Bledý měsíc se skryl za tmavým mrakem. Rázem nastala neproniknutelná tma, která vše pohlcovala.
Zdálo se, že zdusila i veškeré zvuky.
Veldan se odvážil zvednout hlavu a rozhlédl se. Nic. Kdyby měl zavřené oči, viděl by totéž – černočernou tmu. Věděl, že teď nemůže svůj úkryt opustit. Krajina byla brázděna hlubokými roklemi a bezednými močály. Doufal jen, že se museli zastavit i jeho pronásledovatelé – nenávistní Darvanghové.
Nikdo nevěděl odkud a proč přišli do jejich města. Ale všem bylo jasné, že přišlo zlo. Brali si, co jim nepatřilo, zabili každého, kdo se jim vzepřel. Velice brzy se sami zvolili do čela města a nastolili svůj temný řád. Pokud se nějaké ženě narodil chlapec, bez zrnka lítosti ho zavraždili. Do svých opevněných sídel si odváželi dívky, které už nikdo nikdy nespatřil. A dokázali věci, které obyčejný smrtelník nedokázal. Vládli černou magií a dvakrát do roka pořádali děsivé rituály. Zrovna pozítří měl opět nastat jeden z těch prokletých dnů.
Darvanghové si před každým rituálem vybírali mezi lidmi tři pomocníky. Odvedli je do svého sídla – a pak je už nikdy nikdo nespatřil. Lidé říkali, že to nebyli pomocníci, ale oběti démonům.
A dnes si vybrali Veldana. Do této chvíle s nimi všichni odešli pokorně – zlomení, vyděšení a mlčenliví odsouzenci. Možná proto byli ti zlořečenci neopatrní. Veldan totiž pocítil hněv a touhu žít, a ve chvíli, kdy konvoj s odsouzenci míjel skalnatý sráz, seskočil dolů. Věděl dobře, co dělá. Zrovna tohle místo důvěrně znal. Už jako kluk si zde s ostatními hrával. Mnohokrát se radoval z vítězství nad ostatními v té nejtěžší disciplíně – slezení zrádné skaliny v co nejkratším čase. Znal důvěrně každý výstupek i plošinu. A taky věděl, že tam za ním s koňmi nemohou. Než vše objedou, dostane se do Parandového lesa. Do lesa, kam se bojí vjet i Darvanghové.
Je to les temný, hluboký, plný záhad, tajemných zvuků – a také tajemných sil. Veldan neslyšel o nikom, kdo by se z lesa vrátil, pokud byl tak hloupý a vstoupil do něho. Jenže nyní se les jevil mnohem nadějnější než jakékoliv jiné místo v knížectví. U Darvanghů čekala jen smrt, ale co když v lese ne? Mladík bleskově slézal skálu a nad sebou slyšel zlostné výkřiky. Darvanghové se ovšem rychle vzpamatovali a část z nich bleskově vyrazila úzkou stezkou do dna rokle.
Veldan se dal do běhu sotva se dotkl země. Necítil zkrvavené prsty ani rozedřená kolena. Les byl ještě daleko a on nesměl ztratit ani jednu drahocennou vteřinu. V zádech brzy uslyšel své pronásledovatele. Několikrát málem zapadl do močálu, jindy na poslední chvíli zastavil před hlubokou průrvou. Ale to, co zdrželo jeho, zdrželo i Darvanghy.
Konečně doběhl k okraji lesa. A zastavil se. Pocítil hrůzu a náhle nechtěl vstoupit. Černá tma jako kdyby ještě více ztmavla a na vše padl chlad. Vypadalo to, že les žije a že Veldana sledují stovky očí. Mladík se zachvěl a otočil se zády k lesu rozhodnutý najít jinou cestu k záchraně. Našel nenápadnou skalní průrvu. Vmáčkl se dovnitř a doufal, že nebude objeven. Už slyšel údery koňských kopyt. Zadržoval dech a napínal sluch. Kdyby to šlo, zastavil by i své srdce, které mu splašeně bušilo v hrudi. Pronásledovatelé už byli velmi blízko. A pak uslyšel podivný šustivý zvuk. Pochopil, co to je a polil ho ledový pot. Meekainy! Stvůry vyvržené snad samotným peklem sloužily Darvanghům při lovu. Byly velké jen jako lasice, ale díky osmi končetinám nesmírně rychlé. Tělo měly pokryté tvrdými bodavými chlupy, které v případě ohrožení vystřelily na kořist a tlapy vyzbrojené dlouhými zahnutými, jako meč ostrými drápy. Ale snad nejnebezpečnější byly jejich mohutné čelisti v tlamě, kterou dokázaly doširoka otevřít. Na vrcholu hlavy jim plály tři rudé divoké oči. A jedny z těchto očí se objevily kousek od průrvy. Meekaina se olízla, zavětřila a začala se přibližovat k Veldanovu úkrytu.
Pomalu, pomaličku natáhla jednu ze svých odporných nohou a náhle bleskově zasekla dráp do mladíkova lýtka a škubla. Veldan pocítil palčivou bolest, ale podařilo se mu zadržet bolestivý výkřik. Stvůra vyplázla odporný jazyk a olízla čerstvou krev. Slastně přivřela oči – a v tom okamžiku zoufalý Veldan zaútočil ostrým kamenem. Trefil meekainu přímo mezi oči. Ta vykvikla a svalila se na záda.
Mladík na nic nečekal, přeskočil překvapenou příšeru a vrhl se zpátky k lesu.
V tu chvíli se mraky rozestoupily a kraj ozářil bledý měsíc. Les se tyčil pouhých pět kroků od uprchlíka. Ten už se nerozmýšlel a chystal se vrhnout mezi mohutné stromy. Jenže ho dostihla další meekaina a zakousla se mu do nohy.
Veldan sebral zbytek sil a spíše upadl než vběhl mezi první stromy i s bestií zakousnutou do své nohy. Cítil tak ukrutnou bolest, že ho začaly obestírat mrákoty. Zdálo se mu, že slyší hlasy, země kolem něho se lehce houpala a cinkala. Ze stromu nalevo vyšlehlo oslnivé světlo a z meekainy zbyla jen hromádka písku.
Veldan s námahou otevřel oči a spatřil snad jen deset kroků od sebe stát skupinu Darvanghů. Ke svému překvapení nepocítil strach. Pochopil, že oni už mu neublíží. Les je nepustí.
A pak ucítil něco velmi zvláštního. Nohy jako by se mu prodlužovaly a zároveň vrůstaly do země. Bolest zmizela. Darvanghové byli náhle malincí. Překvapeně se rozhlédl a konečně pochopil sílu Parandového lesa. Stál tady – mohutný a silný strom Veldan. Strážce brány, kam zlo nikdy nepronikne.
Na povídku se vztahují autorská práva Hany Lajtkepové.
Komentáře z facebooku