JEALOUS GODS (inspirováno stejnojmennou písní Poets Of The Fall)
Policisté čekali jen na můj pokyn, ale já stál jako socha a upřeně pozoroval jednu jedinou bytost mezi demonstranty. Alicia měla sice drobnou postavu, nicméně jí nikdo nemohl přehlédnout. A ani přeslechnout. Dlouhé vlasy jí divoce vlály ve větru a odlesky slunce se odrážely v jejích očích jako blesky.
„Seberte si své stroje a táhněte k čertu!“ Vykřikla rozzlobeně směrem k naší skupině, ale já věděl, že ta slova jsou určená především mně. Bez jediného pohybu jsem jí dál pozoroval. Připadala mi obklopená jakousi světelnou aurou – divoká jako amazonka, ale pro její obdivovatele naprostá světice. I já k nim patříval. A vlastně, svým způsobem, k nim stále patřím. Jen nehodlám jít sám proti sobě … Je to tak? Srdce se mi sevřelo. Vzpomínky na nejkrásnější rána, kdy se tahle úžasná žena probouzela po mém boku, udeřily s nečekanou prudkostí. Lásko, prosím, nenuť mě udělat to, co budu muset, pokud…
Alicia ztratila trpělivost. Shýbla se pro nejbližší kámen a silou, kterou byste v ní nehledali, ho mrštila přímo mým směrem. Minul mě jen o pár centimetrů.
„Pane!“ Velitel policistů se netrpělivě díval mým směrem. Ztěžka jsem polkl.
„Dělejte, co musíte.“ Rázně jsem se otočil a rychlým krokem zamířil ke svému automobilu. Policejní jednotka naopak vyrazila proti demonstrantům. Odmítal jsem se na to dívat. A taky jsem nechtěl, aby kdokoliv zahlédl slzy v mých očích…
Doma mé první kroky vedly k baru. Nalil jsem si pořádnou dávku skotské a ztěžka dosedl do pohodlného křesla. Bylo natolik prostorné, že jsme v něm často s Alicií sedávali dohromady.
Nemohl jsem si pomoct. Popadl jsem ovladač a pustil video, které jsem z přístroje už ani nevysunoval. Velká obrazovka se rozzářila a místností se rozlehl Aliciin zvonivý a šťastný smích. V záběru jsem byl ovšem vidět já. Utahaný jako kotě, neustále se ohánějící po všudypřítomném hmyzu a s nešťastným výrazem v očích. Alicia mě tehdy přemluvila k výletu do hor. Dodnes netuším, kolik příšerných kilometrů jsme tehdy nachodili. Zatímco já se vlekl, ona poskakovala jako šťastné kůzle a neustále mne povzbuzovala. Ta její energie se prostě každému vlila do žil. Byl jsem nejšťastnější muž na celém světě, že si MĚ vybrala jako partnera. Pomalu jsem začal plánovat společnou budoucnost, ale nezapomínal jsem ani svůj byznys, o kterém jsem Alicii ještě neřekl…
Před ženami jsem vždy dlouho skrýval svůj majetek. Chtěl jsem je poznat než to s nimi začnu myslet opravdu vážně a zároveň jsem si na sebe nechtěl uvázat zlatokopku. No, asi to nebylo z mé strany úplně fér, ale já to tak prostě dělal. Byl jsem velmi bohatý muž. Dokázal jsem za pár babek koupit půdu, která – z mého pohledu – zbytečně ležela ladem a za velké peníze jsem jí pak prodával velkým společnostem. Co tam bude pak už mne nikdy nezajímalo.
S bolestí v srdci jsem se zadíval na obrazovku. Film neúprosně připomínal moji vinu. Mojí zradu. Zrovna jsme byli na vrcholu strmého kopce, Alicia mi předala kameru a okouzleně se rozhlížela na všechny strany. Nad lesem se právě klenul nádherný duhový oblouk. Krajina dýchala a vyzařovala sílu. Alicia viděla úžasné dílo přírody. Já uviděl úžasnou možnost dalšího obchodu …
Pustil jsem se do toho hned následující den. Všechno šlo jako po másle. Dokud Alicia nenašla mé nákresy a na všechno nepřišla. Poprvé a naposled jsem jí viděl plakat. Poprvé a naposled mne zapřísahala, abych se vzdal svého plánu. Poprvé a naposled prosila. Byl jsem slepý a hluchý. Viděl jsem ty obrovské možnosti, které mi můj plán nabízel.
Alicia odešla ještě ten večer. Marně jsem po ní pátral. Bylo to, jako kdyby nikdy neexistovala. Stavební stroje měly započít své dílo právě dnes. Pochopitelně za mé asistence. Část pozemků už jsem úspěšně prodal. Kupci se přímo předháněli, kdo mi nabídne víc. Moje ego bylo na vrcholu blaha. Zase zafungoval můj skvělý instinkt. Za zvuků fanfár jsem teatrálně přestřihl pásku na příjezdové cestě ke vzrostlému lesu. A v tu chvíli se zpoza stromů vyhrnuli demonstranti a Alicií v čele.
Šla přímo ke mně, ale ochranka jí brzy zastavila.
„Zaraž to, Georgi! Teď je poslední možnost. Zastav tu zkázu. Ty máš tu moc!“ V jejím hlase zněla úpěnlivá prosba i zadržovaná zloba. Její pohled mě propaloval.
„Ty to zaraž, Alicio. Ty víš, že nemůžete vyhrát. Podívej, lidé chtějí bydlet a chtějí pracovat blízko svých domů. Já jim to umožním. Však jinde ještě lesy jsou.“
Na její pohled po mých slovech nezapomenu.
Dívala se na mě jako na naprostého cizince.
„Hraješ si na boha, Georgi? Ale to nejsi. Jsi jenom ubohý zamindrákovaný blbec, který žárlí na všechno krásné! Udav se tím, hajzle!“
V tu chvíli moje ochranka zasáhla a dostrkala jí zpátky mezi demonstranty. Zbytek už znáte. Předhodil jsem je opancéřovaným policistům a zbaběle ujel.
Vztekle jsem mrskl poloprázdnou sklenicí přímo proti obrazovce. Místnost se okamžitě ponořila do tmy. No jasně, díky zkratu jsem vyhodil elektřinu v celém domě. Veškeré emoce náhle vybublaly a vyrazily na povrch. Popadl jsem telefon a začal pracovat na svém konci…
Čekal jsem před policejní stanicí ve stínu mohutného platanu. Vyběhla ven jako vítr a rozhlédla se. Uviděla mě téměř okamžitě. Obrátila se ke mně zády a chtěla utéct. Byl jsem rychlejší.
„Zastavil jsem to. Tedy … skoro. Něco už nešlo koupit zpátky. Ale … ten les … zůstane skoro celý tak, jak byl. Já… mám ho zatím ve svém vlastnictví.“
Zamračeně na mě pohlédla. „Les nemůžeš mít ve vlastnictví. Les patří přírodě.“
„Já se nepřišel hádat, Alicio. Podívej, přišel jsem opravdu o hodně peněz a asi taky o dobrou reputaci. Ale jo, měla jsi pravdu. Hrál jsem si na boha. Myslel jsem si, že můžu mít všechno a při tom jsem přišel o to nejcennější. O tebe.“
Chvilku na mě tiše hleděla a pak pokývala hlavou. „To máš pravdu. Lhal jsi, byl jsi sobec. Ano, přišel jsi o mě.“
Zoufale jsem jí popadl za ruku.
„Napravil jsem to! Chci s tebou zase chodit na výlety, chci vidět společně s tebou duhu.
Připadá mi, že duha je jako most, který nám pomůže překonat propast mezi námi. Miluju tě,
Alicio. To všechno jsem teď udělal pro tebe!“
Pomalu vyprostila svou ruku a zatřásla hlavou.
„Ne, Georgi. Všechno jsi to dělal pro sebe. Pro svou touhu vlastnit. Něco nebo někoho, na tom zase tak nezáleží. Milovala jsem tě a tvojí zradu nenapraví tvůj záchvat dobročinnosti nebo krásná slovíčka. Pokud tohle pochopíš, možná se ještě sejdeme. Ale teď sbohem.“
Otočila se a během okamžiku mi zmizela z očí. Nevím, jak dlouho jsem zůstal stát pod tím platanem. Když jsem se dal konečně do pohybu, moje kroky nevedly domů, ale do kopců za městem. Třeba budu mít štěstí a uvidím zase duhu. Třeba budu schopný ocenit její krásu bez žárlivosti v srdci. Třeba si konečně uvědomím své chyby. Třeba …
Ano, hrajeme si na bohy, ale jsme tak ubozí! To příroda, síla matky Země, vytváří všechnu nádheru, to naprosté, nenapodobitelné kouzlo. Nakonec – i my jsme její děti. Její nezdárné, žárlivé děti. Žárliví bohové …
