Autor: Alexandra Hejlová

Jsou tři, a tak mají nevýhodnou pozici. Když by se v dnešní situaci sešli, porušili by nařízení vlády – potkat se mohou jen dva. Proto jsou spolu v době karantény v kontaktu přes mail a vymýšlí, co dál. Na online vysílání by jich bylo v tuto chvíli moc, a tak dumají, jakou se dát cestou a potěšit své příznivce.

Co vzkazují fanouškům?

„Přejeme  tímto  všem hodně zdraví  lásky  a štěstí a prosíme, chraňte  se  i  své  blízké. Čím víc  budeme opatrní  a svědomití, tím dříve  tento problém skončí.“

S láskou a úctou  

Vaši  Maxíci

Jak prožívá oblíbená kapela současnou situaci, jsme se zeptali jejího zpěváka, Pavla Vohnouta alia Kyklopa.

Pavle, jak zasáhla karanténa do vašeho běžného života? 

„Musím  říct, že to  není  vůbec legrace. Je  to  totální  změna zajetého  života. Zavřely se školy,  tak  mé patnáctileté  dcery  sedí  doma,  maximálně vylezou  na zahradu a jen se učí. Berou  celou  situaci  docela  dobře a chápou,  že  je potřeba  se  navzájem chránit. U mě  je  to horší.  Jako živitel rodiny jsem rázem přišel o dvě  práce  a to  jak o  hudební, tak o taxikařinu. Takže  řeším, co  dál  a jak udržet  alespoň  minimální  běh rodiny. Jsem  v podstatě  bez práce, ale  to  řeší  více  podnikatelů, ale i zaměstnanců. Chce to klid  a doufat, že  se  pandemie brzy přežene  a vše se vrátí k normálu.“

Jak ovlivnila situace kapelu Maxíci, co se týká koncertů, vystoupení? O kolik akcí jste takto přišli? 

„Zatím  jsme  přišli  asi o deset vystoupení, co  měla proběhnout  a nasmlouvané máme na celé jaro i léto, ale  nikdo  nevíme,  jak to  bude  dlouho trvat. Stejným způsobem to  mají  všichni muzikanti  a herci, tak musíme  být trpěliví. Horší je, že  všichni  máme  nějaké ty půjčky a není z čeho je umořovat. Doufám, že  stát i  banky  v této  chvíli  budou  seriózně  řešit  spojený problém  nás všech, a to  nejen pracovníků v kultuře, ale všech, kterých  se to dotýká a pozastaví  splátky tohoto  celoplošného problému.“

Hodně hrajete na letních akcích. Projevuje se současná situace i na objednávkách na léto?

„Ano,  máme  nasmlouvaná  vystoupení  a s pořadateli akcí jsme  se dohodli, že  budeme  řešit  situaci operativně. Termíny jsme zachovali a teď  se čeká, jak to  dopadne. Zrušené akce jsou zatím do konce dubna, potom  se uvidí.“

Když teď nemůžete vystupovat, jak trávíte čas?

„Jsem  většinou  doma a zajišťuji  běh rodiny. Vařím, nakupuji, uklízím a pozoruji  bedlivě  situaci okolo koronaviru. Přemýšlel jsem nad  tím, že  bych začal jezdit  a rozvážet  jídlo  lidem, kteří jsou nejspíš v karanténě, ale problém je, že  nemám kvalitní ochranné pomůcky a  bez toho  se to  dělat nedá.  Ohrozil  bych tak plno lidí. Jestli tyto  kvalitní pomůcky seženu, asi  tu práci vezmu nejen kvůli  finanční  situaci,  ale  abych byl nápomocen. Dokonce jsem uvažoval jít  a pomoct  přímo  v nemocnicích k rukám lékařů  a sester. Jsou to pro  mě hrdinové, kteří denně nasazují své  zdraví  a životy,  aby pomohli potřebným. Stejně jako  prodavačky, popeláři a integrované  složky  včetně  řidičů městské dopravy.“

Takže se momentálně rozhodujete?

„Ano. Zatím  zvažuji  a přemýšlím, kde bych  se uplatnil, než  skončí  tento  velký problém. Ale jak už jsem říkal, nemám zatím potřebné ochranné pomůcky. Zatím celá  rodina používáme ušité roušky,  který  mi ušila  moje  kamarádka, výtvarnice Sandra Hejlová a je to  naše jediná ochrana před koronavirem. Chtěl  bych jí poděkovat touto  cestou.“

Někteří umělci vysílají pro diváky online, plánujete něco takového? 

„Ano, už to  tak je,  jenže nevysíláme online ale zavěšujeme  na Facebook naše videoklipy,  komunikujeme  s fanoušky a dáváme  tam  teď  s bratrem Kamilem Emanuelem Gottem  pořad Kamarádi. Je to takové  povídání  ze života na téma, jako je tchyně  nebo nevěra, manželství  a jiné. Rádi  bychom vysílali i online, ale museli  bychom  se  sejít asi  nejspíš  ve  studiu a tam vše technicky  vymyslet. V tu  chvíli je  to  minimálně šest lidí pohromadě  a navíc  všichni  řeší  své  existenční  problémy. Tak to zatím není  na pořadu  dne. Měli jsme jet točit do Dubné na TV Šlágr,  ale to  se taky odložilo, stejně jako točení  TV na Slovensku.“

Jste spolu jako kapela v kontaktu a jak? 

„S týmem okolo skupiny Maxíci jsme v kontaktu  telefonicky a přes internet, denně  si píšeme  a voláme  a řešíme,  co a jak. Vymýšlíme, co udělat, aby to  mělo nějaký význam a posun  směrem k našim fanouškům. Jak je povzbudit  a obveselit, jak jim pomoc a hlavně,  jak je informovat  dál o  dění a situaci . Jak apelovat na to,  aby byli svědomití  a nebrali  situaci  na lehkou  váhu.“

Když je teď čas, chystáte nějaké nové projekty? 

„Připravujeme se zpěvákem  a našim kamarádem Jindřichem Krausem  píseň Takový  schody  do  nebe. Bude to duet a hudebně zpracovaný tak, jak nás  lidé znají. V podstatě  jen čekáme  na dobu, kdy  se sejdeme  ve  studiu  a tam to  nazpíváme. Takto  budeme  připravovat i  další  duety. Něco  jsme už natočili  s Věrou Patt, dvě písně od  Ivety Bartošové  a Petra Sepéšiho  a jsou tam další nápady, jako duet  s Davidem Mattiolim nebo Leonou Šenkovou a dalšími. Takže  nápady jsou,  chuť  taky, jen  musíme  společně  porazit  tento  zákeřný  vir, abychom  se  mohli opět  vrátit  do  normálního života.“

Autor: Karolína Tmavá

Foto: Dagmar Pavlíková

Jiří Anderle – malíř, grafik, ilustrátor a po jistou dobu své umělecké kariéry také scénograf a pedagog – pokřtil začátkem prosince 2019  v pražském Radiocafé nové CD Zázraky na Hradčanech. Vzpomíná na pětadvacet let života prožitých ve stínu Pražského hradu na Novém Světě.  Vrací se na místa, která důvěrně zná a zavzpomínal i na sousedy, co tu kdysi tvořili unikátní společenství. Jeho vzpomínky, které zaznamenal redaktor Českého rozhlasu Tomáš Černý a vydal Radioservis, jsou umocněny vypravěčským uměním Jiřího Anderleho.  Vzpomíná například na dobrácké manžele Chabusovy, hluchého lampáře a jeho psa Karla, kopáče Foubíka, staromódní manžele Engelmüllerovy, tak jako zavzpomínal na stránkách knihy Láska za lásku na učitele, kováře, krejčího, ševce, holiče, poštmistra a také obecního bubeníka a policajta z Pavlíkova u Rakovníka, kde se v roce 1936 narodil.  Vyprávění podle bohatých prožitků z dětství a životních zkušeností nejprve natočil Český rozhlas a po mimořádné posluchačské odezvě vyšlo i knižně.   Když ke mně poprvé po rozhlasových vlnách doletěl podmanivý hlas Jiřího Anderleho, zrovna se rozpomínal na rodnou vesnici.  Také ji dobře znám, protože i já se nedaleko narodila.  S přimhouřenýma očima jsem poslouchala každé slovo, a tak mi ono vyprávění malovalo pod víčky konkrétní místa.  „Pavlíkov obklopený věncem zahrad, chmelnic a polí, do kterých vedly cesty lemované dozrávajícím obilím a fialovými koukoly, modrýma očima chrp a krásou rudých vlčích máků, nad kterými poletovali pestrobarevní motýli,“ Jiří Anderle sugestivně popisoval své rodiště. „Cesty byly rozbrázděné hlubokými kolejemi od okovaných kol vozů, kde na prostředním vyvýšeném pruhu i po stranách cesty kvetl bílý a rudý jetel.  Některé mířily k opuštěným samotám, k alejím vysokých topolů, k ovocným sadům, k bohatým chmelnicím, jiné končily na pasece v lese.“  Měla jsem pocit, jako bych po nich kráčela. „Po dalších cestách šlapali na kole, či pěkně po svých dělníci do rakovnických fabrik, či horníci do dolů RAKO a Jiří.  Lidé po ní také tahali vozíky naložené vším, co chtěli prodat na rakovnickém trhu,“ Jiří Anderle vyprávěl dál.  „Nejkrásnější byla ta pěšinka, co vedla nad ves k opuštěné jabloni.“  Zvláště tu překrásně popsal: „Krásnější pěšinu jsem neznal. Třebaže byla od slunce vyprahlá a plná kamení, o to více kvetla. Zlaté pantoflíčky, dojemně krásné jako krůpěj krve rudé slzičky Panny Marie, modré pomněnky, bílý lomikámen, nafialovělé zvonky, zlatavé kopretiny, jitrocel, omamně vonící mateřídouška, žluté kručinky, heřmánek, ale hlavně bledé svlačce, připomínající malou troubu gramofonu na kliku.“  Jako bych se po kraji rozhlížela s ním. „Na vrcholu cesty stála Boží muka. Tam jsem vždy postál a nemohl se vynadívat na pohled do dálky.  Rakovník byl jako na dlani, obzor lemovaly modré Krušné hory, za pohořím Džbán vyčnívající špička Milešovky, na jihovýchodě se táhly křivoklátské lesy, na jihu kopce lemující Berounku a za nimi Brdy a na západě stoupaly k nebi kouře plzeňské Škodovky. Utrpení Krista mírnil zpívající skřivánek, který vždycky odněkud vyletěl, zazpíval a ztratil se v nízkém obilí nebo v oranici.“ Je patrné, že zde Jiří Anderle prožil šťastné dětství.  Jenže to předčasně skončilo, sotva začal chodit do školy, když mu zemřel otec na tuberkulózu.  Malý Jiřík zůstal sám s maminkou.   „Díky osude, že jsi mi dopřál mít maminku se svatozáří tak dlouho…“ čtu v knize Láska za lásku.  Dočkala se synových úspěchů.  Byla na něj právem pyšná, třebaže si kdysi přála aby jí spravoval pojistky jako pan Pitner.  Už v raném dětství se u Jiřího Anderleho začínal projevovat ojedinělý malířský talent.  Na krabici od bot namaloval svůj první obrázek  – podzim, děti u ohníčku, pasoucí se krávy a letící drak na těžkém nebi, a to byl první krůček na cestě k uskutečnění snu být malířem.  Po dokončení  školy Jiří Anderle pokračoval v prohlubování malířského talentu na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze a poté na Akademii výtvarného umění v Praze, kde studoval obor malířství a grafika u profesorů Antonína Pelce a Vladimíra Silovského.  Po úspěšném ukončení studia začal pracovat jako kulisák v Černém divadle Jiřího Srnce . Netrvalo  však dlouho,  a  stal se úspěšným mimem.  Se souborem procestoval celý svět.  Na své umělecké cestě, jak šel čas,   byl asistentem profesorů Jiřího Trnky a Zdeňka Sklenáře, vyučoval též na Letní akademii v Salcburku,  stal se i tvůrcem rozhlasových pořadů Láska za lásku.  Především byl pilným malířem.  Měl na devadesát tři samostatných a dvě stovky skupinových výstav doma i v zahraničí.   Je jediný český umělec, jehož grafické dílo je vystaveno v newyorském Metropolitním muzeu v jednom sále společně s Rembrandtem, Dürerem, Matissem a Picassem. Jeho díla jsou zastoupena v předních světových muzeích a galeriích – a teď i v Pavlíkově.  Na počest slavného rodáka tu v přízemí obecního úřadu v roce 2006 zbudovali nádhernou galerii.  Do malířova rodiště převezli část expozice z pražské Pelléovy vily, kde jedenáct let byla retrospektiva  Anderlovy malířské tvorby umístěna  spolu s jeho africkou sbírkou.  V galerii v Pavlíkově Jiří Anderle oslavil před čtyřmi  lety své kulaté jubileum – osmdesáté narozeniny.  V tom čase o něm v mé knize Nezbedné toulky vyšla povídka a Jiří Anderle mě na výstavu pozval.  Povídali jsme si spolu o jeho profesním i soukromém životě, rozpovídal se také o své tvorbě.  Řekl mi: „Při malbě je má ruka vedena i podvědomými záchvěvy nedávných i dávno prožitých vjemů, které si v sobě ukládáme od dětství.“ Prohlížela jsem si v jeho doprovodu plátna a grafiky a viděla, že je to pravda, že jeho ruka vytváří krásu, která uchvátí oči i srdce.  Ale najednou mi před tím dílem došlo, že i svými slovy maluje krásné barevné obrazy.   Stejně tak jako kdysi spisovatel Jan Neruda vykreslil čtenářům Malou Stranu v knize Povídky malostranské, malíř Jiří Anderle svým barvitým vyprávěním zobrazil pražský Nový Svět a předtím svoji rodnou vesnici – Pavlíkov u Rakovníka.

Autor: Jaroslava Pechová

Foto: Jaroslava Pechová

Přesně 170 let uplynulo dnes, v sobotu 7. března 2020 od chvíle, kdy se narodil Tomáš Garrigue Masaryk, první československý prezident. Tomáš Garrigue Masaryk, označovaný T. G. M., nebo také prezident Osvoboditel. T. G. Masaryk byl pedagog, politik a filozof. V roce 1918 se stal prvním československým prezidentem. Jeho osoba bývá spojována většinou pouze s obdobím první republiky, ačkoli značnou část svého díla vykonal již před ní, zvláště pokud jde o filozofickou realizaci jeho díla knižně.

Prof. Dr. Tomáš Garrigue Masaryk se narodil 7. března 1850 v Hodoníně. Od 15 let se živil sám jako domácí učitel dětí bohatých rodičů. Po maturitě začal studovat filosofickou fakultu. 

Československo bylo mezinárodně uznáváno za samostatný stát a Masaryk byl 14. listopadu 1918 zvolen prvním prezidentem. Ve Sněmovní ulici složil první slib prezidenta Národnímu shromáždění. V květnu 1920 je zvolen TGM prezidentem republiky podruhé. V květnu 1927 byl zvolen prezidentem republiky potřetí a pezidentem byl zvolen i 24. května 1934, počtvrté a naposledy i přes špatný zdravotní stav. 14. prosince 1935 abdikoval ze zdravotních důvodů a pobýval na zámku v Lánech. Zemřel 14. září 1937 v Lánech.

Autor: Alexandra Hejlová

O Aleši Cibulkovi jsem slýchávala od herečky Jiřiny Jiráskové, se kterou jsem se přátelila. Když spolu v jeho šestadvaceti letech poprvé moderovali předávání televizních cen TýTý, ocenila, že i před zraky pěti milionů diváků zvládl Aleš svou roli bravurně a bez roztřesených kolenou. Tak si ho za jeho profesionalitu, elán a pracovitost oblíbila, že mu hned druhý den zatelefonovala, aby mu řekla, že se jí po něm stýská. A právě onen telefonát odstartoval jejich úspěšnou divadelní spolupráci. I bez Jiřinky jsem však věděla, že Aleš je hvězda letící vesmírem.  Usmíval se z televizních obrazovek, i po rozhlasových vlnách šířil dobrou náladu a na pódiích v celé republice vyvolával u diváků salvy smíchu.  Radost a pozitivní energii rozdával na každém kroku.  Často jsem si říkala, že ho musím poznat osobně, ale čas plynul a nějak se nenaskytla příležitost. Až na oslavě narozenin Josefa Fouska v Českém rozhlase v Praze jsme se potkali. Aleš měl však plnou hlavu moderování, a tak jsme si setkání naplánovali na jindy.  Stejná situace se opakovala na stejném místě při oslavě narozenin Evy Pilarové.  Na Aleše jsem přes zástup gratulantů kývla na pozdrav a pak zaťukáním na ciferník hodinek mu naznačila, že jsem tentokrát v letu já. Do třetice jsme se potkali v předvánočním čase v Lysé nad Labem, kde jsem měla pokřtít svoji novou knihu.  Přiběhla jsem tam na poslední chvíli celá žíznivá a bez dechu. Pořadateli bylo na první pohled jasné, že mě spasí lok čehokoli, co teče, a rychle mi podal sklenku piva, protože nic jiného po ruce nebylo. Postavila jsem ji na stůl, abych si nejdřív odložila svršky, ale když jsem po ní konečně sáhla, už ji prázdnou držel v ruce Aleš Cibulka, který tam najednou stál, jako když spadne z nebe. I on byl hostem vánočního programu.  A také byl schvácený a zřejmě vyprahlý.  „Myslel jsem, že je to pivko volné.  Bylo mi ctí šlohnout vám ho,“ zatvářil se rozpačitě.  To byl okamžik, který odstartoval zase naši spolupráci.  Zahájili jsme ji tím, že se stal kmotrem mých právě vydaných pohádek. Mluvil o nich tak krásně a s takovou něhou, že teď, když o něm píšu, musím mu jeho komplimenty oplatit. Dělám to však s čistým svědomím, protože Aleš je takový pilný borec, který si zaslouží veliké uznání. Není náhoda, že jeho jméno každý zná. V roce 2016 se stal v anketě TýTý  třetím nejoblíbenějším průvodcem zábavných pořadů v Česku.  Je za ním opravdu velký kus práce. V televizi Nova moderoval Snídaně s Novou, v České televizi Dobré ráno s ČT a Kolo plné hvězd, pro děti zeměpisnou soutěž Batoh a Zlatý oříšek a pořad O češtině, na TV Barrandov uváděl soutěž Roztoč to, byl průvodcem společenského magazínu Můžu dál? a byl průvodcem talk show Sejdeme se na Cibulce.  Jeho hlas je známý například z rozhlasových pořadů Host do domu a moderoval i čtyři sta dílů pořadu Tobogan. Je také autorem řady knih.  Dvě životopisné věnované herečce Nataše Gollové se dočkaly opakovaných vydání.  I čtyři díly Černobílých idolů o prvorepublikových filmových hvězdách jsou úspěšné.  Na knižních pultech je už dvanáctý rok také Cibulkův kalendář pro pamětníky. „Sotva se tvému výkonu někdo vyrovná,“ řekla jsem uznale. „Každý tě musí za takové pracovní vypětí obdivovat.“ A pak jsem dopověděla: „Já si tě však vážím především za to, že jsi přiznal, jakou jsi za něj zaplatil daň.“ Jen potřásl hlavou. „Syndrom vyhoření. Odborně ‚burnout‘.  Ale naštěstí už jsem z těch zdravotních trablů venku.“  „Popsat je v knize Vyhořet může každý, to chtělo asi velikou odvahu,“ konstatovala jsem. „Napsali jsme ji s doktorem Radkinem Honzákem a Agátou Pilátovou, protože ta diagnóza postihuje stále více lidí.  Chceme, aby se pro ně stala vzkazem, že nemoc můžou zvládnout a že ji zvládnou, jako já nebo i všichni ostatní, co v knize své zkušenosti popsali.“  „Nebylo asi jednoduché vracet se k těm neradostným zážitkům,“ namítla jsem. Přikývl a pak se rozpovídal: „Musel jsem vše věrohodně popsat.  Je zapotřebí, aby pacienti rozeznali první příznaky a poté průběh té záludné choroby, aby byli připraveni na to, co je čeká,  aby je nic nezaskočilo. Proto jsem hned v úvodu knihy napsal svoji zkušenost: Připadáte si jako hadrová panenka, ležíte, civíte do stropu, nemůžete číst ani sledovat televizi, vše, co do sebe vpravíte, dříve nebo později vyzvracíte. Všechno je složité. To, co jste ještě včera zvládli levou zadní, je dneska neřešitelný problém. Když vám pípne mobil, máte chuť ho rozdupat.  Neuděláte to ale, protože ani nemáte sílu po něm sáhnout.“ Pak se na vteřinu zamyslel a dopověděl: „Musí však najít sílu hledat pomoc. A musí přijít včas.“ Aleš tu sílu našel. Ono strastiplné období má za sebou.  Zase se usmívá z televizních obrazovek, po rozhlasových vlnách šíří dobrou náladu a na pódiích v celé republice vyvolává u diváků salvy smíchu.  Radost a pozitivní energii rozdává na každém kroku.  Je hvězda, která jasně září a která lidem, co to potřebují, ukázala cestu.

 Aleš Cibulka

Syndrom vyhoření  který postihuje stále více lidí, je spojen s životním chaosem. Moderátor Aleš Cibulka, mezzosopranistka Dagmar Pecková a sportovní reprezentantka Olga Šípková v knize otevřeně přiznávají jak je maximální pracovní nasazení přivedlo do pekel, ale   zároveň  se dělí o své zkušenosti  jak se s touto zákeřnou diagnózou vypořádat. Téma po odborné stránce zpracovali MUDr. Radkin Honzák a publicistka Agáta Pilátová.

Autor: Jaroslava Pechová

Foto: Aleš Cibulka FB