Rubrika: ART

V kulturním centru v Oseku u Duchcova byla 28. dubna zahájena výstava pod názvem „Tvoříme, tedy jsme“. Výstava uznávaných českých výtvarníku Jany Tesaříkové, Radovana Paucha a Zdeny Bočarové, potrvá do konce května.

Radovan Pauch vedle svých do detailu promyšlených a akrylem precizně provedených andělů, aktů a dalších figurálních kompozic, vedle průzračných grafických listů představuje své novinky: prostorové, trojrozměrné obrázky sice nevelké, ale půvabné a oku lahodící. Jana Tesaříková do Oseku přivezla pestrou kolekci děl z různých tvůrčích období, ovlivněných i tématy, která pro své výstavy už pravidelně vyhlašuje výtvarné sdružení Řád chaosu, jehož je členkou. Vidíme tu tedy Vodníka ze série Kytice K. J. Erbena, Lenoru z Havrana E. A. Poa, ale i volné fantazie provedené strukturální malbou s blýskavými detaily.

Zdena Bočarová vystavuje svůj lehce potměšilý cyklus Báje a pověsti zlehčující, ba zesměšňující milostné úspěchy boha Dia u jeho pozemských milenek. A současně i cyklus Modrá planeta, kde není po veselí a nadsázce ani památka, je to obrazové zamyšlení nad aktuálním stavem pozemské civilizace.

V Muzeu Salvador Dalí Enigma se již podruhé konala slavností vernisáž výstavy umělkyně Alexandry Hejlové. Na slavnostní zahájení se sešly jak hudební, tak i herecké hvězdy a nechyběli ani znalci moderního umění. Výstavu s příznačným názvem TANČÍM, pokřtilo hned sedm slavných kmotrů.

První z kmotrů kdo kývl Alexandře na pozvání, byl zpěvák Dalibor Janda. „To nepotřebuje ani slov, to je jako s kapelou Beatles, můžu říct jenom, že je to krásný. Obraz jsem si už vybral, a když dostanu slevu, tak ho beru,“ svěřil se Janda. Další z mužů, kteří Hejlové pomohli výstavu zahájit, byl moderátor Slávek Boura, který se také chopil moderátorského pultíku. „Jsem hrdý a moc rád, že kamarádka a talentovaná umělkyně vystavuje s mým oblíbeným tvůrcem Salvádorem Dalí, těším se na další otevření její výstavy v těchto luxusních a inspirativních prostorách, protože inspirací v našem světě není nikdy dost,“ podotýká nadšeně Boura.

Připojil se i Alexandry životní partner zpěvák a hudebník Jindřich Kraus, který s humorem sobě vlastním prohlásil. „Já zkrátka tančím, jak Sandra píská.“ Další herci, kteří se ujali žezel kmotrů, byli Martin France a Jan Kuželka: „Jedním slovem krása. Sandra má opravdu talent a je mi ctí, že jsem ji mohl poznat,“ svěřil se s dojetím herec Kuželka. Další z kmotrů byl herec a zpěvák Petr Batěk: „Být jedním z kmotrů Sandřiny výstavy je pro mě čestným úkolem. Nejen, že mám výtvarné umění jako takové velmi rád, smekám před Sandřinými světovými úspěchy. A mimochodem, je to také jedinečná příležitost, podívat se do muzea Salvádora Dalího,“ říká Batěk.

Prodejní výstava Alexandry Hejlové v prostorách muzea Salvador Dalí se koná ve dnech 21. až 30. 10. 2022.

„Muzeum Salvador Dalí – Enigma, zůstane otevřeno pro veřejnost pouze do konce října. Část jedné z největších celosvětově uznávaných soukromých sbírek umělecké tvorby velikána surrealismu, Salvadora Dalího byla zapůjčena do Prahy na konci roku 2019 a těšila se velmi pozitivním ohlasům. Aktuálně probíhá výběr atraktivních prostor, které umožní oslovit a uchvátit milovníky Dalího a nejenom je. V těch budu pokračovat také ve spolupráci právě s Alexandrou Hejlovou a naše spolupráce se naopak ještě víc rozšíří,“ nechala se slyšet ředitelka muzea Irena Limbergová.

 

Foto: Jana Tesaříková

 

 

 

V pondělí 18. října se konala  mimořádná výstava české  výtvarnice Alexandry Hejlové, která právě prožívá svůj mimořádně velký, doslova světový úspěch. Není divu, po úspěšné zářijové výstavě v Rakousku v Markt Piestingu, zazářila svou výstavou v luxusních prostorách Galerie Salvador Dalí v Praze. Paní ředitelka galerie, Irena Limbergová / společnost Dalí Universe, celou výstavu pojala jako dvojvýstavu  – Hejlová/Dalí, což je ve světě výtvarného umění až neuvěřitelná pocta.  

 

Díky společnosti Dalí Universe a jejímu majiteli, panu Beniaminu Levimu, který byl zároveň blízkým přítelem Salvadora Dalího, bylo možné zahájit dne 10. prosince 2019 v Praze, jedinečnou výstavu věnovanou bronzovým sochám a grafikám Salvadora Dalího. Právě mezi těmito unikátními exponáty Alexandra Hejlová představila svá nová díla. Nechyběla zde ani nejnovější módní  kolekce kabelek a šperků. Zároveň představila svou další výtvarnou aktivitu, pustila se do navrhování divadelních kostýmů pro novou divadelní hru „Jsem krásná ?“ a zároveň se také postarala o celou scénu. Alexandra Hejlová se svěřila, že navrhovat kostýmy pro kamarádku Heidi Janků a herečku Veroniku Jeníkovou, byla radost a splněný sen zároveň.

Heidi Janků, Alexandra Hejlová, Veronika Jeníková

Na výstavě rovněž představila zcela nový obraz „Dotyk motýlů“, který namalovala na obálku nové knihy pro Nakladatelství Jindřich Kraus – Pragoline, která nese název „Motýl na žínce“ a vychází 22. listopadu kdy ji zároveň v době adventu pokřtí.

Obraz Alexandry Hejlové – Dotyk motýlů

Díky Alexandře Hejlové se v Galerii Salvador Dalí sešlo hned několik známých osobností na jednom místě, jen namátkou vzpomeňme na již zmiňované dámy, Heidi Janků, Veroniku Jeníkovou, nemohl chybět ani zpěvák, herec Jiří Štědroň, moderátorka Štěpánka Duchková, herec Jan Kuželka, legendární moderátor Slávek Boura, který celým večerem provázel, zpěvák a  hudebník Jindřich Kraus, houslista Michael Hejč, hudební skupina Maxíci, zpěvák, herec Martin France a v neposlední řadě slovenský zpěvák Peter Paul Pačut, který je nejuznávanější evropský protagonista Freddyho Mercuryho. „Já jsem neskutečně šťastná, vděčná, vlastně to stále ještě moc nechápu co se to děje, jak je to vůbec možné, že tady můžu stát a vystavovat s takovým velikánem jako je Salvador Dalí a ještě to tady prožívám se svými kamarády, které jsem díky pandemii neviděla skutečně dlouho a jsem poctěna, že tu jsou, a že mě přišli podpořit …“

 

Alexandra Hejlová, Peter Paul Pačut, Hudební skupina Maxíci

Výtvarnici Alexandru Hejlovou ještě letos čeká spousta práce. Pro TV ZOOK natáčí výtvarný seriál pro děti „MALOVÁČEK“ a se svým partnerem, Jindřichem Krausem, pořad „BEZ SCÉNÁŘE“, souběžně připravuje vánoční kolekci pro české galerie kde má stálé expozice jako například Galerie Mona Lisa v Olomouci a tento rok zakončí sváteční  adventní výstavou opět v Galerii Salvador Dalí, kterou připravila s paní ředitelkou galerie, Irenou Limbergovou.

Alexandra Hejlová s paní ředitelkou Irenou Limbergovou

Také v těchto dnech s Ivanou Kolouškovou, která přijela také Alexandru podpořit, chystají další výstavu v Dolním Rakousku a Alexandra Hejlová již na jaře příštího roku poputuje zpátky do Rakouska.

Alexandra Hejlová a Ivana Koloušková/Iva Zierhofer

Poděkování patří všem partnerům –  Galerie Salvador Dalí Enigma, Nakladatelství Jindřich Kraus – Pragoline, Hilarion – podologický institut Petry Klikové, Pizza Sull Angolo.

0

Foto: Jana Tesaříková

 

Salvador Dalí je všemi vnímán jako malíř, ale ne každý zná tohoto známého surrealistu jako sochaře. Díky společnosti Dalí Universe a jejímu majiteli, panu Beniaminu Levimu, bylo možné zahájit dne 10. prosince 2019 v Praze, jedinečnou výstavu věnovanou právě bronzovým sochám, grafikám Salvadora Dalì. Nachází se pouze pár kroků od Václavského náměstí a Hlavního nádraží, v ulici Opletalova 4.

Výstava představuje návštěvníkům díla pocházející z jedné z největších soukromých sbírek. Můžete se podívat například na: Tanec času, Svatý Jiří, Vesmírný Slon, Sbírku Daum Crystal, zlaté sošky zdobené diamanty, sochy ze stříbra, známá grafická díla a obraz L'Oeil Fleuri (1944).

V prvním patře naleznete elegantně osvětlený Fine Art, kde zákazník má možnost koupě některého z děl Salvadora Dalì a kde se Vám budou věnovat naše zkušené prodejkyně. V přízemí naleznete koutek Bookstore, kde případně můžete zakoupit svým blízkým krásný dárek v podobě roztavených hodin, nebo kávové šálky, zdobené časem. Vše z vysoce kvalitní  keramiky.

Na vyžádání jsme schopni zajistit průvodce v angličtině, italštině, v brzké době také v ruském jazyce.

www.daliprague.cz

Foto: Salvador Dalí-Enigma

Olbram Zoubek  – jeden z nejvýznamnějších českých sochařů druhé poloviny 20. století. Seznámili jsme se pod deštníkem, rekvizitou při slovním ping pongu v pražské salmovské literární kavárně. Kdo koho tehdy v tom vědomostním zápolení porazil, už si nepamatuji, ale nezapomenutelný pro mne byl pak celý večer.  Nad skleničkou veltlínského jsme si povídali o sochách. „Od malička mě fascinovaly, protože mi připomínaly pohádku O šípkové Růžence, kde v jediné vteřině vše živé zkamenělo,“ vyprávěl.  „Ale když jsem pak rozum bral, napadlo mě, že to možná bylo všechno obráceně. Jestli Bůh stvořil člověka, nejprve udělal z hlíny první sochu na světě a té potom vdechl život.“ „Myslíte si, že se sochaři v jeho díle zhlédli?“ vznesla jsem dotaz. „Sochaře inspiruje svět lidí,“ usmál se. „Socha je zastavený pohyb.  Když dokáže člověka beze slov oslovit, je zřejmé, že jí tvůrce vdechl kousek duše.“  Olbram Zoubek dokázal svým sochám vdechnout duši celou. Křehkou, útlou, krásnou.  Proto jsou jeho sochy štíhlé a září zlatými prameny vlasů a zlatým zdobením. Skrývají v sobě zvláštní napětí a kouzlo. Přesvědčila jsem se o tom, když jsem navštívila jeho ateliér. Uvítal mě na dvorku plném figur.  „Už jsem ho za osmačtyřicet let, co tady pracuji, mnohokrát zaplnil.  Sochy tu pozoruji, jak na ně svítí slunce či přechází po nich stín mraků, jak na ně sněží a prší. Žijí tu se mnou, dokud je nepošlu do světa.“ Stála jsem v tom lese éterických postav a napadala mě řada otázek. Olbram Zoubek mi na ně postupně odpovídal: „Nejvíce mě ovlivnil Alberto Giacometti.  Inspirovalo mě Středomoří, antika, etruské umění.“  Vybavoval si první zahraniční cestu s první ženou, sochařkou Evou Kmentovou.  Dozvěděla jsem se, jak je nezapomenutelně zasáhlo Řecko, které se stalo dávno před Kristem kolébkou lidstva. Vstoupilo do nich, tak jako dávno předtím do nich vstoupily písně Homérovy.  Popisoval, jak především v něm probudila bohatou obrazotvornost Thesalská pláň, údolí řeky Eurótás i hory s roklemi rozrytém Lakedaimonu a místa tajemných věštíren v Dódoně a Delfách, Atény a nesmrtelný Olymp.  Krajina, moře, sochy, muzea, olivovníky, jiné světlo, jiná filozofie.  „V antice hříšní lidé napodobovali bohy a bohové byli zase trochu hříšní, a to je mi blízké, protože tak život běží,“ uvažoval nahlas. A pak se celý rozzářil: „Chci do křesťanského světa zasít ten sympatický antický prvek.  Ať ožije trochu zastíněná a trochu posmutnělá a trochu šedivá Evropa, které její odlišná víra přisoudila tíživé svědomí a pokání a zpovídání. Nemá dost mořského jasu a slané vůně ve vzduchu.  Já bych jí to prostřednictvím svých soch chtěl dát,“ přiznal. „Neinspirovalo mě však jen staré Řecko, ale i Keltové a Starý zákon,“ pokračoval. „Do výrazu soch se snažím obtisknout podoby blízkých lidí, ale podněty mi poskytuje historie.“ Okamžik jako by hledal správná slova. „Dříve byly sochy barevné,“ udělal rukou gesto. „V antice, v egyptském umění, v gotice, v baroku.  A k barvě patřilo i zlacení. Je pravděpodobné, že i sochy na Karlově mostě byly barevné.  Až přibližně dvě poslední století vznikaly nebarevné sochy.  A to, že kolem sebe už jiné nevidíme, je také dílem času a počasí.“ Pak mírně pozvedl obočí. „Zlato na mých sochách je návrat k tradici.  Je ušlechtilé, vzácné, nadčasové. Cement, ze kterého dělám většinu soch, je dočasný. Je to kombinace, ve které je vyjádřena jak touha po dokonalosti, tak nemožnost jí dosáhnout. Dělám také z cínu a olova, některé plastiky dávám odlévat do bronzu.  Bronz je téměř věčný.  V muzeích dodnes obdivujeme vykopávky soch, do kterých antičtí umělci vtiskli podobu života dávno zmizelých civilizací.“ Na chvíli se odmlčel.  „Život je zrození i umírání.  Smrt je jediná jistota, kterou na světě máme.“ V jeho hlase jsem nepostřehla ani stín hořkosti. A přitom moc dobře věděl, o čem mluví.  Znal dobře plíživou cestu umírání, protože jeho žena Eva několik let statečně bojovala se zákeřnou chorobou, a přitom právě jemu dodávala sílu, když se z toho hroutil. Naplnila jeho netypické životní heslo: hosana životu, hosana smrti –  zachovej a vysvoboď.  Ve starozákonním kultu to bylo zvolání k Bohu, v evangeliích podobné hlaholnému aleluja jako výzva k Ježíši. Ale Olbram Zoubek jej přijal za své z románu Romaina Rollanda, který větu  hosana životu, hosana smrti vložil do úst hlavnímu hrdinovi Janu Kryštofovi ve stejnojmenném románu, když se vyrovnával se životem a loučil se se světem. Tenkou nitku žití lze tak lehce zašmodrchat a snadno přetrhnout – a to v každém věku. Snad si to Olbram Zoubek ještě hlouběji uvědomil ve chvíli, kdy vytvořil posmrtný odlitek tváře Jana Palacha. A možná právě tehdy si ještě více umínil hledat ten nepomíjivý okamžik krásy a smyslu života.

Olbram Zoubek, Jaroslava Pechová ( … a tak jde čas … )

Autor: Jaroslava Pechová

Foto: Miroslava Vytvarová-Rattayová