Rubrika: ART

Pointilismus je technika malby, která je kombinací malých od sebe vzdálených bodů základních barev a vytváří dojem složité barevnosti.

V 19. století v 80. letech se pomalu impresionismus zastavil a noví mladí umělci se snažili přijít s novými technikami, aby změnili celý styl. Nejdříve se jim říkalo neoimpresionisté. Pak kolem roku 1885 ve Francii se objevil ve Francii styl, který se nazýval pointilismus. Technika je založena na schopnostech vnímání oka a mysli, které míchají jednotlivé body do celé škály barev. Tahy mohou být kulaté, čtvercové (otisk štětce na plocho) nebo mírně protáhlé. Body jsou blízko sebe. Pokud se vzdálíte od plátna na dálku, sloučí se do souvislého obrázku. Pointilisté používali barevné schéma podle impresionistů, ale tahy štětcem používaly pouze jako body. To je hlavní rozdíl mezi zmíněnými proudy.

Nová metoda byla vynalezena Gergesem Seuratem a dále tímto stylem tvořil Paul Signac a Henry Edmond. Můžete však tuto metodu vidět u ranných děl Andyho Warhola. Pointilismus také spatříte u Vincenta van Gogha.

Smrt Seurata velmi zasáhl rozvoj neoimpresionismu. Jakmile se dozvěděl o smrti umělce Lucien Pissarro, napsal svému otci: „Pointilismus zemřel s ním.“

(JT), fotografie Wikipedie

Futurismus vznikl v Itálii mezi roky 1909 až 1915. Je odvozen od slova futuro=budoucnost.

Vůdčí osobností futurismu byl italský básník Filippo Tommaso Marinetti, který vydal futuristický manifest, který byl následně otištěn francouzsky v pařížském listu Le Figaro. V manifestu shrnul program v základních bodech: krása neklidu, rychlosti, boje poezie odvahy a revolty. Prakticky zde prezentoval triumf člověka s přírodou. Pojetí nové krásy: „Prohlašujeme, Že nádhera světa byla obohacena o novou krásu: o krásu rychlosti. Závodní automobil se svou kapotou ozdobenou tlustými trubkami podobnými hadům s výbušným dechem…, řvoucí automobil, který jako by se řítil po kartáčových nábojích, je krásnější než Niké ze Samothráky.”

V roce 1910 vydali podobný manifest i malíři a v roce 1912 architekti.

Brzy se dostal futurismus i do Ruska a tam byl velice populární. Zde se hnutí rozpadlo na dvě odnože kubofuturismus a egofuturismus.

Ideologicky byl futurismus nejednotný a postupně se k němu připojovaly prakticky všechny politické (především levicové – anarchisté, komunisté, …) skupiny. Za 1.  světové války byla aktivní skupina kolem časopisu Roma Futurista, která vystupovala proti Rakousku-Uhersku. V roce 1921 se Marinetti spřátelil s B. Mussolinim a roku 1924 se na kongresu futuristů přihlásil k fašismu, spolupráce s fašismem byla dovršena po Italském obsazení Habeše (Etiopie, 1934), které futuristé nejen schvalovali, ale i básnicky oslavili.

Jelikož jsme online časopis, který má ve svém názvu ART tedy umění. Představíme si pár významných malířů tohoto směru.

UMBERTO BOCCIONI (bočony) – *1882 – † 1916, narozen v Itálii. Byl to představil a hlavní teoretik futurismu. Jeho rané obrazy jsou ještě ovlivněny impresionismem, ale v Paříži přešel k futuristickým kompozicím, které oslavuji pohyb a rychlost. K rozvíjení futuristické myšlenky použil kubistické chápání prostoru, dynamikou barev a expresí své malby s přiblížil k abstraktnímu malířství

MARCEL DUCHAMP – *1887 – † 1968, z Francie. Byl ovlivněn futurismem a kubismem. V některých obrazech se zabýval analýzou simultánního pohybu.

GIACOMO BALA – * 1871 – † 1958, původem z Itálie se stal spoluzakladatelem futurismu. V roce 1910 podepsal Manifest futuristických malířů. V roce 1929 podepsal Manifest futuristické aeromalby – tento způsob malby byl typický pro tzv. „druhou vlnu futurismu“.

CARLO CARRÀ – *1881 – † 1966, narozen v Itálii. Je představitelem futurismu a později metafyzické malby. Jako futurista se snažil zatratit minulost a vyzdvihnout technologické pokroky a ve svých dílech se zaměřoval na budoucnost, mechanizaci a rychlost. Podepsal Manifest futuristických malířů.

BOHUMIL KUBIŠTA – *1884 – † 1918 pocházel z ČR. Z našich umělců své generace byl nejblíže k futuristickému zachycení pohybu a energie moderní doby.

VÁCLAV ŠPÁLA *1885 – † 1946, český akademický malíř, grafik a ilustrátor narozen v ČR. Mezi sběrateli je jedním z nejvyhledávanějších českých umělců moderního umění. Ač žil v Praze, na jeho obrazech se objevují motivy z venkova (venkovské dívky na poli, u rybníka, pradleny).

(JT)

fotografie: úvodní fotografie pixabay ostatní wikipeda, galerieobrazy.cz, wikiart, artmuseum.cz, galeriekodl.cz

Výstava po více než padesáti letech přiblíží dílo nejvýznamnějšího umělce barokního umění v Čechách ⁠–⁠ Petra Brandla (1668 Praha ⁠–⁠ 1735 Kutná Hora). Představí jeho monumentální oltářní plátna, která jsou pro účel této výstavy restaurována, dále portrétní tvorbu a námětově velice zajímavé žánrové malby. Diváci také prvně zhlédnou Brandlova nově objevená díla.

Vlastní podobizna, zv. Lobkovická, NG

Výstava je koncipována jako vyprávění dvou paralelních příběhů: děl malíře a jeho života. Právě umělcův život, k němuž máme četné archivní doklady, je i pro dnešního diváka pozoruhodný nejen bohémským a revoltujícím způsobem, ale lze v něm najít zajímavé kontexty s problémy dnešní doby ⁠–⁠ Brandl byl celoživotním dlužníkem, neboť se zhlédl v životním stylu šlechty a luxusu, který si chtěl také dopřát. Dluhy jej však několikrát dostaly do vězení. I z toho důvodu se mu nevyhnuly soudní spory o výživné s manželkou Helenou. Problémy měl Brandl také s objednavateli děl, neboť často nedodržoval smluvní podmínky.

Boháč, NG v Praze

To však nic nemění na tom, že Brandl byl nejlépe placeným umělcem své doby, a to zřejmě i z důvodu velice osobitého a originálního stylu a malířského rukopisu, u něhož můžeme vypozorovat jisté paralely s Rembrandtovou malbou. Rentgenové snímky a makrofotografie Brandlových děl, které výstavu doplní, tak dají návštěvníkovi nahlédnout do útrob jeho malby. 

Zdroj: NGP

Přijďte si odpočinout od nákupního shonu, pečení cukroví, všudypřítomného stresu a vyberte si z nabídky Národní galerie Praha!

Akvarel, tedy práce s vodou ředěnými barvami na papíře, stojící na pomezí kresby a malby, je v dějinách výtvarného umění technikou s dlouhou tradicí. Největšího rozvoje dosáhl v 19. století, kdy svou univerzalitou zasáhl do většiny oblastí výtvarného umění. Akvarel charakterizuje lehkost, suverenita a virtuozita, neboť z podstaty své techniky skýtá minimum možností pro váhání a opravy.

Jedním z center umění akvarelu byla v 19. století Vídeň, kde se tato technika stala významnou součástí měšťanské a šlechtické kultury. Vynikající příklady vídeňského akvarelu se nacházejí ve sbírkách Národní galerie Praha (např. díla Rudolfa von Alta, Thomase Endera či Josefa Kriehubera). Národní galerie zároveň disponuje obsáhlými fondy akvarelů malířů a malířek českého původu (např. Antonín Mánes, Bedřich Havránek, Jan Novopacký, Amálie Mánesová, Vincenc Morstadt). Výstava ukazuje nejen uměleckou výměnu mezi dvěma metropolemi v době, kdy byly součástí jednoho státu, ale i vysokou kvalitu českých akvarelistů a podněty, které přinášeli do středoevropské vizuální kultury. Velká část exponátů je málo známá či dosud nevystavovaná.

Výstava představuje akvarel v jeho komplexnosti: mimo tradiční obory (veduta, krajina, portrét, interiérové vyobrazení) se zaměřuje i na další důležitá témata, jako je akvarel v rukou malířek a akvarelová skica. Kromě toho, že akvarelisté 19. století projevovali své mistrovství sugestivním ztvárněním detailu, právě ve skicách byli zároveň schopni velmi uvolněného projevu, jenž má mnoho společného s moderním uměním. Výstava se neomezuje jen na období biedermeieru, které bývá s akvarelem nejčastěji spojováno, ale sleduje význam a využití akvarelu až do přelomu 19. a 20. století. Ukazuje jej také jako techniku pohybující se mezi médii: sleduje jeho vztah ke grafice, malířství, architektuře či například fotografii. Výstava je tak rovněž příležitostí k pochopení umění 19. století jako bohatého vizuálního světa, jehož četné komponenty se živě propojovaly a vzájemně ovlivňovaly.

Autor výstavy: Petr Šámal, Ústav pro dějiny umění FF UK

Kurátorka výstavy: Petra Kolářová, NGP

Veletržní palác ⁠–⁠ 1. patro

Obrázky Josefa Lady zná v naší zemi snad každý. Narodil se 17. prosince 1887. v Hrusicích v rodině ševce a dětství prožité na vesnici je vidět v mnoha jeho dílech. Jeho osobitý malířský styl byl také ovlivněný úrazem z dětství – neviděl na jedno oko a neměl prostorové vidění. Za naprostý unikát ho označil také Pablo Piccaso.  Josef Lada ilustroval mnoho známých knih, například Osudy dobrého vojáka Švejka a děti jistě znají příběhy mluvícího kocourka Mikeše.

Josef Lada je mnohými považovaný svým způsobem za zakladatele českého komiksu a tzv. „moderní české pohádky“. Většina Čechů ho má neodmyslitelně Ladu spojeného s Vánoci. Za své dílo roku 1947 obdržel titul národní umělec. Celkem nakreslil přibližně 15000 barevných a černobílých ilustrací, Ilustroval více než 110 knížek pro děti a namaloval přes 550 obrazů. Nejznámějšími Ladovými motivy jsou vodníci, ponocní, hospodská rvačka nebo zabijačka.

Josef Lada byl samouk, nekreslil ani v přírodě, ani podle modelů v atelieru. Podle uměleckého kritika byl Lada bytostným figuralistou a všechny vyobrazované věci tak pro něj měly hodnotu figury. Ladovy náčrty často obsahovaly mnoho hustě uskupených tmavých čar, z nichž ty, které neodpovídaly jeho představě o díle, jednu po druhé překrýval krycí bílou barvou. Tato krycí běloba na originálech časem často zažloutla, což zakrytým čarám naopak přidává na nápadnosti. Teprve, když byly zakryty nepotřebné linie, zůstala kresba s jedinou silnou linií, která je nejcharakterističtějším znakem většiny Ladových děl.^[

Ladova vila v Hrusicích, dnes Památník Josefa Lady s expozicí spravovanou Oblastním muzeem Praha-východ

Foto: Josef Lada.cz

 

 

Jenny Saville ve svých zobrazeních lidské podoby překračuje hranice klasické figurace i moderní abstrakce. Olejová barva, nanášená ve velkých vrstvách, se stává stejně viscerální jako tělo samo.

Saville se narodila v roce 1970 v Cambridge v Anglii a v letech 1988 až 1992 navštěvovala Glasgow School of Art a v roce 1991 strávila semestr na University of Cincinnati. Její studium se zaměřilo na „nedokonalosti“ těla se všemi jejich společenskými důsledky a tabu. Saville byla těmito detaily uchvácena už od dětství; mluvila o tom, že viděla dílo Tiziana a Tintoretta na výletech se svým strýcem a jak pozorovala, jak se dvě ňadra jejího učitele klavíru – smáčknutá v košili – stala jednou velkou hmotou. Během stáže v Connecticutu v roce 1994 mohl Saville pozorovat newyorského plastického chirurga při práci. Čas strávený s chirurgem podnítil její zkoumání do zdánlivě nekonečných způsobů přeměny těla. Zkoumala lékařské patologie; prohlédla si mrtvoly v márnici, studovala klasické a renesanční sochařství; a pozorovala propletené páry, matky s dětmi, jedince, jejichž těla zpochybňují genderové dichotomie a další.

 

Saville, členka Young British Artists (YBAs), volné skupiny malířů a sochařů, kteří se proslavili koncem 80. a začátkem 90. let 20. století, oživila současnou figurativní malbu, vyvolala otázky o tom, jak společnost vnímá umění. tělo a jeho potenciál. Přestože je její práce perspektivní, odhaluje hluboké povědomí, intelektuální i smyslové, o tom, jak bylo tělo reprezentováno v průběhu času a napříč kulturami – od antického a hinduistického sochařství přes renesanční kresbu a malbu až po díla moderních umělců, jako je např. Henri Matisse, Willem de Kooning a Pablo Picasso. 

Foto: Pal Hansen/Getty Images