze stavení do zahrad a na dvorky, aby se v případě založení požáru alespoň něco zachránilo. Tím samozřejně hrozí možnost krádeže uvedených věcí.

Praporčík Novotný zajistil dopis, který byl odeslán z poštovního úřadu Kutná Hora 2, který sídlil v Jungmannově ulici č. p. 492 na kutnohorském Dolejším městě. Ze stejného poštovního úřadu byly odeslány i ostatní vyděračské dopisy adresované obyvatelům Kaňku.

Požáry na Kaňku díky přijatým opatřením ustaly a žádný další vyděračský dopis již nepřišel. To vedlo ke zklidnění situace v obci.

Na četnictvu nyní bylo dopadení pachatele těchto podlých činů. Dopisy byly psány jednou osobou a dle vzhledu písma je pisatelem mladší, manulálně pracující osoba. Přes veškerá opatření spočívající v rozeslání pátracích oběžníků, zjišťování v evidencích pátrací stanice i Ústředního četnického pátracího oddělení v Praze, kde byl již od loňského roku odkomandován pracovník kutnohorské pátračky štábní strážmistr Oppelt, jakož i využívání konfidentů, zůstalo pátrání po pachateli na mrtvém bodě.

Zhruba v polovině září 1932 byl kutnohorskému obchodníku Václavu Lebduškovi na Komenského náměstí č. p. 73 doručen výhružný dopis, v němž byl vyzván, aby na určeném místě, na terasách pod Vlašským dvorem, složil 50.000 Kč.

Obchodník Lebduška se obrátil přímo na pátrací stanici. Dopis byl odeslaný opět z poštovního úřadu Kutná Hora 2 a byl psán stejnou osobou, jako v případě výhrůžek kaňkovským obyvatelům.

Vrchní strážmistr Eidlpes vyslal ke skrytému střežení teras pod Vlašským dvorem praporčíka Novotného a spolu s ním štábního strážmistra Šímu s Adou. Mělo se jednat o rozhraní teras s městem nedávno pronajatými pozemky na vybudování hlavního městského parku. Zřejmě zvýšený pohyb osob, podílejících se na přípravách budování parku, odradil vyděrače k vyzvednutí balíčku s nastříhanými papíry ve velikosti tisícikorunových bankovek, uloženého sem obchodníkem Lebduškou.

Na svátek sv. Václava, ve středu 28. září 1932 ráno, byl vdově Hákové, žijící na Dolejším městě v domě u Jelena v Jungmannově ulici č. p. 487 doručen vyděračský dopis, aby uložila následujícího dne, tedy ve čtvrtek 29. září přesně v 10 hodin večer částku 5.000 Kč Na Rovina. Jelikož je vdova již delší dobu dle pisatele sledována, musí peníze donést osobně a uložit je pod velký kámen za Žižkovým dubem. Jakékoliv upozornění četnictva či místní policie bude mít za následek pomstu s hroznými následky.

Přes svůj věk stále vitální Háková nedala na výhružky pistalete a obrátila se přímo na kutnohorskou pátrací stanici, které předala obdržený dopis. Ten byl odeslán stejně jako všechny ostatní vyděračské dopisy z poštovního úřadu Kutná Hora 2 nacházejícího se v téže ulici jako dům adresátky.

Krátce po poledni byl prostor vojenského cvičiště Na Rovinách obsazen deseti četníky a z pátračky a z místní četnické stanice, samozřejmě se služebním psem Adou a pěti městskými policejními strážníky.

Okresní četnický velitel kapitán výkonný Němec, který byl o případu neznámého vyděrače podrobně informován, se dohodl s kurážnou vdovou Hákovou, na její vlastní návrh, že večer, přesně dle požadavku vyděrače donese na udané místo pouze papírovou obálku s čistými papíry, tedy bez požadovaných peněz. Když se to následně druhý den dozvěděl velitel četnického oddělení v Kutné Hoře major Jaroslav Stukavec, myslel, že zešílí.

Po uložení obálky na požadované místo začalo pro četníky a strážníky takřka nekonečné čekání. Minula půlnoc, poté dlouhé hodiny do rozbřesku a až v pátek ráno, přesně v 6.05 hodin, k pečlivě střeženému místu přišel ze směru od vojenského cvičiště, a nikoliv od Dolejšího města, jak bylo předpokládáno, mladík a zastavil se u Žižkova dubu. V okamžiku když se sehnul k velkému kameni, byla štábním strážmistrem Šímou vypuštěna na volno Ada, která se s chutí zakousla do paže své dlouho kýženě očekávané a vyhlížené oběti.

Než se mladík stačil vzpamatovat z úleku, stál obklíčení četníků a policejních strážníků. Byl v něm zjištěn teprve devatenáctiletý obuvnický dělník, toho času bez zaměstnání. Jan Černý narozený roku 1913, žijící se svými rodiči v Zahradní ulici na kutnohorském Dolejším městě, v těsném sousedství domu u Jelena obývaného vdovou Hákovou.

Po předvedení do kanceláře pátrací stanice byl podroben zkoušce rukopisu, který se na první pohled shodoval s písmem autora vyděračských dopisů.

Při následně provedené prohlídce v bytě rodiny Černých byly nalezeny ve věcech zadrženého obálky a papíry použité při psaní výhružných dopisů.

Na základě výše uvedeného důkazního materiálu byl Jan Černý zatčen a dodán do vazby kutnohorského krajského soudu.

Motivem jeho výhružek a žhářských útoků na Kaňku byla zášť ze ztráty zaměstnání, neboť na jeho místo, které musel nedobrovolně opustit, nastoupil rolnický synek právě z Kaňku. Vyděračské dopisy adresované obchodníku Lebduškovi a poté zámožné vdově Hákové, byly motivovány snahou nezaměstnaného o snadné získání peněz.

Obálka knihy Kutnohorská pátračka opět zasahuje

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého KUTNOHORSKÁ PÁTRAČKA OPĚT ZASAHUJE, vydané nakladatelstvím Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců a nawww.megaknihy.cz  a byla vydána i v elektronické podobě, která je k dostání nawww.kosmas.cz.  Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webuwww.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.