Největší ostrov španělského souostroví Baleáry: Mallorca

Mallorka má typické středomořské klima se slunečním svitem přes 300 dní v roce, azurové moře s množstvím krásných pláží, útesů a zátok, horské masivy, kouzelné vesnice i pestrou přírodu. Není divu, že patří mezi nejoblíbenější turistické destinace na světě.

Mezi nejkrásnější romantické, písečné zátoky členitého pobřeží Calas de Mallorca patří Cala Mondrago, živým centrem oblasti jsou Cala D’Or a přístav Porto Petro. Středisko S’Illot u krásné, široké pláže s jemným pískem v zálivu Cala Moreia je ideální místo pro výlety na sever či do vnitrozemí ostrova. V blízkosti Sa Coma a Cala Millor, dvou živých letovisek s fantastickým koupáním na širokých otevřených plážích, leží přírodní přístav Porto Cristo a krasové „dračí” jeskyně.

V zálivu Alcúdia s mimořádnou, 9 kilometrů dlouhou písčitou pláží leží letoviska Alcúdia s kouzelným historickým centrem a Playa de Muro.

Jak se domluvit na Mallorce? I když úředními jazyky jsou španělština a katalánština, domorodci nejčastěji hovoří dialektem „mallorquí“, což je mix katalánštiny a místních nářečí, pro turisty prakticky nesrozumitelný. V turistických centrech není problém domluvit se německy a anglicky.

Zámek Nové Hrady v okrese České Budějovice

text a fotografie: Jana Tesaříková

Klasicistní trojkřídlý empírový zámek nechal vystavět tehdy na okraji města Jan Nepomuk Buquoy ( 1741-1803), bohužel k dokončení došlo až 3 roky po jeho smrti v roce 1806 za vdovy Terezie Paarové. Stojí nedaleko centra a hradu Nové Hrady (GRATZEN). V této reportáži se však budeme věnovat jen zámku Nové Hrady.

Zámek byl vybudován dle plánů architekta France von Werschafelda. Stavba byla provedena stavitelem Polfürstem z Prahy, geometra Pauer a Karlem Lutzem. Jeden z prvních, kdo tu sídlil byl synovec Jana Nepomuka Jiří František August Buquoy (1781-1851). V polovině 19. století (1852) provedl Jiří Jan Jindřich Buquoy řadu stavebních úprav například nechal udělat schodiště do zahrady a pavilony na koncích bočních křídel, byty pro služebnictvo, společenské pokoje, hraběcí apartmá a divadlo s hledištěm pro 230 osob. Divadlo se dochovalo a bylo rozšířeno po roce °1846 pro 320 diváků. Ve druhém poschodí byly pokoje pro hosty. Na římse na průčelí je alianční znak Buquoyů a Paarů. Zámek byl po druhé světové válce zkonfiskován a v době občanské války v Řecku (1949–1955) se stal domovem pro řecké děti. Poté sloužily prostory střední zemědělské škole.

V zámku je také možné se ubytovat. Ubytování je možné přes www.konferencnizamek.cz.

Text ze zmíněných stránek:

Celkem nabízí 17 nově zrekonstruovaných pokojů s výhledem do zámeckého parku nebo nádvoří zámku a krásnou krajinu Novohradských hor v pozadí. Všechny pokoje jsou zařízeny v jednoduchém a vzdušném stylu. Originální prostory pokojů jsou vybaveny pohodlným a moderním nábytkem, pracovním stolem se židlemi, dostatkem úložných prostor, předsíní s botníkem a prostornou moderní koupelnou se sprchovým koutem a WC. Všechny pokoje jsou nekuřácké. Celková kapacita je 44 lůžek (včetně nadstandardního apartmánu „Hraběnka“).

Ve zmíněných pokojích mohla být naše redakce ubytovaná a jedním slovem úžasné ubytování. Nádherné dvojpatrové pokoje, kde nahoře v patře postele, ke kterým se dostanete po dřevěných schodech a dole prostor se skříněmi, koupelnou a prostornou chodbou. Nádherné obrovské zámecké okno s výhledem na rybníček. Opravdu se cítíte být jako na zámku, není to klasický hotel.  Parkovat se dá přímo u zámku, a nebo je odstavné parkoviště hned přes silnici, kde je restaurace Máj. Zámek má nádhernou zámeckou zahradu, která stojí za procházku. Pokud budete mít cestu, neváhejte se k zámku podívat.

Dnes (k roku 2023) je zámek v majetku Akademie věd České republiky a sídlí v něm jedno z oddělení Mikrobiologického ústavu AV ČR.

Dokonalý odpočinek v Relax kempu Rolík u Karlových Varů!

Na závěr prázdnin jsme vyrazili na Karlovarsko do Relax kempu Rolík  v Nové Roli kde vládne rodinná atmosféra, na kterou pečlivě dohlíží sám majitel, Roman Straka se svou partnerkou. Na první pohled je zřejmé, že si potrpí na maximální čistotu a pořádek, to poznáte na každém vašem kroku. Ani nebudete mít pocit, že se nacházíte v kempu!

Celý areál se nachází 10 km za Karlovými Vary směrem na Nejdek, v klidném prostředí, v lese u Děpoltovického rybníka. Je tu možnost koupání a houbaření, cyklistika. Pro děti je zde dětské hřiště, pískoviště, houpačka, hřiště na košíkovou. Kemp je vhodný pro rodiny s dětmi, sportovní pobyty, semináře, svatby, oslavy, dětské školní pobyty. V areálu se nachází restaurace s terasou a parkoviště. Majitel kempu, Roman Straka, zde rovněž pořádá hudební akce.

Roman Straka, majitel Relax kempu Rolík

Relax kemp Rolík nabízí ubytování v chatičkách bez sociálního zařízení nebo v penzionu s vlastním sociálním zařízením, toaleta, sprchový kout.

Za naši redakci vřele doporučujeme!

Adresa:  Mezirolí 50, 362 25  Nová Role
 
Telefon:  797 822 224
 
Foto:  Relax kemp Rolík

Orloj se Sisyfem a mohutné zlaté ruce.

Pro někoho pohádka a pro někoho extravagance. V Brně stojí neobvyklý dům surrealistického sochaře, malíře a performera Lubo Kristka. Je to výpověď o duši a době. Z fasády vyrůstají zlaté ruce chránící strom. Dům vás zastaví, je nepřehlédnutelný.

V dvoupodlažním domě na rohu ulice Trávníky a Tišnovská bydlí dnes dvě rodiny. Dům se stal zároveň uměleckým  projektem Kristka, který tu často pořádá happeningy a performance. Také se tu točil film. Kristek říká, že dům musí žít, dokud bude žít on. 

Pokud někdo z vás dům viděl, zanechte komentář nebo fotku.

Zdroj fotografií: internet

Zřícenina Baba

Zřícenina Baba je stavba, o které dodnes nevíme, zdali jde o zbytek kaple nebo budovy viničního lisu. Stojí na místě, kde je pěkný výhled na Vltavu, Prahu 6 a její okolí.

Název návrší Baba na levém břehu řeky Vltavy je doložen písemnými prameny od 15. století. Archeologické nálezy ze 70. let 20. století potvrdily osídlení této lokality již v mladší době kamenné.

Na vrcholku skály je záhadná zřícenina budovy, která je pokládána za zbytek viničního lisu. Vinice zde byla založena roku 1622 měšťanem Jindřichem Žežulem, avšak vlastní lis spolu s letohrádkem postavil po roce 1650 tehdejší majitel vinice Servác Engel z Engelflussu. Dalším majitelem byl děkan Jan Pěšina z Čechorodu, který ji v roce 1673 koupil. Díky tomu byla označována jako Děkanka nebo Čechorodka.

Během válek o rakouské dědictví byl ve 40. letech 18. století letohrádek zničen a vypálen. Kolem roku 1748 pozemky koupila A. T. Lohnerová, která je připojila ke svému šáreckému hospodářskému dvorci. V roce 1858 byl pozůstatek budovy letohrádku při stavbě železnice (trasy Praha – Podomokly) upraven do romantického duchu.

Jak se dostanete ke zřícenině? Z ulice Nad Paťankou, která vás zavede až k samotné zřícenině nebo je možné jít po červené turistické značce od kostelíku sv. Matěje, a nebo také z Šareckého údolí.

Zdroj: redakce

Foto: Jana Tesaříková 

Pozvánka do Caorle

Historické městečko Caorle je bývalá rybářská vesnička a nyní velmi oblíbené italské letovisko pro letní dovolenou. Písečné pláže s pozvolným vstupem do moře, čisté moře, nádherné historické památky, skvělé možnosti nakupování, zábavy a sportu. To vše a ještě mnohem víc nabízí toto italské městečko Caorle. Užijete si pohodovou dovolenou, na niž budete rádi vzpomínat.

Caorle

Caorle, ležící na severním pobřeží Jaderského moře, je velmi oblíbené mezi českými turisty jako ideální místo pro rodiny s malými dětmi, zdravotně postižené i nepříliš zdatné plavce. Pláže jsou vybaveny lehátky, slunečníky a nechybí ani kvalitní zázemí v podobě sprch, převlékacích kabin, toalet, barů s občerstvením a hřišť. Hlavním lákadlem pro všechny děti je skvělý aquapark Aquafollie, který leží jen pár kroků od centra Caorle. K vyžití nabízí obří skluzavky a tobogány, divokou řeku, whirlpool, ale také bazén se skluzavkami i pro ty nejmenší.

Caorle vyniká pečlivě udržovaným historickým centrem, úzkými malebnými středověkými uličkami, kavárnami a stylovými hospůdkami.

Nechybí ani rybářský přístav s dlouholetou tradicí, kde kotví jak bárky místních rybářů, den co den přivážejících místním restauracím čerstvé úlovky, tak i výletní lodě.

Zdroj: Redakce

První cesta Hanzelky a Zikmunda s Tatrou 87: překonali 111 000 kilometrů

Touha poznat svět vedla dva neznámé mladé inženýry, kamarády z vysokoškolských studií, k myšlence uskutečnit cestu kolem světa. Na svou první pouť vyrazili 22. dubna 1947. Před pražským Aeroklubem v ten den bylo poněkud rušno. Cestovatelé Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund právě nasedají do Tatry 87, aby vyrazili na cestu kolem světa. Tehdy ale ještě netušili, že poputují jen po Africe a Latinské Americe. Hanzelka a Zikmund proslavili Československo daleko za hranicemi.

Na cestu kolem světa byli Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund velice dobře připraveni. Zikmund ovládal pět jazyků – angličtinu, němčinu, francouzštinu, ruštinu a latinu. Později se začal učit ještě italsky, holandsky a španělsky a soukromě arabštinu a syrský dialekt. Jediná potíž byla získat vozidlo na velkou cestu, vedení společnosti TATRA se na dva mladíky dívalo dost nedůvěřivě. Ti ale nakonec vedení firmy přesvědčili s podmínkou, že budou dělat v zahraničí reklamu českým automobilům a naváží obchodní kontakty. A tak tedy 22. 4. 1947 vyrazili s nejnovějším modelem T 87 na cestu.

 

Byli první, kteří projeli napříč Afrikou a dopravili československou vlajku na vrchol Kilimandžára. V té době také přemýšleli o emigraci, ale rozmysleli si to a pokračovali po trase: Atlantik – Argentina – Paraguay – Brazílie – Uruguay – Argentina – Bolívie – Ekvádor Kolumbie – Panama – Kostarika – Nikaragua – Salvador – Guatemala – Mexiko – USA. V Mexiku však jejich putování náhle končí, neboť jsou nuceni se vrátit předčasně do Prahy kvůli začínající Korejské válce, která jim znemožnila dostat víza do USA. 1. listopadu 1950 je doma vítaly davy obdivovatelů a fanoušků.

Ze své cesty pořídili Hanzelka se Zikmundem velké množství fotografií a natočili spoustu filmového materiálu, což dalo vzniknout mnoha knihám, novinovým, rozhlasovým i filmovým reportážím a mimo jiné i čtyřem celovečerním filmům.

 

Foto: Archiv Miroslava Zikmunda a Jiřího Hanzelky, Muzeum jihovýchodní Moravy Zlín

Uskutečněné klukovské sny

Nejslavnější český náčelník indiánů, spisovatel, etnograf a cestovatel Dr. Miloslav Stingl, v pondělí 11. května zemřel po dlouhé nemoci ve věku 89 let. Informoval o tom ve středu agenturu ČTK jeho syn Tomáš Stingl. Rozloučení s jedním z nejvydávanějších českých autorů v zahraničí se uskuteční s ohledem na restriktivní opatření v době koronaviru a na přání pozůstalých v užším rodinném kruhu. Náš redaktor Vladimír Rogl zavzpomíná dvacetlet starým rozhovorem s  Dr. Miloslavem Stinglem.

Alexandra Hejlová – art director

Kdo z nás by někdy nezatoužil po dálkách neznámých ostrovů plných dobrodružství a exotiky, navštívit Eskymáky, Indiány či Papuánce? Cestovatel, etnograf a spisovatel Dr. Miloslav Stingl tyto své klukovské sny uskutečnil.

Kdy jste se rozhodl, že se stanete cestovatelem?

To je strašně dávná historie. Ocituji zde svého oblíbeného autora Malého prince Antoine de Saint Exupéryho, který řekl, že vše co má, pochází z dětství. Už jako devítiletý kluk jsem opravdu chtěl cestovat, ale protože tehdy byla i cesta k babičce na Šumavu velké dobrodružství, tak jsem si takové cesty plánoval alespoň ve svých představách a dokonce jsem si udělal i podrobný plán cesty kolem světa. A z jakési touhy po ztraceném dětství jsem po mnoha letech jednu ze svých čtrnácti cest kolem světa vykonal přesně podle takto vytýčené trasy. Také jsem si namaloval atlas se stopadesáti mapami, velmi vyčerpávající a zeměpisně věrohodný.

Co vašim snům říkali rodiče?

Lásku k cestování, zeměpisu a poznávání světa u mne pěstovaly především knihy. Musím poděkovat rodičům, že se na mne nedívali jako na blázna a v této zálibě mne podporovali. Kupoval jsem veškeré cestopisy, které u nás vycházely a byly pro mne finančně dostupné. Velmi pečlivě jsem je studoval a z jedné takové knížky jsem si vypisoval slova maorského jazyka, což je jazyk, kterým se mluví na Novém Zélandu. Představte si, že po dvaceti letech jsem tento slovníček, který obsahoval asi stopadesát slov, použil.

Nabývaly vaše sny konkretnější podoby v době studií?

Bez učení není mistra a proto už na gymnáziu jsem se jako samouk naučil několik světových jazyků, kterých jsem po matuře ovládal šest. Na vysoké škole jsem studoval etnologii – to je studium cizích národů a jejich kultur – ale předtím jsem vystudoval mezinárodní právo.

Na co jste se specializoval?

Specializoval jsem se na americké indiány a obyvatelstvo Oceánie. studie jsem ukončil disertační prací o jihoamerických indiánech – Arokánech. O těch jsem napsal i první knížku pro děti. Když jsem byl přijat do Akademie věd, zabýval jsem se tam mimoevropskými národy.

O čem jste psal nejčastěji a nejraději?

Především o těch oblastech světa a národech, které mne zajímaly. Nejrozsáhlejší práci jsem nazval Země, národy, lidé a kultury Oceánie. Má čtyři díly – Očarovaná Havaj – o severní Polynézii, Poslední ráj – o jižní Polynézii, Ostrovy lidojedů – o Melanézii a Neznámou Mikronézii. Napsal jsem hodně knížek o indiánech a starých indiánských kulturách. Patří k nim Synové Slunce o říši Inků, Uctívači hvězd o ztracených peruánských kulturách nebo Za poklady Mayských měst. Patří sem i knížky Indiáni bez tomahavků, Siouxové bojují dál, Války Rudého muže nebo Indiánský oheň. K indiánům jsem jezdil často a jeden indiánský kmen mne zvolil svým náčelníkem a dal mi i válečné jméno – Okima – což znamená muž který vede. K tomu jsem dostal i jmenovací dekret na bisonní kůži a náčelnickou čelenku. Teď už neuvádím název kmene, protože se našlo hodně „cestovatelů“, kteří toužili po pozvání právě k tomuto kmeni. Psal jsem ale i o jiných částech světa a napsal jsem například knížku Černí bohové Ameriky, která je o pramenech černošských kultur a příchodu Afričanů do jižní Ameriky.

Spočítal jste někdy knihy, které jste napsal?

Je jich přes třicet, ale některé vyšly pouze v cizině. Postupem času moje knihy vyšly v jedenatřiceti jazycích, ve dvěstětřiceti vydáních a v nákladu šestnáct milionů výtisků. Když jsme u této statistiky, zmíním se i o tom, že kromě psaní také samozřejmě fotografuji a rozsáhle natáčím. Během svých cest jsem pořídil třicet tisíc minut materiálu ze sto zemí světa.

To je pět set hodin promítání. Kolik těch zemí jste navštívil?

Jestli dobře počítám, tak to bylo asi stopadesát států na všech kontinentech.

A vaše první cesta?

První velká cesta, nepočítám-li Jugoslávii, směřovala do Číny. Pokud se týká indiánů, tak nejdříve jsem navštívil indiány v Mexickým a dlouho pobýval na hranicích Guatemaly v pralesích, kde existují zbytky Mayských měst. O rok později jsem se věnoval Eskymákům v Kanadské Arktidě. Těmito cestami a bádáním jsem se snažil dokázat, že tyto kultury jsou stejně hodnotné jako naše a že stojí za pozornost. Dokládá to právě jejich umění, proto jsem psal o umění těchto exotických národů. Tyto knížky jsou svým rozsahem tak velké a nákladné, že většinou vyšly jenom cizojazyčně. K severoamerickým, jihoamerickým, ale i středoamerickým indiánům jsem se vrátil ještě třicetkrát.

Neuvažoval jste někdy o emigraci?

V zahraničí jsem pobyl celkem asi dvacetpět roků, ta nejdelší cesta trvala celé tři roky. Nikdy jsem neemigroval, protože jsem se vždycky považoval za českého cestovatele a badatele.

U kterých národů, kromě indiánů, jste byl nejdéle?

Často jsem se vracel k Papuáncům na Novou Guineu, kteří v době mé první cesty ještě žili na kulturní úrovni doby kamenné a dožíval tam i kanibalismus. Tam jsem se vracel třicetpět let. Když tak dlouho někam jezdíte, získáte řadu zkušeností, ale také o těch lidech mnoho víte a máte mezi těmi jednoduchými lidmi i spoustu přátel. Kdybych si měl vybrat, kam bych se chtěl ještě vrátit, určitě bych jel k indiánům a na Novou Guineu. Mnoho času jsem strávil v Polynézii, na Velikonočním ostrově, na Havaji i v Pearl Harboru a dalo by se o tom vyprávět celé hodiny.

Čím cestujete nejraději. ?

Nejraději cestuji kupodivu lodí. Jednak proto, že mám lodě rád a vyhovuje to i mým romantickým a nostalgickým představám. Jsou zde ale i praktické důvody. Za tak náročné technické vybavení jako kamery nebo stativy se v letadle draze platí. Kdežto na lodi to dám do kajuty. Navíc, loď jede poměrně pomalu a mohu psát. Jednou jsem cestou z Evropy do Austrálie napsal celou knížku.

Co poradíte klukům či dívkám, kteří by chtěli jít ve vašich stopách?

Mnoho dopisů od dětí začíná: „vážený pane cestovateli, já bych s Vámi jel autem mezi domorodce, ničeho se nebojím a všechno dokážu.“ Fyzická zdatnost a pevné zdraví je nutné, ale člověk musí umět jazyky, musí být vytrvalý, psychicky pohodový a vysoce tolerantní vůči partnerovi se kterým cestuje, protože v extremních podmínkách to ani jinak nejde. Devadesát procent všeho se dělá vlastně už doma a vlastní cesta je až realizací tohoto plánu. Nerad to říkám, protože to je rada jak od Komenského, ale především je nutné se moc a moc učit, protože bez toho to nejde. Má-li výsledkem cesty být získávání nových poznatků, nemůžu sebrat bágl a druhý den jet do střední Afriky.

Autor: Vladimír Rogl

Foto: FB Dr. Miloslav Stingl

 

Konec roku na druhém konci světa: Ó Makahiki – čase radosti, čase milování

Měl jsem tu čest svého času sousedit na Spořilově se známým cestovatelem  a spisovatelem  Dr.Miloslavem Stinglem.  Nejenže jsem rád četl jeho knihy, ale stejně rád – nebo možná ještě raději – jsem poslouchal  jeho vyprávění.  Ochotně mi poskytl  i několik rozhovorů pro noviny ve kterých jsem tehdy působil.  Dr. Stingl na svých cestách  mnohokrát  slavil  Vánoce i  příchod nového  roku na  opačném konci  světa,  v  krajinách  pro  Evropana  více než  exotických.  Na tomto místě si proto dovolím se o vzpomínky slavného cestovatele rozdělit.

Zatímco Vánoce  i Nový  rok jsou  u nás  vázány na  křesťanskou tradici, u skupin, ke  kterým Dr. Stingl často směřoval – u Indiánů či  Papuánců – jsou svátky určeny určitými astronomickými fakty jako je zimní nebo jarní slunovrat. Rovnodennost  nepřehlédly ani tyto  jednoduché skupiny a pro  řadu z nich – například  v Polynésii v království  Tonga,  začíná nový  rok 21. března. Indiánské  stavby bývaly orientovány tak, aby na  ně dopadl první paprsek v určité  datum, což se týká například pyramid na Yucatanu. To  období, které my považujeme za Vánoce,  nehrálo u  nich takovou  roli jako  věci, které  se daly vyčíst z nebe a které se pravidelně opakovaly. Vánoce se pro tyto exotické kmeny staly důležité teprve s příchodem misionářů.

Nejsou tedy tyto národy o něco krásného ochuzeny?

K našim Vánocům, času radosti, bych přirovnal na Havaji pradávný svátek Makahiki k  oslavě boha  plodnosti Lona.  Dodnes, přestože se všude kolem  zvedají věže  křesťanských kostelů,  místní obyvatelé tento svátek radostně slaví nepřetržitě celé čtyři měsíce od začátku listopadu do března.  Celé toto období  se na Havaji  lidé veselí, zpívají, hodují,  milují   a  oddávají  nejrůznějším hrám.  Marně hledám v paměti  k čemu  toto slastné  a šťastné  stodvacetidenní období radosti přirovnat.  K našemu masopustu  či brazilskému karnevalu? Ne,  je   neopakovatelnou  a  nenapodobitelnou   havajskou  férií radosti. Je to radost na radost. Je to prostě MAKAHIKI!

A obdoba našich křesťanských Vánoc?

Zajímavé  bylo,  když  jsem  trávil  Vánoce  na  některé misijní stanici.  První  křesťané,  kteří   přišli  na  Panenské  ostrovy v Karibském  moři,  byli  misionáři  tak  zvané  Moravské církve. Moravští bratři  odvozují svůj původ od  Českých bratrů, kteří po Bílé hoře odešli do exilu. Pro tyhlety „exotické“ moravské bratry jsou pojmy  jako Komenský nebo  Růžový palouček základními  prvky jejich  víry a  tamní věřící,  byť černí  jako bota, mají hluboký vztah  k  české  a  moravské  zemi.  Pobýval  jsem zde několikrát a natočil i  film o vánocích, který  naše televize vysílala. Mají i Betlém  s černým  Ježíškem a  černou Panenkou  Marií. Strojí si umělé stromečky a pro bohaté přivážejí z Kanady jedličky.

Vzpomenete si na nějakou vánoční příhodu?

Jednou  jsem  na  Štědrý  den  odlétal  z  Meridy na poloostrovu Yukatan.  Mexiko   je  katolická  země  a   na  letišti  panovala štědrovečerní   pohoda.  Letadlo   mělo  takové  latinskoamerické zpoždění  a  mne  zaujala  paní,  která  tam  seděla a strašně se chechtala, což se  to k té slavnostní náladě  příliš nehodilo. To jsem ještě  netušil, že se  velmi dobře baví  nad knihou Voskovce a Wericha. Byla to česká emigrantka, žijící ve Spojených státech, která  letěla  na  ostrov  Cozumel  trávit  svou  dovolenou. Bylo sympatické, že  o Štědrém dnu na  mexickém letišti čte emigrantka z Čech českou knihu a připlete se k tomu i český spisovatel.

 

A jaké  jste zažil Silvestry?

Nový rok  odpovídá křesťanskému kalendáři i  tradici. Pokud jsem byl u vysloveně exotických kmenů tak  jsem o Vánocích ani o Novém roce nevěděl. Když to neslavili oni, neslavil jsem to ani já nebo jsem slavil s  nimi jejich Makahiki. Velké zážitky  mám z Manaosu v Amazónii, kde se bouřlivá  silvestrovská noc velmi silně podobá karnevalu v  Ríu. Uprostřed hlučné střelby  člověku připadá Velká říjnová  revoluce  jako  procházka   růžovým  sadem.  Ulice  plné temperamentních tanečníků  a tanečnic, které  více odhalovaly než zakrývaly. Mulatky, míšenky černochů  s indiány jsou nejkrásnější ženský  na světě,  krásnější než  polynézanky. Ještě  zajímavější Silvestr jsem prožil na Jamaice, která  sama o sobě je zemí rumu, vyhlášených tanečníků  a exotické regé-muziky.  Do hlavního města Kingstonu jsem přiletěl pozdě večer. Všichni byli jamajským rumem velmi povzbuzeni a rozjařeni, až jsem se trochu toho temperamentu bál.  Všechny hotely  byly obsazeny  a volné  lůžko jsem našel až v malém penzionu.  Patřil staré vdově  po anglickém důstojníkovi, který tam před mnoha lety  sloužil. Všichni hosté byli v ulicích, takže majitelka mne  pozvala na anglický punč. U  nás je tradice, že o půlnoci se v televizi  zahraje hymna a objeví státní vlajka. U nich se stalo to samé a  první minutu nového roku běžel sestřih toho,  co se  minulý rok  v celém  světě událo.  A protože to byl 1.leden  1969, tak  velká část  sestřihu byla  věnována událostem z Československa.  Nejdříve ukázali  Hradčany a  pohled na Prahu. Teprve potom  ruské tanky, Dubčeka  a Kriegla. Musím  přiznat, že jsem byl v  těch prvních minutách nového roku  naměkko. Z ulic se přitom ozýval bouřlivý rachot a rytmická jamajská regé-muzika.

 

Autor:   Vladimír Rogl

Foto:   FB Dr.  Miloslav Stingl

 

Jak se chodí za holkama v Tichomoří – Dr.  Miloslav Stingl, český cestovatel, etnograf a spisovatel

V jedné  naší  národní  písničce  lká  děvčica  nad  tím, že musí v komůrce spávat sama a v jiné se zase holedbá šohaj, že si dá na své zálety urobit pořádné kyjačisko. Jak své milostné záležitosti řeší mládenci a panny na opačné straně zeměkoule?

Tuto otázku jsme položili bezkonkurenčnímu znalci poměrů i v těch nejzapadlejších končinách – kam nás dosud běžně nevozí žádná cestovní kancelář  –   cestovateli, etnografu   a  spisovateli  Dr.  Miloslavu Stinglovi, který   při svých  mnoha cestách kolem  světa strávil v exotických zemích dlouhá  léta  svého života.  A řadu let právě na  ostrovech Oceánie, ležících  uprostřed Pacifiku severně od břehů Austrálie a jižně od Japonska.   Dr.  Stingl se nedávno v plné svěžesti dožil požehnaných 89 let a o svých cestách rád hovoří.  Desítky jeho knih byly přeloženy do celé řady světových jazyků.  Mohu se pochlubit, že před řadou let jsem s ním bydlel na Spořilově na stejném patře a v minulých letech jsem s ním často hovořil o jeho cestách i neopakovatelných zážitcích.

Milování v ráji

„Říkáte kyjačisko,“  pousmál se cestovatel.  „A víte, že  opravdu něco   podobného   mají   i   na   tichomořském   ostrově   Truk. K nejcharakterističtějším  suvenýrům patří  nejen dřevěné válečné kyje, ale také malé ‚felai‘-  milostné hole, které místní řezbáři vyhotoví tamním  ‚šohajům‘ na zakázku  a ozdobí je  i originálním mikronézským  ornamentem. Dobrý  mrav nejen  v Evropě,  ale i  na Truckých  ostrovech žádá,  aby milostná  iniciativa vycházela  od muže.  Felai  se  stává  jakousi  legitimací  lásky, za kterou se mládenci nestydí,  ale kterou naopak docela  veřejně dávají najevo své  touhy, když  se s  ním v  ruce procházejí  po vesnici. Pokud touha   mladého  muže   směřuje  k   určité  dívce,   při  vhodné příležitosti své  vyvolené předvede vzor  na své milostné  hůlce. Dívka si ornamenty pozorně prohlédne, bez ohledu na to, zda se jí její majitel líbí nebo ne. K milostným hrám a dobrodružstvím i na truckých ostrovech  se nejlépe hodí krásná  vlahá noc, kterých je tam  ostatně  bezpočet.  Po  setmění  pak  dochází  k praktickému vyzkoušení  této milostné  legitimace. Nápadník,  vyzbrojený svým zdobeným felaiem, se  tiše přiblíží k chýši své  – dosud svobodné – dívky a hůlku prostrčí její  stěnou. Dívka, které nápadník svůj felai  během dne  už předvedl,  ačkoliv mezi  nimi nepadlo jediné slovo,  návštěvu svého  eventuálního milence  očekává. Jen  na ní také  záleží  jak  odpoví.  Dívka  si  nejdříve pozorně prohlédne felai. Je-li  ornament shodný s  tím, který jí  byl předložen při procházce  vesnicí, pozná,  že na  její chýši  i srdce klepe ten, kterého očekávala  a může mu  tedy, uprostřed noci,  dát odpověď. Vtáhne-li  hůlku do  chýše, je  to naprosto  jednoznačná odpověď: ‚pojď dovnitř  a miluj mne!‘. Jestliže  ale vystrčí felai zpátky, je odpověď stejně opět zcela jednoznačná. Mládence ani jeho felai nechce ani vidět!“

Mladí  lidé neztrácejí  čas dopisováním  a prostřednictvím trucké milostné  hůlky si  domlouvají další  schůzky a  vyřizují vzkazy. Snad proto je na ostrově tak málo svobodných dívek, ale prý se to tam s manželskou věrností nebere až tak příliš vážně. Dr. Stinglovi někdy říkají závistivci: „Ty jsi se měl! To je tam, co děvčata nosí jen bikiny …“ A on jim popravdě říká, že často ty dívky nenosí ani ty bikiny!

Klubíčková volba

Ve druhé polovině devatenáctého století obnovil havajský král Kalakua i tradice havajského milování. Král sám měl pro tento obor obzvláštní vlohy. Při slavnostech pronášel plamennou řeč zvanou „halala“, na kterou se připravoval celé dny. Když řeč dosáhla svého vrcholu, museli muži odložit své pláštěnky, aby se král mohl přesvědčit, zda měla jeho slova za přítomnosti dívek žádoucí účinek. Pak docházel k obřadu klubíčkové volby. Král sáhl po liánovém klubku v dýni nechal jej odkutálet do trávníku do kruhu wahin  (dívek), přičemž konec vlákna stále držel v ruce. Dívka, před níž se klubko zastavilo, se půvabným tanečním krokem a za současného navíjení klubka odebrala ke králi. Kalakaua ji objal a zmizel s ní v paláci. Pak byli na řadě urození páni a nakonec i prostý lid. Házení klubkem pak pokračovalo celou noc. Liánové klubko se jmenuje olona a výrazu „rolling the olona twine“ (házet olonou) se v určitých společenských kruzích používá dodnes. Inu, jiný kraj – jiný mrav.

Ženy nebo život

Ne vždy však namlouvání a milování bylo tak romantické. V Lahaině – bývalém  hlavním městě  Havajského království  – dodnes ukazují kouli  z těžkého  lodního děla,  která byla  v roce 1825 vypálena velrybáři ze  škuneru John Palmer  na Richardsovu misii.  K ní se váže příběh  námořníků, kteří se chtěli  silou domoci svého práva na rozkoš dívčí náruče.V době největší  slávy havajského velrybářství  kotvilo v Lahaině až čtyři sta velrybářských lodí za rok. Na nich připlouvali muži, kteří  prožili na  moři dlouhé  měsíce a  další je  čekaly. Drsní chlapi  bez  skrupulí  příliš   nedbali  na  zákony,  morálku  či přikázání své  víry ani doma  a na Havaji  se řídili heslem: „na západ od Hornu není Bůh, na  západ od Hornu je všechno dovoleno!“

Jedinou  zastávkou  lodí  na  západ  od  Hornova  mysu byla právě Lahaina,  kterou  si  námořníci  představovali  jako dokonalý ráj naplněný  anděly   ženského  pohlaví,  dokonalé   krásy  a  velmi přístupných k milování. Pokud tito  tvrdí muži o něčem snili, pak to byla právě  Havaj. Ne pro dokonalou krásu  těchto ostrovů, ale pro  krásu,  náruč  a   pohostinný  klín  jejich  žen.  Námořníci vzpomínali  jak v  přístavech  překrásné  dívky samy  bez vyzvání připlouvaly vstříc  evropským lodím a  bez ostychu vstupovaly  na palubu.  Ochotně  se  vzdávaly,  ba  dokonce  samy  se námořníkům nabízely. Snili a vzpomínali,  jak jim Havajky, ozdobené voňavými květinovými věnci, mezi milováním zpívaly a tančily. Pak se ale vše náhle změnilo. Lovce vorvaňů nečekala jediná dívčí náruč. To jejich krajan – misionář Richards – přesvědčil havajské náčelníky a králova guvernéra ostrova Maui, aby vyhlásili na styk svých dcer  a žen s  velrybáři tabu. Havajky  uposlechly. Prvními postiženými, kterým byla odepřena rozkoš radovánek s domorodkami, byli námořníci z britské lodi Daniel. Tvrdí chlapíci, nebojící se rozbouřeného moře  ani vorvaňů, nebrali však  na nějaké polynéské tabu zřetel. Rozhodli se věc řešit po svém a šli do ulic hlavního města    Havajského   království    udělat   pořádek.   Misionáři Richardsovi, kterého dostihli u dveří misie, přiložili nůž na krk a řekli: „Ženy nebo život!“  Richards nekapituloval, ale chtěl se zachovat jako mučedník mezi lvy římského cirku a odpověděl stejně originálně:  „Naše životy  mít můžete,  naše ženy  však nikoliv!“  Mezitím k misii dorazili domorodci ozbrojeni noži a kyji (nikoliv milostnými) a láskychtiví velrybáři museli vzít nohy na ramena. Námořníci si  proto raději vozili  pro potěšení havajská  děvčata přímo  na palubách  svých lodí  a zvláště  Angličané tvrdili,  že „nikdo nemá  právo upírat ženy  Angličanům!“ Živý náklad  odmítli vydat  rodinám  a  smrtelně  míněnou  výhrůžku  „ženy nebo život“ potvrdilo  i bombardování  Lahainy z  lodních děl.  Pro tentokrát kapitulovali  zase  Lahainští  a   námořníci  i  se  svým  něžným potěšením odpluli do klidnějších vod.

A dnes? „Ze   čtyř  set  velrybářských  lodí,  které sem v časech havajské  velrybářské  horečky  rok  co  rok  připlouvaly,  zbývá v Lahaině  dnes  už  jen  jedna  jediná  – Kartagiňan. Z oněch slavných dob zde ale zůstal stát tak potřebný a užitečný kriminál Hale  Paahao  –  postavený  pro  zdivočelé  lovce  vorvaňů a žen. A přežilo zde  jako slogan i  heslo neobvyklých vyděračů  Havajců – Ženy nebo život,“ dodává Dr. Stingl.

Autor:   Vladimír Rogl

Foto:   archiv – Dr.  Miloslav Stingl/FB