Ano navždy – Hana Lajtkepová

Když ležíte v nemocnici, čas se příšerně vleče. Nemůžete se dočkat, až uplyne ta nezbytně nutná doba pobytu a vy budete moci za sebou zavřít dveře a utéct do útulného domova. Jsou ale lidé, pro které je každá další minuta darem a také vědí, že z lůžka, na kterém leží, už domů cesta nepovede. Lidé jako já …
První dny jsem skoro pořád brečela. Ale nemoc nastoupila k útoku velmi razantně a brzy se mé dny i noci – díky utišujícím lékům – propadly do polosnů.
Dětství jsem neměla nic moc. Táta se rád napil a pak nás i mámu vždycky seřezal. Možná proto jsem nebyla schopná si najít pořádného partnera. Jo, nakonec jsem se vdala, ale můj manžel se, svým chováním, mému otci velmi nápadně podobal. Nešetřil mě ani když jsem byla těhotná. Po jednom z výprasků jsem potratila. A další dítě už jsem pak mít nemohla. Rozvedl se se mnou, že prý jsem jalová kráva. No, pro mě to vlastně byla výhra.
Mužům jsem se pak už vyhýbala, ale to, že nemohu mít dítě, mě velmi trápilo. Zapojila jsem se do pomoci dětem v nouzi. Naplňovalo mě to.
Jednou jsem se nachomýtla k ošklivému případu. Jeli jsme pro holčičku, kterou unesl její otec. Otec, který ji dřív týral. Soud rozhodl, že se s dcerkou může vídat jen za přítomnosti sociálního pracovníka. Ale on se rozhodl dítě unést. Policie ho celkem brzy vypátrala, ale on začal vyhrožovat, že dítě podřízne. Protože jsem historii rodiny znala, povolali mě na místo.
No, nevím, jestli udělali dobře, ale já se rozhodla vzít všechno ihned do své režie. Až zpětně jsem si uvědomila, jak to bylo hloupé. Prostě jsem se bez varování vrhla do domu a než mě kdo stačil zadržet, byla jsem u dveří bytu a vřískala na toho chlapa, ať mě okamžitě pustí dovnitř. Tohle nejspíš naprosto nikdo nečekal, ten násilník rozhodne ne. Jeho násilnické sklony převládly a on pustil dcerku a vyrazil mě ztrestat. Stihl mi jednu pořádnou vrazit, ale pak už ho zpacifikovali policisté.
K ošetření mě tehdy odvezl jeden z nich. Počertech krásný mužský. A světe, div se! Nějak nenápadně jsme se začali scházet. Úžasně jsme si rozuměli. On byl vdovec. Jeho žena zahynula při autonehodě. Nechala jsem si ukázat její fotografii. Byla to opravdová kráska. Naprosto jsem nechápala, proč si teď vybral mě. Byla jsem vždy tuctová ženská, trochu při těle. Přes to jsme si úžasně rozuměli. Nestyděl mě doprovázet na akce a já viděla, že mi ho ženské závidí. Konečně jsem se cítila šťastná.
A pak přišla rutinní lékařská prohlídka, která všechno změnila. Lékař mi s vážnou tváří tichým hlasem oznámil krutou diagnózu. Já z toho pochopila jediné – na světě už mě toho moc nečeká.
Ten večer jsem domů přišla jako mátoha. Až na poslední chvíli jsem si uvědomila, že máme jít na večeři. Můj milý chtěl asi něco slavit. Přišel pro mě s velkou kyticí, ale když viděl můj
výraz, hned měl starost, co mi je. Nemohla jsem mu to říct. Alespoň ne hned. Sama jsem to ještě nepobrala.
Posadil mě starostlivě do křesla a objednal večeři domů. Ta jeho starostlivost byla jako balzám. Nejspíš jsem začala vypadat lépe. Muž mých snů přede mnou poklekl, vzal jednu mou ruku a navlékl mi krásný prsten. „Je mi s tebou nádherně. Přál bych si, abys byla mou ženou, pokud budeš chtít. Řekneš ano?“
Začala jsem tak hrozně brečet, že jsem chvíli nemohla promluvit. Nic bych si nepřála víc a kdyby se mě zeptal včera, skočila bych mu do náruče a křičela ANO ANO ANO! Jenže dnes není včera. Příliš ho miluji. Nemohu dopustit, aby znovu cítil tu bolest ze ztráty. Takže když jsem konečně našla hlas, vypadlo ze mne kruté NE. „Ne, nemůžu se stát tvojí manželkou. Ty jsi úžasný muž, mám tě moc ráda a vím, že si zasloužíš něco lepšího. Někoho lepšího. Bylo to fajn, bylo to krásné, ale měli bychom to ukončit. Já … „ každým svým dalším slovem jsem drtila své srdce na prach.
Nikdy nezapomenu na jeho pohled. Pohled plný zmatku, bolesti, možná tam byl i hněv. To už nezjistím. Poprosila jsem ho, aby odešel a zapomněl na mě. Jistě, bude ho to chvíli bolet, ale takový krásný chlap nezůstane dlouho sám. A zaslouží si i potomka. Vrátila jsem mu prsten a pak odešel, jak jsem žádala.
Kdykoliv si na ten večer vzpomenu, nevidím přes slzy. Ale vím, že už to nebude dlouho trvat. Cítím, že konec už je velmi blízko …
Nevím, zda už to všechno skončilo, ale ještě cítím bolest, slyším přístroje, na které jsem napojená, tak jak je možné, že u mé postele sedí ON?! V jeho očích vidím slzy.
„Prosím, promiň, že jsem přišel až teď. Já nevěděl … Mělas mi to říct, lásko. Na mých citech by to nic nezměnilo. Já … řekl jsem to jednou a řeknu to znovu. Byl bych šťastný, kdybys chtěla být mou ženou. Ale pokud i teď řekneš ne, budu to respektovat. Nechci na tebe dělat nátlak a …“
„Ano.“ Vydechla jsem a z oka mi skanula osamělá slza.
…
S posledním výdechem tiše zaznělo její ano. Ano do věčnosti.