Hlína všude kolem mě dusila a zalepila mi oči. Nemohla jsem se nadechnout, hlína se dostala i do plic a nutila mě kašlat, ale s každým zakašláním jsem vdechovala nový prach a zeminu. Kdybych mohla, zřejmě bych sebou házela a snažila se vyhrabat, ale tíha té hmoty byla příliš velká. Z očí mi stékaly slzy, ale ty byly to poslední, co jsem na tomhle světě vyprodukovala. Chtělo se mi tolik křičet o pomoc! Prosím, pomozte!!!
Vzbudila jsem se zbrocená ledovým potem a prudce se posadila na posteli. Zase ta noční můra! Proč? Už dlouho se neobjevila, ale o to intenzívnější byla dnes. Způsobil to snad alkohol? Oslava mých třicátin se přece vydařila. Všechno bylo fajn, nikdo nedělal vlny, bavili jsme se skvěle. Dokonce nás nikdo cizí v baru neotravoval. Prostě nádhera. Jo, přetáhli jsme to, ale Kája po nemoci alkohol nepila, takže nás přespolňáky rozvezla domů. Tak co je sakra špatně?!
No, spánek je v každém případě pryč. Popravdě bych se i bála usnout, aby ta noční můra nepokračovala. Pomalu jsem si nalila sklenici vody a pustila televizi. V tuhle dobu vysílali skoro všude horory, ale naštěstí jsem našla i komediální kanál. Zamotala jsem se do deky a s vděkem jsem sledovala hloupoučký seriál. Ani nevím, kdy jsem u toho usnula, ale probudilo mne až slunce, které mě laškovně šimralo na tváři.
Ještěže je neděle. Po včerejším oslavě a hlavně po té děsné noci bych měla využít krásného dne a vyrazit na procházku.
Po mrazivých dnech se udělalo opravdu nádherně. Modrá na nebi byla přímo kýčovitá, zbytky sněhu se třpytily jak drahokamy a ptáci švitořili ve větvích. Stísněnost po příšerné noci byla pryč. Rázovala jsem si krajinou a vzpomínala na včerejší oslavu. Ani jsem si nevšimla, že mířím k místu, kterému jsem se vždycky raději vyhnula. V určitém krátkém úseku této cesty na mě vždycky padl strach. Trval jen pár metrů, ale byl velmi intenzívní. Nakonec jsem tudy přestala chodit. Až do dneška. Strach se mi posadil za krk a můj dech se zrychlil. Měla jsem ale pocit jako v noci. Jako kdyby se mi nedostával vzduch. I když i nohy byly najednou jak z vaty, přinutila jsem se zrychlit, abych to divné místo měla za sebou.
„Jste v pořádku?“ ozval se zprava náhle mužský hlas a ihned poté se z houští vynořil i vysoký muž. Kde se tady tak najednou vzal?
„Jistě. Já jen … pospíchám.“
Pobaveně zvedl obočí. „Tady? V neděli? To je hodně slabá výmluva.“
„No … vzpomněla jsem si, že musím ještě něco připravit do práce, tak pospíchám.“
„To vám snad šéf po narozeninách odpustí, ne?“
„Cože? Jak víte, že …“ Civěla jsem nevěřícně na toho chlápka. Byl mi povědomý. Ale jak ví, že … Jasně, byl včera v baru. Seděl tam sám a koukal přímo k našemu stolu. „Vy jste byl včera v baru ve městě.“ Odpověděla jsem za něho. Jen pokrčil rameny.
„No jo. Občas tam chodím. Rád pozoruju cvrkot. Ale druhý den musím někam, kde je ticho. Mám svá zamilovaná místečka. Jedno je zrovna tady kousek. Určitě by se vám tam po včerejšku taky líbilo. Nechcete se podívat?“
Strach na mě znovu zaútočil. Kdybych se otočila, snad bych ho i byla schopná vidět. Ale teď jsem se bála spustit oči z toho člověka přede mnou. Cosi v jeho očích mi způsobovalo třes.
„Děkuju za pozvání, ale snad někdy příště. Máte pravdu, po včerejšku se necítím úplně dobře. Půjdu raději domů.“
Nestihla jsem udělat ani krok. Jedna jeho ruka mě popadla kolem krku a zacpala mi pusu, druhá mě sevřela tak, že jsem se nemohla pořádně bránit. Hned potom mě neskutečně rychle vtáhl do houští a chvíli se se mnou prodíral co nejdál od cesty. Když se konečně zastavil a já uviděla jeho zamilované místečko, rozbrečela jsem se. Na malém tmavém místě byl vykopaný hrob. Rychle mi vrazil roubík a svázal mi ruce za zády.
„Nebreč, holka. Já ti teď prokážu nejlepší službu. Jako těm třem, co je budeš mít v sousedství.“ Mávl rukou směrem k malým, téměř neviditelným kopečkům. Proboha! Já nejsem první, už tady někoho zabil!
„Víš, děvče, třicet je nádhernej věk, ale pak už to jde do háje. Začneš stárnout, měnit se, jediné, co se z tebe může stát, je stará bába. Prolezlá nemocema. Teď jsi ale krásná. Už nejsi hloupá dvacítka, která nemá o životě ani šajnu. A v nejlepším se má přestat.“
Zvedl mě a téměř něžně přemístil do připraveného hrobu. Začala jsem sebou mrskat a snažila se zvednout, ale svázal mi i nohy a položil mé tělo na bok. Vyndal mi roubík. Okamžitě jsem začala ječet, ale uhodil mne takovou silou, že jsem jen několikrát naprázdno otevřela pusu, do které mi stékala horká krev z rozbitého nosu a rtu. „Pššt, nekaž to ty krávo. A šetři dechem, budeš ho potřebovat.“ Pak už na nic nečekal, vyhoupl se z díry ven a popadl připravenou lopatu.
Dopadla na mě první dávka hlíny a vzápětí druhá. Už se ničím nezdržoval. To poslední co jsem zahlédla, byly jeho oči. Oči plné temnoty a temné radosti.
Hlína všude kolem mě dusila a zalepila mi oči. Nemohla jsem se nadechnout, hlína se dostala i do plic a nutila mě kašlat, ale s každým zakašláním jsem vdechovala nový prach a zeminu. Kdybych mohla, zřejmě bych sebou házela a snažila se vyhrabat, ale tíha té hmoty byla příliš velká. Z očí mi stékaly slzy, ale ty byly to poslední, co jsem na tomhle světě vyprodukovala
Komentáře z facebooku