Autor: Artstar admin

28. březen – Den učitelů. V roce 1955 byl vyhlášen  československou vládou na výročí narození Jana Amose Komenského jako morální ocenění práce pedagogů.  Ministerstvo školství  tento den uděluje Plakety Jana Amose Komenského pro nejlepší učitele v České republice.  Toho nejúspěšnějšího a nejoblíbenějšího zase oceňuje v anketě Zlatý Ámos letos  již podvacáté  Občanské sdružení Klub Domino, Dětská tisková agentura. Kdybych takový titul udělovala já, měla bych veliké dilema. Mými školními léty prošlo několik nezapomenutelných učitelů.  S některými mám kontakt dodnes.  Občas se scházíme v cukrárně na rakovnickém náměstí, abych jim vyjádřila svoje poděkování. Paní učitelka Gayerová, Buchalcevová, Plamitzerová a pan učitel Klik, to jsou ti, kteří mě správně nasměrovali na cestu životem a včas přesvědčili, že škola je opravdu základ života. Ještě na jednoho učitele však s láskou vzpomínám. Stála jsem na pódiu v Branově u řeky Berounky a vítala účastníky Pochodu krajem Oty Pavla, na který mě každoročně pořadatelé – jako rodáka z Rakovnicka – zvou.  „Mohla byste zavolat našemu dědovi?“ přistoupila ke mně mladá žena. „Chtěl si vás přijít poslechnout, jenže má zápal plic. Horečky musí vyležet, už je mu osmdesát tři let.“ A podala mi mobilní telefon. „Kdopak je váš dědeček a co mu mám povědět?“ byla jsem udivená. „Jmenuje se Vladimír Mayer – a učil vás v první třídě.“ Kde jsou ty časy, kdy jsem šlapala s taškou na zádech do kopce na konec lipové aleje ke škole v Petrovicích u Rakovníka, kde jsem tehdy s rodiči a sestrou Helenkou bydlela.  Na školní začátky vzpomínám s láskou a  na svého prvního učitele obzvlášť.  Byl to právě on, kdo stál na počátku mé literární tvorby. Seznámil mě přece s abecedou, naučil napsat první písmenko, přečíst první slova a z jeho rukou jsem pak na konci školního roku dostala první vysvědčení, na kterém byly od shora dolů samé biče.  Samozřejmě jsme se domluvili na osobním setkání. Přišel ve svátečním obleku a přinesl mi růži. I já ho překvapila. Z kabelky jsem vylovila vysvědčení, na kterém byl jeho podpis.  Prohlédl si ty samé jedničky, pak bez váhání vyndal s náprsní kapsy pero a na vysvědčení napsal: PLATÍ I V ROCE 2015. Každému bych přála potkat takového kantora.  Komenský, který je považován za zakladatele moderní pedagogiky a vysloužil si přízvisko Učitel národů řekl: „Jediným učitelem hodným toho jména jest ten, který vzbuzuje ducha svobodného přemýšlení a vyvinuje cit osobní odpovědnosti.“ V našem školství o takové pedagogy není nouze.  Za jejich práci jim patří – nejen v den jejich svátku –  poděkování.

Autor: Jaroslava Pechová

Foto: neznámý autor

„A FRIEND IN NEED IS A FRIEND INDEED“, český překlad:  V nouzi poznáš přítele.  Je to nepopsatelný pocit přesvědčit se, že ona lidová moudrost je pravdivá.  Teď, v nelehké době, která se dotýká každého z nás, si uvědomujeme soudržnost, podporu a projevy přátelství na každém kroku. Projevují se mnoha způsoby.  Každý zaručeně potěší. Já například dostala mail, který byl adresovaný i dalším členům Obce spisovatelů ČR. Psala nám jedna z nás, spisovatelka Hana Mudrová:  „Vážení a milí přátelé,  už jsem obšila rouškami celou rodinu a teď myslím na vás.  Máte je všichni? Mají je vaši kolegové a přátelé, kteří si je nemohou sami ušít nebo obstarat? Napište, komu chybí.  Podle možností vyhovím.  Jdu šít. Hana.“ Za dva dny jsem měla balíček roušek v poštovní schránce. Odkládám šátek, do kterého jsem se vždy zamotala, když bylo nutné vyjít z domu, a zařazuji se mezi správně zarouškované obyvatele naší země. Naštěstí už jsme všichni disciplinovaní a roušky nosíme.  Pokud by se objevil na ulici někdo bez ní, vypadal by jako bílá vrána. V prvních dnech působily tváře ve sněhových rouškách na televizní obrazovce i v ulicích jako ze sci-fi filmu a vyvolávaly v nás mnohdy úzkostné pocity. Proč bychom se však měli nechat zdeptat něčím, co má smysl, co nám pomáhá? Vynalézavý český člověk, který má i šikovné ruce a ještě k tomu smysl pro humor – tatínek by řekl i fištrón v hlavě,  má teď šanci předvést se. Šije celý národ a pouští přitom na nejrychlejší obrátky svoji fantazii. Ulice jsou  plné roušek s puntíky, proužky, kytičkami, medvídky, sluníčky, srdíčky.  Děvčice na jižní Moravě si roušky pestrobarevně vyšily, aby se jim hodily ke slováckému kroji, muž s červeným motýlkem pod bradou  má roušku stejně červenou, dáma zase ve shodném barevném ladění  jako svůj klobouk. Ani politici se nevymykají tomuto trendu. Slovenská prezidentka při příležitosti jmenování vlády měla roušku v barvě šatů, ministr dopravy si k vystoupení v České televizi vybral roušku s obrázky vláčků a autíček, ministryně financí s barevnými ciframi. Zato představitel Pirátů, který před kamerami vystoupil v černé roušce s bílými lebkami a překříženými hnáty, mě značně zaskočil. Byl to kdysi symbol pirátů, námořních lupičů – postrachu obchodních lodí, a tak  zrovna v dnešní době, kdy jde o zdraví a mnohdy i o život,  mi zrovna tento motiv nepřipadal  vtipný.  Držme se,  jak to jde, nejen veselých barev ale především empatie a optimismu, vzájemně se podporujme a nezapomeňme i na úsměv. S úsměvem jde přece všechno líp.

Autor: Jaroslava Pechová

Foto: autor neznámý

I pražské Divadlo Ungelt poznamenala současná koronovirová situace a i ono muselo přestat hrát. Aby diváci o spojení s oblíbenou scénou nepřišli, rozhodl se její zakladatel a ředitel Milan Hein pro spojení online prostřednictvím facebookových stránek divadla. Už ve čtvrtek 26. března ve 20.00 odstartuje první část projektu nazvaného Než budeme zase hrát.

“Po čtyři večery divákům přímo z našeho divadelního klubu nabídneme čtení z knihy Milana Heina a Miloše Kopeckého Co za to stálo…, ve kterých její spoluautor a náš principál zavzpomíná na setkávání s legendárním českým hercem, jež před 25 lety vyústilo až k založení Ungeltu. Zároveň prozradí, jak kniha vznikala a podělí se o vzpomínky, o kterých doposud nemluvil,” slibuje umělecký šéf divadla Pavel Ondruch s tím, že Milan Hein zároveň odpoví na dotazy diváků zaslané přímo na facebookový profil divadla.

Čtením na pokračování divadelníci ale své aktivity teprve začnou. V dalších týdnech plánují odvysílání záznamu veleúspěšného muzikálu Touha jménem Einodis s Martou Kubišovou a Anetou Langerovou a připravuje se i série talk show, do níž si Milan Hein pozve zajímavé osobnosti spojené s Ungeltem.

A protože i Ungelt současná situace ohrožuje finančně a výpadek pro něj může být fatální, publikum bude moct finančně přispět a chod divadla podpořit. “Stále věříme, že před pandemií koronaviru ubráníme nejen sebe, ale také vše, co jsme s úsilím dlouhá léta budovali. Divadlo Ungelt je na divácích životně závislé. Není-li možné hrát, ať už na kamenné scéně nebo na zájezdech, nedokážeme udržet tým svých věrných spolupracovníků,” žádá pokorně o pomoc Milan Hein. Cesty, jak divadlo podpořit, najdou zájemci na divadelním webu www.divadloungelt.cz.

Ukázka z knihy Co za to stálo…

Milan Hein: Pane Kopecký, vy jste se před chvílí vyčítavě zmínil o tom, že vás obsazovali především do komediálních rolí. Vás to skutečně mrzelo? Úspěšná komediální role má přece okamžitý a divácky nejvděčnější ohlas.

Miloš Kopecký: Počkejte, já jsem to říkal jinak. Říkal jsem, že mě mrzelo, že jsem byl obsazovaný jenom do komediálních rolí. Na tom je důraz, na tom slůvku jenom. Kdyby ty komediální role, kterých se mi dostalo, byly ještě sem tam proloženy rolí nekomediální, úplně jiné povahy a úplně jiného druhu, tak teprve pak by to bylo to pravé kokosové. Ale když vás dají do šuplíku komika, to je tragédie. To je konec. To prostě oklešťují váš talent.

Foto: Divadlo Ungelt

Il silenzio, v doslovném překladu „ticho“ nebo „klid“ – a v našich končinách Večerka. Autorem instrumentální skladby pro trubku je italský hudební skladatel a dirigent Gaspare Luigi Pacifico Spontini.  Narodil se roku 1774 v malé obci Maiolati v provincii Ancona,  která si později připojila ke svému názvu skladatelovo jméno –  Spontini.  Původně se měl stát knězem, ale jeho mimořádný hudební talent ho přivedl na neapolskou konzervatoř Conservatorio della Pietà dei Turchini. Zanedlouho se stal operním skladatelem. Brzy se jeho komorní opery hrály na předních italských scénách – v Římě, Benátkách, Palermu, Neapoli, Florencii, ale později prosluly v celé Evropě. Jeho Il Silenzio však v různých úpravách zná celý svět. Na věhlasných koncertních pódiích hrají podmanivou skladbu hvězdy zářící na hudebním nebi, jako jsou např. Andre Rieu, Adrian Sailor, Melissa Venema, Nina Rosso, Hans Folkert. Teď se však rozezněla nad střechami Uničova, moravského městečka v Olomouckém kraji. Starosta Radek Vincour stál na ochozu radnice se svojí trubkou a hrál svým spoluobčanům slavnou Večerku, aby v nich ukolíbal obavy z epidemie, která vtrhla do města. Svým počinem v lidech opravdu probudil odhodlání a sílu překonat to těžké období a také naději, že se lepších časů dočkají brzy.  Otevřeli svá oka, stáli v nich jako uhranutí a poslouchali tóny, co se vznášely povětřím. Když starosta dohrál, nastalo ticho.  Ale jen na zlomek vteřiny.  Pak zabouřil potlesk. Starosta si ho opravdu zasloužil.  Potlesk si však zaslouží i obyvatelé Uničova, ale také Litovle a všech vesnic uzavřených před koronavirem, kteří teď na Olomoucku prožívají nelehké dny.

Autor: Jaroslava Pechová

Foto: Olomoucký deník

Jestlipak víte, že prý ve svatovítském chrámu v Praze spočívá část ostatků svaté Korony, symbolu vytrvalosti ve víře a patronky chránící  před epidemiemi,  kterou z Feltre ve 14 století dovezl Karel IV? Žila podle křesťanských legend zhruba ve třetím století našeho letopočtu a v šestnácti letech se stala manželkou Viktora, vojáka ze Sieny. Oba se stali členy rané křesťanské komunity.  Za vlády císaře Antonia Pia nebo Diokleciána byli v Římské říši Kristovi následovníci nelítostně pronásledováni.  Viktor se své víry nechtěl vzdát – a za to byl popraven stětím. I mladičká vdova Korona zemřela mučednickou smrtí, protože odmítla obětovat pohanským modlám. Za to byla odsouzena ke krutému způsobu popravy.  Koronu uvázali mezi dvě pevně ohnuté palmy, a když je uvolnili,  její tělo bylo obrovskou silou roztrženo. Legenda o mučednici z pozdního starověku se rozletěla Asií, Afrikou i po Evropě. V roce 1504 v malém městečku St. Corona am Wechsel našly děti v dutém kmeni lípy malou sošku svaté Korony, a tak na památku této události byla na stejném místě postavena kaple. Jméno světice nese i lékárna ve Vídni. I další místa a různé tradice, především v Evropě, jsou s jejím jménem spojovaná.  V Dolním Rakousku je například každoročně pořádaná pouť svaté Korony.  Ona mučednice se prý později stala i patronkou lovců pokladů, dobré investice a hráčů loterií, když na její památku razila v letech 1892-1924  rakouská mincovna mince nazývané „korunami“.  Za peníze si však nikdo zdraví nekoupí, a tak v době, kdy se virus s jejím jménem šíří po celém světě, si postavu této svaté raději spojíme s jejím původním posláním patronky chránící před epidemiemi. Katolická církev vzpomíná na svatou Koronu 14. května.  Doufejme, že do té doby bude hrozba koronaviru překonaná. 

Autor: Jaroslava Pechová

Foto:  církev.cz

Světovým dnem poezie vyhlásila 21. březen organizace UNESCO na svém 30. zasedání roku 1999.  „Jedním z hlavních cílů tohoto svátku je podpora jazykové různorodosti a zviditelnění ohrožených jazyků v místě jejich používání. Světový den poezie si také klade za cíl návrat k tradici ústního přednesu básní, chce zlepšit výuku poezie a obnovit dialog mezi představiteli básnického umění a ostatních uměleckých směrů, jako je divadlo, tanec, hudba a malířství. Tento svátek byl vyhlášen i na podporu malých vydavatelství a vylepšení obrazu poezie v médiích.  Podle generální ředitelky UNESCO Iriny Bokovové vzdává Světový den poezie hold mužům a ženám, jejichž jediným nástrojem je jejich jazyk a kteří mají své sny a jednají podle nich. UNESCO uznává poezii jako cenný symbol kreativity lidského ducha,“ uvádí Wikipedie.

Básníci na celém světě hledají a nacházejí společný jazyk a využívají každé příležitosti k přínosným schůzkám.  Jedním z takových setkání byl Poetický festival PARS POETRY 2020, jehož organizaci zajišťovalo sdružení PARS ARTEM v čele se Zuzanou Kuglerovou a Ondrejem Kalamárem. Ve dnech 6. až 9. února 2020 se na Slovensku – v Bratislavě, Trnavě a ve Smolenickém zámku – sešli  básníci ze Slovenska, Bulharska, Polska, Srbska, Anglie a Ruska. Michaela Orsi a já jsme zastupovali české básníky.  Třebaže se tu setkali básníci různých generací, národností, rozdílného vidění a vnímání světa, vládla zde pohoda, porozumění a především zájem o tvorbu ostatních. Byla to schůzka plná hlubokých zážitků.  Politika společnost rozděluje a vyvolává negativní emoce, poezie se snaží spojovat, ptát se a hledat i odpovědi na výzvy, které stále se zrychlující život přináší, zaznělo v závěru přínosné akce. A já to ještě doplním stručně ale výstižně: Co slovo spojí, člověk nerozděluj!

Lojza Marhoul – básník

Autor: Alois Marhoul

Foto: archiv Alois Marhoul

A je tu jaro.  Podle kalendáře to astronomické, podle kouknutí z okna – jako zvon. Stačí natáhnout ruku a dotknout se vzrostlé mirabelky, která se proměnila ve velkou rozkvetlou bílou kytici. Oči na ní můžu nechat, tak je krásná, ale její jemné vůně si letos moc neužiju.  Připravuje mě o ni rouška na mé tváři. Také zamilovaná dvojice, která se ještě nedávno u domovních dveří při loučení vášnivě líbala, dnes na sebe jen zaláskovaně kulí oči nad okrajem bílé látky.  Je to teď divný svět, říkám si.  A vtom mi vyvstal na mysli rým z předválečné hry Osvobozeného divadla Svět naruby: „ Je to divný svět, divná láska, když se mají dva rádi, ale když jim plynová maska při líbání vadí…“  Ryba nemůže žít bez vody a člověk bez člověka, praví japonské přísloví.  Je mu dáno být družným, společenským, přátelským, kamarádským.  Lidé si při setkání tisknou ruce, objímají se a líbají na důkaz radosti, že se potkali, rozevírají náruč, aby je pevné obětí rozradostnilo.  Ale i letmý polibek na tvář, dotyk, tiché špitnutí do ucha vyvolávají v člověku pocit štěstí. A najednou jim to překazí masky.  Zdálo by se, že se kvůli nim vzájemně vzdalujeme.  Vyhýbáme se jeden druhému, dodržujeme mezi sebou doporučený odstup, když se přece jen potkáme, jindy podaná ruka teď zůstává v kapse.  Je to ale právě naopak.  Vlna solidarity a empatie, která se mezi lidmi zvedla, nezištně nabízená pomoc, obava o toho druhého, to je důkaz, že k sobě máme blízko.  Až se náš život zase vrátí do starých kolejí, nezapomeňme na to.  Věřme, že se takových dnů dočkáme brzy.  Zmizely plynové masky, zmizí nakonec i ty, které nás teď chrání před pandemií.  Když jsem se doslechla, že ty textilní, kterým říkáme roušky, začaly šít v Národním divadle v Praze garderobiérky a maskérky, protože roušek není dost, utvrdila jsem se v tom, že na prknech, která znamenají svět, jsou lidé, co ten svět směřují správným směrem. Děvčata ze Zlaté kapličky nad Vltavou dala příklad všem těm, kteří se nyní proměnili ve švadleny.  Nemíní sedět se založenýma rukama a chtějí podle svých možností pomoci v boji proti epidemii,  co nás v současné době sužuje. Až se s ní vypořádáme, budeme zase naplno vdechovat jaro, líbat se a špitat si do ucha mazlivá slůvka, protože přece ryba nemůže žít bez vody a člověk bez člověka a protože život je tak krásný.

Autor: Jaroslava Pechová

Foto:  Fotostart.cz

Česká republika má první tři lidi uzdravené z koronaviru.  Světýlko na konci tunelu, který se může zdát nekonečný.  Počet nakažených  ještě stoupá, ale díky opatřením, která v těchto dnech vstupují v platnost,  se křivka jistě zlomí.  Práce lékařů, ale i veškerého zdravotního personálu a dobrovolníků nese první ovoce.  Obdivuji jejich neskutečnou obětavost a úsilí, s nimiž zvládají vlnu onemocnění.  Hluboce však smekám i před lidmi dalších profesí, co se postupně zmobilizovali, aby čelili zákeřnému, neviditelnému protivníkovi, který ohrožuje naše zdraví, naše životy, Evropu, svět.  Hasiči, policisté, řidiči, sociální pracovníci, laborantky, prodavačky, to je jen zlomek z mozaiky lidských činností, které s plným nasazením udržují chod celé země.  Napomáháme mu však i my všichni, pokud jsme ukáznění, odpovědní, disciplinovaní, pokud dodržujeme karanténu a vše, co doporučuje vláda, která v těchto dnech pracuje nadoraz.   A nebude-li nám scházet někdy i nadhled a třeba také smysl pro humor, je zřejmé, že nás něco jen tak nezlomí.  Můj olomoucký kamarád Roman mi dnes poslal mail: „V neděli jsem si po vzoru Italů otevřel okno a hrál celé dopoledne do ztichlého dvora na kytaru a zpíval.  I v sousedním domě měli otevřená okna a zřejmě poslouchali.   Třeba je to moje muzicírování potěšilo.“ A pak pokračoval: „Dnes tu bylo jak po vymření.  Šel jsem do obchodu s černým nákrčníkem přes nos a prodavačku jsem uklidňoval, že nemám koronavirus, že ji jdu jen přepadnout.  Rozesmála se.  Aspoň na chvíli se pobavila. Nezávidím jim ty náročné směny.“   Nikdo to teď nemáme lehké.  Každému leží na srdci, co bude dál.  Zvláště staří a osamělí lidé jsou znepokojeni.   Světýlko na konci tunelu nám  však ode dneška ukazuje cestu do lepších časů.  Je zřejmé,  že ještě chvíli potrvá, než nastanou, ale přece jen si už můžeme trochu vydechnout –  na každý pád s rouškou.

Autor: Jaroslava Pechová

Foto: Ani Kolleshi, Unsplash

První zimomřivé paprsky už rozsvěcí oblohu, přichází čas, který, co svět světem stojí, je spojovaný s očekáváním, okouzlením, krásou.  I mě to období vždycky nějak rozněžní.  Šla jsem celá rozechvělá olomouckou ulicí Ivana Petroviče Pavlova na konečnou stanici tramvaje a těšila se z toho, jak krásní svět.   Bylo pravé poledne, na všech kostelích se rozezněly zvony a já jen tak na půl oka zaregistrovala dva siláky v montérkách postříkaných od malty, kteří spěchali po úzkém chodníku proti mně. Vypadali, jako když právě zapíchli práci v lomu.  Ten starší rozhazoval rozčileně rukama, a když mě míjeli, slyšela jsem, jak lamentuje: „Kurva, já se na to můžu z vysoka … jééé… už kvetou sněženky…“ zjihl nečekaně, posadil se na paty a nevěřícně zíral na jeden jediný trs sněženek, který se v trávě mezi domy třásl chladem.  Mladší si podložil boky rukama, shýbl se ke kolegovi a řekl: „Hele, vole, vono už je jaro.“  Stála jsem, jako bych vrostla do země, tak mě ta chvíle, ta věta zasáhla.  Najednou jsem si uvědomila, že když pod prvními zimomřivými paprsky vykvete křehká sněženka, je to stejný zázrak jako zjevení v Lourdech. Na tenoučkém stvolu se dokáže prodrat krustou hlíny a odzvonit zimě bílým kvítkem.  Došlo mi však také, že toho umí mnohem víc, že hravě svede rozněžnit srdce i drsných chlapů.

Autor: Jaroslava Pechová

Foto: Shutterstock.com