V pátek 14. února 2020 od 12 hodin v nádherných prostorách Art Centrum Botič, proběhne již v pořadí druhá, tentokrát Valentýnská přehlídka tvorby oděvní výtvarnice a módní návrhářky, Jany Kohoutové, která celou výstavu organizuje společně s Helenou Bendovou, ředitelkou a majitelkou Art Centrum Botič. Společně s Janou Kohoutovou budou vystavovat výtvarníci a designéři Alexandra Hejlová, Daniela Soukupová, Vlasta Příbová, Veronika Janů a Kristýna Živorová. To vše v rámci nového, velmi záslužného projektu Heleny Bendové a Jany Kohoutové, pravidelných měsíčních výstav, přehlídek a mnoha dalších kulturních akcí v tanečním a uměleckém studiu Art Centrum Botič.
Srdečně Vás zveme doArt Centrum Botič – Vyšehradská 6, 128 00, Praha 2
Žádné vystoupení (televizní nevyjímaje) svérázného protagonisty vibrační skupiny Šum svistu Daniela Nekonečného se nikdy neobešlo bez barevných ohňostrojů, exotických zvířat, krásných spoře oděných dívek a artistických prvků. Stejně tak nikdy ho ani na chvíli neopustil zářivý úsměv jeho věčně usměvavou tvář. Bohužel, v březnu to už bude rok, kdy odešel z tohoto světa do světa kosmického ke svým bohům, jejichž byl miláčkem i velvyslancem na naší Zeměkouli. Našim čtenářům proto nabízím jeden z jeho posledních rozhovorů.
Úsměv Daniela Nekonečného neopouštěl ani na chvíli, kdy jsme spolu seděli v jedné z jeho oblíbených hospůdek poblíž košířské Kavalírky. Tehdy se právě se vrátil z Havaje a myšlenkami už byl pro změnu kdesi v jižní Americe.
Když tak sleduji Vaše vystoupení, říkám si, zda mají tyto čtyři prvky – ohňostroje, exotická zvěř, děvčata a artistika – Vašich vystoupení společného jmenovatele?
Možná se tomu budete divit, ale všechny tyto prvky mají hluboké kořeny už v ranném dětství. Když si náš učitel tělocviku všiml, že dělám veletoče snad na každém nářadí, chtěl ze mne udělat přeborníka ve skákání na trampolíně a musel jsem proto povinně chodit na dobrovolnou tělovýchovu. Paradoxně se z pana učitele stal léčitel a psychotronik a já místo na trampolíně skáču na jevišti.
A ohňostroje jste měli v chemii?
To sice ne, ale chemie mi skutečně seděla a z vlastní iniciativy jsem si v prádelně zařídil laboratoř, která na svou dobu a mé skromné finanční možnosti byla špičkově vybavená. Mou specialitou byly dýmy všech barev a také petardy. I po letech si myslím, že když se z naší prádelny ozvala ohlušující kanonáda, museli si nutně sousedě myslet, že došlo k revoluci. Barevným ohňům a rachejtlím jsem zůstal věrný dodnes, stejně tak uctívám boha ohně Aginiho, který zůstal mou věčnou inspirací. .
Teď už pomalu věřím, že jste byl určitě členem přírodopisného kroužku…
Nejen to, ale chodil jsem do pionýrského oddílu Vatra, což byl ve skutečnosti tajný skautský oddíl, kde nás učili lásce k přírodě a všemu živému. Protože se toulávám po exotických krajích, jsou i zvířata, která mám ve svém minizvěřinci a se kterými tančím, vesměs exotická. Ostatně, v Brdech lev ani leopard běžně neběhají. Ale mou velikou láskou jsou delfíni, vlastně spíš delfínice. S jednou z nich jsem chtěl dokonce uzavřít registrované partnerství.
Počkat, já myslel, že jste spíš na děvčata!
To víte, že ano. A vidíte, i můj vztah k vívkám má svůj původ v dětství. To mne jednou poslali na mezinárodní pionýrský tábor do eN-Dé-eR, kde jsem se stal miláčkem všech německých pionýrek. Ty mne naučily nejen líbat, ale jednomyslně mi udělily i titul táborového Don Juana.
S kým tedy raději tančíte?
To víte, já vám něco řeknu a rozházím si to buď s děvčaty nebo se zvířaty. Potěšení můžete najít v náruči dívky i v objetí divoké kočky, otázkou zůstane, co je nebezpečnější. Všechno to jsou kočky s hebkou srstí, která svádí k pohlazení. Od sebe se liší vlastně jen počtem nohou a já v eufórii stejně nevnímám zda mi do ucha šeptají milá slova nebo předou či vrčí.
Co jste všechno už ve svém životě dělal?
Prožil jsem toho v životě tolik, že se pomalu přibližuji hodnosti brouka Pytlíka, který všude byl a všechno zná. Svým studiem a druhy zaměstnání se ovšem daleko více podobám mravenci Ferdovi, protože jsem dělal skoro vše – co může člověka od kolébky až po truhlu potkat. Studoval jsem průmyslovku i herectví na DAMU, pracoval jako havran v pohřebním ústavu a dokonce jsem působil i na gynekologii.
Jak tuto svou univerzitu života uplatňujete v praxi?
Všechny své životní zkušenosti teď zúročuji v renesanční symfonii vibrační skupiny Šum svistu. Naše muzika je vlastně jistý druh hudebního esperanta a často o sobě říkáme, že jsme velvyslanci této zeměkoule pro mezigalaktické festivaly, na kterých bychom reprezentovali Zemi, protože ve své náruči obsahujeme všechny hudební sféry a etnické vlivy všech kultur, nejen přírodních národů, přestože u nich jsou kouzla a magie snad nejvíc koncentrována. S magií velmi úzce souvisejí i ženy, o kterých jsem se už zmiňoval, a zvláště jejich půvaby. Líbí se mi krasavice v Egyptě, Thajsku i v Africe či na Havaji bez rozdílu barvy pleti a národnosti a rozhodně se nevzdávám rozkoší které nabízejí. Taková masáž je přece jednou z nejkrásnějších relaxací. Mohu se pochlubit, že když loni v Acapulku proběhl celoplanetární křest mého nového cédéčka Best Of…, o kterém se říká, že má přímo afrodiziakální účinky, zúčastnily se ho nejkrásnější ženy z celého světa. Temperamentní bronzově opálené Brazilčanky, tajemné ženy z harémů, svůdné holky z Benátek i stoprocentní kočky z Trinidadu.
Vida, Acapulco. Nemáte právě tam svého kamaráda šamana?
Vy myslíte určitě starého dobrého čaroděje Tezcatlipocu! Toho jsem tam opravdu navštívil v jeho horském sídle a tentokrát mne zasvěcoval do tajů čarodějných lázní a jeho tři mladé vnučky, které jsou docela nadějné kouzelnice, mne zase zasvěcovaly do všech druhů rozkoší co na světě existovaly, existují a existovat vždycky budou a do tajemství magie lásky. Takže jsem okusil všeho plnou mírou, abych vše mohl předávat dál a prozrazovat to i našim miláčkům na našich koncertech a karnevalech.
Mozart říkal, že mu rozumějí jeho Pražané. Kdo rozumí vám?
Mají nás rádi posluchači středního věku, ale i děti a mládež nebo lidé jak se říkávalo – dříve narození. A jsem přesvědčen, že nám i dokonale rozumí. Člověka upřímně potěší, když vás starší paní chytne za rukáv a důvěrně osloví, že se jí líbíte nebo celá rodina se na nádraží vyjádří, jaká že ta naše vystoupení mají švih a šarm. Tyto ohlasy mi potvrzují, že promlouváme ke všem lidem bez rozdílu rasy, národnosti i věku.
Vy dovedete zřejmě najít rozkoš všude…
Jistě, jsou situace půvab postrádající, ale i u zubaře můžeme najít perličku rozkoše ‚před‘ a ‚po‘. Neuznávám šedivé ani smutné dny a každý životní okamžik přeměňuji v euforii a stav rozkoše. Věřím, že životodárnou silou, občerstvením, osvěžením a nadějí všech lidí i ostatních bytostí na této planetě – je určitý řád. Věřím, že pokud zachováme přízeň všem bohům, kteří tuto planetu a celou galaxii řídí, zachovají všichni bohové přízeň i nám. Nebude pak třeba se hádat a vést náboženské války o to, který bůh je lepší nebo silnější. Všechny bohy miluji a všichni milují tím pádem i mne.
V Olomouci mám kamarádku Álu a ta má bratra, se kterým mě seznámila. Léta jsem ho znala z rozhlasu a také z televizní obrazovky, stejně jako velká část národa, která miluje humor. Český básník, překladatel z angličtiny a slovenštiny, nakladatelský redaktor, kulturní publicista, scenárista a moderátor Ivo Šmoldas mě nezklamal, když jsme se potkali v galerii Mona Lisa na olomouckém Horním náměstí. Tvářil se sice jakoby nic, ale v očích mu šibalsky hrálo. „Tak jsme se potkali – a právě v Olomouci,“ podal mi ruku. „Předpokládala bych, že je to vaše rodné město. Celé dětství a studentská léta jste tu prožil, pokud vím. Proč tedy Prostějov? Nevloudila se vám do životopisu chybička?“podivila jsem se. „Chybička se vloudila, když v olomoucké porodnici zrovna malovali. Tak mi nezbylo než spatřit světlo světa ve městě, kde se ale narodili jiní machři. Třeba básník Jiří Wolker, taktéž tenistka Petra Kvitová nebo Otto Wichterle – vynálezce kontaktních čoček.“ „Vy jste ovšem taky zdatný sekáč,“ řekla jsem upřímně. Očividně ho to pobavilo. „Druhdy už mi to někdy někdo sdělil.“ „To přece není žádná novinka,“ ujistila jsem ho. „Dokážete hravě zaplnit a rozesmát hlediště v celé republice. Ten osobitý a originální styl humoru lidi milují. Pohotové a vtipné reakce na dotazy diváků, smršť historek a postřehů ve vašem podání je pokaždé fascinující.“ Zamyslel se. „Je sice pravda, že bavím národ svým tlacháním, ale že mám předpoklady být pohotový a vtipný, tím já bych si tak jistý nebyl. Čekám vždycky, že mi v hlavě zajiskří, že přijde myšlenka, a když otevřu klapačku, že ze mne něco vypadne. Pokaždé pak stojím v úžasu, co je mi díky tomu řečnění z fleku dopřáno.“ Ivo Šmoldas však neinterpretuje nějaký laciný humor. V podtextu jeho vyprávění je mnoho podnětů k přemýšlení. „Vaše specifická čeština je nenapodobitelná,“ řekla jsem s obdivem. Pokrčil rameny: „To bych netvrdil. První šok ze své mluvy jsem měl v počáteční pubertě. Otec přivlekl domů kotoučový magnetofon SONET DUO a já hned pojal nápad nahrát si na pásek svůj hlas. Když jsem si pak nahrávku pustil, ozvalo se něco strašlivého. Co to je, co to dělá, co z toho magneťáku leze za zvuky? Byl jsem zděšen. To seš ty, řekla mi ségra. Nejradši bych se neviděl. Copak se dá s takovou mluvou žít? Nakonec jsem se s tím svým projevem smířil a řekl si, že se vlastně nemusím poslouchat.“ Rozveselilo mě to. „Dnes vás poslouchá kdekdo. Je to krásná práce, bavit lidi.“ Přikývl: „Moje představa kdysi ale byla vybrat si povolání, co vyžaduje opravdovou odvahu, tak jsem chtěl být učitelem. Nakonec jsem zjistil, že tolik odvahy přece jen nemám.“ Potom mi sdělil, že po absolvování Filozofické fakulty Univerzity Karlovy nastoupil do nakladatelství Český spisovatel a pak i další jeho cesta vedla světem knih. „A co nakonec odstartovalo vaši uměleckou kariéru?“ nešlo mi do hlavy. „Prý hrajete i divadlo.“ Pozvedl obočí: „Předstírám herectví ve dvou inscenacích.“ „A jak to všechno vlastně začalo?“ zvědavost mi nedala. „Mezi kašpary a komedianty jsem byl zavlečen Halinou Pawlowskou, se kterou se znám léta,“ pustil se do vyprávění. „Je veskrze optimistická, a tak měla kuráž pozvat mě před kameru do svého pořadu Banánové rybičky. Nejdřív jsem to kategoricky odmítl, ale když mi z produkce sdělili výši honoráře, tak mi nezbylo než se překonat, protože, jak je o mně všeobecně známo, tříská se mnou lakota.“ „To byl ovšem podařený start. Následovaly další pořady,“ podotkla jsem. „To bylo tím, že jsem si nevzpomněl na své rodiče, kteří mně říkali, nepitvoř se pořád, nebo ti to zůstane. A tak mi to zůstalo,“ rozhodil ruce. „Nemám být tak zapomnětlivý.“ „Tomu nerozumím,“ přiznala jsem. „Tvrdíte, že si nikdy nic nepamatujete, že jste líný, hamižný, pomalý, proč to?“ Zamyslel se sotva na vteřinu a sdělil mi: „Když se člověk dokáže kvalitně pomluvit, vezme vítr z plachet těm, kteří by to udělali amatérsky a špatně.“ „To je teda argument,“ rozesmála jsem se. „Tak co umíte skvěle? Co vás ještě nadchlo?“ vyzvídala jsem. „Nic nedělat,“ zatvářil se pohodově. „To dělám rád. Takové blaho si dopřávám o prázdninách na chalupě v jižních Čechách. Jenže naskočit pak zase do procesu, to je svízelné, avšak potřebné.“ Pak pozvedl významně ukazovák: „Také kouřit cigára mi šlo. A bůh ví, že to jsem nikdy neodbejval. Až do chvíle, kdy se mi zjevil Kalousek.“ „Cože?“ nevěřila jsem. „Na televizní obrazovce,“ vysvětlil mi. „Oznámil, že na tabák zvyšuje spotřební daň.“ Na vteřinu se odmlčel, aby mi pak barvitě ten zážitek popsal: „Tak tohle už je úplná nenažranost, řekl jsem si. Co já vám za ta léta nasypal peněz a pořád nemáte dost? Tak jsem se neudržel a z plných plic jsem mu přes tu televizní obrazovku řekl: Chceš-li moc, nedostaneš nic. Tedy vlastně jsem mu ještě řekl, co z mé strany tak akorát dostane. Cigarety hned letěly do pryč a šlus.“ Poslouchala jsem ho a ani na vteřinu nezapochybovala, že to bylo jinak. „Jste skvělý vypravěč,“ musela jsem uznat. „I s kolegy na pódiu však perlíte. Jak si je vybíráte?“ zajímalo mě. „Vybírám si ty hodně mluvné,“ přiznal. „První otázkou je narazím jako sud a pak už to z nich jde samo. Mnohdy se stane, že já, ač notorický nesportovec, musím nakonec zvládat skok do řeči.“ Skvěle jsem se bavila. Když jsme se loučili, pan Ivo Šmoldas řekl: „Bylo mi potěšením.“ „A co teprve mně,“ řekla jsem já a už se viděla na jeho večerním olomouckém představení.
… americký filmový herec, představitel dobrodruhů a romantických hrdinů, hvězda časné éry zvukového filmu, se narodil 1. února 1901 v Cadizu, Ohio. Matka mu zemřela, když mu bylo sedm měsíců. V šestnácti letech opustil střední školu a začal pracovat v továrně. Po svém rozhodnutí stát se hercem vystřídal několik divadelních společností, ale poté znovu pracoval jako prodavač a dělník. V roce 1924 příšel do Hollywoodu za finanční podpory divadelní ředitelky Josephine Dillonové, která byla o více než 10 let starší než on a stala se nejen jeho manažerkou, ale i první manželkou. Zpočátku hrál malé role, vrátil se dokonce načas zpět k divadlu, ale v roce 1930 podepsal smlouvu s MGM a v následujících letech přijal několik filmových rolí, které z něj udělaly megastar a zajistily mu titul „Král Hollywoodu“. Ve filmech byl nejčastěji obsazován do rolí westernových hrdinů (Malovaná poušť, Volání divočiny, Mustangové), svůdců žen a dynamických mužných typů (Svobodný duch, Vzpoura na Bounty, Tekuté zlato). Za roli ve filmu Stalo se jedné noci, kde hrál reportéra sledujícího dědičku miliónového bohatství, získal Oscara. K dalším vrcholům jeho tvorby patří postava R. Butlera ve filmu Jih proti Severu podle románové předlohy M. Mitchelové. Gable byl pětkrát ženatý. Jeho třetí svazek s herečkou Carole Lombardovou, byla údajně nejšťastnější epizoda v jeho osobním životě, ale skončila její smrtí při letecké havárii v roce 1942. Jeho druhou manželkou byla Texasanka Marie Franklinová, čtvrtou Sylvia Lady Stanley a pátou Kathleen Williamsová, matka Gableova posmrtně narozeného syna. Jeho posledním filmem byly Ztracené existence. Gable zemřel 16. listopadu 1960 na infarkt v Los Angeles a je pohřben na hřbitově v Glendale, Kalifornie, vedle jeho milované manželky Carole Lombardové.
Jan Werich
… český herec, dramatik a prozaik, se narodil v Praze 6. února 1905. V letech 1924 až 1927 studoval práva na Karlově univerzitě, ale od roku 1927, kdy napsal s Jiřím Voskovcem Vest pocket revue, ovlivněnou dadaistickou poetikou, se začal věnovat divadlu profesionálně. Pro Osvobozené divadlo napsali společně řadu satirických revuí (Smoking revue, Sever proti Jihu, Premiéra ,Skafandr,Golem, Caesar, Osel a stín, Kat a blázen, Balada z hadrů, Rub a líc, Těžká Barbora a další), ve kterých vytvářeli ústřední hereckou dvojici, oslovující originálním slovním humorem generačně spřízněné publikum. Hrál také v celé řadě filmů (Pudra benzin, Peníze nebo život, Hej rup!, U nás v Kocourkově, Svět patří nám). Po uzavření Osvobozeného divadla emigrovali Werich, Voskovec i Ježek do USA. Po 2. světové válce se po návratu do vlasti pokusil s Voskovcem obnovit Osvobozené divadlo, avšak společenské poměry nebyly pro politickou satiru vhodné. Působil v řadě pražských divadel (v letech 1956 – 1961 byl ředitelem Divadla ABC), hrál ve filmech (Císařův pekař a Pekařův císař, Byl jednou jeden král, Až přijde kocour) a v televizi (Slzy, které svět nevidí, Kočár nejsvětější svátosti, Král a žena). V 60.letech vydal cestopisné reportáže (Italské prázdniny) a variace na pohádkové motivy (Fimfárum). Pro podporu demokratizačního procesu 1968-1969 byl v době normalizace eliminován z české kultury: filmy v nichž hrál se nesměly promítat a jeho jméno se nesmělo objevit ve sdělovacích prostředcích. Změna v tomto oficiálním postoji nastala poté, co podepsal v lednu 1977 takzvanou Antichartu. Jan Werich zemřel v Praze 31. října 1980.
Elizabeth Taylorová
… americká herečka a vývojářka voňavek a parfémů, jedna z velkých hollywoodských hvězd stříbrného plátna 20. století, dvojnásobná držitelka ceny Americké filmové akademie Oscar, která se stala jedním z filmových sex-symbolů své doby. Narodila se 27. února 1932, Hampstead Garden Suburb, Londýn, Velká Británie. V době jejího dospívání se o ni začala zajímat média, což se projevovalo zejména spekulacemi o zásnubách s mnoha známými lidmi. Prvním z nich byl Glen Davis. Skutečným prvním snoubencem byl až William Pawley ml., se kterým se zasnoubila v červnu 1949. Na podzim téhož roku však bylo zasnoubení zrušeno. Na novinové články o druhém zrušeném zasnoubení a střídání mužů reagovala slovy: „Kdybych byla taková, jak mě vylíčili, nenáviděla bych se.“ Mezi její nejvýraznější role patří Maggie v Kočce na rozpálené plechové střeše, titulní role v Kleopatře, Angela v Místě na výsluní, dětská role Velvet ve filmu O velkou cenu, zkrocená Kateřina ve Zkrocení zlé ženy. Během svých manželství se věnovala zejména mateřství, filmování odsunula stranou. Kvůli Lizininým zdravotním problémům (mimo jiné plicním obtížím a anémii) se natáčení filmu Kleopatra dlouho odkládalo. Zde potkala Richarda Burtona, pozdějšího manžela, se kterým natočila celkem 11 filmů. Během kariéry Liz Taylorové byl její osobní život předmětem neustálé mediální pozornosti. Byla vdaná osmkrát za sedm mužů, dvakrát za Richarda Burtona, shromáždila jednu z nejdražších soukromých sbírek šperků na světě. Po mnoha letech zdravotních potíží zemřela na srdeční selhání 23. března 2011, ve věku 79 let.
Zítra si připomeneme výročí, kdy nás 27. ledna 2006 navždy opustil filmový režisér Antonín Moskalyk. Pan režisér Moskalyk odešel ve věku 75 let uprostřed práce na třetí sérii úspěšného televizního seriálu Četnické humoresky, kterou mu zákeřná nemoc nedovolila dokončit. Dovolím si na stránce Artstar V.I.P. připomenout toto smutné výročí a uvést pár svých osobních vzpomínek na muže, kterému se podařilo rehabilitovat neprávem očerňované četníky.
František Švihlík a Antonín Moskalyk
Pracovní název seriálu o četnících, s nímž jsem v roce 1992 oslovil režiséra Antonína Moskalyka, byl Případy z pátrací služby. Pan režisér si se zájmem přečetl nejen námět s názvem Případy z pátrací služby, ale i mojí diplomovou práci o vývoji organizace československého četnictva. Živě se zajímal o reálie z četnického života a ostatní materiály, které jsem nashromáždil v rámci zpracování své diplomové práce. Takto začal vznikat televizní seriál, jehož realizace se ujalo v roce 1996 brněnské studio České televize. Po úspěchu vyvolaném odvysíláním první série seriálu a oživením zájmu o československé četnictvo jsem se rozhodl pro psaní knížek o četnících v nichž se snažím přiblížit čtenářům více reálie o četnickém sboru a jím vykonávané pátrací službě. Hned pro první díl takzvané Trilogie z pátrací služby jsem použil pracovní název seriálu: Případy z pátrací služby a popisuje zde na konkrétních případech historii četnické kriminalistiky. Mezi kmotry knížky o četnících nemohl samozřejmě chybět pan režisér Moskalyk.
Antonín Moskalyk uprostřed coby kmotr knihy Případy z pátrací služby
Druhý díl trilogie nese název Veselé příhody z pátrací služby a jejím kmotrem byl opět pan režisér Moskalyk, který napsal ke knize následující předmluvu:
„Když mě pan plukovník JUDr. Michal Dlouhý požádal, abych napsal několik řádek k jeho nově chystané knize, udělal jsem to velice rád. Už proto, že si ho velice vážím jako člověka i jako vysoce erudovaného odborníka. Naše spolupráce na seriálu Četnické humoresky byla vynikající; vždy znalá věcí týkajících se života a fungování četnictva, precizní v detailech, ochotná přispět k autenticitě prostředí, okamžitá, co se týče dodávání informací a v neposlední řadě nezastupitelná pomoc při kontrole scénářů z hlediska dobových reálií. Pan plukovník Dlouhý je obzvláště čestný, pracovitý a uvážlivý člověk. Proto ho mám velmi rád a náš vztah je dnes, mohu to skromně říci, víc než pracovní. Přeji mu mnoho úspěchů v další jeho záslužné činnosti a mohu ho ujistit, že má ve mně velkého obdivovatele. Antonín Moskalyk“.
Antonín Moskalyk při křtu knihy Veselé příhody z pátrací služby
Na sklonku svého života byl režisér Antonín Moskalyk v rámci udílení cen Tý Tý za rok 2004 uveden do filmové Síně slávy. Příštího ročníku soutěže, kde byla seriálu Četnické humoresky udělena cena Tý Tý za nejúspěšnější televizní seriálu roku 2005 se bohužel již nedožil… Tuto cenu jsem měl tu čest přebírat spolu s jeho dcerou scénáristkou a režisérkou Pavlínou Moskalykovou Solo a již zesnulým dramaturgem Josefem Souchopem.
AUTOR: JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.
FOTO: archiv – JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D., archiv – Nakladatelství Pragoline – Jindřich Kraus
Olbram Zoubek – jeden z nejvýznamnějších českých sochařů druhé poloviny 20. století. Seznámili jsme se pod deštníkem, rekvizitou při slovním ping pongu v pražské salmovské literární kavárně. Kdo koho tehdy v tom vědomostním zápolení porazil, už si nepamatuji, ale nezapomenutelný pro mne byl pak celý večer. Nad skleničkou veltlínského jsme si povídali o sochách. „Od malička mě fascinovaly, protože mi připomínaly pohádku O šípkové Růžence, kde v jediné vteřině vše živé zkamenělo,“ vyprávěl. „Ale když jsem pak rozum bral, napadlo mě, že to možná bylo všechno obráceně. Jestli Bůh stvořil člověka, nejprve udělal z hlíny první sochu na světě a té potom vdechl život.“ „Myslíte si, že se sochaři v jeho díle zhlédli?“ vznesla jsem dotaz. „Sochaře inspiruje svět lidí,“ usmál se. „Socha je zastavený pohyb. Když dokáže člověka beze slov oslovit, je zřejmé, že jí tvůrce vdechl kousek duše.“ Olbram Zoubek dokázal svým sochám vdechnout duši celou. Křehkou, útlou, krásnou. Proto jsou jeho sochy štíhlé a září zlatými prameny vlasů a zlatým zdobením. Skrývají v sobě zvláštní napětí a kouzlo. Přesvědčila jsem se o tom, když jsem navštívila jeho ateliér. Uvítal mě na dvorku plném figur. „Už jsem ho za osmačtyřicet let, co tady pracuji, mnohokrát zaplnil. Sochy tu pozoruji, jak na ně svítí slunce či přechází po nich stín mraků, jak na ně sněží a prší. Žijí tu se mnou, dokud je nepošlu do světa.“ Stála jsem v tom lese éterických postav a napadala mě řada otázek. Olbram Zoubek mi na ně postupně odpovídal: „Nejvíce mě ovlivnil Alberto Giacometti. Inspirovalo mě Středomoří, antika, etruské umění.“ Vybavoval si první zahraniční cestu s první ženou, sochařkou Evou Kmentovou. Dozvěděla jsem se, jak je nezapomenutelně zasáhlo Řecko, které se stalo dávno před Kristem kolébkou lidstva. Vstoupilo do nich, tak jako dávno předtím do nich vstoupily písně Homérovy. Popisoval, jak především v něm probudila bohatou obrazotvornost Thesalská pláň, údolí řeky Eurótás i hory s roklemi rozrytém Lakedaimonu a místa tajemných věštíren v Dódoně a Delfách, Atény a nesmrtelný Olymp. Krajina, moře, sochy, muzea, olivovníky, jiné světlo, jiná filozofie. „V antice hříšní lidé napodobovali bohy a bohové byli zase trochu hříšní, a to je mi blízké, protože tak život běží,“ uvažoval nahlas. A pak se celý rozzářil: „Chci do křesťanského světa zasít ten sympatický antický prvek. Ať ožije trochu zastíněná a trochu posmutnělá a trochu šedivá Evropa, které její odlišná víra přisoudila tíživé svědomí a pokání a zpovídání. Nemá dost mořského jasu a slané vůně ve vzduchu. Já bych jí to prostřednictvím svých soch chtěl dát,“ přiznal. „Neinspirovalo mě však jen staré Řecko, ale i Keltové a Starý zákon,“ pokračoval. „Do výrazu soch se snažím obtisknout podoby blízkých lidí, ale podněty mi poskytuje historie.“ Okamžik jako by hledal správná slova. „Dříve byly sochy barevné,“ udělal rukou gesto. „V antice, v egyptském umění, v gotice, v baroku. A k barvě patřilo i zlacení. Je pravděpodobné, že i sochy na Karlově mostě byly barevné. Až přibližně dvě poslední století vznikaly nebarevné sochy. A to, že kolem sebe už jiné nevidíme, je také dílem času a počasí.“ Pak mírně pozvedl obočí. „Zlato na mých sochách je návrat k tradici. Je ušlechtilé, vzácné, nadčasové. Cement, ze kterého dělám většinu soch, je dočasný. Je to kombinace, ve které je vyjádřena jak touha po dokonalosti, tak nemožnost jí dosáhnout. Dělám také z cínu a olova, některé plastiky dávám odlévat do bronzu. Bronz je téměř věčný. V muzeích dodnes obdivujeme vykopávky soch, do kterých antičtí umělci vtiskli podobu života dávno zmizelých civilizací.“ Na chvíli se odmlčel. „Život je zrození i umírání. Smrt je jediná jistota, kterou na světě máme.“ V jeho hlase jsem nepostřehla ani stín hořkosti. A přitom moc dobře věděl, o čem mluví. Znal dobře plíživou cestu umírání, protože jeho žena Eva několik let statečně bojovala se zákeřnou chorobou, a přitom právě jemu dodávala sílu, když se z toho hroutil. Naplnila jeho netypické životní heslo: hosana životu, hosana smrti – zachovej a vysvoboď. Ve starozákonním kultu to bylo zvolání k Bohu, v evangeliích podobné hlaholnému aleluja jako výzva k Ježíši. Ale Olbram Zoubek jej přijal za své z románu Romaina Rollanda, který větu hosana životu, hosana smrti vložil do úst hlavnímu hrdinovi Janu Kryštofovi ve stejnojmenném románu, když se vyrovnával se životem a loučil se se světem. Tenkou nitku žití lze tak lehce zašmodrchat a snadno přetrhnout – a to v každém věku. Snad si to Olbram Zoubek ještě hlouběji uvědomil ve chvíli, kdy vytvořil posmrtný odlitek tváře Jana Palacha. A možná právě tehdy si ještě více umínil hledat ten nepomíjivý okamžik krásy a smyslu života.
Olbram Zoubek, Jaroslava Pechová ( … a tak jde čas … )
Honza Nedvěd – jeden z nejúspěšnějších českých folkových písničkářů. Když slavil padesátiny s bratrem Františkem 21. června 1996 na koncertě století, jak bývá někdy označováno jejich legendární vystoupení na pražském Strahově, zpíval sedmdesáti tisícům lidí. Koho by napadlo, že kdysi na jejich prvním koncertě v Malostranské besedě je poslouchalo sedmnáct diváků? Od té doby však uběhla řada let a Honza je vyplnil pilnou prací. Komponoval, psal texty a zpíval. Za svou uměleckou kariéru napsal tolik písniček, že je sotva někdo přesně spočítá. Některé doslova zlidověly. Oblíbili si je posluchači a interpreti všech věkových kategorií. Já si ale oblíbila nejen jeho písničky, ale samotného Honzu. Už je to dlouho, co jsme se spřátelili. Nikdy nezapomenu na den, kdy jsem se vypravila napsat s ním rozhovor v jeho soukromí, abych poznala prostředí, kde své písničky skládá. Uličky pražského Spořilova byly tiché a přívětivé. V pondělním dopoledni jsem stoupala přes malé náměstíčko nad bílým kostelem pod jemně zelenými břízami k domku, kde tehdy bydlel, a představovala jsem si, jak tady kdysi v dětství řádil ve dvou klukovských partách, jmenovaly se Divišáci a Jindráci. Honza nejprve otevřel malou branku u zahrádky a potom svou širokou náruč a srdečně mě objal, aby mi dal najevo, nejen že jsme kamarádi, ale že ho má návštěva těší. Když mě pozval dál, mezi dveřmi pokoje v přízemí jsem uslyšela své srdce – tak mě zasáhl okamžik, že vstupuji do Honzova dětství a mládí, protože krásné předměty, které byly součástí oněch prostor, tu dobu připomínaly. Honzovy oči se smály za skly brýlí ještě víc než kdykoliv jindy, neboť si toho mého okamžiku překvapení povšimly. Hned se zaradoval, snad byl přímo nadšený, že jsme takové spřízněné duše, že oba v dnešní přetechnizované době obdivujeme věci, které už jsou dávno za svým zenitem, a přesto, nebo právě proto o nich mluvíme s úžasem a obdivem. Loutky, obrázky, soška Panny Marie, hodiny schwarzwaldky které zní jako andělský chorál, knihy v obrovské knihovně, vyrovnaná předpotopní rádia na polici, dvě panenky s porcelánovými hlavičkami, které jako by právě vyšly z bílé zdi, a krb, ve kterém plápolaly ostny plamínků. Sedli jsme si na pohovku pod oknem, do kterého jukalo nízké slunce a Honza ukazoval rukou, stejně jako zámecký průvodce ukazuje na největší klenoty, a můj pohled ten jeho pohyb sledoval, jako střelka kompasu sleduje stále severní světovou stranu. Jeho ukazovák se zastavil na jednom ze starých přístrojů a Honza se rozpovídal: „Nepopsatelné prožitky ve mně vyvolává právě toto rádio na krátké, střední a dlouhé vlny s magickým zeleným okem, které u nás doma pořád hrálo,“ řekl a mně se zdálo, že ještě dnes slyší jeho zastřený zvuk. „Vlastně mě spojovalo nejen s hudbou a slovem, ale s celým světem, protože z něj jsem se vždycky doslechl, kde se co děje. Umínil jsem si, že se jednou do toho světa vydám, abych všechno zažil a spatřil na vlastní oči. Chtěl jsem třeba vidět Krétu.“ Honza si okamžitě přečetl v mých očích otázku, zda si své přání někdy splnil, a ukázal na obraz Krista na stěně před námi. „Šel jsem na Krétě uličkou obchůdků a najednou vidím tenhle obraz. Tak toho Krista bych chtěl, říkám si. Kolik stojí? Zeptal jsem se prodavače. A on mi řekl hrozně velkou sumu, snad dva tisíce. To je hodně, zesmutněl jsem. Prodavač chtěl okamžitě vědět, kolik bych byl ochoten zaplatit. Tak pět set, přiznal jsem. Zamračil se a udělal rukou zamítavé gesto. Pod tisíc nejdu! Najednou jsem měl pocit, jako když v kostele vykrádám pokladničku. Připadalo mi to tak symbolické, jak se lidé hádají, kolik je kdo ochoten za Krista Nazaretského zaplatit. Já už ten obraz nechci, vyjelo mi z pusy. Vždyť se tu nad tím Kristem hádáme jak ti dva zbrojnoši na Golgotě. Prodavač se zarazil. Já vám ho dám zadarmo. A já řekl: Já bych vám dal tedy ty dva tisíce. Nakonec jsem si obraz odnesl asi za osm stovek.“ Vzápětí Honza ukázal bradou ke dveřím: „Mám tady ovšem i protipól.“ Uviděla jsem tam dřevěnou loutku starého čerta. Zdálo se mi však, že není zlý. Dokonce se trochu usmíval. „Objevil jsem ho v depozitáři plzeňského Špalíčku. Můj kamarád Bohouš, loutkář, mi nechal vyřezat úplně přesnou kopii. Řezbářka, co čerta stvořila, mu dokonce dala nejenom vnější, ale i takovou zvláštní vnitřní patinu. Občas si ho posadím proti sobě a říkám, že mu na ten jeho úsměv neskočím, protože sice věřím, že by mi dal víc než Bůh, ale jen materiálně. Jenže já mám rád duši. Tu v lidech, i tu ve věcech, kterou jim vdechli zase lidé, když je kdysi dělali.“ Honza to vykládal tak procítěně, že mě ani nenapadlo přerušit ho. „Snad proto mám ty věci rád,“ pokračoval. „Na nic si nehrají, netváří se neupřímně, prostě jsou, existují tu se mnou.“ Pak se rozhlédl kolem sebe: „Všechno, čeho se tady dotkneš, každý předmět, každá věc, má svou historii a ta historie doplňuje můj současný život. Přál bych si návaznost těch starých věcí na nové, ale tuším, že to není možné. Jednou se prostě člověk probudí a uvědomí si, že čas je nevratný. Došlo mi, že tátu s maminkou si vzal navždy pánbůh, že už neuvidím, jak Wabi Ryvola popíjí svoji whisky, protože nežije, nepotkám nikdy Masaryka, nepodám ruku Seifertovi, neuchopím to, co mi proklouzlo mezi prsty. Život plyne jako řeka, kterou také nezastaví ani největší přehrada světa, a přináší i slzy i radost.“ Honza ví, o čem mluví. Zažil veliké úspěchy, ale také kruté pády, poznal štěstí i smutek, hojnost i nedostatek. Dlouho bojoval s vážnou nemocí. Nakonec nad ní vyhrál. Opět se se svou kytarou vrátil na pódia. Je to takový pasáček hvězd se silou buldozeru.
Jméno Jaroslavy Pechové snad nemusíme ani představovat, úspěšná spisovatelka a básnířka, která vydala nesčetně knížních titulů a udivující je nejen počet, ale taky žánrový záběr. Dnes Vám představíme knižní novinku, kterou Jaroslava Pechová vydala těsně před Vánoci.
Otisky úsměvů je kniha plná laskavého humoru. Najdete v ní dvaadvacet veselých povídek, které jsou inspirovány samotným životem a zaručeně vás pobaví. Autorka knihy sbírala náměty na své životní cestě, ale i na cestách po českém kraji. Čtenáře rozesmějí jak příběhy, tak i zdařilé anekdoty. Už jednotlivé názvy povídek – například Pohled z mamuta, Neposlušný Baskervill, Malý Trautenberk, Má dieta nedieta či Felliniho komparz – napovídají, že vás čeká čtení, které vám vykouzlí úsměv na tváři. Kniha je doplněna veselými ilustracemi karikaturisty a ilustrátora Miroslava Martenka.
Jaroslava Pechová -spisovatelka, básnířka a publicistka
Maxíci patří stále mezi nejvýraznější hudební skupiny s repertoárem nejen pro děti, ale na chuť jim přijde i mnoho dospělých. Asi každý Čech zná jejich největší hit „Jede, jede, mašinka“. Mají za sebou řadu úspěšných videoklipů, z nichž jeden natáčeli dokonce v USA. Vydali dvě CD a v nedávné době vydali 2CD MAXÍCI –25 let Turbulencí, které taky velkolepě pokřtili a v současné době je již prakticky beznadějně vyprodané, což v dnešní době může říct a pochlubit se, jen málokterý zpěvák a hudebník či skupina!
Nyní si pro své posluchače a fanoušky připravili nový videoklip, který bude slavnostně pokřtěn v sobotu 15. února 2020 ve 21 hod., v KOBRA BARu, Za Poštovskou zahradou 666, Praha – Běchovice.
Speciálním hostem a kmotrem videoklipu bude Milan Pitkin, druhým kmotrem se stane hudebník Jindřich Kraus. Srdečně Vás zveme na další velkolepou akci této jedinečné hudební formace jakou jsou Hudební skupina Maxíci!
Kdo by neznal pana profesora MUDr. Pavla Pafka, DrSc., emeritního přednostu III. chirurgické kliniky pražské FN Motol. Významný hrudní chirurg se stal mediálně známým v roce 1996, kdy operoval prezidenta Václava Havla. O rok později provedl se svým týmem první transplantaci plic na území České republiky. Za operačním stolem stojí už bezmála šedesát let. Odoperoval přes 13 000 pacientů. Mnohým zachránil život. Do toho mého vstoupil před pěti lety – a to byl pro mne nezapomenutelný okamžik. Ne že bych si setkání s jeho skalpelem raději neodpustila, ale tehdy mi došlo, jak pravdivé je rčení: všechno zlé je k něčemu dobré. Jsem ráda, že jsme se seznámili blíže. Taková setkání mě nejen inspirují, ale především velmi obohatí. Uchvátil mě svou moudrostí, klidem, laskavostí, smyslem pro humor a obrovskou vitalitou. Denně plave, běhá nebo jezdí na kole. Ročně ujede asi tři tisíce kilometrů. Je zdatný turista, lyžuje, jezdí na kolečkových bruslích, vesluje. Svými sportovními výkony by strčil do kapsy kdejakého mladíka. Říká se o něm, že má zlaté ruce, ale já se přesvědčila, že má především zlaté srdce. Naše setkání nejsou častá, zato nezapomenutelná. Pokaždé mi rozsvítí den. Vždy si z nich odnáším víru, že s takovými lidmi, jako je pan profesor, má svět naději. Už při mém pobytu v motolské nemocnici jsme si vyměnili svoje knížky. Já mu dala šesté vydání Zpátečního lístku do posledního ráje Oty Pavla, protože mi prozradil, že Ota Pavel je jedním z jeho oblíbených spisovatelů. Mně pan profesor věnoval knihu Šlo to skoro samo. O svém osobním i profesním životě v ní vypráví s úsměvem a nadhledem. Přečetla jsem ji velmi pozorně a doslova jedním dechem. Mohla bych tedy sypat z rukávu, jakými cestami se ubíral z rodné Bratislavy do naší metropole, kde v roce 1963 promoval na Fakultě všeobecného lékařství Univerzity Karlovy, a později své lékařské znalosti a zkušenosti posbíral i v zahraničí, pracovní stáže absolvoval mimo jiné v New Yorku, Pittsburghu, Torontu, Moskvě, Lipsku a Uppsale. Desítky let navrací pacientům zdraví. Od prezidenta Miloše Zemana přijal v roce 2013 medaili Za zásluhy a před čtyřmi lety byl pasován na Rytíře českého lékařského stavu. „Proč jsem si vybral chirurgii?“ zopakoval při našem prvním rozhovoru moji otázku. „Protože je to akční obor. Do týdne vidíte, zda jste pacientovi pomohl, nebo ne. To například na psychiatrii bývá léčba na dlouhou trať. Mnohdy až na doživotí.“ Pak se na mne usmál svým přívětivým úsměvem. „Chirurgie je především manuální práce, ale i komunikace s pacientem je důležitá. Lékaři nesmí chybět empatie k člověku. Nemocný přichází se svými úzkostmi, strachem z toho, co přijde, co ho čeká. Má obavy o své zdraví, o svoji budoucnost. Dobrý lékař musí vnímat jeho pocity, být laskavý, to je důležité. Už svým studentům vštěpuji, že se nesmí k pacientům chovat povýšeně. Každý přece něco umí. Třeba takový včelař, když si k němu sednete na postel, mohl by vám tři dny vyprávět o včelách, zatímco vy víte jen to, že snáší med.“ Neuměla jsem si představit ty dlouhé hodiny, které tráví nad operačním stolem. „To musí být fyzicky velmi náročné,“ namítla jsem. „Udržuji si fyzičku sportem. Taková jízda na kole krajinou, ta člověku i hlavu vyčistí. Nebo běh Prahou,“ pokračoval. „To je krása, když běžím třeba Nerudovkou k Hradu a odtud se dívám, jak město usíná, nebo naopak časně zrána, když Praha vstává z mlžného oparu, to je pastva pro oči. Velký zážitek.“ Pozoruji ho se zatajeným dechem, poslouchám každé jeho slovo, abych si náš rozhovor mohla ještě později přehrát v hlavě. Je mi sympatické jeho vidění světa. „Jestlipak někdy něco v životě postrádáte?“ zeptala jsem se jednou. „Jsem spokojen s tím, co mám, drahá auta ani luxusní dovolené mi nic neříkají. V tom nevidím smysl života,“ přimhouřil oči. „Já mám vlastně všechno. Mám dobré zdraví, práci, vynikající manželku – letos spolu budeme pětapadesát let, tři dcery, pět vnoučat, co víc si mohu přát. Lidé by neměli štěstí a spokojenost vidět jen v majetku. Nerozumím jejich věčnému porovnávání. Bohužel se nikdy nesrovnávají s těmi, co nemají nic, co žijí třeba z důchodu deset tisíc, ale vždy s těmi bohatšími. On byl na Kanárských ostrovech, zatímco já jen na chatě u vody. Já mám škodovku, ale on kolem mě jezdí autem za dva miliony korun. Začnou závidět a prožijí frustrovaný život. Proteče jim mezi prsty. Nevrátí se jediný den.“ Zato pan profesor určitě nebude muset litovat jediného dne. Životní hodnoty má pěkně uspořádané. „Tak už mě i moji sestru vychovali rodiče. Tatínek z východního Slovenska, maminka z pražských Holešovic. Já jsem Čechoslovák bez pomlčky. Oba skromní a pracovití. Pro mne vždy práce také hodně znamenala a znamená. „Až jednou skončíte s operacemi, opravdu budete obnovovat turistické značky v okolí Prahy, jak si plánujete?“ byla jsem zvědavá. „Zatím mě stále těší operovat,“ odpověděl upřímně. „Mladší kolegové mi to umožňují a já mám radost z té nové chirurgické generace. Ale jednou ten kyblíček s barvami vezmu a v lese turistické značky obnovovat budu. Ale kdy? To se ukáže.“ „Doufám, že to bude až za pytel kalendářů,“ vyhrkla jsem. „Chci se těšit na naše rozhovory pokaždé, když zaťukám na dveře vaší pracovny.“ Naposled jsem do ní vstoupila začátkem letošního roku. „Tak jaké byly Vánoce?“ zeptala jsem se. Zase mu na tváři zahrál úsměv. „Pro mne je pravý Štědrý večer, když o půlnoci vylezu na věž chrámu svatého Víta tahat za zvon. Někdy se jen dívám, někdy zvoním. To podle toho, kolik se nás tam sejde. Pod námi leží Praha, jiskří rozsvícenými světly a lidé k sobě v tu chvíli mají nějak blíž.“ Pak se na okamžik zamyslel a tiše řekl. „Snad nastane čas, kdy se všichni budou řídit zdravým rozumem a intuicí.“ Pak mi podal své novoroční přání, na kterém je vytištěno: Přejeme Vám, abyste svou intuici nemuseli v roce 2020 opravovat. Pafkovi.
A já si ho teď dovoluji přeposlat vám, čtenářům, s upřímnou prosbou, ať si ta slova všichni vezmete k srdci.
Jaroslava Pechová
Prof. MUDr. Pavel Pafko, DrSc., získal ocenění „Šarmantní osobnost roku 2018“, které mu udělili svým hlasováním posluchači Českého rozhlasu ve třiadvacátém ročníku stejnojmenné ankety. spolu s vítězem internetového hlasování hercem Janem Přeučilem
