Rubrika: NOVINKY

Sté narozeniny, tak ty už zaslouží pořádnou oslavu. A kdo že se letos onoho jubilea dočká? Josef Spejbl, přece.  Populární česká loutka, kterou v roce 1920 vytvořil řezbář Karel Nosek pro Josefa Skupu, původně profesora matematiky a kreslení, který žil a pracoval především v Plzni. Na jeho další životní cestu ho ale nasměrovaly loutky.  Výtvarník, režisér, autor a loutkoherec si Spejbla doslova oblíbil.  V plzeňském loutkovém divadle si ho ale zamilovali i dětští diváci. V roce 1926 Gustav Nosek, synovec Karla Noska, vytvořil pro Skupu jako překvapení zmenšenou loutku – syna Hurvínka. Skupa ho s radostí přijal a začal Hurvínka obsazovat do rolí spolu se Spejblem. Hry, založené na dialogu otce a syna, si rychle získaly značnou popularitu. Objevily se také na gramofonových deskách, v rozhlase i v knižní podobě. O čtyři roky později Gustav Nosek vyřezal podle návrhu Josefa Skupy za přispění Jiřího Trnky další dvě loutky, Máničku a pejska Žeryka. Oba debutovali na loutkové scéně 19. dubna 1930. V tomto roce se Josef Skupa rozhodl divadlo přebudovat na první českou profesionální loutkovou scénu. Letošní rok 2020 je tedy nejen rok stých narozenin Spejbla, ale také devadesátých narozenin Máničky a Žeryka a především devadesátin profesionální činnosti Divadla Spejbla a Hurvínka. Čtveřice slavných marionet, které v roce 1971 ještě doplnila loutka bábinky Kateřiny, baví své publikum do dnešních dnů. Přesvědčit se o tom můžete po opětovném otevření v Divadle Spejbla a Hurvínka, Dejvická 919, 160 00 Praha 6 -Bubeneč.

Autor: Jaroslava Pechová

Foto: Divadlo Spejbla a Hurvínka

Bubeník Tokhi je zvyklý denně pracovat a je neustále v kontaktu s lidmi. Ať už se svojí kapelou ve zkušebně, tak s fanoušky na koncertech nebo s dětmi na školních akcích. Teď je ale už několik týdnů doma sám a dodržuje všechna nařízení vlády. Kontakt s lidmi mu chybí, proto začal živě vysílat na svém facebookovém profilu sound healing, tedy terapii hudbou, a snaží se tak vnést klid do duší všech svých fanoušků. Takovou určitou terapií je i píseň ve Víru víry, kterou Tokhi napsal se svým kolegou a kamarádem Voxelem a je hymnou letošního Avon pochodu. Avon pochod se sice neuskuteční v červnovém termínu, proběhne po odkladu 20. září, ale píseň již spatřila světlo světa včetně videoklipu, protože v současných dnech je více než potřebná.

Tokhi a jeho kapela Groove Army spolupracují s Avon pochodem již několik let. Letos však přišel čas spolupráci ještě prohloubit. „Vedeme průvod na každém Avon pochodu a je to vždy skvělé. Avon už minulý rok zrušil pouštění balónků, z mnoha důvodů, a řešili, co místo toho. Pro poslední ročník napsal hymnu Pavel Callta, hrál ji pak s Martou Jandovou, lidi se učili text a zpívali potom s ním. To ale vlastně moc nestačí na ten akt, kdy se má vyjádřit něčím, že jsou všichni skutečně společně, na jedné lodi. Proto mě napadlo použít naše barevné trubičky, které vozíme na workshopy. Spolu s Voxelem jsme napsali letošní hymnu tak, aby obsahovala tóny, které budou hrát i lidi. Tudíž v jednu chvíli se celé náměstí stane orchestrem, všichni budou jako obrovská kapela plná barev. Bude to neuvěřitelný zážitek. Skladba se jmenuje Ve víru víry, a když jsme ji psali a teď to řešili na společném natáčení, ani nás nenapadlo, jak moc bude ten text nadčasový,“ popsal vznik letošní hymny přední český bubeník. Pořídit si trubičku Boomwhacker bude mít možnost každý účastník Avon pochodu, a navíc tím přispěje i na boj proti rakovině. Už teď je jasné, že to bude silný okamžik.

Kromě toho se Tokhi zúčastní také největšího online festivalu Spolu jedním hlasem, který proběhne na Velký pátek 10. 4. 2020 a jeho smyslem je poděkovat všem, kteří za nás bojují v první linii. „Moc děkujeme za pozvání. Samozřejmě respektujeme nařízení, takže náš vstup natočíme doma, ve dvou lidech a v trochu válečných podmínkách. A pozor, bez bubnů,“ popisuje svoji účast v unikátním projektu Tokhi.

To, že je současná situace pro všechny muzikanty a umělce více než těžká, je jasné. „Přišel jsem o všechny akce na následující dva až tři měsíce s důsledky do příštího roku. Jsou to firemní akce, naše lekce v akademii, všechny termíny na projekt Bubny do škol, nebo skupinové sound healingy, veliký koncert s UDG ve Fóru Karlín (přesunutý na září), ale i benefice, jako je Světluška, nebo Kuře dětem, kde jsme měli hrát zase s Pavlem Šporclem. Napřed měl být koncert na náměstí, pak aspoň vysílání ze studia pro ČT, teď nebude nic. Nový termín se hledá, jako pro většinu věcí. Což znamená, že podzim bude nesmyslně naddimenzovaný a už teď to není moc kam přesouvat. Každý den si lidi budou moct vybrat z pěti skvělých koncertů v každém městě. Což bude pro ekonomiku všech promotérů a kapel vlastně úplně stejná rána. V létě nás čeká další volno, promotéři a organizátoři ruší nasmlouvané akce už i na červenec. Tohle je rána, ze které se kulturní scéna neprobere ani v roce 2021,“ popisuje současný stav hudební a umělecké scény lídr kapely Groove Army. Ale ani on se nevzdává a připravuje online projekty, aby mohl být se svým fanoušky, aby mohl dělat, co ho baví a hlavně, aby mohl rozdávat radost prostřednictvím hudby všem, kteří to v tomto náročném období potřebují. „My vás v tom nenecháme, pracovat budeme i když se ven nesmí,“ vzkazuje Tokhi.

Autor: Karolína Tmavá

Foto: archiv Tokhi

Olga Nytrová je česká spisovatelka, publicistka, dramaturgyně, VŠ pedagožka, působí v duchovenské službě Církve československé husitské. Vede Pražský klub spisovatelů při Obci spisovatelů a také literárně-dramatický klub Dialog na cestě.  Její tvorbu i  životní postoje velmi ovlivnil profesor Balabán, český evangelický teolog, duchovní Českobratrské církve evangelické.  Jak na něj vzpomíná právě o Velikonocích,  které jsou nejvýznamnějším křesťanským svátkem, a jak se zamýšlel  sám profesor Balabán nad otázkou – čím jsou pro nás Velikonoce, o to se s námi podělila.

 

Vzpomínka na profesora Milana Balabána

„Olgo, jdi se podívat na faru, nastoupil tam zajímavý farář, který má rád poezii,“ řekl mi jednou budoucí slavný klasický kytarista a hudební skladatel Štěpán Rak, když jsme spolu jeli vlakem z Radotína na Smíchov a mířili oba do školy. On na Pražskou konzervatoř a já na Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy. S velkým zájmem jsem zanedlouho potom zazvonila u dveří radotínské evangelické fary. Můj první rozhovor s Milanem Balabánem byl o poezii a o metafoře. V roce 1970 tak došlo k setkání, které mne silně ovlivnilo na dalších padesát let.  O několik roků později byl M. Balabán zbaven státního souhlasu k výkonu duchovenské činnosti a posléze i podepsal Chartu 77. Měl pak povoleno pracovat pouze v dělnických povoláních, včetně práce pro Pražské kanalizace. Přitom přednášel na bytových seminářích, věnovaných kromě jiného jeho celoživotnímu tématu, jímž bylo židovské myšlení a Starý zákon. Kvůli těžké práci začal mít problémy se zdravím, a tak jsem byla ráda, že mu mohu přes svůj kontakt zprostředkovat „lehčí“ práci, uklízení ve Slovanském domě v ulici Na Příkopě. Ale vstupme do „zlatých devadesátých“. M. Balabán začal přednášet a vést semináře na Univerzitě Karlově v Praze, na které mne také zval. Kromě své pedagogické práce a psaní odborných teologických publikací se M. Balabán stále intenzivně věnoval básnické tvorbě. V ní se projevuje jeho nadprůměrná schopnost empatie, dokázal hrát si a kouzlit se slovy, objevovat novotvary. Z dob totalitních jsem již znala jeho básně ze sbírky Hudba pro pozůstalé, která vyšla poprvé v samizdatu v roce 1982. Pracoval zde i s řadou vizuálních experimentů s textem a v neposlední řadě tu byla promítnuta řada jeho bolestných vztahových zkušeností, o nichž psal mimořádně otevřeně. Náš společný zájem o poezii nás sbližoval. Setkávali jsme se pravidelně u něj doma i na dovolených, které se mnou a s mým manželem Václavem Strachotou rád trávil. A také na půdě redakční rady Křesťanské revue, do níž mne M. Balabán jako publicistku přizval. Díky této spolupráci jsme mohli připravit pro výstavu Starý zákon v umění, uspořádanou v roce 1995 ve Strahovském klášteře, část věnovanou literárním ohlasům Starého zákona. Byla to náročná práce, která nás však hluboce vtáhla a nakonec vyústila i v knihu Ohlasy Starého zákona v české literatuře 19. a 20. století (1997). Tato kniha byla představena i na univerzitách v zahraničí. Posléze jsme věnovali pozornost i druhé části Bible a napsali knihu Biblický třpyt v české poezii XX. století – Ohlasy Nového zákona (2007). M. Balabán byl v 60. letech členem starozákonní překladatelské skupiny, připravující český ekumenický překlad Bible. Jeho celoživotní láskou se stala Píseň písní a její básnické interpretace. Sám ji potom osobitě přebásnil pro knihu Píseň písní v českých překladech 15. – 21. století. Milan Balabán byl výjimečnou osobností. Hledající čerpali z jeho hřiven, z charismat, jimiž byl obdařen. Probouzel v lidech touhu po nejvyšších hodnotách, po transcendentnu.

Olga Nytrová a Václav Strachota

 

Autor: Jaroslava Pechová, Olga Nytrová a Václav Strachota

Foto: archiv

Botanická zahrada hl. m. Prahy se probouzí ze zimního spánku. Po relativně teplém zimním období přišlo v těchto dnech výrazně studené jaro.  Rozkvetlé stromy dokonce zasypaly sněhové vločky a mrazivá rána ohrozila  především cizokrajné dřeviny.  Na pracovníky, kteří celoročně o botanickou zahradu v pražské  Troji pečují, klade chladné počasí veliké nároky. „V uplynulých dnech provedli naši zahradníci pod dohledem kurátorů řadu opatření na ochranu choulostivějších dřevin z našich sbírek , zejména stálezelených a teplomilných dřevin vysázených ve venkovních expozicích,“ říká ředitel Botanické zahrady hl. m. Prahy Bohumil Černý. „Snaží se ze všech sil, aby zahrada i v budoucnu dál přinášela návštěvníkům poučení, radost a odpočinek.“  Celoročně navštíví venkovní expozice, kde je přibližně dvacet tisíc druhů rostlin, víc než 300 000 zájemců, absolvují i cestu kolem světa od vlhkých nížin po mlžné vrcholky hor ve skleníku Fata Morgana a případně si vychutnají sklenku vína z hroznů vypěstovaných na vinici sv. Kláry, nejstarší a největší v Praze, na terase vinotéky s dech beroucím výhledem na město.  „Botanická zahrada je sice pro veřejnost dočasně uzavřena,“  vzkazuje ředitel zahrady. „Její půvaby však lze zhlédnout na sociálních sítích Facebook a Instagram. Každý tam najde zajímavosti, rady, tipy, kvízy a řadu fotografií ze všech koutů zahrady, kam právě přichází jaro.“

Autor: Jaroslava Pechová

Foto: archiv Botanická zahrada hl. m. Praha

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Pražský komorní balet se od pondělí 30. března připojuje k vysílání záznamů vybraných inscenací na Mall.tv. Dnes v 17 hodin uvede autorské představení „Kytice“  choreografa Petra Zusky s hudbou Ondřeje Brouska.

V klidu domova  však můžete  prožít i další kulturní zážitky z celého světa, které najdete na odkaze:

https://goout.net/cs/kultura-online/kultura-online/ltdof/+lvnhq/

Kytice

Erbenova sbírka veršovaných balad Kytice patří k pokladům české poezie a literatury. Je to souhrn obrazů a příběhů, které jsou povětšinou prodchnuty náladami a situacemi lyrickými, melancholickými, ale i temnými a děsivými. Přestože nám nemálo z balad ve svém konci nabízí jen tratoliště krve a slz, pocit z díla jako celku je přece jen trochu jiný. Jakýsi odraz ode dna, kdy tušíme, že po noci přijde zase den, žal bude vystřídán radostí a že smrt a zánik jsou neodmyslitelným podhoubím pro život nový. A přeneseme-li se konkrétněji ke struktuře jednotlivých balad, nemůžeme rovněž nevnímat jistou archetypální trojici: Vina – Trest – Vykoupení.

Nové taneční divadlo Petra Zusky se opírá především o symboliku výše zmíněného. Je inspirováno sedmi, respektive deseti konkrétními básněmi sbírky, nepůjde však o jejich divadelní převyprávění. Někdy se jedná jen o malou „esenci“, jindy zase o drobnou „úpravu“ dotyčné dějové linie, za účelem vzájemného prolínání a symbolických návazností mezi baladami.

Autor: Jaroslava Pechová, Alexandra Hejlová

Foto: Divadlo na Vinohradech

28. březen – Den učitelů. V roce 1955 byl vyhlášen  československou vládou na výročí narození Jana Amose Komenského jako morální ocenění práce pedagogů.  Ministerstvo školství  tento den uděluje Plakety Jana Amose Komenského pro nejlepší učitele v České republice.  Toho nejúspěšnějšího a nejoblíbenějšího zase oceňuje v anketě Zlatý Ámos letos  již podvacáté  Občanské sdružení Klub Domino, Dětská tisková agentura. Kdybych takový titul udělovala já, měla bych veliké dilema. Mými školními léty prošlo několik nezapomenutelných učitelů.  S některými mám kontakt dodnes.  Občas se scházíme v cukrárně na rakovnickém náměstí, abych jim vyjádřila svoje poděkování. Paní učitelka Gayerová, Buchalcevová, Plamitzerová a pan učitel Klik, to jsou ti, kteří mě správně nasměrovali na cestu životem a včas přesvědčili, že škola je opravdu základ života. Ještě na jednoho učitele však s láskou vzpomínám. Stála jsem na pódiu v Branově u řeky Berounky a vítala účastníky Pochodu krajem Oty Pavla, na který mě každoročně pořadatelé – jako rodáka z Rakovnicka – zvou.  „Mohla byste zavolat našemu dědovi?“ přistoupila ke mně mladá žena. „Chtěl si vás přijít poslechnout, jenže má zápal plic. Horečky musí vyležet, už je mu osmdesát tři let.“ A podala mi mobilní telefon. „Kdopak je váš dědeček a co mu mám povědět?“ byla jsem udivená. „Jmenuje se Vladimír Mayer – a učil vás v první třídě.“ Kde jsou ty časy, kdy jsem šlapala s taškou na zádech do kopce na konec lipové aleje ke škole v Petrovicích u Rakovníka, kde jsem tehdy s rodiči a sestrou Helenkou bydlela.  Na školní začátky vzpomínám s láskou a  na svého prvního učitele obzvlášť.  Byl to právě on, kdo stál na počátku mé literární tvorby. Seznámil mě přece s abecedou, naučil napsat první písmenko, přečíst první slova a z jeho rukou jsem pak na konci školního roku dostala první vysvědčení, na kterém byly od shora dolů samé biče.  Samozřejmě jsme se domluvili na osobním setkání. Přišel ve svátečním obleku a přinesl mi růži. I já ho překvapila. Z kabelky jsem vylovila vysvědčení, na kterém byl jeho podpis.  Prohlédl si ty samé jedničky, pak bez váhání vyndal s náprsní kapsy pero a na vysvědčení napsal: PLATÍ I V ROCE 2015. Každému bych přála potkat takového kantora.  Komenský, který je považován za zakladatele moderní pedagogiky a vysloužil si přízvisko Učitel národů řekl: „Jediným učitelem hodným toho jména jest ten, který vzbuzuje ducha svobodného přemýšlení a vyvinuje cit osobní odpovědnosti.“ V našem školství o takové pedagogy není nouze.  Za jejich práci jim patří – nejen v den jejich svátku –  poděkování.

Autor: Jaroslava Pechová

Foto: neznámý autor

 

„A FRIEND IN NEED IS A FRIEND INDEED“, český překlad:  V nouzi poznáš přítele.  Je to nepopsatelný pocit přesvědčit se, že ona lidová moudrost je pravdivá.  Teď, v nelehké době, která se dotýká každého z nás, si uvědomujeme soudržnost, podporu a projevy přátelství na každém kroku. Projevují se mnoha způsoby.  Každý zaručeně potěší. Já například dostala mail, který byl adresovaný i dalším členům Obce spisovatelů ČR. Psala nám jedna z nás, spisovatelka Hana Mudrová:  „Vážení a milí přátelé,  už jsem obšila rouškami celou rodinu a teď myslím na vás.  Máte je všichni? Mají je vaši kolegové a přátelé, kteří si je nemohou sami ušít nebo obstarat? Napište, komu chybí.  Podle možností vyhovím.  Jdu šít. Hana.“ Za dva dny jsem měla balíček roušek v poštovní schránce. Odkládám šátek, do kterého jsem se vždy zamotala, když bylo nutné vyjít z domu, a zařazuji se mezi správně zarouškované obyvatele naší země. Naštěstí už jsme všichni disciplinovaní a roušky nosíme.  Pokud by se objevil na ulici někdo bez ní, vypadal by jako bílá vrána. V prvních dnech působily tváře ve sněhových rouškách na televizní obrazovce i v ulicích jako ze sci-fi filmu a vyvolávaly v nás mnohdy úzkostné pocity. Proč bychom se však měli nechat zdeptat něčím, co má smysl, co nám pomáhá? Vynalézavý český člověk, který má i šikovné ruce a ještě k tomu smysl pro humor – tatínek by řekl i fištrón v hlavě,  má teď šanci předvést se. Šije celý národ a pouští přitom na nejrychlejší obrátky svoji fantazii. Ulice jsou  plné roušek s puntíky, proužky, kytičkami, medvídky, sluníčky, srdíčky.  Děvčice na jižní Moravě si roušky pestrobarevně vyšily, aby se jim hodily ke slováckému kroji, muž s červeným motýlkem pod bradou  má roušku stejně červenou, dáma zase ve shodném barevném ladění  jako svůj klobouk. Ani politici se nevymykají tomuto trendu. Slovenská prezidentka při příležitosti jmenování vlády měla roušku v barvě šatů, ministr dopravy si k vystoupení v České televizi vybral roušku s obrázky vláčků a autíček, ministryně financí s barevnými ciframi. Zato představitel Pirátů, který před kamerami vystoupil v černé roušce s bílými lebkami a překříženými hnáty, mě značně zaskočil. Byl to kdysi symbol pirátů, námořních lupičů – postrachu obchodních lodí, a tak  zrovna v dnešní době, kdy jde o zdraví a mnohdy i o život,  mi zrovna tento motiv nepřipadal  vtipný.  Držme se,  jak to jde, nejen veselých barev ale především empatie a optimismu, vzájemně se podporujme a nezapomeňme i na úsměv. S úsměvem jde přece všechno líp.

Autor: Jaroslava Pechová

Foto: autor neznámý

I pražské Divadlo Ungelt poznamenala současná koronovirová situace a i ono muselo přestat hrát. Aby diváci o spojení s oblíbenou scénou nepřišli, rozhodl se její zakladatel a ředitel Milan Hein pro spojení online prostřednictvím facebookových stránek divadla. Už ve čtvrtek 26. března ve 20.00 odstartuje první část projektu nazvaného Než budeme zase hrát.

“Po čtyři večery divákům přímo z našeho divadelního klubu nabídneme čtení z knihy Milana Heina a Miloše Kopeckého Co za to stálo…, ve kterých její spoluautor a náš principál zavzpomíná na setkávání s legendárním českým hercem, jež před 25 lety vyústilo až k založení Ungeltu. Zároveň prozradí, jak kniha vznikala a podělí se o vzpomínky, o kterých doposud nemluvil,” slibuje umělecký šéf divadla Pavel Ondruch s tím, že Milan Hein zároveň odpoví na dotazy diváků zaslané přímo na facebookový profil divadla.

Čtením na pokračování divadelníci ale své aktivity teprve začnou. V dalších týdnech plánují odvysílání záznamu veleúspěšného muzikálu Touha jménem Einodis s Martou Kubišovou a Anetou Langerovou a připravuje se i série talk show, do níž si Milan Hein pozve zajímavé osobnosti spojené s Ungeltem.

A protože i Ungelt současná situace ohrožuje finančně a výpadek pro něj může být fatální, publikum bude moct finančně přispět a chod divadla podpořit. “Stále věříme, že před pandemií koronaviru ubráníme nejen sebe, ale také vše, co jsme s úsilím dlouhá léta budovali. Divadlo Ungelt je na divácích životně závislé. Není-li možné hrát, ať už na kamenné scéně nebo na zájezdech, nedokážeme udržet tým svých věrných spolupracovníků,” žádá pokorně o pomoc Milan Hein. Cesty, jak divadlo podpořit, najdou zájemci na divadelním webu www.divadloungelt.cz.

Ukázka z knihy Co za to stálo…

Milan Hein: Pane Kopecký, vy jste se před chvílí vyčítavě zmínil o tom, že vás obsazovali především do komediálních rolí. Vás to skutečně mrzelo? Úspěšná komediální role má přece okamžitý a divácky nejvděčnější ohlas.

Miloš Kopecký: Počkejte, já jsem to říkal jinak. Říkal jsem, že mě mrzelo, že jsem byl obsazovaný jenom do komediálních rolí. Na tom je důraz, na tom slůvku jenom. Kdyby ty komediální role, kterých se mi dostalo, byly ještě sem tam proloženy rolí nekomediální, úplně jiné povahy a úplně jiného druhu, tak teprve pak by to bylo to pravé kokosové. Ale když vás dají do šuplíku komika, to je tragédie. To je konec. To prostě oklešťují váš talent.

Foto: Divadlo Ungelt

Vláda České republiky sice nařídila zákaz volného pohybu zatím jenom do 24. března, producentka Renata Štupáková se přesto rozhodla neriskovat zdraví nejen svých herců, ale i diváků. Proto se po dohodě s režisérem Petrem Novotným rozhodla zrušit zkoušky a i odložit plánovanou premiéru a zbytek představení. 

Premiéra muzikálové show WE WILL ROCK YOU byla sice naplánovaná na 18. dubna a poslední představení se mělo odehrát až 23. května v DRFG Aréně v Brně, aktuální situace si ale žádala razantní rozhodnutí. A právě k tomu se uchýlila producentka Renata Štupáková.

“Situace je vážná a nechceme nic podcenit. A rozhodně nechceme riskovat zdraví herců a publika. I proto jsme pozastavili všechny zkoušky a celou akci přesouváme. Aktuálně jednáme o nových termínech, o kterých v nejbližších dnech budeme informovat,” říká majitelka Ticket Art Production Renata Štupáková.

Její rozhodnutí kvituje i režisér muzikálové show Petr Novotný, který sice přiznává, že odložení premiéry je velmi nepříjemné, ale jelikož je herecké povolání výsostně kontaktní, nešlo ve zkouškách pokračovat dál.

“Není možné zkoušet inscenaci s rouškami a na vzdálenost dvou metrů. Základní epidemiologická nařízení není prostě možné dodržet, a když vezmete v úvahu zdraví herců a jejich partnerů, dětí a rodičů, nemáte jinou možnost, než zkoušky přerušit. Práce na výrobě výpravy a náročných videoprojekcí nicméně pokračují dál, maximálně nás mohou lehce zdržet dodávky některých technologií ze zahraničí. Jinými slovy – jakmile se s herci, zpěváky, tanečníky a muzikanty znovu sejdeme ke zkouškám, bude ta technologická a obrazová část inscenace hotova a vše pak bude záviset už jenom na nás,“ říká Novotný.

A právě na tu chvíli se těší představitelka Killer Queen Kamila Nývltová. “Je to nelehká situace nejen pro všechny herce, zpěváky, umělce, ale pro celou Českou republiku. Samozřejmě i já přijdu o práci, vystoupení, tak jako ostatní a není to úplně příjemné, ještě když nikdo z nás neví, kdy tomu všemu bude konec. Mrzí mě, že nepřivítáme diváky na naší nové show WE WILL ROCK YOU, ale věřím že všechno má svůj dobrý konec a i tato show. Až nastane ten správný čas, mile rádi diváky přivítáme a věříme, že budou odcházet nadšení. V tuhle chvíli musíme být všichni silní a doufat, že to vše brzy skončí a my se zase vrátíme zpět do svých normálních životů. Na druhou stranu si stejně myslím, že všechno má svůj smysl a my jsme se měli maličko zastavit,” říká Kamila.

V podobném duchu se vyjádřil i držitel ceny Thálie a představitel Galilea Peter Pecha. “Moc mě mrzí, že se premiéra přesouvá a máme pozastavené zkoušení. Avšak věřím, že se před diváky postavíme absolutně připravení a předvedeme nezapomenutelnou show, na kterou se budou chtít vrátit.”

I Petr Kutheil, který ztvární roli Britneyho, věří, že premiéra bude brzy. “I když je to teď pro nás všechny těžká situace a náš muzikál musíme bohužel odložit, tak nad vodou nás drží to, že premiéra určitě brzy bude, jen o něco později, až se vše uklidní. Tak nám zachovejte přízeň a budeme se na vás moc těšit, až uvidíme opět vaše úsměvy. Show must go on!” vzkázal Kutheil.

Vstupenky zůstávají v platnosti a brzy informujeme o novém termínu premiéry.

Obsazení:

Galileo – Kopečný Jan, Pecha Peter

Scaramouche – Procházková Markéta, Vyoralová Veronika

Britney – Kutheil Petr, Pecha Peter, Fanta Jan

Oz – Gabrišová Andrea, Martinková Tereza

Killer Queen – Nývltová Kamila, Nosková Michaela

Khashoggi – Josef Bohouš, Adam Lukáš

Buddy – Rose Johnny

WE WILL ROCK YOU

Rockový muzikál, který na základně písní skupiny Queen napsal Ben Elton, měl premiéru již v roce 2002 v Londýně a setkal se obřím diváckým ohlasem. Ihned po premiéře se stal doslova senzací a nadšení diváci plnili divadlo dlouhých 12 let, během kterých se odehrálo přes 4.600 představení.

Nadšené reakce diváků pak pokračovaly doslova po celém světě. Muzikál vidělo ve 28 zemí více než 20 mi-liónů diváků. Show vyniká rockovou energií, skvělým pěveckým podáním a svérázným hu-morem. V nepo-slední řadě vás neminou i emocemi nabité přídavky, které vás zaručeně postaví na nohy!

Muzikál není příběhem skupiny Queen, ale vypráví děj ze vzdálené budoucnosti, ve které se skupina pronásledovaných Bohémů snaží obnovit zakázanou hudbu a objevit poslední existující hudební nástroj, kytaru Briana Maye.

Hity Queen, které zazní v muzikálu

Innuendo Radio Ga Ga I Want to Break Free Somebody to Love We Will Rock You We Are the Champions Bohemian Rhapsody Who Wants to Live Forever Flash Another One Bites the Dust Killer Queen Play the Game Under Pressure A Kind of Magic I Want It All Headlong No-One but You (Only the Good Die Young) One Vision Seven Seas of Rhye Fat Bottomed Girls Hammer to Fall These Are the Days of Our Li

Autor: Karolína Tmavá

Foto: We Will Rock You/Kristýna Junková