Salvador Dalí je všemi vnímán jako malíř, ale ne každý zná tohoto známého surrealistu jako sochaře. Díky společnosti Dalí Universe a jejímu majiteli, panu Beniaminu Levimu, bylo možné zahájit dne 10. prosince 2019 v Praze, jedinečnou výstavu věnovanou právě bronzovým sochám, grafikám Salvadora Dalì. Nachází se pouze pár kroků od Václavského náměstí a Hlavního nádraží, v ulici Opletalova 4.
Výstava představuje návštěvníkům díla pocházející z jedné z největších soukromých sbírek. Můžete se podívat například na: Tanec času, Svatý Jiří, Vesmírný Slon, Sbírku Daum Crystal, zlaté sošky zdobené diamanty, sochy ze stříbra, známá grafická díla a obraz L'Oeil Fleuri (1944).
V prvním patře naleznete elegantně osvětlený Fine Art, kde zákazník má možnost koupě některého z děl Salvadora Dalì a kde se Vám budou věnovat naše zkušené prodejkyně. V přízemí naleznete koutek Bookstore, kde případně můžete zakoupit svým blízkým krásný dárek v podobě roztavených hodin, nebo kávové šálky, zdobené časem. Vše z vysoce kvalitní keramiky.
Na vyžádání jsme schopni zajistit průvodce v angličtině, italštině, v brzké době také v ruském jazyce.
Olbram Zoubek – jeden z nejvýznamnějších českých sochařů druhé poloviny 20. století. Seznámili jsme se pod deštníkem, rekvizitou při slovním ping pongu v pražské salmovské literární kavárně. Kdo koho tehdy v tom vědomostním zápolení porazil, už si nepamatuji, ale nezapomenutelný pro mne byl pak celý večer. Nad skleničkou veltlínského jsme si povídali o sochách. „Od malička mě fascinovaly, protože mi připomínaly pohádku O šípkové Růžence, kde v jediné vteřině vše živé zkamenělo,“ vyprávěl. „Ale když jsem pak rozum bral, napadlo mě, že to možná bylo všechno obráceně. Jestli Bůh stvořil člověka, nejprve udělal z hlíny první sochu na světě a té potom vdechl život.“ „Myslíte si, že se sochaři v jeho díle zhlédli?“ vznesla jsem dotaz. „Sochaře inspiruje svět lidí,“ usmál se. „Socha je zastavený pohyb. Když dokáže člověka beze slov oslovit, je zřejmé, že jí tvůrce vdechl kousek duše.“ Olbram Zoubek dokázal svým sochám vdechnout duši celou. Křehkou, útlou, krásnou. Proto jsou jeho sochy štíhlé a září zlatými prameny vlasů a zlatým zdobením. Skrývají v sobě zvláštní napětí a kouzlo. Přesvědčila jsem se o tom, když jsem navštívila jeho ateliér. Uvítal mě na dvorku plném figur. „Už jsem ho za osmačtyřicet let, co tady pracuji, mnohokrát zaplnil. Sochy tu pozoruji, jak na ně svítí slunce či přechází po nich stín mraků, jak na ně sněží a prší. Žijí tu se mnou, dokud je nepošlu do světa.“ Stála jsem v tom lese éterických postav a napadala mě řada otázek. Olbram Zoubek mi na ně postupně odpovídal: „Nejvíce mě ovlivnil Alberto Giacometti. Inspirovalo mě Středomoří, antika, etruské umění.“ Vybavoval si první zahraniční cestu s první ženou, sochařkou Evou Kmentovou. Dozvěděla jsem se, jak je nezapomenutelně zasáhlo Řecko, které se stalo dávno před Kristem kolébkou lidstva. Vstoupilo do nich, tak jako dávno předtím do nich vstoupily písně Homérovy. Popisoval, jak především v něm probudila bohatou obrazotvornost Thesalská pláň, údolí řeky Eurótás i hory s roklemi rozrytém Lakedaimonu a místa tajemných věštíren v Dódoně a Delfách, Atény a nesmrtelný Olymp. Krajina, moře, sochy, muzea, olivovníky, jiné světlo, jiná filozofie. „V antice hříšní lidé napodobovali bohy a bohové byli zase trochu hříšní, a to je mi blízké, protože tak život běží,“ uvažoval nahlas. A pak se celý rozzářil: „Chci do křesťanského světa zasít ten sympatický antický prvek. Ať ožije trochu zastíněná a trochu posmutnělá a trochu šedivá Evropa, které její odlišná víra přisoudila tíživé svědomí a pokání a zpovídání. Nemá dost mořského jasu a slané vůně ve vzduchu. Já bych jí to prostřednictvím svých soch chtěl dát,“ přiznal. „Neinspirovalo mě však jen staré Řecko, ale i Keltové a Starý zákon,“ pokračoval. „Do výrazu soch se snažím obtisknout podoby blízkých lidí, ale podněty mi poskytuje historie.“ Okamžik jako by hledal správná slova. „Dříve byly sochy barevné,“ udělal rukou gesto. „V antice, v egyptském umění, v gotice, v baroku. A k barvě patřilo i zlacení. Je pravděpodobné, že i sochy na Karlově mostě byly barevné. Až přibližně dvě poslední století vznikaly nebarevné sochy. A to, že kolem sebe už jiné nevidíme, je také dílem času a počasí.“ Pak mírně pozvedl obočí. „Zlato na mých sochách je návrat k tradici. Je ušlechtilé, vzácné, nadčasové. Cement, ze kterého dělám většinu soch, je dočasný. Je to kombinace, ve které je vyjádřena jak touha po dokonalosti, tak nemožnost jí dosáhnout. Dělám také z cínu a olova, některé plastiky dávám odlévat do bronzu. Bronz je téměř věčný. V muzeích dodnes obdivujeme vykopávky soch, do kterých antičtí umělci vtiskli podobu života dávno zmizelých civilizací.“ Na chvíli se odmlčel. „Život je zrození i umírání. Smrt je jediná jistota, kterou na světě máme.“ V jeho hlase jsem nepostřehla ani stín hořkosti. A přitom moc dobře věděl, o čem mluví. Znal dobře plíživou cestu umírání, protože jeho žena Eva několik let statečně bojovala se zákeřnou chorobou, a přitom právě jemu dodávala sílu, když se z toho hroutil. Naplnila jeho netypické životní heslo: hosana životu, hosana smrti – zachovej a vysvoboď. Ve starozákonním kultu to bylo zvolání k Bohu, v evangeliích podobné hlaholnému aleluja jako výzva k Ježíši. Ale Olbram Zoubek jej přijal za své z románu Romaina Rollanda, který větu hosana životu, hosana smrti vložil do úst hlavnímu hrdinovi Janu Kryštofovi ve stejnojmenném románu, když se vyrovnával se životem a loučil se se světem. Tenkou nitku žití lze tak lehce zašmodrchat a snadno přetrhnout – a to v každém věku. Snad si to Olbram Zoubek ještě hlouběji uvědomil ve chvíli, kdy vytvořil posmrtný odlitek tváře Jana Palacha. A možná právě tehdy si ještě více umínil hledat ten nepomíjivý okamžik krásy a smyslu života.
Olbram Zoubek, Jaroslava Pechová ( … a tak jde čas … )
