Mladý muž se zastavil a namáhavě se snažil zklidnit dech. Co to bylo za nápad šplhat se přímou cestou nahoru na Petřín? Proč nešel jako všichni normální lidi po cestě?
Ztěžka se posadil do měkké jarní trávy a vytřel si pot z očí. Odpověď na jeho druhou otázku se otevřela přímo před jeho zrakem. Byl první máj a cestičky i lavičky byly plné zamilovaných párů. Snažil se jim co nejvíc vyhnout. První máj je prý lásky čas. Už tomu nevěřil. Jemu se láska na míle vyhýbala. Jasně, nebyl žádný krasavec a měl nějaké to kilo navíc, ale to prý lásce nevadí… To jsou takový kecy, pomyslel si hořce a začal se namáhavě zvedat z trávy. Slíbil na sváteční den kamarádovi pomoc v restauraci. Původně si myslel, že nahoru vyjede lanovkou, ale to by se nesměla zrovinka dnes porouchat. Ještě jednou si otřel zpocený obličej a nejistě se podíval na strmý kopec před sebou.
Kousek za ním se ozvalo chichotání. Podíval se tím směrem a zjistil, že ho pozorují tři mladinké dívky. Něco si špitaly a znovu se zachichotaly. Zrudl, ani nevěděl proč, obrátil se zpět ke svahu a chtěl co nejrychleji zmizet. Tedy, v rámci svých fyzických možností.
„Hej, počkejte!“ Zavolala na něho jedna z dívek a on se opět podíval jejich směrem. Dlouhovlasá blondýnka zamířila přímo k němu. Šla tak lehounce, jako kdyby nestoupala do krkolomného kopce. Zastavila se přímo před ním.
„Jsme si s holkama říkaly, jak to, že jste tady sám. No, my taky nemáme doprovod, jak vidíte. Ale nechceme uschnout, tak si myslíme, že když tu nikoho nemáte, tak nám pomůžete.“ Vrhala na něho nevinný kukuč a stydlivě zašoupala nohou.
Nechápavě se na dívky podíval. „Jak jako pomoct?“
„No přece políbit pod rozkvetlým stromem. To musí bejt na prvního máje. Hele, támhle u cesty zrovna jeden je a nikdo pod ním nestojí.“
„Hele, najděte si někoho jinýho. Já na tyhle blbiny nejsem.“ Odvrkl a nadával si, že se s holkama vůbec pouštěl do řeči. V tu chvíli se ale na něho sesypaly všechny tři.
„Prosím prosím!“ Vykřikovaly jedna přes druhou, až se někteří lidé na cestě začali otáčet jejich směrem. Bylo to hodně nepříjemné.
„Tak dobře. Každá dostanete jednu bratrskou pusu. Ale rychle, spěchám do práce.“
Děvčata ho dovlekla k rozkvetlému stromu a slovo si opět vzala blondýnka. „Bratrská pusa se nepočítá, musí to bejt faktickej pravej francouzák.“ Přivřela oči a pootevřela plné rty. Znovu zrudl. Tentokrát určitě o několik stupňů víc než před chvílí.
„Holky neblázněte. Kdoví, jestli nejste ještě pod zákonem. Nechci mít kvůli vám žádnej malér.“
Blondýnka s odporem píchla prstem do jeho břicha.
„Buď v klidu, tlusťochu. S takovým tlustým hrochem by se nelíbala ani moje babička. Ale jak si dřepěl v trávě, viděly jsme, jak slintáš nad každým párem. Tak jsme tě odtud chtěly vyhnat. Máme tu rande a nepotřebujeme nějakýho úchyla, kterej by nás pozoroval. Vypadni!“
Mladý muž ztratil řeč. Hanba a lítost ho otočily na podpatku a on, aniž by teď někoho dalšího vnímal, zamířil k restauraci po cestě. Za zády slyšel výsměšný smích a nejen ten. Holky přidaly i několik urážlivých nadávek.
Do restaurace dorazil uřícený a téměř bez dechu.
„Jé, Dane, to je super, že už jsi tady. Až do večera máme na většinu stolů rezervace. Potřebuju tě v kuchyni.“ Kamarád Luboš si v tom shonu ani nevšiml Danova výrazu a táhl ho rovnou do kuchyně.
„Lidi, tohle je Dan, fakt super kuchař. Ukažte mu, kde co najde a já zas letím!“
Práce dala Danovi zapomenout na hořký zážitek. Asi hodinu před zavírací dobou se do kuchyně opět vřítil Luboš.
„Dane, ta tvoje božská mana hosty totálně uchvátila. Chtějí osobně poděkovat kuchaři.“
Danovi se okamžitě vybavilo jeho dnešní ponížení.
„Hele, vykašli se na to. Řekni, že kuchař má moc práce. Já nikam nejdu.“
„Neblázni! Teplá jídla už teď stejně neděláš, spíš pomalu uklízíš. Tak se nenechej prosit. Navíc, jsou to VIP hosté. Tak mě přece nepotopíš.“
Jen hodně nerad si mladý muž utřel ruce do zástěry a neochotně vyšel na čerstvý vzduch. Slunce už bylo za obzorem a na nebi začaly blikat první hvězdy. Pod Petřínským vrchem zářila májová Praha.
Možná čerstvý vzduch, možná ten úchvatný výhled způsobily, že se Dan přestal mračit a nechal se dotáhnout až ke společnosti u stolu.
„Tak tohle je ten tvůj poklad, Luboši.“ Pronesla jedna z dam a zvědavě si mladého kuchaře prohlížela.
„Řeknu vám, mladý muži, já mám hodně mlsný jazýček, ale na vašich dnešních výtvorech jsem nenašla chybu. Všechno bylo tak skvělé, že je mi líto, že vás nemám doma.“
Dan polekaně zamrkal a dopolední vzpomínka na něho znovu tvrdě zaútočila. Jenže v očích té dámy nebyla ani špetka posměchu. A nebyla to žádná paní v letech, ale docela pěkná ženská. Mile se na něho usmála.
„Vy už zavíráte kuchyni a my se taky chystáme domů, ale kdybyste souhlasil, ráda bych si s vámi ještě popovídala o některých vašich receptech. Tedy, pokud nejsou vázané nějakým profesním tajemstvím, samozřejmě.“
„Víte … měl jsem hodně náročný den a jsem strašně utahaný…“
„V pořádku. To je přece jasné. Omlouvám se. Zítra zase vaříte?“
„Ne … já tady jen vypomáhal. Mám teď týden dovolenou a …“
„Výborně. Takže se sejdeme v Staropražské galerii. Je to taková útulná malá kavárna, ale kávu mají výtečnou. Zvu vás. Budu tam zítra v jednu po obědě. A dnes mne aspoň vyprovodíte? Jak vidíte, kamarádi se ztratili beze mne a já se sama trochu bojím.“
Luboš, který do téhle mlčel, což byl u něho nadlidský výkon, do Dana strčil.
„V pohodě. V kuchyni uklidíme. Přece nenecháš dámu jít samotnou nebo čekat, až vydrhneš pánve. Za ten dnešek to máš u mě. Velkej dík a zbytek ještě domluvíme. Tak čau.“ Zatahal významně za Danovu zástěru a ten mu jí nejistě podal.
„Neboj, ona tě nekousne.“ Šeptl mu Luboš rychle do ucha a byl pryč.
„No, jen se převleču. Hned jsem zpátky.“ Zadrmolil Dan a zmizel zpátky do kuchyně. Převlékl se opravdu bleskově. V hlavě měl zmatek a taky mu tam hlodal červíček pochybností a strachu. Nebyl si jistý, zda by dnes ustál ještě další krutý žert. Pomalu vyšel na terasu, kde stále čekala.
„Tak už můžeme?“ Usmála se žena na Dana a on rozpačitě kývl.
„To je fajn. Mimochodem, já jsem Dana.“ Podala mu ruku, a když jí opatrně stiskl, nechala svou dlaň v té jeho o malou chvilku déle než je zvykem.
„Já jsem Daniel. No, jestli vám to nevadí, klidně vás budu cestou dolů držet za ruku. Ony ty cesty jsou místama záludný. Tak abyste třeba neupadla.“
Rozesmála se krásným zvonivým smíchem, ve kterém nebyla ani špetka výsměchu. Pak se mu s klidnou samozřejmostí zavěsila pod loktem a vzhlédla k nebi plnému hvězd.
„Dana a Daniel. Hezké. Je krásná noc. Co lepšího si člověk může na 1. máj přát?“
Na povídku se vztahují autorská práva Hany Lajtkepové
foto – pixabay
Komentáře z facebooku