Dvě strohá data – 9. říjen 1929 a 29. květen 1988. Do doby mezi nimi byl doslova vtěsnán život Vladimíra Menšíka, jednoho z našich nejmilovanějších herců. Je úžasné, co stačil za tu dobu prožít i užít, kolik filmových a televizních rolí odehrál, kde všude besedoval a vystupoval.
Nepřekonatelný vypravěč, skvělý improvizátor, nespoutaný živel, herec s talentem od pánaboha – tím vším byl Vladimír Menšík. Milovali ho nejen diváci, ale i kolegové, a nakloněna mu byla i kritika. Menšík ale nebyl jen komikem, dokázal bravurně ztvárnit tragikomické i dramatické role. Přesto se od 70. let objevoval převážně v komediálních úlohách. V divadle se příliš dlouho neohřál, většinu ze svých 150 rolí ztvárnil ve filmu a v televizi.
Právě obrazovka poskytla Menšíkovi velké množství příležitostí a postarala se o jeho obrovskou popularitu. Není divu. Oblíbený herec se do dějin naší televizní zábavy zapsal kromě nekonečné řady scének i originálním moderováním velkých zábavných pořadů, kdy přiváděl k záchvatům neutišitelného smíchu nejen publikum v sále, ale především statisíce diváků u obrazovek.
Rodák z Ivančic stál před kamerou poprvé v roce 1956 v komedii Váhavý střelec. Tehdy se ale jednalo spíš o komparzní roli. Výrazněji na sebe upozornil o rok později v komedii Dědeček automobil režiséra Alfréda Radoka, v níž si zahrál italského automechanika. Kvůli natáčení se ale dostal do konfliktu s principálem Emilem Františkem Burianem, v jehož divadle D 34 tehdy účinkoval. Burian totiž neměl film v lásce. Menšík proto z divadla odešel, a v roce 1958 podepsal smlouvu s Filmovým studiem Barrandov.
Připomeňme některé z dalších filmů a seriálů, ve kterých jsme ho mohli vidět: Lásky jedné plavovlásky (1965), Kdo chce zabít Jessii (1966), Hříšní lidé Města pražského (1968), Partie krásného dragouna (1970), Dívka na koštěti (1971), Chalupáři (1975), Ikarův pád (1977), Létající Čestmír (1983) či Dobří holubi se vracejí (1988). Většina diváků si ale Menšíka spojuje hlavně s pořady, v nichž plnil roli baviče a vypravěče vtipných historek – mnohé z nich čerpal od svých známých a příbuzných.
Osudnou se mu stala jeho kuřácká vášeň (byl těžký astmatik) a pití alkoholu. Právě tyto dvě metly přispěly k jeho předčasnému skonu. Krátký čas, který mu byl vyměřen, ale vyplnil herectvím doslova do posledního okamžiku – před kamerou se objevil naposledy pouhé dva dny před svou smrtí! Bylo to v TV pořadu Abeceda, kde ale už jen seděl.
Zajímavostí, která již byla několikrát zveřejněna, je, že se Vladimír Menšík nikdy netrápil tím, že stárne. Naopak, s klidem si přidal pět roků! Jak a proč to udělal, prozradil jeho kamarád Oldřich Velen: „Láďa měl zfalšovaná data narození. Věděl to jen Kostelka a já. Lubin byl u toho, když k věci došlo. Jedinej. Ovšem dřív to bylo trestný, dnes je to už promlčený. Aspoň doufám. Rozený byl 1929, ale přiznal mi, že všechny úřední papíry postupně předělal na rok 1924. Inspiroval ho ledabylý zápis úřednice při vystavování nové občanky. Napsala devítku jako čtyřku… A Láďa toho využil. Proč to udělal? Nakonec kápl božskou a povídá mi: ‚Oldo, já bych chtěl jít dřív do penze!‘“
O záměně jediného čísla se pochopitelně nevědělo. Podle kterého data slavil svá jubilea? Možná že iluzi sám podlehl a užíval si nové identity. Oficiálně mu v médiích blahopřáli s pětiletým předstihem. Vždyť titul zasloužilého umělce dostal k padesátinám, ale bylo mu teprve pětačtyřicet!
Menšík byl dvakrát ženatý. S první manželkou Věrou měl syna Petra a dceru Vladimíru. S druhou manželkou Olgou měl další dvě děti: syna Jana a dceru Martinu, která se jako jediný jeho z potomků stala také herečkou.
AH
Zdroj: vladimir-mensik.cz, wikipedia
Komentáře z facebooku