„Jarku, musíš něco jíst. Vždyť už se ztrácíš před očima.“ Matka pomalu postrkovala invalidní vozík s mým zbytečným tělem nemocniční chodbou a tiše mi domlouvala. Její poslední slova už mi pořádně hnula žlučí. Zaťal jsem prsty do madel vozíku a vztekle na ní zasyčel:
„Dej už mi konečně pokoj, jo?No tak se ztratím – a co jako? Žádná škoda! Beztak jsem jenom mrzák. Takovej život je na zblití. Na ty tvý řeči kašlu, jasný?! Když ti tak vadí, jak vypadám, tak se sem nemusíš pořád obtěžovat. Klidně běž domů. Radši budu sám než pořád poslouchat tvý rady! Chtěl bych tě vidět na mým místě.“
Máma vzlykla a po tvářích se jí začaly kutálet slzy. „Jarku…“ Škubl jsem vozíkem a otočil se přímo proti ní.
„Sakra, ještě mi tady na chodbě dělej ostudu! Fakt běž domů. Ten tvůj brek mi nohy nevrátí. Měli jste mě nechat chcípnout, bylo by mi líp. Běž, tavolám si sestru. BĚŽ PRYČ!“ Poslední větu jsem už vykřikl. Zuřivost mi brala dech. V matčiných očích se objevila taková bolest, že jsem se odvrátil, ale lítost nad svými slovy jsem necítil. Nechci jí tu. Nikdo mi nemůže pomoct. A o její slzy nestojím. Nechci být ani v týhle mizerný nemocnici. Chci zalízt někam do kanálu a konečně chcípnout … Ona fakt odchází… Slyšel jsem její vzdalující se kroky, ale neohlédl se za ní.
„Seš větší vůl než vypadáš.“ ozval se hlas ze dveří nejbližšího nemocničního pokoje. Vrhl jsem tím směrem naštvaný pohled. Od postele se ke mně blížil kluk tak v mém věku. Kolem krku měl položená sluchátka, ale místo hudby zjevně poslouchal výměnu názorů na chodbě.
„Ty sluchátka máš, aby ti nefoukalo za krk nebo co? Radši si je nasaď a nešmíruj cizí lidi.“ Zavrčel jsem na něho a nešikovně začal manipulovat s vozíkem. Kluk se jen ušklíbl a pomalu došel až k madlům toho mýho vozítka. „Na kterém oddělení ležíš? Dovezu tě tam.“ Broukl tak potichu, jako kdyby spíš mluvil sám k sobě. Teatrálně jsem ukázal na pahýly nohou pod tenkou pokrývkou. „Kde asi myslíš, že je moje poslední útočiště? Mrzáci jsou o patro vejš.“
„Já jsem Honza. Máš jméno nebo ti mám říkat Mrzáku?“ řekl ten bledý kluk a namířil si to k výtahům jako by nic. „Řekneš mi, jak se ti to stalo?“
„Co je ti, sakra, do toho? Matky se zbavím a nastoupí za ní ještě horší samaritán. Nejste náhodou domluvený? Hele, zavolej mi sestru, ať mě doveze do pokoje. Chci jenom ležet, pomalu hnít a mít klid!“
„Říká ti něco název O myších a lidech?“ zeptal se Honza, jako kdyby mě vůbec neslyšel.
„To je nějaká blbá knížka, o který jsme se učili“, zabručel jsem proti své vůli. Nechtěl jsem komunikovat vůbec s nikým, tak proč, sakra, tomu nádivovi odpovídám???
Výtah se s cinknutím otevřel. Honza zkušeně zastrčil invalidní vozík do malého prostoru. Na našem patře se rozhlédl a aniž by se na mě podíval, zase ke mně poslal otázku: „Číslo pokoje mi řekneš?“
„Osumnáct“, zamumlal jsem neochotně. Honza okamžitě zamířil správným směrem jako kdyby nemocnici dobře znal. Teprve na pokoji znovu promluvil.
„Ta knížka vůbec blbá není. Je o opravdovém přátelství. Každej někoho potřebuje. A nikdo nemá být sám. I když si to myslí. Hele“, Honza jukl na jméno na posteli, „Jardo, měl bys bejt šťastnej, že máš tak starostlivou a hodnou mámu. Záleží jí na tobě, chce ti pomoct se dostat z těch blbejch myšlenek, ale ty jí vůbec neposloucháš. Do háje, tak dobře, chybí ti nohy. Dneska už jsou protézy na špičkový úrovni. Na tohle se neumírá. Teda, když to sám nevdáš. Jen nesmíš bejt fňukna a litovat se. Já se teď musím vrátit do pokoje, ale jestli chceš, tak zas přijdu.“ Neodpověděl jsem mu a místo toho jsem koukal do země. Honza nakonec pokrčil rameny a otočil se ke dveřím.
„Nechám si to projít hlavou.“ zamumlal jsem rychle k jeho zádům. Honza kývl.
„Tak když si to rozmyslíš, dej vědět. Kde mám pokoj víš.“ S těmi slovy odešel a nechal mě ve víru zmatených myšlenek. Najednou jsem se cítil hrozně slabý. Nedokázal jsem se sám přesunout na postel a musel si zavolat sestru. Hanba se mnou mlátila, když ta krásná mladá holka, kterou bych za normálních okolností asi zkusil sbalit, táhla moje ochablé tělo a ukládala mě. A ještě tomu nasadila korunu, když mi podala bažanta. Sakra! Teď by se měl ten chytrolín koukat a snad by mě pochopil!
Jak to tak na mě všechno dolehlo, rozhodl jsem se, že už to nemá dál cenu. Přestal jsem jíst, odmítal jsem léčbu. Za pár dní už jsem ležel jen jako poloviční mrtvola bez zájmu, do žil mi vedly hadičky s výživou a bůhví s čím ještě, ale já už neměl ani sílu cítit vztek. A najednou tam Honza zase stál.
„Jo, tak to jsi tedy vyřešil. Myslel jsem, že máš v hlavě mozek, ale kromě nohou jsi asi přišel i o něj.“ Ušklíbl se a sjel mě pohledem. Někde uvnitř se ve mně zvedla vlna vzteku. Ani jsem netušil, že tam ještě je. „Nikdo tě sem nezval, vypadni a…“
„A mlč!“ usekl mě rázně. „Hele, rozhodnout se umřít je jednodušší než bojovat. Ale to dělají jenom slaboši. Život je přece krásnej. Máme ho celej před sebou a já osobně jsem zvědavý, co mi přinese. Já to chci vědět, chci to prožít. I kdyby to bylo těžký, ale stojí to za to. A když máš kolem sebe lidi, který tě mají rádi, tak překonáš všechno, slyšíš? Třeba tvoje máma – když tady umřeš, vlastně jí tím zabiješ. Vezmeš jí to nejdůležitější v jejím životě. Jsi hnusnej sobec, Jardo. Já sem teď chvíli nebudu moct přijít, ale až se přece jenom vrátím, tak doufám, že tady nebude ležet mrtvola, ale že sám sobě dokážeš, že nejsi jen nějakej červ…“ Honza si sedl na židli vedle mé postele a nadšeně mi vyprávěl o lékařských objevech, o tom, kolik lidí bez nohou už získalo olympijské medaile, pak zase o toulkách v lesích a na horách. Je to zvláštní, ale pamatuji si i dnes úplně všechno, co do mně tehdy hustil. Přerušil ho až příchod sestry. Ta ho sice hnala pryč, ale tak nějak laskavě. Ten kluk si asi uměl podmanit každého. U dveří se zarazil, omluvně se na sestru usmál a vrátil se k mé posteli. Položil mi na stolek svoje sluchátka a přehrávač. „Já to teď chvíli nebudu potřebovat, ale tobě by to mohlo pomoct, pokud se rozhodneš nebejt srab.“ Křivě se usmál a byl pryč.
Ani nevím, co přesně v jeho vyprávění mě přesvědčilo, ale opravdu jsem se rozhodl, že to tedy zkusím. Nebylo to vůbec jednoduché. Honzova sluchátka jsem nejprve vůbec nehodlal použít, ale po třech týdnech mi to nedalo. První tóny mi málem prorazily ušní bubínky. Byl to pořádný metalový nářez, ale než dozněla první písnička, zjistil jsem, že mě to dostalo a líbí se mi to. Hlavně skladba Unbreakable. Ta hudba mi začala pomáhat. Jako kdyby tam se mnou Honza byl a ryl do mě. Prostě mě to hnalo dopředu. Když jsem se sestřiček na Honzu zeptal, jen pokrčily rameny s tím, že v nemocnici není. A tím se mnou skončily. Kolem mě ale bylo najednou dost lidí, kteří mne povzbuzovali a pomáhali mi. Uběhly týdny, pak měsíce a já se začal chystat k odchodu z nemocničních zdí. Jasně, ještě mě čekala rehabilitace, ale zjistil jsem, že to s protézami nejspíš
zvládnu a to mě uklidňovalo. Když už jsem čekal před pokojem oblečený na odvoz, přišla ke mně jedna ze sestřiček a podávala mi dopis. „Honza říkal, že vám to mám dát, pokud to nevzdáte.“
„Cože? Honza tady byl a ani se nepřišel podívat?“ Cítil jsem se podvedený a taky naštvaný. Sestře se ale na řasách objevila slza. „On mi to dal hned druhý den, co od vás odešel. Ještě před operací. Měl velký nádor. Celou dobu věřil, že to dobře dopadne. I když byl na to sám. Maminku mu umřela, když byl ještě malý a jeho otec to nezvládl a začal pít. Honza se staral o své dva mladší brášky, ale pak začal mít velké zdravotní problémy.“
Můj vztek zmizel stejně rychle, jako se objevil. „Kde je Honza teď?“ zakrákoral jsem zadrhnutým hlasem.
„Při operaci nastaly komplikace. On… nepřežil to.“
Zavřel jsem oči, v hlavě jsem měl prázdno a nebyl jsem schopný cokoliv říct. V tu chvíli jsem si uvědomil, že mám kolem krku sluchátka, která už nemám komu vrátit. Pomalu jsem si je nasadil a zmáčkl play. Honzův odkaz a přání v podobě písničky Unbreakable zaplnily to divné prázdno a já v tu chvíli konečně věděl, co od života chci a snad i to, co chce život ode mně.
Autor povídky Hana Lajtkepová
(na text se vztahují autorská práva)
Komentáře z facebooku