Světýlko na konci tunelu

Česká republika má první tři lidi uzdravené z koronaviru.  Světýlko na konci tunelu, který se může zdát nekonečný.  Počet nakažených  ještě stoupá, ale díky opatřením, která v těchto dnech vstupují v platnost,  se křivka jistě zlomí.  Práce lékařů, ale i veškerého zdravotního personálu a dobrovolníků nese první ovoce.  Obdivuji jejich neskutečnou obětavost a úsilí, s nimiž zvládají vlnu onemocnění.  Hluboce však smekám i před lidmi dalších profesí, co se postupně zmobilizovali, aby čelili zákeřnému, neviditelnému protivníkovi, který ohrožuje naše zdraví, naše životy, Evropu, svět.  Hasiči, policisté, řidiči, sociální pracovníci, laborantky, prodavačky, to je jen zlomek z mozaiky lidských činností, které s plným nasazením udržují chod celé země.  Napomáháme mu však i my všichni, pokud jsme ukáznění, odpovědní, disciplinovaní, pokud dodržujeme karanténu a vše, co doporučuje vláda, která v těchto dnech pracuje nadoraz.   A nebude-li nám scházet někdy i nadhled a třeba také smysl pro humor, je zřejmé, že nás něco jen tak nezlomí.  Můj olomoucký kamarád Roman mi dnes poslal mail: „V neděli jsem si po vzoru Italů otevřel okno a hrál celé dopoledne do ztichlého dvora na kytaru a zpíval.  I v sousedním domě měli otevřená okna a zřejmě poslouchali.   Třeba je to moje muzicírování potěšilo.“ A pak pokračoval: „Dnes tu bylo jak po vymření.  Šel jsem do obchodu s černým nákrčníkem přes nos a prodavačku jsem uklidňoval, že nemám koronavirus, že ji jdu jen přepadnout.  Rozesmála se.  Aspoň na chvíli se pobavila. Nezávidím jim ty náročné směny.“   Nikdo to teď nemáme lehké.  Každému leží na srdci, co bude dál.  Zvláště staří a osamělí lidé jsou znepokojeni.   Světýlko na konci tunelu nám  však ode dneška ukazuje cestu do lepších časů.  Je zřejmé,  že ještě chvíli potrvá, než nastanou, ale přece jen si už můžeme trochu vydechnout –  na každý pád s rouškou.

 

Autor: Jaroslava Pechová

Foto: Ani Kolleshi, Unsplash

Komentáře z facebooku