Jako malá se Stanislava Jachnická věnovala baletu, pak dala ale přednost herectví. Uspět se jí podařilo i v dabingu, a tak se záhy stal její hlas mezi lidmi známý. Hlavně kvůli seriálu přátelé, kde propůjčila hlas herečce Lise Kudrow.
Jak a kdy jste se dostala k herectví?
„Moje první role na divadle byla v páté třídě, kdy jsem hrála v pohádce Sůl nad zlato rádce Bonifáce! Měla jsem strašnou trému, nepamatuju si to, bylo mi špatně. Nebyla jsem dítě, které se na vystupování těší. I když na jednu stranu jsem se těšila, ale na druhou stranu jsem se strašně bála. Nebyla jsem „předváděcí“ ve slovním projevu, spíš jsem tancovala. To byla má první zkušenost.“
Jak to pokračovalo dál?
„Tím, že jsem tancovala, tak jsem se pohybovala na pódiích a líbilo se mi divadelní zákulisí, šminky, potlesk, všechno, co k tomu patří. Ale nestačilo mi to, navíc jsem si myslela, že v tom tanci nejsem tak dobrá. Takže jsem se rozhodla, že zkusím herectví, ale nevěděla jsem, co pro to mám udělat. Když se blížila devátá třída a konzervatoř, tak jsem to nějak prošvihla. Začala jsem ale chodit na dramaťák k paní Steimarové a ona mě připravila. Řekla mi, co si mám přichystat na DAMU, kam jsem dělala zkoušky po maturitě na střední ekonomické škole.“
A pak jste na DAMU nastoupila …
„Ano a herectví už se rozvíjelo samo. Přišlo školní divadlo, režiséři si mně začali obsazovat do nějakých menších rolí, už se to tam rozjelo.“
Měla jste nějaký vzor?
„Na škole, když člověk začne dělat divadlo, má zavřené oči a vidí svoje profesory, protože jsou mu nejblíž. Máte pocit, že jsou to hvězdy a všechno vědí nejlíp. Takže mým vzorem na DAMU byla paní Hlaváčová. Ale jinak jsem nikdy herecké vzory neměla. Řekla jsem třeba: Ten hraje skvěle, ale je mi hloupé upřednostnit jednoho člověka. Každý má na jevišti jinou metodu fungování. I já se vyjadřuju jinak. Musím čerpat ze sebe a jít svoji cestou, ne se připodobnit nějakému vzoru.“
Debutovala jste v roce 1985 filmem Dotyky. Vzpomenete si na něj ještě?
„Hrála jsem tam malou roli maminky a byla jsem těhotná. Bylo mi asi devatenáct a já tehdy ani netušila, co to to těhotenství je. (směje se) Přišlo mi hrozně vtipný, že mám velký břicho a moc se mi to líbilo. Pamatuju si, jak jsme si z natáčení odskočila na konkurz k panu režiséru Menzelovi. Přišlo mi vtipný, že tam půjdu s břichem a on si bude myslet, že jsem těhotná. Pan režisér se zděsil. Já ho v tom nechala, a pak jsem řekla: Apríl! No nepovedlo se, roli jsem nedostala.“ (směje se)
Prošla jste také mnoha divadly. Začínala jste ve Východočeském divadle, pak jste byla v Rokoku, v Divadle ABC. Jak na to vzpomínáte?
„V Rokoku jsem hrála s rozestupem času dokonce třikrát. Na škole, v Krvavé svatbě, jsme hráli dívky a chlapce na svatbě. Za dalších šest let jsem tam dostala možnost hrát ve dvou věcech. A pak za dalších asi osm let jsem se do Městských divadel pražských dostala do angažmá. Ale vždycky to bylo s velkými pauzami.“
Jste hodně známá z dabingu, třeba ze seriálu Přátelé. Jak vzpomínáte na dabování seriálů?
„Mám dva seriály, které byly asi nejdůležitější v mé dabérské minulosti. Nejradši jsem měla Brutální Nikitu, a pak Přátele, kteří tím, že se reprízují, vypadají jako současní, ale nedabujeme je už asi deset let. (směje se) Oba tyto seriály mi moc pomohly v další dabingové kariéře. Když jsme byli osloveni do Přátel, nikdo netušil, že to bude takový úspěch. Natočili jsme jednu sérii, která se líbila. V Americe pokračovaly další a Česká televize je všechny koupila. Byla to úžasná práce, spoustu věcí nás naučila. Stali se z nás přátelé i v civilu. Během natáčení jsme porodily děti, proběhly nemoci, stalo se všechno, co mohlo.“
Takže Přátelé byli zlomem ve vaší kariéře?
„Ano a myslím, že už je nic nepřekoná. Byl pro mě hodně zásadní. Nevím, zda je dobře nebo špatně to, že mě lidi poznávají podle hlasu. Nesetkala jsem se s nikým, kdo by neznal tento seriál. Průřezem generací ho zná každý a vím, že si ho berou i s sebou na dovolené. I já sama jsem si ho jednou vzala. Jednak už si všechny díly nepamatuju a jednak jsem některé ani neviděla. Jsem jenom v nějakých částech. Musím říct, že mi seriál pořád přijde vtipný.“
Jaký další zajímavý projekt v dabingu vás potkal?
„Třeba jsem dabovala tureckou telenovelu. Ale musím říct, že je to jediná turecká telenovela, která se mi zdála svým způsobem zajímavá a dobře hraná.“
Jste známá i ze seriálu Ulice. Pořád točíte?
„Už osm let. Teď se tam moje postava zase rozvíjí. Někdo o mě jednou řekl, že jsem ta nejzbytečnější postava v Ulici. Ale ona je taková zvláštní – je sekretářka, a když se hodí ji víc zapojit, tak se zapojí. Kolem starosty, starostky… Teď mám i svou osobní linku, přidělili mi přítele, takže je to pro mě zajímavější. Ale vždycky to souvisí s hlavními postavami. Takže já jsem takový sluha kolem hlavních postav. Pak jsou postavy, které jsou viditelnější, ale jsou tam na kratší dobu. Mám to natáčení ráda, je to zkušenost.“
Jaká?
„Je to velmi rychlé natáčení. Točí se na tři nebo čtyři kamery, sjede se to jednou nebo dvakrát a konec. U filmu se točí jeden obraz třeba půl dne, a tady deset minut. To je rozdíl.“
Před tím jste se objevila v seriálu Svatby v Benátkách. Jaká to byla zkušenost?
„Herecky to byla normální práce, role nebyla nijak vypjatá. Co ale bylo zajímavé, je, že moje postava se vdávala na několikrát. Pořád jsme se k sobě nemohli s mým partnerem dostat. Buď jsem měla problém já, nebo on. Jednou jsme se chtěli brát na kole – jezdili jsme kvůli tomu na dvoukole, podruhé jako motorkáři. To pro mě bylo zajímavé. Taky jsem opravdu celý den strávila ve svatebním salonu a dali mi neuvěřitelně krásný šaty. Šedivý, překrásný! Díky tomu jsem zjistila, jaké jsou trendy a že se lidi nevdávají jen v bílé barvě. Vyzkoušela jsem si různé typy svateb, a to mě bavilo.“
Pokud máte volný čas, jak ho trávíte?
„Sportuju. Asi čtyři roky jsem intenzivně chodila na kick-box, ale neprala jsem se. Bála jsem se, že budu mít jinou fasádu. (směje se) Dva roky jsem dělala tai-či. A teď jsem začala s beach volejbalem. Prošla jsem řadou sportovních aktivit a pořád hledám nové, které by mě bavily. Tím vyplňuji volný čas. Do toho chodím na dlouhé procházky se psem. Miluju přírodu! Nebo si jenom tak čtu, ale to stíhám v tramvaji, v metru, nebo když mám pauzu během představení.“
Máte ještě nějakou vizi, kterou byste chtěla realizovat?
„Nechávám to otevřené, možné je všechno. Konkrétní projekt nemám, uvidíme, co bude.“
Ondřej Spýťa Syrový
