Rubrika: NOVINKY

„Studánko stříbrná, kde tě mám?“ Paměť mi přehrává text písně Hany Zagorové.  „Kde jsi ty a kde jsem já?“ Neznám odpověď. Nevím, kam se poděla studánka z mého dětství, ke které jsem každý rok zjara chodila s babičkou, abychom ji vyčistily od nánosu listí a osvobodily pramen.  Ten se nadechl a plný nabyté energie začal tichounce zurčet a zpívat.   Studánka ležela pod lesem nad vesnicí Petrovice u Rakovníka a slunce se do ní chodilo dívat jako do zrcátka. Na břehu v trávě na placatém kameni seděl malovaný plecháček, aby si pocestní mohli nabrat vodu a ten křišťálový chladný doušek je po únavné cestě postavil zase na nohy. I my bychom často potřebovali postavit na nohy.  A vzít rozum do hrsti.  Vzpomenout si na starobylou pohanskou tradici otvírání studánek, která byla nejen symbolickým přivítáním jara, ale i vyjádřením úcty k vodnímu prameni.  Vodu měli naši předkové ve veliké úctě. Věděli dobře, že bez vody není život. Poblíž studánek stavěli pohanské svatyně a celý rok se o ně starali. Z jara břehy zdobili květinami, pořádali u nich posvátné obřady, tančili a zpívali.  O Vánocích jim zase nosili jablka a ořechy. I nám studánky většinou nebývají lhostejné.  Zvláště ty, ve kterých prý je léčivá voda, nás lákají.  Najdete-li u některé zlatou korunku, nechte ji ležet tam, kde je, a radši rychle uhánějte pryč. To se sem totiž vypravil vykoupat hadí král – bílý had – a korunku odložil do trávy. Kdyby vás napadlo přivlastnit si ji, stihl by vás jeho hněv.  I jiné báchorky se však ke studánkám vztahují.  Jsou magickými místy, kde lze meditovat, kde se můžeme pokochat jejich krásou. Ale aby takové byly všechny, musíme jim věnovat svoji pozornost. Já každoročně vždy 31. května, kdy se slaví Den otvírání studánek, na místo, kde bývala ta z mého dětství, dorazím.  Bohužel tu pokaždé najdu jen rozježděnou hlínu u cesty.  Že tu kdysi bývala, o tom vydává svědectví vlhká skvrna na povrchu země.  Ale já pevně věřím, že z hloubi země někdy někdo pramen zase vykope, protože tak se to přece s poklady dělá.  A voda – ta poklad je a bude čím dál vzácnější.

Autor: Jaroslava Pechová

Foto: autor neznámý

Divadélko Radka Brzobohatého, které má stálou scénu ve Strašnickém Divadle Solidarita, se po koronavirové pauze probouzí opět k životu. A to doslova na plné pecky. Připravuje se tu jedinečné představení Cyrano s hvězdným obsazením, krásnými kostýmy a frňákem, který vypadá jako opravdový. Premiéra bude 16. září.

V hlavních rolích nádherného historického příběhu plného hrdosti, lásky, který nikdy nezestrárne, o muži bez bázně a hany, diváci uvidí coby Cyrana Vojtěcha Eflera, kterého  znají i ze seriálů, předně jako kapitána Janáka z Ordinace v Růžové zahradě, ale i z rádia, hvězdu seriálu Slunečná Evu Burešovou, dále Irenu Máchovou, Vileminu Marhoulovou, herce a moderátora Mirka Šimůnka, Martina Sochora, Jiřího Chvalovského. V roli Kristiana se představí David Gránský. Vedle něj se objeví ale i hvězda teenagerů, jeho bratr, zpěvák a influencer Tom Sean, o němž se hovoří jako o „českém Justinu Bieberovi“.

A taky si vyzkoušel umělý frňák Cyrana, ostatně, jako každý v souboru.

Než se ale herci sešli na kostýmové zkoušce k představení autorské dvojice Lubomíra Feldeka a Ondřeje Brzobohatého, čekala režisérku a herečku Hanu Gregorovou velká piplačka. Doslova ručně ušila novou oponu.

„Byly to takové malé galeje. Představte si látku 10×5 metrů, k tomu volán, tkaloun, na který se to zavěšuje. Byly to hodiny a hodiny práce, ale bavilo mě to a těší mě, že s novou sezónou, máme krásné nové představení a taky novou oponu,“ prozradila s úsměvem „divadelní krejčová“, ale jinak režisérka a herečka Hana Gregorová, která se žádné práce nebojí.

I ona se představila v krásném kostýmu od svého kamaráda, spolužáka a téměř člena rodiny, renomovaného kostýmního návrháře Josefa Jelínka.

Masky, především velký nos Cyranovi – Vojtěchu Eflerovi, vytvořil špičkový filmový a divadelní maskér David Šesták.

„Jsem se sám sebe až úplně lekl. S tím nosem se nepoznávám ani já sám,“ prohlásil skoro dvoumetrový herec Vojtěch Efler, jehož divadelní frňák vypadá, jak kdyby ho měl od narození.

„Já bych Vojtu nepoznala. Kdybych ho takhle někde potkala, nepoznám ho,“ dodala Hana Gregorová, kterou čeká s jejím týmem Divadélka Radka Brzobohatého ještě mnoho zkoušení.

„Premiéru máme 16. září večer a tímto všechny srdečně zvu. Pak s tím samozřejmě budeme jezdit po republice. Jsme moc rádi, že se ta korona-doba už uvolnila a snad konečně budeme moct volněji dýchat, zkoušet a hlavně hrát. Myslím, že korony bylo dost a teď hurá do života a do divadla,“ zavelela Gregorová.

„Je to super pocit mít na sobě zase kostým a stát na divadelních prknech po tom skoro čtvrt roce pauzy. Moc mi to – a nám všem – chybí. Moc se těším na premiéru, nejenom kvůli tomu frňáku,“ svěřil se Vojta Efler.

„Já v Cyranovi představuji Roxanu a jsem taky moc ráda, že zase začneme hrát pro diváky. Konečně zase začneme normálně žít,“ prozradila i hvězda primáckého seriálu Slunečná Eva Burešová.

V kostýmu to moc sluší i Mirku Šimůnkovi, kterého diváci znají z pohádek Zdeňka Trošky, z filmů, ale i jako televizního moderátora.

„Jsem rád, že se věci vrací do starých kolejí a snad už bude jenom líp. Malilinko jsem přibral, ale za čtrnáct dní to cvičením zase dám do formy. Moc se těšíme na diváky a představení Cyrano bude zkrátka to, na co musíte přijít,“ zve charismatický, urostlý Šimůnek.

„Ta pauza byla dlouhá, ale já jsem nabral sil, energie. Chodili jsme se ženou na pětikilometrové procházky, dělali si doma dobrá jídla. Mám asi štěstí, že se to na mé postavě nějak výrazně nepodepsalo, takže do kostýmu jsem se v pohodě vešel,“ podotkl spokojeně David Gránský. Vedle něj se objeví i jeho bratr Tomáš, jinak známý jako zpěvák a infliencer Tom Sean, po němž šílí teenageři, hlavně teenagerky.

„Tomáš je bezva kluk, moc hezky zpívá a jeviště mu sluší,“ dodala Hana Gregorová, která má celé představení na povel.

 

CYRANO:

Nádherný historický příběh plný hrdosti a lásky, který nikdy nezestárne! Cyrano – muž bez bázně a hany – je legendární postavou, symbolem cti, odvahy a mužnosti, Gaskoněc s proslule dlouhým nosem, který se na smrt zamiluje do své sestřenice Roxany. Své city se jí ale neopovažuje přiznat, a tak smutně přihlíží, jak se Roxana zhlédne v krásném, ale hloupém Kristianovi… Touha a nenaplněná láska na pozadí válečných bojů…

Autor: Alexandra Hejlová

Foto: Jaroslav Hauer

 

I řekl Bůh: „Budiž světlo!“ A bylo světlo. Viděl, že světlo je dobré, a oddělil světlo od tmy. To je citát z bible – První knihy Mojžíšovy, kde se popisuje stvoření světa, jež začíná právě světlem. Pro život na zemi je světlo podmínkou. Jeho zdroj – slunce – je nekonečně vzdálený a večer se ztrácí za obzorem.  Když se ale při vysokých teplotách samovznítila suchá tráva nebo blesk zapálil strom, oheň se stal darem z nebe pro pravěké lidi.  Byl pro ně zdrojem tepla, světla, ochranou před divou zvěří a možností tepelného zpracování potravy.  Bylo však nesmírně obtížné oheň udržovat a často se to nezdařilo.  Proto poznatek, jak oheň rozdělat, se stal pro lidstvo rozhodujícím vynálezem.  Došlo k němu podle archeologických objevů v Africe zhruba před milionem a v Evropě asi před půl milionem let. Oheň se lidé naučili rozdělávat křesáním kamenů či třením dvou dřívek.  Dokázali ho pak i ovládat a manipulovat s ním.  A právě tato znalost jim umožnila migrovat z Afriky do chladnějších oblastí na severu. Mnoho po sobě následujících civilizací si oheň nakonec podmanilo a zejména zdokonalovalo způsob osvětlení, aby mohlo využívat i další část dne, kdy zapadne slunce. A tak přišly na svět louče, pochodně, lucerny, olejová svítidla, svíčky, kahany, a jak plynula staletí, i petrolejové lampy, plynové osvětlení a lihová, benzinová a karbidová svítidla.  Královnou umělého světla je ale elektřina, jejíž ohromující tažení do domácností odstartoval vynález žárovky Josepha Swana a Thomase Alvy Edisona, následovaný vývojem zářivek a konečně také LED diod. Do trojlístku významných fyziků, kteří rozsvítili svět, patří také Theodore Harold Maiman. Dne 16. května 1960 úspěšně spustil první laserový systém na světě. Tento den byl v roce 2018 ustaven organizací UNESCO jako Mezinárodní den světla.  Tak tedy – tentokrát latinsky: Fiat lux.

Instalace Intensive reflections on modernity Jakuba Peška na Smetanově nábřeží v Praze

Instalace Space and Possibilities studia Nohlab na Karlínském náměs

Autor: Jaroslava Pechová

Foto: Titul -biobilgi.com, Tomáš Slavík – Signal Festival, Dušan Vondra – Signal Festival

 V roce 2019 Výkonná rada Světové zdravotnické organizace (World Health Organization) na svém 144. zasedání určila rok 2020 Rokem zdravotní sestry a porodní asistentky. Stalo se tak na počest dvoustého výročí narození Florence Nightingale, druhé nejznámější osobnosti viktoriánské doby po královně Viktorii.  Ta jí udělila Královský Červený kříž a jako první ženě britský Řád za zásluhy pro britské impérium. Florence Nightingale, anglická ošetřovatelka šlechtického původu, se stala průkopnicí ošetřovatelského oboru. Byla zastáncem zlepšování péče a podmínek ve vojenských i civilních nemocnicích, propagovala rozvoj zdravotnických profesí a jejich zavádění do praxe. Napsala mnoho odborných pojednání, která významně přispěla k rozvoji ošetřovatelské profese jako komplexně pojaté disciplíny.  Role sester, porodních asistentek a zdravotních bratrů je nezanedbatelnou součástí každodenního chodu všech zdravotnických zařízení. Tvoří v mnoha zemích světa více než padesát procent zdravotnických pracovníků, ale bohužel je jich stále nedostatek.  Když World Health Organization rok 2020 Mezinárodním rokem sestry a porodní asistentky vyhlašovala, nikdo tehdy netušil, jaký obrovský kus práce sestry a další zdravotníky letos, kdy nás zaskočila celosvětová pandemie, čeká. Zdravotní sestry si zaslouží veliké poděkování za péči o pacienty postižené koronavirem.  Denně oblékají kompletní ochranné obleky, ve kterých pracují často i v mnohahodinových přesčasech a na úkor svého zdraví a života.  Často končí v karanténě a v obrovské nejistotě čekají na verdikt, zda samy neonemocněly, což se mnohým z nich stalo. Jsou v první linii s bojem proti koronaviru a jejich fyzické i psychické vytížení je obrovské.  Na celém světě se 12. květen, den, kdy se v roce 1820 narodila Florence Nightingale, slaví jako Mezinárodní den zdravotních sester. A právě v tento den se ve dvanáct hodin rozezněly po celé České republice zvony jako poděkování všem sestrám a pracovníkům ve zdravotnictví za jejich mimořádné nasazení v této nelehké době. Nezapomeňme na jejich obětavost ani v časech, kdy nebezpečí epidemie pomine. I pak si zaslouží naši velkou úctu a poděkování.

Autor: Jaroslava Pechová

Foto: autor neznámý

Maminky jsou prý andělé bez křídel. Kdo jiný by se dokázal tak obětovat, starat se a dávat tolik lásky svým ratolestem, a přitom neočekávat na oplátku nic?  Za jejich péči je děti druhou květnovou neděli, kdy slavíme Den matek, obdarovávají kytičkou nebo drobnými dárečky, většinou vlastnoručně vyrobenými. Ale nezapomínají na ně ani v dospělosti. Oslava mateřství se v různých podobách objevovala už ve starověku. Například ve starém Římě byla taková slavnost zasvěcená bohyni Juno, ochránkyni vdaných žen a nastávajících rodiček, a nazývala se Matronalie. V Řecku zase lidé uctívali matku všech bohů, bohyni Kybelé. Také na našem území probíhaly obdobné oslavy, dokonce už v pravěku. Svátek matek nebo Den matek se v současnosti slaví na mnoha místech na světě a datum a podoba oslav se různí podle tradic jednotlivých zemí.  U nás se traduje od roku 1923.  Velký podíl na jeho vzniku měla aktivistka za práva žen, dcera prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka, Alice Masaryková.  Onen mezinárodní svátek slaví druhou květnovou neděli i Spojené státy americké, Rakousko, Německo, Itálie, Srí Lanka, Jamajka, Chorvatsko, Indie, Keňa nebo Japonsko. Zde se původně svátek Haha no Hi, tedy Den matek, slavil v den narozenin císařovny Kódžun 6. března.  Ve Velké Británii a Irsku se oslavuje Den matek tři týdny před velikonočními svátky, na čtvrtou postní neděli.  Tady už od 16. století na svátek Mothering Sunday dcery a synové nosili svým matkám květiny. V Polsku se Den matek slaví 26. května, v Rusku až poslední neděli v listopadu, v  Mexiku připadá na 10. květen.  V ulicích hrají kapely serenádu Las Mañanitas a celé rodiny se veselí.  Ani v dalších zemích světa lidé nezapomínají na své matky a vyjadřují jim svou lásku a úctu.  Jsou si vědomi toho, co řekl John G. Cooper:  „Jsou tisíce hvězd na nočním nebi, tisíce mušlí na březích moře, tisíce ptáků v oblacích, tisíce motýlů na loukách, tisíce kapek rosy po ránu, ale jen jedna matka na celém světě.“

Autor: Jaroslava Pechová

Foto: autor neznámý

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Málokteré hlavní město na světě je tak úzce spjato s historií svého národa a státu jako Praha. Leží ve středu Čech a zhruba i Evropy, a tak bylo neopominutelným místem na válečných mapách v období druhé světové války. Poslední dny urputných bojů před jejím koncem se odehrávaly právě zde. V Praze 5. května 1945  vypuklo  Pražské povstání.  Když Česká národní rada vydala prohlášení o konci protektorátu a o převzetí vládní a výkonné moci, znění odvysílal pražský rozhlas. Lidé okamžitě začali vyvěšovat československé vlajky, přetírali německé nápisy či je shazovali ze zdí na zem. Německá okupační správa však oznámení ignorovala a němečtí vojáci začali do Pražanů střílet. Zanedlouho se bojovalo po celém městě.  Ve 12:33 hodin se ozvala z rozhlasových přijímačů tísňová výzva: „Voláme českou policii, české četnictvo, vládní vojsko, každého dobrého Čecha na pomoc Českému rozhlasu! Přijeďte ihned! Každá minuta je drahá! Střílí se zde! Esesáci nás chtějí vyvraždit!“  Reakce lidí byla spontánní, ozbrojení i neozbrojení lidé spěchali na pomoc. Kolem budovy rozhlasu se rozhořel tuhý boj. Obránci rozhlas nakonec ubránili, ale další boje se rozšířily po celé Praze.  Povstalci si byli vědomi toho, že proti německému útoku zvenčí nemají moc šancí, takže v noci z 5. na 6. května vyrostlo v ulicích  asi tisíc šest set  barikád. Jejich obránci měli k dispozici většinou pouze pušky, lehké kulomety, granáty a pancéřové pěsti.  První nápory německé armády na sebe nenechaly dlouho čekat. Největší mohutný německý útok však začal v časných ranních hodinách 8. května. Tanky a pěchota se na Prahu valily z několika směrů. Vraždění a běsnění nacistů se stupňovalo. Československý rozhlas opakovaně vysílal ve francouzském, anglickém a ruském jazyce naléhavou žádost o pomoc, směřovanou ke spojeneckým vojskům.  Podle dohod o demarkační čáře mezi spojenci z protihitlerovské koalice zůstala americká armáda u Plzně, kde operovala.  Rudá armáda do Prahy dorazila 9. května po čtvrté hodině ranní. Praha byla konečně svobodná.  Zásluhu na tom, že si mohla svobodně vydechnout, mají i bezmála tři tisíce českých vlastenců, kteří při květnovém povstání v roce 1945 položili životy na barikádách a v pražských ulicích.  Praha před sedmdesáti pěti lety povstala z trosek a její sláva se opět dotkla hvězd.

Autor: Jaroslava Pechová

Foto:  autor neznámý

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

„To slunce se má, to nedělá nic, jen bloumá po nebesích…“ Poslouchám známý šanson a nesouhlasím.  Slunce rozdává teplo, světlo, energii, život. A právě tu jeho životodárnou sílu si připomínáme 3. května, který je stanoven jako Den Slunce.  Ještě jednu dovednost mu ale nelze upřít.  Umí na počkání vytvořit mistrovské dílo, které okamžitě stoupne přes oči do srdce.  Přesvědčilo mě o svém talentu na břehu ostrova Djerba  v severní Africe.  Za rozbřesku slunce vyskočí nad obrys temného moře jako červený balónek z Matějské pouti a v tu chvíli se zapýří nebe i hladina s rudými hřebeny vln. Rybářské lodě se promění v růžové plameňáky, pomalu táhnou do daleka a nechávají za sebou na vodě dlouhou krvavou brázdu. Jak slunce stoupá na neviditelné šňůrce oblohou, nachové barvy zfialoví, zezlátnou a pak se promění v zářivou perleť.  Z rybářských bárek se stanou bílé labutě a pomalu odplouvají tekutým stříbrem až tam, kde se nepokojné moře mění v blankytně modrou oblohu.  V Michelangela se slunce promění, i když usíná den.  Ostrov přelije roztavenou mědí a začne čarovat. Obloha vybuchne jako sopka a nad obzorem se rozhoří zlatý požár. Oranžové jazyky rozsvítí moře, pláž i nebe a před zářivou záplavou světla vyvstanou temné siluety palem, vztyčené ukazováky mešit a zaoblené kopule na střechách sněhobílých obydlí, dokud se sluneční kotouč nedotkne horizontu a nevklouzne do vln.  Jako umělec je bez diskuse velká hvězda.  Slunce ale opravdu hvězda je. Stará přibližně 4,6 miliard let.  Ta koule žhavého plazmatu,  která neustále produkuje ohromné množství energie, prý bude z oblohy zářit dalších sedm miliard let.  Od Země je vzdálená asi 150 milionů kilometrů, ale sotva nám svými paprsky rozsvítí den a pohladí tvář, zdá se být tak blízká, tak blahodárná. Snad to nejlépe vystihl spisovatel Ota Pavel, když v jedné své povídce napal: „Slunce je velký žlutý prášek od nebeských psychiatrů a podává se, aby se zahnal smutek a nastala dobrá nálada. Slunce je také žlutý froté ručník, který nás sám utře, a je jako fén, který nás vysuší.  Slunce nám  skočí do srdce a ohřeje nám ho, když ho máme studené jako psí čumák.“

Autor: Jaroslava Pechová

Foto:  neznámý autor

 

 

 

Jiřík z Erbenovy pohádky o Zlatovlásce, ten se měl. Zbaštil soustíčko z kouzelného hada a v tu ránu rozuměl řeči zvířat a ptáků. První, koho uslyšel, byli dva holoubci, kteří se přetahovali o zlatý vlas, a od nich se doslechl o zlatovlasé krasavici. Co by se asi dozvěděl ze štěbetání, švitoření, cvrlikání, cukrování, trylkování, vrkání, pípání, hvízdání, pískání a kokrhání, které se ozývá z remízků a korun stromů v lese, v parcích a za ploty? Ty hlasy přírody jsou pro nás tak příjemné, že je nazýváme ptačím zpěvem. Charles Darwin na konci 19. století uvedl, že zpěv ptáků je v mnohém podobný lidské řeči. Podle něj, později i podle řady jazykovědců a biologů, se dříve lidé dorozumívali zvuky podobně jako ptáci. Dnes umí ornitologové ptačí zpěv přesně analyzovat a určit, jaké zprávy si opeřenci mezi sebou posílají. První neděli v květnu, kdy jsou již všichni stěhovaví ptáci zpět ve svých letních domovech a všude zní ptačí sbor, slavíme Mezinárodní den ptačího zpěvu. Navazujeme na tradici založenou v roce 1983 v Birminghamu pod názvem Dawn Chorus Day, kde místní ornitologové přišli s nápadem přivítat vždy první neděli v květnu přicházející jaro. Akci později převzali partneři BirdLife International v celé Evropě a vítání se tak stalo nejmasovější ornitologickou akcí. Česká společnost ornitologická organizuje „Vítání ptačího zpěvu“ od roku 1992.  Na stovce míst v republice jsou připraveny vycházky do probouzející se jarní přírody, někde doplněné o ukázky kroužkování, výstavky ptačích budek a jinou propagaci ochrany ptáků. Ale i v následujících dnech mějte v přírodě oči k vidění a uši ke slyšení a pozorujte a poslouchejte ty hudebně nadané opeřence. Mne inspirovali k napsání pohádky „Přesně seřízený budík“ v knížce Rézička a Čtvrtjadýrko.  Ráno, když vstává les, se jednotlivé druhy rozezpívají v přesně určený čas. Před čtvrtou hodinou ranní se ozve rehek, pak červenka, za pár minut střízlík a postupně kukačka, sýkorka, budníček a pěnkava. Před půl šestou přivítá slunce vrabec, následuje ho špaček, potom drozd, pěnkava a strnad.  Nakonec ptačí chór rozezní celý les. Dokud to tak bude, můžeme si být jisti, že žijeme na jednom z nejhezčích míst na celé zeměkouli.

Autor: Jaroslava Pechová

Foto:  ireceptar.cz

Mezinárodní den tance se od roku 1982 slaví každoročně po celém světě 29. dubna, a to na podnět CID (w:en: International Dance Council), což je v rámci UNESCO  zastřešující organizace pro všechny druhy tance. Na různých místech České republiky se slaví pod názvem  Den, kdy se bude tančit všude.

V jednom kole…

„Umíš-li mluvit, umíš zpívat, umíš-li chodit, umíš tančit,“ praví lidová moudrost. Počátky tance jsou spojeny už s pravěkými lidmi. Dokazují to kresby tančících postav v jeskyních, které obývala první lidská společnost. Taneční kroky však tehdy byly spíše poskoky a neohrabané pohyby, vyjadřující především radost z ulovené kořisti. Jak se člověk vyvíjel, zdokonaloval se i tanec. Ve starověkých civilizacích bylo právě tancování v chrámu při náboženských obřadech důležitým prvkem uctívání bohů.  Tanec byl neopominutelný také u spirituálních rituálů, například při oslavě sklizně, přivolávání deště, vymítání zlých duchů, zahánění nemoci, při svatebních nebo pohřebních obřadech.  Postupem času se tanec stal neoddělitelnou součástí každodenního života a začal být vnímán také jako zábavní prvek.  Zvrat  ale nastal nástupem křesťanství a katolické církve, která tanec odsuzovala a snažila se ho potlačit. Jediný tanec, který uznávala, byl tanec šlechty. Ten se dočkal velkého rozkvětu zejména za francouzského panovníka Ludvíka XIV, který byl jeho velikým příznivcem.  Tanec však nevymizel ani z venkovského života. Přežíval i díky potulným hercům, kejklířům a trubadúrům, kteří putovali po krajích a svá vystoupení a kramářské písně doplňovali o taneční prvky.  Venkované dál vydupávali své tance pěkně od podlahy, zatímco aristokracie tančila své ladné kreace. Ale nakonec se jejich prvky dostaly i do lidového prostředí a taneční styly se promíchaly a změnily se v lidové tance. Především na Moravě se jich zachoval nespočet.  Zde má snad každá dědina svůj tanec a také kroj.  Díky folklorním souborům u nás lidové tance stále žijí. A právě i ony se stanou jednou z oslav Mezinárodního dne tance.

I v letošním roce 29. duben – Mezinárodní den tance – protančíme. Oslavy pořádáme letos už pošesté.  Doposud jsme se scházeli na pražském Střeleckém ostrově, ale vzhledem k současné situaci bohatý program odvysíláme on-line. Opět se můžete těšit na vystoupení nejlepších českých tanečníků, taneční workshopy pro širokou veřejnost, trénink u baletní tyče, celorepublikový flashmob a taneční párty na závěr. Chceme, aby se on-line podoba oslavy Mezinárodního dne tance svým rozsahem i kvalitou vyrovnala předchozím ročníkům a abychom vám tak i letos zprostředkovali neopakovatelný kulturní zážitek. „Roztančete s námi váš domov i internet!“ To je heslo on-line flashmobu Mezinárodního dne tance 2020, jehož choreografii pro vás letos připravil vítěz StarDance Dominik Vodička.  Na videu se dozvíte, jak se už teď můžete naplno stát součástí Mezinárodního dne tance. Srdečně zve Art 4 People

www.mezinarodnidentance.cz

Autor: Jaroslava Pechová

Foto: Jiřina Stoklasová

 

OŽIVÍME ČESKO! To je nyní nejdůležitější úkol nás všech, které zasáhla »koronavirová krize«! Čeští podnikatelé, živnostníci, řemeslníci, umělci, sportovci, ale i mnozí další si procházejí něčím, co tu nikdo od II. světové války nezažil. Naprostá paralýza všeho. Obrovské ekonomické, ale i psychické dopady situace s názvem covid-19. Infekční nákazy, která přinesla velká restriktivní opatření, zákazy a jedno velké STOP podnikání ve všech směrech…

 

Proto přišla Halina Trsková, místopředsedkyně představenstva Pojišťovny VZP, a. s. (PVZP) s nápadem na tuto unikátní kampaň, kterou představila producentovi, režisérovi a podnikateli Tomáši Magnuskovi a společně ji ve velmi krátkém čase zrealizovali.

„Cílem projektu je podpořit české firmy, výrobky, služby, umění, zkrátka všechno, co nám tu ekonomiku pomůže sice pomalu, ale jistě vrátit do starých kolejí. Protože je to jen a jen na nás,“ říká hlavní autorka projektu Halina Trsková.

„Mně se to od začátku zdálo jako dobrý nápad, a proto jsem do toho šel bez nároku na honorář,  stejně jako řada našich přátel a známých, kteří vystupující v této kampani,“ prozradil režisér, producent, ale také podnikatel v hotelnictví a gastronomii Tomáš Magnusek, který je zároveň i předsedou Obce spisovatelů ČR. Ten je také režisérem TV/Video spotu kampaně.

Ve videospotu vystupují zástupci kultury, sportu, umění, podnikatelské i živnostenské  – řemeslné sféry, zkrátka širokého spektra těch, které koronavirová situace zasáhla. A pomoct, přispět  a podpořit může každý!

„Byla to síla, co? Ale snad jsme z nejhoršího venku… Ale co teď?“ říká na začátku spotové kampaně OŽIVÍME ČESKO herec Martin Dejdar.

 „To bude chtít zabrat…“ přidává se jeho herecká kolegyně Ivana Jirešová…

„No, a pořádně tu naši českou ekonomiku oživit,“ podotýká Lukáš Černý, podnikatel a majitel společnosti Eurona s.r.o…

Následně pokračují další osobnosti z mnoha oborů, které se rozhodly svým účinkováním smysl projektu podpořit, jako například: herec, zpěvák a moderátor Milan Peroutka, majitelka kliniky estetické medicíny Petra Clinic Petra Řehořková, herec Petr Rychlý, sportovec  a olympijský medailista Lukáš Bauer,  zpěvačka a herečka Eva Burešová. Dále také cukrářský mistr a jedna z hvězd TV show Peče celá země Josef Maršálek, lékař, psychiatr Jan Cimický, starosta Náchoda a poslanec Jan Birke, fotbalový internacionál Antonín Panenka, podnikatelka a zástupkyně světově proslulé značky klavírů Zuzana Ceralová Petrofová, advokátka, spisovatelka Daniela Kovářová, zpěvák a hudebník Vilém Čok nebo zpěvák a herec Jiří Korn.

Do projektu se zapojil i bývalý boxer a mistr světa Lukáš Konečný, který sám infekcí covid-19 onemocněl a úspěšně se z ní zotavil.

„Všichni společně procházíme složitým obdobím. Ta zákeřná kulatá potvora (codi-19) nás pořádně potrápila, ale věřím, že se dokážeme opět tak nějak semknout a dokážeme oživit to, co se kvůli tomu zastavilo. Nejsem ekonom, počty mi nikdy moc nešly, ale počítám s vámi. Pojďme podpořit vše české,“ vyzval i zpěvák, herec a muzikant Jiří Korn, který sám kvůli situaci s koronavirem přišel o celou řadu vystoupení a koncertů…

Pomoct může KAŽDÝ, kdo podpoří českou firmu, výrobek, službu nebo kulturní či sportovní zážitek!

 

VÝZVA:

Na webu projektu www.ozivimecesko.cz bude vyvěšena výzva ke sdílení iniciativy a podpoře myšlenky Oživíme Česko. Proto každý, kdo se chce zapojit, může na sociálních sítích sdílet foto/video s hastagem  #OzivimeCesko.

Každý, kdo to udělá, se automaticky zapojí do soutěže o ceny, které věnují české společnosti!

Autor: Alexandra Hejlová