Talentovanou ženu s velkým „Ž“ již netřeba představovat. Umělecká fotografka, malířka, ilustrátorka, neúnavná milovnice života, která stále v lidech vidí jen to dobré, hudebnice black metalové kapely – to všechno je Jana Tesaříková, šarmantní žena, která dokáže okouzlit nejen svojí něžnou energií. O Janě Tesaříkové se v poslední době právem píše jako o renesanční ženě! Její výtvarná tvorba přinutí člověka zastavit se a přemýšlet nad skrytým obsahem děl.
Vy se sama cítíte jako renesanční žena?
Ne, cítím se jako obyčejný člověk. Velmi ráda tvořím a mám ráda kolem sebe další tvořící lidi, které ráda podpořím, a nebo se s nimi zapojím do různých projektů. Život by se měl žít na plno a myslím si, že toto je mé poslání.
Jak by jste přiblížila vaši tvorbu?
Má tvorba je čerpána z přírody, pohanství a hlavně ze mě. Stále si myslím, že nemám určený styl, protože pokaždé mne napadne něco úplně odlišného. Například miluji surrealismus, ale maluji třeba i pop-art. Záleží na náladě nebo na tématu, které mne napadne a nebo také jen co ze „mne právě
vyleze“ pocitově. Ráda dělám monotypy nebo třeba jen rychlé malůvku tuší. Miluji tvoření celkově, proto u mne najdete z každé techniky něco.
Jak vzpomínáte na své umělecké začátky?
Ty byly takové, že jsem začínala tvořit a pracovat s olejem a přešla jsem na pastel, protože když jsem začínala, nebyl tenkrát bezzápachový terpentýn (úsměv). Pastel byl pro mne asi 7 let hlavní technikou. Poté jsem přešla na akryl a znovu olej. Jinak jsem od dětství kreslila prakticky na vše možné, jen jsem vynechala zeď… !
Čím se cítíte být víc – fotografem nebo malířem?
Je to v podstatě půl na půl. Fotografování je velmi rychlé pro zachycení pocitů a atmosféry, proto to mám ráda. Neexistuje den, že bych nic „necvakla“. Malování mě naučilo trpělivosti. Cítím se spíše jako výtvarník, který má rád obojí.
Máte přehled o tom, kolik fotografií jste za svůj život zatím nafotila a kolik obrazů namalovala?
Velmi hodně (opět smích). Už jen že v mobilu, který mám rok, mám přes 12000 snímků. Tak si můžete představit, kolik jsem toho asi tak za celý svůj fotografický život nafotila.
Zároveň máte kapelu black metalovou, Katarze, jak to jde vše dohromady, prolíná se nějak celá Vaše umělecká dráha?
Katarze je má srdcovka. Hudba mě provází u malování a také mě provázela, když jsem od 4 let tancovala. Poté jsem trénovala malé děti, které to také někam dotáhly. Mám řadu ocenění v kategorii disco dance, show dance atd.. Přestože jsem tančila na velmi odlišný žánr, než který jsem poslouchala
odjakživa, tak mi to nikdy nevadilo. Takže Katarze je má realizace vstoupit do mých snů, pomocí tónů akordů na elektrickou kytaru a zažívat blasfemii. Ač tančí jen mé prsty na pražcích, tak uvnitř tančím celá.
Kde všude berete inspiraci?
Inspirace je všude kolem mě. Jak jsem už se zmínila v předchozí otázce, tak čerpám hodně z přírody a pohanství. Líbí se mi ta tématika. Hodně se má tvorba točí kolem bohyň Vesny, Živy a Morany, ale také mám ráda například Marylin Monroe, kterou jsem již také několikrát ztvárnila. Čerpám také
z hudby, kdy se naladím na určité téma.
Co považujete za svůj největší životní úspěch?
Můj největší životní úspěch? To, že vždy, co si umanu, dotáhnu dokonce. Vylezení kopce nad 4000 m.n.m, první výstavu a následně další, první ilustrovanou knihu atd.. Můj úspěch je hlavně v radosti tvořit a něco tu po sobě zanechat. Úspěch nevnímám jako můj životní cíl. Je to spíše „odměna“ za to,
že mohu takto být, tady na zemi, než odletím zase dál (dívá se zamyšleně).
Autor: Alexandra Hejlová
Foto: archiv Jana Tesaříková
