Tak jsem to místo konečně našla! Podivný klid, který jsem pociťovala se ale rázem změnil na zoufalství. Otvor do nitra skály byl zajištěný solidní mříží s pevným zámkem. Zničeně jsem klesla do vysoké trávy a očima propátrávala nedostupnou jámu, jejíž dno se ztrácelo ve tmě. Co jsem si vůbec myslela? Že to tady nechají jen tak po tom, co se tu před léty stalo?
Na chvíli jsem zapomněla na to, co mne sem přivedlo a mysl mi ovládly vzpomínky.
Byl to obyčejný výlet několika spřátelených rodin s dětmi. Vlastně jsme na takové výlety vyráželi docela často. Byla nás malá partička spolužáků, jejichž rodiče se také skamarádili. A pak se začalo jezdit na výlety. Bývalo to fajn. Zážitky, spousta legrace. Až do doby, kdy jsme navštívili tohle osamělé místo. Jen skály a lesy. Nádhera. Rodiče našli vhodné místo k rozdělání táboráčku a připravovali oběd. My děti jsme se rozhodly prozkoumat okolí. Ríša byl první, kdo začal šplhat na blízkou skálu. On to ani nebyl nějaký krkolomný výstup po holých kamenech. Vytrvalá tráva a drobné keře nám ve výstupu hodně pomáhaly. Nahoře jsme byli poměrně rychle. Ani jsme se nestačili vydýchat, když jsme uviděli velký tmavý otvor ve skále. Jen pár kroků od nás. Ríšovi zasvítila očka a než se kdokoliv z nás nadál vrhl se k tomu místu, kde mohlo čekat velké dobrodružství. Ale nečekalo. Ríšova noha uklouzla po vlhké trávě a kamarád se s křikem zřítil do tmavé díry. Uslyšeli jsme jen dopad jeho těla a pak už bylo jen strašidelné ticho. Dál už si toho moc nepamatuji. Dokonce ani to, jak jsme se dostali dolů a zalarmovali rodiče. Záchrana našeho kamaráda trvala dlouho, kromě jeho rodičů jsme my všichni už odjeli domů. Ríša přežil, ale při pádu si poškodil páteř a zůstal na vozíku. Od té doby už nebyly žádné výlety ani společné akce s ostatními rodiči. My děti jsme se sice přátelily nadále, ale ta událost mezi nás přece jenom vhodila stín. Hodně jsem Ríšu navštěvovala a snažila se ho rozveselit. Jenže v té díře se v něm něco zlomilo. Z veselého kluka se stal zádumčivý nemluva. Možná už to obrátilo můj zájem k psychologii. Ke snaze pomáhat. Když bylo Ríšovi sedmnáct, vzal si život…
Gymnázium jsem dokončila s vyznamenáním a podala si přihlášku ke studiu psychologie. Vzhledem k enormnímu zájmu o toto studium jsem si moc šancí nedávala, ale stal se zázrak a byla jsem přijata. V tu dobu táta přišel o práci a, protože jsem měla ještě dva mladší sourozence, rodiče mne nemohli finančně podporovat. Našla jsem si práci v kanceláři. Byl tam malý kolektiv, dobrý plat a fajn šéf. Jen jeden člověk tam tak nějak lidsky nezapadal. Povyšoval se nad většinu lidí a to jen proto, že šéfoval třem spolupracovníkům. Ostatní mě varovali, ať si dávám pozor na pusu, protože je prý velmi mstivý a nerozumí legraci. Jak jsem ho tak sledovala, vyšlo mi, že je přímo učebnicovým prototypem sociopata. Jenže čas mi ubral na ostražitosti. Jednou jsem si na adresu toho člověka dovolila zažertovat. Nepřeju vám vidět jeho výraz. Okamžitě ztuhlé rysy, zúžené rty a zatnuté zuby. Několikrát se nadechl a pak směrem ke mně nenávistně zasyčel: „Uvědomte si, že jste jen obyčejná praktikantka a já jsem vedoucí obchodního oddělení. Vy se mnou musíte jednat s odpovídajícím respektem, který si já zasloužím!“
Jen jsem na něho nechápavě zírala, načež zlostně bouchl dveřmi a odešel přímo za šéfem.
Zkrátím to. O to místo jsem přišla. A dál to bylo jak začarované. Nemohla jsem sehnat novou dobrou práci. Nakonec jsem vzala místo prodavačky v supermarketu, jenže tím mi podstatně ubyl čas ke studiu. Únava, frustrace, nevyspání … Neudělala jsem ani na potřetí důležitou zkoušku a se studiem jsem musela skončit. V tom zoufalství jsem zůstala v supermarketu. Bylo to pro mě ubíjející. Na Ríšu jsem vzpomínala snad stále. Najednou jsem jeho konec začínala chápat, začínala jsem mu nebezpečně rozumět. Byla jsem na tom psychicky tak mizerně, že se se mnou rozešel i přítel. Zůstala jsem na ten zmatek v hlavě sama. A pak přišlo rozhodnutí následovat Ríšu. Jenže jak? Co třeba skočit ze skály?… Co třeba skočit DO skály?!
Rozhodnuto. Vydala jsem se do míst, kde to možná všechno začalo. A teď tu sedím nad zabezpečenou jámou a nevím, co dál. Ani nevím proč jsem vytáhla silnou baterku a posvítila si do temných útrob hory. A vida, ta jáma není tak hluboká, jak jsem myslela. Skokem dolů bych se určitě nezabila. Možná bych si maximálně polámala nohy. A odsoudila se k pomalé smrti o hladu a žízni. Okolí jámy totiž svědčilo o tom, že sem zabloudí maximálně nějaké to zvíře. Sakra. Takže budu muset vymyslet něco lepšího. Na pomalé umírání jsem se necítila ani v depresi. Vždyť ta sama je pomalé umírání, od kterého chci utéct! Tohle si zaslouží spíš ten zmetek, díky kterému jsem tam, kde jsem!
Najednou mi mozek pracoval na plné obrátky, což se už hodně dlouho nestalo. Takový psychologický zvrat, který by jistě zaujal nejednoho znalce. Ze sebevražedných myšlenek jsem se rázem překulila k vražedným. Ještě jednou jsem obhlédla železnou mříž i se zámkem. S nářadím nebude problém to otevřít.
Do města jsem se vrátila jako jiný člověk. Zašla jsem si kadeřnici, koupila pár nových hadříků na sebe a také paruku. A začala sledovat toho pradůležitého vedoucího obchodního oddělení. Brzy jsem věděla dost na to, abych přešla k akci. Vše jsem připravila velice důkladně. V den D jsem si vypůjčila auto. Nalákat toho samolibého nehezkého mizeru po sklence vína v restauraci nebyl žádný problém. Nalákala jsem ho na možný skvělý obchod, ke kterému bych ale potřebovala jeho pomoc. Bylo mi jasné, že kdyby to bylo doopravdy, ten obchod by mi vyfoukl. Jenže já měla jiný cíl. Zastavili jsme na benzínce na kafe. Hodit mu do jeho kalíšku uspávadlo nebylo nic těžkého. V autě pak brzy usnul. Spoutala jsem ho a pak už nerušeně pokračovala k cíli. Na lesní cestě jsem skryla auto a počkala až se panáček trochu probere. Jeho rozčilování bylo směšné. Vytáhla jsem pořádný nůž a výmluvně ho namířila na jeho krk. Jen zamrkal. Možná chtěl ještě něco říct, ale nejspíš něco v mých očích mu zamklo ústa. V jedné ruce tašku s nářadím, ve druhé nůž. Musela jsem vypadat opravdu příšerně. Ale on přede mnou cupital bez protestů tak, jak jsem poroučela. Pravda, cesta na skálu byla pomalá. Ruce měl sice spoutané před sebou, ale i tak mu to nahoru nešlo. K zamřížované jámě jsme se dostali až v pozdním odpoledni. Spoutala jsem svého zajatce i na nohách a vytáhla jsem pilku na železo. Zámek byl na mřížích už dlouho, byl poněkud prorezlý a tak se mi ho podařilo zlikvidovat docela rychle. Mříž byla ale těžká. Sakra! Já s ní snad nehnu!
„Pojď sem, ty slavnej vedoucí obchodního oddělení! Ať dokážeš, že jsi alespoň k něčemu!“
Obrátila jsem se na něho. Vyděšeně se krčil kousek ode mne v trávě. Naprázdno polkl a pak bradou ukázal na svázané nohy. „Nemůžu.“ Kvikl.
Došla jsem těsně k němu a zblízka se podívala do jeho vodnatých očí. „Rozvážu ti teď ruce. Nožičky necháme svázané, můžeš ten kousek doskákat. A pamatuj si, jakmile se o něco pokusíš, zabodnu ti ten nůž do jater. Budeš pak umírat v bolestech hodně hodně dlouho! Rozumíš, co říkám?“
Jen rychle zakýval. Sám by s tou mříží asi taky nehnul, na chlapa si mohl akorát hrát ve své choré mysli, ale byl to prvotřídní slizoun bez charakteru a taky bez pořádných svalů. Ale společně jsme mříž dostatečně odsunuli.
Stál nad tou temnou dírou a třásl se. „Co… co po mně chcete? Já … mám rodinu. Já … zaplatím vám, jestli vám jde o peníze … já …“
„Umíš něco jiného než JÁ, ty hajzle?“ Zarazila jsem jeho koktání. „Kašlu na tvoje peníze. Zničil jsi mi život pro nic. Pro svoje ego. Pro svůj pocit důležitosti. Ale řeknu ti velké tajemství. Nikdo tě nemá rád. Nikdo tě neuznává. Jsi lidem pro smích. Nejspíš i tvoje žena si tě vzala jen pro peníze. Asi je stejná jako ty, ale ona mi neublížila. To ty. A přeji si jen jediné. Abys teď skočil dolů. Snad budeš mít čas zamyslet se nad tím, jak jsi žil. Snad ti dojde, co jsi za hnůj. Ale moc na to nesázím. Tak hop!“
Něco drmolil, kroutil hlavou a chtěl se rozhlédnout. Nejspíš hledal únikovou cestu. Nečekala jsem, přiskočila k němu a lehce do něj strčila. S výkřikem se zřítil do tmavé díry. Jak jsem čekala, přežil. Začal nadávat, urážet. Pak prosit. Kašlala jsem na to. Před pár dny jsem si sem natahala menší kmínky stromů. Podařilo se mi částečně přetáhnout mříž zpět nad jámu. Už nekladla takový odpor jako při otevírání. Pak jsem přes mříž přehodila maskáčovou plachtu a položila na ní několik připravených kmínků. Jeho hlas nebylo téměř slyšet. Bylo to dokonalé. Už jsem nebyla ta obyčejná praktikantka. A on byl jen obyčejná skučící nula. Všechna ta jeho domnělá důležitost zmizela jako pára nad hrncem. Snad mu to dojde než mu dojdou síly.
Auto jsem vyčistila, načepovala plnou nádrž a ještě večer jsem ho vrátila s úsměvem v půjčovně.
„Tak co, paninko, výlet se povedl?“ Mrkl na mě žoviálně technik.
„Ještě jsem nezažila lepší.“ Usmála jsem se na něho a odkráčela do nového života.
Komentáře z facebooku