V návaznosti na zřízení pátracích stanic u okresních četnických velitelství v sídlech krajských soudů, ke kterému došlo dnem 1. ledna 1928, obdrželo všech osm okresních četnických velitelství ve staničním služebním obvodu pátrací stanice u okresního četnického velitelství v Táboře dožádání o zpracování přehledu zločinů spáchaných v obvodech podřízených četnických stanic, jejich pachatele se nepodařilo vypátrat.

Jedním z adresátů byl i okresní četnický velitel v Pelhřimově nadporučík výkonný Jan Zdražil, který uvedený přípis rozeslal na všech čtrnáct jemu podřízených četnických stanic.

Velitelem třímužové četnické stanice Lukavec v politickém okrese Pelhřimov byl od roku 1926 štábní strážmistr František Kříha. Byl ustanoven do funkce poté, co letitý staniční velitel vrchní strážmistr Josef Holan povýšil a stal se velitelem pětimužové četnické stanice Pacov v témže politickém okrese, avšak v sídle okresního soudu.

Pro štábního strážmistra Kříhu nebylo splnění uloženého úkolu vůbec složité, neboť přehledy činů, jejichž pachatelé nebyli vypátráni byly na lukavecké četnické stanici velmi pečlivě jeho předchůdcem vedeny a jím řádně doplňovány.

Mezi nevyřešenými případy zločinů, které byly v přehledu vedeny, jejichž většinu představovaly krádeže, doslova vyčníval případ téměř osm let staré vraždy, jejíhož pachatele se nepodařilo vypátrat. Jednalo se o čin z doby, kdy štábní strážmistr Kříha teprve nastoupil k četnickému sboru a byl coby četník na zkoušku ve škole pro výcvik četníků na zkoušku u zemského četnického velitelství pro Čechy v Praze.

Ve spisovně četnické stanice si vyhledal spis uvedeného případu, z něhož zjistil podrobnosti. Dne 7. května 1919, což byla středa, byl četnické stanici nahlášen nález těla Josefa Zváry z Týmovy Vsi, ležícího v Huťském potoce u Zelené Vsi, nedaleko rybníčku zvaného příznačně Utopenec. Vzhledem k tomu, že tělo bylo zatíženo dvěma velkými kameny, bylo nepochybné, že se jedná o zločin.

Vyšetřováním lukaveckých četníků bylo zjištěno, že Zvára odešel v neděli 4. května 1919 na pouť do obce Mezilesí kde do večera notně popíjel, jak bylo jeho zvykem a od té doby se neukázal.

Zvárovo tělo leželo v Huťském potoce na břiše a bylo celé ponořeno pod vodou, pouze levá noha částečně vyčnívala z vody. Tělo bylo zatíženo dvěma velkými kameny.

Soudní komise okresního soudu v Pacově a následně provedená soudní pitva potvrdily, že k činu došlo s největší pravděpodobností již v neděli večer a příčinou smrti byly dva údery tupým předmětem do zadní části hlavy a tělo bylo zřejmě po omráčení odtaženo z nedaleké cesty do koryta potoka, kde bylo zatíženo kameny. Příčinou smrti bylo zranění hlavy a nikoliv utopení.

K napadení Josefa Zváry s největší pravděpodobností došlo v neděli večer, když se vracel z Mezilesí přes Zelenou Ves domů do Týmovy Vsi. O zavražděném bylo zjištěno, že měl pověst násilníka a rváče, a tudíž bylo značné množství osob, které měly důvod, vyřídit si se Zvárou svoje účty. Tehdejším pátráním četnictva se však nepodařilo najít dostatečné důkazy k tomu, aby byl vypátrán, a hlavně usvědčen pachatel činu.

Neobjasněný případ vraždy nenechával velitele lukavecké četnické stanice klidným, a proto se o něj začal opět zajímat.

Od starousedlíků v Týmově Vsi se dozvěděl, že v obci stále žije vdova Barbora Zvárová. Ta byla původně provdána jako Štěpánková, avšak v roce 1906 ovdověla. Po několika letech, ještě před Velkou válkou, se opět provdala za Josefa Zváru, který do manželství přinesl nějaký majetek a zaplatil dluhy váznoucí na domku jeho manželky. V obci byl Zvára vnímán jako opilec, násilník a rváč. Ačkoliv se četnictvu nepodařilo pachatele jeho vraždy vypátrat, veřejný hlas v obci tvrdil, že to Zvárovi patřilo a že se dočkal spravedlivé odplaty. Nejvíce se ulevilo novopečené dvojnásobné vdově, neboť manžel vracející se v opilosti z hospody týral nejen svoji manželku ale i její děti, které často utíkaly z domova před rozlíceným otčímem. Dokonce se v obci tvrdilo, že otčíma odstranil jeho nejstarší nevlastní syn Ferdinand, kterému tehdy táhlo na dvacet let.  Ferdinand Štěpánek je již ženatý a žije kdesi v Praze.

O svých zjištěních informoval štábní strážmistr Kříha pelhřimovského okresního četnického velitele.

Nadporučík výkonný Zdražil požádal bezpečnostní oddělení Policejního ředitelství v Praze o zjištění podrobností k Ferdinandu Štěpánkovi.

Detektivové bezpečnostního oddělení pražského policejního ředitelství zjistili, že 27 roků starý Ferdinand Štěpánek, je ženatý, žije již dva roky v Praze Vysočanech v domku číslo 41 Vysočanské kolonie a pracuje při stavbě elektrických stožárů v Kobylisích.

Po tomto zjištění bylo nadporučíkem výkonným Zdražilem domluveno Štěpánkovo předvedení na bezpečnostní oddělení za účelem výslechu.

Do Prahy se vypravil štábní strážmistr Kříha, který začal Ferdinanda Štěpánka vyslýchat k případu smrti jeho nevlastního otce. Štěpánek dlouho štábnímu strážmistru tvrdil, že s otčímovou smrtí nemá nic společného. Uvedl o něm, že to byl tyran, s nímž byly pouze samé mrzutosti a hádky, že trápil jeho matku, tím že se opíjel a bil jak ženu, tak i vyženěné děti, jeho a mladší sestru Marii a nejmladšího bratra Tomáše. Často před ním museli utíkat z vlastního domova. Situace se stále stupňovala, a proto, se jako nejstarší z dětí rozhodl, že rodině pomůže a tyrana odstraní. Když Zvára odešel v neděli 4. května 1919 na pouť do Mezilesí, vzal si z domova silnou tyč od plotu a počkal si na něho ve křoví u pěšiny nedaleko Zelené Vsi, až se bude večer vracet domů. Jak mohl předpokládat, byl otčím silně opilý. Aniž by o tom Zvára věděl, přistoupil k němu zezadu a znenadání mu zasadil vší silou tyčí dvě rány zezadu do hlavy. Po nich Zvára ztratil vědomí a upadl na zem. On ho odtáhl za nohy do nedalekého potoka, kam tělo hodil, a navíc jej zatížil dvěma těžkými kameny. Poté po polích nikým nepozorován prchl domů. Zvárovo tělo bylo nalezeno až po třech dnech. Jelikož měl v obci i okolí spoustu nepřátel, byla Zvárovi smrt veřejným hlasem přána. Četníkům se tehdy pachatele vypátrat nepodařilo. O jeho činu věděla jak matka, tak i mladší bratr Tomáš a sestra Marie, a kromě nich i soused Václav Zamrzla.

Na základě tohoto doznání byl Ferdinand Štěpánek prohlášen za zatčeného a dodán do vyšetřovací vazby ve věznici zemského trestního soudu v Praze.

Hned druhý den byli všichni výše uvedení zatčeni a dodáni do vyšetřovací vazby ve věznici okresního soudu v Pacově.

Při cestě od pacovského okresního soudu navštívil štábní strážmistr Kříha svého předchůdce a tamního velitele četnické stranice vrchního strážmistra Holana, aby se mu pochlubil s docíleným úspěchem. Vrchní strážmistr Holan si případ velmi dobře pamatoval. Vzhledem k tomu, že k nálezu těla zavražděného Zváry došlo až po třech dnech, nepodařilo se nalézt žádné stopy vedoucí k pachateli činu. Podezřelých ze spáchání vraždy tehdy byla řada mužů, kteří měli se Zvárou nevyřízené účty, ale nikoho se ze spáchání vraždy nepodařilo usvědčit. Je pravdou, že manželka, ani její děti z předchozího manželství mezi podezřelými nebyli. 

Díky úsilí štábního strážmistra Kříhy nebyl z celého politického okresu Pelhřimov táborské pátrací stanici hlášen jediný neobjasněný zločin vraždy.

K datu 30. dubna 1928 byl pelhřimovský okresní četnický velitel povýšen na kapitána výkonného a zakrátko na to byl velitel četnické stanice Lukavec povýšen na praporčíka.

Dvojice četníků na lavičce

 

Obálka knihy Případy z četnických zápisníků

 Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého PŘÍPADY Z ČETNICKÝCH ZÁPISNÍKů, vydané nakladatelstvím Pragoline. Kniha je k dostání na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.

Kniha je vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz.

 Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

 

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

E

ESKORTA je doprovodem četníkem zadržené či zatčené osoby. Při eskortování budiž osoba přísně střežena, aby nic jiným nepodstrčila, neodhodila, nezmařila nebo znameními s jinými osobami se nedorozumívala nebo se dokonce nedomlouvala se spoluvinníky. Četník má jíti vždy přiměřeně blízko za eskortovaným, aby ho mohl, kdyby snad chtěl uprchnouti, hned dostihnouti, a přitom se s ním nemá pouštět do žádné rozmluvy nebo s ním jinak jednat. Opatřením proti zprotivení a útěku eskortované osoby je přiložení svěracích řetízků. Eskorty jsou rovněž doprovodem vězňů, káranců, chovanců donucovacích pracoven, osob odsouzených k nastoupení trestu a hnanců. Doprovod eskortovaných osob budiž proveden způsobem, co možno nenápadným a cestami méně frekventovanými, zejména jde-li o osoby dosud zachovalé, nedospělé a mladistvé.

Příklad první

V úterý 28. srpna 1934 měli štábní strážmistři Josef Květenský a Jan Hlína ze čtyřmužové četnické stanice Skuteč v politickém okrese Vysoké Mýto předepsánu od 12 do 24 hodin služební obchůzku. Velitel četnické stanice vrchní strážmistr Karel Brzek předepsal do služební knížky veliteli hlídky štábnímu strážmistru Květenskému následující trasu vedoucí přes obce: Zbožnov, Štěpánov, Skutíčko, Leštinka, Prosetín, Ždárec u Skutče, Předhradí a Lažany zpět do Skutče. Vzhledem k velmi teplému letnímu počasí bylo oběma štábním strážmistrům jasné, že se s plnou četnickou výzbrojí pořádně zapotí.

V okamžiku, kdy četnická hlídka opouštěla budovu četnických kasáren, oslovil štábní strážmistry Leopold Rautenkranz s tím, že jej posílá jeho bratr František, do jehož zlatnického závodu se již opakovaně dostavil neznámý mladý muž, který mu nabízí ke koupi podezřelé zboží.

Dvojice štábních strážmistrů byla ve zlatnickém závodě Františka Rautenkranze, nalézajícího se nedaleko od skutečského náměstí doslova během okamžiku. Přistihli zde mladého muže ve věku asi třiceti let, který nabízel majiteli zlatnického závodu ke koupi jedinečný exemplář pánských zlatých hodinek s uměleckým rytím.

Na dotaz četníků prodávající sdělil, že je synem rolníka Nováčka ze Štěpánova. Potíž byla v tom, že štábní strážmistr Květenský rolníka Jaroslava Nováčka i jeho syna Karla velmi dobře znal. Tím pádem mladého muže usvědčil ze lži, prohlásil ho za zadrženého s tím, že bude za účelem zjištění jeho skutečné totožnosti odveden na místní četnickou stanici. Nabízené pánské zlaté hodinky od zlatníka převzal jako předmět doličný štábní strážmistr Hlína.

V okamžiku, kdy opouštěli vchod zlatnického závodu, však mladý muž jsoucí před četníky skočil na jízdní kolo odstavené poblíže a začal ujíždět směrem k náměstí. Doslova s vypětím sil se prchajícího podařilo štábním strážmistrům dopadnout. Aby zabránili případnému opakování pokusu o útěk, byly muži přiloženy svěrací řetízky. Mezitím se zjistilo, že kolo, na kterém se muž pokoušel četníkům utéci nepatřilo jemu, nýbrž jistému domkáři Karlu Šedivému z Prosetína. Tím byl dán další důvod k předvedení neznámého podezřelého muže na četnickou stanici.

Vrchní strážmistr Brzek se divil, jak brzo se mu hlídka vrátila z nedávno započaté obchůzky. Po seznámení se situací započal s výslechem předvedeného muže, při kterém se dozvěděl, že se jedná o 28 roků starého Františka Havlíka z Dalečína u Bystřice pod Hostýnem. Havlík dokonce přiznal, že byl několikrát soudně trestán pro vyloupení pokladen a další krádeže.

Štábní strážmistr Květenský, který se mezitím odebral do zlatnického závodu, od zlatníka následně zjistil, že nabízené zlaté hodinky mají hodnotu nejméně deset tisíc korun. Přitom zlatník štábnímu strážmistru sdělil, že týž muž se mu v loňském roce pokoušel prodat několik zlatých prstenů. Jelikož měl podezření, že se jedná o šperky pocházející z krádeže, tak nabídku odmítl. Když dnešního dne muž přišel s nabídkou prodeje zlatých hodinek, poslal nenápadně bratra, aby vyrozuměl o podezřelém muži četníky.

Ještě týž den večer byl František Havlík dodán se zprávou o zatčení pro krádež kola do věznice okresního soudu ve Skutči.

Na všechny četnické stanice a četnické pátrací stanice v Čechách a na Moravě byl rozeslán pátrací oběžník informující o zatčení lupiče pokladen Františka Havlíka doplněný o podrobný popis u něho zajištěných hodinek. Jednalo se o zlaté pánské hodinky o průměru 6 centimetrů a tloušťce 12 milimetrů, se třemi plášti, přičemž oba dva vrchní pláště, hrana hodinek i očko k zavěšování a hlavice jsou bohatě zdobeny uměleckým rytím. Na zadním plášti je celkem pět erbů, první obsahuje monogram „A. N. 1896“, druhý „A. B. 1896“, třetí „V. K. 1925“, čtvrtý pouze písmena „F. K.“ bez data a pátý je prozatím zcela prázdný. Hodinky jsou bicí a na klíček.

Případem se samozřejmě začala intenzivně zabývat i místně příslušná četnická pátrací stanice v Chrudimi, jejíž velitel vrchní strážmistr František Dvořák se ve čtvrtek 30. srpna 1934 hned ráno dostavil do Skutče za účelem výslechu Františka Havlíka. Přitom si uvědomil, že Havlík má na sobě nepadnoucí oděv, v jehož vnitřní straně byla přišita nášivka krejčího Jiřího Duška z Volyně.

Přes krejčího Duška se podařilo zjistit, že oblek před nedávnem šil řídícímu učiteli v Drahonicích u Vodňan Janu Zvolánkovi. Telefonickým dotazem na místně příslušnou četnickou stanici Skočice v politickém okrese Písek bylo zjištěno, že uvedený oblek byl na počátku července, tedy v době prázdnin odcizen při vloupání do školní budovy.

Velitel skočické četnické stanice vrchní strážmistr Rudolf Žák dále informoval, že při uvedeném případu dva neznámí pachatelé využili nepřítomnosti osob během letních prázdnin, vloupali se do školní budovy a do obou soukromých bytů učitelů, přičemž jeden z nich patřil právě řídícímu učiteli Janu Zvolánkovi. Pachatelé odcizili věci za více než 18.000 korun. Případ byl oznámen až s několikadenním zpožděním, když se majitelé vrátili z letní dovolené. Četnictvu se bohužel nepodařilo zajistit žádné stopy a pátrání po pachatelích tím pádem doposud zůstalo bez výsledku.

Vloupání do školní budovy v Drahonicích, bylo prvním z řady případů, ze kterých byl František Havlík usvědčen.

Následoval případ vloupání do vily továrníka Václava Komanického v Bechyni, při kterém byly mimo jiné v polovině srpna 1934 odcizeny zlaté pánské hodinky, které Havlík nabízel ke koupi zlatníku Rautenkranzovi ve Skutči.

Série případů krádeží vloupáním zjištěných na základě rozeslaných pátracích oběžníků vloupání, z nichž byl František Havlík obžalován nakonec dosáhla čísla 14 s celkovou škodou 245.000 Kč. 

Četník na zkoušku Václav Šedlbauer ve fotografickém atelieru

Příklad druhý

Od nástupu Adolfa Hitlera do úřadu říšského kancléře na konci ledna roku 1933 se v pohraničí prohloubily národnostní nepokoje ze strany jeho příznivců, občanů německé národnosti, žijících v Československé republice.

Jednou z dotčených oblastí byl i politický okres Broumov. Na jaře roku 1933 byl penzionován místní okresní četnický velitel štábní kapitán výkonný Antonín Mácha a velitel četnického oddělení Náchod štábní kapitán Jan Vaja na uvolněné místo od počátku měsíce května přemístil vrchního strážmistra Josefa Noska, čerstvého absolventa školy pro výcvik výkonných důstojníků při doplňovacím oddělení zemského četnického velitelství v Praze. Předtím působil vrchní strážmistr Nosek jako velitel četnické stanice v okresním městě Rychnov nad Kněžnou a tím pádem měl zkušenost s řízením četnictva v celém politickém okrese, neboť z titulu své funkce zastupoval v době nepřítomnosti okresního četnického velitele.

Ve čtvrtek 4. května 1933 ráno byli četnickou stanicí Teplice nad Metují v politickém okrese Broumov za svoji dlouhodobě vyvíjenou protistátní činnost zatčeni dva místní haknkrajcleři Štěpán Maier a Ervín Schmidt kterou se dopustili zločinu úkladů o republiku podle zákona na ochranu republiky číslo 50 Sbírky zákonů a nařízení ze dne 19. března 1923. S podrobnou a dopředu pečlivě vypracovanou Zprávou o zatčení byli dodáni trojicí místních četníků v čele s velitelem četnické stanice vrchním strážmistrem Albínem Jirmanem k tamnímu okresnímu soudu.

Informace o zatčení dvojice mužů četnictvem se roznesla městem doslova rychlostí blesku a před budovou okresního soudu se shromáždilo několik desítek souvěrců zatčených, zorganizovaných bratrem jednoho ze zatčených místním 26 roků starým komptoiristou Rudolfem Meierem.

Prezident okresního soudu vzhledem k nastalé situaci konzultoval další postup se státním zastupitelstvím při krajském trestním soudu v Hradci Králové a bylo dojednáno, že na zatčené bude uvalena vazba a že mají být v zájmu bezpečnosti eskortováni četnictvem za využití vlaku do věznice královéhradeckého krajského soudu.

Vrchnímu strážmistru Jirmanovi bylo jasné, že s na okresním soudě přítomnými strážmistry Václavem Pittlem a Karlem Reicheltem a s pohotovostním četníkem strážmistrem Karlem Dvořákem, který zůstal na četnické stanici, vzniklou situaci nevyřeší. Zatčení byli označeni vzhledem ke zkušenostem místních četníků a k hrozícímu trestu těžkého žaláře od pěti do dvaceti let za nebezpečné osoby. Nezbývalo tedy než telefonicky požádat nově ustanoveného okresního četnického velitele v Broumově o vyslání posil k provedení eskorty a rovněž k udržení klidu a pořádku ve městě.

Vlakem se na hlavní nádraží v Teplicích nad Metují ze sousední četnické stanice Meziměstí dostavil její velitel vrchní strážmistr Vojtěch Dvořák se štábním strážmistrem Františkem Divišem a strážmistry Františkem Kunclem a Vladimírem Pauzarem.

Z četnické stanice Horní Vernéřovice přijel vypůjčeným povozem až k budově okresního soudu její velitel vrchní strážmistr Václav Bienert s jediným podřízeným četníkem strážmistrem Janem Pošarem. Z četnické stanice Police nad Metují dorazili na jízdních kolech štábní strážmistři Josef Coufal a Josef Václav Heřman. Z Broumova na vlastním motorovém kole přijel i novopečený okresní četnický velitel vrchní strážmistr Nosek.

Před vlastním provedením eskorty rozdělil okresní četnický velitel přítomné četníky. Velitelem eskorty byl určen velitel místní četnické stanice vrchní strážmistr Jirman, který dostal k ruce další čtyři četníky z okolních četnických stanic. Eskorta musela být provedena nejprve od budovy okresního soudu na železniční zastávku Teplice nad Metují město a odtud na hlavní železniční stanici, kde přestoupí do vlaku na Náchod a odtud bude pokračovat přes Jaroměř do Hradce Králové.

Ostatní soustředění četníci budou pod vedením místních četníků zajišťovat klid a pořádek ve městě. Maier a Schmidt byli před vlastním zahájením eskorty spoutáni svěracími řetízky a velitelem eskorty byli důrazně poučeni, aby se nepokoušeli jakýmkoliv způsobem mařit průběh eskorty.     

Jakmile vyšla eskorta tvořená pěti četníky a dvěmi zatčenými z budovy okresního soudu, čekaly je zde zhruba tři desítky křiklounů volajících jeden přes druhého „Heil!“ Nejaktivnějším byl bratr eskortovaného Rudolf Meier. Dav doprovázel eskortu až na železniční zastávku, kde nastoupila do zvlášť vyčleněné části železničního vozu.

Než vlak dojel na hlavní nádraží, stačilo se zde soustředit na stotřicet haknkrajclerů, kteří kromě výkřiků „Heil!“, provolávali „Řetízky dolů, nejsou to žádní zločinci!“ a podobně. Někteří přítomní přiskočili k eskortě, chopili se zatčených a chtěli je vyrvat z rukou četníků. Tomu se podařilo přiběhnuvším četníkům jen taktak zabránit za využití bodáků vztýčených na karabinách a pažeb karabin. Zatčení zvedali spoutané ruce nad hlavu a vykřikovali „Heil Hitler!“ Nakonec se eskortě přece jen podařilo dostat do vagonu vlaku, který krátce před tím přijel od Broumova.

Shromážděný dav však zahradil cestu rozjíždějícímu se vlaku, který musel několikrát za sebou zastavit, aby některého z přítomných nepřejel. Až po bodákovém útoku přítomných četníků, který rozehnal dav, mohl vlak odjet.

Nejaktivnější z účastníků byli četníky zatčeni. Kromě již zmíněného Rudolfa Meiera, to byl i jeho mladší bratr Jan, 22 roků starý zámečník a šofér, dále 24 roků starý zámečník František Allin z Dolní Teplice nad Metují a 23 roků starý příručí Alexius Binna z Kamence. Všichni čtyři byli předvedeni k okresnímu soudu a zde byli udáni pro přestupky rušení obecného míru a schvalování trestných činů podle zákona na ochranu republiky.  

Vrchní strážmistr Nosek musel veliteli náchodského četnického oddělení štábnímu kapitánu Vajovi přiznat, že vůbec netušil, co jej hned první týden ve funkci okresního četnického velitele potká.

Senátem krajského trestního soudu v Hradci Králové byli v polovině srpna 1933 odsouzeni Jan Meier a Alexius Binna ke čtyřem měsícům a Rudolf Meier a František Allin ke třem měsícům těžkého žaláře nepodmínečně a všem čtyřem byla vyslovena ztráta volebního práva. 

Počínaje dnem 1. listopadu 1933 byl broumovský okresní četnický velitel povýšen do hodnosti poručíka výkonného.

Obálka knihy Četnická abeceda

 Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÁ ABECEDA, vydané nakladatelstvím Pragoline. Kniha je k dostání na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.

Kniha byla vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz.

 Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

 

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Vedoucí síla pátrací stanice u okresního četnického velitelství v Mladé Boleslavi vrchní strážmistr Josef Ulman začal vyprávět o jednom z nemnoha dosud neuzavřených případů.

Večer 18. dubna 1928 bylo jedním mladým mužem na četnickou stanici v okresním městě Mladá Boleslav oznámeno, že předchozího dne údajně skočila 21 roků stará Anna Jenčová do rozvodněné říčky Klenice z nešťastné lásky a utonula. Důvodem dívčina sebevražedného činu byla skutečnost, že ji odmítl. Domníval se, že je to jen planá výhrůžka, a poté co dívku po celý den neviděl, přišel věc oznámit četnictvu.

Sebevražda mladého děvčete z nešťastné lásky nebyla ničím výjimečným zkonstatoval přítomný pohotovostní četník.

Četnictvo proto začalo pátrat po obou březích říčky Klenice, která byla momentálně velmi rozvodněna. Nebyl však nalezen žádný dopis na rozloučenou ani stopy na břehu říčky, v místě, kde by dívka svůj sebevražedný činu uskutečnila

Do pátrání, se zapojily i další četnické stanice ve směru říčního toku a bylo rozšířeno i na řeku Jizeru protékající městem a do níž se rozvodněná Klenice vlévala.

Pátrání četnictva však zůstalo po několik dní bez jakéhokoliv výsledku, a proto se do něho zapojila i mladoboleslavská pátrací stanice. Vrchní strážmistr Ulman začal uvažovat i o tom, že mrtvola sebevražednice mohla být prudkou vodou zanesena až do Labe, do něhož se Jizera v Brandýse nad Labem vlévá. I když se jednalo o místo vzdálené téměř třicetpět kilometrů od Mladé Boleslavi.

Byla zpracována Zpráva o pohřešované osobě a všem četnickým stanicím podél toku Jizery, ale i Labe od Brandýsa nad Labem byl rozeslán pátrací oběžník, aby po mrtvole mladé ženy pátraly.

Pozornost pracovníků pátračky se také zaměřila na osobu utonulé. Přitom bylo zjištěno, že Jenčová se zabývala prostitucí a díky tomu působila jako dosti slušné a dobře oděné děvče. Důvodem, proč se s ní oznamovatel dívčina utopení rozešel bylo zjištění, že se zabývá prostitucí a k tomu ještě udržuje trvalý vztah se svým pasákem.

Od kamarádky Anny Jenčové bylo zjištěno, že krátce před zmizením u sebe měla zhruba dva tisíce korun a několik zlatých šperků.

To vedlo k důvodnému podezření, že na dívce mohla být spáchána loupežná vražda a její tělo poté bylo vhozeno do rozvodněné říčky či jiným způsobem odstraněno.

Z uvedeného důvodu byl zadržen jak bývalý milenec Jenčové a oznamovatel dívčina utopení, tak i její pasák.

Vzhledem k důvodným podezřením na násilnou smrt byl rozeslaný pátrací oběžník doplněn důrazným upozorněním, aby při vylovování těla z řeky, bylo postupováno s co největší opatrností, aby náhodou nebyly snad ztraceny peníze a šperky, které měla utopená u sebe, případně aby nebyly poškozeny jakékoliv stopy násilí na jejím těle, pokud by zde byly.

Oba muži byli drženi ve vazbě krajského soudu v Mladé Boleslavi a bylo čekáno, až se najde tělo domnělé sebevražedkyně. Žádný přímý ani nepřímý důkaz proti jednomu ani druhému muži i přes provedení domovních prohlídek v jejich bytech četníci v ruce neměli.

Po několika týdnech byli oba muži z vazby propuštěni. I poté jim byla a dosud je ze strany pátrací stanice věnována pozornost, avšak bez jakéhokoliv výsledku. Stejně tak se nenašlo tělo mladé dívky, jí psaný dopis na rozloučenou ani žádná jiná stopa, která by vysvětlila, co se s ní skutečně stalo…   

           

Tiskopis Zpráva o pohřešované osobě

 

Obálka knihy Četnické historky z pátracích kursů

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÉ historky z pátracích kursů, vydané nakladatelstvím Pragoline. Kniha je k dostání na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.

Kniha je vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz.

 Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

Třímužová četnická stanice Svitávka v politickém okrese Boskovice byla ve druhé polovině března roku 1926 v oslabení. Velitel stanice vrchní strážmistr Bohumil Slaný totiž čerpal zaslouženou dvoutýdenní dovolenou, kterou trávili spolu s manželkou u švagra v západních Čechách.

Službu ve staničním obvodu čítajícím mimo Svitávku obce Sebranice, Sasinu, Klevetov, Zboněk, Míchov, Podolí, Vísky, Bačov a Chrudichromy vykonávali strážmistři Josef Hickl a Josef Novák.

Před svým odjezdem vrchní strážmistr Slaný požádal svého kolegu velitele boskovické četnické stanice vrchního strážmistra Eduarda Hobsta, aby mu na jeho chlapce dohlédl a svým podřízeným uložil, aby složitější záležitosti řešili ve spolupráci s panem vrchním strážmistrem Hobstem.

Ve středu 24. března 1926 ráno si služebně starší strážmistr Hickl předepsal celodenní obchůzku obcemi Chrudichromy, Bačov, Vísky a Podolí. Strážmistr Novák vykonával službu pohotovostního četníka, přitom vyřizoval s chodem četnické stanice nezbytnou písemnou agendu a aktualizoval pátrací pomůcky podle Ústředního policejního věstníků vydávaného pro oblast celého státu policejním ředitelstvím v Praze a Policejního oznamovatele vydávaného pro oblast země Moravské brněnským policejním ředitelstvím.

Krátce před devátou hodinou se do staniční kanceláře dostavil rozrušený místní rolník Petr Kučírek a oznámil službu konajícímu strážmistrovi, že nalezl ve chlévě svou ženu Růženu mrtvou, ležící v tratolišti krve. Ubodaly a usmýkaly ji splašené krávy, které se utrhly od žlabů.

Strážmistr Novák, vědom si pokynu staničního velitele, před odchodem z kasáren nejprve telefonoval na četnickou stanici do Boskovic a nahlásil věc vrchnímu strážmistru Hobstovi.

Po vzájemné domluvě se strážmistr Novák vydal na místo, aby jej zajistil před zvědavci a kde vyčká, než se pan vrchní strážmistr Hobst dostaví. Ten cestou pro jistotu vyrozumí i boskovický okresní soud a vyžádá vyslání soudní komise k ohledání těla mrtvé, aby v budoucnu nenastaly v případu jakékoliv pochybnosti.

Během krátké cesty do usedlosti Kučírkových si strážmistr Novák povšiml, že na rolníkových kalhotách i blůze jsou stopy krve. Toto zjištění si však nechal pro sebe. Jelikož Kučírek nikomu o nálezu mrtvé ženy kromě četníků neřekl, tak se v blízkosti usedlosti nikdo nenacházel.

První, co strážmistr Novák udělal, tak opatrně vstoupil do chléva a uvázal odvázané krávy. Dobytek byl zcela klidný a nejevil sebemenší známky neklidu. Rovněž tak řetězy nebyly nijak poškozené. Poté sáhnutím na pod slámovou podestýlkou a hnojem ležící tělo ženy zjistil, že je chladné, a tudíž je žena bezpochyby mrtvá. Přitom si všiml, že v koutě chléva se nachází i mrtvá koza, rovněž v tratolišti krve.

Čekání na vrchního strážmistra Hobsta netrvalo dlouho, jelikož z Boskovic vzdálených něco málo přes pět kilometrů přijel na jízdním kole.     

Používání jízdních kol četnictvem

Ihned po příjezdu obdržel vrchní strážmistr od přítomného strážmistra hlášení o situaci na místě, včetně zjištění krevních skvrn na kalhotách a blůze oznamovatele i o tom, že dobytek nacházející se ve stáji byl odvázán a nikoliv utržen, a byl v době jeho příchodu na místo naprosto klidný.

Rolník Kučírek vypověděl vrchnímu strážmistrovi, že když se ráno vzbudil, respektive, když jej pláčem vzbudil jejich šestiměsíční syn Václav, dožadující se jídla, tak zjistil, že jeho žena v místnosti není.

Vypravil se tedy do chléva, aby nadojil něco mléka pro dítě, a přitom zde nalezl od žlabu odvázané krávy a ženu ležící ve slámě a hnoji v tratolišti krve. Bylo mu jasné, že ji ubodal a usmýkal splašený dobytek. Ihned mu přišlo na mysl, že by mohl být podezříván ze zavraždění manželky, tak vzal do ruky nůž, kterým podřízl kozu a její krví si utřísnil svůj oděv.

Umyl se a po nakrmení syna Václava jej donesl k sousedce, aby mu ho pohlídala, že si musí nutně cosi vyřídit a odebral se na četnickou stanici     

Vrchní strážmistr Hobst poslouchal rolníkovo vyprávění a jako by přitakal tomu, co říká. Přitom si však myslel své. Ne zemi spatřil i rozlámanou stoličku na dojení a na jednom konci ulomené nohy se nacházela krev. Hlava ženy byla poseta ranami a zborcená krví. Kalhoty a sukně byly podhrnuté, a tudíž bylo jasné, že tělo ženy bylo vlečeno po zemi na místo jeho nálezu. Kromě toho rány na těle ženy zkušenému vrchnímu strážmistrovi připadaly způsobené bodnutím ostrým předmětem, a nikoliv od rohů krávy. Mimochodem krávy nejevily žádné známky splašení či neklidu a jejich rohy byly naprosto čisté a nenesly sebemenší stopy krve.

 Čekání příchodu soudní komise využil vrchní strážmistr Hobst ke zjištění informací o zemřelé a o poměrech, které mezi manžely panovaly. Růžena Kučírková byla 29 roků stará, po několikaletém manželství se jí narodil syn Václav. Dle sdělení manžela byla jeho žena líná, nedbala na pořádek a čistotu, řádně se nestarala o syna, ani o hospodářství, byla rozhazovačná, a ještě k tomu tolik náruživá, že jí jako manžel nestačil.

Takový výčet výhrad a záště, namísto lítosti nad ztrátou manželky a matky malého dítěte vrchního strážmistra jenom utvrdil v názoru, že se bude jednat nikoliv o nešťastnou náhodu, jak byla věc četnictvu oznámena, nýbrž o zabití a možná i o vraždu.

Přítomnost dvou četníků vyvolala shluknutí lidí z okolí a samozřejmě se dostavil i obecní starosta Horák. Ten vrchnímu strážmistru Hobstovi přiblížil poměry v rodině Kučírkových.

Rolník Petr Kučírek, 46 roků starý, velmi pracovitý, avšak hamižný a lakomý. Aby si nemusel zjednávat pomoc, pole po nocích orá sám a svítí si přitom lucernou pověšenou krávě na rohu. Na jaře roku 1912 se dokonce u Kučírkových oběsil nádeník Jan Mlýnský, který se oddával alkoholu a spáchal sebevraždu. Od té doby prý u Kučírka nikdo nechce sloužit. Kromě toho měl však s o řadu let mladší manželkou Kučírek věčné nesváry pro její nepořádnost a rozhazovačnost.  Na rozdíl od manžela, který je drobné postavy, byla Růžena Kučírková robustní a mezi lidmi povídá, že svého manžela i bije.  

 Soudní komise se z Boskovic dostavila na místo ještě před polednem. Lékaři našli na těle Růženy Kučírkové několik bodných ran, ale i řadu ran na hlavě po úderech tupým předmětem. Rozhodně vyloučili, že by se jednalo o zranění od rohů dobytka. Naopak bodné rány byly naprosto shodné s těmi, které se nacházely na těle kozy, Kučírkem, po údajném nálezu mrtvé ženy, zabité. Rány na hlavě byly bezpochyby způsobeny nohou ulomenou od stoličky používané při dojení. Na jednom konci ulomené nohy byla nejenom krev, ale i několik vlasů mrtvé.

Na základě ohledáním těla mrtvé zjištěných skutečností bylo přistoupeno za přítomnosti členů soudní komise i obecního starosty na místní četnické stanici k výslechu rolníka Kučírka.

Pod tíhou uvedených skutečností začal rolník Kučírek podrobně vyprávět, co se předchozího dne událo. Večer se Kučírek, jako mnohokrát předtím, dostal se svojí ženou do hádky. Ona, jelikož byla silnější než on, jej od sebe odstrčila takovou silou, že upadl na zem a po nárazu hlavou do zdi pozbyl vědomí.

Když se po nějaké době probral, pojala ho při pohledu na ženu zlost, vrhnul se na ní a povalil ji na zem. Přitom ho ona vší silou uchopila za přirození. Aby se vysvobodil z bolestivého sevření, začal její hlavou opakovaně tlouci o žlab. Když jej konečně pustila, popadl ze země stoličku na dojení, ulomil z ní nohu a několikrát bezvládně ležící ženu uhodil do hlavy a nožem ji v návalu vzteku ještě několikrát bodl do těla. Poté odešel do světnice, kde nakrmil jejich půlročního syna Václava a oba šli spát.

Když jej syn svým pláčem probudil, šel se podívat do chléva, kde nalezl ženu již studenou. Odvázal krávy a tělo mrtvé poházel hnojem a podestýlkou, aby to vypadalo, že byla ubodána a usmýkána dobytkem. Jelikož si všiml, že má svůj oděv zatřísněný od krve, zabil kozu a potřísnil ho krví, aby spáchaný zločin zahladil.

Umyl ze svých rukou a obličeje krev. Poté nakrmil syna Václava, odnesl jej sousedce se žádostí o jeho pohlídání a šel nález mrtvé manželky oznámit četníkům. Nakonec se přiznal, že svoji ženu Růženu zavraždil a že svůj čin spáchal ze žárlivosti.

Tělo Růženy Kučírkové bylo dopraveno do márnice místního hřbitova, kde bylo druhý den, ve čtvrtek dopoledne dvěma soudními lékaři pitváno.

Petr Kučírek byl vrchním strážmistrem Hobstem prohlášen za zatčeného pro spáchání zločinu vraždy, kterého se dopustil na svojí ženě Růženě Kučírkové, a byl dodán do vazby ve věznici okresního soudu v Boskovicích.

Při obdukci bylo zjištěno, že bodné rány byly způsobeny nožem, který Petr Kučírek použil i k zabití kozy. Smrt ženy způsobila bodná rána, která přeřízla srdeční tepnu.

Nedobré vztahy v usedlosti Kučírkových byly všeobecně známy a věděli o nich i místní četníci.

Od sousedů dále strážmistr Hickl zjistil, že Kučírka opakovaně vyzývali, aby se s hysterickou a nepořádnou manželkou dal rozvést, což on odmítal.

Rovněž tak se v obci vědělo, že Kučírková svého muže bije. Vzhledem ke své robustní postavě měla vždycky nad drobným manželem navrch.   

V úterý 7. září 1926 se případem zločinu vraždy spáchaném na Růženě Kučírkové začala zabývat brněnská porota.  Při líčení opakovaně zaznělo, že Kučírek se svojí ženou dlouhodobě nežili ve shodě. Na rozdíl od nepořádné a nečistotné ženy s častými hysterickými záchvaty, byl Kučírek znám jako samotář, řádný a tichý člověk.

Jelikož porota odpověděla zamítavě otázky jak na zločin vraždy, tak i na zločin zabití, vynesl soud nad Petrem Kučírkem osvobozující rozsudek.

Vzhledem k tomu, že si státní zástupce ponechal třídenní lhůtu na rozmyšlenou, byl Petr Kučírek na základě rozhodnutí soudu ještě ponechán ve vazbě. Poté však byl pravomocně osvobozen a propuštěn z vazby.

Obálka knihy Četnické erfolgy

Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÉ ERFOLGY, vydané nakladatelstvím Pragoline. Kniha je k dostání na www.megaknihy.cz nebo www.kosmas.cz.

Kniha je vydána i v elektronické podobě, stejně jako všechny, i již rozebrané tituly, které jsou k dostání na www.kosmas.cz.

 Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

 

Závěrečné zkoušky dopadly pro Alta i jeho vůdce s klasifikací „velmi dobrý“. Cestou z Pyšel do Nitry se strážmistr Votruba rozhodl využít situace, že je v Čechách a strávit zde osmidenní nařízenou dovolenou po absolvování kursu. Přitom navštívil své rodiče v nedalekých Hořelicích na kladensku, aby jim ukázal svého šampiona. Od rodičů si vypůjčil část peněz na splacení zbývající části ceny za Alta ve výši 600 Kč jeho předchozímu majiteli štábnímu strážmistru Vychodilovi. Od rodičů si přitom Rudolf vyslechl opakované výčitky za značné výdaje spojené s pořízením vlastního psa.

Úhrada zbytku ceny za Alta

Cvičený pes, s nímž Rudolf Votruba přijel do své rodné obce, se samozřejmě stal středem pozornosti. Každý den chodili Alto se svým pánem na dlouhé procházky, které byly vždy spojeny s výcvikem, aby si služební pes udržoval své dovednosti a návyky získané v právě absolvované psí univerzitě.  

Příjezd do Nitry byl v duchu šťastného shledání rodiny po několikaměsíčním odloučení. Ani zde nebyl Rudolf Votruba ušetřen výčitek manželky za nerozvážné výdaje. Když však paní Etela viděla zápal, s jakým se její manžel věnuje Altovi, uvědomila si, že jeho tužbou, pro jejíž splnění je schopen obětovat úplně všechno, je stát se vůdcem služebního psa, jako je jeho kolega štábní strážmistr Neumann z nitranské pátračky.  

Zcela nejdůležitější však bylo zbudování kotce a boudy pro Alta. Strážmistr Votruba si byl stále vědom upozornění, že Alto nemá rád děti a měl obavy, aby neublížil malému Jaromírovi, který mezitím oslavil své první narozeniny. Od otce dostal Jaromír jako opožděný dárek autíčko. Jaromír byl z pejska doslova unešený a nejraději by ho stále hladil po srsti a někdy i proti ní. Alto hlazení dětskou ručkou doslova trpělivě snášel a o nenávisti k dětem nebylo ani náznaku.

Nezbytné výdaje na zbudování kotce tvořeného železnými sloupky a drátěným oplocením dokázala paní Etela, z bezpečnostních důvodů a z obav, aby Alto neublížil malému Jaromírovi, tolerovat. Přes veškerou snahu, pořídit kotec a boudu co nejlevněji, vyšplhala se jejich cena na téměř 300 Kč.

Vzhledem k tomu, že byl Alto vlastním služebním psem, a nikoliv psem erárním, musel strážmistr Votruba odevzdat erární pomůcky pro používání a ošetřování psa, jež převzal současně s erárním služebním psem Inda od strážmistra Škorpíka. S pořízením vlastních pomůcek byly spojeny výdaje, které se postupně vyšplhaly na 200 Kč. To už Etela Votrubová začala projevovat svoje výhrady. Jediným štěstím bylo, že strážmistr Votruba dostal proplaceny peníze za krmení a ošetřování služebního psa.

Alespoň k výcviku Alta v ostrosti však musel pořídit alepoň rukáv, který ač již byl používaný, vyšel na 60 korun.

V souvislosti se zprodlením splátky vypůjčených peněz bance Slavia na pořízení Alta byla strážmistru Votrubovi obestavena část platu a musel nadřízeným obsáhle zdůvodňovat, proč se dostal do platební neschopnosti. Stalo se tak zejména onemocněním manželky v době jeho odkomandování do Pyšel a zejména v souvislosti s pořízením druhého vlastního psa, poté, co byla jemu přidělená erární fena Inda vyřazena z výcviku a vlastní pes Loki, jehož si následně pořídil, uhynul na srdeční mrtvici. Vzhledem k velmi dobrým vlastnostem psa Alta, jehož dává po úspěšném absolvování kursu k dispozici pro bezpečnostní službu, nelituje vynaložených peněz. Své dluhy uznává a samozřejmě je čestně splatí.

Velitel četnického oddělení v Nitře major Hodinář strážmistra Votrubu v souvislosti s touto událostí důrazně upozornil, aby se v budoucnu vystříhal dluhů.

Dalším nesmyslným znevýhodněním vlastních služebních psů oproti psům erárním byla skutečnost, že četnickou stanici se služebním psem, ani četnickou pátrací stanici, na níž nebyl trvale zařazen erární služební pes, nebylo možno vybavit boudou a drátěnou ohradou na účet četnické správy. To se v případě nitranských četnických kasáren týkalo jak vlastního služebního psa Bariho štábního strážmistra Neumanna sloužícího na pátračce, tak nyní i psa Alta strážmistra Votruby z místní četnické stanice. To mělo za následek další soukromé výdaje obou vůdců služebních psů, kteří chtěli dopřát svým psům i ve službě odpovídající kotce a boudy.

Přípisem ministerstva vnitra čís. jedn. 23.188/13 ze dne 14. listopadu 1928 byly stanoveny podrobnosti pro zřizování boud a výběhů na četnických stanicích, na nichž jsou trvale zařaděni erární služební psi. Boudy měly být zhotoveny dle přiložených obrázků z hoblovaných prken s pultovou odnímací střechou a natřené roztokem karbolínu. Kotce o rozměrech 2 x 2 m měly být zhotoveny ze čtyř 1.8 m vysokých sloupků zhotovených z železné roury o průměru 33 mm nebo z uhlového železa 10 mm silného, obehnaných pletivem z pozinkovaného drátu 2.8–3 mm silného (oka pletiva o velikosti 5 x 5 cm) a jednokřídlými dvířky o rozměrech 0.8 x 1.8 m se zámkem na trnový klíč. Kotce měly být zřizovány, pokud možno stranou frekvence. V případě, že pro ně nebylo dosti místa, měly být zřízeny pouze boudy, u nichž byl služební pes uvázán na řetízku upevněném druhým koncem v kolíku zaraženém do země blízko boudy.  Dle výše uvedených doporučení se snažili oba vůdci nitranských služebních psů zbudovat, byť za cenu nejnižších možných nákladů, vyhovující boudy a výběhy pro své psy.

Avizovaná nebezpečnost Alta pro děti se ve vztahu k malému Jaromírovi zdála být bezpředmětnou. Ačkoliv normálně velmi ostrý Alto, snášel Jaromírovu přítomnost s naprostou oddaností.

Víc než na otcův návrat ze služby či z výcviku domů se Jaromír těšil na Alta, jehož obrázek měl stále u své postýlky.

Alto s malým Jaromírem

Paní Etela poměrně rychle překonala svůj strach a respekt ze psa výslovně cvičeného k ostrosti v rámci výkonu bezpečnostní služby.

Strážmistr Votruba byl velmi hrdý na svého Alta, který ve srovnání s Neumannovým starším psem Barim sklízel obdiv nejen u kolegů četníků, ale i u obyvatel Nitry. Dělo se tak nejen cestou z domova do četnických kasáren a zpět, ale zejména při výkonu obchůzkové služby ve staničním obvodě nitranské četnické stanice, do níž byl nyní strážmistr Votruba s Altem pravidelně velen.

Coby vůdce služebního psa vyfasoval strážmistr Votruba pistoli vzor 22, výrobní číslo 9630 se zásobníky, koženým pouzdrem, přívěsnou šňůrou s karabinkou, čistícím kartáčkem, dvaceti ostrými a jedním cvičným nábojem. I když pistoli s bodákem mohl nosit pouze při stopování, jsa doprovázen dalším četníkem. Pokud však vykonával pouze obchůzkovou službu se služebním psem, musel být jako ostatní četníci podle předpisu karabinou se vztýčeným bodákem a šavlí. Nošení pistole bylo totiž výsadou pánů důstojníků, velitelů četnických stanic a kolegů z pátračky.

Alto svým nádherným vzhledem a poslušností doslova budil respekt svého okolí. Těm, kteří neměli čisté svědomí, bylo jasné, že tomuto služebnímu psu budou jen velmi těžko unikat.

Přesto prozatím nenastal jediný případ, kdy by služební pes Alto byl vyžádán některou z četnických stanic v nitranském soudním okrese k vypracování pachové stopy v souvislosti se spácháním trestného činu.

Dotaz na účtárnu zemského velitelství četnictva 

Jedno z mála pozitiv bylo, že při stopování se služebním psem, na rozdíl od výkonu obyčejných obchůzek se služebním psem, náležel vůdci služebního psa příplatek ve výši 50 % normálního stravného. Tak zněla odpověď účtárny zemského četnického velitelství v Bratislavě. Alespoň nepartná kompenzace vysokých, strážmistrem Votrubou vynaložených nákladů.  

A aby těch výdajů nebylo málo, čekali manželé Votrubovi příchod dalšího člena rodiny. Z tohoto důvodu se rozhodli odstěhovat od manželčiných rodičů a zařídit si vlastní byt v Priehradné ulici. To bylo spojeno s výdaji na pořízení kamen, vymalování a vybavení bytu základním nábytkem.

Stěhování rodiny bylo samozřejmě spojeno i s přestěhováním boudy pro psa a opětovným vybudováním výběhu.  

Obálka knihy Četnický pes Alto opět na stopě

 Příspěvek byl zpracován podle knihy Michala Dlouhého ČETNICKÝ PES ALTO OPĚT NA STOPĚ, vydané nakladatelstvím Pragoline. Kniha je již téměř rozebrána a je ještě k dostání na www.kosmas.cz a www.megaknihy.cz a byla vydána i v elektronické podobě.  Další informace o autorovi se dozvíte na jeho webu www.cetnik-michal-dlouhy.cz nebo na facebooku Četník Michal Dlouhý či Spisovatel Michal Dlouhý.   

AUTOR:   JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.

FOTO:   archiv –  JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.