Autor: Artstar admin

Krčila jsem se v křoví a bála se pohnout. Bouřka byla na spadnutí. Horký vzduch se mi tetelil před očima a téměř se nedal dýchat. Všude bylo příšerné sucho a země se nemohla dočkat osvěžujícího deště. Nohy mi začaly dřevěnět a také já jsem se upnula k očekávání deště. Doufala jsem v pořádný slejvák. Takový, který všechno přehluší. Hlavně mé kroky.
Prásk! Nedaleko ode mne praskla suchá větev pod těžkou botou. Začala jsem se třást. Vždyť on mě najde! Je někde blízko. I v tom vedru jsem cítila, jak mi po zádech stéká ledový pot. Strach! V životě jsem takový necítila. Vzduch nabitý elektřinou vibroval a přinášel pachy, kterých by si člověk normálně nevšiml. Najednou jsem cítila kdejakou kytičku, každý strom vydával svou osobitou kořenitou vůni, nedaleko se možná schovával srnec … a pak mne udeřil zápach starého potu. Křečovitě jsem zavřela oči, jako kdyby mne to mohlo ochránit. Jako kdyby mne to mohlo přenést na bezpečné místo. Ach, proč to nejde???!!! Chtěla jsem se jen projít lesem a načerpat energii po únavném týdnu v práci. Co bych teď dala za přehřátou kancelář s přeplněným stolem!
Můj pronásledovatel byl už velmi blízko. A na zem spadly první těžké kapky. Nebudu čekat na silnější déšť, vždyť už mě stejně málem má!
Vyrazila jsem z houští na opačnou stranu od té, kde jsem slyšela prasknout větev. Chci žít! Žít!
Zapomněla jsem na zdřevěnělé nohy. Upadla jsem po pár nešikovných skocích a svalila se na mechový koberec. Chtěla jsem se zvednout, ale v tu chvíli jsem dostala ránu do hlavy a zelený mech zčernal.
„Koukej se probrat, mrcho! Si myslíš, že mi můžeš utíkat? Mně nikdo neuteče! Jenom si mě nasrala!“ Puch starého potu mi vnikl do nosu takovou silou, že mě málem udusil. A v tu chvíli přišla rána. Do tváře. A druhá. Jestli mě praští potřetí, asi mi vymlátí všechny zuby. Nahlas jsem se rozbrečela a k mému údivu další rána nepřišla. Odvážila jsem se otevřít oči. Nade mnou stála noční můra. Chlap jako hora s očima tak krutýma, že jejich pohled bral veškerou naději. Sledoval mě s pohrdlivým úsměškem a pomalu si rozepínal pásek u kalhot. Znovu jsem zavřela oči. Chci být pryč! Chci pryč! Pomoc!!!
Nevím, co jsem čekala, že přijde, ale rozhodně to nebyla rána opaskem přes obličej. Zavyla jsem jako zvíře. Z nebe se spustil očekávaný liják a chladné kapky se mísily s mou horkou krví z rozseknuté kůže.
„Nebudeš zavírat voči, jasný! Jinak ti poslední minuty života tak vokořením, že budeš škemrat, abych to už skončil!!! Rozumíš mi?“
Vůbec netuším, jak se mi podařilo přikývnout. Nestačilo mu to. Opasek zasvištěl a prosekl mi tenké tričko. „Nahlas, mrcho!“
„Rozumím“, zaskuhrala jsem a dusila se pláčem, deštěm, krví a především strachem.
Spokojeně pokýval hlavou a klekl si na můj hrudník. Prasklo to jako před tím, když šlápl na suchou větev, ale teď to nejspíš byla moje žebra. Zalapala jsem po dechu. A s hrůzou pozorovala, jak se jeho opasek zase blíží. Jenže tentokrát žádná rána nedopadla. Můj mučitel téměř hravě obtočil pásek kolem mého krku a přitáhl. Začala jsem se dusit. Povolil. Ale než jsem stačila naplnit plíce, začal svojí hračku zase utahovat. Netrvalo dlouho a ztratila jsem vědomí. Už jen z dálky ke mně zazníval hrubý hlas. „Ještě jsme neskončili, mrcho! Nic jsme si neužili! Koukej se vzbudit! „….
„Nesmíš umřít, prosím! Bojuj! Snaž se!“ V tu chvíli se prudce zablesklo. Konečně bouřka!
„Ztrácíme ji, doktore!“
-„Tak ještě jednou!“ Znovu blesk. „Dýchej, děvče, dýchej! Nevzdávej to!“ Prudce jsem otevřela oči a ztěžka se nadechla. Šlo to lépe než jsem čekala. I když bez bolesti to nebylo. Nade mnou svítilo jasné světlo a sklánělo se několik hlav v rouškách.
„Je zpátky!“ Vydechla jedna hlava a podala sestře defibrilátor.
Nic jsem nechápala. Kde to jsem? Vždyť jsem byla v lese a umírala rukou té zrůdy.
„Slečno, jak se jmenujete?“ Sestřička mě lehce poplácala po tváři. Zřejmě se potřebovala ujistit, že jsem se opravdu probrala.
„Jana. Jana Hvězdová, “ zachraptěla jsem. Tedy, zdravá rozhodně nejsem, to není můj hlas. Sestra starostlivě pohlédla na lékaře. Ten si mě změřil zkoumavým pohledem, ale pak pokrčil rameny a nechal mne odvézt na pokoj.
Napíchli mi jakýsi uklidňující lék, po kterém jsem tvrdě usnula. Prospala jsem asi hodně hodin, ten prožitý stres mi prostě sebral sílu. Když jsem se konečně probrala, seděli kolem mé postele cizí lidé. Starší žena se ke mně vrhla a pevně mě objala.
„Simonko! Prosím, tohle už nikdy nedělej! Máme tě všichni moc rádi. Simonko, prosím, prosím!“ Brečela mi na rameno jako malá holčička a já nic nechápala. Kdo to je? Proč mi říká Simonko? Lehce jsem jí odstrčila.
„Promiňte, asi si mě s někým pletete. Já jsem Jana.“ Sakra! Pořád ten divný hlas … Moje poslední slova slyšel i doktor, který zrovna vešel. Všichni jsme na něho upřeli tázavé pohledy. Jen cosi zašeptal sestře, která ho doprovázela a pak slušně vypoklonkoval ty cizí lidi.
Zběžně mne prohlédl. Neměla jsem zlomená žebra, jen mi bylo hrozně špatně a pálilo mne v krku. Ztěžka jsem polkla.
„Po tom výplachu to bude v krku chvíli citlivé. Co jste vlastně všechno spolykala?“
Spolykala?! Začala jsem dostávat vztek.
„Poslouchejte, já nevím, proč tady na mě hrajete to divadlo. Je mi fakt blbě a nemám náladu. Jsem Jana Hvězdová a chci mluvit se svým přítelem…“
Doktor mi beze slova podal noviny. Na první straně byla moje fotka. A titulek řval velkými písmeny.
„Další oběť lesního vraha!“
Najednou se mi nedostával vzduch. Rychle jsem očima přelétla krátký článek. Psali, že nalezli MOJE mrtvé tělo! Zavražděná Jana Hvězdová!
„Je mi blbě. Musím na záchod!“
Noviny spadly na podlahu. Sebrala jsem všechnu sílu a – ani nevím jak se mi to podařilo – jsem doklopýtala k umyvadlu. Bylo nad ním zrcadlo. Musela jsem se na sebe podívat.
Odraz, který jsem spatřila, mi vyrazil dech. Ze zrcadla se na mě vyděšeně dívala cizí tvář. Nejspíš tvář nějaké Simony, která – na rozdíl ode mne – nechtěla žít. Asi se jí to povedlo, ale co já teď s tím?