Strážmistr František Dvořák z četnické stanice v okresním městě Kutná Hora v Čechách byl na základě své žádosti zařazen do I. kursu pro výcvik policejních psů v Nových Hradech v jižních Čechách. Byl totiž majitelem soukromého psa, německého ovčáka jménem Riga.

Po úspěšném absolvování kursu bylo dnem 9. května 1923 výnosem ministerstva vnitra číslo 27.500/13-1923 schváleno používání služebního psa Riga ve službě pátrací a kutnohorská četnická stanice byla zřízena jako četnická stanice s policejním psem, neboť majitel psa strážmistr Dvořák se zavázal, že propůjčí bez výhrady svého psa k dispozici pro bezpečnostní službu v celém obvodu okresního soudu v Kutné Hoře.

Účastníci I. kursu pro výcvik policejních psů

Ministerstvo vnitra uzavřelo s První českou vzájemnou pojišťovnou v Praze II, Spálené ulici číslo 24 pojistkou číslo 61.226 smlouvu o pojištění proti škodám způsobeným policejními psy.

Dne 11. září 1923 byl strážmistr Dvořák velitelem kutnohorské četnické stanice vrchním strážmistrem Stanislavem Francem za základě dožádání sousední četnické stanice Suchdol vyslán, aby se služebním policejním psem Rigou pátral po pachatelích krádeže drůbeže ke škodě rolníka Josefa Semeráda z obce Mezholezy.

Vzhledem k tomu, že usedlost Semerádových byla doslova uprostřed návsi a z jedné strany sousedila s často používanou polní cestou, bylo strážmistru Dvořákovi ihned po příchodu na místo jasné, že naděje na úspěšné použití služebního psa je doslova minimální.

Přesto uvedl služebního psa Rigu u vykradeného kurníku na stopu pachatelů krádeže. Pes Riga stopu navětřil, ale vypracoval ji, jak jeho pán ostatně předpokládal, pouze doprostřed návsi a zde ji ztratil. Opakované pokusy o navětření stopy pachatele přerušené pohybem většího počtu osob po návsi byly neúspěšné.

Stejně tak zůstalo neúspěšné pátrání velitele suchdolské četnické stanice vrchního strážmistra Václava Havlíčka po pachateli krádeže v okolních obcích.

Více než sedm kilometrů dlouhou cestu zpět do Kutné Hory využil strážmistr Dvořák ke zdokonalování dovedností psa Riga a nechal jej aportovat hozené předměty.

Po návratu na četnickou stanici vypustil strážmistr Dvořák na volno Rigu do staniční zahrady, aby se vyběhal a vyprázdnil a sám se odebral do staniční kanceláře zpracovat zápis o vykonané službě do své služební knížky a záznam o negativním výsledku pátraní do staniční služební knihy.

Hlášení o negativním výsledku pátrání přijal staniční velitel vrchní strážmistr Franc se značnou nelibostí.

Když se strážmistr Dvořák vracel do staniční zahrady uviděl, jak se pes Riga znenadání rozběhl ke zde přítomnému strážmistru Augustinu Paulišovi, který se na zahradě za přecházení z jednoho konce na druhý učil, a chytil jej zuby za kalhoty a tyto na přední straně nad kolenem roztrhl. Na kalhotách strážmistra Pauliše vznikla po Rigových zubech díra 16 centimetrů široká a 21 centimetrů dlouhá. K žádnému, byť sebemenšímu zranění strážmistra Pauliše ale nedošlo. Jelikož se jednalo o téměř nové, a ještě plně použitelné kalhoty služebního stejnokroje, požadoval strážmistr Pauliš jejich náhradu ve výši 180 Kč.

Následně musel strážmistr Dvořák zpracovat pro Zemské četnické velitelství pro Čechy stanovenou Zprávu o poškození cizího předmětu způsobeném služebním policejním psem Rigou, ve které musel dopodrobna popsat, jak k události došlo, dále uvedl, že pes Riga není kousavý, ale spíše hravý a že doposud neublížil jak cizí, tak ani známé osobě a tím pádem jeho majitel nemohl předvídat, že by pes mohl něco podobného spáchat. Kromě toho uvedl že pes Riga zná všechny četníky zařazené na zdejší četnické stanici. Tím pádem se nedalo jak majitelem, tak ani poškozeným strážmistrem Paulišem vzniku škody nikterak zabránit, neboť nikdo nemohl předvídat, že by pes něco podobného mohl spáchat. Zřejmě byl z předchozího pátrání a následně prováděného výcviku rozvášněn. K události došlo asi hodinu po návratu do četnických kasáren, přičemž pes byl i ve staniční kanceláři, kde se mimo velitele četnické stanice nacházel i strážmistr Pauliš. Vzhledem k tomu, že pes nejevil žádné známky rozvášněnosti, nebyl tudíž důvod opatřit jej náhubkem.

Současně s tím zpracoval strážmistr Dvořák na předepsaném formuláři i Zprávu o poškození cizího předmětu pro První vzájemnou pojišťovnu v Praze.

Po smolném dni strávil strážmistr Dvořák výše uvedeným úřadováním ještě celý následující den.  Následně se ke zprávě musel vyjádřit velitel četnické stanice vrchní strážmistr Franc, který potvrdil, že na vzniku škody nenese nikdo vinu a že služební pes skočil po strážmistru Paulišovi z hravosti zřejmě rozvášněn z předchozího pátrání a výcviku. Poté kutnohorský okresní četnický velitel kapitán výkonný Josef Houkal uvedl, že hlášení strážmistra Františka Dvořáka je pravdivé a že policejní pes Riga doposud žádných zlých vlastností nejevil a že kalhoty strážmistra Augustina Pauliše byly v dobrém a potřebném stavu a že nyní jsou pro četníka nepotřebné. Naproti tomu velitel četnického oddělení v Čáslavi kapitán Alois Stiburek vrátil hlášení k doplnění, čímž zdůvodňoval jeho opoždění. Jako příčinu události spatřoval nesprávné jednání s policejním psem na četnické stanici, neboť se nejedná o kousavost psa, nýbrž o skutečnost, že si se psem hrají kromě jeho vůdce i ostatní četníci na stanici, nechají ho na sebe skákat a chňapat po sobě. Je totiž nemyslitelno, aby pes chtěl kousnout četníka, kterého dobře zná a s nímž se ustavičně stýká. Jedná se tudíž o hravost psa. Tento nesprávný postup velitel četnického oddělení vytknul jak vůdci psa, tak i veliteli četnické stanice a nařídil okresnímu četnickému veliteli, aby na výcvik a jednání se psem co nejpilněji dohlížel a shledá-li další nepřístojnosti, zakročil přísně proti viníku.

Nadřízený exponovaný četnický štábní důstojník v Hradci Králové podplukovník Rudolf Brich se pouze přiklonil k názoru velitele četnického oddělení. Stejně tak za Zemské velitelství četnictva pro Čechy konstatoval v zastoupení zemského četnického velitele jeho náměstek podplukovník Josef Šustr a doplnil, že mužstvo na jednotlivých četnických stanicích bude vhodně poučeno, aby se takové případy neopakovaly. To vše vzal dne 5. října 1923 na vědomí generální velitel četnictva generál Karel Vyčítal.

Završením všeho bylo rozhodnutí ministerstva vnitra, které dne 1. prosince 1923 vzalo hlášení na vědomí a výnosem číslo 69.589/13-1923 rozhodlo, že pes Riga byl vymazán ze seznamu služebních policejních psů, bylo zrušeno jeho pojištění a četnická stanice s policejním psem v Kutné Hoře, kde byl umístěn, byla zrušena.

Po několika měsících vydalo ministerstvo vnitra výnos číslo 24.577/13-1924 ze dne 29. dubna 1924 nabádající v souvislosti s policejními psy k opatrnosti na četnických stanicích, aby v přítomnosti cizích osob na četnické stanici byl policejní pes uvázán, nebo opatřen náhubkem, zejména v případech, pokud je o něm známo, že je prudkého temperamentu. Jednalo se o reakci na případ, kdy na jedné četnické stanici pokousal policejní pes zde držený jistou osobu.     

Obálka knihy Četnické podpovídky

 

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÉ PODPOVÍDKY, právě vydané nakladatelstvím Pragoline. Kniha je k dostání na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.

Kniha byla vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz.

 Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Po úspěšném absolvování školy pro výcvik četníků na zkoušku u doplňovacího oddělení zemského četnického velitelství pro Čechy v Praze byli dnem 1. března 1924 přemístěni na své první služební působiště četníci na zkoušku desátník Josef Gleisner a četař Antonín Jirků. K tomu byli na odchodnou oba povýšeni do hodností závodčího, čímž se odstranil rozdíl v jejich hodnostech dosažených před nástupem k četnictvu u vojska.

Byli přiděleni k četnickému oddělení Náchod a v rámci něho byli oba zařazeni na četnickou stanici Slatina nad Zdobnicí v politickém okrese Žamberk, jejímž velitelem byl vrchní strážmistr Josef Brož. Po uvedení okresním četnickým velitelem v Žamberku nadporučíkem výkonným Aloisem Štíchou na jejich první služební působiště si postupně mladí adepti četnického povolání začali osvojovat nejprve místní a následně i osobní znalost ve svěřeném staničním služebním obvodu. Zajímavostí bylo, že se oba četníci na zkoušku ze školy navzájem vůbec neznali, neboť desátník Gleisner byl zařazen do třídy A a četař Jirků do třídy B.

Doslova prvním případem, se kterým se na slatinské četnické stanici setkali bylo pohřešování Anny Divíškové zaměstnané u mlynáře Josefa Teplého v obci Peklo spadající do jejich staničního služebního obvodu. Jednalo se o 24 roků staré svobodné děvče pracující ve mlýně již více než tři roky. Velitel stanice vzal oba nové podřízené do devět kilometrů vzdáleného mlýna s sebou, jelikož to byl jejich první skutečný případ, aby věděli, jak se v praxi v takovéto situaci postupuje.

Výslechem osazenstva mlýna vedeným vrchním strážmistrem Brožem bylo zjištěno, že Divíšková byla dne 2. března 1924 vylákána dopisem od nějakého mládence na schůzku, která měla být ve 20. hodin. Na tuto schůzku odešla a již se nevrátila. Od mlynáře byl získán popis pohřešované i jejího oblečení, což si oba četníci na zkoušku poznamenali do svých zbrusu nových četnických zápisníků. Fotografie děvčete bohužel k dispozici nebyla.

Přesně ve smyslu Pokynů pro službu pátrací a daktyloskopickou bezpečnostních orgánů sestavených kapitány Josefem Povondrou a Oldřichem Pinkasem vypracoval závodčí Gleisner Zprávu o zmizelé osobě a závodčí Jirků zpracoval Pátrací oběžník, který byl rozeslán na všechny četnické stanice v státní policejní úřady v Čechách.

Po několika dnech byl velitel četnické stanice se závodčím Gleisnerem na služební obchůzce a závodčí Jirků vykonával svoji první službu pohotovostního četníka na četnické stanici. Do staniční kanceláře přiběhl mladík ze mlýna Josefa Teplého, že v řece Zdobnici bylo nalezeno tělo Anny Divíškové.

Závodčí Gleisner si poznamenal nacionále oznamovatele nálezu, napsal veliteli četnické stanice vzkaz a po ustrojení a vyzbrojení se vydal na místo. 

Bylo dost dobře možné, že se s kolegy cestou potká, neboť trasa jejich obchůzky vedla přes vyhlídku a Libštejn zpět do Slatiny, tudíž nedaleko místa nálezu těla pohřešované dívky.

Až když se s oznamovatelem blížili na místo, zjistil závodčí Gleisner, že staniční velitel je již na místě. Nález pohřešované jim totiž byl, jak se dalo předpokládat, ohlášen během obchůzky.

Tělo dívky s roztříštěnou hlavou leželo v řece přímo pod strmou skálou vysokou 23 metrů. Podle rozdupané půdy a otrhaného mechu po okraji skály bylo zřejmé, že tam došlo k velkému zápasu.

Závodčí Jirků byl velitelem četnické stanice vyslán do pět kilometrů vzdáleného Rychnova nad Kněžnou, aby u tamního okresního soudu vyžádal vyslání soudní komise k ohledání těla mrtvé dívky.

Při soudním ohledání bylo mezi prsty rukou nalezeno větší množství hlíny a v zaťaté dlani pravé ruky dívka svírala chomáč tmavě hnědých ženských vlasů. To svědčilo, že na skále nad řekou, kam byla Divíšková vylákána, došlo k urputnému zápasu. Závěrem soudní komise a následně provedené pitvy bylo, že jde o vraždu.

Výslechy jednotlivých osob pracujících ve mlýně Josefa Teplého vrchní strážmistr Brož zjistil, že krátce před zmizením Divíškové došlo ve mlýně k velké krádeži obilí, a právě Divíšková pachatele krádeže při činu údajně viděla. To se zřejmě stalo důvodem, že musela být odstraněna.

Dle zaměstnavatelů, manželů Teplých byla Anna Divíšková poctivá, šetrná, spolehlivá a řádná hospodyně, která nevyhledávala žádných zábav a s nikým kromě sourozenců a příbuzných neudržovala styky. Má dva bratry, kteří slouží kdesi na Slovensku u četnictva. To bylo zřejmě důvodem obav pachatelů krádeže obilí ve mlýně, kteří se báli svého prozrazení, a proto se rozhodli nepohodlné svědkyně zbavit.

Pátrání po pachateli jak krádeže obilí, tak úkladné vraždy Anny Divíškové, stejně tak po ženě dlouhých tmavě hnědých vlasů, která by mohla mít s její vraždou něco společného zůstalo bez sebemenšího výsledku. To i přes skutečnost, že byly po okolních četnických stanicích rozeslány pátrací oběžníky.

Koncem měsíce května 1924 mlýn Josefa Teplého dokonce vyhořel. V okolí se šířily zvěsti, že požár byl založen zločinnou rukou. Ani v tomto případě se četnictvu nepodařilo žháře vypátrat.

Dnem 1. června 1924 byli po úspěšném odsloužení roční doby na zkoušku oba mladí četníci přijati do definitivního stavu četnictva a byli povýšeni na strážmistry.

I po letech svůj první případ, který bohužel zůstal nevyřešen vedli v patrnosti. Štěstí se na ně usmálo až po více než pěti letech počátkem srpna 1929.

Strážmistr Jirků totiž od jedné důvěryhodné osoby zjistil, že odstranění nepohodlné svědkyně i zapálení mlýna má na svědomí jistý muž z Vamberka spolu se svojí současnou manželkou. Do mlýna Teplých jezdil s obilím k semletí a koncem února 1924 spáchal ve mlýně velkou krádež obilí, při níž byl Divíškovou spatřen. To bylo důvodem, proč jí vylákal na schůzku na skále nad řekou Zdobnicí odkud ji s jeho tehdejší milou a současnou manželkou po urputném zápasu shodili do řeky.

Po domluvě s velitelem pátrací stanice u okresního četnického velitelství v Hradci Králové vrchním strážmistrem Jaroslavem Šiktancem došlo k zatčení obou osob. To provedli v součinnosti s kolegy z četnické stanice Vamberk právě strážmistři Gleisner a Jirků a tím pádem po více než pěti letech uzavřeli svůj první případ v četnické kariéře.

Královéhradeckou pátračkou bylo postupně zatčeno dalších šest osob zapojených do krádeží obilí a zapálení mlýna Josefa Teplého v Pekle. Všichni byli dodáni do vyšetřovací vazby ve věznici krajského soudu v Hradci Králové, kde jim bylo tamní pátrací stanicí dokázáno spáchání řady krádeží, a dokonce i několik loupeží v politických okresech Rychnov nad Kněžnou a Žamberk.

Zatčená žena se snažila tvrdošíjně popírat svoji účast na smrti Anny Divíškové. Byla však usvědčena chomáčem vlasů nalezených ve dlani své oběti, který byl uložen ve spisovně slatinské četnické stanice.

Slovenští četníci bratři Divíškové dopisem poděkovali svým kolegům z četnické stanice Slatina nad Zdobnicí za vyřešení případu a to, že strůjci smrti jejich sestry Anny byli, byť po letech pohnáni před světskou spravedlnost.  

      

Pokyny pro službu pátrací a daktyloskopickou bezpečnostních orgánů

 

Obálka knihy Případy z četnických zápisníků

 

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého PŘÍPADY Z ČETNICKÝCH ZÁPISNÍKů, vydané nakladatelstvím Pragoline. Kniha je k dostání na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.

Kniha je vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz.

 Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

 

 

Nastávající vedoucí síla pátrací stanice u okresního četnického velitelství v Kutné Hoře štábní strážmistr Bořivoj Václav Eidlpes zmínil případ, který řešil v létě roku 1928, tedy v době, kdy ještě působil jako podřízený četník na četnické stanici Čáslav ve stejnojmenném politickém okrese.

Uvedený případ byl potvrzením přínosu daktyloskopování osob ve smyslu nařízení vlády č. 198/1922 Sbírky zákonů a nařízení, o evidenci soudních provinilců a sbírání dat pro účely kriminální statistiky. To upravovalo okruh daktyloskopovaných osob, kdy s výjimkou osob mladších osmnácti let, byly daktyloskopovány všechny osoby, které: byly odsouzeny pro trestné činy svědčící o tom, že jsou zločinci z povolání, nebo z nichž, hledíc k předchozímu životu odsouzeného nebo způsobu provedení činu, dá se souditi, že se oddají řemeslné zločinnosti, dále odsouzení tuláci, cikáni, osoby žijící z řemeslného provozování smilstva, a jich příživníci a osoby z území republiky vypovězené a osoby, jež užily k průkazu své totožnosti padělaných legitimačních listin.

Dne 21. června 1928 dle sdělení přítomných osob přijel na kole po silnici od Čáslavi k lomu zvanému „Skalka“ neznámý muž, který zde zastavil, vysvlékl se do plavek a počal se v lomu koupat. Poté co několikrát lom přeplaval, tak zřejmě stižen křečemi, klesl pod vodu a více se nevynořil. Poté co jej přítomní občané po delším hledání pod vodou vylovili, tak zjistili, že muž je mrtev.

Na místo bylo přivoláno četnictvo a hlídka četnické stanice Čáslav, jejíž byl členem, ve věcech utonulého nalezla v kapse šatů kromě jiných věcí paklíče. Díky tomu bylo možno důvodně se domnívat, že jde o nějakého zločince.

Jelikož nebylo možno z věcí, které měl u sebe zjistit o koho se jedná, ani nikdo z nedaleké obce muže neznal, byla zpracována předepsaná Zpráva o nálezu neznámé mrtvoly a Daktyloskopická karta. Obojí i s nalezenými paklíči bylo zasláno Ústřednímu četnickému pátracímu oddělení do Prahy.

Dle otisků prstů v Ústřední daktyloskopické sbírce bylo zjištěno, že se jedná o Rudolfa Schmidta, narozeného 7. února 1907 v Tiefenbachu v Německu a příslušného do Příchovic. Schmidt byl veden v evidenci zločinců z povolání jako lupič a byl daktyloskopován dne 23. ledna 1921 po spáchání řady smělých krádeží vloupáním.

Díky tomu byla totožnost lupiče, který se nešťastnou náhodou utopil v místě, s nímž neměl nikdy nic společného, ihned zjištěna.  

Pořízení otisku prstů bylo totiž nařizováno současně s nařízením výkonu trestu a mohlo od něho být upuštěno v případě, že odsouzená osoba byla podle výpisu z rejstříku trestů nebo podle trestního oznámení již dříve daktyloskopována četnictvem nebo jiným bezpečnostním úřadem.

Smyslem vedení daktyloskopických registrací osob bylo: spolehlivé zjištění totožnosti zadržených osob, zkvalitnění pátrání po hledaných osobách, pátrání po neznámých pachatelích, ale jak ukázal uvedený případ i okamžité zjištění totožnosti mrtvoly neznámého zločince.

Příručka Evidence soudních provinilců a trestní statistika

 

 

Obálka knihy Četnické historky z pátracích kursů

 

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÉ historky z pátracích kursů, vydané nakladatelstvím Pragoline. Kniha je k dostání na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.

Kniha je vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz.

 Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

 

D

Daktyloskopie je zkoumání a porovnání otisků prstů za účelem zjištění totožnosti. Jako ústředna pro daktyloskopickou službu četnictva bylo v roce 1922 u Poznávacího úřadu policejního ředitelství v Praze zřízeno zvláštní četnické oddělení. Zároveň byla vydána Instrukce pro daktyloskopickou službu četnictva. Toto oddělení vyřizovalo za využití Ústřední daktyloskopické stanice pro Československou republiku při pražském policejním ředitelství veškerá podání z celého území státu týkající se četnické daktyloskopické služby, podávalo znalecké nálezy a posudky a jednotně řídilo četnickou pátrací službu. V roce 1928 se stalo součástí Ústředního četnického pátracího oddělení.  Od roku 1925 jsou jednotlivé četnické stanice vybavovány daktyloskopickými soupravami k vyhotovování daktyloskopických karet a zajišťování daktyloskopických stop.

Příklad první

 Ve čtvrtek 1. července 1937 okolo 19. hodiny do staniční kanceláře třímužové četnické stanice Karlovec v politickém okrese Moravský Beroun přiběhl uřícený mladík. Než se vůbec stačil přítomný štábní strážmistr Ladislav Hynek zeptat co se děje, mladík na něj doslova vychrlil, že jej posílá starosta z Nové Pláně, jelikož tam zavraždili starého uhlíře Aschera.

Štábní strážmistr Hynek ihned věděl, o koho se jedná, neboť uhlíře žijícího v dřevěné boudě na samotě v lese u Nové Pláně zná snad úplně každý. O tak závažném případu musel vyrozumět velitele četnické stanice vrchního strážmistra Františka Žáčka, který byl spolu s posledním příslušníkem stanice štábním strážmistrem Richardem Křístkem na večeři v nedalekém hostinci. Požádal tedy posla, aby šel s ním a mohl tak veliteli četnické stanice osobně dopodrobna říci, co se stalo.

Dvojici četníků potkali právě v okamžiku, když po večeři opouštěli hostinec. Posel sdělil, že je synem obecního starosty a ví pouze to, že uhlíř Jan Ascher byl ve své boudě zavražděn a že on má dojít pro četníky.

Vrchní strážmistr Žáček po návratu do četnických kasáren ihned telefonicky požádal velitele četnické stanice Dvorce praporčíka Jana Neisera, aby o případu vyrozuměl tamní okresní soud a vyžádal vyslání soudní komise k ohledání mrtvoly a sám telefonicky informoval četnickou pátrací stanici v Olomouci a vyžádal vyslání její hlídky se služebním psem. Po vyzbrojení se spolu se štábním strážmistrem Křístkem vypravili na místo činu vzdálené necelé dva kilometry.

Na místě činu četníci, od přítomné uhlířovy sestry Marie Tomasbergerové žijící s bratrem ve společné domácnosti, zjistili, že odpoledne odešla do lesa na trávu a když se vrátila, tak nalezla svého 79 roků starého bratra pod postelí mrtvého. V místnosti bylo vše zpřeházeno, a tak jí bylo jasné, že byl její bratr zavražděn a oloupen. Proto se ihned sebrala a utíkala tragickou událost oznámit obecnímu starostovi, aby poslal pro četníky.

Zavražděný měl na zakrvácené hlavě několik ran a podle situace na místě činu byl zřejmě napaden náhodným turistou, který si zřejmě chtěl koupit pivo, a dal se do zápasu s ním. Motivem napadení starce byla s největší pravděpodobností loupež, jelikož byla otevřena dvířka od skříňky, ve které měli majitelé uloženy svoje peníze. Přitom se jednalo o pouhých čtyřicet korun!

Starý Ascher byl pensistou a jelikož pobíral pouze malou penzi, živil se pálením dřevěného uhlí, pražením kávy a náhodným turistům, kteří do jeho boudy přišli, prodával lahvové pivo a sodovou vodu.

Hlídka olomoucké pátračky dorazila na místo již za soumraku. Vedl jí zástupce velitele pátračky štábní strážmistr Jaroslav Teplý. Zatímco vůdce služebního psa Agy strážmistr Leopold Najdekr uvedl svého svěřence na stopu pachatele, štábní strážmistr Alois Hanák pořídil fotografie a nákres situace na místě činu a zajistil stopy. Na rozpité lahvi piva stojící na stole zajistil otisky prstů, o nichž se dalo předpokládat, že patří pachateli činu. Dále byl na zemi nalezen zakrvácený klacek, kterým byl stařec při zápase s pachatelem ubit.

Služební pes Aga vypracoval stopu pouze do půl kilometru vzdálené Nové Pláně, kde ji vzhledem k pohybu většího množství osob ztratil a jeho vůdci se již nepodařilo uvést znovu služebního psa na stopu pachatele. V obci však strážmistr Najdekr zjistil, že vpodvečer zde byl spatřen zhruba 190 centimetrů vysoký a velmi štíhlý mladík, téměř dohola ostříhaných tmavých vlasů, který prošel obcí a pokračoval směrem na Roudno.

Soudní komise ze Dvorců se na místo dostavila až v pátek ráno. Při následně provedené pitvě v márnici místního hřbitova soudní lékaři zjistili, že Jan Ascher zemřel na následky opakovaných úderů klackem do hlavy, ale předtím byl pachatelem i rdoušen.

Dle popisu spatřeného mladíka padlo podle kancelářského pomocníka olomoucké pátračky podezření na 23 roků starého Aloise Endera z Dětřichovic u Bruntálu, který byl v den činu, tj. 1. července 1937 propuštěn ze zemské trestnice v Šumperku. Štíhlý Alois Ender, měřící 186 centimetrů byl četníky zastižen doma a prokázal na dobu činu své alibi, které mu kromě rodičů dosvědčil i obecní starosta, a hlavně jeho tmavé vlasy nebyly dohola ostříhané, nýbrž poměrně dlouhé.

Přestože byly rozeslány pátrací oběžníky a do pátrání po loupežném vrahovi byli zapojeni i důvěrníci četnictva, nepodařilo se zjistit přes veškerou snahu četníků jak z karlovecké četnické stanice, tak i z olomoucké pátračky jedinou stopu vedoucí k pachateli činu.

V noci ze soboty 2. dubna 1938 byl řezníkem Rudolfem Heinzem v obci Roudno přistižen mladík, který se pokoušel vloupat do jeho prodejny. Řezník, který byl vzbuzen způsobeným hlukem, vzal brokovnici a začal pachatele pronásledovat. Jelikož ho nemohl dostihnout, vystřelil po něm do dálky ve směru jeho útěku. Zaslechl sice výkřik, ale bylo slyšet, že dále utíká, a tak se řezník domníval, že pachatele pouze lehce zranil a přestal jej tedy ve tmě pronásledovat.

Druhý den, v neděli dopoledne při cestě z kostela potkal řezník Heinz na návsi štábního strážmistra Křístka z četnické stanice Karlovec, který byl na denní obchůzce a sdělil četníkovi, co se v noci událo.

Štábní strážmistr se ihned vypravil k řeznickému krámu, kde byly skutečně nalezeny stopy po páčení dveří zadního vchodu, kterým řezník navážel do skladu zboží. A na zemi leželo odhozené páčidlo. Potom šli dle řezníkova sdělení ve směru, kterým vyplašený pachatel utíkal.

Jaké však bylo jejich překvapení, když v jednom místě nalezli krvavé stopy, kde byl zřejmě prchající pachatel střelbou z brokovnice zasažen a po několika metrech byla na plotě nalezena mrtvola oběšence, mladého muže s mnohačetnými zraněními od zásahu z brokovnice.

To byl případ, který musel být oznámen okresnímu soudu ve Dvorcích a samozřejmě také i olomoucké pátračce.

Při ohledání bylo zjištěno, že střelbou zraněný muž, který neviděl možnost úniku, ani uzdravení, aby ukončil své utrpení, se oběsil na plotě jedné ze sousedních zahrad na opasku svých kalhot.

Jednalo se o mladého asi 25 roků starého muže velmi štíhlé a vysoké postavy, tmavých krátkých vlasů.

Jelikož zemřelý u sebe neměl žádné doklady byl štábním strážmistrem Hanákem z pátračky vyfotografován, včetně svých zranění a dále mu byly sejmuty otisky prstů za účelem pátrání po jeho totožnosti.

Sebevrah měřil 189 centimetrů a v jeho těle lékaři nalezli 71 broků, které způsobily závažná zranění po celém těle.

Strážmistru Najdekrovi z olomoucké pátrací stanice štíhlá vysoká postava sebevraha, který měl velmi krátké černé vlasy, připomenula stále neobjasněný případ loupežné vraždy uhlíře Jana Aschera.

Z uvedeného důvodu bylo zasláno dožádání na Ústřední četnické pátrací oddělení v Praze, za účelem zjištění totožnosti neznámého muže a zároveň srovnání jeho otisků se stopami z případu neobjasněné loupežné vraždy.

Po několika dnech byla olomoucká pátrací stanice telefonicky informována, že se jedná 26 roků starého, několikrát pro krádeže trestaného Richarda Plenerta z Bílčic spadajících do obvodu stejnojmenné četnické stanice sousedící se staničním služebním obvodem karlovické četnické stanice. Plenertovy otisky se kromě toho skutečně shodují se stopami zajištěnými na místě loupežné vraždy Jana Aschera.

Telefonickým dotazem u velitele četnické stanice Bílčice v politickém okrese Moravský Beroun vrchního strážmistra Rajmunda Tmé bylo zjištěno, že v minulosti opakovaně trestaný Richard Plenert byl sice delší dobu bez zaměstnání, toulal se krajem, ale žádné podezření na spáchání jakéhokoliv trestného činu ve staničním obvodě bílčické četnické stanice v současné době neměli. 

Prozatímní instrukce pro pátrací službu četnictva

 

Příklad druhý

V polovině roku 1926 byl rozsáhlý staniční služební obvod četnické stanice Filakovo v politickém okrese Lučenec rozdělen a v jeho jižní části, v sousedství maďarské hranice, byla vytvořena expozitura Raďovce. Jako velitel expozitury četnické stanice byl z Filakova odkomandován čerstvý absolvent bratislavské hodnostní školy strážmistr Bohumil Vykopal.

Zřízení expozitury filakovské četnické stanice v Raďovcích bylo prvním krokem ke zřízení plnohodnotné četnické stanice. Mezitím povýšený štábní strážmistr Vykopal zařizoval vše potřebné a zajišťoval výkon bezpečnostní služby v obvodě expozitury dvojicí strážmistrů vysílaných velitelem četnické stanice Filakovo.

Blízkost státní hranice s Maďarskem měla svá specifika a odrážela se na výkonu služby ve staničním služebním obvodě. Není bez zajímavosti, že s Maďarskem, jako jedinou sousedící zemí neměla Československá republika sjednánu úmluvu o překračování hranic bezpečnostními orgány.

Ministerstvo vnitra výslovně co nejpřísněji zakázalo překročovat hranice do Maďarska a nařídilo, aby československé četnictvo se též vystříhalo vzájemného styku s maďarským četnictvem. Bylo to na základě tragických událostí z počátku dvacátých let, kdy při pohraničních incidentech v letech 1921 a 1922 byli zavražděni celkem čtyři českoslovenští četníci. 

Až v roce 1928 bylo ministerstvem vnitra povoleno zřízení sedmimužové četnické stanice Raďovce a jejím velitelem byl, jak se dalo očekávat, jmenován praporčík Bohumil Vykopal.

Když byla v roce 1929 vydána Prozatímní instrukce pro pátrací službu četnictva, vyplynula z ní pro velitele každé četnické stanice řada nových úkolů. Jedním z nich bylo vedení Přehledu trestných činů, jichž pachatelé nejsou vypátráni a vedení spisů souvisejících s těmito případy ve zvláštních deskách označených číslicí VI.

Při této příležitosti si praporčík Vykopal uvědomil, že kromě několika krádeží, je v přehledu uveden také případ loupežné vraždy neznámého muže, ke kterému došlo v červenci roku 1925.

Z útlého spisu k tomuto případu se praporčík Vykopal dozvěděl, že v lesní houštině podél cesty na úpatí vrchu Monica byla dne 16. července 1925 objevena mrtvola mladého muže, který byl na lesní cestě usmrcen několika ranami do hlavy a poté bylo tělo zataženo a ukryto v houštině. Při ohledání soudní komisí od okresního soudu v Lučenci bylo konstatováno, že muž ve věku asi 25 let byl usmrcen opakovanými údery tupým předmětem do zadní části hlavy. Při prohlídce oděvu mrtvého nebyly nalezeny žádné doklady ani peníze, a tudíž bylo zřejmé, že se jedná o vraždu loupežnou.

Mrtvola muže byla vyfotografována a daktyloskopována a byla zpracována Zpráva o nálezu neznámé mrtvoly. Jak na základě rozeslaných pátracích oběžníků na okolní četnické stanice, ani šetřením na Četnickém oddělení u Poznávacího úřadu policejního ředitelství v Praze se nepodařilo zjistit totožnost zavražděného ani vypátrat pachatele jeho vraždy.

Jelikož nově vydaná prozatímní instrukce ukládala pátrat po pachatelích nevypátraných trestných činů, zejména pokud se jedná o zločiny, začal se případem zabývat i právě povýšený vrchní strážmistr Vykopal.

Od obyvatel obce se četnický velitel při sobotní návštěvě hostince dozvěděl, že počátkem dvacátých let v okolí obce vzhledem k blízkosti státní hranice s Maďarskem působily maďarské lupičské tlupy, jejichž členové přepadávali a okrádali pocestné a nerozpakovali se ani krást a loupit v okolních obcích.

Když byla v roce 1931 konečně státní hranice určena, zaměřena a vymezníkována a upravena mezinárodní smlouvou, napadlo vrchního strážmistra Vykopala požádat velitele sousední maďarské četnické stanice, se kterým se při obchůzkách podél státní hranice seznámil o prověření daktyloskopické karty neznámého zavražděného muže, za účelem zjištění jeho totožnosti prostřednictvím daktyloskopické sbírky maďarského četnictva.

Bylo zjištěno a podle fotografie i potvrzeno, že se jedná o 23 roků starého Maďara Mikuláše Havasa, vůdce obávané lupičské tlupy, který v létě roku 1925 zmizel a od té doby po něm maďarské četnictvo a policie neúspěšně pátrají. S největší pravděpodobností byl při jedné z loupeživých výprav některým ze svých kumpánů, nebo přepadeným, který se svému napadení bránil, zavražděn. Jelikož byl Havasa usmrcen opakovanými ranami do zadní části hlavy, bylo pravděpodobně, že se stal obětí některého ze svých kumpánů.

Tímto způsobem byla vypátrána v Maďarsku pohřešovaná a bezpečnostními orgány hledaná osoba, pachatele na ní spáchané loupežné vraždy se však československému ani maďarskému četnictvu vypátrat nepodařilo.

   

 Obálka knihy Četnická abeceda

 

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÁ ABECEDA, vydané nakladatelstvím Pragoline. Kniha je k dostání na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.

Kniha byla vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz.

 Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

 

 

Četník Jan Gruber z četnické stanice Bučovice v politickém okrese Vyškov měl v noci z pátku 27. března 1903 na sobotu předepsánu obchůzku východní a jižní části staničního služebního obvodu.

Velitel stanice strážmistr Arnošt Wagner předepsal podřízenému četníku do služební knížky trasu obchůzky vedoucí obcemi Černčín, Milonice, Nesovice, Letošov, Nevonice, Kloboučky, Mouřínov, Rašovice, Křížanovice a Marefy.

Po ustrojení a vyzbrojení hlásil četník Gruber krátce před dvacátou hodinou panu strážmistrovi připravenost k odchodu na obchůzku.

Nabil svoji karabinu, vztýčil bodák, po vojensku zasalutoval a vyrazil z četnických kasáren v centru města směrem na Černčín. Světla v jednotlivých chalupách pomalu zhasínala a bučovický staniční služební obvod se ukládal ke spánku.

V Milonicích, kam došel krátce po dvaadvacáté, zaregistroval hlučnou zábavu v místním hostinci. Napomenul tedy hostinského, jelikož překročil policejní hodinu a nehodlal vůbec tolerovat, že hostinský slavil svoje narozeniny. Samozřejmostí bylo i odmítnutí k přípitku na zdraví nabízené odlivky s pálenkou.

Obce Nesovice, Letošov a Nevonice byly celé ponořeny ve tmě. Během cesty lesem a podél potoka Kloboučka nepotkal ani živáčka. Až v Kloboučkách spatřil na návsi obecního zřízence, který vykonával požární hlídku. Spící Mouřínov, Rašovice a Křižanovice četník Gruber prošel zaregistrován pouze psy, kteří o sobě dali vědět štěkotem, aby se vědělo, že stavení svých pánů vzorně střeží. 

Pomalu se zdálo, že překročená policejní hodina v Milonicích bude jediným erfolgem četníkovy noční obchůzky.   

Ostatně i Instrukce služební pro c. k. četnictvo stanoví, že bedlivost stanic četnických osvědčí se ne tím, kolik služeb vykoná a kolik oznámení učiní, nýbrž tím, když bude v jejich okresích zajištěn pořádek, pokoj a bezpečnost, a nastávalo-li by nebezpečenství, když se rychle a s účinkem tomuto odpomůže.

 

Vydání Instrukce služební pro c. k. četnictvo

Když po ujití téměř třiceti kilometrů opustil četník Gruber v sobotu okolo třetí hodiny ranní Křižanovice, měl po levé ruce železniční trať a po pravé říčku Litavu, nazývanou také Cézava.

Zhruba v polovině cesty do Maref jeho pozornost upoutal objemný předmět na pravé kolejnici. Čím více se k němu přibližoval bylo četníkovi jasné, že se jedná o bezvládně ležící lidské tělo.

Ve svitu elektrické svítilny poznal, že jde o ženu ležící přes kolej obličejem k zemi. Dotykem ruky zjistil, že je tělo teplé. Otočil jej, odstranil tělo z kolejí a položil na záda do trávy podél cesty.

Jednalo se o jemu dobře známou žebračku Šafaříkovou z Marefů. Žena na četníkovu manipulaci s tělem vůbec nereagovala a stejně tak nereagovala na jeho mluvení. Proto ženu opakovaně poplácal po tvářích a následkem toho otevřela oči, zmateně se rozhlížela a vydávala nesrozumitelné zvuky.   

Antonie Šafaříková byla stára 46 roků a byla domovsky příslušnou do Maref. Byla mdlého rozumu a od narození němá. Žila z toho, co dostala od obce a od sousedů či dobročinných obyvatel v okolí Bučovic.

Bližší prohlídkou četník Gruber zjistil, že je žena na dolní části těla a na pravé noze zakrvácena. Na dolní části břicha, pravém stehně a na levém koleni byly zřejmé řezné rány.

Na četníkovy dotazy vůbec nereagovala a nebyla ani posunky schopna vyjádřit, co se jí stalo. Ženiny šaty však nebyly vůbec poškozeny, pouze byly zatřísněny od krve.

Ačkoliv se jednalo o hluboké rány, dalo se zcela vyloučit, že by zranění byla způsobena projíždějícím vlakem. V případě sražení vlakem by došlo k poškození oděvu, utrpěná zranění by byla mnohem vážnější, či by došlo k usmrcení osoby. Na rovném úseku mezi zastávkami Marefy a Křižanovice totiž vlak jezdí poměrně rychle.

Četníkovi nezbývalo než zanechat zraněnou a dezorientovanou ženu po prvotním ošetření obvazem sedět na zemi a rozběhnout se do nedalekých Marefů, kde v prvním stavení vzburcoval obyvatele, aby sehnali vůz a vzbudili obecního starostu. Sám se vrátil na místo, kde nebohou ženu zanechal.

Jen co se dostavil ke zraněné, která sedíc na zemi pouze vydávala nesrozumitelné zvuky, projel po trati vysokou rychlostí vlak od Slavkova.

Z toho bylo naprosto zřejmé, že pokud by Šafaříkovou v rámci obchůzky nenašel a neodstranil z kolejí, tak by jí s největší pravděpodobností v noční tmě vysokou rychlostí projíždějící vlak usmrtil.

Na povoz, který přijel na místo během necelé půl hodiny, byla zraněná naložena a odvezena k lékaři do Bučovic.

Rány na ženině těle byly hluboké a způsobil je zřejmě úzký a velmi ostrý nůž. Levé koleno bylo dokonce proříznuto. Jednoznačně šlo o těžká zranění. Daleko důležitější pro četníka bylo lékařovo konstatování, že žena měla v nedávné době pohlavní styk. 

Po ošetření místním lékařem byla Antonie Šafaříková dopravena vlakem do Brna a poté záchrannou stanicí odvezena do zdejší zemské nemocnice. 

Jelikož bylo již ráno, šel četník Gruber rovnou do četnických kasáren, kde informoval přítomného velitele četnické stanice o průběhu noční obchůzky a o nalezení zraněné žebračky.

Oba četníci se ihned vydali zpět na místo nálezu Šafaříkové. Za denního světla bylo na nedalekém poli nalezeno místo, kde byla žena pravděpodobně znásilněna, a přitom pachatelem či pachateli pořezána. Nacházely se zde stopy po zápasu a krvavé stopy.

Podle dalších stop zřejmě již v bezvědomí bylo ženino bezvládné tělo dovlečeno k železniční trati a položeno přes kolejnici, aby zde bylo projíždějícím vlakem přejeto a žena usmrcena, čímž by došlo k odstranění nepohodlného svědka a zároveň by došlo k zakrytí stop po bestiálně provedeném násilném smilstvu.

Strážmistr Wagner rozhodně vyloučil nešťastnou náhodu, že by žebračka byla zachycena a poraněna projíždějícím vlakem. Jednalo se jednoznačně o zločin násilného smilstva a pokus vraždy z vilnosti spáchaný neznámým pachatelem.

Od obecního starosty se četníci dozvěděli, že Šafaříková byla předchozího dne večer viděna v domovské obci, jak chodí po žebrotě, což u ní bylo zdrojem obživy. Dále bylo starostou sděleno, že Antonie Šafaříková kromě svého postižení často trpí epileptickými záchvaty.

Podle ošetřujícího lékaře, byla řezná a bodná zranění podle zaschlé krve a jejího množství na oděvu způsobena již večer, případně v nočních hodinách. Poslední vlak jel směrem od Slavkova krátce po 22. hodině a první ranní vlak jel opačným směrem krátce před pátou hodinou. 

Pátrání bučovických četníků se v první řadě zaměřilo na výslechy obyvatel vlastního staničního obvodu, zdali si nevšimli něčeho podezřelého, podivně se chovajícího muže či mužů, kteří mohli mít oděv zatřísněný od krve. Přes veškerou snahu celého osazenstva bučovické četnické stanice se nepodařilo zjistit jedinou v pátrání po neznámém pachateli využitelnou informaci.

Na okolní četnické stanice byl proto rozeslán pátrací oběžník s uvedením dosud zjištěných informací a se žádostí o prověření mužů v minulosti trestaných pro násilné smilstvo a mužů o nichž je známo, že mají perverzní sklony.

Zpráva o pátrání po neznámém pachateli či pachatelích pro zločin násilného smilstva a pro pokus zločinu vraždy z vilnosti byla zaslána na vědomí i okresnímu soudu v Bučovicích, jakožto soudu vyšetřujícímu.

Případ samozřejmě vzbudil v okolí vlnu obav obyvatelstva, hlavně žen, a rodiče měli strach o své dcery.

Tisk dokonce srovnával pachatele bestiálního činu s Jackem Rozparovačem. Jiní reportéři zase případ bagatelizovali a považovali jej nikoliv za vraždu z vilnosti, ale za nešťastnou náhodu.

Vyškovský okresní strážmistr Michael Krejzlík bombardoval dotazy, zdali je případ vyřešen nejen bučovického strážmistra Wagnera, ale i ostatních deset podřízených velitelů četnických stanic v celém politickém okrese.

Zpráva z brněnské zemské nemocnice podrobně popisovala zranění, které Antonie Šafářová utrpěla. Značně a hluboce rozříznutá spodní část břicha mezi stehnem pravé nohy a břišním svalem, levé koleno bylo na četných místech rozbodáno, a dokonce jednou probodnuto.

 Až po týdnu usilovného pátrání se na bučovické četníky usmálo štěstí. Při denní obchůzce, když strážmistr Gruber procházel obcí Milonice, byl zavolán zdejším hostinským do výčepní místnosti. Hostinský zprvu poděkoval četníkovi za to, že z pátečního výjimečného překročení policejní hodiny nic nedělal a řešil věc pouze napomenutím.

Poté mu na oplátku sdělil důvěrnou informaci, že minulou sobotu večer navštívil jeho hostinec místní podivín Josef Plaček, choval se tentokrát velmi nezvykle, jakoby rozrušeně a co je nejdůležitější, na jeho kalhotách si hostinský povšiml několika skvrn, a ty vypadaly jako by byly od krve.

Z hostince vedly četníkovy kroky rovnou do starostova obydlí. Starosta obce k dotazu na Josefa Plačka četníku Gruberovi potvrdil, že se jedná o starého mládence a podivína žijícího v polorozpadlém domku. Ten od doby co zemřela jeho matka, která jej měla za svobodna, obývá domek sám. Živí se jako nádeník příležitostnými pracemi v širokém okolí. Díky tomu nebývá i několik dní doma.

Spolu se starostou se četník vydal do Plačkova domu. Ten, když spatřil obecního starostu v doprovodu četníka, celý zbledl.

Četník Gruber se tedy chopil příležitosti a Plačka doslova zaskočil svojí větou, že ho jde zatknout pro násilné smilstvo, kterého se dopustil na žebračce Šafaříkové, a začal ze služební brašny vyndávat svěrací řetízky.

V tom se Plaček doslova rozplakal a začal povídat, že žebračku zabít nechtěl, že si chtěl pouze užít a ona mu přitom zemřela. Proto ji vzteky začal bodat a řezat, a nakonec jej napadlo, poté co okolo projel noční vlak, odtáhnout ji na koleje, aby to vypadalo, že jí usmrtil vlak.

Vzhledem ke zjištěným skutečnostem přistoupil četník Gruber vzhledem k nebezpečí z prodlení ihned k provedení domovní prohlídky, při níž byly nalezeny Plačkovy kalhoty se skvrnami od malty, ale i od krve. Potom na četníkovo vyzvání Plaček dobrovolně vydal i svůj nůž, kterým způsobil Antonii Šafaříkové v návalu vzteku řezná a bodná zranění.

Na základě tohoto doznání a nalezených důkazů, byl Josef Plaček prohlášen za zatčeného pro důvodné podezření ze spáchání zločinu násilného smilstva a pokusu zločinu vraždy z vilnosti a byl odveden k okresnímu soudu v Bučovicích.   

  

Svěrací řetízky z Instrukce služební pro c. k. četnictvo

Při sepisování zprávy o zatčení se Plaček četníku Gruberovi svěřil s tím, že pokud byla na živu jeho matka, tak po řadu let míval pohlavní styk s ní. Po smrti matky měl ale problém navázat známost se ženou.

V pátek večer se vracel ze Slavkova, kde přes týden pracoval jako přidavač u zedníků. Když potkal proti němu jdoucí ženu, tak pocítil náhlé nutkání. Doslova se na ženu vrhnul, povalil ji na zem a přes její vzkřeky se na ní pohlavně uspokojil. Přitom žena pozbyla vědomí a on se domníval, že ji usmrtil, proto do ní začal vzteky bodat.

Vůbec netušil, že byla němá a o to víc nemohl tušit, že právě dostala další epileptický záchvat…

Obálka knihy Četnické erfolgy

 

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÉ ERFOLGY, vydané nakladatelstvím Pragoline. Kniha je již téměř rozebrána a je ještě k dostání na www.kosmas.cz a www.megaknihy.cz a byla vydána i v elektronické podobě.  Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.   

Nakladatelství  Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.