Rubrika: ART

25. dubna 2026 se stal pro českou hudební scénu jedním z těch večerů, na které se nezapomíná. V Hoodbaru Bučovice se sešli ti, kteří věděli, že jdou na něco výjimečného. A nebyli zklamáni.
V ArtStarVIP jsme o Noise Don’t Cry psali s nadšením, věřili jsme v jejich talent, sledovali a sledujeme jejich cestu. Ale to, co se odehrálo 25. dubna na pódiu Hoodbaru v Bučovicích, překonalo i naše nejsmělejší očekávání. Někdy se prostě všechno sejde, správné místo, správný čas, správní lidé. A výsledek je čistá hudební magie.

Noise Don’t Cry: Kapela, která patří na velká pódia
Už jsme o nich psali, už jsme věřili. Ale vidět Noise Don’t Cry živě v akci je něco úplně jiného než číst o jejich potenciálu. Jaro, který si říká uměleckým pseudonymem Atry dokázal něco, co se na české scéně nepodaří každý den a to vytvořit nejen kapelu, která hraje s takovou sehraností a energií, jako by spolu hrála roky, ne měsíce, ale také hudbu a světelnou show.
Matěj Málek za mikrofonem není jen technicky vybavený zpěvák. Je to charismatický interpret, který dokáže každou písničku proměnit v malý příběh, každý text v osobní vzkaz pro publikum. Jeho hlas není tuctový a nejde ho s nikým srovnat. Je v něm cítit síla, která vás pohltí dřív, než si to uvědomíte. Když zpívá, máte pocit, jako byste na tom pódiu stáli přimo vy sami a říkali svůj vlastní příběh. Taková je jeho schopnost vtáhnout vás dovnitř. Prostě mu věříte. Každému slovu, každé emoci, každému tichu mezi notami. Je to ta vzácná přirozená přítomnost na pódiu, která se nedá naučit. Buď ji máte, nebo nemáte. Matěj ji má.
Daniel Ponomarjov na kytaru je kapitola sama pro sebe. Neskutečné je to, s jakou lehkostí hraje. Vypadá, jako by celou dobu levitoval ve vzduchu, protože neustále skáče, pohybuje se po celém pódiu a přitom odehraje každou notu s naprostou přesností. Jako by pro něj gravitace prostě neplatila.
Pavel Hampl za bicími je zkušený profík, který hraje s přesností a citem, jež publikum okamžitě pocítí. Bezchybně. Každý úder kopáku či činelu je přesně tam, kde má být. Jeho energie je jako hnací motor. A Kamil Oravec na basu? Ten drží celý zvuk pohromadě svou neomylnou basovou linkou, která je současně ukotvující i pohánějící. Energie a stabilita v jednom. To, co vidíte na pódiu, není pět jednotlivců. To je jedna duše, jeden zvuk, jedna energie.
A za tím vším stojí již zmíněný Jaro Atry. Musíme to říct na rovinu, ten člověk je génius. Celou tuto show vytvořil od základu. Světelnou dramaturgii, vizuální koncept, celkovou atmosféru na pódiu. A to nejšílenější? Během vystoupení hraje na klávesy, a přitom zároveň řídí kompletní dramaturgii na pódiu, ovládá světla a koordinuje celou kapelu. U hudby, která kombinuje rock se synthwave prvky, to není vůbec jednoduché, protože zvukové vrstvy jsou složité a vyžadují neustálou kontrolu. A Jaro to zvládá. Všechno najednou. Živě. Bez kompromisů.

Byl to plnohodnotný vizuální zážitek, který z koncertu dělal multismyslovou událost. Takovouto světelnou produkci zažijete běžně jen na velkých arénových show světových jmen. V Hoodbaru v Bučovicích ji dostali diváci jako samozřejmost.

Jejich set byl od první vteřiny nabitý energií, která vás vzala a nepustila. Ještě před tím, než zazněl první akord, vám videoprojekce v intru doslova otvírala ústa. Bylo jasné, že tohle nebude běžný klubový večer. A pak to začalo, a z té energie už prostě nebylo úniku. Celé vystoupení bylo jako jeden velký příběh, každá písnička navazovala na tu předchozí, napětí gradovalo, atmosféra houstla a vy jste stáli tam dole a nemohli jste odtrhnout oči ani uši. A když to skončilo, chtěli jste další song. A pak ještě jeden. A pak ještě jeden. Zvuk byl tak čistý a propracovaný, že jste cítili každý detail. Každý nástroj měl své místo, nic nepřehlušovalo, všechno spolu dokonale ladilo.
A publikum? Publikum bylo naprosto odžité. V tom nejlepším smyslu. Lidé se nedívali na pódium, oni ho prostě nemohli přestat sledovat. To je ten rozdíl. To je Noise Don’t Cry.
Co předvedli 25. dubna v Bučovicích, byla show mezinárodního formátu. Energie, profesionalita, zvuk, světla, přístup k publiku, všechno bylo na úrovni, kterou běžně zažijete jen na velkých festivalech se zvučnými jmény. Tato kapela patří na velká pódia. To není fráze. To je fakt. A my si za tím stojíme a budeme Vám to stále opakovat.

November 2nd: Legendy, které se vrátily
Když na pódium nastoupili November 2nd jako headlineři večera, atmosféra dostala další vrstvu. Kapela, která po dvanácti letech ticha vydala comeback album a vyhrála s ním Cenu Anděl 2023 za Album roku, ukázala, proč si toto ocenění zasloužila.
Alexandra Langošová, Roman Helcl a zbytek sestavy předvedli výkon plný citu a zkušenosti. Jejich eponymní album z roku 2023 bylo nahrávané v Praze, Memphisu, Nashvillu i Los Angeles s producentem Borisem Carloffem, mixováno Chadem Blakem (Peter Gabriel, The Black Keys) a masterováno Emersonem Mancinim (Kendrick Lamar, Jon Batiste). Za tímto albem stojí obrovská práce a pečlivost, a to bylo na jejich výkonu na živo opravdu znát.
November 2nd jsou kapela, která hraje alternativní rock s country prvky od svého vzniku v Hranicích v roce 1995. Po letech zkušeností, po pauze, po comebacku ukázali, že dobrá hudba stárne jako víno. Jen se zlepšuje.
A teď k tomu, co bylo na pódiu vidět. Alexandra Langošová není jen zpěvačka. Občas vzala do ruky kytaru a ukázala, že je opravdu vynikající kytaristka. Jednu z jejích kytar si prostě nešlo nevšimnout, zlatá, se třpytkami, která nádherně ladila k jejím krásným zrzavým kudrnatým vlasům. Vizuálně i zvukově naprosto podmanivá kombinace.
Roman Helcl na kytaru byl jistý, klidný a přesný. Jeho hra měla hloubku a přirozenou jistotu, která se nedá naučit přes noc. Každý tón měl své místo a celý koncert díky němu držel pevnou kostru.
Na vokalistku se také krásně koukalo, její energie a přirozený projev dodávaly vystoupení další rozměr. V pozadí se lehce vlnil do rytmu baskytarista s příjemným výrazem, který celému koncertu dodával zvláštní klid a pohodu. A za bicími seděl hráč, který držel kapelu pevně pohromadě, přesně, spolehlivě a bez zbytečných efektů, přesně tak, jak to má být.
Jejich set byl emotivní, přemýšlivý a přesný. Publikum bylo tiché tam, kde mělo být tiché, a hlasité tam, kde to skladby chtěly. To je ten nejlepší znak toho, že kapela publikum skutečně drží.

Hoodbar Bučovice: Zázrak, který vznikl za půl roku
A pak je tu místo samotné. Hoodbar Bučovice se během půl roku stal něčím, co česká hudební scéna dlouho neměla – skutečným centrem hudební kultury. Za vším tím stojí Klára Mars, žena, která tyto akce nepořádá jen z lásky k hudbě. Pořádá je celou duší.
Vidíte to na každém detailu. Na péči o hosty, na kvalitě zvuku, na výběru kapel, na atmosféře celého večera. Klára dokázala vytvořit místo, kde se skvělé kapely cítí jako doma a kde publikum ví, že přijde na něco výjimečného. V redakci ArtStarVIP si takových lidí nesmírně vážíme. Upřímně a z celého srdce. Protože takových organizátorů, kteří do toho vkládají tolik sebe, je v tomto oboru velmi málo. A přesně tito lidé posouvají věci kupředu. Klára Mars je jedním z nich. Děkujeme ti, Kláro.
Hoodbar není jen klub. Je to místo, kde se rodí hudební zážitky. Kde můžete stát blízko k pódiu, kde cítíte basu v hrudníku a kde se z publika stává součást show. Prostor má duši a o to víc, když za ním stojí člověk, který ví, proč to dělá.

Sam: Neviditelný hrdina večera
A pak je tu jeden člověk, kterého publikum většinou nevidí, ale bez kterého by nic neznělo tak, jak má. Jde o zvukaře, jehož celé jméno se nám bohužel nepodařilo včas zjistit, za což se čtenářům omlouváme, ale jeho práci přehlédnout prostě nelze. Všichni ho znají jako Sama s přezdívkou Timotey a my musíme říct nahlas: Sam je nadaný.
To, jak zněl celý večer, čistota zvuku, vyvážení nástrojů, dokonalá akustika v celém prostoru Hoodbaru, to všechno byla také jeho práce. Není to jen o technickém vybavení. Je to o citu, o uchu, o schopnosti udělat z klubu koncertní sál. Sam nakrojí zvuk tak, že každý instrument má své místo a přitom všechno spolu krásně ladí. Tento večer by bez něj nezněl tak neskutečně a dobře. A tečka.

Text: redakce ArtStarVIP | Foto: Jana Tesaříková | Reportáž z koncertu 25. 4. 2026, Hoodbar Bučovice

Euforii a čistou radost prožíval mladý klavírista Jan Schulmeister, když se dozvěděl o nominaci na hudební cenu BBC Music Magazine Award. Zda nominaci promění, bude jasné 22. dubna. Zisk ceny by považoval zřejmě za největší úspěch, který si dokáže představit, řekl v rozhovoru. Nadějný virtuos zaujal porotu svým debutovým albem. Interpretuje na něm díla Modesta Petroviče Musorgského, Alexandra Skrjabina a Sergeje Rachmaninova. BBC Music Magazine Award oceňuje nejlepší nahrávky klasické hudby vydané v uplynulém roce.

„Album jsem natáčel v polovině minulého roku. Od jeho vydání přicházely postupně recenze ze světových časopisů a byly naprosto pozitivní. Jsem šťastný, že se album líbilo a našlo si své posluchače,“ vypověděl student Janáčkovy akademie múzických umění (JAMU) v Brně. Za dosud největší úspěch považuje třetí cenu v soutěži The Cliburn International Junior Piano Competition, kterou získal v roce 2023 v americkém Dallasu.

Dvacetiletý Schulmeister je šestou generací hudebnické rodiny. Jeho příbuzný byl František Černý, spolužák Antonína Dvořáka. Vážnou hudbu slýchal odmala. Jeho maminka Martina Schulmeisterová je klavíristka a pedagožka na kroměřížské konzervatoři. Otec hraje na housle ve Wihanově kvartetu. K houslím si však mladík na rozdíl od klavíru cestu nenašel.

„Vybavuji si fotku, mohly mně být dva roky, jak stojím před vánočním stromečkem s malinkatými žlutými housličkami. Snaha z tatínkovy strany určitě byla, ale jsem rád, že jsem se pro housle nerozhodl, protože by mě to nebavilo,“ zavzpomínal.

Od pěti let navštěvoval klavírní třídu Evy Zonové na kroměřížské základní umělecké škole. „Úžasná pedagožka i člověk! V té době byla mým hlavním pedagogem. Doma na mě pro změnu dohlížela maminka. Cvičila se mnou a kontrolovala, abych pracoval, tak jak mám. Na konzervatoři, kde učí, jsem pak přešel do její klavírní třídy,“ řekl. Nyní je posluchačem prvního ročníku JAMU, vyučují ho Alena Vlasáková a Jan Jiraský.

Cvičení věnuje klavírista čtyři až pět hodin denně. „Mám rád, když můžu cvičit po ránu. Důležitější však je, jakým způsobem cvičíte, než jak dlouho cvičíte,“ míní. Podle něj je zásadní soustředění a kvalitní přemýšlení o hudbě. Když nehraje, rád chodí na procházky do přírody. Kvůli nabitému programu mu však na další koníčky příliš času nezbývá.

Blízká je mu například tvorba Johannese Brahmse, rád si zahraje díla Leoše Janáčka. Než začne skladbu studovat, poslouchá pojetí jiných interpretů a nechává se jimi inspirovat. Jakmile se pustí do samotného cvičení, dává prostor své vlastní interpretaci. Doba přípravy se liší podle náročnosti skladby, například poslední dílo od Sergeje Rachmaninova připravoval zhruba tři měsíce.

Vysněnou skladbu nemá. „Kdyby taková skladba byla, už bych si ji dávno zahrál. A ve své vysněné koncertní síni, Zlatém sále vídeňského Musikvereinu, jsem vystupoval letos v lednu. Možná je další metou zahrát si tam ještě jednou,“ řekl. Neznamená to však podle něj, že by nebylo co zlepšovat. „Hudebník není nikdy hotový, ale roste celý život,“ soudí Schulmeister, který se zatím profiluje jako koncertní umělec, nevylučuje však, že by mohl v budoucnu své umění předávat dál a působit i pedagogicky.

Zdroj: ČTK

Novou nahrávku Na obzoru skladatel, kytarista, zpěvák a producent Michal Pavlíček označuje za jakousi svoji zpověď a rozhodně se ani v 70 letech nechystá pověsit kytaru na hřebík. Aktuální písně bude hrát na koncertech, kam chce průběžně pozvat i Phila Shoenfelta, Milly Honsovou, Radka Škarohlída nebo Davida Kollera, kteří na jeho albu hostují. S Pražským výběrem by rád udělal „poslední výstřel“ v podobě singlu. 

Své sedmdesáté narozeniny Pavlíček oslavil na začátku ledna dvěma koncerty v pražském O2 universu. Album Na obzoru vyšlo až po jeho koncertních oslavách. „Měl jsem v plánu, že album vyjde už loni na podzim. Ale nakonec se to zkomplikovalo a kvůli zdravotním problémům vyšlo později. Ale pár nových věci z alba jsem na těchto koncertech zahrál. Desce jsem se věnoval hlavně poslední rok, protože jsem předtím měl hodně scénických projektů jako například hudbu k seriálu Oktopus II nebo hudbu k Máji Karla Hynka Máchy. Chtěl jsem, aby ta deska dozrála a dotáhnout ji do finále. Po sedmi letech od předchozího alba tady zanechat nějaký další podpis,“ uvedl.

Mezi hosty na albu je v písni Opice zla také zpěvačka Monika Načeva, která s Pavlíčkem spolupracuje dlouhodobě. „Jsme si blízcí a to naše hudební souznění si na koncertech moc užíváme. Monika má magický hlas a silný výraz, stojí si za tím, o čem zpívá. Tuto báseň Jáchyma Topola mi poslala někdy před sedmi lety, jestli bych ji nechtěl zhudebnit. Nějak jsem to tenkrát odsunul. Když jsem teď připravoval materiál na desku, vzpomněl jsem si na ten text a zhudebnil ho. Vyjadřuje obraz toho, co se nyní děje ve světě, jak začíná narůstat zlo. Má v sobě i naději. Myslím, že podobné pocity v této agresivní rozpolcené době sdílí hodně lidí,“ konstatoval Pavlíček.

Na Pavlíčkovu hudbu na album Na Obzoru napsalo texty více autorů – Jan Sahara Hedl a Phil Shoenfelt, textem skladby Země je věčná je zhudebněná pasáž, kterou Pavlíček vybral z knihy Řeka pod hladinou od Pavla Koláře. Podle svých slov se Pavlíček s texty od jiných autorů musí ztotožnit a vzít je za své. „Texty ve mně musí vyvolat něco, co mě osloví, za čím si můžu stát,“ prohlásil.

Přestože letos v únoru Pavlíček oslavil sedmdesátiny, stále ho neopouští chuť hrát a skládal novou hudbu. „Hudba je mocná čarodějka, stále se mnou cloumá a já se rád brouzdám různými hudebními světy, je pro mě meditací i transem. Do toho jsem workoholik, pořád si hraju a něco si skládám. Dokud budu mít sílu a nápady budou padat shůry, nechystám se zatím pověsit kytaru na hřebík,“ prohlásil.

Před časem Pavlíček sdělil, že na novou desku s legendárním Pražským výběrem to zatím nevypadá, nyní uvažuje alespoň o singlu. „I když jsem byl hlavně já k novým věcem pro Pražský výběr skeptický, přeci jen bychom se o to měli pokusit. Takový poslední výstřel v podobě singlu, a třeba z toho pak vypadne celé album. Chci to teď klukům navrhnout. Bylo by fajn na podzim vyslat do světa singl. A uvidíme, jestli tím oslovíme naše věrné fanoušky, nebo zůstaneme jen u těch Pražáků či Zubaté,“ podotkl.

Michal Pavlíček se nejvíc proslavil s Pražským výběrem a se Stromboli. S Kamilem Střihavkou a Otou Balagem stál u zrodu projektu B.S.P. Svou instrumentální tvorbu prezentoval se souborem Big Heads a na svých sólových albech. Napsal mnoho písní pro zpěvačku Moniku Načevu. Složil scénickou hudbu k divadelním představením, například k Višňovému sadu v Divadle na Vinohradech. Je autorem muzikálů Excalibur, Obraz Doriana Graye, Dáma s kaméliemi, napsal balety Malý Princ a Kráska a zvíře. Složil hudbu k mnoha filmům i k televizním seriálům. V roce 2016 byl uveden do síně slávy Akademie populární hudby.

Zdroj: ČTK