V úterý 12. března od 19 hod. se v pražské Kavárně Obecního domu uskuteční slavnostní křest nového CD „S láskou…“ – zpěváka, hudebníka Jindřicha Krause.
Jako kmoty CD si Jindřich Kraus pozval své přátele a kamarády, operní pěvkyni Editu Randovou, zpěváka, herce a legendárního prince z Popelky Jiřího Štědroně a třetím kmotrem bude známý italský zpěvák žijící v Čechách – Davide Mattioli.
Edita Randová
Jiří Štědroň
Davide Mattioli
Slavnostním večerem vás bude provázet známý moderátor Slávek Boura.
Ovšem mimo jiné se můžete těšit i na bohatou tombolu plnou hodnotných cen jako například knihy z Nakladatelství Jindřich Kraus Pragoline, výrobky malířky Alexandry Hejlové a v neposlední řadě ceny od firmy HILARION – podologický institut.
Dovolte, abychom vás pozvali a nabídli vstupenky na představení, která netradičně, ale zajímavě odehrajeme v rámci Divadelního šapita, které postavíme na nákladovém nádraží Žižkov. V době od 15.4.-28.4.2019 jsme vybrali představení, která jsou tématem našeho každodenního dne.
Čtyři přátelé na jednom jevišti, v konverzační komedii a v našem případě i vždy z části improvizované komedii s názvem „Když se zhasne“.
V režii naší paní Hany Smrčkové a jako obvykle ve světlech reflektorů naší stálice Lukáše Srovnala .
Hrají : E. Kotek, R. Pátek, M. Bednářová, N. Doležalová
Po představení „Když zhasne lampa“ je připravena také sklenka vína a krátké setkání s herci.
Dokonalá svatba 25. 4. 2019 v 19:00
Bill má rád Ráchel. Ráchel má ráda Billa. Brzy bude dokonalá svatba, jenže to by tu nesměli být také Tom, pokojská Julie a jedna neznámá známá dívka. Přijďte se podívat na skvostnou situační komedii britského dramatika Robina Hawdona o tom, že každé svatbě předchází NOC PŘED SVATBOU a tahle zvláštní noc může ještě všechno změnit.
režie: Lumír Olšovský hudba: Ondřej Ruml
Bill: Ondřej Volejník/Michael Vykus
Tom: Petr Buchta/Zbigniew Kalina
Rachel: Malvína Pachlová/Patricie Solaříková
July: Jana Trojanová
Judy: Lilian Fischerová
Dafné: Dana Morávková/Simona Vrbická
Dupont: Miroslav Dvorák/Václav Kopta
Po představení „Dokonalá svatba“ je pro vás připravena sklenka vína, „Kniha o líbání“ a její autoři Marie Formáčková a Jindřich Kraus, spolu s ilustrátorkou Alexandrou Hejlovou vám knihu podepíší.
Legendární divadlo Spejbla a Hurvínka dnes slavnostně pokřtilo své zbrusu nové projekty – nové CD „Hurvínkův kouzelný gramofon“ a speciální vzdělávací projekt pro školy a školky – „Divadlo S+H školám“. Oblíbené loutkové divadlo kromě toho představilo unikátní technologii chystané divadelní hry „Hotel Spejbl“ a pozvalo na 6. ročník plzeňského festivalu Komedy Fest 2019, kde na konci května Spejbl s Hurvínkem převezmou cenu za celoživotní přínos humoru na poli divadelním, filmovém a televizním.
Prvním z pokřtěných projektů proslulého Divadla Spejbla a Hurvínka je nové CD s názvem „Hurvínkův kouzelný gramofon“, které vychází ve vydavatelství Supraphon k 90. výročí spolupráce s divadlem. Obsahuje výběr těch nejoblíbenějších nahrávek nejen se Spejblem a Hurvínkem, ale i dalšími členy této dřevěné rodinky a k dostání bude od 8. března 2019. „Právě v letošním roce si připomínáme neuvěřitelné 90. výročí spolupráce mezi Supraphonem a Divadlem Spejbla a Hurvínka. Rozhodli jsme se proto vydat nahrávku, která shrnuje ty nejlepší dialogy všech oblíbených postaviček,“ říká Karel Deniš, šéfproducent mluveného slova vydavatelství Supraphon. Vůbec první nahrávku se Spejblem a Hurvínkem natočil v roce 1929 prof. Josef Skupa a byla zpívaná, jelikož šlo o parodii na tehdy populární písničky Sonny Boy a Maminko, mámo. V Revue z donucení z listopadu roku 1930 poprvé promlouvá Mánička. Hlas jí tehdy propůjčila její první interpretka – Anna Kreuzmannová. Nástupce prof. Skupy – Miloš Kirschner se posluchačům poprvé představil v nahrávkách Spejbl básníkem a Čím bude Hurvínek z roku 1957. První nahrávka s Helenou Štáchovou v roli Máničky vznikla 2. února 1969 a jde o scénku Hurvínkovi k narozeninám. Martin Klásek poprvé namluvil Spejbla a Hurvínka v nahrávce z roku 1997 pro titul Hurvínek mezi Přemyslovci. Od té doby získaly zvukové nahrávky Divadla Spejbla a Hurvínka celkem 37 Zlatých a 26 Platinových desek Supraphonu a dokonce i desku Diamantovou za více než pět milionů prodaných zvukových nosičů.
Kromě nové desky spustí divadlo v březnu projekt „Divadlo S+H školám“ zaměřený na užší spolupráci se školami. V jeho rámci dostanou děti, které se svou třídou navštíví divadelní představení, možnost účastnit se po jeho skončení také zážitkového workshopu. „Témata našich představení jsou dětem blízká. V rámci workshopu však dostanou možnost dotknout se shlédnutého příběhu i z jiné perspektivy, nabídnout vlastní řešení a užít si ho více do hloubky. Tyto zážitkové workshopy připravujeme ve spolupráci s pedagogicky vzdělanými odborníky a společně je vedeme v duchu dramatické výchovy,“ říká Denisa Kirschnerová, ředitelka Divadla Spejbla a Hurvínka.
V rámci téhož projektu nabízí divadlo také semináře pro učitele nebo pracovní a metodické listy, které pomohou především pedagogům v další práci se shlédnutým představením. Pracovní listy si mohou školy stáhnout přímo z webu divadla nebo jsou jim zaslány. Jsou určeny především pro pedagogy, ale využít je mohou také rodiče s dětmi. Ve spolupráci s MAP II Prahy 6 připravujeme semináře pro učitele. Na seminářích seznámíme zájemce s možnostmi uplatnění dramatické výchovy ve výuce i uplatnění výstupů z našich workshopů, které pomáhají rozvíjet zážitek z představení v další práci s dětmi.
Kmotrami obou nových projektů Divadla Spejbla a Hurvínka se se svými dětmi stali herečky Alice Bendová, Lenka Zahradnická, Betka Stanková, Vendulka Křížová, operní pěvkyně Andrea Kalivodová, moderátorka Lejla Abbasová a herec Petr Batěk. Slavné tváře, které jsou také rodiči a legendární postavičky byli oblíbenými hrdiny jejich dětství nebo právě nyní jsou hvězdami pro jejich děti.
Divadlo S+H pracuje s novými technologiemi
Divadlo Spejbla a Hurvínka také poodhalilo něco málo z připravovaného nového a technologicky unikátního představení pro dospělé – HOTEL SPEJBL, které pochází z osvědčené autorské dílny výtvarníka, režiséra a autora Mikiho Kirschnera a básníka a textaře Robina Krále. Dvojice stojí za úspěšnými představeními pro dětské diváky (Hurvínek mezi osly a Jak s Máničkou šili všichni čerti) se opět vydala do světa dospělých. Spolu s Janem Lstibůrkem (hudební skladatel) připravili již v minulosti netradiční noir muzikál pro dospělé Spejbl a město hříchu.
Ve spolupráci s Davidem Vrbíkem (jehož nejvlastnější doménou je audioreaktivní animace a lightdesign), Petrem „Krushou“ Krušelnickým (který se rovněž zabývá lightdesignem, audio-vizuálními instalacemi a performací) a několika odborníky z ČVUT se pustili do přípravy představení, ve kterém budou loutky moci prozkoumat další rozměry své jevištní existence…
„Představení navazuje na úspěšný projekt Robina Krále a Jana Lstibůrka „Blázinec“ a průběh jeho vzniku bude možné sledovat na samostatném facebookovém profilu,“ říká Denisa Kirschnerová, ředitelka Divadla Spejbla a Hurvínka.
Cena pro Divadlo S+H za celoživotní přínos
Na 6. ročníku festivalu humoru KOMEDY FEST, který se uskuteční 26. 5. – 1. 6. 2019 v Plzni, obdrží hlavní ocenění – Cenu Komedy Festu za celoživotní přínos humoru na poli divadelním, filmovém a televizním v tomto roce „nejstarší herci současnosti“ Spejbl a Hurvínek. „Loutkové postavičky Spejbla a Hurvínka patří nejen k české kultuře a humoru, ale také k Plzni, kde se festival koná, a kde dlouhá léta působil jejich duchovní otec loutkář prof. Josef Skupa. Své první profesionální krůčky zde S+H absolvovali již téměř před sto lety. Jsme proto rádi, že právě v roce blížících se 100. kulatin Spejbla můžeme oběma legendárním postavičkám předat Cenu Komedy Festu,“ říká PR manažer festivalu René Kekely.
„Je nám velkou ctí, že vedení divadla S+H, konkrétně paní Denisa Kirschnerová a pan Martin Klásek nabídku přijali a dokonce se zúčastní 26. 5. večer slavnostního předání ceny, jejíž autorkou bude přední (slovenská) designérka Gordana Turuk, která tvořila i pro řadu světových osobností, a také vloni pro oceněné herce navrhla a vytvořila nádherné ceny. Co nás těší ještě více je, že právě Spejbl s Hurvínkem se uvolili, že letošní zahájení Komedy festu “spoluodmoderují” s již tradičním průvodcem večera a celého festivalu, hercem Lukášem Pavláskem,”prozradil producent Komedy Festu Jiří Turek. V minulosti si cenu převzali takové osobnosti jako Iva Janžurová, Petr Nárožný, Jiřina Bohdalová či Stanislav Zindulka.
Přípravy oslav 100 let Josefa Spejbla
V plném proudu jsou přípravy na 100. narozeniny Josefa Spejbla. Slavná loutková postava vstoupila poprvé na scénu nejpravděpodobněji na podzim roku 1920 – přesné datum není známo. Významné výročí se proto Divadlo Spejbla a Hurvínka rozhodlo oslavovat celý rok. Společně s Českou televizí například připravuje dokument z cyklu „Neobyčejné životy“, který bude věnován panu Spejblovi. Rozbíhají se také přípravy výstavy „Spejbl 100“ ve Ville Pellé, která se bude konat na podzim roku 2020 a chystá se také speciální Den otevřených dveří Divadla Spejbla a Hurvínka.
Divadlo Spejbla a Hurvínka nezapomíná ani na seniory a nevidomé
Na jarní měsíce si Divadlo Spejbla a Hurvínka již tradičně připravilo bohatý program pro děti i dospělé. Děti se mohou těšit na oblíbené tituly jako Hurvínkova Nebesíčka, Hurvínek v Hajanech či Hurvínkovo přání. Pro dospělé jsou připravena představení Spejbl a město hříchů nebo Dějiny kontra Spejbl a další. Divadlo vychází vstříc také seniorům, pro které ve spolupráci s Nadačním fondem pomoci Karla Janečka, jež hradí vstupné, uvede představení z repertoáru pro dospělé „To nejlepší se Spejblem a Hurvínkem“ – 11. května od 15 hodin. S fondem Karla Janečka divadlo připravuje také další představení pro neslyšící a nevidomé. Tentokrát to bude 12. dubna hra Hurvínkovo přání. V červnu D S+H ukončí premiérou již 7. ročník Kurzu loutkového divadla pro děti a začne připravovat další ročník. Kromě toho se divadlo i na jaře vypraví do regionů, a to celkem do čtyř měst – Klatov, Veselí nad Lužnicí, Chrudimi a Kladna.
Alexandra Hejlová není na české výtvarné scéně žádným nováčkem, svá díla vystavuje už téměř třicet let a mají úspěch nejen na českém poli, ale i v zahraničí.
Foto: Dagmar Pavlíková
V úterý 12. 2. otevřela v Přírodovědném klubu Barrande svou novou výstavu pod názvem „Valentýnské setkání“ a návštěvníci měli možnost vidět unikátní výtvarná díla z její sbírky – obrazy, šperky či knihy, které ilustrovala. Některá z nich byla po mnoha letech exklusivně zapůjčena a zřejmě také i naposled, od kupců ze soukromých sbírek v zahraničí (například Švýcarsko – portrét Ivety Bartošové, USA, Německo). Výstava potrvá do 22. 2.2019.
Foto: Dagmar Pavlíková
Vernisáž slavnostně zahájili manželé Helena Vondráčková a Martin Michal, kteří nebyli na její vernisáži poprvé a s Alexandrou Hejlovou spolupracují celou řadu let a Alexandra si neskutečně váží jejich podpory a jejich přízně.
Helena Vondráčková se v den vernisáže vrátila přímo z Bratislavy z několika náročných promo dnů, jelikož 15. června bude mít v Nitře velký koncert v amfiteátru pro 12 000 lidí. Kromě toho tam vystupovala i na plese mediků a byla i v Dámském klubu. Jinými slovy, byl to pro ni dost náročný výjezd, ale přesto se vrátila do Prahy a večer se účastnila vernisáže Alexandry Hejlové. „Mám ráda krásné věci a těch tu je vystaveno více než dost.“ sdělila na akci známá zpěvačka.
Foto: Dagmar Pavlíková
Foto: Dagmar Pavlíková
Výtvarnici přišlo podpořit také plno dalších známých osobností a přátel – hudební skupina Maxíci, kterým padla do oka výtvarně zpracovaná kytara z její dílny, ale jak sama podotkla, kytara není na hraní, ale je jen dekorativní. Nápad byl prostý, kytaru jí dala její kamarádka, zda by s ní něco nechtěla udělat, a tady je výsledek. Dále se zúčastnila zpěvačka a moderátorka Českého rozhlasu Jana Chládková a operní diva Edita Randová. „Její tvorba mě zaujala hlavně proto, že mě oslovuje svou konkrétností a krásně vystihuje všechny barvy života.“ komentuje operní pěvkyně
Foto: Dagmar Pavlíková (Hudební skupina Maxíci)
Foto: Dagmar Pavlíková
Na vernisáž dorazila i ředitelka Charity dětem Jana Pletněvová, se kterou výtvarnice poslední dva roky spolupracuje a již společně chystají vernisáž výstavy dětí, které Alexandra učí v jejím Dětském kulturním centru na Letné. Bez zajímavosti není ani účast Goldy – Zlaty Dvořákové, která s Alexandrou celou výstavu pořádala. Jak prozradila výtvarnice, tak měly po delší době svůj comeback a už teď chystají společně další výstavu. Nesměl chybět ani životní partner Hejlové – zpěvák, hudebník a nakladatel Jindřich Kraus.
„Se Sandrou jsme se poznaly na podobné akci v hotelu ILF, kde také probíhala vernisáž. Zaujaly mě její obrazy a hlavně šperky, nějak jsme si vzájemně rozuměly, líbí se mi její nápaditost a skromnost. Navíc, její tvorba na mě působí pozitivně. Mám od ní šperk ve formě náramku, nevím proč, ale působí na mě pocitem radosti a klidu.“ sdělila našemu magazínu ředitelka Charity dětem Jana Pletněvová
Jiřího Štědroně zná veřejnost především jako prince z první československé Popelky, interpreta nezapomenutelných hitů jako Belinda či Barbara a v poslední době ze seriálu Ordinace v růžové zahradě. Mimo herectví a zpěvu se ovšem věnuje i psaní knih a na svém kontě jich má již sedm. Na konci minulého roku mu vyšla kniha „Nikam se necpi“.
Foto: Irena Zlámalová
Jirko, jaká byla Vaše cesta k herectví a zpěvu? Čím to začalo?
Čím to začalo? Těžko říct. Zkoušel jsem zpívat, hrát, komponovat, psát i režírovat, prakticky všechno stejně vehementně a od píky. Takže těch začátků bylo hodně. Namátkou jich pár uvedu. Bez přesné chronologie a bez pořadí podle důležitosti. V roce 1955 jsem poprvé hrál prince v Popelce. Ve školním představení liberecké osmiletky. Popelkou mi byla malá pihovatá spolužákyně Markéta Zinnerová, z níž se po létech vyklubala známá spisovatelka. V roce 1958 už jsem byl zpěvákem vyškovské kapely Borise Hybnera. Poprvé veřejně jsme hráli v Tučapech na plese. Proslavil jsem se hlavně tím, že jsem potmě nešikovně skočil z náklaďáku, který nás tam vezl a prošlápl jsem basu. Ale hrálo se. Když už jsem pak studoval na JAMU a zbláznil se do pantomimy, podařilo se mi naléhat na Borise do té míry, že se mu pantomima stala životním osudem. Odjakživa jsem taky rád recitoval a s divadlem poezie X61 jsme ve dvaašedesátém dokonce vyhráli Wolkerův Prostějov. Někdy v té době zakládal Honza Schmid v Liberci divadlo a byl hodně otrávený, že značka X, na kterou měl původně spadeno, je už obsazená. Museli se začít jmenovat Ypsilonka. Jako napůl liberečák jsem Honzu později přitáhl do Apolla a on tam s námi secvičil krásnou a slavnou Sněhurku a jedenáct trpaslíků. Ještě v ixce jsem ovšem také poprvé v životě režíroval. Kunderovu Historii velkého okresního Kýžala a nikdy jsem nepřestal litovat, že jsem se k té profesi tak málo mohl vracet.
A jak to pokračovalo?
1.8.1961 byl v Brně slavný den. Poprvé celostátně vysílala zdejší televize. Zúčastnil jsem se písničkou Tři rybáři, z níž už si ovšem nepamatuju ani notu. Ve třiašedesátém jsem absolvoval akademii v roli Malvolia ze Shakespearova Večera tříkrálového. První angažmá – chtěli jsme s tehdejším mým nejmilejším partnerem, s kamarádem Láďou Frejem jít kamkoli, ale hlavně společně – ve Večerním Brně u Sokolovského, po boku hvězdných Luboše Černíka a Ljuby Hermannové, bylo zklamáním. S Frejem jsem nikdy nehrál. Jen po mnoha a mnoha letech okrajově v jednom Mášově filmu. V pětašedesátém jsem, ještě jako vojín Armádního uměleckého souboru, usiloval o roli Uliho v Dobře placené procházce v Semaforu. Neúspěšně, ale zato mě při konkurzu doprovázel Jiří Šlitr. Heč! V šestašedesátém jsem hrál poprvé v brněnském Národním divadle. Hrál jsem prince Šahryjára v Blažkově Šeherezádě a v témž roce jsem natočil, jako kmenový zpěvák orchestru Gustava Broma své první desky. Nespím a Neklidné srdce. Taky jsem měl spolu s kamarádem Petrem Ulrychem pravidelný rozhlasový pořad s blbým názvem Nedělníček, kde jsme vysílali novinky kolegů. To neuniklo pražským rozhlasákům a když jsem přesídlil, moderoval jsem něco podobného i v Praze. Ale už se to jmenovalo celkem příčetně, Vysílá studio A.
V té době jste také spolupracoval s řadou předních českých umělců a dokonce vznikl Váš velký hit Belinda.
Stal jsem se tou dobou taky, po boku Milana Chladila a Yvetty Simonové, třetím vzadu. Zpěvákem orchestru Karla Vlacha a v roce 1969 jsem se nechal panem Vlachem „ukecat“ k natočení Belindy. Dalo mu to se mnou dost práce, byl jsem mladý a hloupý a písnička mi připadala příliš prostá. Ale pan Vlach nepovolil. S Vlachovci jsem taky v osmašedesátém „zkejsnul“ v SSSR přes 21. srpen, což byl speciální zážitek… Jinému velkému orchestru, orchestru Václava Hybše, jsem pomáhal založit v sedmdesátých létech slavnou tradici vánočních koncertů. Byl jsem i u toho úplně prvního. Pak přišla éra mých vlastních kapel a protloukání se na vlastní dluh. Když dneska vidím, jak si tohle období mnozí nepamětníci představují, musím se smát. Nic jiného nezbývá, a to bez komentáře. Viz. pro mne, s prominutím, neuvěřitelný film Revival, jehož aktéři vzpomínají na něco, co prostě nemohlo existovat. V devadesátých létech jsem se věnoval převážně reklamě a měl jsem v jedné z kampaní dokonce tu čest úspěšně přemlouvat k natočení reklamního spotu i Suchého s Molavcovou. A zase skok v čase a další začátek. V roce 2009 uvedl Semafor mou první divadelní hru Ten čtvrtek platí. V roce 2010 mi vyšla první beletristická knížka z dnešních už sedmi. A tak dál a tak podobně. Začátky jsou krásná věc, třeba, kdo ví, si ještě někdy nějaký dopřeju…
Měl jste nějaký vzor?
Pár vzorů jsem měl. Ale byli tak dobří, že jsem je napodobit (naštěstí) nemohl. Gilbert Becaud mě okouzlil v Zemi odkud přicházím, po letech jsem měl šanci ho týden sledovat v Saarbruckenu při zkoušení a nikdy na to nezapomenu. Nata Colea jsem si pouštěl pořád dokola na zbrusu novém Sonetu duo, až jsem ho nadosmrti zprotivil babičce i dědečkovi. A Ray Charles? Věděl jsem, že tím směrem ani omylem nedosáhnu, ale stejně mě to táhlo. A Sinatra! Hraju ho sice (no, hraju – ten způsob je ypsilonkovský a rozhodně ne realistický) ve Schmidově Swingu, ale pořád se ostýchám k němu byť jen vzhlížet…
Nejvíce jste asi veřejnosti zapsal jako princ v první československé Popelce. Jaké to ve Vás zanechalo vzpomínky?
Popelce je letos padesát a rozjíždíme s Evou Hruškovou a Alešem Cibulkou vzpomínkovou talkshow o ní. Je o to, zdá se, docela zájem. Popelka byla ještě černobílá a do dnešní záplavy televizních HD barev se skoro nehodí. Ale, asi že to bylo poctivé, byť „na koleně“ vyrobené dílko, respektující poctivě téma zděděné od Boženy Němcové nebo bratří Grimmů, to jak chcete, zůstala v paměti dodnes. Už asi není nic, na co bych ve vzpomínkách o Popelce neuvedl. Dominantní bylo pochopitelně setkání s ikonami, Peškem, Medřickou, Prachařem, Benešem, Třískou… Ale bylo to se mnou podobné jako s Belindou. Jen zvolna jsem se smiřoval s tím, jak je prostinká. Když se poprvé vysílala, byla u nás na návštěvě Hanka Maciuchová, už tehdy herečka „opravdovského“ divadla. Jak já se před ní styděl…
Hostoval jste také v Hudebním divadle Karlín. Jaká to pro Vás byla zkušenost?
V Karlíně jsem hrál už v šedesátých letech, převážně ale na jeho tehdy vedlejší scéně Fidlovačce. Orchestr K. Vlacha, kam jsem patřil, byl totiž v Karlíně domovem. Pamatuju si, že, když jsem odcházel, přebíral za mne jednu z rolí někdejší můj mladší spolužák z JAMU Láďa Županič. No, a téhož Župku, jak jsme mu říkali, jsem navštívil o nějakých třicet let později služebně. Jako, věřte nebo nevěřte, tehdy obchodní ředitel Pragokoncertu, že mu a jeho divadlu – on už byl tehdy karlínským šéfem – navrhnu spolupráci. Chtěli jsme vyvézt některou jejich operetu. Nedohodli jsme se sice, ale mezi řečí mi Láďa nabídl drobnou roličku v jedné z připravovaných inscenací. A byl jsem chycen. Z velkého Karlína bylo tehdy jen půl patra do Semaforu. Potřebovali záskok a byl jsem chycen podruhé. Když jsme se pak s hudebním divadlem vrátili z velkého japonského zájezdu a divadlo bylo pod vodou, využil jsem dobrodiní Jiřího Suchého a Vladimíra Hrabánka, tehdejšího intendanta, kteří mi nabídli angažmá, jakkoli sami ještě nevěděli, kde budou hrát. Tři roky jsme prožili v nejrůznějších provizoriích, až k nynější dejvické jistotě. Už proto jsem Semaforu věrný dodnes. Po nedávné premiéře Metoo jsem se neudržel a napsal jsem Suchému děkovný mail. Uvědomil jsem si totiž kolika nádhernými rolemi mě stačil za uplynulých osmnáct sezón obdařit. Hrál jsem nejrůznější hajzlíky, vychytralé podvodníky, ba i jednoho vraha, ale i několik bohů a králů. A nikdy nic nebarevného, co by postrádalo Suchého laskavost a humor. A těch písniček… Odpověděl mi tak lichotivě, že to v rámci dobrého vkusu nemohu citovat, nicméně můj sentiment pro Semafor to jen posílilo. Na podzim začne divadlo slavit šedesát let a s chutí je, dožiju-li se, oslavím s ním.
Nazpíval jste řadu úspěšných hitů – Belinda, Barbara, Hledám tě dál aj. Máte je stále ve svém repertoáru?
Co písnička, to příběh. S každou vás pojí očekávání, které jste do ní, když vznikala, vkládali, naděje… Barbara třeba vyhrála nultý ročník obnovené soutěže Kdo s kým o čem pro koho, Hledám tě dál je ověnčena jednou z mých několika Děčínských kotev. Mnohým ze svých hitů jsem byl i autorem, nebo aspoň spoluautorem. Ale ježto mi tehdy většinou písničky psali (a poměrně ochotně) renomovaní autoři (Jindra Brabec, Zdeněk Barták a mnozí další), do psaní jsem se nijak zvlášť nehrnul. Až na stará kolena, většinou za to můžou hry, které jsem napsal a písněmi, po vzoru Suchého, vybavil, jsem si uvědomil, že vznikla množina, která tak nějak leží ladem a vydavatel Pavel Socha usoudil, že by bylo škoda je nevydat. Učinil tak. Zřejmě jsem to měl zkoušet někdy podstatně dřív, neboť ty moje nové písničky, jakkoli kritika (třeba Klusák v LN) bezprostředně po jejich vydání zajásala, nikdo nechce. Jak lapidárně vyslovil jeden rozhlasový dramaturg, lidi chtějí ty moje staré „pecky“. Tak je zpívám a jen jako bombonek, s utajenou slzou v oku, občas utrousím nějakou z těch novinek.
Zahrál jste si také malou roli v seriálu Stopy života, na jehož scénáři se podílel známý psychiatr Jan Cimický. Jak vzpomínáte na natáčení?
Honza Cimický je můj kamarád, ale Stopami života jsem prošel tak rychle, že jsem ani nezaznamenal jeho autorskou přítomnost. Odvezli mě jednoho dne do Náchoda, kde jsem natočil, co jsem měl a zase zpátky. Text jsem uměl, nic jsem nepopletl, choval jsem se cestou slušně jak k řidiči, tak ke Kristýnce Hrušínské, jíž jsem v seriálu hrál otce. Odvezl jsem si také slib pana režiséra Magnuska na spoustu budoucích rolí. Cha, cha, cha!
Jak již bylo zmíněno, bezpochyby se k Vám pojí i divadlo Semafor. V jakých inscenacích Vás nyní můžeme vidět?
V současnosti pořád drží vodu Kytice. Dále se vyskytuju v Začalo to Vestpocketkou, Čochtanově divotvorném hrnci, Prstenu pana Nibelunga a nově v Metoo. Snad jsem na nic nezapomněl. Pokaždé, když hraju, se do divadla těším.
Foto: Dagmar Pavlíková
Minulý rok Vám vyšla kniha „Nikam se necpi“. O čem kniha je a co Vás při psaní motivovalo?
Nikam se necpi vydal laskavý a obětavý Jindřich Kraus ve svém nakladatelství Pragoline. Ještě je čas na závěry, ale taky je to boj. Jako s mými novými písničkami. Dneska je problém dostat novou knížku na pult, natožpak do výlohy. A jak potom chcete veřejnosti zviditelnit informaci, že nějaký stárnoucí princ s Belindou ve štítu, najednou zčista jasna chce usilovat o jejich čtenářskou přízeň? Když už se k mým knížkám někdo dostane, většinou si nestěžuje, ale pořád čekám, kdy těch lidí začne přibývat a nezbývá mi než věřit, že začne. Bez reklamy to ale asi nepůjde. A ta je drahá. O čem moje knížky jsou? Většinou se snažím těžit ze znalosti divadelního zákulisí, jakož i ze zážitků z oblasti toho, čemu se říká šmíra. Ani té se mi nepodařilo během let tak docela vyhnout… Snad to teď aspoň částečně zúročím. Ale psal jsem už i o tenisovém trenérovi a o úspěšném kuchaři.
Foto: Dagmar Pavlíková
Jak hodnotíte vývoj české hudební scény?
Dnešní českou hudební scénu prakticky neznám a nijak zvlášť mi ani nechybí. Jen občas mě nějaká událost udiví a uvědomím si o kolik světelných let jsem už jinde. Když se třeba dva kluci, kteří se jinak pokoušejí v rámci popu (byť v oblasti rapu, které rozumím jen velice částečně) o na pohled celkem seriózní práci, rozhodnou veřejně poprat a přijde se na to podívat dvacet tisíc lidí, aniž by tomu předcházela nějak příliš masivní kampaň, je něco shnilého ve státě dánském…
Máte ještě nějakou vizi, co byste chtěl realizovat?
Vrátil jsem se do seriálu Ordinace v růžové zahradě a znova s radostí konstatuju, kolik se pod rouškou žánru obecně považovaného za plytký, orientovaný převážně komerčně, ukrývá profesionality a nestydím se říci i talentu. Už samotná logistika celé věci je obdivuhodná. Seriál si vysokou sledovanost nesporně zaslouží. Užívám si příjemného prostředí a bezvadných kolegiálních vztahů od režisérů po vrátné. Hraju krásnou, byť trochu bláznivou roli a mrzí mě jenom, že, jak to tak odhaduji, je napsaná tak skvěle, že nutně spěje k sebezničení… Ale třeba ne, kéž bych se mýlil.
Foto: Dagmar Pavlíková
Foto: Robert Vano
Knihu „Nikam se necpi !“ můžete zakoupit v každém knihkupectví, ale také přímo v Nakladatelství Pragoline – Jindřich Kraus www.jindrichkraus.cz
AUTOR: Alexandra Hejlová, Ondřej Syrový
FOTO: Robert Vano, Irena Zlámalová, Dagmar Pavlíková
Maxíci patří mezi nejvýraznější hudební skupiny s repertoárem pro děti, ovšem na chuť jim přijde i mnoho dospělých. Asi každý Čech zná jejich největší hit „Jede, jede, mašinka“. Vydali již dvě CD, mají za sebou řadu úspěšných videoklipů, z nichž jeden natáčeli dokonce v USA a v brzké době chystají vydat nové album.
Jak a kdy vznikla vaše skupina?
Skupina Maxíci byla založena po nedobrovolném odchodu ze skupiny Maxim Turbulenc, a to v roce 2015. Stala se taková situace, že zakládající člen a leader skupiny Maxim Turbulenc dostal padáka, a to ještě navíc po telefonu. Vzpomínám, kdy jsme s Petrem Panochou založili neznámou kapelu a tehdy jsme přibrali kamaráda od Panči – Dana Valiho. Byla to krásná léta a my společně tvořili nerozlučný team a sekali jeden hit za druhým. Tehdy jsme dokonce byli několikrát nominováni na prestižní ceny Grammy a Českého slavíka. Prodávali desky ve statisícových nákladech. Ovšem v roce 2005 se vše začalo hroutit a já tehdy dal na slova Dana, což bylo asi to nejhorší rozhodnutí a Petr Panocha nás opustil. Musím uznat, že jsem se na této chybě, pod tlakem různých argumentů, také podílel. Také mě moje tehdejší rozhodnutí doběhlo po dalších deseti letech a šel jsem z kola i já – Kyklop. Dnes to, ale vidím jinak, protože jsme se s Petrem Panochou dali dohromady, vše si v klidu vyříkali a začali pracovat na novém projektu MAXÍCI.
Takže proto máte podobný název…
Důvod je jednoduchý, nešlo se soudit o značku a ani by to nemělo žádný efekt. Kde totiž nic není, ani smrt nebere. Stačí si na internetu trochu zasurfovat a najít si, co se o každém z původních členů Maxim Turbulenc píše a skládanka vám řekne pravdu, ale to nechám na čtenářích.
Inspirujete se od někoho?
Ano, necháváme se inspirovat celosvětovou taneční hudbou. První dvě desky jsme udělali čistě autorské s názvy „Maxíci Baby pop“ a „Maxíci Útok králíků“.
Kdo v současné době tvoří Maxíky a jak jste se vlastně poznali?
Kapela MAXÍCI není nic nového, jak už jsem říkal, jsem tam já – Pavel Vohnout Kyklop, jako hlavní zpěvák. Dále Petr Panocha, který vše aranžuje, zpívá, hraje na koncertech na klávesy. Třetí do party je Přemysl Stoklasa – klávesák, zpěvák, baskytarysta a šoumen, ani on není žádný nováček. Společně jsme tvořili ještě před projektem Maxim Turbulenc v několika různých hudebních projektech. Je to skvělý muzikant a kamarád. Kdyby se mu před lety nenarodil jeho syn, asi by byl rovněž i členem Maxim Turbulenc. Asi místo Dana, ale rodičovské povinnosti ho táhly tehdy k rodině, což bylo asi správné rozhodnutí na tehdejší dobu.
Na podzim roku 2017 jste vydali CD Útok králíků. Jaké na něj máte ohlasy?
Nejen na Útok králíku, ale i deska předtím – Baby pop, přestože dnešní média jim moc prostoru nedaly, jsou skvělé desky a lidé už je znají a reagují na ně velmi pozitivně. I přesto, že někteří lidi mají ještě v hlavě zmatek v té kapelové šarádě, deskám i písničkám se daří. Lidé totiž poznávají ten náš osobitý styl a hudební nadsázku. Je to jak kdysi u cigaret, dříve jsme kouřili Startky, dnes se Startky jmenují Chesterfieldky, ale chuť zůstává. Věřím, že si v tom do budoucna lidé udělají pořádek a zvyknou si na jiný název.
Chystáte vydat nové CD?
Budeme vydávat dvoj CD Best of Maxíci, kde budou jak nové, tak i ty staré, osvědčené hity a věříme, že to bude výborný projekt a možná i v některých věcech udělá dost jasno.
Máte za sebou řadu úspěšných videoklipů a jeden jste dokonce natáčeli v USA. Jaká to byla zkušenost?
Já se musím pochlubit i tím, že připravujeme zároveň i DVD s videoklipy a možná i s takovým medailónkem o naší dosavadní práci, ale to ještě bude chvilku trvat. Vyrobit videoklip není zrovna levná věc a my si vše financujeme sami až na pár přátel, kteří si u nás zadají například reklamu na FB, nebo na nosičích, ale ta finanční podpora je mizivá, takže je to náš každodenní boj. Video, které jsme točili v USA, vznikalo trochu divně, ale o to, to bylo zajímavější. Narychlo vznikl takový hudební nápad, který se otextoval a jen s tím nápadem jsme jeli i s kameramanem do Chicaga, kam nás na vystoupení pozvali promotéři Henry a Ian Destiny, kteří tam mají své Rádio Krajan. Byli jsme tam týden, a navíc poprvé v USA, a chtěli toho využít, což se také stalo. Ve vlastní produkci a režii jsme natočili video „Jenom jeden svět“, a když jsme se vrátili, začala teprve ta pravá práce do-aranžovat a nahrát píseň, sestříhat video. Ještě jsme tady něco dotáčeli, protože se na písni a videu podíleli youtubeři Silly Toons a zpěvačka Věra Patt, Destiňáci a další komparzisti. Celé to produkovalo studio Vintage
Bez jakého hitu si nedokážete představit koncert?
Vždy si na koncertě dělám legraci, že když nezahrajeme píseň „Jede jede mašinka“, že je to jako kdyby Karel Gott nezazpíval Lady Carneval, a to je jako kdyby žádný koncert nebyl.
Kde vás v nejbližší době můžeme vidět a slyšet?
Naši fanoušci a i zvědavci, kteří se chtějí přesvědčit, že nám to jde stejně tak dobře jako před 25 lety, a že vlastně se ta chuť naší zábavy nezměnila, stejně jako chuť těch původních cigaret značky Start a navíc, že už nehrajeme na čistý half-playback, ale dohráváme a zpíváme naživo na všech našich koncertech. Můžete nás vidět třeba na akcích „Léto s Blaníkem“, nebo na různých festivalech, slavnostech města, je toho dost a kalendář již máme na rok skoro plný, stačí se podívat na stránky www.skupinamaxici.cz a najít si tu nejbližší lokalitu. Rádi vás uvidíme. Kyklop.
Spisovatel a duchovní otec úspěšného televizního seriálu Četnické humoresky Michal Dlouhý:
„Silvestra budu slavit v kruhu rodinném kombinací sladkých a slaných dobrůtek a tentokrát bez alkoholu, jelikož mám dosah.“
Herecký pár Adina Sobotová a Luděk Sobota:
„Většinou jsme na Silvestra vystupovali. Když nevystupujeme, jsme nejraději doma. Jdeme se projít do Prokopského údolí a o půlnoci pozorujeme z terasy ohňostroj.“
Bavič, písničkář a spisovatel Josef Fousek:
„Tento Silvestr bude střídmý, v naději, že se dožiji v březnu 80 let, což nikdo ( ani já ) nečekal. Při sklence slivovice poděkuji Pánu Bohu, své ženě Jarmile, rodině a přátelům, že mne neopustili. Také plánuji setkání v Čapím hnízdě s panem Putinem a s panem Trumpem, a společně připijeme na Světový mír!“
Baletní mistr, herec, režisér a choreograf Vlastimil Harapes:
„Já na Silvestra po poledni se sejdu s Martou Pospíchalovou a s jejími přáteli v Divadle bez Zábradlí v Praze v Paláci Adrie. Potom v 17 hod. máme sraz s mými kolegyněmi z Divadla na Nové scéně v restauraci Nona a potom bych měl teda končit k půlnoci na Maltézském náměstí ve vinárně, budeme dělat, nebo se bude dělat, táborák, takže tím by to mělo jaksi ten poslední den v roce končit.“
Režisér Zdeněk Troška:
„Silvestr je pro mě tím nejprotivnějším dnem v roce, já ho přímo z hloubi duše své nenávidím! Takže já v podstatě večer všecko vypnu, dám si špunty do uší, který jsem si koupil v lékárně, vemu si knížku, čtu si, piju heřmánkovej čaj a v děvět hodit zhasnu a zalezu do postele. A na druhej den ráno na Novej rok prostě vstanu, jak znovuzrozený, protože je 1.ledna, a to začíná něco nového a krásného, a to je můj den, ten mám rád! Ale Silvestr nesnáším!“
Herec Jaroslav Sypal:
31.12., je pro mne všední den, jako každý jiný. Nepatřím mezi ty, kteří když slyší slovo ,,Silvestr“ – se plácají smíchy do stehen a plánují, jak to v tento den pořádně rozjedou! Já to,, rozjíždím“ po celý rok, takže jsem rád, že si v posledních dnech končícího roku mohu vydechnout. Nemusím se smát už od rána, jen proto, že je Silvestr! Leda, že bych byl svázaný do kozelce a někdo mě lechtal… Vždyť je to postavené tak trochu na hlavu… Co vlastně slavíme? Že jsme o rok starší a máme k cíli naší životní cesty, zas o krůček blíž? A to noční šílenství… Petardy! ,, Kdo nebouchá petardy, není Čech! Hop, hop, hop!“ Chudáci zvířata! Naše zvířecí smečka – pes+dvě kočky – zaleze pod postel a zoufale mňouká a kňučí, dokud tahle bouchající hrůza neskončí. Že by tímhle způsobem slavila naše zvířátka příchod Nového roku? Já si v tento den především vzpomenu na ty, co jsem měl rád a už s nimi bohužel nemohu být. Plují na obláčcích věčnosti… Hlavně na své úžasné rodiče a věrné přátele. Možná, že více než jindy si uvědomuji, jak mi strašně chybí. A taky si samozřejmě dávám předsevzetí, které se mi nikdy nepodaří splnit! Tak schválně, jak to s mojí maličkostí bude vypadat v nadcházejícím roce 2019.
Chtěl bych zhubnout a jíst kvalitní potraviny! Mám špatnou zkušenost: koupil jsem si maso z Polska, snědla mi ho moje tchyně – narostla jí koňská hlava, na seno mi chodí v zimě…
Příliš na plnění novoročních předsevzetí nevěřím. Když mi bylo dvanáct, dal jsem si předsevzetí, že příští rok vyrostu o 10 cm. Teprve v šestnácti jsem se dočkal a od té doby ani ťuk! Takže uvidíme, co mi na konci příštího roku řekne můj tuk. Držte mi palce!
Vánoce jsou obdobím splněných přání a Nadační fond REGI Base I., který pomáhá nejen novodobým válečným veteránům, ale všem, kteří za nás sloužili, tedy bývalým vojákům, policistům nebo hasičům, těsně před letošními Vánocemi jedno takové přání splnil. Stejně jako Popelčiny oříšky byly tři, i tady se jedná o druhé ze tří přání, na které byla vyhlášena nadační sbírka v listopadu 2017.
Předseda správní rady Nadačního fondu, pan Hynek Čech, starosta pro Prahu 7 Mgr. Jan Čižinský, náměstek ředitele HZS pro Prahu, plk. Miloš Hladík a muzikálová Popelka, Kateřina Klausová, předali zraněnému hasičovi Martinovi Šabatovi revoluční invalidní vozík GENNY URBAN od SEGWAY v hodnotě téměř 590.000,-Kč, který mu umožní lépe překonávat bariéry nejen v životě, ale i na cestách..
Na zelený čtvrtek byl završen druhý ze tří projektů veřejné sbírky Nadačního fondu REGI Base I, která byla vyhlášena při příležitosti Mezinárodního dne veteránů dne 11.11.2017. Díky podpoře jednotlivců, ale i firem jako jsou OK Systém, Business lease nebo Nadace Bliž k sobě se podařilo shromáždit další finanční prostředky a zakoupit v pořadí již druhý speciální invalidní vozík od Segwaye. Tento byl pro Martina Šabatu, hasiče těžce zraněného před třemi roky.
Vozík měl velitel čety Martin Šabata možnost vyzkoušet dříve, protože podobný dostal již v únoru letošního roku jeho hasičský kolega kpt. Libor Bohdanecký. A jak nám Martin prozradil, o to více se těšil. Tento vozík totiž jezdí podobně jako známá Segway jen na dvou kolech a umožňuje tak snadnou jízdu na ulici i v náročnějším terénu; zvládne trávníky, lesní a polní cesty, strmá stoupání a dokonce jako jediný umí jezdit po písečných plážích. Je neskutečně pohyblivý, rychlý a jednoduše ovladatelný, což aktivním lidem, které omezuje zranění, neskutečně pomáhá.
Vozík předal předseda správní rady Nadačního fondu REGI Base I. Hynek Čech společně s náměstkem pro IZS HZS pro Prahu, plk. Milošem Hladíkem, starostou Prahy 7, Mgr.Janem Čižinským, a symbolicky představitelkou muzikálové Popelky, herečkou a zpěvačkou, Kateřinou Klausovou.
Předání proběhlo v historické budově hasičské záchranné stanice Holešovice, a proto nechyběli ani členové tohoto hasičského záchranného sboru, kteří vytvořili pro svého zraněného kolegu příjemnou vánoční atmosféru.
V rámci této sbírky tedy zbývá splnit už jen jedno přání. Plánuje se stavba domácí rehabilitační tělocvičny pro Roberta Gyömbéra, třetího ze zraněných hasičů.
Pomozte nám prosím! Pošlete DMS ve tvaru DMS REGIBASE 90 na telefonní číslo 87 777 nebo přispějte bankovním převodem přímo na účet sbírky: 249 980 5359 / 0100.
O Nadačním fondu REGI Base I
Nadační fond REGI Base I., který má ve svém mottu Pomáháme těm, kteří za nás sloužili, pomáhá nejen novodobým válečným veteránům, ale všem, kteří za nás sloužili. tedy bývalým vojákům, policistům, hasičům, zaměstnancům celní nebo vězeňské správy, pokud jejich služební poměr trval minimálně 3 roky a jejich rodinným příslušníkům.
Nadační fond REGI Base I. zajišťuje nákup speciálních roboticko-rehabilitačních zařízení a kompenzačních pomůcek, výběr speciálních osobních asistentů nebo organizuje následnou specializovanou rehabilitační péči doma i v zahraničí.
Kdo jsou ti, kterým pomáháme a kteří za nás sloužili?
Válečný veterán dle zákona č. 170/1990 Sb., o válečných veteránech
Bývalý – voják, policista, hasič, zaměstnanec celní nebo vězeňské správy, pokud jeho/její služební poměr trval minimálně 3 roky
Rodinný příslušník: osoba blízká – manželka / manžel, druh / družka, dítě do věku 17let
Fenomenální italský zpěvák Roberto Caporali, který již několik let žije v Praze a úspěšně koncertuje nejen po celé České republice, ale stejně tak i v zahraničí.
Tentokrát Vás můžeme pozvat na jeho předvánoční koncert v Praze a pro velký zájem rovnou dvakrát. Oba předvánoční koncerty se uskuteční v Obecním domě – kavárně, první 12.12.2018 od 20:30 hpd. a ten druhý pak 17.12.2018 od 20:30 hod.
Zároveň se můžete těšit na neméně skvělou houslistku Jolanu Szajewskou.
Zábavná Talkshow Jindřicha Krause byla tentokrát v Kulturním domě Mlejn v Praze, s hostem farářkou a modelkou Petrou Šáchovou.
Talkshow s písničkami Jindřicha Krause a povídání o životě v církvi i na molu s Petrou Šáchovou sklidila opět velký úspěch a my se můžeme těšit na další vystoupení Jindřicha v jeho nejnovějším pořadu „Písničky z klobouku“, které bude před-Mikulášské, 4. prosince 2018 opět v KD Mlejn.
