Aby Rudolf Votruba předešel poškození nebo dokonce zničení originálu Altova rodokmene, vystaveného Klubem pěstitelů policejních a ušlechtilých psů v Praze, opsal si jej v několika kopiích na psacím stroji. Při tom si uvědomil, že byl Alto vržen dne 18. října 1929 a tudíž co nevidět dosáhne věku tří let.

 Vzhledem k tomu, že původní Altův majitel štábní strážmistr Měsíček žil v česko-německém pohraničí, byli všichni jeho předci výhradně němečtí ovčáci z německých chovů. Rodokmen psa hrál, kromě vlastností a schopností psa samotného, velmi důležitou roli při páření psů, aby jejich mláďata byla čistokrevná a tím pádem i plnocenná.

Prvními Altovými potomky byla čtveřice psů jmen Kora, Kreta, Konsor a Kord, které po Altově krytí vrhla erární služební fena Sylva, kterou měl přidělenu vůdce služebního psa na pátrací stanici u okresního četnického velitelství v Hradci Králové štábní strážmistr Josef Arazim. Ke krytí došlo ještě v době absolvování kursu v Pyšelích dne 11. dubna 1932 večer a 12. dubna 1932 ráno.  Nádherné dvě feny a dva psy přivedla Sylva na svět v měsíci červnu roku 1932.

Přesně v den Altových narozenin, v úterý 18. října 1932, obdržel Rudolf Votruba dopis od kolegy Josefa Arazima s dalšími fotografiemi Altovy nevěsty a jejich potomků. Štěňata, jak stálo v dopise, byla pěkná a velmi silná. Měla se čile k světu a štábní strážmistr Arazim předpokládal, že z nich budou pěkní draci. Když se zakousla do pytle, tak je měla Sylva co přetáhnout. Jelikož se jednalo o erární štěňata, byla po odstavení od matky předána do pyšelského ústavu k následnému služebnímu přidělení zájemcům o výkon funkce vůdce služebního psa.

Za poskytnutí Alta ke krytí soukromé feny Rudolf Votruba požadoval 100 Kč, čímž se částečně vracely do rodinného rozpočtu finanční prostředky spojené s pořízením Alta a jeho výživou a výcvikem.

Každému vůdci služebního psa, bez ohledu na to, zdali se jednalo o psa vlastního či erárního, náležel příspěvek na stravování psa denně 2 Kč 80 hal a příspěvek za péči o psa ve výši 20 hal denně. Tudíž se jednalo o tři koruny denně, které byly vypláceny ze staničního kancelářského paušálu vždy první den v měsíci, a to na celý měsíc dopředu. Podle počtu dnů v měsíci šlo o 90 či 93 korun, samozřejmě s výjimkou měsíce února, kdy byla částka ještě nižší, a podle toho, zda byl rok přestupný či nikoliv, se jednalo o 87 nebo 84 korun.

Výživa a péče, kterou od svého pána Alto dostával, stála ještě o něco více, než poskytoval erár. To však bylo před paní Etelou jejím manželem přísně tajeno.

Alto za péči, kterou dostával, projevoval svému pánovi neskonalou oddanost a naprostou poslušnost. Jeho výkony byly doslova obdivuhodné a to i v podmínkách, které nebyly zrovna příznivé pro použití služebního psa.

          

 Ve čtvrtek 3. listopadu 1932 ráno byl Alto rekvírován četnickou stanicí v Ivánce u Nitry v politickém okrese Nitra k pátrání po neznámých pachatelích krádeže úlu se včelami v ceně 800 Kč.

Velitelem hlídky pátračky byl strážmistr František Antonín Tomek a automobil řídil jako obvykle štábní strážmistr Dřevický. Ke krádeži došlo v obci Berenč, vzdálené pouze necelých čtrnáct kilometrů, a díky tomu byla hlídka pátračky na místě činu velmi brzo po vyžádání.

Od místního četníka štábního strážmistra Jana Vlčka bylo zjištěno, že pachatelé činu byli dva a těžký odcizený úl odnesli na rovněž odcizeném žebříku.

Za humny usedlosti poškozeného Michala Lörincze byl Alto uveden na stopu, kterou sledoval po poli a dále po lukách podél potoka až do čtyři kilometry vzdáleného Veľkého Kýru. Zde přešel tři zahrady, avšak pachateli zanechanou stopu zničili zvědavci, kteří viděli přicházet stopujícího psa s četníkem.

Zničení stopy se bohužel nepodařilo zabránit, přesto místní četníci šli v dané obci najisto. V kůlně domku jim dobře známého a několikrát trestaného Pavla Bošanského nalezli odcizený včelí úl i žebřík, na němž byl lup odnesen.

Ačkoliv se strážmistr Votruba snažil o to, aby Alto od domku Bošanských navětřil a vypracoval stopu druhého z pachatelů, bohužel se to nepodařilo. Dalšími osobami poničenou stopu by však nedokázal vypracovat sebelepší pes. 

Dopadený a usvědčený zloděj byl dodán k okresnímu soudu v Nitře. Svého spolupachatele však Bošanský neprozradil. Odcizený žebřík a úl i se včelami byly vráceny majiteli.

Nebýt ale označení směru odchodu pachatele z místa činu služebním psem, tak by se pachatele nepodařilo dopadnout záhy po spáchání činu, pokud by se to místním četníkům vůbec kdy podařilo.

V tomto případě, který naštěstí pro poškozeného skončil vypátráním ukradeného úlu a pro četníky dopadením pachatele trestného činu, sehrála negativní roli neznalost obyvatelstva obce o podstatě stopování a hlavně zájem o tento četnictvem stále více využívaný pomocný prostředek. V řadě novinových zpráv byly totiž schopnosti služebních psů značně přeceňovány a byly jim přičítány vlastnosti a dovednosti, které ve skutečnosti služební psi neměli, ani mít nemohli. Na druhou stranu tyto fámy měly značný psychologický účinek na zločince, kdy někteří se dokonce při zjištění, že je vyžádán příjezd služebního psa na stopování, sami nápadnou změnou chování prozradili. Své sehrály u některých zločinců i zkušenosti se zuby služebního psa a na ty slabších povah stačilo pouze označení vyštěkáním, které občas skončilo pošpiněním spodního prádla.      

Následujícího dne časně ráno byl strážmistr Votruba s Altem vyslán pěšky do nedalekého Jágersegu, spadajícího do obvodu četnické stanice Šarlužky-Kajsa, rovněž v politickém okrese Nitra, sousedícího s obvodem četnické stanice v Nitře. Zde měl pátrat po neznámých pachatelích krádeže drůbeže z neuzamčené půdy.

Od místního četníka štábního strážmistra Martina Hůrky se dozvěděl, že ku škodě rolníka Viktora Malagyi bylo odcizeno celkem 17 slepic a 3 kachny v celkové ceně 460 Kč.

Za humny rolníkova domu byly nalezeny dvě stopy, jedna mužská a druhá ženská. Na  tyto stopy byl uveden Alto, jenž vypracoval stopu podél humen, po lukách a přes pole směrem k obci Dražovce až na veřejnou cestu, kde byly v prachu nalezeny otisky dvoukolového vozíku, na němž pachatelé svůj lup odvezli. Délka vypracované stopy činila asi 1400 metrů.

Vzhledem k tomu, že na cestě přešlo od rána mnoho osob, a protože cesta byla pokryta vrstvou prachu, nebylo dále možno použít služebního psa.

Následně byli hlídkou místní četnické stanice dopadeni a z činu usvědčeni Ľudovít Czabo a Mária Vrábelová z Vágovců. 

V sobotu 5. listopadu 1932 se v Pyšelích konalo odhalení pomníku služebnímu psu Arcovi z pátrací stanice u okresního četnického velitelství v Plzni, který zahynul spolu se svým vůdcem strážmistrem Aloisem Tauberem dne 2. srpna 1931 v Koterově u Plzně. Četnictvem hledaný zločinec Josef Kondr při svém obklíčení četnictvem zastřelil ze své pistole služebního psa Arca i jeho pána strážmistra Aloise Taubera, který jej posílal do vchodu na půdu, kde se hledaný několikrát trestaný zločinec ukrýval.

Památník vděku člověka zvířeti za jeho věrné služby nechal v oplocení pyšelské psí univerzity zbudovat se svolením ministerstva vnitra Sportovní klub pro policejní a ušlechtilé psy v Praze spolu se Spolkem k ochraně zvířat v Československé republice.  

 V zájmu snížení enormní finanční zátěže klubu, vzniklé příspěvkem na vybudování pomníku, vyzval klubový výbor své členy, aby zároveň s platbou ročního členského příspěvku na rok 1933 zaslali dobrovolně částku 5 Kč k doplnění klubové pokladny.

          

Rudolf Votruba jako jeden ze členů klubu samozřejmě na základě uvedené výzvy rád přispěl na tuto ušlechtilou věc.

Na téma psí oddanosti si na vnitřní stranu obalu Deníku o výcviku svého služebního psa napsal níže uvedená slova:

Přítel, milenka zklamou – muž opustí, děti zapomenou.

Člověk člověku splácí nevděkem – pes však nezklame nikdy a je věrný až za hrob.

Při tom vůbec nepochyboval o Altově oddanosti, neboť ten jej o své věrnosti a vděku za láskyplnou péči přesvědčoval doslova na každém kroku.

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÝ PES ALTO OPĚT NA STOPĚ, vydané v Nakladatelství  Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců, rovněž na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.  Kniha bude vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz. 

Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Každý četník na zkoušku si musel během prvního roku své služby osvojit značné množství odborných vědomostí a dovedností, které byly nezbytné pro službu v četnickém sboru. Podmínkou přijetí do definitivního stavu a jmenování strážmistrem bylo úspěšné složení odborné zkoušky. Výuka odborných předmětů se opírala o příklady z praxe, jaké se ve výkonné službě denně vyskytovaly. Obdobným způsobem je pojata i Četnická abeceda.

Pro ilustraci uvádíme hned první ze dvacetiosmi povídek z uvedené knihy

A

anonymní oznámení je takové, v němž pisatel neuvádí svého jména, nebo jestliže je v něm uvedeno jméno osoby jiné, která o tom nemá vůbec vědomosti, nebo jméno osoby vůbec neznámé. Trestní řád v § 87 stanoví, že oznámení takové, které obsahuje určité, trestný čin věrohodně naznačující okolnosti, má býti též vyšetřeno, avšak beze všeho hluku a tak, aby bylo co nejvíce šetřeno cti obviněné osoby. V případě, že se anonymní oznamovatel sám dopustil svým oznámením trestného činu, je zapotřebí činit kroky k jeho zjištění a usvědčení. Přitom je třeba míti na zřeteli, že vážný občan činí oznámení, ať povinná, týkající se oznámení trestného činu uložené každému občanu zákonem, nebo dobrovolná, týkající se trestného činu, jehož oznámení není zákonem občanu uloženo, ze zásady vždy přímo a nesníží se nikdy k oznámením anonymním nebo pseudonymním.

  Příklad první

 V pátek 27. října 1933 se ještě za ranní tmy do staniční kanceláře četnické stanice Drmoul v politickém okrese Planá u Mariánských Lázní doslova vřítil mladý muž. S úděsem v očích vykládal trojici přítomných četníků, že při jízdě nákladním automobilem po silnici do Tří Seker spatřil ve světle reflektorů v mlze v silničním příkopu ruku. Prudce zabrzdil a po vystoupení z kabiny automobilu spatřil v příkopu ležící ženské tělo s rozbitou hlavou a o něco dále leželo rovněž s rozbitou hlavou tělo muže. Zřejmě byli v husté mlze sraženi projíždějícím automobilem, jehož řidič z místa ujel, aniž by jim poskytl pomoc. Jelikož byli žena a muž mrtví, otočil automobil a jel případ oznámit četnictvu.

Velitel četnické stanice vrchní strážmistr Jan Boublík vyzval dvojici podřízených štábních strážmistrů Jana Märze a Jana Matějíčka, aby se ustrojili a za chvíli všichni tři odjeli nákladním automobilem k místu události, které se nalézalo necelý kilometr od obce Drmoul nedaleko od lesa u Panského vrchu.

V příkopu u silnice skutečně ležela již ztuhlá mrtvola ženy s rozbitou hlavou a tři kroky od ní leželo ještě teplé tělo muže s krvácejícím zraněním na hlavě. Jakmile vrchní strážmistr Boublík zjistil, že muž ještě žije, vyslal štábního strážmistra Märze zpět do obce pro lékaře.

Ve svitu elektrických svítilen nalezli četníci nedaleko těl rozsypanou nůši s potravinami, balík s větším množstvím špinavého prádla a pánskou šálu. Ačkoliv se zdálo, že z obsahu nůše nic nechybí, byly věci z ní zpřeházeny. Již nyní bylo zřejmé, že nešlo o automobilovou nehodu, ale o loupežné přepadení.     

Přestože byl lékař na místě během půl hodiny, umírajícího muže již nedokázal zachránit. Jak muž, tak i žena měli kromě rozbitých hlav i hluboké rány na zádech.

Na místo byla přivolána soudní komise od okresního soudu Planá u Mariánských Lázní k ohledání mrtvol a o případu byla rovněž telefonicky vyrozuměna četnická pátrací stanice v Chebu se žádostí o vyslání služebního psa.

Během krátké doby se na místě shromáždilo značné množství osob a drmoulští četníci měli co dělat, aby je vykázali do patřičné vzdálenosti a zabránili tak poškození stop pachatelů hrůzného činu.

Místo činu se nacházelo v těsné blízkosti hranice politických okresů Planá u Mariánských Lázní a Mariánské Lázně, a tudíž na hranici staničních služebních obvodů četnických stanic Drmoul a Tři Sekery u Tachova. Díky tomu se na místo dostavil i tamní štábní strážmistr František Rossmeissl, který se právě vracel z noční obchůzky.

Právě štábní strážmistr Rossmeissl sdělil, že se jedná o jemu dobře známé manžele Bachmannovy z Chodovského Šmelctálu. 40 roků stará Anna pracovala jako pradlena a docházela si pro práci do Mariánských Lázní. Jelikož se bála chodit po tmě sama, doprovázel ji na cestě domů vždy její, 48 roků starý manžel Jan, který pracoval jako vrátný a chodil své manželce vždy naproti, aby ji doprovodil.  

Po příjezdu automobilu chebské četnické pátrací stanice podal vrchní strážmistr Boublík veliteli pátračky vrchnímu strážmistru Vilému Exnarovi hlášení o dosavadním výsledku vyšetřování. Přesto, že bylo okolí místa nálezu těl značně pošlapáno shromáždivšími se osobami, podařilo se strážmistru Bohumilu Maříkovi uvést služebního psajménem Fifi na stopu pachatelů, kteří byli určitě dva. Služební pes stopu sledoval lesem směrem k Chodovskému Šmelctálu, až k nedalekému rybníku a zde stopu ztratil. Opětovný pokus o uvedení služebního psa na stopu byl neúspěšný.

Štábní strážmistr Bedřich Müller z pátrací stanice pořídil fotografie zavražděných a náčrtek situace na místě činu. Vzhledem k tomu, že u obětí nebyly nalezeny žádné cennosti, bylo zřejmé, že jde o loupežnou vraždu. Po soudním ohledání, byla těla převezena do márnice hřbitova ve Třech Sekerách, kde byla pitvána. Lékaři potvrdili, že oba manželé byli zavražděni opakovanými údery do hlavy a do zad ostrým předmětem, pravděpodobně sekerou.

V Mariánských Lázních se podařilo zjistit, že Anna Bachmannová za odevzdané vyprané prádlo obdržela 15 Kč a z toho 5 Kč utratila za potraviny, které si dala do nůše a zbývajících 10 Kč si uložila do tobolky. Ta však nebyla při ohledání místa činu nalezena.

Pátrání po pachatelích dvojnásobné loupežné vraždy bylo i po několika dnech intenzivního pátrání četnictva bezvýsledné. Jediné, co se četnictvu podařilo zjistit, že psi domkáře Matera, bydlícího nedaleko místa činu, v době od 8 do 10 hodin večer zuřivě štěkali, avšak majitel tomu nevěnoval pozornost, neboť cizí lidé okolo jeho domu nechodí. Přitom služební pes chebské pátračky Fifi vypracoval stopu právě ve směru k Materovu domku.

Po necelém týdnu se na četnickou stanici v Drmoulu dostavila Alžběta Luftová z Chodovského Šmelctálu a odevzdala zde pánskou náprsní peněženku, kterou nalezla v lese, poblíž místa, kde byli Bachmannovi usmrceni. Podle obsahu bylo nepochybné, že peněženka patřila Janu Bachmannovi a že ji pachatelé zřejmě ztratili cestou z místa činu.

Vrchnímu strážmistru Boublíkovi nešlo na rozum, že peněženka je zcela nepoškozená a suchá, ačkoliv krátce po činu začalo pršet se sněhem a poté začal padat sníh, který se udržel. Kromě toho velmi dobře věděl, že syn Luftové, Jan, lesní dělník žijící nyní ve Skelné Huti u Mariánských Lázní je pytlákem a byl v minulosti opakovaně trestán pro krádeže a rvačky.

Po domluvě s velitelem chebské pátračky vrchním strážmistrem Exnarem bylo rozhodnuto o provedení domovní prohlídky u Jana Lufta. Při domovní prohlídce četníci nalezli sekeru se stopami krve, o níž Jan Luft tvrdil, že s ní zabíjel slepici. Dále jej usvědčovaly krevní stopy na kabátě, o nichž však tvrdil, že se jedná o krev zaječí. Na den činu nebyl schopen prokázat hodnověrné alibi. Proto byl zatčen a dodán do vyšetřovací vazby krajského soudu v Chebu.

S nalezenou peněženkou byl proveden pokus v tom směru, že byla po dobu dvou dnů položena pod sníh, což na ní dle očekávání zanechalo stopy.

Znalecký posudek potvrdil, že se skutečně jedná o lidskou krev, avšak dle krevní skupiny se nejednalo o krev žádného z manželů Bachmannových. Přesto, že pátrání po pachatelích dvojnásobné vraždy bylo opět v bodě nula, byl Jan Luft dále ponechán ve vyšetřovací vazbě.  

Až počátkem března 1934 se Jan Luft doznal, že krevní stopy na jeho kabátě a sekeře vznikly při napadení Franze Fischera z Prochomoutu, se kterým se původně domluvili poskytnutí peněz na pašování cukerinu přes hranici. Fischer ale z domluvy ustoupil, a proto po něm Luft ve vzteku hodil sekeru a zranil ho. Z tohoto důvodu byl Jan Luft nakonec žalován u chebského krajského soudu pro zamýšlené ublížení na těle.    

V polovině dubna 1934 došel na poštovní úřad v Drmoulu anonymní dopis, v němž jsou z dvojnásobné vraždy obviněni bratři Josef a František Scharnaglové ze Šmelctálu. Oba bratři se měli pohádat v lese, a při tom František vyčítal svému bratru Josefovi vraždu spáchanou na manželech Bachmanových.

Poštmistr se ihned po přečtení obsahu anonymního dopisu odebral na nedalekou četnickou stanici, kde zastihl jejího velitele konajícího kancelářské práce.

Vrchní strážmistr Boublík okamžitě telefonoval do Chebu na pátrací stanici a žádal o vyslání její hlídky k provedení domovní prohlídky u Scharnaglových.

Ještě týž den přijeli četníci do Chodovského Šmelctálu k domku Scharnaglových. Doma zastihli pouze 20 roků starého Josefa. Po marné výzvě velitele chebské pátračky vrchního strážmistra Exnara, aby vydal věci odcizené při dvojnásobné loupežné vraždě manželů Bachmannových, bylo přistoupeno k provedení domovní prohlídky. Při ní by byla nalezena sekyra se stopami od krve na ostří. Z toho důvodu byl Josef Scharnagl prohlášen za zatčeného a dodán do vyšetřovací vazby krajského soudu v Chebu.

Až po týdnu se podařilo drmoulským četníkům vypátrat a zatknout mladšího z bratrů Františka Scharnagla, který byl rovněž dodán do vyšetřovací vazby chebského krajského soudu.

Znalecký posudek potvrdil, že se jednalo o krev Jana Bachmanna a napomohl k usvědčení skutečných pachatelů dvojnásobné loupežné vraždy.

Příklad druhý

V polovině měsíce září 1930 obdržela četnická stanice Budňany v politickém okrese Hořovice dožádání Ústředního četnického pátracího oddělení v Praze k prověření anonymního oznámení. To označovalo jistého rolníka Františka Hojera z Krupné, spadajícího do obvodu zdejší četnické stanice, za vraha Františka Berana, rovněž z Krupné. Rolník Hojer údajně před dvaceti lety otrávil Františka Berana a to z toho důvodu, že měl poměr s jeho manželkou.

Velitel dvoumužové četnické stanice vrchní strážmistr Karel Vaněk znal rolníka Hojera osobně a věděl, že jeho rodina požívá v obci i okolí velmi dobrého jména. Přesto se ještě týž den vydal obchůzkou do nedaleké Krupné a navštívil zdejšího starostu.

Zde zjistil, že František Beran nebyl otráven, nýbrž, že zemřel ne před dvaceti lety, ale 6. ledna 1929 v podolském sanatoriu přirozenou smrtí po jakési operaci.

Tím měl vrchní strážmistr Vaněk věc za vyřízenou a nepovažoval za nutné hovořit o věci se samotným rolníkem Hojerem.

V uvedeném duchu zpracoval jediný podřízený četník strážmistr Stanislav Ježek odpověď do Prahy Ústředním četnickému pátracímu oddělení.

Po několika dnech však četnická stanice Budňany obdržela z Prahy přípis okresního policejního komisařství dolní Nové město, v jehož příloze bylo anonymní udání Františka Hojera z otrávení jeho soka v lásce Františka Berana a dále udání pro zlé nakládání s Annou Kauckou, která u něho dře za pouhých 50 Kč měsíčně!

 Vrchní strážmistr Vaněk se po přečtení nevzhledným písmem ručně psaného anonymního dopisu odeslaného v pondělí dne 7. září 1930 z poštovního úřadu Budňany odebral navštívit svého letitého přítele pana poštmistra.

Na poštovním úřadě se v rámci služebního jednání dozvěděl, že místní mladík Václav Kaucký v poslední době odeslal několik dopisů adresovaných pražské policii a četnickému ústředí. Poštmistr neopomenul připomenout, že se jedná o poštovní tajemství, ale veliteli četnické stanice jej pro jeho pátrání informace samozřejmě sdělit může. Už při odesílání dopisů uvedeným adresátům to bylo poštmistrovi podezřelé.

K uvedenému odesilateli vrchní strážmistr Vaněk zjistil, že se jedná o 21 roků starého svobodného dělníka Václava Kauckého, je o něm známo, že se štítí práce a žije spolu se svou matkou na bytě u rolníka Františka Hojera v Krupné.

Po návratu na četnickou stanici vrchní strážmistr Vaněk telefonicky vyžádal na Ústředním četnickém pátracím oddělení v Praze zaslání jimi obdrženého anonymního oznámení, za účelem pátrání po jeho pisateli.

Do zjišťování informací o Václavu Kauckém se zapojil i strážmistr Ježek. Ten zjistil, že se Kaucký vyhýbá práci a nechává se vydržovat svojí matkou, u které bydlí.

Z obdržené úřední zásilky vrchní strážmistr Vaněk zjistil, že se jedná o anonymní dopis psaný téže osobou a odeslaný rovněž z poštovního úřadu Budňany dne 1. září 1930, tedy o týden dříve než dopis pražské policii.

Nyní nezbývalo, než si pohovořit se samotným Václavem Kauckým. Proto se oba budňanští četníci ihned po obědě vypravili do Krupné. Zde na dvoře rolnické usedlosti Hojerových zastihli pracující starší ženu, která na dotaz, kde najdou mladého Kauckého odpověděla, že je jeho matkou a že syn je doma a spí po obědě. Už to cosi napovídalo.

Příchodem četníků do bytu byl Václav Kaucký poněkud zaskočen. Vrchní strážmistr Vaněk využil jeho rozespalosti a hned na Kauckého vybalil dva anonymní dopisy.

Mladík se přiznal, že dopisy skutečně psal a jako důvod uvedl, že rolníka Hojera nemá rád, jelikož mu stále nadává, že nic nedělá, akorát se válí a nechá se vydržovat starou matkou…

Od rolníka Hojera vrchní strážmistr Vaněk zjistil, že Anně Kaucké poskytuje zaopatření s bydlením a příplatek 75 korun měsíčně. Její syn Václav nepracuje, matku vyjídá a žije z toho co matka doslova vydře.

Na základě výše uvedeného zpracovala četnická stanice Budňany udání Václava Hojera pro zločin utrhání na cti § 209 trestního zákona, za který byl v červnu roku 1931 senátem krajského soudu odsouzen na tři měsíce nepodmíněně.

 

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÁ ABECEDA, vydané v Nakladatelství  Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců, rovněž na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.  Kniha bude vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz. 

Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Jedním ze dvacetidevíti zvláštních záznamů tvořících soustředěnou evidenci pátrací služby, vedenou na pátracích stanicích, byl záznam č. 7 – vyloupení pokladen. Do tohoto záznamu byli štábním strážmistrem Stehlíkem zaznamenáváni usvědčení kasaři a kromě toho i případy vyloupených pokladen, jejichž pachatele se nepodařilo dopadnout či usvědčit.

Na počátku podzimu roku 1932 bylo z hlášení jednotlivých četnických stanic zřejmé, že ve služebním obvodu kutnohorské pátračky začali opět po čase působit kasaři.

V úterý 3. října 1932 bylo četnickou stanicí Zásmuky v politickém okrese Kolín hlášeno vloupání do poštovního úřadu v Církvicích u Zásmuk.

Služební pes Ada přivezený na místo automobilem pátrací stanice vypracoval stopu neznámého pachatele vedoucí na místo zvané Verpánky, kde byla na kraji lesa nalezena vypáčená pokladna a vedle ní bylo pohozené dláto a kladivo.

Mezi tím praporčík Novotný spolu s velitelem místní četnické stanice vrchním strážmistrem Václavem Křečanem zjistili, že se pachatel vloupal do poštovního úřadu oknem, odnesl menší z pokladen, v níž bylo asi 800 Kč a druhou pokladnu, která byla masivnější a tím pádem i těžší, a v níž bylo přes 3.000 Kč, ponechal netknutou.

Podle způsobu spáchání činu bylo jasné, že se jedná o začínajícího kasaře, který měl navíc smůlu v tom, do které pokladny se vloupal. Zřejmě se na tu větší necítil.

Ještě týž týden, z pátku na sobotu, došlo v Zásmukách ke vloupání do velkostatku Leopolda Šternberga. Strážmistr František Wittiger z místní četnické stanice na místě zjistil, že se jednalo o práci kasařů, kteří napadli dvě nedobytné pokladny. K případu přivolal staničního velitele a telefonicky vyrozuměl kutnohorskou pátrací stanici.

Vyšetřováním, které vedl vrchní strážmistr Eidlpes bylo zjištěno, že pachatelé vnikli z nádvoří do správní budovy. Vstupní dveře byly s největší pravděpodobností otevřeny paklíčem. Stěny pokladen byly vyloupeny z boku. Při své práci pachatelé používali rukavice, a tudíž se na místě činu nepodařilo nalézt a zajistit žádné otisky prstů zanechané pachateli, kteří museli být nejméně dva. Pouze ve vysypaném popeli nalezl a zajistil štábní strážmistr Král otisk gumového podpatku boty jednoho z pachatelů. Uvedení Ady na stopu pachatelů zůstalo vzhledem k pohybu velkého množství osob po nádvoří velkostatku bez výsledku.

Z obou pokladen bylo odcizeno dohromady 91.723 Kč a k tomu automatická pistole ráže 7,65 milimetru s plným zásobníkem a dvěma krabičkami nábojů. O cynismu pachatelů svědčilo to, že na stole kanceláře nechali pojistku proti krádeži, uloženou v jedné z pokladen.

Na první pohled bylo zřejmé, že se nejedná o čin pachatele, který před několika dny vyloupil poštovní úřad v šest kilometrů odtud vzdálené Církvici.

Podezření pracovníků pátrací stanice padlo na vyučeného zámečníka Josefa Ryšánka, opakovaně trestaného pro vyloupení pokladen, který byl dopaden na konci září při pokusu o vyloupení pokladny v Pečkách. Byl dodán do vazby okresního soudu v Poděbradech, odkud po třech dnech spolu s dalším, vícekráte trestaným kasařem Jaroslavem Veselým, utekli.

Nebezpečnost zkušených a mnohokráte trestaných kasařů se zvýšila tím, že byli nyní vyzbrojeni automatickou pistolí a množstvím nábojů.

V sobotu 15. října 1932 krátce před půlnocí byli na náměstí v Malešově v politickém okrese Kutná Hora zastiženi dvoučlennou hlídkou z místní četnické stanice tvořenou štábním strážmistrem Františkem Prokopem Sobotou a strážmistrem Štěpánem Pěnkavou dva muži, kteří odjeli na motocyklu značky BSA poznávací značky O-XII-135.

Strážmistr Pěnkava jej při obchůzce spatřil před obchodem koloniálním zbožím v čísle popisném 13 patřícím obchodníku Arnoštu Hermanovi. Motocykl, který v obci nikdy předtím neviděl, mladého strážmistra upoutal, a tak si poznamenal jeho poznávací značku. Když byla hlídka na druhém konci náměstí, zaslechli četníci šramot a poté zjistili, že na motocykl nasedají dva muži a snaží se motocykl roztlačit.

Četnická hlídka vzala služební karabiny do ponosu a rozběhla se směrem k motocyklu. Muže vyzvala ve jménu zákona, aby zastavili, nebo že použijí zbraně. Odpovědí byly tři výstřely spolujezdce z odjíždějícího motocyklu po četnické hlídce. Ty byly opětovány celkem čtyřmi výstřely z četnických karabin. Přesto se osádce motocyklu podařilo ujet.

K případu střelby po četnické hlídce, při níž naštěstí nedošlo ke zranění, byla přivolána hlídka pátrací stanice a okresní četnický velitel. Mezitím se výstřely probuzení obyvatelé Malešova seběhli na náměstí. Přitom obchodník Herman zjistil vloupání do svého obchodu a vyloupení pokladny.

Při prohlídce malešovského náměstí byly za přítomnosti okresního četnického velitele kapitána výkonného Františka Němce, vyšetřující použití zbraně četnictvem, nalezeny tři nábojnice ráže 7,65 mm. To nasvědčovalo tomu, vyloupení pokladny u obchodníka, z níž bylo odcizeno 4.520 Kč, mají na svědomí Ryšánek a Veselý.

Další pokladnu vyloupila tato dvojice 25. listopadu 1932 ve Vlašimi v politickém okrese Benešov u Prahy. Krátce po tomto činu byl vlašimskými četníky dopaden Jaroslav Veselý a byl dodán do vazby krajského soudu v Praze. Ozbrojený Ryšánek i přes řadu rozeslaných pátracích oběžníků či v Policejním oznamovateli vyhlášených pátrání stále unikal na motocyklu BSA, na kterém si však vyměnil poznávací značku.

Z tohoto důvodu kutnohorská pátrací stanice požádala o vyhlášení pátrání po Josefu Ryšánkovi v Ústředním policejním věstníku, spolu s fotografií mnoha četnickými stanicemi hledaného zločince.

Až v polovině ledna roku 1933 byl Ryšánek dopaden četníky v rodném Nymburce, neboť se zde nerozpakoval navštívit v době usilovného pátrání po něm, svoji milou. U sebe měl nejen kasařské náčiní, ale i automatickou pistoli, kterou odcizil při vloupání do velkostatku v Zásmukách. Po zatčení byl Josef Ryšánek dodán do vazby krajského soudu v Mladé Boleslavi. Tím mohlo začít dokazování spáchaných činů a usvědčování z nich.

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého „Kutnohorská pátračka opět zasahuje“, vydané v Nakladatelství  Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců, rovněž na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.  Kniha je vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz. 

Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

K veliteli třímužové četnické stanice Lochovice v politickém okrese Hořovice vrchnímu strážmistru Karlu Švejkovi se donesly počátkem září roku 1929 zvěsti o záhadném zmizení ženy železničáře Bouška ze sousední Libomyšle. Kde jinde než při sobotním posezení v místním hostinci. Žena údajně odešla s nějakým potulným harmonikářem a zajímavé je to, že ji vlastní manžel nepohřešuje.

Panu vrchnímu strážmistrovi to, že by byla v jeho staničním služebním obvodu v poslední době pohřešována nějaká Boušková nic neříkalo. Pro jistotu se ihned druhý den, v neděli ráno, podíval do pátracích pomůcek vedených na četnické stanici a skutečně, žádné takové jméno se zde nevyskytovalo. Stejně tak v Policejním oznamovateli ani v Ústředním policejním věstníku.

Proto si po nedělním obědě předepsal služební obchůzku do necelé tři kilometry vzdálené Libomyšle, aby zjistil, jak se věci skutečně mají.

Libomyšlský obecní starosta byl překvapen, co k němu právě v nedělní odpoledne přivádí pana vrchního strážmistra. To se záhy dozvěděl u kávy a čerstvě zakrojené ještě vlažné makové bábovky dopoledne upečené jeho manželkou.

Manželé Bouškovi žijící v obci dle starostova sdělení neměli šťastné manželství, často mezi manžely docházelo k různým půtkám a svárům a Anna Boušková od muže dokonce několikrát odešla. Na manželovo naléhání a slib, že povede nový, lepší život, se do společné domácnosti vždy vrátila. Naposledy nedávno, 15. srpna 1929 oznámil Bouška obecnímu starostovi, že jeho žena předchozího dne zmizela s potulným harmonikářem Josefem Rajským.

Starostovi ani obyvatelům obce na tom nepřipadalo nic divného, jelikož to nebylo poprvé, co Boušková svého manžela opustila. V obci se mezi sousedy vědělo, že Boušková při jedné z hádek vyhrožovala svému muži, že pokud ji bude i nadále trýznit, uteče od něho a vícekrát se k němu nevrátí.  

Ačkoliv nebylo oficiálně nahlášeno pohřešování Anny Bouškové, věc nedávala vrchnímu strážmistru Švejkovi spát. O to více, když při jedné z obchůzek zastihl potulného harmonikáře Rajského, který tvrdil, že s Annou Bouškovou nikdy nic neměl ani nemá a rezolutně popřel, že by s ním Boušková 14. srpna 1929 kamsi odešla.  

František Bouška je železničářem a sloužil na železniční stanici v nedalekých Zdicích. Byl již jednou rozvedený a z prvního manželství má dospělou dceru, která s otcem již nežije. Když se před třemi lety podruhé oženil, tak jeho nová žena Anna přinesla do manželství věnem 15.000 Kč, které si našetřila během své letité služby.

Když byl Bouška vrchním strážmistrem Švejkem k odchodu své manželky dotazován, uvedl, že si manželka při odchodu do nového místa s sebou vzala veškeré své prádlo a šatstvo.

Dotazováním u obyvatel Libomyšle se vrchní strážmistr Švejk dozvěděl, že Anna Boušková byla v obci naposledy viděna v pátek 9. srpna a nikoliv později, ač její manžel obecnímu starostovi nahlásil, že od něho odešla s harmonikářem Rajským ve středu 14. srpna 1929.

Velitel lochovické četnické stanice zapojil do pátrání po nepohřešované Anně Bouškové i oba své podřízené, strážmistry Josefa Turka a Václava Vítovce.

Počátkem měsíce prosince 1929 zažádal Bouška o rozvod manželství, jelikož si našel novou známost a chtěl s ní žít v řádném svazku manželském.

Další podezřelou skutečností, kterou strážmistr Vítovec zjistil bylo, že Boušková si doposud nevyzvedla svůj vklad ve výši 9790 Kč u Městské spořitelny v Příbrami, což by jistě učinila, případně by si z něho vyzvedla alespoň nějakou část.

Jelikož se podezření kupila, obrátil se s nimi počátkem ledna 1930 vrchní strážmistr Švejk na okresního četnického velitele v Hořovicích nadporučíka výkonného Karla Ermantrauta.

Okresní četnický velitel soustředil četnictvo z jednotlivých jemu podřízených četnických stanic a za využití služebního psa pátrací stanice u okresního četnického velitelství v Kladně vedeného strážmistrem Václavem Fořtem, byly prohledávány okolní lesy a rybníky. Vzhledem k tomu, že pátrání po Anně Bouškové zůstalo bezvýsledné, jelikož nebyla nalezena mrtvá ale ani živá, pozornost pátrajícího četnictva se stále více obracela k manželu zmizelé.

Z tohoto důvodu byly překopány zahrádka i dvorek Bouškova domku, avšak nic zde nebylo nalezeno. Z reakcí Františka Boušky bylo zřejmé, že nemá ve vztahu ke svojí manželce čisté svědomí. Proto byl zatčen a dodán do soudní vazby ve věznici okresního soudu v Hořovicích.

Při výsleších prováděných nadporučíkem výkonným Ermantrautem a vrchním strážmistrem Švejkem stále Bouška tvrdošíjně odmítal jakákoliv podezření v souvislosti se zmizením jeho manželky.

Štěstí se na četníky usmálo až při výslechu Bouškovy dospělé dcery, která se před nedávnem provdala. Ačkoliv stále měnila své výpovědi, podřekla se, že se jí otec jednou ve slabé chvilce svěřil, co se s její macechou skutečně stalo. Z obav z hrozícího zatčení a z důsledků křivé výpovědi, pro své nedávno uzavřené manželství, sdělila vyslýchajícím pravdu. Otec svoji druhou manželku v hádce zabil a její mrtvolu zakopal ve stodole.

Na základě tohoto zjištění bylo ve stodole kopáno a v jednom z rohů malé stodoly byla v hloubce jednoho metru skutečně nalezena mrtvola ženy zbavená šatstva a prádla.

Na místo nálezu mrtvoly byla přivolána soudní komise od hořovického okresního soudu k provedení jejího soudního ohledání. Poté byly ostatky dopraveny do márnice místního hřbitova, kde byla následně provedena soudní pitva. Při té byly lékaři konstatovány dvě silné rány do levého i pravého spánku, které měly za následek ženinu smrt.

Boušek byl podroben ve věznici novému výslechu, a na sdělení, že se mrtvola jeho ženy našla, reagoval tvrzením, že to není pravda neboť jeho žena odešla do světa s harmonikářem. Tvrzení o nálezu mrtvoly je pouze léčka ze strany četníků, aby vypovídal a že bude vypovídat teprve pokud uvidí mrtvolu své ženy.

Následujícího dne byl tedy Bouška dopraven z věznice do hřbitovní márnice, kde byla mrtvola jeho ženy po provedené pitvě uložena. Až zde, když viděl bezvýchodnou situaci, učinil upřímné doznání.

V pátek 8. srpna 1929 po obvyklé hádce s manželkou odešel na nádraží ve Zdicích, kde konal službu nočního hlídače. Tam za nočního klidu v něm dozrál již delší dobu připravovaný plán, jak se zbavit nenáviděné manželky.

K jeho provedení došlo ihned v sobotu ráno, když žena šla do stodoly pro brambory. Vplížil se za ní a nic netušící ženě zasadil palicí dvě mocné rány do levého a pravého spánku, které byly smrtelné. Po svém činu zakryl mrtvolu slámou. Později z těla svléknul veškeré šatstvo a prádlo a mrtvolu zakopal. Prádlo a šatstvo, k němuž připojil i sváteční oblek zesnulé, jakož i klobouk a boty spálil, aby mohl tvrdit, že žena od něho odešla a vzala si je s sebou.

Po učiněném doznání byl František Boušek dodán do věznice zemského soudu v Praze na Pankráci.

Týž den byly tělesné pozůstatky Anny Bouškové na místním hřbitově pohřbeny.

zakopaná mrtvola ženy

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého PŘÍPADY Z ČETNICKÝCH ZÁPISNÍKŮ, vydané před několika dny v Nakladatelství  Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců, rovněž na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.  Kniha je vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz. 

Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Každý četník na zkoušku si musel během prvního roku své služby osvojit značné množství odborných vědomostí a dovedností, které byly nezbytné pro službu v četnickém sboru. Podmínkou přijetí do definitivního stavu a jmenování strážmistrem bylo úspěšné složení odborné zkoušky. Výuka odborných předmětů se opírala o příklady z praxe, jaké se ve výkonné službě denně vyskytovaly. Obdobným způsobem je pojata i Četnická abeceda.

Obálka knihy Četnická abeceda

Pro ilustraci uvádíme jednu ze dvacetiosmi povídek z uvedené knihy

C

Corpora delicti jsou předměty, na nichž nebo jimiž byl spáchán trestný čin, nebo jichž pachatel použil, nebo které zanechal na místě činu. Náleží sem veškeré stopy a věci, které od obviněného, poškozeného, svědků a znalců mají být poznány nebo shlédnuty. Nesmějí být nikdy ponechána v rukou pachatelů, spolupachatelů, svědků nebo nespolehlivých osob ani vrácena nebo vydána bez nařízení příslušného úřadu. Musí být chráněna tak, aby na nich nebyla provedena žádná změna, ani nebyla zaměněna, a proto musí být sepsána a pokud možno přesně označena a opatřena pečetí. Při zasílání musí být řádně zabalena, a to s ohledem na velikost a povahu předmětu. Zvláštní opatrnosti vyžadují předměty, na nichž lpí stopy krve. Jejich balení musí býti provedeno tak, aby se stopy třením neporušily.

 

Příklad první

 

Ve čtvrtek 6. února 1930 dopoledne bylo hajným Janem Podolákem na četnickou stanici Davle v politickém okrese Praha-venkov oznámeno vyloupení chaty v Zahořanském údolí u Libřice. Ze třímužové četnické stanice zde byl přítomen pouze strážmistr Jan Ptáček, který se dostrojil a po vyzbrojení se vydal v doprovodu hajného Podoláka na nedaleké udané místo.

Nejednalo se však o vyloupení jedné chaty, nýbrž chat devíti. Osada byla v zimních měsících opuštěna. Pouze v jedné z chat strážmistr doprovázený hajným zaslechl nějaké hlasy a zastihl zde dvojici mladíků. Ti uvedli, že se jmenují Richter a Novák, že jsou majitelé uvedené chaty a na chatě jsou teprve od včerejška. Kromě toho, aby dodali na své důvěryhodnosti, vyjmenovali majitele okolních chat. Přijeli již odpoledne a večer si zašli do místního hostince na pivo.

Strážmistru Ptáčkovi ale cosi nesedělo. Nešlo mu na rozum, že by mladíci v noci neslyšeli vylamování dveří sousedních chat. A navíc proč měli na stole velký džbán, když byli v hostinci na pivu?

Hajný Podolák totiž tvrdil, že včera odpoledne jím udaná chata rozhodně nebyla vyloupena, neboť její dveře nebyly na rozdíl ode dnešního rána poškozeny.

O sérii vyloupených chat musel strážmistr vyrozumět pátrací stanici u okresního četnického velitelství v Praze-venkově a vyžádat vyslání její hlídky. Požádal tedy hajného, aby setrval na místě, a sám se vydal zpět na četnickou stanici.

Cestou do četnických kasáren se zastavil v hostinci a zeptal se hostinského Palečka, zdali u něho byli včera večer dva mladíci se džbánem pro pivo. Hostinský však sdělil, že nikoliv, ale zeptal se, zdali džbán nebyl prasklý u ucha. Na to strážmistr přisvědčil, že ano. V tom případě se jednalo o džbán, který byl odcizen v chatě stavitele Knížka! Včerejší den bylo v hostinci na pivě pouze několik starousedlíků, ale rozhodně ne žádní mladíci.

Po telefonickém vyrozumění pátračky strážmistr Ptáček pospíchal co nejrychleji zpět do chatové osady.

Při bližším prohlédnutí vstupních dveří mladíky obydlené chaty zjistil, že jsou rovněž poškozeny. Požádal proto hajného, aby ještě vydržel na místě do příjezdu hlídky pátrací stanice. Dále mu sdělil své podezření, že nejde o majitele chaty, nýbrž se může jednat o samotné zloděje. Proto v případě pokusu o jejich útěk je potřeba využít všechny prostředky, jak mu zabránit.

Po příchodu dovnitř chaty se strážmistr opětovně přesvědčil, že džbán stojící na stole je skutečně u ucha prasklý, to znamená, že se jedná o corpora delicti.

Proto začal s mladíky odděleně hovořit a podařilo se mu zjistit, že se nejedná o Nováka a Richtera. Jeden tvrdil, že přijeli vlakem do Jarova a odtud pokračovali do Davle na lyžích, a naproti tomu druhý tvrdil, že vlakem jeli až do Líšnice. Strážmistr postupně zjistil, že se jedná o Františka Besperáta a Josefa Krňaneckého z Prahy a že nejsou majiteli uvedené chaty, nýbrž že se do ní vloupali, aby měli kde přespat. K zabránění jejich případnému útěku připoutal je odděleně svěracími řetízky.

Po několika minutách dorazilo na místo motorové kolo pátrací stanice řízené strážmistrem Františkem Trostem. Velitelem hlídky byl vrchní strážmistr Josef Jindrle, vedoucí síla pátrací stanice, a v postranním vozíku seděl strážmistr Ladislav Havlíček se soukromým služebním psem Gurtem.

Vrchní strážmistr Jindrle po obdržení hlášení od strážmistra Ptáčka rozdělil úkoly podřízeným a sám začal vyslýchat mladíky. Starší z nich, 19letý František Besperát byl zámečníkem a byl dokonce již jednou soudně trestán, a 17letý Josef Krňanecký byl holičským učněm a byl prozatím netrestaný.

Při podrobném ohledání chaty zde byly nalezeny prázdné lahve vína, dva balíky věcí odcizených v okolních chatách, přivázané již na sáňkách, a v pytlíku páčidlo, jehož rozměry se naprosto shodovaly se stopami u vypáčených zámků a závěsů u dveří vyloupených chat. Vše bylo strážmistrem Trostem vyfotografováno a podrobně popsáno a zakresleno.

Strážmistr Havlíček uvedl Gurta na stopu Besperáta a služební pes ji vypracoval k jednotlivým vyloupeným chatám v pořadí, ve kterém byly vyloupeny.

Motorové kolo pátrací stanice muselo odjet s postranním vozíkem plným corpora delicti, tj. věcí odcizených v okolních chatách, k okresnímu soudu ve Zbraslavi.

Sem byli spolu s obsáhlou zprávou o zatčení dodáni i Besperát s Krňaneckým, v jejichž bydlištích byly provedeny domovní prohlídky, při nichž byla nalezena řada předmětů, o nichž se dalo předpokládat, že pocházejí z trestné činnosti.

Nyní nastala pro pracovníky pátrací stanice mravenčí práce s prohledáváním přehledů činů, jejichž pachatelé nebyli vypátráni, a hledali v nich případy vyloupených chat, u nichž by mohli Besperát s Krňaneckým připadat v úvahu jako pachatelé. Na všechny četnické stanice v obvodu pražského krajského trestního soudu i na sousední pátrací stanice byly rozeslány pátrací oběžníky, které v kopii obdržely i bezpečnostní oddělení pražského policejního ředitelství a jemu podřízená okresní policejní komisařství.

Poškozeným krádežemi vloupáním do chat byly ukazovány fotografie věcí nalezených u obou zatčených, jak na místě činu, tak i v jejich obydlích.

Četnictvu se dokonce přihlásil hajný z Kamenného Přívozu, který dvojici usvědčil z toho, že krátce po Vánocích jeli v kánoích, jedné bílé a druhé modré, po Sázavě směrem od Senohrab.

Ve směru po proudu byli oba podivní kanoisté dále spatřeni v Malé Chuchli a u Barrandova dokonce uvízli v ledové tříšti. Požádali proto zde místního hostinského, že věci stěhují do Prahy, aby jim je na Sázavě někdo neukradl, zdali by si je u něho mohli uschovat a že se pro ně vrátí. Dobromyslný hostinský jim dokonce pomáhal balíky s věcmi vynosit do svého dvora. Odpoledne se pro věci mladíci skutečně vrátili ještě spolu se dvěma děvčaty, jedna byla černovlasá a druhá blondýnka. Odnesli si ale pouze pádla, lyže, balíky s dalšími věcmi, fotografický aparát a gramofon. Kánoe zde zanechali a doposud si pro ně nepřišli. Tudíž další corpora delicti, která byla dopravena ke zbraslavskému okresnímu soudu.

Následně bylo pátračkou zjištěno, že dvě podobné kánoe byly odcizeny krátce předtím ve Hvězdonicích a spolu s nimi i lyže, gramofon a další věci.

Přes veškerou snahu pracovníků pražské pátrací stanice se nepodařilo zjistit ani jedno z děvčat pomáhajících odnášet uloupené věci z barrandovského hostince.

V jedné z vyloupených chat Krňanecký dokonce odcizil revolver, který zakopal v lese mezi Jarovem a Zbraslaví. Na jím udaném místě byla zbraň pátračkou skutečně nalezena. Kromě zločinů krádeže a přestupků tuláctví se tudíž Krňanecký dopustil i přestupku zbrojního patentu.

Mezi odcizenými věcmi byly například kladivo, tenisové míčky, plášť, kuchyňské nářadí, zelené dámské plavky, pyjama, suchá baterie, rybářský prut, tři páry lyží, hrnky, záclony, boxovací rukavice, kabát, polštáře, gramofon a fotografický aparát. Přes veškerou snahu se ale většinu ve vyloupených chatách odcizených věcí četnictvu nepodařilo vypátrat.

Pražská pátrací stanice po několikatýdenním vyšetřování usvědčila dvojici mladíků, kteří propadli tuláctví, celkem ze čtyřiceti případů vloupání do chat v Posázaví a v Povltaví s celkovou škodou přesahující částku 30.000 korun.

Kromě Zahořanského údolí Besperát s Krňaneckým působili i v Cikánské rokli u Hradových Střímelic, v Kamenném Přívozu, Zlaté řece, Měsíčním údolí, Dubsku u Senohrab, u Struhařova, Krytiny, Chocerad, v Tichém u Hvězdonic.

V jednací síni senátu krajského trestního soudu v Praze byla dozorci corpora delicti vyrovnána na několika stolech a místnost tak spíše, než soudní budovu připomínala vetešnický krám.

Poškození krádežemi vloupáním do chat, mezi nimiž byli i kromě již zmíněného stavitele úředníci, živnostníci, dělníci, profesorka, sazeč, školník, zlatník, a dokonce i advokát, přímo před soudním senátem označovali mezi vystavenými corpora delicti věci jim patřící.

Soud na konci měsíce června 1930 uznal mladíky vinnými z krádeží věcí za 19.000 Kč a odsoudil již jednou soudně trestaného Františka Besperáta na 8 měsíců a dosud zachovalého Josefa Krňaneckého na 5 měsíců těžkého žaláře, oba nepodmíněně.

Příklad druhý

 

Strážmistr Ladislav Stránský byl nejmladším z osazenstva sedmimužové četnické stanice v okresním městě Benešov. V neděli 9. září 1928 měl volno před noční službou a jelikož staniční kuchařka měla volno také, rozhodl se pro nedělní oběd v místním hostinci u nádraží.

Výjimečně nešel v četnickém stejnokroji, nýbrž v občanském oděvu. Během konzumace oběda zpozoroval komunikaci obědvajícího mladíka, který zřejmě nebyl spokojen s jídlem, s hostinským, který se mu velice omlouval.

Po chvíli si strážmistr Stránský uvědomil, že tohoto mladíka již viděl v jedné pražské restauraci, bylo to v době, kdy byl ještě četníkem na zkoušku a absolvoval u doplňovacího oddělení zemského četnického velitelství pro Čechy školu pro výcvik četníků na zkoušku. Byla to naprosto stejná situace jako tehdy. Komunikace zákazníka s číšníkem a následná číšníkova omluva.

Když mladík hostinec opustil, zeptal se strážmistr hostinského, který o něm věděl, že se jedná o příslušníka četnictva, co se stalo. Hostinskému se nejprve nechtělo o věci hovořit, ale po chvíli se strážmistr Stránský dozvěděl, že mladík ve svém jídle nalezl mrtvého švába! Hostinský se dušoval, že se mu obdobná situace nestala za celou řadu let, co hostinec provozuje. Proto se zákazníkovi omluvil a samozřejmě že po něm nežádal zaplacení úhrady za konzumaci, i když jídlo bylo téměř celé snědeno.

Strážmistr pojal podezření, zdali se nejedná o nějakého podvodníka, neboť podvodníci při své činnosti využívají různých triků a úskoků, jak jim bylo přednášeno učiteli v nedávno dokončené četnické škole.

Přestože měl ještě volno před službou, vrátil se nejkratší cestou zpět do četnických kasáren. Zde se rychle ustrojil a po sdělení svého podezření pohotovostnímu četníku štábnímu strážmistru Josefu Puhlovskému se po vyzbrojení vydal pátrat po podezřelém mladíkovi.

Dostihl ho nedaleko za Mariánovicemi. Na četníkův dotaz mladík sdělil, že se jmenuje Karel Domin, že je mu 21 let a že je vyučeným brusičem skla, ale jelikož přišel o práci, tak chodí krajem a práci si takto hledá.

Podle strážmistrových znalostí v bezprostředním okolí Benešova žádná sklárna není, a proto se rozhodl podstoupit případné riziko neúspěšné osobní prohlídky vykonané u bezúhonné osoby.

Z výrazu mladíkovy tváře nebylo vidět žádné rozrušení z četníkova jednání, snažil se chovat jakoby nic.

Kromě domovského listu vydaného obecním úřadem v Železném Brodě a výučního listu brusiče skla vydaného tamním mistrem, zavíracího nože, 18 korun a 60 haléřů u sebe měl mladík krabičku zápalek. Ta strážmistra Stránského zaujala svojí nepatrnou vahou a po zatřepání s ní se neozval charakteristický zvuk zápalek, nýbrž drobné zašustění. Po otevření krabičky zde ke strážmistrovu překvapení nebyly, jak by se dalo předpokládat, zápalky, nýbrž několik mrtvých švábů!

V tom okamžiku strážmistru Stránskému došlo, jakou fintu mladý podvodník používá. Do svého jídla nepozorovaně před ukončením konzumace zamíchá mrtvého švába a zinscenuje nenápadný skandál, který se personál samozřejmě snaží v tichosti vyřešit. Mladík se tak najedl bez placení a odchází z hostince, a ještě s omluvou.

To byl důvod pro zadržení Karla Domina a jeho dopravení k benešovskému okresnímu soudu. Spolu se zprávou o zatčení byla předána corpora delicti, krabička od zápalek s 9 kusy mrtvých švábů.

Druhý den byl na všechny četnické stanice v Čechách a Policejnímu ředitelství v Praze rozeslán pátrací oběžník s popisem podvodů používaných Karlem Dominem.

Kromě majitele benešovské nádražní restaurace bylo zjištěno dalších osmnáct případů, z toho čtyři v Praze. V některých případech měl Domin kromě bezplatné konzumace i nějaké to přilepšení či nápoj navíc nebo jako odškodné dostal jednou od zahanbeného restauratéra dokonce pětikorunu.

ČA 06 –

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÁ ABECEDA, vydané před několika dny v Nakladatelství  Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců, rovněž na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.  Kniha bude vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz. 

Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Celé druhé pololetí roku 1936 velitel četnického oddělení v Českých Budějovicích, major František Doležal, se znepokojením sledoval zvyšující se počet případů vyloupení pokladen, jejichž pachatelé nebyli zjištěni.

V pondělí 13. července 1936 ráno bylo četnické stanici Kamenný újezd v politickém okrese České Budějovice oznámeno vyloupení pokladny obecního úřadu v Kamenném Újezdě u Českých Budějovic. Velitel četnické stanice, vrchní strážmistr Emil Hrdlička, zjistil, že k vloupání došlo již v noci ze soboty na neděli a že kromě vloupání do obecního úřadu došlo téže noci také k vloupání do dílny místního kováře, jemuž však nic nebylo odcizeno.

O necelý měsíc později, v pondělí 10. srpna 1936, hlásila četnická stanice Lišov v politickém okrese České Budějovice telefonicky českobudějovické četnické pátrací stanici vyloupení pokladny Okresní hospodářské záložny v Lišově.

Hlídka pátračky vedená zástupcem jejího velitele, praporčíkem Karlem Machartem, zjistila, že ke vloupání do záložny došlo již v noci ze soboty na neděli.

Kromě toho v Lišově přítomné hlídce pátrací stanice oznámil místní zámečník vloupání do své dílny. Pachatel činu rozházel zámečníkovo nářadí, avšak nebylo zjištěno, že by se z dílny cokoliv ztratilo.

V neděli 9. září 1936 ráno nahlásil místní obchodník Ladislav Pilbauer četnické stanici ve Čtyřech Dvorech v politickém okrese České Budějovice vyloupení pokladny ve svém obchodě.

Na místě činu hlídka pátrací stanice opětovně vedená praporčíkem Machartem zajistila mimo jiné i několik kusů obyčejného kovářského nářadí, jímž byla pokladna vyloupena, a které zde pachatel činu zanechal.

Následujícího dne opětovně hlásila čtyřdvorská četnická stanice českobudějovické pátračce vloupání do dílny místního kováře.

Strážmistr Alois Macháček, který byl předchozího dne ve Čtyřech Dvorech, zjistil, že nářadí odcizené v kovářské dílně bylo použito k vyloupení pokladny u obchodníka Pilbauera. Podle způsobu provedení se dalo předpokládat, že se jedná o čin nějakého začátečníka, který nemá ani vlastní nářadí.

Do pátrání po lupičích pokladen působících v českobudějovickém politickém okrese zapojil major Doležal, po dohodě s okresním četnickým velitelem, štábním kapitánem výkonným Janem Mandou, kromě pátračky, i všechny četnické stanice v politickém okrese.

Českobudějovičtí četníci

Kancelářský pomocník českobudějovické pátračky, štábní strážmistr Ladislav Dvířka, začal vést přehled v poslední době vyloupených pokladen.

Do přehledu zahrnul i případ vyloupené pokladny v knihtiskárně „Družstvotisk“ v Třeboni, k němuž došlo v noci na čtvrtek 13. srpna 1936, a téže noci bylo v Třeboni provedeno také vloupání do dílny místního koláře, při kterém však nebylo vůbec nic odcizeno.

V noci na středu 21. října 1936 vyplašil obchodník Pilbauer ve Čtyřech Dvorech muže ve vojenském stejnokroji, jenž se mu vloupal do jeho obchodu a pokusil se o opětovné vyloupení pokladny. Na místě bylo jako v prvním případě nalezeno nářadí, které bylo opět odcizeno v dílně místního kováře.

Pátrání se nyní zaměřilo do vojenských kasáren ve Čtyřech Dvorech. Přes veškeré úsilí pracovníků českobudějovické pátračky se nepodařilo mezi zde sloužícími vojáky vypátrat pachatele opakovaného vloupání do kovářské dílny a do obchodu Ladislava Pilbauera.

Případy vyloupených pokladen ve služebním obvodu českobudějovické četnické pátrací stanice se však dále množily.

V noci na středu 11. listopadu 1936 došlo k vyloupení pokladny Okresní nemocenské pojišťovny v Třeboni. Četnická stanice Třeboň v sídle okresního politického úřadu hlásila také vloupání do dílny místního kováře.

Hlídka pátrací stanice z Českých Budějovic zjistila stejný způsob napadení pokladny jako v předchozích případech.

V kovářské dílně bylo zjištěno, že si kasař pouze vypůjčil kovářovo nářadí, a po činu jej zase beze zbytku vrátil na své místo.

Praporčíku Machartovi začaly zjištěné informace dávat smysl. Vzpomněl si, že v odborném pátracím kursu, který absolvoval v roce 1935 u Ústředního četnického pátracího oddělení v Praze, byly rozebírány případy lupiče pokladen Rouska, který se v době své vojenské služby v Čáslavi během vycházek dopouštěl vloupání a vylupování pokladen. Tehdy se četníkům z kutnohorské četnické pátrací stanice vymlouval, že vycházky na propustku na 24. hodinu trávil u své milenky. Jelikož nemohl mít vlastní kasařské náčiní, vloupal se vždy nejdříve do místní kovářské či zámečnické dílny, kde si opatřil nářadí k vyloupení pokladny, a následně jej po vyloupení pokladny do dílny vracel.

Ve svém poznámkovém sešitě z kursu praporčík Machart našel poznámky k činnosti Antonína Rouska narozeného roku 1905 a domovsky příslušného do Dobrošova v politickém okrese Náchod.

Postupně se praporčíku Machartovi podařilo zjistit, že Rousek po odpykání posledního trestu, který mu znemožnil vykonání prezenční vojenské služby, tuto momentálně dosluhuje u 1. pěšího pluku Mistra Jana Husi v Jindřichově Hradci.

Automobil českobudějovické pátrací stanice ihned odjel do Jindřichova Hradce. Zde skutečně vojín Rousek vykonával prezenční vojenskou službu. Pro výkon uložených trestů ji nemohl vykonat v nižším věku jako jeho vrstevníci.

Českobudějovická pátračka získala přehled vojínu Rouskovi udělených propustek, které si žádal, vzhledem k údajným návštěvám své milenky, na 24. hodinu. Ze seznamu bylo zřejmé, že většina propustek byla udělena na sobotní večer.

S velením posádky bylo dojednáno, že českobudějovická pátrací stanice bude vždy informována o vojínu Rouskovi udělených propustkách.

Štábní strážmistr Dvířka při srovnání přehledu vyloupených pokladen s datumy vojínu Rouskovi udělených propustek zjistil, že se naprosto shodují!

Major Doležal pečlivě sledoval postup pátrání po neustále spravedlnosti unikajícím lupiči pokladen.

Fotografie lupiče pokladen, toho času vojína Antonína Rouska, byly rozmnoženy a rozeslány s přípisem podepsaným velitelem četnického oddělení, majorem Františkem Doležalem, na všechny četnické stanice ve služebním obvodu českobudějovické pátračky. Jednalo se o politické okresy České Budějovice, Týn nad Vltavou, Jindřichův Hradec, Třeboň, Kaplice a Český Krumlov.

V sobotu 28. listopadu 1936 po poledni byla českobudějovická pátračka telefonicky jindřichohradeckou vojenskou posádkou informována o propustce udělené vojínu Rouskovi. Přesto, že automobil pátračky okamžitě vyrazil do Jindřichova Hradce, vojín Rousek stačil opustit vojenská kasárna ještě před příjezdem hlídky pátračky.

V neděli 29. listopadu 1936 dopoledne hlásila pátračce do Českých Budějovic četnická stanice Trhové Sviny v politickém okrese České Budějovice vloupání do zámečnické dílny.

Jelikož se dalo předpokládat, že se jedná o Rouskovu práci, vyjela na místo hlídka pátračky i přes to, že ze zámečnické dílny vůbec nic nezmizelo. Pachatel si zde pouze vypůjčil několik kusů nářadí, které opět v pořádku vrátil. Bylo nepochybné, že v Trhových Svinech vzala za své pod Rouskovýma rukama další pokladna.

V pondělí ráno již mělo četnictvo jasno. V noci ze soboty na neděli byla vyloupena pokladna poštovního úřadu v Trhových Svinech!

S vojenskou posádkou v Jindřichově Hradci bylo dojednáno, že příští propustku dostane vojín Rousek v sobotu 5. prosince 1936, samozřejmě do 24 hodin.

Českobudějovické četnictvo nezaháleno. Všechny četnické stanice byly opětovným přípisem velitele četnického oddělení, majora Doležala, informovány a nabádány k maximální vnímavosti a připravenosti k zásahu.

Major Doležal v rozporu se Služební instrukcí pro četnictvo, na základě opakovaného naléhání velitele pátrací stanice, vrchního strážmistra Františka Zemana, a jeho zástupce, praporčíka Macharta, připustil, aby dva muži z českobudějovické pátračky v občanském oděvu se služebním automobilem sledovali pohyb vojína Rouska propuštěného z kasáren do 24. hodiny.

Antonín Rousek se po opuštění kasáren vydal na jindřichohradecké nádraží a odcestoval vlakem do Českých Budějovic. Zde přesedl a pokračoval směrem na Český Krumlov, do kterého však již nedojel a ztratil se z dohledu četníků. Do kasáren se vrátil jako vždy ve stanoveném čase.

Četníkům bylo naprosto jasné, že se Rousek opět dopustil vyloupení nějaké pokladny.

Když v neděli 6. prosince 1936 telefonovala na pátračku četnická stanice Křemže v politickém okrese Český Krumlov, tak bylo jasno. V noci ze soboty na neděli došlo k vyloupení pokladny v hostinci v Holubově u Českého Krumlova.

Velitel četnického oddělení, major Doležal, již nehodlal dále čekat na další Rouskem vyloupenou pokladnu a rozhodl o jeho zatčení českobudějovickou pátrací stanicí.

V pondělí 7. prosince 1936 krátce před polednem byl českobudějovickou pátračkou v Jindřichově Hradci zatčen 31 roků starý vojín Antonín Rousek. Svému zatčení se velmi podivoval. To však na četníky neplatilo a převezli jej do kanceláře českobudějovické pátračky.

Při výslechu vedeném vrchním strážmistrem Zemanem a praporčíkem Machartem na otázku, kde trávil svůj čas, když na propustku opustil kasárna uvedl, že u své milenky. Jelikož se jedná o vdanou a spořádanou ženu, nemůže z pochopitelných důvodů uvést, o koho se jedná.

Rouskovo tvrzení nikdo nerozporoval. Byl však dodán do vazby ve věznici krajského soudu v Českých Budějovicích. U v minulosti třináctkrát soudně opakovaně trestaného pro zločiny krádeže za vyloupení pokladen, zločin loupeže a zločin veřejného násilí proti vrchnostenské osobě řemeslného zločince z povolání zapírání nebylo nic divného. Jednalo se o protřelého kriminálníka, který si odpykal několik trestů v rozmezí tří až pěti let.

Štábní strážmistr Dvířka vypracoval seznam obsahující celkem čtrnáct případů, u nichž byl jako pachatel důvodně podezřelý Antonín Rousek. Kromě případů z vlastního obvodu pátračky zde byl zahrnut i případ vyloupení pokladny u firmy Suchánek v Benešově u Prahy, spadajícím do působnosti sousední četnické pátrací stanice v Táboře.

Po několika výsleších, při nichž Rousek zprvu zapíral, byl prozatím postupně usvědčen z deseti případů vyloupených pokladen s celkovou způsobenou škodou přesahující 20.000 korun.

Na své loupeživé výpravy vyrážel poté, co mu byla udělena propustka na 24. hodinu. Většinou k případům docházelo v noci ze soboty na neděli.

Obdobnou činnost Antonín Rousek prováděl v letech 1927 a 1928 v Čáslavi, kde vykonával vojenskou službu.

Bylo nade vší pochybnost jasné, že Rouskova prezenční služba bude opět výkonem uloženého trestu prodloužena, pokud mu ovšem nebude uložen, kromě trestu těžkého žaláře, i trest vyloučení z armády.

Velitel českobudějovického četnického oddělení při slavnostní vánoční tabuli pronesl, že Rouskovo dopadení a usvědčení je pro něho tím nejlepším vánočním dárkem.

Vánoce v četnických kasárnách

Obálka knihy Četnické erfolgy

Příspěvek byl zpracován podle nedávno vydané knihy Michala Dlouhého ČETNICKÉ ERFOLGY, vydané nakladatelstvím Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců a nawww.megaknihy.cz  a byla vydána i v elektronické podobě, která je k dostání nawww.kosmas.cz.  Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webuwww.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Slovo „erfolg“ bylo pro příslušníka četnického sboru doslova zaklínadlem a prokletím zároveň. Kýžený „úspěch“, to byla věc, pro niž byl četník nucen a mnohdy i ochoten doslova vypustit duši. Kniha obsahuje půl kopy povídek popisujících případy vážné, veselé, ale i případy pro četníka samotného s tragickým koncem, které řešilo četnictvo na našem území v období monarchie, republiky a za okupace.

Obálka knihy Četnické erfolgy

Pro ilustraci uvádíme jednu ze třiceti povídek z uvedené knihy

ROZSÁHLÉ PÁTRÁNÍ

V neděli 6. listopadu 1938 probudil velitele třímužové četnické stanice Stěžery v politickém okrese Hradec Králové, vrchního strážmistra Václava Šance, zvonek umístěný na budově četnických kasáren. Když se vrchní strážmistr podíval na hodinky, tak zjistil, že je krátce po 22. hodině, a to znamená, že spal pouze několik málo minut.

Před budovou četnických kasáren stál osobní automobil a u něho muž, který četníkovi oznamoval, že u Stěžírek byla spáchána vražda.

Vrchní strážmistr se kvapně ustrojil a vpustil muže dovnitř budovy. Muž se představil jako obchodník Josef Balcar. Cestoval spolu se svými dvěma známými, které vezl z obce Probluz do Hradce Králové.

Před Stěžírkami spatřili v příkopu sjeté vozidlo s naplno rozsvícenými světly. Když přijeli blíže, tak zjistili, že motor vozidla je zapnut a za volantem se nachází zastřelený řidič. Zanechal tedy své známé u vozidla a jel případ oznámit četnictvu.

Vzhledem k tomu, že motor automobilu běžel, dalo se předpokládat, že k činu došlo nedlouho před tím. Aby neztrácel čas a pachatel měl co nejmenší náskok, nahlásil velitel stěžerské četnické stanice případ četnické pátrací stanici v Hradci Králové.

Poté se dostrojil, vyzbrojil a vydal se za použití automobilu obchodníka Balcara na místo činu. Cestou se ještě zastavili v bydlišti pro podřízeného štábního strážmistra Stanislava Špalka.

Zběžnou prohlídkou bylo zjištěno, že řidič automobilu byl zezadu zastřelen přes sedadlo do těla, jeho smrt zřejmě nastala záhy po zásazích. Automobil byl po sjetí do příkopu poškozen tak, že nebyl schopen další jízdy. Z tohoto důvodu pachatel zanechal vůz na místě a utekl.

Po příjezdu služebního automobilu královéhradecké pátračky byl vůdcem služebního psa, štábním strážmistrem Josefem Ambrožem, uveden na stopu pachatele služební pes německý ovčák Kord.

Přítomný velitel pátrací stanice, vrchní strážmistr Vilém Exnar, s fotografem, štábním strážmistrem Bedřichem Pomezným, provedli podrobnou prohlídku řidičova oděvu a automobilu. Vzhledem k tomu, že u zastřeleného řidiče nebyly nalezeny žádné doklady ani peníze, bylo nepochybné, že se jednalo o loupežnou vraždu.

Služební pes Kord dovedl svého pána doprovázeného štábním strážmistrem Špalkem polní cestou a vypracoval pachovou stopu v délce tří kilometrů do sousední obce Těchlovice, kde ji na návsi, na níž se zřejmě pohybovalo více osob, ztratil. Přes opakovanou snahu vůdce služebního psa se Kordovi nepodařilo pokračování stopy pachatele navětřit, neboť se do Těchlovic sbíhaly tři silnice z okolních obcí.

O 23. hodině bylo na královéhradeckou pátrací stanici telefonicky četnickou stanicí Libčany v politickém okrese Hradec Králové oznámeno, že krátce po 21. hodině byl dvěma neznámými muži na silnici u Lhoty pod Libčany po krádeži motocyklu při pronásledování pachatelů krádeže postřelen do břicha kovář Václav Gregor z Urbanic.

Pohotovostní četník pátračky, štábní strážmistr Josef Jiroušek, po druhém závažném případu v tak krátké době za sebou, probudil velitele královéhradeckého četnického oddělení, majora Václava Holého, majícího byt přímo v četnických kasárnách.

Major Holý okamžitě zalarmoval královéhradecký četnický pohotovostní oddíl, všechny četnické stanice v politických okresech Hradec Králové a Pardubice, a požádal o součinnost i sousední četnické pátračky z Jičína, Kutné Hory a z Náchoda.

ČE 56 – Motorizované četnictvo

Sám se po ustrojení vydal autokarem pohotovostního oddílu na místo vraždy řidiče automobilu, aby osobně řídil pátrání po prchajících ozbrojených pachatelích.

Po vyhodnocení dosud zjištěných informací bylo nepochybné, že se jedná o činy týchž pachatelů, kteří po zavraždění řidiče, jehož vozidlo se stalo po sjetí do příkopu k další jízdě nepoužitelné, dali na útěk k obci Těchlovice, a odtud zřejmě pokračovali směrem na Libčany a na útěku postřelili ve Lhotě pod Libčany Václava Gregora, jenž jim chtěl zabránit v krádeži svého motocyklu, který používají k útěku.

Pátrání soustředěného četnictva značně ztěžovala hustá mlha. Použití služebního psa Korda bylo vzhledem k tomu, že pachatelé odjeli odcizeným motocyklem po silnici směrem na obec Osice, již bezúčelné.

Okolo 2. hodiny ranní 7. listopadu 1938 objevila čtyřčlenná hlídka královéhradeckého četnického pohotovostního oddílu v příkopu u silnice nedaleko obce Stéblová odhozený motocykl, který měl ještě teplý motor.

Za chvíli poté zastihli titíž četníci na železniční zastávce Stéblová stojící dvojici mladých mužů.

Se zalícenými karabinami, připravenými k okamžité střelbě, byli oba mladíci prohledáni. Jelikož u nich byly při osobní prohlídce nalezeny tři revolvery, byli prohlášeni za zatčené.

Kromě zbraní byla u staršího z nich nalezena peněženka s částkou 2 185 K, doklady k automobilu patřící Ladislavu Zemanovi z Pardubic a Vůdčí list vystavený okresním úřadem v Pardubicích na jméno Václav Mareček.

Poté bylo zjištěno, že se jedná o sourozence Wasserbauerovy domovsky příslušné do nedaleké obce Krásnice v politickém okrese Hradec Králové. Starší z nich 27letý Josef a 21 roků starý František.

Díky zajištěným dokumentům se ještě nad ránem podařilo zjistit, že poškozený automobil náleží pardubickému autodopravci Ladislavu Zemanovi, a tento byl řízen jeho zaměstnancem, 36 roků starým Václavem Marečkem, který byl bratry Wasserbauerovými zákeřně zastřelen a oloupen.

Rozsáhlé pátrání soustředěného četnictva bylo poté, co bylo potvrzeno, že motocykl nalezený bez paliva v příkopě silnice u obce Stéblová, patří kováři Gregorovi, jeho velitelem majorem Holým, odvoláno.

Motocykl, jenž byl odcizen před hostincem v Libčanech Václavu Gregorovi, který krádež zpozoroval. Na druhém motocyklu, řízeném pekařem Rudolfem Paulem, začali zloděje pronásledovat po silnici do sousední Lhoty pod Libčany. Ti po nich začali mezi obcemi střílet a zranili kováře Gregora. Při snaze vystřelit i na pekaře Paula zbraň naštěstí selhala.

Proto v pronásledování dvojice zlodějů ustali a zraněný Gregor byl dopraven do veřejné okresní nemocnice v Hradci Králové, kde byl okamžitě operován. Střelné zranění břišní dutiny Václava Gregora naštěstí nezasáhlo životně důležité orgány.

Následovalo ohledání těla zavražděného řidiče soudní komisí, vyslanou okresním soudem v Hradci Králové, a dne 8. listopadu byla provedena soudní pitva, při které bylo konstatováno, že Václav Mareček byl zastřelen dvěma výstřely zezadu do těla, přičemž jedna ze střel zasáhla srdce. Smrt muže tudíž nastala zakrátko poté.

K zajištěným revolverům královéhradecká pátrací stanice zjistila, že byly odcizeny v noci z pátku na sobotu 5. listopadu 1938 v puškařském závodě firmy Holeček v Hradci Králové.

Zatčení byli dodáni do vazby krajského soudu v Hradci Králové. Při jejich výsleších bylo velitelem pátračky zjištěno, že automobil si v neděli vpodvečer najali v Pardubicích k cestě do Hradce Králové. Starší z bratrů, Josef, si chtěl opatřit automobil k pořádání loupeživých výprav po kraji. Po dvou týdnech se totiž měl v úmyslu oženit a hodlal přinést věnem do manželského svazku 16.000 korun.

Poté, co Josef Wasserbauer zasáhl dvěma výstřely zezadu řidiče Marečka, ten v bolesti stočil auto do příkopu, díky čemuž se poškodilo a stalo se tak nepojízdným. Proto zavražděného oloupili o všechny věci a dali se na útěk, při kterém odcizili alespoň motocykl a při pronásledování majitelem ho střelbou zranili, díky čemuž ustal v jejich dalším pronásledování.

Podle sdělení řidičovy manželky u sebe Václav Mareček vždy nosil částku okolo dvou tisíc korun a doklady své a doklady k používanému vozidlu zaměstnavatele.

Opakovaně v minulosti trestaný Josef svedl činy spáchané ve večerních hodinách dne 6. listopadu 1938 na zločinnou dráhu svého při nich přítomného mladšího bratra Františka, který byl až dosud bezúhonným.

Na podzim roku 1933 byl Josef Wasserbauer dopaden poté co u Ždánic střílel na četníky a jednoho z nich dokonce postřelil. Byl stíhán pro vykradení řady firem a výkladních skříní obchodů. Používal jízdní kolo, na kterém se velmi rychle se přesunoval z místa na místo. Působil na Královéhradecku a Pardubicku. Při zadržení u sebe měl lupičské náčiní. Za tyto činy byl potrestán dvouletým těžkým žalářem.

Strojní zámečník Josef Wasserbauer byl na základě pečlivé práce kancelářského pomocníka královéhradecké pátračky, strážmistra Vladislava Richarda Jarého, postupně usvědčován i z dalších trestných činů, jednalo se o zločin žhářství a zločiny krádeží a loupeží. Dále se ve dnech 27. května a 4. června 1938 opakovaně dopustil vloupání do hangáru Východočeského aeroklubu v Pardubicích, ze kterého odcizil větší množství různého nářadí.

ČE 57 – Kancelářský pomocník ČPS Hradec Králové

Krátce po zatčení se Josef Wasserbauer ve věznici krajského soudu v Hradci Králové pokusil o sebevraždu oběšením, v čemž mu bylo dozorci na poslední chvíli zabráněno.

V sobotu 21. října 1939 byli bratři Wasserbauerové odsouzeni chrudimskou porotou pro zločin úkladné vraždy loupežné a nedokonané vraždy prosté, zločin žhářství a zločin krádeže, Josef ke trestu smrti provazem a mladší František ke trestu dvaceti let těžkého žaláře. Josef trest přijal a František si vyžádal třídenní lhůtu na rozmyšlenou.

Sebevražedný pokus Josef Wasserbauer opakoval i v polovině listopadu 1939, kdy se pokusil oběsit na stočeném spodním prádle. Ze smyčky ho na základě upozornění spoluvězni opět vysvobodila přivolaná stráž. Od té doby byl jak ve dne, tak i v noci, stráží, ale i spoluvězni, nepřetržitě hlídán. Z důvodu sebepoškozování vpíchnutím jehly do hrudníku byl dopraven do chrudimské veřejné nemocnice, kde bylo roentgenem skutečně zjištěno, že se v jeho těle nachází delší zapíchnutá jehla. K operaci však nebylo z bezpečnostních důvodů přistoupeno, jelikož vězni nehrozilo okamžité nebezpečí. Kromě toho si opakovaně hodil do očí prach z inkoustové tužky, čímž si způsobil silný oční zánět. O udělení milosti však Josef Wasserbauer nepožádal.

V pátek 11. října 1940 v 6 hodin 32 minut byl na dvoře věznice krajského soudu v Chrudimi ve věku 29 let zločinec Josef Wasserbauer popraven.

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÉ ERFOLGY, vydané před několika dny  nakladatelstvím Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců a nawww.megaknihy.cz  a byla vydána i v elektronické podobě, která je k dostání nawww.kosmas.cz.  Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webuwww.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Od počátku května 1935 měla kutnohorská pátrací stanice opět zástupce velitele. Stal se jím štábní strážmistr Alois Sysel, který se okamžitě zapojil do práce a byl veliteli pátračky skutečnou oporou, a to díky zkušenostem získaným v právě dokončené hodnostní škole. Vrchní strážmistr Eidlpes si tak mohl vzít vcelu přes dva týdny trvající dovolenou, kterou si rozhodně zasloužil.

Četnická stanice v Červených Janovicích si časně ráno dne 28. května 1935 vyžádala hlídku pátrací stanice do obce Opatovice I, kde v noci při požáru shořelo celkem pět stavení.

Velitelem hlídky byl samozřejmě štábní strážmistr Sysel a spolu s ním jeli strážmistři Cimbura a Pospíšil.

Na místě události bylo od velitele místní četnické stanice vrchního strážmistra Rudolfa Čvančary zjištěno, že v noci vypukl v domku Růženy Poborské požár, který se postupně rozšířil na čtyři okolní stavení, která rovněž zničil. Celková škoda způsobená ohněm je přes 100.000 Kč.

Následky požáru

Přítomný obecní starosta četníkům sdělil, že domek Poborské nebyl obydlen a jeho majitelka žije od ledna 1935 u svého nového milence Josefa Březiny v obci Ohaře v politickém okrese Kolín.

Sousedé při vyšetřování vypověděli, že večer před vypuknutím ohně viděli u domku Poborské dva neznámé muže.

Služební automobil okamžitě odjel do obce Ohaře na kolínsku kde byla zastižena jak Růžena Poborská, tak její milecnec Josef Březina a oba byli přivezeni i přes jejich opakované námitky do Opatovic I.

Při posouzení pojistky, kterou měla Poborská uzavřenu na svůj domek, bylo zjištěno, že je více jak o 100% přepojištěn.

Dále byl svědky Březina při konfrontaci označen jako jeden z mužů, ktěří zde byli předchozího dne viděni.

Jak majitelka domu Poborská, tak i její milenec Březina byli zatčeni a pro podezření ze zločinu žhářství a podvodu byli dodáni do vazby krajského soudu v Kutné Hoře.

Následujícího dne pokračovalo pátrání po třetím společníku založení požáru a po dalších usvědčujících důkazech.

Jako spolupachatel, který byl dne 27. května 1935 večer v Opatovicích I, byl zjištěn a zatčen Václav Bělohlávek z Němčic, které jsou vzdálené něco málo přes jeden kilometr od Ohařů. Doznal, že do Opatovic I jeli za účelem, aby zapálili domek Poborské. S vědomím, že Poborská dostane za shořelé stavení tučnou pojistku, kterou před lety uzavřel její nebožtík manžel. Hlavním pachatelem činu však prý je jakýsi řezník z Rasoch, které jsou nedaleko od Ohařů.

V Bělohlávkem udaném muži byl zjištěn František Kopecký narozený v roce 1904 v Rasochách, vyučený jako řeznický pomocník. Vzhledem k tomu, že se jedná o notorického tuláka, nebyl Kopecký zastižen doma a muselo po něm být vyhlášeno pátrání.

Záznam ze staniční služební knihy  

Po vypátrání Františka Kopeckého byl i tento zatčen a dodán stejně jako jeho spoluvinníci do vazby kutnohorského krajského soudu.

Dalším vyšetřováním bylo zjištěno, že zatímco Růžena Poborská uvažovala o prodeji svého domku v Opatovicích I, za který by vzhledem k jeho stavu moc neutržila, navrhl jí František Kopecký, aby stavení raději zapálili, vzhledem k výhodné pojistce, která je na dům uzavřena.

Kopeckého plán pak zrealizovali Josef Březina s Václavem Bělohlávkem. Všichni čtyři byli souzeni coby spoluvinníci zločinu žhářství.

Nejen, že nedošlo k vyplacení pojistné částky, ale všichni poškození byli trestním soudem odkázáni, aby své pohledávky, na úmyslně založeným požárem zničených obydlích a majetku, vyžadovali na odsouzených.

Obálka knihy Kutnohorská pátračka opět zasahuje

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého KUTNOHORSKÁ PÁTRAČKA OPĚT ZASAHUJE, vydané nakladatelstvím Jindřich Kraus – Pragoline www.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců a na www.megaknihy.cz  a byla vydána i v elektronické podobě, která je k dostání na www.kosmas.cz.  Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Velikonoční svátky v roce 1938 trávil štábní strážmistr Rudolf Votruba, vůdce služebního psa na četnické pátrací stanici v Nitře, toho času frekventant školy pro výcvik velitelů stanic v Bratislavě, spolu se svými kolegy odděleně od rodiny v četnických kasárnách. Při vzpomínkách na své blízké doma, četníci zpracovávali instruktory uložené úlohy, slohové úkoly neboli thémy.

Velikonoce v četnických kasárnách

Tentokrát frekventanti měli zpracovat hlášení zemskému četnickému velitelství o použití zbraně četníkem ve službě. Dle zadání četnická hlídka zpozorovala při obchůzce, že okolo 1 hodiny po půlnoci z kanceláře továrny vylezl oknem neznámý muž s batohem na zádech a rychle se vzdaloval do nedalekého pole. Na výzvy hlídky: „Zde četník, ve jménu zákona, stůjte!“ neznámý muž vystřelil dvě rány po četnické hlídce a utíkal dále do pole. Četnická hlídka nato vystřelila po prchajícím, poranila jej a zatkla.

Štábní strážmistr Votruba obdržel od svojí manželky Etely balík s velikonočním mazancem, na kterém si při psaní konceptu hlášení pochutnával. Přitom vzpomínal na milovanou manželku a syny Jaromíra a Milouše.

Četnická pátrací stanice Nitra, okres Nitra                                                Nitra 17. dubna 1938

Čís. j.  63/38

Věc: Novák Štefan, šstrážm. a Kozák Jan, strážm.,

        použití zbraně ve službě.

           

                                                                                                  Zemské četnické velitelství

                                                                                                  Bratislava

 

            Hlásím, že dne 17. dubna 1938 v 1 hodinu po půlnoci zpozorovala četnická hlídka šstrážm. Štefan Novák a strážm. Jan Kozák při obchůzce ve městě Vráble, neznámého muže, jak vyskočil oknem z kanceláře továrny na likéry, která patří Slovenskému úvěrnímu družstvu ve Vráblích a s batohem na zádech začal utíkat směrem do pole za městem. Šstrážm. Štefan Novák zvolal: „Zde četník, ve jménu zákona, stůjte!“.

            Na toto zvolání se muž obrátil směrem k četnické hlídce a ze vzdálenosti asi 20 kroků vystřelil proti ní dvě rány z browningu. Aniž by někoho zasáhl, dal se na útěk jihovýchodním směrem do pole.

            Štábní strážmistr Štefan Novák a strážmistr Jan Kováč po krátkém pronásledování, zřejmě jevícím se bezúspěšným, vystřelili každý jednu ránu za prchajícím mužem ze služební pušky. Jedním z výstřelů byl muž zasažen do svalstva stehna levé nohy, díky čemuž padl na zem a teprve poté, na opětovnou výzvu odhodil browning.

            Zranění je těžké, avšak ne životu nebezpečné. Bylo četnickou hlídkou na místě ošetřeno nouzovým obvazem.

            Ve zraněném muži byl zjištěn nebezpečný lupič pokladen František Taraba ze Zlatých Moravců, který byl zatčen a pod číslem zatčení 24/38 ze dne 17. dubna 1938 dopraven ke státnímu zastupitelství v Nitře, kterým byl umístěn do vazby krajského soudu v Nitře.

            Zbraně bylo použito ve smyslu § 13 odst 1 a 4 zákona o četnictvu.

 

                                                                                                              Velitel pátrací stanice

                                                                                                        Šstrážm. Rudolf Votruba

Instruktor nadporučík výkonný Albín Rožnovský při následné kontrole zkonstatoval, že hlášení bylo zpracováno naprosto bezvadně, přesně dle ustanovení § 28 II. dílu Jednacího řádu četnictva.

Velikonoce margarin Vitello

 

VELIKONOČNÍ MAZANEC

Rozpočet: 4 dkg droždí, 25 dkg cukru, 25 dkg margarinu Vitello, 2 žloutky, 20 dkg hrozinek, 10 dkg mandlí, 25 dkg hladké mouky 75 dkg polohrubé mouky, 50 dcl mléka, citronová kůra, anýz a sůl.

Předpis: Hladkou a polohrubou mouku dobře promísíme. Do části  promísené mouky přidáme trochu vlažného mléka a rozdrobíme droždí a vytvoříme kvásek, který necháme vzejíti. Mezitím utřeme rozpuštěný margarin Vitello s cukrem, žloutky a špetkou soli do zpěnění. Dále přimícháme citronovou kůru, anýz a zbytek vlažného mléka a zpracujeme spolu s kváskem a zbytkem mouky v těsto. Potom do těsta zapracujeme hrozinky a strouhané loupané mandle a necháme jej dobře vzkynouti. Znovu těsto propracujeme a uděláme bochánky, na které nožem vytvoříme křížek. Bochánky necháme ještě půl hodiny kynouti a poté je upečeme v mírně horké troubě do zlatohněda.

Obálka knihy Četnická kuchařka

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého Četnická kuchařka, vydané nakladatelstvím Jindřich Kraus – Pragoline www.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců a na www.megaknihy.cz  a byla vydána i v elektronické podobě, která je k dostání na www.kosmas.cz.  Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Veliteli četnického oddělení Zlaté Moravce ve stejnojmenném okresním městě, kapitánu Vilému Langhammerovi začaly od léta roku 1923 starosti. Po rozpadu monarchie totiž vláda odkoupila zámek v pět kilometrů vzdálených Topolčiankách a nechala jej upravit jako letní sídlo presidenta republiky.

O presidentu Tomáši Garrigue Masarykovi se tradovalo, že neviděl rád policisty a četníky, kteří měli za úkol zajišťovat jeho ochranu. Proto měli četníci nařízeno stát vždy tak, aby je pokud možno starý pán neviděl. Nebylo proto výjimkou, že když již v dálce spatřili jít pana presidenta, tak doslova skákali do nejbližšího křoví a jakmile pan president přešel, teprve odvážili se zpátky na cestu. Často skončil četník se škrábanci od šípkového keře nebo hloží v obličeji.

Podobné zvěsti doslova děsily kapitána Langhammera, před první návštěvou presidenta republiky, která se uskutečnila v srpnu roku 1923 a protáhla se až do konce měsíce září. V souvislosti s pobytem presidenta republiky v Topolčiankách sem totiž přijížděla řada návštěv a významných hostů. To pro četníky, kteří sem byli do Topolčianek přemisťováni z jednotlivých četnických stanic z celého obvodu četnického oddělení, představovalo perné chvilky a hlavně značné nervové vypětí pro velitele četnického oddělení kapitána Langhammera.

Pobyt presidenta republiky v Topolčiankách nebyl pouze rekreační, ale i pracovního rázu a od roku 1923 se dvouměsíční pobyty hlavy státu každoročně opakovaly.

President v okruhu četníků v Topolčiankách 1929

Rok 1930 byl rokem osmdesátých narozenin „tatíčka“ Masaryka a kapitánu Langhammerovi bylo jasné, že toho roku bude pobyt pana presidenta spojen s řadou významných návštěv. Proto zapojil do příprav zajištění ochrany presidenta také pro okresního četnického velitele ve Zlatých Moravcích poručíka výkonného Františka Bobka, ale také novopečeného velitele četnické stanice Topolčianky.

Četnická hlídka 11/1930 – TGM 1850 – 1930

Velitelem topolčianské četnické stanice, která měla za normální situace šest četníků, což plně odpovídalo jejímu staničnímu obvodu, se stal konce roku 1929 vrchní strážmistr František Tatíček. Málokdo si dovede představit, kolik bylo narážek na to, že Tatíček bude střežit „tatíčka“ a podobně.

Vrchní strážmistr Tatíček se na splnění uvedeného úkolu velmi odpovědně připravoval. Dopodrobna se seznámil s okolím topolčianského zámku a připravil úseky pro jednotlivé četnické hlídky. Ochranu pana presidenta totiž v roce 1930 měly zajišťovat téměř čtyři desítky četníků. Před příjezdem hlavy státu byli všichni poučeni, jak mají vykonávat svoji službu a hlavně, že nemají být starým pánem za žádných okolností spatřeni.

Ani tentokrát pobyt presidenta v Topolčiankách neproběhl bez problémů. Starý pán jednou vyrazil pěšky na procházku kolem lesa a jej střežícím četníkům náhle odbočil do lesa a ztratil se jim z dohledu. Ostatní četníci byli okamžitě zalarmováni a začali pana presidenta usilovně všude hledat.

Když se starý pán vracel z druhé strany k zámku, sbírala na kraji lesa postarší žena chrastí. Jakmile prezidenta zahlédla, volala na něho, ať uteče, že ho hledají žandáři…

I přesto byl velitel četnického oddělení ve Zlatých Moravcích dne 14. listopadu 1930 ministrem vnitra za vzorné plnění svěřených úkolů povýšen do hodnosti štábního kapitána.

Odpočinek po střelbě

Obálka knihy Četnické pohádky pro dospělé

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÉ POHÁDKY PRO DOSPĚLÉ, vydané nakladatelstvím Jindřich Kraus – Pragolinewww.jindrichkraus.cz Kniha je k dostání u všech knihkupců a nawww.megaknihy.cz  a byla vydána i v elektronické podobě, která je k dostání nawww.kosmas.cz.  Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webuwww.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.