Herec a zpěvák Jiří Štědroň: Prince v Popelce jsem hrál už v roce 1955!

Jiřího Štědroně zná veřejnost především jako prince z první československé Popelky, interpreta nezapomenutelných hitů jako Belinda či Barbara a v poslední době ze seriálu Ordinace v růžové zahradě. Mimo herectví a zpěvu se ovšem věnuje i psaní knih a na svém kontě jich má již sedm. Na konci minulého roku mu vyšla kniha „Nikam se necpi“.

Foto: Irena Zlámalová

Jirko, jaká byla Vaše cesta k herectví a zpěvu? Čím to začalo?

Čím to začalo? Těžko říct. Zkoušel jsem zpívat, hrát, komponovat, psát i režírovat, prakticky všechno stejně vehementně a od píky. Takže těch začátků bylo hodně. Namátkou jich pár uvedu. Bez přesné chronologie a bez pořadí podle důležitosti. V roce 1955 jsem poprvé hrál prince v Popelce. Ve školním představení liberecké osmiletky. Popelkou mi byla malá pihovatá spolužákyně Markéta Zinnerová, z níž se po létech vyklubala známá spisovatelka. V roce 1958 už jsem byl zpěvákem vyškovské kapely Borise Hybnera. Poprvé veřejně jsme hráli v Tučapech na plese. Proslavil jsem se hlavně tím, že jsem potmě nešikovně skočil z náklaďáku, který nás tam vezl a prošlápl jsem basu. Ale hrálo se. Když už jsem pak studoval na JAMU a zbláznil se do pantomimy, podařilo se mi naléhat na Borise do té míry, že se mu pantomima stala životním osudem. Odjakživa jsem taky rád recitoval a s divadlem poezie X61 jsme ve dvaašedesátém dokonce vyhráli Wolkerův Prostějov. Někdy v té době zakládal Honza Schmid v Liberci divadlo a byl hodně otrávený, že značka X, na kterou měl původně spadeno, je už obsazená. Museli se začít jmenovat Ypsilonka. Jako napůl liberečák jsem Honzu později přitáhl do Apolla a on tam s námi secvičil krásnou a slavnou Sněhurku a jedenáct trpaslíků. Ještě v ixce jsem ovšem také poprvé v životě režíroval. Kunderovu Historii velkého okresního Kýžala a nikdy jsem nepřestal litovat, že jsem se k té profesi tak málo mohl vracet.

A jak to pokračovalo?

1.8.1961 byl v Brně slavný den. Poprvé celostátně vysílala zdejší televize. Zúčastnil jsem se písničkou Tři rybáři, z níž už si ovšem nepamatuju ani notu. Ve třiašedesátém jsem absolvoval akademii v roli Malvolia ze Shakespearova Večera tříkrálového. První angažmá – chtěli jsme s tehdejším mým nejmilejším partnerem, s kamarádem Láďou Frejem jít kamkoli, ale hlavně společně – ve Večerním Brně u Sokolovského, po boku hvězdných Luboše Černíka a Ljuby Hermannové, bylo zklamáním. S Frejem jsem nikdy nehrál. Jen po mnoha a mnoha letech okrajově v jednom Mášově filmu. V pětašedesátém jsem, ještě jako vojín Armádního uměleckého souboru, usiloval o roli Uliho v Dobře placené procházce v Semaforu. Neúspěšně, ale zato mě při konkurzu doprovázel Jiří Šlitr. Heč! V šestašedesátém jsem hrál poprvé v brněnském Národním divadle. Hrál jsem prince Šahryjára v Blažkově Šeherezádě a v témž roce jsem natočil, jako kmenový zpěvák orchestru Gustava Broma své první desky. Nespím a Neklidné srdce. Taky jsem měl spolu s kamarádem Petrem Ulrychem pravidelný rozhlasový pořad s blbým názvem Nedělníček, kde jsme vysílali novinky kolegů. To neuniklo pražským rozhlasákům a když jsem přesídlil, moderoval jsem něco podobného i v Praze. Ale už se to jmenovalo celkem příčetně, Vysílá studio A.

V té době jste také spolupracoval s řadou předních českých umělců a dokonce vznikl Váš velký hit Belinda.

Stal jsem se tou dobou taky, po boku Milana Chladila a Yvetty Simonové, třetím vzadu. Zpěvákem orchestru Karla Vlacha a v roce 1969 jsem se nechal panem Vlachem „ukecat“ k natočení Belindy. Dalo mu to se mnou dost práce, byl jsem mladý a hloupý a písnička mi připadala příliš prostá. Ale pan Vlach nepovolil. S Vlachovci jsem taky v osmašedesátém „zkejsnul“ v SSSR přes 21. srpen, což byl speciální zážitek… Jinému velkému orchestru, orchestru Václava Hybše, jsem pomáhal založit v sedmdesátých létech slavnou tradici vánočních koncertů. Byl jsem i u toho úplně prvního. Pak přišla éra mých vlastních kapel a protloukání se na vlastní dluh. Když dneska vidím, jak si tohle období mnozí nepamětníci představují, musím se smát. Nic jiného nezbývá, a to bez komentáře. Viz. pro mne, s prominutím, neuvěřitelný film Revival, jehož aktéři vzpomínají na něco, co prostě nemohlo existovat. V devadesátých létech jsem se věnoval převážně reklamě a měl jsem v jedné z kampaní dokonce tu čest úspěšně přemlouvat k natočení reklamního spotu i Suchého s Molavcovou. A zase skok v čase a další začátek. V roce 2009 uvedl Semafor mou první divadelní hru Ten čtvrtek platí. V roce 2010 mi vyšla první beletristická knížka z dnešních už sedmi. A tak dál a tak podobně. Začátky jsou krásná věc, třeba, kdo ví, si ještě někdy nějaký dopřeju…

Měl jste nějaký vzor?

Pár vzorů jsem měl. Ale byli tak dobří, že jsem je napodobit (naštěstí) nemohl. Gilbert Becaud mě okouzlil v Zemi odkud přicházím, po letech jsem měl šanci ho týden sledovat v Saarbruckenu při zkoušení a nikdy na to nezapomenu. Nata Colea jsem si pouštěl pořád dokola na zbrusu novém Sonetu duo, až jsem ho nadosmrti zprotivil babičce i dědečkovi. A Ray Charles? Věděl jsem, že tím směrem ani omylem nedosáhnu, ale stejně mě to táhlo. A Sinatra! Hraju ho sice (no, hraju – ten způsob je ypsilonkovský a rozhodně ne realistický) ve Schmidově Swingu, ale pořád se ostýchám k němu byť jen vzhlížet…

Nejvíce jste asi veřejnosti zapsal jako princ v první československé Popelce. Jaké to ve Vás zanechalo vzpomínky?

Popelce je letos padesát a rozjíždíme s Evou Hruškovou a Alešem Cibulkou vzpomínkovou talkshow o ní. Je o to, zdá se, docela zájem. Popelka byla ještě černobílá a do dnešní záplavy televizních HD barev se skoro nehodí. Ale, asi že to bylo poctivé, byť „na koleně“ vyrobené dílko, respektující poctivě téma zděděné od Boženy Němcové nebo bratří Grimmů, to jak chcete, zůstala v paměti dodnes. Už asi není nic, na co bych ve vzpomínkách o Popelce neuvedl. Dominantní bylo pochopitelně setkání s ikonami, Peškem, Medřickou, Prachařem, Benešem, Třískou… Ale bylo to se mnou podobné jako s Belindou. Jen zvolna jsem se smiřoval s tím, jak je prostinká. Když se poprvé vysílala, byla u nás na návštěvě Hanka Maciuchová, už tehdy herečka „opravdovského“ divadla. Jak já se před ní styděl…

Hostoval jste také v Hudebním divadle Karlín. Jaká to pro Vás byla zkušenost?

V Karlíně jsem hrál už v šedesátých letech, převážně ale na jeho tehdy vedlejší scéně Fidlovačce. Orchestr K. Vlacha, kam jsem patřil, byl totiž v Karlíně domovem. Pamatuju si, že, když jsem odcházel, přebíral za mne jednu z rolí někdejší můj mladší spolužák z JAMU Láďa Županič. No, a téhož Župku, jak jsme mu říkali, jsem navštívil o nějakých třicet let později služebně. Jako, věřte nebo nevěřte, tehdy obchodní ředitel Pragokoncertu, že mu a jeho divadlu – on už byl tehdy karlínským šéfem – navrhnu spolupráci. Chtěli jsme vyvézt některou jejich operetu. Nedohodli jsme se sice, ale mezi řečí mi Láďa nabídl drobnou roličku v jedné z připravovaných inscenací. A byl jsem chycen. Z velkého Karlína bylo tehdy jen půl patra do Semaforu. Potřebovali záskok a byl jsem chycen podruhé. Když jsme se pak s hudebním divadlem vrátili z velkého japonského zájezdu a divadlo bylo pod vodou, využil jsem dobrodiní Jiřího Suchého a Vladimíra Hrabánka, tehdejšího intendanta, kteří mi nabídli angažmá, jakkoli sami ještě nevěděli, kde budou hrát. Tři roky jsme prožili v nejrůznějších provizoriích, až k nynější dejvické jistotě. Už proto jsem Semaforu věrný dodnes. Po nedávné premiéře Metoo jsem se neudržel a napsal jsem Suchému děkovný mail. Uvědomil jsem si totiž kolika nádhernými rolemi mě stačil za uplynulých osmnáct sezón obdařit. Hrál jsem nejrůznější hajzlíky, vychytralé podvodníky, ba i jednoho vraha, ale i několik bohů a králů. A nikdy nic nebarevného, co by postrádalo Suchého laskavost a humor. A těch písniček… Odpověděl mi tak lichotivě, že to v rámci dobrého vkusu nemohu citovat, nicméně můj sentiment pro Semafor to jen posílilo. Na podzim začne divadlo slavit šedesát let a s chutí je, dožiju-li se, oslavím s ním.

Nazpíval jste řadu úspěšných hitů – Belinda, Barbara, Hledám tě dál aj. Máte je stále ve svém repertoáru?

Co písnička, to příběh. S každou vás pojí očekávání, které jste do ní, když vznikala, vkládali, naděje… Barbara třeba vyhrála nultý ročník obnovené soutěže Kdo s kým o čem pro koho, Hledám tě dál je ověnčena jednou z mých několika Děčínských kotev. Mnohým ze svých hitů jsem byl i autorem, nebo aspoň spoluautorem. Ale ježto mi tehdy většinou písničky psali (a poměrně ochotně) renomovaní autoři (Jindra Brabec, Zdeněk Barták a mnozí další), do psaní jsem se nijak zvlášť nehrnul. Až na stará kolena, většinou za to můžou hry, které jsem napsal a písněmi, po vzoru Suchého, vybavil, jsem si uvědomil, že vznikla množina, která tak nějak leží ladem a vydavatel Pavel Socha usoudil, že by bylo škoda je nevydat. Učinil tak. Zřejmě jsem to měl zkoušet někdy podstatně dřív, neboť ty moje nové písničky, jakkoli kritika (třeba Klusák v LN) bezprostředně po jejich vydání zajásala, nikdo nechce. Jak lapidárně vyslovil jeden rozhlasový dramaturg, lidi chtějí ty moje staré „pecky“. Tak je zpívám a jen jako bombonek, s utajenou slzou v oku, občas utrousím nějakou z těch novinek.

Zahrál jste si také malou roli v seriálu Stopy života, na jehož scénáři se podílel známý psychiatr Jan Cimický. Jak vzpomínáte na natáčení?

Honza Cimický je můj kamarád, ale Stopami života jsem prošel tak rychle, že jsem ani nezaznamenal jeho autorskou přítomnost. Odvezli mě jednoho dne do Náchoda, kde jsem natočil, co jsem měl a zase zpátky. Text jsem uměl, nic jsem nepopletl, choval jsem se cestou slušně jak k řidiči, tak ke Kristýnce Hrušínské, jíž jsem v seriálu hrál otce. Odvezl jsem si také slib pana režiséra Magnuska na spoustu budoucích rolí. Cha, cha, cha!

Jak již bylo zmíněno, bezpochyby se k Vám pojí i divadlo Semafor. V jakých inscenacích Vás nyní můžeme vidět?

V současnosti pořád drží vodu Kytice. Dále se vyskytuju v Začalo to Vestpocketkou, Čochtanově divotvorném hrnci, Prstenu pana Nibelunga a nově v Metoo. Snad jsem na nic nezapomněl. Pokaždé, když hraju, se do divadla těším.

Foto: Dagmar Pavlíková

Minulý rok Vám vyšla kniha „Nikam se necpi“. O čem kniha je a co Vás při psaní motivovalo?

Nikam se necpi vydal laskavý a obětavý Jindřich Kraus ve svém nakladatelství Pragoline. Ještě je čas na závěry, ale taky je to boj. Jako s mými novými písničkami. Dneska je problém dostat novou knížku na pult, natožpak do výlohy. A jak potom chcete veřejnosti zviditelnit informaci, že nějaký stárnoucí princ s Belindou ve štítu, najednou zčista jasna chce usilovat o jejich čtenářskou přízeň? Když už se k mým knížkám někdo dostane, většinou si nestěžuje, ale pořád čekám, kdy těch lidí začne přibývat a nezbývá mi než věřit, že začne. Bez reklamy to ale asi nepůjde. A ta je drahá. O čem moje knížky jsou? Většinou se snažím těžit ze znalosti divadelního zákulisí, jakož i ze zážitků z oblasti toho, čemu se říká šmíra. Ani té se mi nepodařilo během let tak docela vyhnout… Snad to teď aspoň částečně zúročím. Ale psal jsem už i o tenisovém trenérovi a o úspěšném kuchaři.

Foto: Dagmar Pavlíková

Jak hodnotíte vývoj české hudební scény?

Dnešní českou hudební scénu prakticky neznám a nijak zvlášť mi ani nechybí. Jen občas mě nějaká událost udiví a uvědomím si o kolik světelných let jsem už jinde. Když se třeba dva kluci, kteří se jinak pokoušejí v rámci popu (byť v oblasti rapu, které rozumím jen velice částečně) o na pohled celkem seriózní práci, rozhodnou veřejně poprat a přijde se na to podívat dvacet tisíc lidí, aniž by tomu předcházela nějak příliš masivní kampaň, je něco shnilého ve státě dánském…

Máte ještě nějakou vizi, co byste chtěl realizovat?

Vrátil jsem se do seriálu Ordinace v růžové zahradě a znova s radostí konstatuju, kolik se pod rouškou žánru obecně považovaného za plytký, orientovaný převážně komerčně, ukrývá profesionality a nestydím se říci i talentu. Už samotná logistika celé věci je obdivuhodná. Seriál si vysokou sledovanost nesporně zaslouží. Užívám si příjemného prostředí a bezvadných kolegiálních vztahů od režisérů po vrátné. Hraju krásnou, byť trochu bláznivou roli a mrzí mě jenom, že, jak to tak odhaduji, je napsaná tak skvěle, že nutně spěje k sebezničení… Ale třeba ne, kéž bych se mýlil.