Fauvismus je označení pro malbu francouzského expresionismu, který představoval skupinu malířů, kteří vystavovali společně na pařížském Podzimním salónu roku 1905. Hlavní osobností skupiny byl Henry Matisse.
Fauvisté nevytvořili žádný manivest ani program a po roce 1907 se skupina rozpadla. Hlavním znakem fauvismu bylo uplatnění čisté barvy ve větších plochách. Barvy tedy byly hlavním prostředkem obrazu.
U nás fauvismu podlehl například v raném díle Václav Špála a Emil Filla.
Jak se zmiňuji výše hlavní představitel je Henri Mattise (1869 – 1954), franzcouzský umělec, proslulý svou prací s barvou. Maloval hlavně ženy a témata z každodenního života.
Po roce 1907 se skupina fauvistů rozpadla a její členové hledali vlastní cesty. Jen Matisse a Raoul Dufy se v příštím vývoji příliš nevzdálili od svých fauvistických počátků.
Henri Matisse – Modrý akt (fauvismus)Václav Špála – Akt ženy (1935)Roalf Dufy – V přístavu https://sbirky.ngprague.cz/
Světově proslulý Patrice Murciano se narodil v jižní Francii v roce 1969. Již v raném věku ho uchvátilo umění, v 6 letech začal kopírovat kreslené postavičky a svůj první obraz vystavil, když mu bylo 12. Své první múzy začal malovat s make-upem jeho matky.
Barvy, kombinovaná technika na plátně, 100 x 100 cm
Patrice Murciano vzdává hold různým uměleckým směrům, které ho budou provázet během jeho evoluce: „Courbisme“ lichotí křivkám ženy, „Griboullisme“ se začlení do jeho obrazů a dnes se nacházejí v tomto novém uměleckém flow, což je nový pop – art. Malování nechal na pár let stranou a věnoval se výhradně fotografii – portrétu, aktu a módě.
Caliente, kombinovaná technika na plátně, 100 x 100 cm
Svůj nový styl „Pop Grunge“ vystavoval poprvé v New Yorku v roce 1998, o 10 let později se zamiloval do uměleckého stylu amerického malíře Jacksona Pollocka a jeho techniky „dripping“ (kapání barvy na plátno bez jakéhokoli dotyku).
V jeho stylu New Pop je jeho umění explozí primární energie přicházející ze Světla (bílé pozadí) a Chaosu (černé pozadí).
Karel Škréta (1610 Praha – 1674 Praha) je uznáván jako zakladatel české barokní malby a umělec evropského významu. Méně je již známo, že jako autor kresebných předloh pro rytiny sehrál zásadní roli při formování barokní grafiky v českých zemích.
Karel Škréta, zakladatel české barokní malby
Základní umělecké školení získal Škréta v Praze a v roce 1627 odešel za dalším poznáním do ciziny. Pobýval přes deset let ve Švýcarsku, Německu, a především v Itálii. Seznámil se s barokním stylem i novými grafickými druhy a tyto zkušenosti zúročil po návratu do Prahy. Od 40. let 17. století zde navrhoval grafické listy, které vynikají výtvarnými kvalitami, promyšlenou koncepcí a ikonografickým bohatstvím.
Díla zvolená pro komorní výstavu prezentují téměř všechny oblasti grafiky, do kterých zasáhl – knižní ilustrace, univerzitní teze, devocionální rytiny i podobizny. Škrétovy předlohy realizovali většinou renomovaní augsburští grafici, méně často pak pražští rytci.
Futurismus vznikl v Itálii mezi roky 1909 až 1915. Je odvozen od slova futuro=budoucnost.
Vůdčí osobností futurismu byl italský básník Filippo Tommaso Marinetti, který vydal futuristický manifest, který byl následně otištěn francouzsky v pařížském listu Le Figaro. V manifestu shrnul program v základních bodech: krása neklidu, rychlosti, boje poezie odvahy a revolty. Prakticky zde prezentoval triumf člověka s přírodou. Pojetí nové krásy: „Prohlašujeme, Že nádhera světa byla obohacena o novou krásu: o krásu rychlosti. Závodní automobil se svou kapotou ozdobenou tlustými trubkami podobnými hadům s výbušným dechem…, řvoucí automobil, který jako by se řítil po kartáčových nábojích, je krásnější než Niké ze Samothráky.”
V roce 1910 vydali podobný manifest i malíři a v roce 1912 architekti.
Brzy se dostal futurismus i do Ruska a tam byl velice populární. Zde se hnutí rozpadlo na dvě odnože kubofuturismus a egofuturismus.
Ideologicky byl futurismus nejednotný a postupně se k němu připojovaly prakticky všechny politické (především levicové – anarchisté, komunisté, …) skupiny. Za 1. světové války byla aktivní skupina kolem časopisu Roma Futurista, která vystupovala proti Rakousku-Uhersku. V roce 1921 se Marinetti spřátelil s B. Mussolinim a roku 1924 se na kongresu futuristů přihlásil k fašismu, spolupráce s fašismem byla dovršena po Italském obsazení Habeše (Etiopie, 1934), které futuristé nejen schvalovali, ale i básnicky oslavili.
Jelikož jsme online časopis, který má ve svém názvu ART tedy umění. Představíme si pár významných malířů tohoto směru.
UMBERTO BOCCIONI (bočony) – *1882 – † 1916, narozen v Itálii. Byl to představil a hlavní teoretik futurismu. Jeho rané obrazy jsou ještě ovlivněny impresionismem, ale v Paříži přešel k futuristickým kompozicím, které oslavuji pohyb a rychlost. K rozvíjení futuristické myšlenky použil kubistické chápání prostoru, dynamikou barev a expresí své malby s přiblížil k abstraktnímu malířství
Hluk ulice vnikl do domů
MARCEL DUCHAMP – *1887 – † 1968, z Francie. Byl ovlivněn futurismem a kubismem. V některých obrazech se zabýval analýzou simultánního pohybu.
Akt sestupující ze schodů, č. 2
GIACOMO BALA – * 1871 – † 1958, původem z Itálie se stal spoluzakladatelem futurismu. V roce 1910 podepsal Manifest futuristických malířů. V roce 1929 podepsal Manifest futuristické aeromalby – tento způsob malby byl typický pro tzv. „druhou vlnu futurismu“.
Dynamika psa na vodítku
CARLO CARRÀ – *1881 – † 1966, narozen v Itálii. Je představitelem futurismu a později metafyzické malby. Jako futurista se snažil zatratit minulost a vyzdvihnout technologické pokroky a ve svých dílech se zaměřoval na budoucnost, mechanizaci a rychlost. Podepsal Manifest futuristických malířů.
Pohřeb anarchisty Galliho
BOHUMIL KUBIŠTA – *1884 – † 1918 pocházel z ČR. Z našich umělců své generace byl nejblíže k futuristickému zachycení pohybu a energie moderní doby.
Vodopád v Alpách
VÁCLAV ŠPÁLA *1885 – † 1946, český akademický malíř, grafik a ilustrátor narozen v ČR. Mezi sběrateli je jedním z nejvyhledávanějších českých umělců moderního umění. Ač žil v Praze, na jeho obrazech se objevují motivy z venkova (venkovské dívky na poli, u rybníka, pradleny).
Píseň venkova
(JT)
fotografie: úvodní fotografie pixabay ostatní wikipeda, galerieobrazy.cz, wikiart, artmuseum.cz, galeriekodl.cz
Česká malířka a grafička Toyen, pod vlastním jménem Marie Čermínová, se narodila 21. září 1902 na pražském Smíchově. Své rodiny se zřekla, aby se osvobodila od své minulosti. Svůj záhadný pseudonym Toyen si zvolila, aby jí odpoutal od předsudků spojených s pohlavím.
V letech 1919 až 1920 Toyen chodila na Uměleckoprůmyslovou školu v Praze, vliv na její tvorbu mělo její seznámení se s Jindřichem Štýrským v roce 1922. Se Štýrským se Toyen přátelila až do jeho smrti v roce 1942, společně vytvořili zvláštní tvůrčí spojenectví, navzájem se inspirovali a doplňovali.
Toyen se stala v roce 1923 členkou avantgardní skupiny Devětsil. Členy Devětsilu byli mimo jiné také Jaroslav Seifert, Vladislav Vančura, Vítězslav Nezval, Jiří Wolker, Jiří Voskovec, Jan Werich, Jaroslav Ježek, Karel Teige, Jindřich Štýrský i Julius Fučík. V této době Toyen malovala převážně ve stylu pozdního kubismu a purismu, ale také naivního umění.
V roce 1925 odjela i se Štýrským do Paříže. Tam přibližně za rok vyhlásili vznik nového uměleckého směru, který nazvali artificialismus, který byl poetickou alternativou surrealismu. První výstava Toyen a Štýrského se konala v roce 1926 v Galerie de l’art contemporain v Paříži.
Toyen se v roce 1928 vrátila do Prahy, kde se začala více zabývat naukám surrealistů. V roce 1934 se stala jednou ze zakládajících členů Surrealistické skupiny, kde byl Karel Teige, Jindřich Štýrský a Jindřich Heisler. Spolupracovali se skupinou z Francie a v roce 1935 na pozváni do Prahy přijeli také André Breton a Paul Eluard, kteří skupinu podporovali a dávali jakési vzdálené duchovní vedení.
Po okupaci a nástupu druhé světové války byl přerušen vývoj avantgardního umění v Čechách. I Toyen tvořila v utajení a nevystavovala, její surrealistické dílo bylo nacisty považováno za zvrácené umění. Po skončení války krátce vystavovala, nicméně raději v roce 1947 opustila Československo a odešla s básníkem Jindřichem Heislerem do Paříže, kde zůstala až dokonce života. V Paříži dále vystavovala se surrealisty a stala se jednou z nejuznávanějších autorit tohoto hnutí. Toyen patří mezi nejvýznamnější postavy českého surrealismu. Žila pro svou tvorbu osvobozena od konvencí tehdejšího života. Malování pro ni bylo přirozenou potřebou a sama se nikde neprosazovala a ani nepřizpůsobovala požadavkům galeristů, také se nenechala ovlivnit výtvarnými kritiky. Byla svobodnou osobností i ve vnímání sexuality. Svoje erotické kresby a obrazy začala malovat kolem druhé poloviny 20. let, kde v Československu takové umění bylo považované za dekadentní pornografii. Toyen zemřela 9. listopadu 1980 v Paříži.
(JT)
Zdroj informací: www.artmuseum.cz fotografie: Národní galerie Praha, Artplus.
Výstava po více než padesáti letech přiblíží dílo nejvýznamnějšího umělce barokního umění v Čechách – Petra Brandla (1668 Praha – 1735 Kutná Hora). Představí jeho monumentální oltářní plátna, která jsou pro účel této výstavy restaurována, dále portrétní tvorbu a námětově velice zajímavé žánrové malby. Diváci také prvně zhlédnou Brandlova nově objevená díla.
Vlastní podobizna, zv. Lobkovická, NG
Výstava je koncipována jako vyprávění dvou paralelních příběhů: děl malíře a jeho života. Právě umělcův život, k němuž máme četné archivní doklady, je i pro dnešního diváka pozoruhodný nejen bohémským a revoltujícím způsobem, ale lze v něm najít zajímavé kontexty s problémy dnešní doby – Brandl byl celoživotním dlužníkem, neboť se zhlédl v životním stylu šlechty a luxusu, který si chtěl také dopřát. Dluhy jej však několikrát dostaly do vězení. I z toho důvodu se mu nevyhnuly soudní spory o výživné s manželkou Helenou. Problémy měl Brandl také s objednavateli děl, neboť často nedodržoval smluvní podmínky.
Boháč, NG v Praze
To však nic nemění na tom, že Brandl byl nejlépe placeným umělcem své doby, a to zřejmě i z důvodu velice osobitého a originálního stylu a malířského rukopisu, u něhož můžeme vypozorovat jisté paralely s Rembrandtovou malbou. Rentgenové snímky a makrofotografie Brandlových děl, které výstavu doplní, tak dají návštěvníkovi nahlédnout do útrob jeho malby.
Světově známé umělecké duo Elmgreen & Dragset proměnilo Kunsthalle Praha v živoucí veřejnou knihovnu. Jejich velká výstava v České republice oslavuje literární dědictví Prahy. Představuje také díla šedesáti mezinárodních umělkyň a umělců. Jedná se o první výstavu v České republice.
V Kunsthalle Praha probíhá do 22. dubna 2024 rozsáhlá skupinová výstava pod vedením skandinávské umělecké dvojice Michael Elmgreen & Ingar Dragset. Samotný název READ vás vybídne ke čtení a učení k porozumění. Číst ve smyslu z tváří, situací nebo znamení. Výstavu doplňují starší či zbrusu nová díla ústředního dua, ale také díla ze sbírky Kunsthalle Praha, či práce dalších umělkyň a umělců, které Elmgreen & Dragset osobně přizvali ke spolupráci. Díla pocházejí z různých dekád, světových regionů a uměleckých směrů, jsou mezi nimi sochy, objekty a instalace. Návštěvníci dokonce na výstavě můžou sledovat netradiční performance Prague Diaries, při níž pětice mužů sepisuje své osobní deníky. Stane se tak vždy každou středu a každý víkend po dobu konání výstavy až do 22. dubna 2024.
Přizvaní umělci: Georges Adéagbo, Saâdane Afif, Meriç Algün, Dotty Attie, Cay Bahnmiller, Olga Balema, Vlastimil Beneš, Barbara Bloom, George Brecht, Marcel Broodthaers, Pavel Büchler, Sophie Calle, Thomas Cap de Ville, Alejandro Cesarco, The Chicago Center for Caspar David Friedrich Studies, Giorgio de Chirico, Jean-Philippe Delhomme, Braco Dimitrijević, Aleksandra Domanović, Emory Douglas, Elmgreen & Dragset, Robert Filliou, Ken Friedman, Kasia Fudakowski, Simon Fujiwara, Dora García, Isa Genzken, Dominique Gonzalez-Foerster & Paul B. Preciado, Tomislav Gotovac, Dick Higgins, Vladimír Houdek, IRWIN, František Janoušek, Allan Kaprow, Tarik Kiswanson, Milan Knížák, Běla Kolářová, Jiří Kolář, Tony Lewis, Tom Lubbock, Vlado Martek, Endre Nemes, Nam June Paik, Géza Perneczky, Zhang Peili, Kirsten Pieroth, Katarina Poliačiková, Florian Pumhösl, Chiharu Shiota, Marek Schovánek, Kurt Schwitters, Slavs and Tatars, Nedko Solakov, Jindřich Štyrský, Gert & Uwe Tobias, Endre Tót, Jaro Varga, Wolf Vostell, Peter Weibel, Ruth Wolf-Rehfeldt
Přijďte si odpočinout od nákupního shonu, pečení cukroví, všudypřítomného stresu a vyberte si z nabídky Národní galerie Praha!
Akvarel, tedy práce s vodou ředěnými barvami na papíře, stojící na pomezí kresby a malby, je v dějinách výtvarného umění technikou s dlouhou tradicí. Největšího rozvoje dosáhl v 19. století, kdy svou univerzalitou zasáhl do většiny oblastí výtvarného umění. Akvarel charakterizuje lehkost, suverenita a virtuozita, neboť z podstaty své techniky skýtá minimum možností pro váhání a opravy.
Jedním z center umění akvarelu byla v 19. století Vídeň, kde se tato technika stala významnou součástí měšťanské a šlechtické kultury. Vynikající příklady vídeňského akvarelu se nacházejí ve sbírkách Národní galerie Praha (např. díla Rudolfa von Alta, Thomase Endera či Josefa Kriehubera). Národní galerie zároveň disponuje obsáhlými fondy akvarelů malířů a malířek českého původu (např. Antonín Mánes, Bedřich Havránek, Jan Novopacký, Amálie Mánesová, Vincenc Morstadt). Výstava ukazuje nejen uměleckou výměnu mezi dvěma metropolemi v době, kdy byly součástí jednoho státu, ale i vysokou kvalitu českých akvarelistů a podněty, které přinášeli do středoevropské vizuální kultury. Velká část exponátů je málo známá či dosud nevystavovaná.
Výstava představuje akvarel v jeho komplexnosti: mimo tradiční obory (veduta, krajina, portrét, interiérové vyobrazení) se zaměřuje i na další důležitá témata, jako je akvarel v rukou malířek a akvarelová skica. Kromě toho, že akvarelisté 19. století projevovali své mistrovství sugestivním ztvárněním detailu, právě ve skicách byli zároveň schopni velmi uvolněného projevu, jenž má mnoho společného s moderním uměním. Výstava se neomezuje jen na období biedermeieru, které bývá s akvarelem nejčastěji spojováno, ale sleduje význam a využití akvarelu až do přelomu 19. a 20. století. Ukazuje jej také jako techniku pohybující se mezi médii: sleduje jeho vztah ke grafice, malířství, architektuře či například fotografii. Výstava je tak rovněž příležitostí k pochopení umění 19. století jako bohatého vizuálního světa, jehož četné komponenty se živě propojovaly a vzájemně ovlivňovaly.
Autor výstavy: Petr Šámal, Ústav pro dějiny umění FF UK
Obrázky Josefa Lady zná v naší zemi snad každý. Narodil se 17. prosince 1887. v Hrusicích v rodině ševce a dětství prožité na vesnici je vidět v mnoha jeho dílech. Jeho osobitý malířský styl byl také ovlivněný úrazem z dětství – neviděl na jedno oko a neměl prostorové vidění. Za naprostý unikát ho označil také Pablo Piccaso. Josef Lada ilustroval mnoho známých knih, například Osudy dobrého vojáka Švejka a děti jistě znají příběhy mluvícího kocourka Mikeše.
Josef Lada je mnohými považovaný svým způsobem za zakladatele českého komiksu a tzv. „moderní české pohádky“. Většina Čechů ho má neodmyslitelně Ladu spojeného s Vánoci. Za své dílo roku 1947 obdržel titul národní umělec. Celkem nakreslil přibližně 15000 barevných a černobílých ilustrací, Ilustroval více než 110 knížek pro děti a namaloval přes 550 obrazů. Nejznámějšími Ladovými motivy jsou vodníci, ponocní, hospodská rvačka nebo zabijačka.
Josef Lada byl samouk, nekreslil ani v přírodě, ani podle modelů v atelieru. Podle uměleckého kritika byl Lada bytostným figuralistou a všechny vyobrazované věci tak pro něj měly hodnotu figury. Ladovy náčrty často obsahovaly mnoho hustě uskupených tmavých čar, z nichž ty, které neodpovídaly jeho představě o díle, jednu po druhé překrýval krycí bílou barvou. Tato krycí běloba na originálech časem často zažloutla, což zakrytým čarám naopak přidává na nápadnosti. Teprve, když byly zakryty nepotřebné linie, zůstala kresba s jedinou silnou linií, která je nejcharakterističtějším znakem většiny Ladových děl.[
Ladova vila v Hrusicích, dnes Památník Josefa Lady s expozicí spravovanou Oblastním muzeem Praha-východ
Jenny Saville ve svých zobrazeních lidské podoby překračuje hranice klasické figurace i moderní abstrakce. Olejová barva, nanášená ve velkých vrstvách, se stává stejně viscerální jako tělo samo.
Saville se narodila v roce 1970 v Cambridge v Anglii a v letech 1988 až 1992 navštěvovala Glasgow School of Art a v roce 1991 strávila semestr na University of Cincinnati. Její studium se zaměřilo na „nedokonalosti“ těla se všemi jejich společenskými důsledky a tabu. Saville byla těmito detaily uchvácena už od dětství; mluvila o tom, že viděla dílo Tiziana a Tintoretta na výletech se svým strýcem a jak pozorovala, jak se dvě ňadra jejího učitele klavíru – smáčknutá v košili – stala jednou velkou hmotou. Během stáže v Connecticutu v roce 1994 mohl Saville pozorovat newyorského plastického chirurga při práci. Čas strávený s chirurgem podnítil její zkoumání do zdánlivě nekonečných způsobů přeměny těla. Zkoumala lékařské patologie; prohlédla si mrtvoly v márnici, studovala klasické a renesanční sochařství; a pozorovala propletené páry, matky s dětmi, jedince, jejichž těla zpochybňují genderové dichotomie a další.
Saville, členka Young British Artists (YBAs), volné skupiny malířů a sochařů, kteří se proslavili koncem 80. a začátkem 90. let 20. století, oživila současnou figurativní malbu, vyvolala otázky o tom, jak společnost vnímá umění. tělo a jeho potenciál. Přestože je její práce perspektivní, odhaluje hluboké povědomí, intelektuální i smyslové, o tom, jak bylo tělo reprezentováno v průběhu času a napříč kulturami – od antického a hinduistického sochařství přes renesanční kresbu a malbu až po díla moderních umělců, jako je např. Henri Matisse, Willem de Kooning a Pablo Picasso.
