Pozvánka na dnešní podvečer k poslechu Českého rozhlasu Hradec Králové v pořadu „Novinky v hudbě“ se čtvrtečním hostem, muzikantem Jindřichem Krausem. Vyprávění a písně z nejnovějšího alba „S láskou…“.
Moderátor Karel Sladký a hudebník Jindřich Kraus
Hudební dramaturg Českého rozhlasu Hradec Králové Tomáš Katschner a moderátor Karel Sladký každý čtvrtek představují nové desky, singly a zajímavé projekty. Snaží se vám přinášet pro vás to nejzajímavější z hudebních novinek, které se k nim do Českého rozhlasu Hradec Králové dostanou. Dnešním hostem moderátora Karla Sladkého je hudebník, zpěvák a zároveň knižní nakladatel Jindřich Kraus, který nedávno vydal své nejnovější album s názvem „S láskou…“. Nové CD Jindřicha Krause nedávno pokřtili naše známé osobnosti, byla to operní pěvkyně Edita Randová, zpěvák a herec Jiří Štědroň, italský zpěvák Davide Mattioli a v neposlední řadě legendární moderátor Slávek Boura, který celým večerem také provázel.
Ze křtu nového CD Jindřicha Krause v Obecním domě v Praze
Dnes si tedy v 18:04 hod. nezapoňte naladit Český rozhlas Hradec Králové – pořad „Novinky v hudbě“ s moderátorem Karlem Sladkým a jeho dnešním hostem Jindřichem Krausem a dozvíte se víc.
… český herec, zpěvák, režisér, dramatik a divadelní pedagog, se narodil v Praze 7. srpna 1899. Pocházel z rodiny s bohatými divadelními tradicemi. Z ochotníka se postupně vypracoval přes angažmá v pražských kabaretech a divadle v Ostravě ve hvězdu operetního souboru Zemského divadla v Brně, kam přišel v roce 1919 a působil zde až do roku 1935 (od roku 1923 i jako režisér a v letech 1925 – 26 šéf operety). V letech 1935 – 48 vedl se svou manželkou Alicí Valentovou-Novou vlastní scénu – Nové divadlo ve Stýblově pasáži na Václavském náměstí v Praze. Poté do poloviny 70. let spolupracoval s Hudebním divadlem v Karlíně. Režijní a pedagogickou prací se významně zasloužil o rozvoj hudební komedie. Kultivovaným hereckým projevem s mírným komediálním nadhledem i smyslem pro specifičnost filmového obrazu se zařadil mezi nejoblíbenější české filmové herce. Jeho nejslavnější filmovou rolí se stal pan Novák – muž dvojí tváře – z komedie Kristián, kterou natočil režisér M. Frič (1939). Po únoru 1948 již Nový v budovatelských filmech příliš nevystupoval. Jakmile měl, alespoň přijatelné textové předpoklady, vytvořil i v 50. a 60. letech několik působivých postav ve filmech Hudba z Marsu, Kde alibi nestačí a především ve filmu režiséra Z. Podskalského Světáci, v němž hrál nezapomenutelného bývalého tanečního mistra a učitele společenského chování. Oldřich Nový zemřel 15. března 1983 v Praze.
Louis Daniel Armstrong
… americký jazzový muzikant, se narodil 4. srpna 1901 v New Orleansu, stát Luisiana, USA. Přesné datum i rok jeho narození je však sporný, údajně neexistuje jakýkoliv doklad o jeho existenci do jeho 18 let. Dětství strávil v chudobě v drsném prostředí ulic New Orleansu. Vyrůstal v neúplné rodině jako dítě ulice. Od dětství byl nucen živit rodinu. Hudební kariéru začal jako hráč na kornet v hudebním seskupení New Orleans Home for Colored. Od roku 1919 působil Armstrong v Kid Ory’s bandu. V roce 1922 přijal pozvání Joy „King“ Olivera, přestěhoval se do Chicaga a začal hrát v jeho Creole Jazz Bandu. Tato skupina byla na počátku 20. let 20. století, v době kdy bylo Chicago centrem jazzu, nejlepším hot jazz bandem. Z tohoto období pochází první Armstrongovy nahrávky. V roce 1924 se přestěhoval do New Yorku, kde působil v Fletcher Henderson Orchestra již jako hráč na trubku. Do Chicaga se vrátil v roce 1925 a začal nahrávat pod vlastním jménem se svými dnes již proslulými kapelami Hot Five a Hot Seven. Jejich hity Potato Head Blues, Muggles a West End Bues se staly jazzovou klasikou. V roce 1929 se Armstrong opět vrátil do New Yorku, v roce 1930 odjel do Los Angeles a poté uskutečnil několikaleté turné po Evropě. V roce 1943 pak přesídlil natrvalo do New Yorku. Během následujících třiceti let hrál především se skupinou The All Stars. Během tohoto období vytvořil velké množství dalších nahrávek a účinkoval ve více než třiceti filmech. Armstrong zpopularizoval nový styl jazzu. Je nepřekonatelným improvizátorem ve hře na trubku. Neopomenutelný je také jeho hlasový projev – tzv. scat singing (druh jazzového zpěvu, při kterém interpret zpívá raději melodii než vlastní zpěv) – ve kterém se stal mistrem a také díky zabarvení hlasu tento druh zpěvu zpopularizoval. Jeho nejznámější hitem se stal What a Wonderful Word a řada dalších. Louis Armstrong, hudebník, který se stal synonymem pro slovo jazz, zemřel na srdeční infarkt 6. července 1971 v New Yorku.
Alfred Joseph Hitchcock
… filmový režisér, se narodil 13. srpna 1899 v Londýně, v irskokatolické rodině. Navštěvoval jezuitskou školu Svatého Ignáce v Londýně. Poté studoval na střední technické škole (strojírenství, elektrotechnika, akustika, navigace). Krátce pracoval u telegrafní společnosti. Pak se živil jako kreslič a reklamní návrhář pro společnost Henley. V roce 1920 přijal zaměstnání u americké společnosti Famous Players-Lasky, která tehdy zahájila činnost ve svých nových anglických ateliérech a dva roky psal a kreslil titulky pro četné němé filmy, poté působil jak asistent režie a scénárista. Kariéru filmového režiséra odstartoval v roce 1925, kdy dostal příležitost režírovat svůj první film – The Pleasure Garden. Pak už točil jeden film za druhým. Od 40. let působil trvale v USA. Za svůj první film natočený v Americe, Rebecca (1940) získal cenu Britské filmové akademie pro rok 1940. Za svou 60-ti letou kariéru je jako režisér podepsán pod více než 50 filmy. Hitchcock se stal jedním z nejznámějších a nejpopulárnějších režisérů všech dob. Stal se klasikem filmových hororů. Vycházel z psychoanalyticky popsaných patologických jevů (Závrať, Psycho, Ptáci). Jeho způsob filmové práce ovlivnily řadu dalších filmových tvůrců, herců a producentů. Alfred Hitchcock zemřel 29. dubna 1980 v Los Angeles.
AUTOR: Zpracovala Alexandra Hejlová – zdroj / www.birthday.wz.cz
Na zaslouženou dovolenou vyrazil Bohuš Matuš. Nejel sám, ale se svou mladou přítelkyní Lucii a k tomu vzal i dlouholetou kamarádkou a manažerkou v jedné osobě Majkou Schillerovou. Proč se zpěvák vydal k moři s dvěma ženami?
Odpočinek si,, naordinovali‘ po náročných pracovních měsících, kdy Bohuš má za sebou krom jiného účinkování v muzikálu Fantom opery.
„Jsem ráda, že můžeme mezi relaxem u moře chystat samostatný Valentýnský koncert. Ten se bude konat v polovině února příštího roku v pražském divadle Broadway. Bobouška zde poznávám coby výborného kuchaře. Rybičky a mořské plody v jeho úpravě chutnají znamenitě a moc si toho považuji. Ráda totiž vařím a většinou druhým.,“ říká s úsměvem manažerka Majka.
V italském Caorle, kde je slunce, moře, čistý vzduch i zábava se zpěvák s přítelkyní rozhodně nenudí.
„Chodíme na procházky, jezdíme na výlety. Jeden den jsme dokonce věnovali prohlídce Benátek. Byl jsem tam poprvé a jsou nádherné. Je to mystické místo. A jsme rádi, že tu Majka je s námi. Odpočíváme, plánujeme další věci, řešíme nové projekty, což je fajn, že trávíme čas společně a je nám moc fajn,“ svěřil se Matuš, kterého čeká po návratu celá řada povinností.
Kromě třeba rozhovoru pro Frekvenci 1, i pro další média, vystoupení s Evou Pilarovou v Hostinném a řada dalších projektů, včetně těch charitativních.
„Těším se také na 31. října, kdy se v pražské Lucerně uskuteční ojedinělá akce VARHAN ORCHESTROVIČ BAUER „50“ aneb 30 LET SVOBODY. Půjde o charitativní záležitost, neboť výtěžek bude předán pro nevidomé a slabozraké. Akci pořádá Lions Club Hradubice. A bude mi ctí na takto krásné akci vystoupit a přispět jak na dobrou věc, tak zazpívat mému kamarádovi Varhanovi k jeho životnímu jubileu“ podotkl Bohuš Matuš.
Dovolenou v malebném prostředí italského Caorle zajistila osvědčená a jedna z nejlepších cestovních kanceláří u nás – CK Eva Šulcová
V roce 2012 vznikl nový publicistický pořad Trialogy B., jejímž moderátorem je nevidomý publicista Jakub Kamberský. Za dosavadní dobu své existence Trialogy vystřídali několik míst, aby na podzim roku 2015 zakotvily v Galerii Vinohradská 12, v Českém Rozhlasu v Praze.
Jakub Kamberský je mladý nevidomý rozhlasový publicista, je spoluzakladatelem internetového projektu Panáček v říši mluveného slova, což je katalog existujícího mluveného slova. Jakubovi recenze si můžete přečíst v Týdeníku Rozhlas a nebo v audioknižním průvodci Naposlech.cz, s audioknižními vydavateli spolupracuje jako poslechový kontrolor hrubé nahrávky audioknihy před vydáním. Jakub také spolupracuje s vydavatelstvím Supraphon, kde se podílel na výsledném výběru a střihu kompletu věnovaného Miroslavu Horníčkovi. A v tomto duchu nezůstává jen u tohoto titulu, ale chystají se i další. Můžeme tedy říci, že Jakubova činnost je velice pestrá a různorodá.
Trialogy v září vstoupí do své 8. sezóny a jak už název napovídá, hosté jsou vždy (nebo alespoň většinou) dva a celá debata je provázána s mnohdy raritními audio ukázkami. V červnu 2019 sezonu zakončovali hosté z divadla Semafor a to legenda českého divadla Jiří Suchý a herečka Marta Falvey Sovová.
Jakuba jsem požádal o krátký rozhovor.
Jakube, kdy se zrodila u tebe myšlenka uvádět pořad s hosty? A proč zrovna název Trialogy B?
V době, kdy vznikly Trialogy, jsem byl rok po škole (Kulturologie na FF UK v Praze), přispíval jsem do Týdeníku Rozhlas, začínal s audioknižními recenzemi, měl za sebou několik let moderací rozhlasových poslechů v rámci festivalu českého jazyka a literatury Šrámkova Sobotka.
Vzpomněl jsem si, že se jeden nevidomý známý kdesi zmínil o tehdy teoretické možnosti uplatnění nevidomého v pozici dramaturga v kulturním objektu. Připomenul jsem se a ta možnost se stala reálnou, takže jsem zavítal do dnes již neexistujícího klubu Biograf, v bývalém kině Na zámečnici v pražských Košířích. Mým úkolem bylo hledat a zvát ochotnické divadelní soubory, ale já jsem si říkal, to je dost málo, měl bych po sobě zanechat znatelnější stopu, najednou se začal klubat koncept Trialogů. Styděl jsem se vystupovat na veřejnosti, ale protože mám rád výzvy, řekl jsem si, že bych svůj ostych mohl takto překonat. Zároveň mi bylo líto, že je ve všech možných televizních, ale i rozhlasových talkshow opomíjena rozhlasová a audioknižní tvorba, která byla tehdy a je stále na vzestupu.
Inspirací mi byly tři tehdy už neexistující talkshow. Rozhlasový pořad Hvězdný prach, kde si Jaromír Hanzlík se svým hostem povídal i o rozhlasové práci, Krásný ztráty Michala Prokopa (M. Prokop mi vedl diplomovou práci) a konečně dávno nevysílaný pořad Hovory H Miroslava Horníčka. Hovory H – Trialogy B., v té době jsem netušil, že o rok později připravím o Horníčkovi pořad v rámci Šrámkovy Sobotky a o dalších několik let budu připravovat zvukový komplet nahrávek. Máme tu takový pěkný oblouk.
V Trialozích se objevují herci zvučných jmen, režiséři a další lidé z profesí spjatých s mluveným slovem. Jak probíhá výběr hostů?
Odpověď se skrývá už v položené otázce. Klíčem, podle kterého vybírám hosty, je zejména sepjetí s rozhlasem, audioknihami, dabingem, s občasnými výjimkami sahám do řad literátů či písničkářů. Důležité je pro mě kombinovat známá a méně známá jména. Hosty si vybírám podle vlastního přesvědčení, nejenomže by si měli ti dva pozvaní sedět, že by měli zaujmout publikum, ale měl bych je tam chtít i já a cítit se s nimi komfortně. Rád se nechám inspirovat publikem, spolupracovníky v teamu, výsledné rozhodnutí je vždy na mně. Více bych neprozrazoval, každý máme nějaké to knowhow, které zůstává utajeno.
Když se ohlédneme za hosty z uplynulých sezón. Je v seznamu někdo, na koho budeš rád vzpomínat a jsi vděčný, že se tvých trialogů zúčastnil? (Předpokládám, že tvá vzpomínka se bude převážně týkat těch, kteří už odešli do uměleckého nebe.)
Přesně tak. Jsem vděčný za všechny hosty, kteří zatím přijali pozvání, s některými jsem si sedl víc, s některými méně, tak už to ale bývá. z těch, kteří jsou naštěstí mezi námi zmíním ty, kteří v pořadu vystoupili dvakrát: Hana Maciuchová, Jiří Lábus, režiséři Karel Weinlich a Michal Bureš, ale i třeba mladá herečka Veronika Khek Kubařová. Z těch, kteří už bohužel odešli hodně vzpomínám na Stanislava Zindulku, Václava Postráneckého nebo Gabrielu Vránovou. Každé setkání bylo a je neopakovatelné, a to i u opakujícího se setkání s hostem, který byl v Trialozích dvakrát.
Ty jsi dramaturgicky sestavil komplet Miroslava Horníčka, který čítá 30 hodin záznamů. Podle jakého klíče jsi ten výběr sestavoval? Určitě to však není celá tvorba Miroslava Horníčka, ale jde o výběr toho nejpodstatnějšího. Kolik hodin jsi toho musel reálně naposlouchat? Mnohé by asi zajímalo, co tedy obnáší připravit takový komplet?
Důležité je nejprve vědět, jakou stopáž si vydavatel představuje, za jakou hranici už nelze jít. Podle toho už můžeme zvažovat, co vše bude takový zvukový box obsahovat, jak celou dramaturgii povedeme. Pro mě a producentku Naďu Dvorskou byla podstatná časová chronologie nahrávek, ucelenost a až na výjimky autorské sepjetí. Nechtěli jsme představit Miroslava Honíčka jako interpreta cizích textů, až na drobné výjimky, jak jsem zmínil rovněž určitými mantinely byly licence z jiných vydavatelství. Základem byl archiv Supraphonu, ale i archiv divadla Semafor, na jehož snímky má Suprpahon výhradní vydavatelská práva + soukromé archivy.
Nedokážu odhadnout, kolik hodin jsem slyšel, mnoho dnů a týdnů totiž zabralo samotné hledání, přeposlouchávání nahrávek, zejména z archvu Semaforu, kde nakonec ani Horníček nebyl. Mám na mysli např. pořad Nocturné, kde byl Horníček jen v jednom z nich, což ale předem nevíte, nemáte-li přesnou dokumentaci, což byl tento případ.
Když to shrnu: nápad na tento komplet přišel v létě 2015, monitoring nahrávek o rok později, samotná práce, střihy, kompilace, vyjednávání, probíhaly tak půl roku, možná o něco déle.
Trialogy B, jsou tedy jakýsi odkaz na Horníčkovi Hovory H. Setkal jsi se osobně s Miroslavem Horníčkem?
Řekněme, že jde o hodně vzdálený odkaz, nikdy bych si nedovolil srovnávat se s takovým mistrem slova jakým Miroslav Horníček byl a stále je. Neměl jsem tu čest osobního setkání, vím že ty ano a tiše závidím, i když se to nemá. O to větší ctí pro mě byla možnost sestavit komplet k jeho nedožitým stým narozeninám.
Kromě kompletu Miroslava Horníčka, chystáš něco nového, nebo jsi se také podílel i na něčem jiném?
Před tím „audio dítkem“, kterým Horníčkovský box rád nazývám, jsem měl možnost lehce kooperovat na prvním boxu nahrávek Šimka, Soboty a Nárožného, po Horníčkovi jsem už více spolupracoval na druhém kompletu této trojice komiků, opět lehce jsem se podílel na přípravě vydání recitálu Hany Hegerové a Miroslava Horníčka, který je už sice obsažen v kompletu Dobře odtajněný Miroslav Horníček, ale na CD vyjde úplně komplet, včetně písní, které jsem byl nucen v kompletu vynechat.
Hlavní počinem roku 2019 bude padesátihodinový box nahrávek Jana Wericha.
Máte-li tedy rádi mluvené slovo (audioknihy, rozhlasové hrý, četby na pokračování) a rádi byste se i dozvěděli něco nového a zasmáli, pak si Trialogy určitě nenechte ujít. Každé Trialogy jsou jiné, díky hostům a vybraným ukázkám a důležitou složkou jste i vy diváci a když už bude hestem váš oblíbený herec, můžete se ho i ptát a když budete mít i štěstí, vyhrajete i nějakou pěknou audioknihu. Kdy se pořad bude konat zjistíte na webové stránce www.trialogy.cz a nebo na facebookové stránce.
Jen málokterý umělec se může pochlubit tak pestrou škálou svého projevu jako Jan Vodňanský. Je nejen plodný básník, ale i textař, autor celé řady knížek, pohádek i rozhlasových her, zpěvák, herec i režisér. Na pouhý výčet jeho díla, toho co odzpíval či odrecitoval u nás či v cizině by nestačila celá stránka. Ovšem, nezmínit se o jeho nesmrtelných „Králících,“ se kterými slavil úspěchy i v daleké Číně, by bylo trestuhodné.
Sluší se dodat, že pan Vodňanský se může honosit dvěma regulérně získanými akademickými tituly – PhDr. a Ing. a je i signatářem CHARTY 77. Ve svých vystoupeních stále dokazuje, že čeština je jazyk pružný a ohebný. Pro svou slovní ekvilibristiku se kterou lehce tvoří verše, epigramy i aforismy bývá často charakterizován jako verbální všežravec.
Přestože tohoto svérázného umělce můžeme potkat na řadě vernisáží, křtech knih, cédéček či nejrůznějších setkáních lidí naladěných na stejnou strunu, mohu se pochlubit tím, že jsem ho potkal jedno prvomájové odpoledne na Petříně u sochy Karla Hynka Máchy. Mistr byl evidentně v dobrém rozmaru a mých pár otázek zodpověděl ve verších:
Kousek odtud demonstrují anarchisti. Co tomu říkáte?
Co tě nepálí, to nehas
V Praze, V Brně … V Las … i Vegas
Zajímáte se o politiku?
Každý správný mamlas
Když mluví tak nahlas
Aby všichni mamlasi
Věděli, že souhlasí
Ale Vy jste určitě přišel kvůli Máchovi … na rande?
Chybička se vloudila
Místo dívky gorila
Přišla dneska na rande
Rande bylo závadné
Zdá se však, že to nebyla jediná komplikace …
Šel za námi mameluk
Ptal se, zdali máme luk
A my ten luk neměli
Jen dva šípy … v pr…
Mistře, zadržte! Jsou tu i děti…
Dvouletý chlapec … ?
A kolik Vám žere
No a vidíte, už je tu jeho starší brácha a žádá věnování do památníčku …
Dej si pozor, milý Petříčku
Život se nepodobá peříčku
Život se tíží blíží olovu
Zvláště když na krku máš hlavu volovu…
Dej si pozor Petříčku! To už jen chybí pohov, volno a zpívat. Ještě že dnes nemusí kluci na vojnu…
Jde poručík z kasáren
Hlavu plnou prasáren
Jde poručík z prasáren
Hlavu má plnou kasáren
Šel poručík chodbou
Na konci se vodbouch
Nevrátíme se raději k lásce?
Kdybys k nám přišla milá do prostoru
Nespatřila bys můj tank, to mi věř
My čtyři tady sloužíme v něm spolu
A když je třeba, promění se v keř…
Ale já myslel opravdu „ k lásce “, tedy k té civilní. Věříte vůbec na něco takového ?
Freude Freude
Freude Freude
Vždycky na tě dojde
To mluvíte z vlastní zkušenosti?
Když jdu za Sněžkou
Obuv mám těžkou
Když jdu za děvkou
Obuv mám lehkou
Až takový dekadent ? A co třeba ty devatenáctileté studentky, kterým přednášíte na Karlově universitě filosofii hry ?
Zlehýnka Zlehýnka
Hladím žabkám stehýnka
Pak je házím do vany
Volám sa vraj Galvani
U nás se holt sexuální harassement na školách tolik nepronásleduje?
V republice naší
Ještě neharaší
Naopak se politika
S flirtem dobře snáší
Já vím, že jste diskrétní, ale třeba se Vám občas nějaká ta platonicky zamilovaná studentka s ledačíms svěří …
Svěřila jsem mamince
Že jsem měla cizince
No a pak mi v bříšku vznik
Cizí státní příslušník
Teď si vzpomínám, že jste působil i na Slovensku. Co tamní krojované děvuchy ?
Keď ma chlapci bozkávaju
Ušiska mi odstávaju
Můžete poradit jak sugestivně vyznat dámě své city ?
Milostivá… chtěl bych Vás milovat
nejen fyzicky,
ale třebas i manuálně
Stalo se Vám, že Vaše originální donchuánské metody vyvolaly všetečné dotazy ?
Co dělají Tvoje žlázy?
Jsou tu s mými… v téže fázi
Má vliv dnešní svátek i na zvířata?
Řekl kobyl kobyle
Budem bydlet ve vile
Řekl jí to ve stáji
Ještě teď tam chlastají
Tady ale spíš vidím pobíhat pejsky…
Psi běhají bez košíku
Rozvracejí republiku
Propadají skepsi
Pak je všechno ve psí
A ptáci tu tak hezky zpívají…
Ve větvích jsou ptáci
Konaj svoji práci
Stavěj hnízda
Jen to hvízdá
Za dva, za tři tácy
Pak mne klovnou do oka
Přesně podle Hitchcocka
Před námi je ještě odpoledne a celý večer. Jaký máte program?
Jitka Asterová a Hana Čížková jsou letité kamarádky a kolegyně. Mají celou zásobu zážitků z profese i života a o některé se rády dělí s publikem. Podobně to udělaly v Lázních Kostelec u Zlína, kde rozesmály desítky hostí v rámci své talk show Mládí nevyprchej.
Kdo se chtěl opravdu od srdce zasmát, nemohl si vzpomínání „dvou stárnoucích hereček na život, práci a chlapi“ nechat ujít. „My na sebe práskneme všecko, tedy skoro všecko. Ale nemáme s tím problém, takový je život. A my rády vzpomínáme, zvláště na některé věci a lidi,“ svěřila se paní Khonová z Kameňáku, herečka Hana Čížková.
„A na některé zase rády nevzpomínáme a raději na ně zapomeneme, že…?,“ pronesla Jitka Asterová, která letos oslaví životní jubileum.
Nejenom o svých milencích, partnerech, jako byli u Jitky Asterové třeba Marek Vašut, u Hany Čížkové zase Jiří Hrzán, o hereckých začátcích, ale i o tom, jak si udržet mládí a přitom se z toho nezbláznit, vyprávějí tyto dvě dámy a publikum se ohromně baví. A nechybí ani komická scénka z „plastické chirurgie“… Když já si dám do pusy žvýkačky, pod šaty místo prsou nafouklé balónky a takhle vejdu na jeviště, tak i Jitka, která už to zná tolik let a ´hraje´ v té scénce lékařku, se často sama odbourá. No a lidi, ti pomalu čůrají smíchy…,“ prozradila nám Hanka Čížková, která, jak říká, má ráda život, ráda se směje, baví a nemá problém na sebe něco prásknout.
„My si na nic nehrajeme. Jsme ženský z masa a kostí, máme rády život, hodně jsme toho prožily, tak proč se nepodělit o zážitky, když to jiné pobaví. A lidi se smějí. Vždyť i díky humoru si můžete udržet a prodloužit mládí…,“ podotkla ´Asterka´, jak jí kolegové i diváci často nazývají.
V Lázních Kostelec u Zlína byly obě poprvé. Jde o unikátní lázně, které se specializují jak na pohybové ústrojí, tak na kožní problematiku, a kdysi je chtěl dokonce koupit sám Tomáš Baťa. Pak je minulý režim málem zlikvidoval, a až v posledních letech díky dobrému managementu a spokojeným klientům se podařilo a daří jejich věhlas znovu rozšířit. Nejsou sem zváni jen ti, kteří potřebují léčbu, ale i další klienti, kteří si chtějí odpočinout, relaxovat, nebo i rodiny s dětmi.
„Pro všechny máme náruč otevřenou a jsme rádi, když se lidem u nás líbí,“ prozradil ředitel Jiří Fadler, kterého vystoupení Asterové s Čížkovou také velmi pobavilo.
„Neměly jsme moc času užít si ty procedury a atmosféru v lázních, ale na podzim, jak bude volněji, sem přijedeme a pořádně to roztočíme,“ dodaly obě herečky, kterým se atmosféra lázní, kde před pár měsíci trávil volné dny i manželský, herecký pár Lucie Benešová a Tomáš Matonoha, kteří si taky atmosféru nemohli vynachválit.
Přes třicet let na konci minulého století byl emeritní policejní rada pplk. JUDr. Miloslav Dočekal postrachem pražské galerky. Ani když – to už jako šéf oddělení loupeží kriminální policie – na zasloužený odpočinek, kartáčovat vrabce do parku nechodil, ale ale ve spojení s umělci jezdí přednášet po republice o bezpečnostní problematice, terorismu a drogové kriminalitě.
Svého času jsem měl tu čest s panem Dočekalem se několikrát setkat a tak trochu ho vyzpovídat. Krátce nato v neděli 17. ledna 2016 zemřel v nedožitých 75 letech.
Jak jste se vůbec stal policajtem?
Moje maminka chtěla mít ze mne doktora, kdežto já chtěl být hercem. Ale protože jsem v podstatě dobrodružná povaha, tak mne hned po vojně zlákala kriminálka a říkám upřímně, že kdyby mně bylo znovu dvacet, tak si nevyberu jiné povolání. Kriminalista pronikne do všech společenských vrstev a přičichne ke všem oborům lidské činnosti. Pozná zaplivané „čtyřky“ i skutečnou ‚hoch‘ společnost. Proto jsem do nóbl společnosti chodil v obleku s kravatou a do podsvětí v texaskách, abych mezi tu galerku zapadl.
Doktorem jste se nakonec stejně stal, i když ne lékařem, ale právníkem. A co divadlo?
On sám život i smrt je jedno velké drama. Dojde k vraždě a najednou se plazíte po kolenou, hledáte důkazy. Je to ošklivé, ale vy postupujete po tom řetízku k pachateli dveře od dveří, potkáváte a poznáváte obrovskou škálu lidí zbabělých, statečných i lhostejných. Za své praxe jsem měl docela zajímavé případy a vyšetřoval i krádež vzácných pláten z Národní galerie, a byl jsem vždycky nablízku i svému milovanému divadlu.
Divadlo zůstalo mou velkou láskou a dostávalo mne i ze stresů, kterými jsem trpěl, když jsem se třeba vracel od vraždy dítěte. To jsem zašel do Činoherního klubu, kde býval Pepíček Somr, a Jirka Kodet s Petrem Čepkem. Ti zlatí kluci mne vzali kolem ramen, sedli jsme ke klavíru, zpívali moravské písničky a ten hrozný splín ze mne spadl. Kdybych se ze žalu někde opil, bylo by mi druhý den hůř a měl bych kocovinu. Koncem sedmdesátých let jsem vystupoval jako host v Divadle Jiřího Grosmanna a tehdy ukradli na Vinohradském hřbitově z hrobu Jiřího Grossmanna jeho bustu a prodali ji do Sběrných surovin. Odtud ji koupil nějaký chlapík za neuvěřitelných pár halířů, my se k němu dostali na základě anonymu a on nám ji nakonec vydal. Když jsem ji před vyprodaným divadlem Slávkovi Šimkovi předával, dojetím málem plakal. No, a dnes už tu není ani Slávek!
Nějakého fantóma opery jste nehonil?
Kdykoliv se stal případ vloupání, krádeže nebo podvodu na nějakém kumštýři, posílali to vyšetřovat mně. Náš Maigret – plukovník Kalivoda – říkával: „oni mají jiný svět a ty ho znáš!“ Velkým zážitkem bylo, když jsem vyslýchal pana Wericha. Tehdy byli dva darebáci, kteří dělali vloupačky na staré Praze. Jeden byl na útěku, druhý s námi v autě a ukazoval nám, kde co vyloupil. Oni si nepamatují názvy ulic, ale ví, kde to bylo a perfektně ví jak to v tom bytě vypadá. My to pak šli ověřit a když to souhlasilo, bylo jasné, že to neudělal nikdo jiný. Přijeli jsme na Kampu a před vilou, kde bydlel Jan Werich, chodil policista. Náš pachatel se lekl: „Ježíšmarja, ten četník je tady k vůli nám?! Dyk my tam ukradli jen pár kytek. Vždycky, když jsme udělali ránu a měli prachy, šli jsme se ožrat a když přišel můj komplic domů, tak mu žena dala do držky. Proto jsme sem chodili natrhat kvítí a on když přišel domů, strčil je manželce. Ona sice nadávala, ale bití už nedostal.“ Naproti bydlel nějaký pan Havlíček, který je viděl a poslal Werichovi na chalupu telegram. Ten se vrátil, díval se zda mu něco neukradli a venku čekal policista jak to dopadne. Já jsem to šel uvést na správnou míru a měl trému, protože Werich měl přes sedmdesát, nedoslýchal, na všechno si stěžoval a byl vždy zásadně proti. Vyšlapal jsem točité schody a když mi přišel otevřít, představil jsem se a ukázal mu kovový odznak kriminální služby na řetízku. On ho chmatl, prohmatával a řekl: „To je pravé, že? To se nedá utrhnout?“ Pak mne pozval dál. „Pojďte dál, jinochu, mám tady nehorázný bordel, posaďte se!“ Bylo mi to trapné, ale nebylo kam. Říkám mu: „Mistře, mám v autě padoucha a on říká, že vám tady ještě s jiným padouchem trhali kytky.“ Werich zbrunátněl: „Kde máte toho hajzla? Já mu roztrhnu držku! Oni ty kytky netrhají, ale devastují a kurvy sem chodí do altánu, kdyby pětku daly na dlažbu, ale ony nedají nic.“ Podotknul jsem, že branka není uzamčena. „Už několikrát jsem žádal tu zkurvenou inštituci Há dvě Ó Bé, aby mi dali na branku nový zámek.“ „Mistře, snad Ó Pé Bé Há, ne?“ „Ona je to stejně blbá inštituce jako ta první. Zámek stejně nedali.“ Pak se optal: „Vy jste z eF Bí Aj?“ „Kdepak pane Werichu, z české kriminálky.“ Tak si ještě aspoň postěžoval: „Můj telefon má číslo tajné neboli důvěrné a furt mi sem volají nějací opilcové z hospod. Chtějí, abych jim říkal politický fóry a já pak mám z toho průser.“ Ptám se: „že jste pane Werichu ale to číslo někomu dal?“ „Jenom bábě hokynářce, aby mi zavolala až jí přivezou ertreple.“ „Asi se někde pochlubila a tak už není tajné,“ říkám.
To vypadá téměř na policejní idylku…
V dobách, kdy jsem dělal na vloupačkách a typických zlodějnách, tak když šel zloděj vykrádat byt, měl sebou pytlík s pískem, kterým v krajním případě majitele bytu bacil. Kdežto dnes, když zloděje překvapíte, klidně vás zastřelí nebo propíchne. A to už končí jakákoliv hra. Dříve syčáci policajta respektovali a zvláště kriminálka měla velkou vážnost. Kdysi jsem měl na starosti ten bordel na Václaváku – známý pajzl „5 P“, kde od vyhazovačů přes číšníky až po hudbu bylo všechno trestaný za krádeže, podvody a rvačky, tak jsem tam měl výsadní postavení a byl nedotknutelný, přestože tam k místnímu koloritu patřilo běžně pět rvaček za večer.
To jste byl vždycky takový frajer?
To víte, že ne! A ani po letech nezapomenu na svůj první případ – vloupačku do cukrárny. Měl jsem krásný velký notes a dělal machra. Kluci z místní kriminálky se potutelně usmívali, protože jsem jim nesahal ani po kotníky a pachatele stejně chytli oni. Ale člověk si musí narazit čumák. Později jsem už neměl notes, ale papírky po kapsách a žádné hogo fogo.
Dnes byste místo papírků měl určitě počítač…
Možná. Asi byste chtěl slyšet něco optimistického, ale já jsem velmi, velmi skeptický, když vidím jak nám zde před očima roste přímo šílená galerka, jak se rvou albánské a ruskojazyčné klany o drogový trh. Vstoupili jsme do Evropské unie, s ekonomikou budeme kulhat, ale v tomhletom budeme určitě zastávat jedno z předních míst. Přesto věřím, že vyroste nová generace čestných policistů, kteří budou své povolání brát jako poslání a budou hrozbou pro galerku i podsvětí. Ostatně, každý mladý člověk si může vybrat jednu ze dvou cest, buď tu dobrou, po které půjde až do konce života nebo tu druhou s perspektivou zamřížovaného sluníčka.
Čeká nás antické léto! Skutečně to tak je. Mnoho slavných světových návrhářů jakými jsou Valentino, James Coviello, Kenzo, Chadwick Bell znovuobjevili kouzlo antiky. Není to za posledních několik let vůbec poprvé. Prvky antiky jsou evergreenem módních designerů už dlouho. A o tom, že antika byla opravdu kouzelná, není pochyb. Nechejte se inspirovat antickými motivy těch nejlepších světových návrhářů a značek pro letošní léto a naučte se sladit dokonalý „antický outfit“.
Z barev se návrháři nejčastěji soustředili na přirozené odstíny, mezi nimi se objevují bílá, béžová, šedá, světle modrá, ale výjimkou nejsou ani barva fialová nebo červená.
Valentino naproti tomu dodal antickým modelům na pohled větší modernost, živější barvy a skutečný šmrnc dodal díky extravagantním doplňkům.
AUTOR: zpracovala Alexandra Hejlová / zdroj Moda.sk
Helena Vondráčková patří bezpochyby mezi nejznámější, nejúspěšnější české zpěvačky. Snad není jediný Čech, který by ji neznal. Ovšem úspěchy slaví nejen u nás, ale i v zahraničí kde doslova dobyla celý svět. Hity jako Dlouhá noc, Červená řeka, Copacabana, nebo právě hit A je tady léto, zdobí českou hudební scénu již mnoho let. Její vzhled, šarm, hlas a hudební projev by jí mohly závidět mnohé kolegyně. S redakcí ARTSTAR V.I.P. jsme se Helenky Vondráčkové zeptali, jak bude trávit se svým manželem letní měsíce a zda si vůbec při svém pracovním vytížení najde čas na zasloužený odpočinek.
„Letošní léto máme příjemně naplánované. Budeme relaxovat na našem hausbotu na Slapech, odkud budeme vyjíždět na koncerty, které mě čekají v Terchové, Mostu, a v Liblíně. Budu se také věnovat zahrádce, kterou mám u svého domu v Řitce“, prozradila naší redakci Helena Vondráčková.
Jindřich Kraus a Hudební skupina Maxíci mají něco společného. Nedávno vydali a pokřtili svá nová CD. Jindřich Kraus CD „Sláskou…“, Hudební skupina Maxící 2CD „Maxíci – 25 let turbulencí“. Není také bez zajímavosti, že Jindřich Kraus bude také hostem Maxíků.
Ovšem v těchto dnech každý den a to po celé léto, můžete slyšet na vlnách Českého rozhlasu Hradec Králové nové písničky z nových alb jak Jindřicha Krause, tak i Hudební skupiny Maxíci. Rovněž celé léto můžete průběžně vyhrávat jejich nová cédéčka v soutěžích, které si pro Vás Český rozhlas Hradec Králové připravil!
AUTOR: Alexandra Hejlová
FOTO: Robert Vano, archiv – Hudební skupina Maxíci,
