Rubrika: OSOBNOSTI

Výtvarnice Jarka Papežová žije a tvoří na Klatovsku. Její půvabný ateliér  se nachází v malé obci s poetickým názvem Veselí /Janovice nad Úhlavou a její obrazy jsou v prestižních sbírkách. Když zrovna nemaluje, navrhuje a tvoří zahrady v rodinné firmě “ZAHRADY S DUŠÍ”.  Jak sama říká: “…buďto kytky maluji, nebo sázím…”.

 

Má první otázka, jak se připravuješ na Vánoce, které jsou za dveřmi, jestli cítíš vánoční atmosféru v této době a jak se na letošní Vánoce těšíš?

Popravdě, doma jsem na přípravy čas neměla, ale Vánoce jsou všude kolem mě. Teď právě pomáhám organizaci ADRA s přípravou na Vánoce, sbírají vánoční přáníčka od dětí do domovů pro seniory a nechtějí zapomenout na personál a na pečovatele. Tak jsme se domluvili, že jim udělám nějaká autorská přání z mého ateliéru. Rovněž jsem se zapojila do projektu “Darujeme české Vánoce“. Vánoce miluji, hlavně to, být spolu ve zdraví, což je vlastně i to, co si nejvíc přeji, abychom byli v klidu a radovali se z obyčejných věcí.

Jelikož znám Tvé nádherné akvarely, má další otázka je, zda maluješ pouze akvarely?

Ne, nedělám jen akvarely, i když pracuji s touto technikou velmi ráda. Dělám také velkoformátová  plátna, akrylem, spreyem, malbu na zdi, kresby tuší ve stylu 20. let a spoustu dalších kombinací technik. Ladím to dle přání, nebo nálady a dle povahy a charakteru, komu  je výsledné dílo určeno.

A jak dlouho se akvarelem zabýváš?

Tuto techniku nedělám úplně dlouho, asi 6 let. Svůj první akvarel profesionálními barvami jsem vytvořila v Italských Benátkách, které mě celé velmi inspirovaly. Moje první dílo bylo Grand Canal, jeden z nějtěžších motivů. Nechtěla jsem to nikde ukázat a dosud to mám schované na památku. Tato technika umožnuje velmi dobře zachytit náladu, atmosféru prostředí. Pro někoho je velmi náročná, musí se dělat paradoxně dost rychle. V malířských kruzích tzv. malba ala prima, tzv. “na první dobrou”.  Nelze opravovat, přemalovávat. Maluje se do vlhkého papíru, ne vždy je předem ovlivnitelné, jak to dopadne. Je třeba nechat barvám čas a svůj prostor. Líbí se mi různé triky, např. nepoužívám bílou barvu, ale vynechávám místo na papíru. Když maluji sníh, tak se ztvární v podstatě jen stíny. Nejraději sedím s barvami venku, často i v zimě.  To je pak v malbě cítit i ta zima nebo vítr. Zkrátka přenese se tam to “Genius loci”. Akvarelem jsem například zachytila i mizející krásu starých náhrobků, soubor maleb funerální architektury. Ráda vzpomínám na takto vzniklou, zajímavou instalaci, výstavu pod širým nebem s názvem “Zahrada Času” v prostorách hřbitova.

Jak jsi se dostala k  malování a měla na tvou uměleckou dráhu vliv rodina?

Ani nevim jak to říct. Malování je pro mě součást života. Malovala jsem kontinuelně od doby, kdy jsem udržela tužku nebo štětec v ruce. To je přes čtyřicet let. Malovala a maluje moje maminka, maloval náš prastrýc, maluje můj syn Jan. Navzájem se to neučíme, každý má svůj osobitý styl. Prastrýc, Josef Hodl, narozený v Lužanech 1916, maloval hlavně olejomalby. Maminka maluje velmi precizní díla, také olejem. Máme, ale společné téma, všichni rádi malujeme vlčí máky. Jedny takové z pozůstalosti jsou hlavním obrazem u nás doma. Došlo mi to až poměně nedávno, že nás toto téma spojuje. Také ráda máky vysévám, mám je před svým ateliérem, dokonce na šatech, vlastnoručně malovaných. Šaty jsou společným dílem s modním studiem Zannia a návrhářkou Zuzanou Havlíkovou.

Kolik už máš autorských výstav za sebou, máš představu, pečlivě si je počítáš a archivuješ?

Popravdě nevím. Nepočítám je. Nejsem příznivcem si něco zapisovat, sledovat. Vzpomínám si, že první výstava byla asi v roce 1995. Za rok mám zhruba tak 10 výstavních akcí, několik z toho společných. Výstavy předem neplánuji. Nechám se překvapit tím co přijde. Letošní rok byl a je velmi zvláštní. Od ledna do března, než přišla omezení s koronavirem, jsem měla 3 výstavy. Dvě v Praze, z toho jedna byla v nádherných prostorách Art centru Botič – Heleny Bendové a ta třetí se konala v okolí Klatov. Významné pro mě bylo letos pozvání z Galerie Klatovy Klenová, na účast na výstavě Společné cesty, která se pravidelně koná v prostorách kostela v Klatovech.

 

Svá díla maluješ pouze ve svém ateliéru, nebo si maluješ i doma, venku…?

Maluju nejraději venku. Hlavně velkoformátové plátna, protože u toho potřebuji hodně prostoru, volnosti. Nemaluju klasicky s plátnem  na stojanu. Technika stříkaných pláten, jakoby  v mlze, vyžaduje prostor. Prostě se při ní postříkáte – sebe a 3 metry okolo. Stůl s barvami mám od jara do podzimu venku na zahradě, pod starým jasanem. Často mi lidé říkají, že je můj obraz zaujal právě proto, že je z něj cítit vůně  a autentičnost. Hlavně rozevláté louky jsou velmi oblíbené. Jinak celý dům, kde žiji s manželem a synem, je navržen jako takový prosklený atelier. Přední štít je celý otevřený až do koruny dvěstě let starého stromu, který roste u paty domu. Mám ráda hodně světla, jak v obrazech, tak v domě. Bez světla a slunce nemůžu tvořit.

Máš nějaký svůj vzor?

Vzor úplně ne, to bych neřekla, ale mám ráda staré mistry, kteří právě uměli zachytit tu atmosféru. Tedy hlavně imressionisty jako je Monet, samozřejmě Slavíček a jeho červnový den, mám ráda zachycení života a národopisu, Joža Úprka. Zajímám se take o dílo Aloise Kalvody, který měl ve vesnici blízko nás, v Běharově, malířskou školu.

 Ráda bych se Tě zeptala co plánuješ na příští rok, ale v této koronavirové době je velmi složité něco plánovat, jak to vidíš ty?

Ano, ted se toho bohužel moc chystat nedá. Spíš jsem akce rušila. Ale konkrétně: teď mám výstavu doma, v Janovicích nad Úhlavou, která je zavřená. Takže připravujeme video s  komentovanou prohlídkou. Dodělala jsem dílo, na kterém jsem pracovala tři roky. Ilustrace tuší ve stylu 20. let k tématu života dekadentního básníka Luise Křikavy. V díle jsou autentické koláže z děl a rukopisů básníka, bylo třeba načíst spoustu materiálu. Víc než jsem malovala, jsem studovala historické podklady. Výstava se bude jmenovat “Dvanáct vydechnutí Luise Křikavy”, a bude interaktivní. To znamená, zapojen bude divákův sluch a čich – více zatím prozrazovat nebudu. Výstavu pořádám ve spolupráci s Domem historie Přešticka. Podílí se na ní herečka Petra Johansson, a herci Tomáš Kořének a Jan Potměšil. Měla být na konci listopadu, ale otevře se až to bude možné. Doufám, že opět bude projekt – Barokní ateliér s duší v rámci barokních oslav města Klatovy. Obnáší to, že vyjedu se svým stánkem, který vybavuji dobovými předměty,  květinovými obrazy které maluji ve stylu baroka. Na tuto akci jsem si nechala ušít take krásný kostým. Na konci září pak akce, které se účastním již od začátku, což je 5 let, se jménem “VÍKEND OTEVŘENÝCH ATELIÉRŮ”, kdy zvu návštěvníky ke mně do ateliéru a kde se mnou mohou tvořit a jsou mými hosty.

Pokud se nepletu,  tak momentálně pracuješ take na ilustracích k básnické sbírce?

V těchto dnech dokončuji  poetické akvarelové ilustrace k básnické sbírce Jany Smolové Marcinkové, varhanice a hudební pedagožky.

Zbývá ti vůbec nějaký čas na Tvé koníčky?

Ale ano, zbývá a mám jich spoustu. Kromé té malby a historie je můj velký koníček sběratelství. Jsem vášnivá sběratelka a sbírám národopisné předměty, krajky, šátky, historické korále, hlavně ty ručně vinuté, růžence, staré lahvičky – jako lékovky a další drobnosti. Sbírám a opravuju staré věci, ve staré stodole mám takovou minigalerii starých věci z nálezů. Toto je zároven také moje inspirace. Hledat a nacházet, dávat věcem nový život. Mám ráda maringotky, máme doma dvě, zatím v té menší historické mám takovou mini expozici zajímavých věcí a děl z mých sbírek, obě jsou přístupné v rámci akce “Víkend otevřených ateliérů”. Větší slouží jako prostor pro výstavu nějakého hosta k mé výstavě, byla tu již dvakrát výstava fotografií.

Jarka Papežová:

+420 608962 963

www.ateliersdusi.cz

FB: Jarka Papežová Ateliér s duší 

 

Autor: Alexandra Hejlová, Jindřich Kraus

Foto: Pavla Lankusová, archiv Jarka Papežová

 

Whoopi Goldberg, původním jménem Caryn Elaine Johnson se narodila  13. listopadu 1955 v New Yorku. Americká herečka, komička,zpěvačka a scenáristka, držitelka Oscara, Emmy, Grammy, Tony Award, Saturn Award a Zlatého glóbu.

V dětství napsala pohádkovou knížku o černošské holčičce toužící po štěstí. V osmi letech poprvé vstoupila na jeviště a zanedlouho účinkovala v tak známých broadwayských muzikálech, jakými byly Vlasy nebo Jesus Christ Superstar. Dokázala navázat kontakt s diváky a rychle si získat jejich sympatie. Studovala High Schoul for the Performing Art v New Yorku. Ve filmu se skutečně prosadila v roce 1985, kde jí Steven Spielberg nabídl dramatickou roli ponižované, ale nezdolné dívky ve filmu Purpurová barva. Za roli získala Zlatý glóbus a byla nominována na Oskara. O pět let později si zahrála vedlejší roli bizardní jasnovidky ve filmu Duch (1990), za níž dostala zlatou sošku.

Ve filmu Sestra v akci (1992), kde si zahrála roli barové zpěvačky Deliria, která se před gangstery ukryje v klášteře a vnese tam pořádný zmatek, byl potvrzením titulu královny komiků. V roce 1994 následovalo neméně úspěšné pokračování Sestra v akci II. V dalším snímku Made in America, kde hraje emancipovanou majitelku malého knihkupectví Sáru Matthewsovou. Stala se jednou z nejlépe placených hereček Hollywoodu.

Rovněž uváděla předávání Oscarů, což bylo potvrzením jejího postavení v Hollywoodu.  Zároveň byla první Afroameričankou, která předávání uváděla. V roce 2007 se stala spolumoderátorkou úspěšné americké talk show The View.

Foto: John Mathew Smith, Daniel Langer, Mark  Taylor ,  Jenny Anderson

V tyto dny jsou to právě tři  roky, kdy odešel do hereckého a zpěváckého nebe   známý zpěvák, konferenciér, spoluzakladatel legendárního divadla Semafor a po revoluci i úspěšný podnikatel Karel Štědrý. Jen na pouhý výčet všech pořadů a vystoupení doma i v zahraničí by nestačila celá stránka.

Je zajímavé, že ačkoliv tohoto umělce znali lidé v celé republice a mnozí si možná vzpomenou i na to, jak začátkem tohoto století přežil ve zdraví i ničivou vlnu tsunami, které ho zastihlo na dovolené, jen málokdo z nich tuší, že jeho původní profese je železniční inženýr. Jeho maminka, paní Karla Štědrá, si totiž toužebně přála, aby se její syn stal inženýrem, a poslušný synek, ačkoliv byl na sklonku padesátých let už renomovaným členem úspěšného pražského divadla Semafor, maminčinu přání vyhověl a vysokou školu železniční řádně ukončil.

Měl jsem tu čest se panem Štědrým v polovině devadesátých let seznámit a byl jsem mile překvapen s jakou ochotou poskytoval novinářům rozhovor. Vůbec se nechoval namyšleně tak jak se někdy některé celebritky dokážou.

Po jednom takovém více méně oficiálním rozhovoru o začátcích legendárního Semaforu jsem zavedl řeč i na jeho původní profesi inženýra.  A bylo to docela zajímavé povídání.

Ptáte se, jaký mám vztah ke stavění a co mi říká profese, která zažívá v současné době obrovský boom? Dyť já to studoval a mám na to dokonce i diplom, na kterém je zřetelně napsáno: Železniční inženýr se stavební specializací.

A mohl jste tuto profesi využít v praxi?

Naštěstí jsem sám nikdy nepostavil ani tunel ani most, jen jsem se kdysi jako praktikant podílel na stavbě cirkusového areálu v Počernicích. A tam se toho moc pokazit nedalo.

Vašeho vzdělání nevyužili ani na vojně?

Po ukončení vysoké školy železniční jsem opravdu narukoval k železničnímu vojsku do Valašského Meziříčí, ale brzy po přijímači se naše posádka přemístila do Košic, abychom tu postavili kolejiště Východoslovenských železáren. Ovšem v té době jsem už byl uznávaným členem divadla Semafor, a snad proto jsem byl přidělen jako kulturní pracovník s hodností „svobodník absolvent“ k politrukovi – neboli politickému pracovníkovi, což byl kovaný komunista, a  samo sebou se předpokládalo, že musí být zběhlý i ve věcech kulturních. Měl jsem za úkol půjčovat knížky, promítat filmy a povzbuzovat kamarády na staveništi v budovatelském úsilí tím, že jsem jim pouštěl muziku.

Předpokládám, že to byly samé budovatelské pochody…

To jsem asi měl, ale vždycky v noci jsem si natočil „Hlas Ameriky – vysílání pro Československo“, kde pouštěli česky uváděnou hodinu swingové muziky. Takže pak jsem to kamarádům na stavbě pouštěl rovnou ze čtyř reproduktorů. Major politruk mi pak vždycky říkal: „Soudruhu svobodníku, a to by tam nebyla nějaká častuška nebo národní budovatelská? Dyť jsou to samý anglický škváry.“ A já povídám: „Já za to nemůžu, soudruhu majore. Co vysílá československý rozhlas, to hraju. Dyť slyšíte, jak to pěkně uváděj. To je pro mladý, který milujou swing.“ A věříte mi, že to zbaštil? Jen mi ještě soudružsky poradil, abych to občas proložil nějakou sovětskou písničkou.

Věřím, ale nevěřím, že jste nikdy nic nestavěl a nepostavil…

No, jak se to vezme. Skutečnou školu, a to téměř ve všech stavebních profesích, jsem dostal ne na fakultě, ale na chalupě v Jizerských horách v Bedřichově. Naučil jsem se pracovat se dřevem, opravit si vodní čerpadlo, nějaký darling, a přidával jsem velice zdatně i zedníkům. Míchačku jsem ovládal jako bych v životě nepracoval nikdy s ničím jiným a neustále jsem sliboval kamarádovi Slávkovi, který měl chalupu nade mnou a se vším si věděl rady, že až bude stavět on, tak budu první, na koho se může obrátit.

A obrátil se?

Ani jsem netušil, že okamžik pravdy je tak blízko. Jednou takhle večer Slávek povídá: „Zejtra bych chtěl postavit štorcku u kuchyně, abych tam mohl udělat takový zákoutí. Nepřišel bys mi píchnout?“ Samozřejmě jsem s hrdostí okamžitě a ochotně souhlasil. Do té doby jsem zedníkům jen přidával a sám jsem ještě nikdy cihlu k cihle nekladl. V sedm ráno jsem vyrazil k Slávkovic chalupě s kýblem, v něm zednický kladivo, lžíci, fanku, kartáč a flašku rumu. Když jsme začali stavět, tak jsem se samozřejmě nepřiznal, že to je moje zednická premiéra. Abych vypadal jako profík, tak jsem občas do rozhovoru zamotal odborné zednické názvy, jako „chceš půlku nebo kvantlík?“, nebo „když to nebude sedět, tak to štípnu“. Štorcku jsme postavili, jenže jsme ji museli pak trochu poopravit, což ale nezpůsobilo mé zednické neumění, jako spíš rum, který jsme pochopitelně dopili až do dna.

Říká se, že muž má zasadit strom, postavit dům a zplodit syna…

Myslím, že i to jsem úspěšně zvládl. Po dcerách Zuzance a Terezce se nám narodil syn Karel a nakonec jsme se ženou Evou postavili i ten dům na místě, které měla od malička ráda. A stromy? Ty ani nepočítám.

Čím víc mi přibývají léta, začínám být tak trochu  nostalgický. Častěji si vzpomínám na svého tátu, který dovedl obdivovat krásy přírody, stejně jako umění stavitelů. Ať už současných či z dob dávno minulých. Dodnes zůstanu pokaždé s úžasem stát na nábřeží a zírám na Karlův most, Hradčany a celé panorama Petřína jako bych tenhle pohled viděl poprvé. Zastavím se před Prašnou bránou či Mosteckou věží a užasle se otáčím po domech na Staroměstském náměstí.

Jednou mi řekl Miroslav Horníček: „Všim sis toho, že jak člověk stárne, tak častěji zakopává? To ale není tím, že by méně zvedal nohy, ale tím, že pořád kouká na ty krásný baráky nahoru.“ Musím říct, že jsem hrdý na to, že jsem Čech a že máme takové předky, kteří položili základ k nejkrásnějšímu městu na světě.

Autor: Vladimír Rogl

Foto: FB Karel Štědrý

 

 

Pohřby neměla ráda a velké oficiality už vůbec ne, přesto se slušelo, rozloučit se důstojně s herečkou, dabérkou a kantorkou Janou Andresíkovou, která zemřela v pondělí ve věku 79 let v mělnické nemocnici. Z důvodu restriktivních opatření musel být pohřeb v Chloumku u Mělníka omezen co do počtu osob. Rozloučit se přišla nejbližší rodina a přátelé.

Nechyběla moderátorka a bývalá žačka Jany Andresíkové – Petra Eliáš Voláková, která přišla i za svého manžela, hokejistu (NHL) Patrika Eliáše, který byl doma s jejich dvěma malými dcerami. Svého času si byli se zesnulou herečkou velmi blízcí a velmi ji s manželem pomáhali.

„Janinka pro mě byla, je a vždy bude úžasná, noblesní dáma, obrovská profesionálka a zároveň člověk s velikým srdcem a smyslem pro humor. Je mi velmi líto, že odešla a jaké prožívala situace. Jsem moc ráda, že jsem jí mohla přijít dát poslední sbohem…,“ prozradila moderátorka Petra Eliáš Voláková. Ta položila ke katafalku s rakví květiny, chvíli se zastavila, poděkovala své bývalé profesorce za vše, zamávala a s lesknoucíma se očima odešla. Důvodem byl spěch za rodinou a současná covidová situace.

Přišli hereččini nejbližší přátelé – celoživotní kamarádka Anna Vrbová, která ji dokonce několikrát přímo nebo nepřímo zachránila život, její blízký přítel a manažer René Kekely, kamarádi Martin a Tereza. A rodina, v čele s jedinou dcerou Michaelou Binderovou, manželem a dětmi.

Zazněly čtyři písně, a obřad po asi půl hodině končil znělkou ze seriálu Arabela, kde Jana Andresíková hrála kolegyni Rumburaka Jiřího Lábuse, čarodějnici…

Přesto, že ztvárnila desítky televizních, filmových nebo dabingových i rozhlasových rolí, nejvýrazněji ji diváci vnímají právě díky Arabele nebo také Troškově Kameňáků, kde hrála bláznivou lady.

Právě Zdeněk Troška se nemohl obřadu zúčastnit, a také po přátelích poslal kytici. Zároveň i pro něj z úst René Kekelyho zaznělo poděkování, že na herečku nezapomínal a obsazoval.

„Vždyť poslední Janina role byla v jeho pohádce Čertova nevěsta…,“ zaznělo ve smuteční řeči.

Zněla i slova díků přátelům, ale i lékařům, kteří se o ni skvěle starali. Zaznělo i několik vzpomínek na historky, které sice byly spíš tragikomické, ale Andresíková je prožila a uměla si z každé, byť složité situace, udělat legraci.

Květinový dar zaslal také kolega, Honzík z Arabely, prezident Herecké asociace Ondřej Kepka, který si Jany Andresíkové velmi vážil, a i když se poslední léta spíš nevídali, stále na ni myslel.

Po obřadu následovala kremace. Ostatky budou následně na přání samotné herečky rozptýleny nejspíš na místě, kde již byly v minulosti ostatky jejích rodičů.

Jana Andresíková, rodačka z Kroměříže, prožila větší část života v Praze – nejprve v centru v Michalské ulici, následně na holešovickém Ortenově náměstí, na Palmovce. První dům měla ve Hvozdnici u Davle a poslední roky života, než se ocitla nedobrovolně v sanatoriu v Mělníce, žila v Tišicích u Mělníka. Poslední čtyři měsíce života strávila však kvůli zlomenině nohy a léčbě v Centru Následné péče v Mělníce, kde o ni bylo skvěle postaráno.

„Nemám velké sny a přání, ale nějakou hezkou, výraznou roli, i když třeba úplně ujetou, bych si ještě ráda zahrála. Vyšperkovala, prostě si ji udělala podle svého. Ale to už se mi asi nesplní,“ říkala ještě před rokem herečka.

V dabingu často dabovala americkou černošskou star Whoopi Goldberg. Tuto svou „kolegyni“ měla ráda i jako člověka. Ač se nikdy nepotkaly, měla pocit, že mají hodně společného.

„Je to taky taková herdeg baba jako já. Máme podobný humor, a asi i některé životní kotrmelce. Rozdíl je v tom, že ona je černá a já bílá, jinak jsme obě takové šílené baby,“ dodávala vždy s úsměvem a humorem sobě vlastním.

„Říkají mi ´madam katastrofa. Snad už není nic, co bych si nezlomila nebo nevymknula. Mě jednou budou muset zastřelit a já jim ještě mezitím budu kličkovat…,“ dodávala vždy vtipně….

Její přátelé plánují, že příští rok v dubnu, kdy by se herečka dožila 80. narozenin, uspořádají oslavu, kde na svou milovanou kamarádku, profesorku a kolegyni zavzpomínají a až to bude konečně možné, pořádně zapijí.

„Jani, nechci se loučit. Ale chci jen říct: ze srdce díky za vše. Pa a zase někdy…,“ rozloučil se ve smuteční řeči za všechny její blízké přátele její kamarád a důvěrník René Kekely.

Foto: Jaroslav Hauer

Herec, básník, muzikant i kantor Petr Batěk je muž mnoha profesí. Kromě herectví v divadlech, v televizi i ve filmu skládá hudbu, píše texty i vydává básně. Protože nyní pracuje i na nové sbírce veršů, která bude spojená s vínem, zavedly ho cesty na jižní Moravu. Tam objevil Archu, respektive krásný penzion stejného jména, který si vzal do pronájmu a začal jej provozovat. Chystá se snad na horší časy? A k tomu složil i báseň k „obávanému“ lockdownu.

„Nevzdávám se herectví, ani ničeho jiného, co dělám. Naopak, teď točím v seriálu, dělám další a hraju v divadle. Nicméně Morava, víno, básně a pak, tomu nešlo odolat. Takže se ze mě tak trochu stal i „hoteliér“. V Mikulově provozuji malý penzion, kam za mnou už teď jezdí kamarádi, kolegové a chystá se sem i moje milovaná Libuška Švormová,“ svěřil se Petr Batěk, který teď na D1 tráví poměrně dost času.

„Pendluji mezi Prahou a Mikulovem. Doposud jsem i hodně akcí moderoval, takže cestuji. Ale to mi nevadí. Od herectví si odskakuji k vinicím a od nich zase k herectvím, moderování a muzice. Celý život to tak mám, nevydržím dělat jen to jedno,“ říká Batěk.

Poměrně dost času s ním na jižní Moravě tráví i jeho přítelkyně Marcela. „A když odjíždím, mám tu paní, která se o provoz pensionu stará. Plánujeme i Vánoce, a to že tu oslavíme Silvestra, pokud nám to vláda dovolí,“ říká s lehkým úsměvem Batěk.

V Mikulově chce dělat i menší akce, vinobraní, recitály. „Prostě, aby tu lidem bylo dobře. Aby to byla taková archa „Baťkova“, která lidi zachrání před stresem velkoměsta a (show)byznysu. Aby měli čas si užít život,“ prozradil Petr Batěk.

Mezitím se stíhá věnovat i svým dospívajícím dětem Peťovi a Kristýnce. „Chystám toho víc, ale už se těším, že s vinařem Mirkem Kovácsem z Dolních Dunajovic dodělám novou sbírku básní s názvem Mezi svými víny. Bude tentokrát spojena s vínem, a kde jinde ji mám tvořit, než právě v kraji vinic?“

„A protože je teď taková divná doba, kterou doufám ve zdraví všichni nějak přežijeme, tak mě napadlo i pár veršů a vznikla básnička Lockdown,“ pochlubil se Batěk.

Lockdown:

Co všechno se ještě musí změnit

než praskne to lano napnuté

a najdeme poztrácenou víru?

Mozek je skvělé zařízení…

škoda jen, že často vypnuté

a s nedostatkem antivirů.

Foto: Pavel Kočvara a archiv P. Baťka

Náročné focení má za sebou režisérka Eva Toulová, která nedávno uvedla do kin třetí hraný film Casting na lásku. Aby naplnila vizi fotografky, musela bosá v dlouhé sukni vylézt a bez držení rukou a nohou pózovat vysoko v koruně stromů.  Fotky, kvůli kterým málem režisérka několikrát spadla ze stromu, nafotila zahraniční fotografka Elena Yermachenko.

„S Elenkou jsme se seznámily na natáčení a oslovila mě, jestli bych nechtěla být modelem jejího fotografického cyklu. Souhlasila jsem a vůbec nečekala, že vznikne z focení taková nádhera! Vůbec se nepoznávám.“ libuje si režisérka. „Nejtěžší bylo, že na některých fotkách jsem se nemohla zapřít žádnou rukou ani nohou. Jen jsem se snažila udržet balanc, abych nespadla a nemít výraz, že se bojím. Ale zvládly jsme to a vypadá to božsky!“ rozplývala se Toulová nad fotografiemi.

„Když promýšlela o tom, jak celé focení pojmout, chtěla jsem, aby fotografie vypovídaly o její povaze a temperamentu.“ uvedla fotografka Elena Yermachenko. „Při plánování focení pro konkrétního člověka, vždycky potřebuji trochu času, abych ho poznala a vytvořila s ním téma, které by ho charakterizovalo. Každá fotografie je pro mě obraz, který vypráví příběh.“ doplnila fotografka, která kromě focení vytvořila i režisérce účes a make up. Styling oblečení a šperků zajistila stylistka Helena Fričarová. Výsledné fotografie měly nakonec takový úspěch, že se dostanou na titulní stránku společenského časopisu.

Foto: Elena Yermachenko

Znala ho celá Česká republika, ale srdcem byl zřejmě nejblíže Pražanům na Chodově, kde mnoho let žil.  Několik dní před jeho smrtí v říjnu 2009 mu Městská část Praha 11 udělila čestné občanství. Následující rok bylo na jeho počest pojmenováno prostranství mezi chodovskými ulicemi   7. května, Švabinského, Skřivanova a Lažanského. Zanedlouho na tomto náměstí byla také odhalena jeho busta od českého sochaře Miroslava Pangráce.  Řeč je o Miloslavu Švandrlíkovi – jednom z našich největších spisovatelů humoristů, který by 10. srpna oslavil osmdesáté osmé narozeniny.  Napsal řadu knih, rozhlasových a televizních scénářů, spolupracoval s několika divadly.  V časopisech se podílel na vtipech Jiřího Wintera Neprakty.  Jeho nejznámějším a nejúspěšnějším dílem se stala kniha  Černí baroni, která se dočkala i filmového zpracování.  České přísloví praví, že humor je kořením života. Miloslav Švandrlík ho na své životní cestě štědře rozdával. Jistě by ocenil, že má své následovníky.  Proto MČ Praha 11 a Obec spisovatelů ČR vyhlašuje již po osmé  prestižní literární soutěž Cenu Miloslava Švandrlíka o nejlepší humoristickou knihu roku. Čtenáři – nejen z pražského Chodova – se už v listopadu mohou těšit na oceněné tituly plné humoru, které jim zaručeně okoření chvíle strávené nad knihou.

 

Autor: Jaroslava Pechová

Foto: Třebíčský denik

 

 

 

 

 

Oldřich Nový

Oldřich Nový byl symbolem vytříbeného vkusu a noblesy. Jako dokonalý gentleman se zapsal do srdcí mnoha žen. Přežil koncentrační tábor, zachránil několik lidských životů a překonal dřinu ve vápencových dolech. Byl hercem, zpěvákem, režisérem, pedagogem i dramatikem. Oldřich se stal legendou a nezapomenutelná melodie průvodní písně jeho největšího filmového hitu „Jen pro ten dnešní den“ se vryla do našich srdcí navždy. Narodil se v Praze 7. srpna 1899. Pocházel z rodiny s bohatými divadelními tradicemi. Z ochotníka se postupně vypracoval přes angažmá v pražských kabaretech a divadle v Ostravě ve hvězdu operetního souboru Zemského divadla v Brně, kam přišel v roce 1919 a působil zde až do roku 1935 (od roku 1923 i jako režisér a v letech 1925 – 26 šéf operety). V letech 1935 – 48 vedl se svou manželkou Alicí Valentovou-Novou vlastní scénu – Nové divadlo ve Stýblově pasáži na Václavském náměstí v Praze. Poté do poloviny 70. let spolupracoval s Hudebním divadlem v Karlíně. Režijní a pedagogickou prací se významně zasloužil o rozvoj hudební komedie. Kultivovaným hereckým projevem s mírným komediálním nadhledem i smyslem pro specifičnost filmového obrazu se zařadil mezi nejoblíbenější české filmové herce. Jeho nejslavnější filmovou rolí se stal pan Novák – muž dvojí tváře – z komedie Kristián, kterou natočil režisér M. Frič (1939). Po únoru 1948 již Nový v budovatelských filmech příliš nevystupoval. Jakmile měl, alespoň přijatelné textové předpoklady, vytvořil i v 50. a 60. letech několik působivých postav ve filmech Hudba z Marsu, Kde alibi nestačí  a především ve filmu režiséra Z. Podskalského Světáci, v němž hrál nezapomenutelného bývalého tanečního mistra a učitele společenského chování. Oldřich Nový zemřel 15. března 1983 v Praze.

Oldřich Nový s manželkou Alicí a dcerou Janou

 

 

Autor: Alexandra Hejlová

Foto: Česká televize, Lucernafilm

Jedna z největších šansonových legend historie světové hudby, Mireille Mathieu, za pár dnů – 22. července, oslaví své 74. narozeniny.

Mathieu se narodila 22. července 1946 ve Francii v Avignonu, jako nejstarší ze čtrnácti dětí do rodiny kameníka. Zpívání milovala od dětství, a tak se v roce 1962 přihlásila do pěvecké soutěže On chante dans mon quartier, kterou pořádal starosta Avignonu, a kde Mireille skončila na druhém místě za Michelle Torr. O dva roky později tuto soutěž vyhrála s písní La Vie en Rose ona sama, kterou dodnes zpívá jako ústřední melodii na svých koncertech.  21. listopadu 1965 se Mireille Mathieu poprvé objevuje v televizi, jejím manažerem se stal Johnny Stark. O rok později vydává své debutové album En Direct de L’Olympia. Zpívala společně s orchestrem Paula Mauriata.

Mireille Mathieu také nazpívala slavné duety jako Un homme et une femme, Tout a changé sous le soleil, Celui que j’aime, Les Moulins de mon cœur, C’est en septembre, You and I/Toi et moi, Quiereme Mucho/Où est passée ma bohème, La Tendresse, Une vie d’amour, À quoi ça sert l’amour a spoustu dalších. Jejími pěveckými partnery byli např.: Charles Aznavour,  Michel Legrand, Sacha Distel, Johnny Hallyday, Julio Iglesias, Michel Sardou nebo Frank Sinatra. Mireille Mathieu je držitelkou řady ocenění.

Mathieu je dodnes svobodná a bezdětná dáma. Nejlépe se cítí v kruhu úzce rodinném a obklopena svými přáteli. O svém životě napsala knihu Oui, je crois ve spolupráci s Jacqueline Cartier, vydanou v roce 1987 a La véritable Mireille Mathieu ve spolupráci s Emmanuel Bonini vydanou v roce 2005. Za svou kariéru nazpívala zhruba 1200 písní v devíti jazycích. Vydala nad 40 alb. V roce 2012 vydala album převzatých písní od Edith Piaf.

Mathieu v Praze poprvé vystoupila v roce 1967 na počátku své kariéry. České publikum si podmanila a již několikrát u nás vystupovala a do Čech se ráda vrací. Má tu totiž spoustu fanoušků, kteří ji pomohli v těžkých chvílích.

Foto:  et © Propriété exclusive Abilène Disc., (P) & (C) Propriété exclusive Abilène Disc, FB/Mireille Mathieu, Wikipedia

 

Louis de Funès

 

… plným jménem Louis Germain David de Funès de Galarza, francouzský herec, se narodil 31. července 1914 v Courbevoie. Začínal epizodními rolemi. Jako komik se proslavil až na konci 50. let. Natrvalo mezi filmové hvězdy vstoupil v roce 1964 uvedením filmu Fantomas, kde hrál i Jean Marais. U nás jej diváci obdivovali ve veselohrách Smolař, Oscar, Fantomas (série filmů), Četník se Saint Tropez (série filmů s nervním strážcem pořádku, který se snaží vypořádat s uvolněnou morálkou 60. let.), Velký flám, Senzační prázdniny, Na stromě, Piti-piti-pa, Tonoucí se stébla chytá, Tetovaný aj. Louis de Funès hrál celkem ve 137 filmech. Zatímco ve Francii byl řadu let velice úspěšný, v USA byl téměř neznámý s výjimkou komedie Dobrodružství rabína Jákoba z roku 1973. V Česku jeho popularitě napomohl vynikající dabing Františka Filipovského. Jeho herecký styl se opíral o živelnou komiku a neuvěřitelné mimické schopnosti, které mu vynesly přezdívku „Muž tisíce tváří“. De Funès měl problémy se srdcem a s každou svojí rolí, ve kterých představoval různé cholerické postavy, riskoval srdeční infarkt, na který nakonec 27. ledna 1983 v Nantes zemřel.

 

Autor: Alexandra Hejlová

Foto: FB Louis de Funès