Bonusová povídka „Kritický den“ Hana Lajtkepová

Televizi zase tak moc nesleduji, ale tu a tam se ráda podívám na nějaký oddechový film. Například „Jáchyme, hoď ho do stroje“. Člověk se pobaví a zasměje se naivitě lidí, kteří vážně věří na „kritické dny.“ Přece dny máme takové, jaké si je uděláme, ne?
Dnes ale přišel den, kdy i mně hlavou proběhla myšlenka, zda na těch kritických dnech něco nebude…
Pár dnů zpátky mě položilo dost drsné nachlazení, cosi, na co jsem dostala i antibiotika. Ztratila jsem chuť i čich, a to zcela. To je pro kuchařku dost velký hendikep, ale já byla schopná jít něco tvořit do kuchyně až dnes, takže mě už ta ztráta netrápila. To byla ovšem chyba.
Nechtěla jsem se pouštět do žádných větších akcí, takže jsem začala zlehka – oškrábala jsem brambory, dala je vařit a odešla vyřizovat e-maily. Náhle se z některého z balkónu sousedů ozvala pořádná rána. Co to…? Přes clonu jsem zacítila jakýsi zápach. Sakra, no jo, dneska jsou čarodějnice a nějaký chytrák zřejmě griluje na balkóně! To musí být strašný smrad, když to prorazilo i to mé „necítění.“ Zápach neustával a já naštvaně běžela na náš balkón, abych objevila viníka. Leč nikdo nikde nic negriloval. Na druhé straně domu také ne! Z těch grilovacích myšlenek jsem pocítila hlad, ale ještě chvíli mi trvalo, než jsem došla do kuchyně. Právě ve chvíli, kdy se varná deska s pípnutím vyčerpaně vypnula. Brambory!!!!!
Ano, tušíte správně. Na brambory jsem naprosto zapomněla a můj ztracený čich mne včas neupozornil, že se něco děje. V hrnci, který právě dosloužil, se kouřilo z černých uhlů, které bývaly bramborami. Holýma rukama jsem popadla hrnec. Auuuuu! Horké nádobí mi vypadlo z popálených prstů a dosedlo na kuchyňskou linku. Jen to zasyčelo a ucítila jsem nový zápach. Bylo mi jasné, co se děje. Rychle jsem navlékla chňapky a nebezpečné nádobí přemístila na nehořlavou podložku. Pozdě. Na lince byl vypálený úhledný kruh od rozpáleného dna. Vařím už dlouhé roky, ale tohle se mi stalo poprvé.
Zchladila jsem si popálené ruce ve studené vodě a s povzdechem oškrábala novou várku brambor. Pak jsem kajícně nařídila minutku. Vím, měla jsem to udělat i poprvé, ale přece umím uvařit brambory!
V břiše mi hlasitě zakručelo a já si vzpomněla, proč jsem do kuchyně původně přišla – přece jsem chtěla něco sníst. Ukrojila jsem si kus chleba, namazala máslem a obložila dobrotami. Chuť sice nemám, ale můžu si jí přestavovat. Labužnicky jsem se do krajíce zakousla, ale už při třetím soustu přišla zrada. Nakrájené rajče se rozhodlo, že si zblízka prohlédne podlahu. Tak to ne. Chňapla jsem, abych neposlušnou zeleninu zachytila, ale místo rajčete mé zuby pevně stiskly jeden z mých prstů třímajících svačinku. Bolest a leknutí udělaly své. Chléb následoval rajče a na podlaze se rozplácl, pochopitelně namazaným dolů. Nevěřícně jsem zírala na prst s otisky svého chrupu a znovu jsem zamířila ke kohoutku se studenou vodou. Ve stínu nečekaných událostí jsem se chovala značně hloupě. Přece je potřeba nejdřív uklidit svinčík. Tohle mi došlo hned v následujících vteřinách, když mi noha podjela na jednom z rajčátek. Ano, následovala jsem mou svačinu a dopadla plnou vahou na tvrdou dlažbu. Pořádně jsem si narazila kostrč a to můžu mluvit o štěstí, že jsem dosedla na měkký chleba.
To je ale den „blbec“, hm, kritický den. A pak jsem se rozesmála. Po tvářích mi stékaly slzy smíchu i bolesti. Tak dost! Mám být šikovnější a víc u práce přemýšlet. Smůlu, pokud fakt existuje, jsem si určitě na dlouhou dobu vybrala, tak můžu být klidná.
Trochu neohrabaně, stále se ještě trochu pochechtávajíc, jsem se začala sbírat ze země. Při té činnosti jsem poněkud víc drcla do stolu a pak už jen s hrůzou sledovala padající kosmetické zrcadlo…



Na text v povídce se vztahují autorská práva Hany Lajtkepové